(Spůle, Putkov, Račov, Cejsice a Vimperk)
Výlety s rozličnými skupinami po krajině mají různou organizaci, průběh vlastní cesty a většinou také druh cíle je odlišný. Často je skupině vytýčen cíl historického, krajinného, popřípadě přírodovědného
charakteru a
pak se vyrazí. Většinou hlava nehlava s předsevzetím dosáhnout vytyčeného
cíle co nejdříve, a udělat si pomyslný zářez na cestovatelské holi. Tento způsob
není zcela vhodný pro výlety nebo vycházky zaměřené na poznávání přírody,
protože vidinou rychlého dosažení cíle se stírají drobné detaily krajiny, jako
jsou třeba kamenné zídky, pestrá květena, křížek u cesty, letící pták nebo
lezoucí hmyz. O to příjemnější překvapení je, když existuje někdo, kdo na tyto
drobné maličkosti dbá a snaží se v rámci plynulého chodu zohlednit potřeby
účastníků výletu. Takové vycházky jsou pořádány s názvem Muzejní ráno
panem Karlem Skalickým z Městského muzea ve Volyni. Jedné z mnoha jsme se dne 17.
6. 2012 zúčastnili. Většinou bývá před vlastní cestou do terénu uspořádáno tzv. Muzejní ráno, kdy pan Skalický ve tvrzi ve Volyni prezentuje historické zajímavosti a nálezy z míst, kam nás povede. Uspořádanou prezentaci komentuje poutavým a zajímavým slovem, které většinou v knihách pojednávajících o regionální historii nenaleznete. Již z toho si může člověk udělat obrázek, že historie je tady nalezena, vychozena a vypozorována, nikoliv však vypsána z jiných knih nebo někde sebrána.
Ve zmiňovaný den se však Muzejní ráno nekonalo ze zcela obyčejného důvodu - autobus, který nás měl popovézt na místo, jel brzo ráno. Východištěm naší cesty byla tedy autobusová zastávka při bývalé továrničce na tužky u říčky Spůlky. Sedm nás vyrazilo po modré turistické značce nejprve do Spůle, kde bylo první zastavení. Pan Skalický nám ukázal místní kapličku a upozornil nás na půdorysy zdejších stavení, zachovávající si i pod přestavbami historický ráz. Ve štítech statků a domů byly časté výklenky na sošky svatých. Při říčce Spůlce byly dříve hojně vystavěny vodní mlýny, které byly s určitým odstupem rozmístěny podél břehů, tak aby si nekonkurovaly a také měly dostatek vody. Bohužel žádný z mlýnů podél cesty, kterou jsme šli, již nebyl funkční. Jen přítomnost torz náhonů a blízkost vody napovídala, o jaké stavby se jednalo. Měli jsme možnost pozorovat citlivý přístup k sečení trávy u jednoho ze stavení, kdy seč byla provedena mozaikovitě s ohledem na hmyz a jiné zvířectvo.
Občas se u cesty objevil litinový křížek s kamenným soklem, zřejmě kamenickou prací řemeslníků z nedalekého Budilova., jako např. Na Číhání, kde jsme říčku Spůlku překročili po polorozpadlém můstku a směřovali do Putkova. Cestou jsme přešli přes květnatou louku s výskytem motýlů, ponejvíce okáče lučního a u vody jsme hojně vídali černého motýlka jménem černokřídlec smuteční. Před vstupem do Putkova nás pan Skalický zavedl na starobylé hradiště nad obcí a pověděl nám krátce o historii tohoto místa, včetně současného magického přídechu, který se mu přisuzuje. Při patě hradiště jsme měli možnost spatřit vzácný vemeník dvoulistý.
A to jsme již dorazili do Putkova. První co nás uvítalo, byly kamenné zídky a stavení s podivnými komíny černé kuchyně a ohraničenými dvorky. Opravená kaplička nad návsí byla zasvěcena sv. Anně. Pod
ní byla v malém parčíku umístěna
informační tabule o Putkovu s vyjmenováním místních památek, z nichž je
třeba nedaleký litinový křížek na kamenném soklu, starý pluh nebo výše
jmenovaná kaple. Cestu do Račova jsme si mírně prodloužili lesem, protože jsme
nechtěli jít po silnici, a tak nás cesta zavedla do lesa a jen tak mimoděk k
nepojmenované studánce. Tam jsme nalezli malebné stavení se zajímavým a zachovalým
komínem černé kuchyně a palouček před ním byl zpestřen vlčím bobem. Nedaleko
litinového křížku s motivem hada kousajícího se do ocasu (Uroboros) jsme měli
možnost pozorovat skokana hnědého a cesty byly plné chrobáků (neurčeno). Když jsme vyšli do Račova, minouce stádo krav, zastavili jsme uprostřed obce u dřevěné zvoničky. Obec Račov je rozvleklá, dříve většinou osazená jako poslední ves českými obyvateli. Zde jsme si prohlédli pomníček k jakési tragické události, malý parčík se starými lipami a starou Obecnou školu s velkými cypřišky. Naše další cesta se již nedržela turistického značení, a tak jsme prošli z Račova do Cejsic přes les. V lese nás zaujaly staré mezníky, zřejmě oddělující jednotlivá panství a pozemky. Také mýtiny v lese byly květnaté a místy dávala cesta tušit svůj starobylý charakter tím, že byla dlážděna vyšlapaným kamenem. O Cejsicích nám p. Skalický řekl, že byly dříve osazeny především německým obyvatelstvem, které bylo po 2. sv. válce vysídleno a budovy po těchto obyvatelích byly zbourány.
Historickou zajímavostí je zde několik starých stavení a právě opravovaná kaplička u cesty. Naše poslední zastavení na cestě patřilo Hrabicím, kde jsme si prohlédli výklenkovou kapličku a zamířili do Vimperka. Vimperk je plný zajímavostí. Bohužel nebyl již čas všechny je projít, a tak jsme se tento den spokojili pouze s návštěvou hřbitova s kostelem na pomezí stromové aleje a starého hřbitova s kaplí, jež byla postavena pro sklářskou rodinu z Michlovy Huti. Potom následovalo krátké napojení v nedaleké osvěžovně a cesta autobusem domů.