Cestovat se dá všelijak

Už je to dávno, pár let po revoluci, kdy jsme ještě nebyli nasyceni západního světa. Kolegyně Eva našla cestovku, která nabízela tři dny v Itálii za neskutečně nízkou cenu. Ani se nás neptala a objednala zájezd. Byli jsme nadšeni, pobrali pár věcí, rodinné příslušníky - celkem nás bylo asi dvacet lidí - a vyrazili jsme na prodloužený víkend za hranici všedních dnů.

Někdo jel z Radomyšle, někdo ze Strakonic. Čekali jsme, čekali, uběhla hodina, dvě, tři... Nakonec autobus přijel, dá-li se tomu tak říct. Otlučený, rezovatý, prostě takový vůz, jaký bývá k vidění snad jen na vrakovišti. Z okýnek se smáli a pokřikovali "Radomyšláci". Dlouhá doba čekání v kombinaci s autobusem jasně říkala "nenastupujte", ale pod tíhou touhy vidět Benátky a Veronu jsme přece jen obsadili prázdná místa.

Řidič byl mladý a krásný, věkem -náct, vezl si s sebou dvě děvčata. Druhý však chyběl. "Pro toho dojedeme do Zlína", byla jeho první věta. Trochu zajížďka, ale dobře. Cestou na dálnici nás zastihl šílený liják, průtrž mračen. Stěrače nefungovaly. Řidič nalepený na sklo neviděl vůbec nic. Naléhání, aby zastavil, bylo zbytečné. Brzy nás však zcela pohltil jiný problém. Do rezovaté a děravé střechy začaly téct proudy vody. Školník se ženou nad sebou rozevřeli paraple, jiní si navlékli pláštěnky, někdo stále přesedal (volných míst bylo dost) a hledal, zda přece jen někde neprší. Před námi natáhli nad hlavou veliký igelit. Pozorovali jsme pohupující se jezero, které se stále zvětšovalo a co chvíli hrozilo, že nějaký šťastlivec bude osprchován. Malinkou radost jsme měli, protože naše sedadlo bylo jediné suché. Ale to pouze do doby, než jsme si všimli, že proudící vodu zvenku zachycují naše spacáky. Už neuschly a způsobilo nám to později nemalé problémy.

Spát se nedalo. Ve Zlíně přistoupil druhý řidič, opět mladý a krásný....Přitáhl bednu piva a po cestě se vydatně posilňovali. Byla noc a najednou jsme slyšeli veliké rány. Píchli jsme, pneumatika se roztrhala a plácala do silnice. Chlapci celkem rychle přehodili rezervu a jelo se dál. Na italských hranicích nás nechali zajet do odstavného pruhu, vyběhlo celé osazenstvo celnice a všichni nevěřícně kroutili hlavou. Kontrolovali všechno, rozbalovali jsme i svačiny. A pak to přišlo, chtěli vidět rezervu. A ona byla úplně roztrhaná. Bylo jasné, že tudy cesta nevede. Obrátili jsme se směrem na jugoslávské hranice, přes hory na jinou celnici.

Kopce byly ukrutné, autobus funěl, skřípal, kolem strže. Někomu bylo špatně, jiní zavírali oči, brečeli, paní vychovatelka pronesla památnou větu (a podobných pak padlo po cestě ještě mnoho): "Kdo přežijete, postarejte se o moje děti, jsou hodné." A zase ty rány. Tentokrát se uvolnil boční dekl a mlátil do autobusu. Zastavili jsme v kopci, kolem skály, a v zatáčce. Ve snaze zachránit si život jsme se vyhrnuli ven. Kluci vzali palici a do deklu tak dlouho bušili, až se zdálo, že drží. Celnici jsme projeli a místo brzy ráno jsme dorazili do Benátek v pozdním odpoledni.

Dvě hodiny kochání tímto krásným městem nám trochu spravily náladu. Ovšem jen do té doby, než jsme se vrátili na parkoviště, kde stál velký shluk lidí. Blíže jsme zjistili, že uprostřed se nachází náš autobus, bez kol, jen na kozách. A pod ním naši dva krásní "černoši". Opravovali závady, které nám zůstaly utajeny. S manželem jsme v zoufalství našli jiný český autobus a prosili pana řidiče, aby nás alespoň na schůdkách odvezl domů. Bezúspěšně. A tak jsme do tmy čekali, než hoši dají vůz dohromady.

Nocleh žádný nebyl. Odvezli nás kamsi do přírody. Všichni zalezli do spacáku, ale my lehli jen tak na trávu. Bylo teplo. Už za svítání nás probudil rachot. Nad námi jezdily vozíky s čímsi... spali jsme v lomu...

Hygiena v blízké řece byla docela příjemná, ale snaha byla rychle vypadnout. Jenže autobus zamčený a chlapci s děvčaty nikde. Přišli ráno, jen stěží se drželi na nohou a uložili se ke spánku. Celou noc byli na diskotéce. Byli naprosto v klidu, a nám vztek nepomohl. Vždyť jsme zaplatili pouhých x set korun za 3 dny v Itálii.

Po poledni jsme kluky probudili, na programu byla Verona. Jelo se nečekaně dobře, ale najednou vidíme, že dekl se zase otevřel. Vyletěla z něj ta známá palice a narazila do osobního auta, které jelo za námi. Zdemolovala kolo, bylo nepojízdné. Na naše naléhání zastavili, že to tedy opraví. Naštěstí Ital byl nad věcí, mávl rukou a zavolal odtahovou službu.

Na Veronu nám přidělili ještě méně času, snad jen hodinu. Tak alespoň vidět divadlo a balkon Julie. Zpocení jsme doběhli k balkonu a zde padla další památná věta, tentokrát moje: "Jirko dělej, vyfoť to, prohlédneme si to až doma." Druhá noc byla v autobuse a asi proběhla bez problémů, vyčerpání už bylo veliké. Třetí den u moře si snad konečně vychutnáme. Jedeme celé dopoledne, už bylo odpoledne, moře všude kolem, ale my jeli do vzdáleného Kaorle, kde měli řidiči známé. Na moře byly asi 3 hodiny, paráda! Při vjezdu k pláži se sbíhali lidi, zda se neocitli v minulém století. A Eva povídá: "Zvenku žádná sláva, ale až uvidí ten obsah..." a začala se malovat. Bylo nám vážně trapně. Ale moře bylo krásné a ještě jsme i stihli koupit dárek pro naši malou dcerku.

Poslední noc - cesta domů. Na dálnici autobus vydechl naposledy. "Všichni ven!" křičí chlapci. Někdo spal a neuposlechl, čehož později litoval. Přelezli jsme svodidla, aby nás projíždějící auta nesmetla, a usadili se do trávy. Byla noc, obloha plná hvězdiček. V autobusu vyndali podlahu, lehli na zem a pracovali hodně dlouho. Motor naskočil a začal tak túrovat, že ti, kdo zůstali uvnitř, se začali dusit. Křičeli na nás a my jim pomáhali i bez podlahy opustit vůz.

"Tak snad už dojedeme," říkala polovina. "Nedojedeme," říkali druzí. A ne. Ještě před našimi hranicemi došel benzín. Chlapci byli bez peněz, takže stopovali projíždějící auta. Jistý nešťastník přišel o benzín a ani nevím, zda odjel. Ale hlavně, že jsme odjeli my. A dojeli. Dopis, který jsme na cestovku napsali, nedošel. Žádná nebyla.

"Evo, dík", říkám jen tak mimochodem, když ji míjím v pondělí v práci na chodbě...

Ivana Třeštíková