První jarní den roku 2015: začátek tahu ropuch

Letošní tah ropuch začal přesně na první jarní den – v sobotu 21. 3. Od 8. 3., kdy byly postaveny zástěny na Volyňské, už jsme museli jezdit na kontroly, co kdyby (jinak by se žáby vysilovaly blouděním u zástěn, pokud už by na ně narazily), ale pořád nic – až 21. 3. se aspoň trochu oteplilo a zapršelo. Bylo to pozdě večer, když jsme se vraceli z Volyně (viděli jsme tam v kině zajímavé představení – promítání prastarého němého filmu za hudebního doprovodu skupiny Neuvěřitelno). Zastavili jsme se na Nebřehovické silnici a přenesli přes ni směrem k rybníčku 23 žab. Měli jsme radost, že prší v noci, kdy je menší provoz a kdy je naděje, že hodně ropuch přejde i bez naší pomoci.

V dalších dnech se ochladilo a ropuchy se neobjevily, zato byli k vidění skokani, kteří jsou otužilejší. Na silnici se vyskytují málokdy, protože místo rybníků vyhledávají mokřady, a tak když je člověk najde (třeba v příkopu nebo v potoce), většinou je nemusí nikam přesouvat.

Ve středu 25. 3. bylo poměrně teplo, vlaho, ale vzhledem k nepříjemnému větru to na pokračování tahu moc nevypadalo. Říkali jsme si s Vildou, že žáby nejspíš nebudou riskovat vysýchání pokožky a že jedeme na Nebřehovickou možná zbytečně. Vypravili jsme se ale i tak, protože jsme měli zaučovat novou pomocnici – Markétu Koubovou. Musím říct, že jsme byli po náročném pracovním dni oba unavení a že se nám nikam nechtělo, vedl nás jen pocit povinnosti, když už jsme slíbili přijít na sraz. Ty správné náhody se ale dějí co chvíli a navíc jsou přesně načasované, a tak jsme před naším domem, uprostřed města, viděli kousek nad námi přeletět čápa. Podívali jsme se po sobě s nevyslovenou otázkou: „Vidíš, co já? Nezdá se mi to?“ a museli jsme se smát, o co líp a rychleji se nám pak šlapalo do pedálů. Na místo jsme dorazili chvíli před soumrakem, nejdřív jsme viděli jen prázdnou silnici, ale jakmile se setmělo, přenesli jsme všichni tři dohromady skoro stovku žab. Z dřívějška víme, že když už tah jednou začne, nebývají přestávky v něm ani časté, ani dlouhé, a jakmile to jen trochu jde, žáby pokračují v cestě. I za sucha a větru, jak jsme si mohli ověřit.

V noci začalo mrholit, vítr se ztišil, a tak doufáme, že podobně jako 21. 3. stihlo hodně ropuch využít dobu s malým provozem. Několik přejetých jsme jich našli, ale ne více než deset. Už se také ve dvou případech vyskytly v amplexu, to znamená ve dvojici, kdy si samička nese svého „ženicha“ na zádech jako batůžek.

Je hezké přijít po takovém „záchranářském“ dobrodružství domů, umýt se a najíst, napsat Honzovi Jurášovi počet žab a čekat na zprávu, kolik jich bylo na Volyňské. Tam, u zástěn, se „žabí hlídky“ střídají denně, zatímco na Nebřehovické a Řepické se dá tu a tam některý večer vynechat. A bude-li nás dost, dala by se nějaká další lokalita ještě přibrat.

-       ah-