Dne 23.1.2002 se konala další z přírodovědných přednášek konaných ve spolupráci mezi Šmidingerovou knihovnou a  Českým svazem ochránců přírody ve Strakonicích. Náplní přednášky byla tentokrát zoologie. Sešlo se asi 50 lidí, kteří napjatě poslouchali poutavé vyprávění RNDr. Karla Pecla. Přednáška byla natolik rozsáhlá, že její sepsání by bylo nepřesné. Proto raději případné zájemce odkazujeme na magnetofonový záznam, který je k vypůjčení ve Šmidingerově knihovně Strakonice na pobočce Za Parkem (bývalá pobočka Mír).

    Přednášku pan Pecl začal vyprávěním o úloze ekologie a o vývoji ekologického hnutí v průběhu minulých let.  Nechal také kolovat mezi posluchači brožury a letáky týkající se přírodních památek Písecka, rybníka Řežabince a jiných chráněných území České republiky.
    Po úvodním slovu se přednášející věnoval jednotlivým skupinám živočichů z řádu obratlovců, od ryb až po savce, přičemž hlavní pozornost věnoval stavu jejich rozšíření a možnostem udržovat jejjich soužití v přírodě ve vyváženém stavu.  Vyprávěl nám třeba o rozšíření labutí, které byly na začátku minulého století v Čechách vzácností. Nyní je v jihočeském kraji labuť běžným ptákem, ale původně zde trvale zahnízdil jediný pár, a to na začátku 60. let na vodním příkopu u blatenského zámku. Pan Pecl má jako terénní zoolog s labutěmi neustálé potíže, protože se na něj obyvatelé Písku obracejí s žádostmi ohledně péče o tyto atraktivní ptáky a neuvědomují si, jaké zákonitosti v přírodním prostředí panují a mají panovat. Zamrzne-li např. labutím voda na zobáku, znamená to ohrožení jejich života, ale to platí jen na několik jedinců, kteří si s touto situací nedovedou poradit. V hejnu je např. 50 labutí a z toho 45 přijde na to, že mají zamrzlý zobák ponořit pod hladinu. Ostatní to neudělají a mohou na to doplatit životem, což je pro nás lidi smutné pomyšlení. Rádi bychom jim pomohli a očekáváme, že ochranáři, zoologové apod. se budou snažit o nějakou záchrannou akci. Přírodovědci ale vědí, že zákon přirozeného výběru není radno porušovat. Navíc si lidé neuvědomují, jak těžké je chytit labuť (např. úder křídla silného samce dokáže člověku přerazit nohu) a jak obtížné by bylo opečovávat zachráněné labutě až do jara (pustit je zpátky na vodu by také nebylo řešením, protože by druhý den měly kouli na zobáku znovu...). Před časem se na Řežabinci vyskytla labuť, jejíž mláďata se líhla s vykloubeným křídlem. Bylo by možné nemocné jedince odchytit a vadná křídla (která se jim při pohybu odírala do krve)  operovat, ale přirozenějším řešením bylo původce této genetické vady šetrně uspat, i když na první pohled se to zdá kruté. Často se také stává, že lidé v zimě chodí labutě krmit, aby nepošly hladem, ale tito ptáci jsou na zimu připraveni, mají zásobu podkožního tuku, takže přílišné množství potravy, často navíc nevhodné, způsobuje úhyn z opačných příčin. Lidé pak krmí ještě víc, přesvědčení, že je to potřeba, ale ptáci ve skutečnosti doplácejí na špatný stav vnitřních orgánů, obalených tukem.
     Pokud jde o přikrmování drobných pěvců, je možno takovou činnost doporučit, ale i tady je potřeba si počínat s rozvahou - volit bezpečné místo, kde by ptáci nebyli ohrožováni kočkami nebo kunou, a samozřejmě dbát na kvalitu krmiva. Vhodné jsou zrniny, např. slunečnice. Kdo pomáhá ptákům tak, že vyvěšuje hnízdní budky, musí počítat s jejich každoročním čištěním. Dokonce je prospěšné shazovat stará ptačí hnízda z větví stromů, protože vlastně blokují místa vhodná ke stavbě nových čistých hnízd, nezamořených cizopasníky. Pan Pecl při této činnosti jednou zažil dojemnou příhodu s rozlícenou stařenkou, která ve snaze stará hnízda ochránit neváhala domnělého chuligána chytit a dovléci na policii. Pan Pecl si tam nechal naoko vynadat a pak teprve po odchodu staré paní vše policistům vysvětlil.
    Snaha hledat si každoročně nová místa pro hnízdění je nápadná např. u břehulí, které objeví čerstvý sráz a zahnízdí např. na stavbě silnice apod.
    Najdeme-li v přírodě nebo i ve městě na zemi ptačí mládě, nemusí se jednat o nedopatření. Rodiče o něm vědí a krmí ho a v případě nebezpečí (což může být např. naše dobře myšlená snaha mládě chytit a postarat se o ně) jej brání. To se stalo např. v Písku, kde jednu soucitnou paní zranil krahujec v obličeji. Jeho mláďata v určitém věku opouštějí hnízdo a nechávají se krmit na zemi, což ale v tomto případě bylo uprostřed města na plácku u kostela.
    S krahujcem zažil pan Pecl i situaci, kdy byla pomoc na místě - byl povolán k jeho odchytu v tovární budově, kde lovící samice zabloudila při pronásledování hejna vlaštovek. Vlaštovky proletěly halou a vylétly na druhé straně ven, dravec vzlétl do výše a létal dokola mezi zavřenými okny, protože se bál spustit dolů mezi hlučící stroje.
    Na první pohled nepatřičně vypadala činnost ornitologů v místech, kde zahnízdili kormoráni. Je totiž nutno brát jim vajíčka a nahrazovat je podkladky (jinak by si ptáci snesli nová vejce). Pokud by se totiž připustilo neomezené množení těchto velmi žravých lovců drobných ryb, znamenalo by to velké nebezpečí nejen pro násadové kapříky na rybnících, ale i pro chráněná území na řekách a potocích s výskytem ohrožených druhů ryb. Kormoráni navíc při lovu mnoho ryb poraní a přispějí tak k následnému šíření plísní a jiných nemocí. V Německu se zkoušely různé plašiče, např. pohyblivá lodička se siluetou střelce, ale kormoráni brzy poznali, že se jedná o blamáž. Je také zbytečné vystavit pro výstrahu zastřeleného ptáka, protože ostatní by se o něj nijak nezajímali - v přírodě je smrt běžným jevem a počítá se s ní.  (Pozn. autora - u nás jsme kormorána pozorovali na Řepických rybnících, naštěstí šlo jen o jednoho jedince).
    Větší rozšíření kormoránů v našich končinách oproti minulosti není dáno ani tak změnou podmínek u nás, ale hlavně jejich zlepšením v zemích, kde jsou epicentra výskytu tohoto druhu ptáků. Větší rozmnožení v těchto krajinách vede k nárůstu v oblastech okrajových. Názorně mohl pan Pecl pozorovat tento jev kdysi u kolonie racků na Řežabinci. Došlo zde k přemnožení a byla tím ohrožena stabilita rezervace, takže se ornitologové vybavili tyčemi s hrotem na konci a těmi propichovali vejce na hnízdech. Ptáci poškození nepoznali, nic je tedy nepřimělo snést nová vajíčka a množství potomstva se omezilo, přitom ale kolonie na Řežabinci se nijak nezměnila. Zmenšily se jen dceřinné kolonie na rybnících v okolí. Časem ubylo racků všeobecně, protože tito ptáci se často přikrmují na smetištích a vlivem zkonzumovaných škodlivých látek dochází k poškození mláďat ve vejcích. Bylo zjištěno, že asi 40 % z nich má křehké kosti a při pohybu ve skořápce u nich dochází ke zlomeninám nohou a k úhynu.
    Na Třeboňsku se začal také množit orel mořský. Původní jedinci se tam dostali jako dar z Německa. Pan Pecl se rozhovořil také o husách divokých, které se na Strakonicku vyskytují v okolí Číčenic směrem na Hlubokou. Hnízda těchto krásných ptáků jsou často ničena divokými prasaty, ale v poslední době se zvýšil výskyt hus na Blatensku, právě proto, že je tam prasat méně. O husách a labutích se říká, že vytvářejí pouze stálé páry. Ovdovělý labutí samec se prý dokonce vznese do výše, zazpívá labutí píseň a střemhlav se vrhne k zemi. Nový způsob ornitologického značení těchto ptáků pomocí límců z umělé hmoty umožňuje jejich dlouhodobé sledování i na dálku, takže vyšlo najevo, že se soudržností párů je to u nich podobné jako u lidí - vyskytují se jak stálé páry, tak "rozvody". Při pozorování jedné labutí rodiny se také ukázalo, jak jsou mladí jedinci často roztěkaní a neopatrní - tak jako lidské děti. Z 8 mláďat se postupně 6 zabilo při startování o dráty, takže zbyla jen dvě a  bylo zajímavé sledovat jejich další osudy, protože jedno se "drželo máminy sukně", zatímco o druhém přicházely zprávy
z nejrůznějších míst v cizině.
    Už byla řeč o tom, že někdy je nutné znemožnit některým ptákům rozmnožování a zařídit to tak, aby se z jejich vajec nic nevylíhlo. Ptáci mají ale zakódováno, že po určité době přestanou sedět a začnou krmit, takže se pak může někdy stát i tak zvláštní věc, že přinášejí potravu a kladou ji do hnízda kolem nevydařené snůšky.
    Pan Pecl se při svém vyprávění nedržel jen ptačí říše, takže jsme se dozvěděli např. o častých záměnách užovky hladké se zmijí, což vede k zbytečnému strachu a často i k zabíjení. Hezkým příkladem správného přístupu k hadům byl příběh užovky z nádraží ve Vlastci. Žila tam několik měsíců v železničním náspu, vyhřívala se mezi kolejemi a samozřejmě působila mezi cestujícími i železničními zřízenci velký rozruch. Přesto jí nikdo neublížil a když pak pan Pecl zjjistil, že se nejedná o zmiji a že není nutné hada z jeho stanoviště odstěhovat, stačilo umístit na nádraží tabuli s patřičným komentářem a užovka tam žije vesele dál.
     Takový citlivý přístup k přírodě však bohužel není pravidlem. Příkladem lidské nezodpovědnosti je např. rozšíření norka amerického v okolí Orlické přehrady. Stalo se, že zkrachovala kožešinářská farma, a protože to bylo v létě, kdy není vhodná doba pro kožkování, byli norci jednoduše vypuštěni z klecí. Takový čin se dá přirovnak k vysazení králíků v Austrálii, protože norek nemá u nás přirozené nepřátele. Stal se velkou hrozbou pro ostatní živočišné druhy v postižené oblasti, protože jim jednak potravně konkuruje, jednak  je sám úspěšným predátorem. Přitom snaha norky chytat nebo lovit v tamním skalnatém terénu hraničí s kaskadérskými kousky a nemá naději na úspěch. Norek je nejen hbitý, ale i odvážný a je schopen např. vyhryzat rybáři ryby z vezírku, přetahovat se s ním o úlovek nebo za jeho zády sežrat návnadu.  Údajně byli již norci spatřeni i v okolí Písku a jejich rozšíření na Strakonicko je jen otázkou času.
    Při besedě nebyla nouze o legraci, protože jednak pan Pecl je výborný vypravěč s velkým smyslem pro humor, jednak práce terénního zoologa je pestrá a bohatá na nečekané situace. Jednou např. pan Pecl potkal bukače, který si odskočil zalovit na louku. Ve svém přirozeném prostředí, tj. v rákosí, je bukač takřka neviditelný, protože jej chrání nejen krycí zbarvení, ale i zvláštní postoj, který při nebezpečí zaujme. Vzpřímí své štíhlé tělo do strnulé polohy s hlavou zvrácenou dozadu, takže jeho dlouhý zobák pak  vypadá jako špička rákosového listu. Když ale totéž udělá ze zvyku bukač, který zapomene, že zrovna není v rákosí, vypadá na trávníku opravdu hodně "nenápadně".
    Jinou hezkou historku slyšel pan Pecl od svého kamaráda, a sice o učenlivé sojce, která žila poblíž jedné lesní samoty v Rusku. Měla, podobně jako i ostatní krkavcovití ptáci, dobrou schopnost opakovat zvuky, a tak se naučila napodobovat ťukání na dveře, skřípání pantů při otvírání a dokonce i krátkou větičku, kterou pán domu obvykle vítal návštěvy.
    Jiní krkavcovití ptáci, tentokrát havrani v USA, prokázali svou učenlivost tím, jak si poradili s lampami veřejného osvětlení. Ptákům se v zimě na nich dobře sedí, protože se tak mohou zahřát. Lampy ale začínají svítit a hřát až po setmění, což je automaticky řízeno světelným čidlem. Ptáci se tedy naučili zakrývat čidlo křídlem a rozsvěcet si podle svého.
    Říká se, že čáp přináší štěstí do domu, a tak ho někdo zkouší nalákat k zahnízdění a připraví mu na střechu kolo. Čáp si někdy dá říci, někdy se usadí třeba i poblíž, jako by dával okatě najevo svůj nezájem. S jedním tvrdošíjným párem měli potíže energetici, kteří shodili rozestavěné hnízdo ze sloupu elektrického vedení a hned vedle postavili jiný sloup s kruhem na náhradní stavbu. To bohužel nevyšlo, čápi se vrátili na původní místo a tak se to opakovalo třikrát. Nakonec nezbylo než nový sloup uříznout a nastavit jím nahoře ten, který si ptáci tak oblíbili. To pomohlo a čápi se smířili s tím, že budou bydlet o patro výš, jen když to bylo na "jejich" sloupu.
    Dobrodružná práce ornitologa se neobejde bez nejrůznějších nehod. Kdo například sáhne do hnízda dravců, ten riskuje, že mláďata mu zatnou do ruky pařáty a nepustí dříve, než se "kořist" přestane pohybovat. Nohy dravců takto fungují automaticky a staly se i případy, kdy např. statný kapr stáhl ptáka pod hladinu a ten se nedokázal pustit, takže zahynuli oba a našly se pak dvě spojené kostry. Ornitolog, který nebyl při kroužkování dravců dost opatrný, je tedy odsouzen nejen snášet bolest, ale i nehybnost v nepohodlné pozici a trpělivě čekat, až se mláďata pustí. Někdy také ptáci útočí a ornitolog tak riskuje zranění, ať už přímo nebo tak, že leknutím spadne na zem. Jednu takovou akci pan Pecl komentoval slovy: "Kamarád si držel čelo, já zadek, belhali jsme se domů - a bylo okroužkováno..."
    Ornitologové mají osvědčený způsob, jak nalákat ptáky do své blízkosti. Napodobují např. hlas kulíška tak dlouho, až přiletí skutečný kulíšek a začne se také ozývat, protože ptáci si takto vymezují svá území. Panu Peclovi se při tom jednou stala hezká příhoda - už se začal radovat z úspěchu, že se mu ozývá hledaný opeřenec, jenže vyšlo najevo, že se do stejného lesa vypravil s vábničkou ještě další ornitolog a že přivábili navzájem jeden druhého.
    Pan Pecl se zabývá také tím, že preparuje zvířata pro muzejní sbírky. Jednou měl k tomuto účelu připravenou v mrazáku veverku a když ji vyndal, aby rozmrzla, byla ztuhlá na kost. Přesto se za chvíli kolem ní začaly hemžit blechy, které několikadenní pobyt při -20 °C zdárně přežily.
    Hovořilo se také o výskytu vyder, o bobrovi, který před dvěma lety vzrušil obyvatele Pootaví, o obojživelnících, atd. atd.

    Přednáška byla velmi poutavá, padlo při ní mnoho dotazů ze strany posluchačů a dozvěděli jsme se mnoho zajímavostí z živočišné říše. Doufejme, že naši potomci budou mít také možnost poslouchat podobná vyprávění a sami se budou moci přesvědčit o výskytu popisovaných živočišných a rostlinných druhů ještě po mnoha letech po nás..