Poznávání stromů a keřů v době, kdy jsou bez listí. |
Vrba jíva
- každý zná ozdobné kočičky.
Vrba (různé její druhy) -
má dlouhé tenké rovné větve s množstvím pupenů. Známe je z pletení pomlázky a
otloukání píšťalek. Pupeny rostou střídavě, jsou štíhlé a těsně přimknuté ke
kůře.
Bříza bradavičnatá -
každý ji pozná podle bílé kůry, takže větviček si třeba ani nevšímá, ale
známe je jako materiál na výrobu košťat. Jsou tenké, ohebné, jemné, ve stromě
někdy visí z koruny dolů jako vlasy. Pupeny jsou také drobné a jemné, střídavé.
Zatímco kůra je bílá, když se díváme na kmen, při pohledu do koruny je to opačně
- větvičky jsou skoro černé.
Dub letní - říká se "až
opadá listí z dubu" a znamená to "nikdy", protože staré listí
zůstává na větvích, dokud nevyroste nové. Neplatí to tak doslova, často vidíme
dub skoro holý, ale nějaký ten lístek opravdu zůstane a poznáme ho podle okrajů
(vypadají jako vlnovka). Kůra je na kmeni hodně rozbrázděná, větve jsou křivé a
uzlovité, hodně rozvětvené a i pupenů je hodně. Na konci větvičky je pupenů
většinou několik pohromadě. Pupeny jsou někdy proti sobě a někdy střídavě a tomu
odpovídá i nepravidelné větvení.
Habr obecný - o habru a jaho
listí žádné úsloví není, a přitom má v zimě často více listí než dub. Z
habru se někdy dělají živé ploty a ty bývají v zimě uschlým listím pokryté po
celém povrchu. Listy habru poznáme podle jednoduchého tvaru (jako lodička) a podle
okraje s dvojitými pilovitými zoubky. Habr je známý svým tvrdým dřevem a to je
poznat i na větvičce. Je sice tenká a jemná, ale při ohýbání klade nečekaný
odpor a na lomu má dřevo nápadně "husté". Kmen mladých stromů
často vypadá jako ulitý z černého železa. Pupeny habru jsou drobné, štíhlé
a rostou střídavě. Mají červenavě hnědou barvu, zatímco větvičky jsou tmavší,
skoro černé. Nápadné je na pupenech také to, že působí ojíněným a jakoby
vysušeným dojmem, jako by měly na povrchu tenké suché šupinky.
Buk lesní - buk má střídavé
pupeny jako habr, ale jsou mnohem štíhlejší a lesklejší, nápadně dlouhé a
špičaté (víc než u všech ostatních stromů) a hodně se odklánějí od větvičky.
Kůra je na kmeni stříbřitě šedá a tak hladká, že to láká k vyrytí obrázku
(ale to se samozřejmě nemá dělat). Když má někdo pěkně rostlou postavu, říká
se "to je kluk jako buk", protože buk je většinou krásně rovný, silný a
vysoký. K nápadným znakům buku patří také to, že výhonky na jeho větvích
nerostou kolem dokola, ale skoro vždy jen do dvou stran, takže se rozkládají do
plochy, "na placato". Totéž můžeme vidět např. u lípy, lísky nebo jedle.
Jasan ztepilý - jiný vysoký,
statný strom je jasan, proto se říká jasan ztepilý. V jeho koruně nenajdeme žádnou
tenkou větvičku, jen samé silné výhonky, které vyrůstají vždy proti sobě
(říkáme, že jsou vstřícné). Jasan se pozná snadno podle úplně černých pupenů,
ale někdy jsou větve tak vysoko, že na pupeny špatně dohlédneme. V koruně ale
vidíme uschlé zbytky plodů - jsou to celé chuchvalce podlouhlých křidélek. Někde
po nich zbyly jen stopky a taková větvička pak vypadá jakoby vousatá. To platí o
samičích stromech (jasan patří mezi dvoudomé druhy, takže některý jasan je
samičí, některý zase samčí). Na samčích jasanech můžeme vidět zaschlé zbytky
prašníků - ty vypadají jako podivné černé hrudky.
Lípa srdčitá - zbytky plodů
zůstávají často i na lípě. Vypadají jako malé kuličky se stopkou a křidélkem.
Lípu ale poznáme snadno i podle nápadných střídavých pupenů. Jsou skoro kulaté,
lesklé a mají často červenavý nebo oranžový nádech. Při pohledu na ně si
vzpomeneme na podobně široké a zakulacené srdčité listy nebo na srdčitý tvar
koruny. Na spodní části kmene starších lip často vyrůstají tzv. vlky. Jsou to
dlouhé a nápadně silné mladé výhonky, které vypadají jako zvětšenina jemných
větviček z koruny. Větve ani jejich výhonky nejsou rovné, vedou od pupenu k pupenu
klikatě, "cik cak", takže je na ně hezký pohled proti světlu, zvlášť
když se navzájem překrývají. To pak vypadá jako háčkovaná krajka. Na lípě je
zkrátka všechno ladné a ozdobné.
Bez černý - bez je naproti
tomu dost nevzhledný. Větve se nelesknou, mají špinavě šedavou nebo hnědavou barvu,
jsou pokroucené, drsné a strupaté. Vstřícné pupeny mají vystrčené konce lístků,
jako když někomu něco čouhá z kapsy. Na lomu vidíme při obvodu větvičky pevné
kvalitní dřevo, v jejím středu měkkou "duši". Dříve uměl každý kluk
udělat bezovou "stříkačku" a ti šikovnější i píšťalku. Lidoví výrobci
hudebních nástrojů měli vyzkoušeno, že se bezové dřevo výborně hodí třeba na
flétnu nebo na fujaru.
Bez červený - bez červený má hezké červené baňaté pupeny,
úplně jiné než bez černý, ale prozradí ho větvičky, které jsou stejně
pokroucené a drsné.
Topol vlašský - topol patří mezi rychle rostoucí stromy, takže má
měkké dřevo s řídkými letokruhy. Topol vlašský je odrůda topolu černého a
pozná se podle velmi štíhlé vysoké koruny (topol černý má naproti tomu korunu
košatou). Jeho střídavé pupeny jsou velké, trojboké, s ostrou špičkou. Zajímavé
je, že i list topolu je velký, má ostrou špičku a jeho tvar je trojúhelníkovitý.
Kůra je na mladých větvičkách nápadně světlá, špinavě žlutavá, shodná s
barvou pupenů.
Topol černý - statný strom
se silnými výhonky, ale s měkkým dřevem. Když vítr pohybuje větvemi, cítíme
zvláštní silnou vůni.
Topol osika - osiku každý
pozná podle třepetavých listů s dlouhou zploštělou stopkou (říká se "třese
se jako osika"), ale málokdo ví, že je příbuzná s topolem. Když srovnáme
větvičku topolu černého, topolu vlašského a topolu osiky, vidíme u všech
podlouhlé trojboké pupeny, střídavé, u prvních dvou velké, u osiky menší. Mají
tak ostrou špičku, že se o ně píchneme. U osiky je nápadná také kůra na kmeni.
Má světlou stříbřitě šedozelenou barvu a má podobný povrch jako kůra
břízy.
Jírovec maďal (lidově
kaštan) - ještě větší pupeny než topol nebo jasan má jírovec maďal, hlavně ty,
které jsou na koncích větví. Jsou obrovské, lepkavé a když na jaře prasknou,
doslova se z nich vyvalí listy a budoucí květ. Můžeme si dát větvičku do vázy a
nechat ji vyrašit doma, stojí to za to. Když listy na podzim opadají, zůstanou po
nich na kůře světlé jizvy. U kaštanů (podobně jako u javorů, jasanů nebo
ořešáků) jsou tyto jizvy velké a nápadné, protože jejich listy jsou velké a mají
silné stopky. Všechny tyto druhy mají pupeny vstřícné a tím pádem rostou
vstřícně i výhonky na větvích. Obrátíme-li si větev špičkou proti očím,
vidíme, že dvojice výhonů rostou jednou tak, podruhé křížem a tak se to střídá.
Trnka obecná - když srovnáme
pupeny kaštanu a trnky, je to úplně k smíchu, protože u trnky nejsou pupeny na
větvičkách skoro ani vidět, a to jsou přitom často dva i tři těsně u sebe. Zato
když vykvetou, jsou větvičky květy úplně obalené. Na větvičce trnky je zajímavé
i to, že postranní výhonky jsou špičaté a mnohé z nich rostou skoro kolmo k hlavní
větvičce, proto také je trnkové houští zvlášť neprostupné. Způsob větvení je
nepravidelný, takže výhonky nevyrůstají ani střídavě ani vstřícně, ale
porůznu.
Trnovník akát - trny akátu se
poznají podle trojúhelníkovitého tvaru, nemají zahnutou špičku jako šípek. Akát
se také dobře pozná podle šedohnědé, hluboko rozpraskané kůry a podle zbytků
plodů, které vypadají jako černé lusky.
Růže šípková - šípek má
trny zahnuté dozadu, proto nás tak snadno chytne za rukáv. Každý si všimne
šípkového keře na jaře, když krásně kvete, nebo na podzim, když má červené
plody. Přitom ale i v zimě vypadají větvičky zblízka moc hezky. Kůra je zelenavá,
trny do červena a střídavé pupeny jsou růžovočervené.
Ostružiník - má podobně zahnuté trny jako šípek, ale chytá spíš
za nohavici, protože bývá nižší, poléhavý, někdy se jeho větve dokonce
vysloveně plazí po zemi.
Dřišťál obecný -
dřišťál má trnité větve s červenými plody, které se na keři udrží dlouho do
zimy. Jsou drobné, oválné a vypadají jako korálky. Trny jsou tenké, dlouhé,
většinou rovné a u domácího dřišťálu vyrůstají po třech (u okrasných
dřišťálů po jednom).
Svída krvavá - svída nemá
červené plody (jsou to bobulky a barvu mají černou, jen stopky jsou červené), ale
jméno krvavá si zaslouží, protože má červenou kůru na mladých větvích. Pupeny
má štíhlé, po dvou proti sobě, těsně přimklé k tenkým rovným větvičkám.
Škumpa - škumpa má na podzim úplně červené listí a i v jiných
ročních obdobích si jí každý všimne, protože má silné větve se zvláštním
jakoby chlupatým povrchem a na jejich koncích velké chlupaté chuchvalce (zbytky
plodů).
Javor mléč - javor mléč má
načervenalé pupeny, které rostou vždy po dvou proti sobě, jsou hladké a lesklé a
těsně se přimykají k povrchu větví. I větve jsou hladké a lesklé a jsou nápadně
dlouhé a rovné, málo rozvětvené. Pasáci si z nich rádi dělávali pruty. Plody
javoru jsou také oblíbené - jsou to známé "nosíky". U mléče ale bývají
v zimě všechny opadané, zůstávají po nich jen tu a tam stopky.
Javor klen - na rozdíl od
mléče má pupeny zelené a mnohem častěji než u mléče na něm zůstávají zbytky
plodů. "Nosy" klenu mají sevřenější tvar než u mléče, nejsou tak velké
a hlavně se liší tím, že tvoří hrozny (u mléče rostou také pohromadě, ale do
vějířů). Pokud plody opadají a zůstanou stopky, můžeme si klen z dálky splést s
jasanem, protože oba mají statný vzrůst a silné větve s "vousy".
Při pohledu zblízka ale rozlišíme pupeny, které jsou u jasanu černé a s výrazným
vyklenutým tvarem, u klenu světle zelené a nenápadné.
Olše lepkavá - zatímco větve
javoru vypadají mladě a svěže, s hladkou kůrou a lesklými pupeny, pravý opak je
olše - její ojíněné svrasklé pupeny jako by byly uschlé navždycky. Nápadné je
také to, že na rozdíl od skoro všech ostatních našich dřevin má olše pupeny
stopkaté. Málokdo si u ní ale pupenů všímá, protože olše se pozná na první
pohled podle černých šištiček a zbytků jehněd.
Jeřáb ptačí - pokud
zůstanou na jeřábu zbytky plodů, mohli bychom ho podle nich v zimě poznat, ale na to
se nedá spoléhat, protože jeřabiny dozrávají už v polovině léta a v zimě jsou
už většinou obrané od ptactva nebo opadané.
Tu a tam zbydou ve větvích stopky nebo seschlé, zčernalé kuličky, které nejsou ve
výšce moc dobře vidět, lépe je hledat na zemi pod stromem. Můžeme si ale všimnout
toho, že jeřáb připomíná ovocné stromy ze zahrad. Pupeny mají jemné chloupky,
podobně jako u jabloně, na kůře vidíme podlouhlé skvrnky a místy spirálovitě
odloupnuté tenké svitky, což je typické pro třešně. Některé krátké výhonky
mají jakoby shrnutou kůru, stejně jako jabloňové nebo hrušňové matečníky.
Zajímavé je u jeřábu také zbarvení kůry. Pod stříbřitě šedou jako by místy
probleskovala rezavá. Také hnědé pupeny mívají nádech do oranžova, takže si
vzpomeneme na barvu dozrávajících jeřabin. Z jednoletého mlází si dříve kluci dělávali
píšťalky, podobně jako z vrby.
Hloh obecný - také u hlohu
nemusíme spoléhat na to, že na něm v zimě najdeme zbytky plodů. Upozorní na sebe
neprostupností svého větvoví. Některé krátké výhonky jsou špičaté jako trny a
rostou na větvičkách kolmo. Pupeny jsou také hodně odkloněné od větviček a jsou
velmi drobné. Dovedeme si představit, že z tak malých pupenů vyrostou drobné listy a
že i květy budou spíše malé, zato obojí poroste na větvičkách nápadně hustě.
Výhonky jsou většinou krátké, zato ale rostou jeden vedle druhého. Pupeny jsou
střídavé, takže i výhonky rostou střídavě, nerozkládají se ale do plochy a
míří na všechny strany. Plodů zůstává na hlohu i v zimě poměrně dost a kromě
toho bývají větvičky doslova obalené zbylými stopkami.
Jilm (různé jeho druhy) - jilm
má typické plody, které vypadají jako kulatá křidélka se semenem uprostřed.
Dozrávají ale mimořádně brzy a navíc výborně plachtí ve větru, takže v zimě
jejich zbytky ve stromě ani pod ním určitě nenajdeme. U mladých stromů nás zaujme
zvláštní způsob větvení. Větvičky bývají dlouhé, rovné a na každé
vyrůstají střídavě výhonky, které jsou také rovné, ale poměrně krátké, bez
dalšího větvení. Nápadná je jejich pravidelnost. Všechny se odklánějí ve
stejném úhlu do stran a všechny jsou trochu zdvižené. Kdyby byly zdvižené ještě o
trochu víc, vypadala by každá větvička jako vršek jesliček z vánočních
pohlednic. Pupeny vypadají jako malé podlouhlé šištičky s ostrou špičkou a těsně
přilehlými šupinkami. Je dobré si pupeny zapamatovat, protože nám to pomůže při
určování i v létě. Některé jilmy mají totiž podobné listy jako líska a mohly by
nás splést i drsné konce větviček. Pupeny v paždí listů nám ale mohou
napovědět.
Javor jasanolistý - podobá se více jasanu než javoru, protože má
zpeřené listy. Je to dvoudomý druh, stejně jako jasan, a i jeho nažky jsou podobné
jasanovým, protože jsou drobné a rostou v hustých střapcích. Jsou ale srostlé po
dvou, což je typické pro javory. Zůstávají na samičích stromech většinou i v
zimě a je jich tam tolik, že bývá koruna takřka neprůhledná. Pupeny jsou
vstřícné a jsou nápadnější, než u mléče nebo klenu. Mladé větvičky mívají
světlou, ale jakoby špinavou barvu a jejich povrch má často voskově matný lesk.
Střemcha - je to malý, nanejvýš 15 m vysoký strom a v mladých
letech vypadá spíše jako keř. V přírodě ho najdeme většinou u vody, ve městě se
často vysazuje do zahrad a parků, protože se na jaře velmi brzy olistí, brzy kvete a
hezky voní. Na kmeni má hladkou tmavošedou kůru s nevelkými bradavičkami, na
větvičkách je kůra leskle hnědá a má nápadné světlé jizvičky (tzv. lenticely).
Pupeny jsou střídavé, drobné, špičaté.
Třešeň - třešeň má velké kulaté pupeny. Rostou blízko sebe,
takže si dovedeme představit, jak z nich vykvetou chomáče květů a v létě tolik
třešní, že se jich může nabrat a utrhnout několik najednou. Na kmeni vidíme
podlouhlé vodorovné skvrny a na některých místech se tenká vrchní část kůry ve
svitcích odlupuje.
Višeň - když známe třešeň, poznáme i višeň, protože tak jak je
to u nich s plody, je to i s pupeny - u višně jsou hodně podobné, ale drobnější.
Višeň má také tenčí větve. U některých višní pozorujeme, že má na větvích
vždycky několik pupenů, pak dlouho nic a pak zase pupeny.
Jabloň - jabloň má dva druhy větviček a každý vypadá úplně
jinak. Když se jabloň prořezává, odstraňují se dlouhé rovné "vlky",
které mají drobné pupeny a ojíněné konce. Nechávají se "matečníky",
protože na těch porostou jablka. Jsou silnější, pokroucené, na některých místech
mají kůru jakoby shrnutou, tmavou, pupeny na nich jsou větší a mají narůžověle
hnědou barvu.
Hrušeň - tak jako hruška je podobná jablku, ale je štíhlejší,
jsou i pupeny hrušně podobné jabloňovým, jen mají štíhlejší, špičatější
tvar. Na výhoncích podobně jako u jabloně vidíme na některých místech
"shrnutou" kůru..
Švestka - ještě špičatější pupeny než hrušeň má švestka, a
to tak, že její pupeny úplně píchají. Ve srovnání s hrušní jsou drobnější,
tak jako i švestky jsou menší než hrušky nebo jablka.
Ořešák - vlašské ořechy jsou větší než lískové a také
ořešák je mnohem statnější než líska. Je to ohromný strom se silnými větvemi,
podobný jasanu. Podobné jsou i pupeny (u ořešáku jsou ale šedé a ne černé). Pod
pupeny jsou v kůře jizvy ve tvaru srdíček (jsou to jizvy po odpadlých listech).
Líska - líska je košatý
keř. Na větvičkách má hladkou kůru s drobnými světlými skvrnkami. Pupeny jsou
zakulacené. Brzy na jaře se objevují samčí květy - jehnědy (dlouhé válečky, z
kterých se práší pyl) a samičí květy, které vypadají jako pupeny se střapečkem
růžovofialových výběžků ( z těch budou oříšky). Větve mají na koncích
výhonků na kůře droubounké štětinky. Tím se odlišují od větviček lípy,
kterým by jinak byly dost podobné.
Maliník - když někde na zahrádce trčí ze země dlouhé rovné pruty
se světlou drsnou kůrou, jsou to zahradní maliny. Podobně vypadají i ty, které
rostou v přírodě, ale nejsou tak velké a silné.
Pámelník - pámelníku si
každý všimne na podzim, protože je to pěkně hustý živý plot s bílými
kuličkami. V zimě vypadá jako uschlé chrastí, spleť tenkých pokroucených
větviček, které se zdají být úplně bez života. Barvu mají žlutošedou nebo
hnědavou, pupeny drobné, vejčité, vstřícně postavené.
Zimolez pýřitý - podobně neduživě vypadají i větvičky zimolezu
pýřitého. Jsou ještě jemnější než jaké má pámelník. Pupeny na nich jsou
malé, nenápadné a rostou vstřícně. Na to, jak jsou drobné, mají jednotlivé
dvojice poměrně velké rozestupy. Na jaře zimolez velmi brzy raší.
Ptačí zob - je to také keř s tenkými větvičkami a drobnými
vstřícnými pupeny. S určením nám pomohou zbytky černých bobulí.
Štědřenec převislý - další keř nebo malý stromek, který na sebe
upozorní zbytky plodů. Jsou to lusky, stejně jako u akátu, ale na rozdíl od akátu
nejsou na větvích trny.
Brslen evropský - tento keř se pozná podle zelené barvy mladých
větviček a podle jejich tvaru (jsou čtyřboké, s podélnými lištami).Vstřícné
pupeny jsou drobné, oválné se špičkou, zelené nebo červeně skvrnité.
Dřín - i u dřínu jsou mladé větvičky zelené a hranaté. Po
stranách mívají světle fialovou barvu. Vstřícné pupeny jsou nápadné tím, že
listové (drobné, špičaté, chlupaté) se hodně odlišují od květních, které jsou
větší, stopkaté a mají kulovitý tvar. Někdy najdeme zbytky plodů, což jsou
podlouhlé červené peckovičky. Podobají se bobulím dřišťálu, ale jsou větší.
Dřín je většinou keř, ale může to být i strom s nízko nasazenou korunou.
Krušina olšová - další velký keř, případně malý strom. Mladé
větvičky jsou nachové, bíle kropenaté, pupeny jsou plstnatě chlupaté a rostou
střídavě.
Řešetlák počistivý - může to být i malý strom, ale jako keř se
vyskytuje mnohem častěji. Některé jeho větvičky jsou zakončené tenkým, rovným,
dlouhým trnem. Pupeny jsou vstřícné, kuželovité, špičaté, tmavohnědé. Na
koncích větviček jsou bočně přisedlé ke koncovému trnu.
Šeřík - keř šeřík má
velké světlezelené kulaté pupeny, po dvou proti sobě. Největší jsou na koncích
větviček. Některé dřeviny se vstřícnými pupeny mají na koncích větviček jen
jeden pupen (např. kaštan), u šeříku nebo např. u svídy jsou všechny pupeny ve
dvojicích, a to i ty koncové.Někdy vidíme na šeříku uschlé rozvětvené stopky po
plodech a když si představíme, jak asi vypadaly na jaře, než během zrání
zdřevnatěly, vzpomeneme si na hroznovité květy, jaké na šeříku rostou. Na konci
zimy se šeřík prozradí také tím, že podobně jako např. střemcha nebo zimolez začíná
velmi brzy rašit.
Modřín opadavý - modřín má
svůj název podle toho, že na zimu shazuje jehličí a zůstanou mu dlouhé, prohnuté
holé větve, na kterých jsou úplně jiné pupeny než na listnatých stromech.
Vypadají spíš jako bradavice a větvičky jsou jimi hustě obsypané. Kůra na
větvích je světle šedohnědá a stejnou barvu mají i malé kulaté šišky, které
zůstávají na větvičkách i v zimě.