Na pomoc prvňáčkům - jaké jsou klady a zápory hláskové metody čtení?

A proč o tom chci napsat zrovna do časopisu zaměřeného na ochranu přírody? Pracuji jako knihovnice a ráda se s vámi podělím o své zkušenosti, které s tzv. genetickou (hláskovou) metodou výuky čtení i s klasickým slabikováním mám. Tedy pokud vám není proti mysli čtení poměrně dlouhého textu. A pokud se vám do toho nechce, pak vězte, že podobně se při čtení často cítí děti ve škole.

Běžně se tvrdí, že současný životní styl staví lidem před oči stále nové cíle, a motivuje tak k pracovitosti a aktivitě. To je pravda, ale ne celá. U malých dětí je tomu spíš opačně. Sotva se k večeru shledají se svými upracovanými rodiči, často je vidí okamžitě pustit počítač nebo televizi. Buď kvůli další práci, nebo proto, že se hlásí únava a chuť hned po zapnutí přístroje vypnout vlastní mysl. Nebo se dát do vaření a úklidu a k obrazovce posadit dítě, než bude čas si s ním pohrát a popovídat. Mezitím se ještě píšou úkoly a všelicos se řeší, na tvořivé zábavy kolikrát ani nedojde, a tak zůstane u těch pasivních.

Opakuje-li se to pravidelně, vytvoří se návyk. A nahromaděná energie se vybije spíš v tom stylu, který děti pochytí z akčních her a filmů, než tím, že by se jim chtělo dělat něco náročnějšího, natož se učit a číst. V knihovně se setkávám s dětmi, rodiči i učitelkami a cítím se všemi, protože se společně pohybujeme jakoby v začarovaném kruhu. Školní výchova obtížně navazuje na tu rodinnou a naopak. A zrovna tak je těžké nabízet kvalitní četbu v situaci, kdy bohatá slovní zásoba působí skoro podezřele a například o poezii se už pomalu  neuvažuje jinak než jako o školní látce.

Jak to souvisí s ochranou přírody, je jasné: kdo se chce věnovat nějaké náročnější činnosti, musí vnímat spoustu informací, i psaných, a pracovat s nimi. A ekologie je jedním z nesložitějších oborů. Ale nejde jen o odbornost. Celkově už je dávno načase si připustit, že s drancováním přírodních a lidských zdrojů nemůžeme pokračovat donekonečna, a to se bez tvořivého přístupu zkrátka neobejde.

Všichni máme tu zkušenost, že předškoláci jsou zvídaví a mimo jiné je láká čtení a psaní. Pamatuju si takhle i sama na sebe, jak jsem se těšila, až to tajemství prokouknu. Zeptala jsem se tu na tohle písmenko, tu na jiné, naučila jsem se "kreslit" svoje jméno a nakonec jsem si to všechno dala do souvislosti, ani jsem nevěděla jak. Nejlíp mi to asi šlo se souhláskami. Když jsem je viděla seřazené na papíře, třeba PRST, a přečetla jsem si je šeptem rychle za sebou, slovo se z nich složilo jakoby samo. Zvlášť když to bylo v některé z knížek, z kterých mi doma často četli a znala jsem je skoro zpaměti. Pak jsem začala chodit do školy, tam jsme se učili slabikovat, a to mi bylo trochu divné. Více než slabiky mě zajímala celá slova a jejich význam. Měla jsem ale ráda paní učitelku, a tak jsem se přizpůsobila. Takhle to asi prožila spousta lidí, že je zajímalo jak přímé spojování hlásek, tak čtení slabik. Číst se naučili nakonec všichni - někdo z nedočkavosti už jako předškolák, někdo v první třídě.

Na slabikování jsme všichni zvyklí víc, protože se učí skoro ve všech třídách, ale množí se i pokusy oživit metodu hláskovou, obvyklou v době, kdy se používal slabikář Poupata. Jeho tvůrcem byl spisovatel Josef Kožíšek, autor dodnes oblíbené básničky o polámaném mravenečkovi a mnoha dalších. Moji pobočku v Husově ulici navštěvují hlavně žáčci blízké ZŠ F. L. Čelakovského, a tak si mohu oba přístupy porovnat. Na této škole se totiž v některých třídách hláskuje, v ostatních slabikuje. Porovnávají i učitelky, protože učily oběma metodami a i s tou méně používanou už mají několikaleté zkušenosti - přičemž šlo o děti různého nadání, povah a z různého prostředí. Jedná se o paní Miloslavu Matejovou, Ninu Černou a Janu Rohovou. Nedá se říci, že by měly všechny školy přijmout buď jednu metodu, nebo druhou, a zmíněné učitelky netvrdí, že dobré je jen hláskování. Dobré je obojí. Ve školní výchově, stejně jako v rodinné, stejně nejde ani tak o metodu, jako o vztah s dětmi, schopnost vytvořit radostnou tvořivou atmosféru, udržet kázeň atd. Metody nácviku čtení mají svá pro a proti, jedna jako druhá. Co se týká té méně známé, hláskové, nevýhodou je hlavně to, že méně zdatní čtenáři se snaží delší slova spíš uhodnout a nemají chuť se jimi zabývat. Kromě toho dlouho zůstávají u dvojího čtení - napřed čtou hlásky, třeba šeptem nebo v duchu, pak celé slovo. Totéž ale se děje u slabikové metody, pokud jde o slabšího čtenáře.

Učitelky vyučující hláskovou metodou si chválí hlavně to, že se postupuje zpočátku hodně rychle, pokroky jsou výrazné, a to silně motivuje jak děti, tak rodiče. A protože platí, že číst se učíme čtením, je žádoucí, aby děti měly chuť seznamovat se co nejdřív s dalšími písmenky. O prvních Vánocích už si mohou samy přečíst knížku, kterou našly pod stromečkem, pochlubit se tím rodině a návštěvám a po návratu do školy i spolužákům. Totéž se odehrává při návštěvách v knihovně, kde si děti a učitelky vzájemně doporučují zvlášť osvědčené tituly. Vzhledem k tomu, že čím starší dítě, tím větší má přístup k všelijakým technickým vymoženostem, je dobře, když se na knížky naladí co nejdříve. Je rozdíl, jestli si osvojí spíše návyk číst než například hrát elektronické hry. Na co je člověk zvyklý, to je pro něj samozřejmost a nedělá mu potíže se tím pravidelně zabývat. Zvlášť když se povede naladit na to samé celou partu vrstevníků.

Po celé první pololetí se místo psaní jen uvolňuje a rozcvičuje ruka, a tak se děti soustředí hlavně na to, aby se s písmenky jaksepatří skamarádily při kreslení velkých tiskacích liter a při čtení. Když pak začnou s psaním, mohou už skládat vlastní psaníčka a přání, psát si poznámky nebo třeba nějakou legraci - zkrátka odměna za námahu s psaním je sladká. Do června už se nepozná, že se začalo až v zimě. A rodiče mají aspoň zpočátku ušetřeno zlobení nad neumělými pokusy v písance. V pololetí už vidí pokroky se čtením, a tak mají více trpělivosti i při nácviku psaní. Spíš je zrada v tom, že v některých rodinách z radosti nad šikovným žáčkem usnou na vavřínech a málo s dítětem trénují, což je samozřejmě chyba. Opakování je matka moudrosti a spolupráce rodiny je nutná, ať se učí genetickou metodou, nebo jinou.

Je dobře, že učitelky i rodiče mají na výběr více možností a že se ani jeden ze směrů výuky kategoricky nezavrhuje. A co se týká dětí, hlavní je udržovat je v dobré náladě a chuti něco zajímavého dělat. Slovo "udržovat" ale není přesné, spíš by se asi mělo říci "neodvádět je od toho", protože děti samy mají pro to všechno přirozený smysl. Ztrácejí ho tím, že jim v dobré vůli dáváme podnětů až moc. Nebo naopak přeženeme snahu podpořit jejich samostatnost a nevědomky je zanedbáváme. Není to žádná ostuda, snaží-li se rodiče poradit se s psychologem (tak jako třeba automobilista s opravářem), přečíst si o výchově odbornou literaturu nebo dávat si navzájem tipy, co a jak. Dokud byly rodiny velké a vzájemně propojené, sbíraly se zkušenosti snáz. Teď v tom pomáhají různé instituce, včetně naší knihovny, a také je dobré vyhledávat takové aktivity, kde se setkávají lidé různého věku a povahy a kde se s dětmi jedná jako s rovnocennými partnery. I v tomto směru má Šmidingerova knihovna co nabídnout - kroužek MOPíků (malých i dospělých přátel přírody), výlety, zájezdy, kurzy zdravého vaření, tvořivé dílny atd.                             –ah-