Rok 2001.

    První letošní procházka s botanikem panem Václavem Chánem se konala 3.4.2001. Přálo nám počasí, takže se nás sešlo tentokrát opravdu hodně, více než 40. Hlavním naším cílem byl židovský hřbitov u lesa  Hole, proto jsme šetřili čas a po cestě přes Podskalí jsme si ukazovali a říkali jen to nejdůležitější. Mnozí z nás už jednou nebo vícekrát slyšeli výklad pana Chána o Podskalí na předcházejících akcích, takže jsme si zároveň ověřili, kolik jsme si toho zapamatovali.
      Na levém břehu Otavy vedle pivovaru stával domek Zavadilových, ke kterému se nosilo prádlo na bílení. Dalším stavením byla vorařská hospoda U Hurychů. Hurychovi měli i hospodářství a kosili na břehu řeky trávu. Kosilo se i na loukách, které byly v místech dnešního ostrova a měli je pronajaté sedláci z Dražejova. Ostrov vznikl teprve před 60 lety, kdy při povodni řeka vytvořila nové rameno z bývalých Hurychových tůní. Topoly, které nyní na ostrově rostou, byly vysazeny v roce 1956. Tehdy proběhla celostátní akce zaměřená na rychle rostoucí dřeviny, protože se počítalo s nabídkou dřeva pro průmyslové podniky. Ty ale nakonec neměly zájem, protože dřevo těchto druhů není kvalitní. Ve svahu naproti ostrovu zůstaly kamenné tarasy, které připomínají pokus pěstovat na Podskalí vinnou révu. Nejsou zde ale pro ni dobré podmínky, a tak byly vinice zrušeny. Na jejich místě nyní rostou listnaté stromy. Nebyly vysázeny člověkem a jsou ukázkou toho, jak příroda zalesňuje každé území, kde se přestane hospodařit. 
    Přešli jsme po mostě a pod tratí a dostali jsme se mezi zahrádky a pak na silnici vedoucí ze Strakonic do Drachkova. V zahrádkách jsme viděli rozkvetlé lýkovce, sasanky, prvosenky a  plicník (a také listy talovínu, který už stačil odkvést), u cesty orsej, křivatec, podběl a devětsil. K židovskému  hřbitovu nás dovedla cesta, která odbočuje ze silnice doleva kolem vojenského objektu. Po chvíli se odbočí po pěšině doprava a dojde se mezi rodinné domky, za kterými je vidět bránu hřbitova. Pan Chán nám v trávě vedle  pěšiny ukázal květinu s drobnými roztřepenými listy a ještě drobnějšími bílými kvítečky. Listy tvoří při zemi listovou růžici a nejsou skoro vidět. Kvítky vypadají na  tmavém podkladě jako roztroušené  sněhové vločky nebo jako zrnka obilí. Tato rostlinka má přiléhavé jméno osívka jarní. Přímo na  hřbitově nám pak  p.Chán ukazoval ještě barvínek, který už místy také rozkvétal. Hlavně je tam ale  všude plno břečťanu na zdech, stromech i na náhrobcích. Našli jsme i jeho plody (namodralé bobule), které jsou k vidění pouze na starších rostlinách.
    Měli jsme příležitost dostat se i za bránu hřbitova, protože pan ing. Treybal z Českého svazu ochránců přírody se postaral o vypůjčení  klíče. Po úvodní prohlídce a ukojení zvědavosti účastníků procházky si opět  slovo vzal pan Chán a krátce promluvil o historii židovského osídlení Strakonic. A tak jsme se dozvěděli, že na území Čech přišli Židé již v 10. století.  První zprávy o nich ve Strakonicích pocházejí z roku 1482. Židovská  komunita sídlila ve vsi  zvané Bezděkov. Z  počátku 16. století pocházejí záznamy o ritualní vraždě spáchané Židy na křesťanském chlapci. Ti byli upáleni v obci zvané Lom a na místě exekuce byla údajně vysazena lípa, která je tam dodnes. Počátkem 16. století bylo ve Strakonicích několik židovských rodin. Židé se zabývali peněžnictvím a obchodem. Jiná povolání jim zde nebyla povolena. Z roku 1696 pochází židovský hřbitov  v Holi. Nejstarší registrované náhrobky na tomto hřbitově jsou z roku 1736. Roku 1781 byla zrušena povinnost nosit na šatech žluté označení a padlo omezení živností. Roku 1860 byla v Bezděkově postavena synagoga. Byla zbořena roku 1976. Roku 1878 bylo ve Strakonicích 95 židovských rodin, roku 1890 zde bylo  evidováno 326 občanů. V roce 1930 to bylo 95 osob. V průběhu 2. sv. války skončilo v transportech 79 židovských občanů ze Strakonic a z toho pouze 10 se  jich vrátilo. Mezi strakonické občany židovského původu patřilo i několik významných osobností. Biochemik Otto von Fürth se proslavil jako objevitel adrenalinu, Riccardo Pick-Mangiagalli (který však byl pouze náhodným rodákem ) byl ředitelem milánské konzervatoře, o rozvoj výroby fezů se zasloužili podnikatelé W. Fürth, bratři Weillové, I. Stein, E. Zucker, J. Zucker a další.
    Účastníci procházky si mohli prohlédnout také knihu Roberta Ehrmanna "Strakoničtí souvěrci" a brožurku od Ondřeje Fibicha "Židé ve Strakonicích".  Obě tyto publikace je možno si vypůjčit ve Šmidingerově knihovně.
    Dnešní židovský hřbitov již není příliš navštěvován, ale i tak si udržel svůj  ráz a úctu občanů, kterým není historie jejich města lhostejná.
    Na tuto procházku naváže ještě přednáška paní Kotlárové z okresního archivu na téma "Židé ve Strakonicích", kterou pořádá Šmidingerova knihovna v úterý 22.5. od 16.30 hod. na hudebním oddělení (na strakonickém hradě).

    Další procházku s panem Chánem jsme si smluvili hned na 11.4., abychom ještě stihli rozkvetlé podléšky na Ryšavé ("U křížku"). Přesto, že to bylo v době předvelikonočních příprav a že bylo chladno, sešlo se přes 20 lidí.
    Kopec Ryšavá se nachází za Holým a Šibeničním vrchem při polní cestě do Droužetic. Název není příliš známý. Na některých mapách chybí, na některých je uveden jako Ryšovy.  Také bývalému mlýnu u řepické železniční zastávky se říkalo Podryšovský. Pan Chán ale používá starší název Ryšavá, protože odpovídá původnímu porostu tohoto kopce.  Zde, ale i v jiných  původních lesích, převládal na severní straně buk a ten se na podzim barví do rezava.  Na jižních  svazích dříve rostl především dub a lípa.  Po zavedení smrkových monokultur  se charakter našich lesů změnil a ukazuje se, že to byla záměna naprosto nevhodná. Smrk je horský druh a např. právě na Ryšavé (kde navíc je v půdě vysoký obsah vápníku) je znát, jak v nových podmínkách špatně roste a trpí hnilobou. Dobře je to vidět i na Kuřidle, kde vedle sebe rostou stoleté smrky  a padesátileté borovice, přičemž smrky jsou slabší a na první pohled jsou neduživé, s nekvalitním dřevem. Bohužel v lesnictví se taková chyba  projeví až po letech a i její napravení je velice dlouhodobá záležitost. Proto dnešní lesníci studují staré kupní smlouvy (z kterých lze vyčíst složení původních lesů) a všímají si příznaků, které v lesích ukazují na výskyt listnatých stromů před jejich záměnou za jehličnaté (pozná se to podle druhů rostlin, jejichž semena  přežila v půdě a které se ojediněle objevují v místech, kam se dostane  na jaře sluneční světlo).
    V lesích, v kterých byla vysázena borovice, se oproti smrkovým udržely o něco lepší podmínky, protože borovice je jedním  z prvních druhů, které v našich zemích rostly a přizpůsobily se na různá stanoviště. Borovice blatka roste např. v bažinatých krajinách, apod. V naší krajině se kdysi borovice vyskytovala běžně, byla však dubem a jinými druhy vytlačena a zůstala v skalnatých roklinách, kde se oproti dubu aj. dovede lépe přizpůsobit. Borovým porostům tohoto typu se říká reliktní bory (=zbytkové). V borových lesích není tak velké zastínění jako ve smrkových a hlavně zde není tak nekvalitní půda. Smrkové lesy (kromě původních horských) ničí půdu, protože při přesazování byly do nových podmínek přeneseny stromy, ale nikoliv mikroorganismy potřebné k rozkladu spadaného jehličí. Přesto myslivci  ještě i dnes vysazují smrkové remízky v domnění, že tím pomáhají přírodě. Lesníci si však uvědomují nutnost navrátit do lesů alespoň  částečně listnaté stromy (počítá se se zastoupením přibližně 25 % dubů, buků, lip aj.), protože tyto druhy zde budou lépe prospívat  a budou i hospodářsky perspektivní. Na Ryšavé už se začalo s pěstováním mladých dubů a p. Chán nám vysvětlil, jak se v takové školce napodobuje přirozený podrost, kde každý jednotlivec musí bojovat o světlo. Zdálo by se, že by bylo lépe rovnou vysadit sromky dále od sebe, ale ty by se pak příliš rozkošatěly a pouze v hustém podrostu se docílí toho, aby měly rovné a vysoké kmeny. Kromě vysazování se duby šíří i přirozeně  (např. je "sázejí" sojky, když si dělají zásoby žaludů), jak jsme viděli na místech, kde lesníci šetrně vytěžili borovice a dali tak dubům prostor.  Viděli jsme také, jak se navracejí původní druhy hájové květeny, jakmile se na nějakém "ostrůvku" vytvoří vhodné podmínky (např. když padne strom a obnoví se sluneční osvětlení). Dobře to bylo znát pod lískovými keři, protože líska nejen dovolí na jaře před olistěním proniknout slunečním paprskům, ale vytváří zvlášť dobrý humus vápenitého charakteru, který výborně svědčí např. sasance.
   Na Ryšavé se na severním svahu uchovalo 75 původních buků, které jsou nyní přibližně stoleté. Buky rostou také na vrcholku kopce vlevo od cesty. Ty jsou staré asi 50  let a byly zde vysázeny. Kdo si sem udělá procházku později na jaře, uvidí mezi nimi rozkvetlou okrotici, která patří mezi orchideje. Okrotice je typickým druhem bučin. Vyhovuje jí mj. i to, že spadané bukové listí vytváří pod stromy vrstvy, protože listy mají voskový povrch a pomalu se rozkládají.
   Pan Chán nám po cestě ukazoval nejen rostliny, ale jmenoval i okolní kopce, vyprávěl různé zajímavosti apod.. Např. jsme se po cestě ze Strakonic ke křížku dověděli, že kdysi  zde  tekl až dolů k městu potok, který měl i v létě hojnost vody a p. Chán ho ještě pamatuje.Křížek na nejvyšším bodě pěšiny byl postaven koncem 19. století a údajně připomíná sázku jednoho člověka z Droužetic, který tudy nesl těžké břemeno do Strakonic a zde, v polovině cesty, zemřel vyčerpáním. Přijdeme-li ke křížku směrem od města a odbočíme u něj doleva, octneme se na hranici území vyhlášeného jako přírodní památka Ryšavá. Chrání se zde právě rostlinné druhy ukazující na původní výskyt buku. Hojně zde roste břečťan, jaterník podléška, violka vonná, sasanka, bažanka, žindava, místy i orlíček, vemeník, dřišťál, hruštice a  také lýkovec, který teď  právě odkvétá. Keřík se nám zdál nějak podezřele olámaný, ale podle zkušeností p. Chána to nemuseli udělat lidé - někdy se stává, že takové jedovaté rostliny ochutnávají srnky a vyhledávají je jako drogu. Zajímavým druhem je stálezelený zimostrázek alpský, který se hojně vyskytuje podél cesty a právě začíná rozkvétat. Byl sem v době ledové zatlačen z Alp na okraji ledovce a zůstal zde jako reliktní druh. V té době už existovala Vltava, přes kterou se zimostrázek nedostal a roste tedy jen západně od ní. Po vybudování mostů se začal ojediněle vyskytovat i na pravém břehu, protože ho přenesli mravenci . Říkali jsme si více příkladů šíření rostlin - např. semena okoličnaté žindavy se zachycují na srsti zvířat,  semena jmelí se přilepí na nohy ptáků a přenášejí se ze stromu na strom.  Ptáčníci z nich kdysi vyráběli i ptačí lep na chytání. U nás se vyskytují tři druhy jmelí - borovicové, široké a bílé. P. Chán nám  na nalezeném úlomku jmelí ukazoval, jak se podle počtu přeslenů určuje jeho stáří. Všímali jsme si i zbytků rostlin, které odkvetly loni v létě. Např. jsme viděli uschlá květenství kopretiny chocholičnaté a dvou druhů omanu. Na příkladu rozkvetlé ostřice horské jsme si ukázali rozdíl mezi ostřicí a různými druhy trav. Všechny trávy mají kolínka, dokonce i bezkolenec, zatímco ostřice je nemá. Na Ryšavé se velice hojně vyskytuje vápnomilná tráva válečka prapořitá, která zde vytváří  souvislé porosty.Na podzim má zvláštní zlatavou narůžovělou barvu. P. Chán nám vyprávěl, jak ji za války používali jako podestýlku pro králíky a ti ji vždy do rána spořádali.
   Cestou zpátky jsme na rozcestí u zahrádek poznali rozkvetlý penízek prorostlý, rozrazil břečťanolistý a mochnu jarní. Kvete už i kokoška pastuší tobolka.  Dozvěděli jsme se, že je to kosmopolitní druh (= rozšířený po celé zeměkouli).  Starší účastníci výpravy vzpomínali na časy, kdy bylo v přírodě k vidění mnohem více květin než dnes. Zhoršení zavinilo nejen vysazování smrků, ale i znečištění, meliorace, umělé prohloubení nebo srovnání potoků, hnojení, nešetrné hospodaření, zástavba apod. V současné době se v jihočeské přírodě  vyskytuje asi 7000 druhů rostlin a z toho přibližně 1200-1500 jich je ohroženo. Podstatný vliv na to má také zánik pastvy, protože mnoho druhů potřebuje  ke svému rozmnožování volnou půdu, rozrušenou kopyty dobytka. Příkladem je hořec jarní, který byl dříve běžný a dnes roste jen na jediném místě jihočeského regionu, u vesnice Rovné. Je ho tam asi 10 kusů a není jisté, jestli se vůbec udrží.  Uměle bylo z odebraných tkání rozmnoženo dalších 30 rostlinek. Některým druhům se pomáhá tak, že se přesazují (např. se  to daří s hořcem křížatým), ale např. vstavač kukačka, dříve velmi hojný druh, se přesazovat nedá, protože ke svému vyklíčení potřebuje zvláštní půdní houby a bez nich se nemůže dále šířit.
   Zvlášť nás potěšilo, že se tentokrát naší procházky zúčastnilo několik školáků, více než obvykle. Snad  jim jejich zájem o přírodu vydrží.

    V úterý 24.4.2001 jsme se sešli v počtu asi 20 lidí na místě, kterému se říkávalo Na Dubovci. Je to u soutoku Otavy a Volyňky v parčíku před vchodem do hradu. Pan Chán nám povyprávěl o historii domu, kterému se dodnes říká Palác. Stojí vlevo u silnice na Drachkov a pochází ze začátku 70. let 19. století. Bydlel zde továrník Stein. Velkopřevor Othenio Lichnowski z Werdenberka nechal mezi svou rezidencí a Palácem vystavět vysokou zeď s věží a protože se tak stalo z protestu proti židovskému sousedovi, říkalo se této věži mezi lidmi "trucvěž" nebo "trucbašta". V 30. letech  20. století byla zeď i s věží zbourána.
    Po dlouhé době se udělal  krásný slunečný den, takže zahrádkáři měli příležitost dohánět opožděné jarní práce a bylo to těžké rozhodování, jestli jít na botanickou procházku nebo ne, ale kdo se na ni přecejen vypravil, rozhodně nelitoval. Cesta podél Volyňky je hezká v každé roční době, ale teď na jaře zvlášť. Hned na začátku cesty, když jsme po schůdcích sešli pod most, jsme se mohli potěšit pohledem na žlutozelené květy javoru mléče a o kousek dál jsme si pro srovnání prohlédli pupeny javoru klenu, které teprve začínají rašit. Zatímco mléč má pupeny narůžovělé, u klenu jsou zelené. Viděli jsme, že některé stromy a keře jsou už hezky olistěné (např. olše, střemcha, tavolník, hloh, jírovec maďal, růže šípková, bez, meruzalka, jeřáb, maliník....), některé mají jen květy bez listů (mléč, jilm, osika), některé už obojí (slivoň, vrba, líska), některé se teprve začínají probouzet (lípa, trnka, jasan). Pokud vydrží teplé počasí,  pak trnky i jasany v nejbližší době rozkvetou, zatímco jejich listy se objeví později. Opačně tomu bude u lípy, která se olistí, ale pokvete až koncem jara. Výhonky rostoucí dole na kmeni ("vlky") měly vyrašené listy už teď. V zimě jsme si mohli všimnout, že "vlky" a mladé stromky mají i větší pupeny než větvičky v korunách starších stromů.  Z dřívějška jsme si už zapamatovali, že pozdě raší i buk, dub nebo habr. Těchto znalostí se dá využít i  při určování druhů. Javor klen  má např. zelené vstřícné pupeny, podobně jako šeřík. Liší se např. velikostí jizev po odpadlých loňských listech nebo tvarem pupenů, ale to jsou celkem nenápadné znaky. Na první pohled je rozeznáme podle toho, že klen se teprve probouzí, zatímco šeřík už je olistěný a má na květ.
    Hned na začátku naší cesty jsme si ukázali přirozený porost mladých olší a vrb na protějším břehu řeky, kde jsou dobré podmínky pro hnízdění ptáků. Je potřeba si uvědomit, že takových míst ubývá a že ptáci potřebují volně rostoucí keře, aby se do nich mohli ukrývat. Často můžeme vidět, jak pracovníci Technických služeb zkracují větve nejen u keřů v živých plotech, ale i u takových, které mohly zůstat vysoké a košaté. Když se takový zásah provede na větší ploše naráz, tak jako se to stalo nedávno v parku, je to vůči ptačím obyvatelům velice necitlivé. U Volyňky jsme viděli "ladovské" vrby, které mají následkem každoročního ořezávání zesílenou horní část kmene. Na vršcích takových vrb (říká se jim babky) se často v puklinách uchytí různé  květiny nebo i keře - na jedné z nich jsme např. viděli růst bez černý. Na Moravě prý na babkách rády hnízdí divoké husy. Vyvádění mláďat pak vypadá tak, že housata musí seskočit dolů. V Předních Zborovicích sídlili kdysi na vrbách dudkové.
    V trávě na břehu všude svítily žluté květy orseje, které vypadají jako hvězdičky. Podobný je i květ křivatce, ale s tím jsme se tak často nesetkávali. Ve srovnání s orsejem je žluť jeho květů méně výrazná a okvětní lístky jsou špičatější. Úzké a špičaté jsou i jeho listy (orsej je má zakulacené). Na několika místech těsně u vody jsme dále po proudu našli i další žlutou květinu - blatouch. Velmi často jsme potkávali růžovofialovou hluchavku skvrnitou. Podobá se hluchavce nachové, ale je statnější a v květu má nenápadnou světlou skvrnku. Je běžná právě na přezích vodních toků, zatímco hluchavka nachová se vyskytuje jako plevel na polích a v zahradách. Hned na začátku naší cesty jsme viděli i měrnici černou, která také patří mezi hluchavkovité. Není zatím rozkvetlá, takže její rozpoznání bylo obtížnější.
     Pan Chán nás při určování rostlin často upozorňuje na vůni rozemnutých listů, protože to je velmi dobré vodítko. To jsme si vyzkoušeli např. u listů vratiče. Listy česnáčku jsme i ochutnali a přesvědčili jsme se o podobnosti s chutí česneku. Na náspu železniční trati u viaduktu jsme našli kozlíček, jehož křehké listy se mohou  pojídat jako salát a mají dokonce sladší a jemnější chuť. Semena kozlíčku se dají koupit a někdo si ho pěstuje na zahrádce. Jeho listy se používají nejen na jaře, ale dají se otrhávat po celý rok. Květy má nenápadné (drobné bílé), ale ty jsme zatím ještě vidět nemohli. U některých rostlin jsme mohli najít uschlé zbytky květů od loňska. Podle nich jsme si určili např. pelyněk černobýl, celík kanadský (nepůvodní druh příbuzný zlatobýlu, který se rozšířil ze zahrádek),  keř trojpuk, měsíčnici (má velké průsvitné penízky a je to okrasná zahradní rostlina) a také lopuch, jehož přilnavé "žebráčí"   zná každé malé dítě. Když jsme došli k náhonu, který vede do Blatského rybníka, viděli jsme na jeho protějším břehu na stromech pletence chmelu. Vypadaly na dálku nevýrazně, ale prozradily se také nápadnými uschlými  plody - typickými šištičkami. Podle plodů jsme si určili i drobnou bílou rostlinku kokošku pastuší tobolku. Občas jsme se setkali s pumpavou, která po odkvětu vytváří typické "čapí nůsky". Nyní ale teprve rozkvétá, takže jsme viděli její růžové květy.
    Na mnoha místech vyrážely ze země ve skupinkách mladé netýkavky žlaznaté. Měly velké oválné děložní lístky, které zahrádkářům připomínaly vyrážející ředkvičky.  Netýkavka žlaznatá se v našich krajích původně vyskytovala také jen na zahrádkách, ale rozšířila se do volné přírody a chová se jako agresívní druh, který vytlačuje domácí rostliny. V létě můžeme vidět její výrazné růžové květy a později pak plody, které jsou jako u ostatních netýkavek citlivé na dotek  a vystřelují semena na dálku.
    Některé druhy většina z nás poznala, např. odkvetlý podběl, zatím nerozkvetlý vlaštovičník s nápadně chlupatými lodyhami (jeho květ bude žlutý), pupavu, popenec (hospodyňky mu říkají lidově kondrlík a dávají ho do velikonoční nádivky), ptačinec žabinec, svízel přítulu, rozchodník nebo rozrazil. Známý je černožlutě kvetoucí kominíček, ale ne každý znal jeho správný název bika ladní. Také jsme se dověděli, že to není tráva (nemá kolínka), i když se často za druh trávy pokládá.   Každý samozřejmě poznal chudobku, ale nevěděli jsme, že je to původně vysokohorský druh rostoucí nad hranicí lesa. Dolů se dostala s lavinami apod. a uchytila se na pastvinách.
    Pan Chán nám chtěl ukázat v mokřinách na kraji řeky pižmovku mošusovou, ale našli jsme tam pouze mokrýše a blatouchy.  Pižmovku a další zajímavé druhy (např.dymnivku bobovitou) bychom nalezli, kdybychom pokračovali proti proudu Volyňky ještě o něco dále. Brali jsme ale ohled na starší účastníky výpravy, a tak jsme došli jen k bývalé fezárenské valše (u Mutěnic) a vrátili jsme se do Strakonic. Po cestě jsme nad řekou viděli párek zajímavých vodních ptáků skorců. Způsobem života i velikostí se podobají ledňáčkům, ale nejsou tak nápadně zbarvení (jsou hnědí s bílou náprsenkou). Vyprávěli jsme si také o brkoslavech severních. Tito ptáci v předjaří táhnou ve velkých hejnech  na svá hnízdiště a krátce se objevují i u nás. A právě minulý týden byli spatřeni na několika místech ve Strakonicích a okolí. 20.4. ráno např. ozobávali pupeny na topolech v Tržní ulici.
    A ještě perlička na závěr:  na procházce jsme potkali   i slepýše a dokonce jsme ho zastihli právě ve chvíli, kdy vylézal z díry. Takže se svátek sv. Jiří opravdu vydařil.

    Dne 15.5.2001 se konala místopisná a historická vycházka po strakonickém hradu s panem doktorem Cvrčkem. Náplní vycházky byla v její první části takřka stále historie, avšak...
    Jedním z účastníků procházky byl také botanik pan Václav Chán, který se o historii Strakonic také velice zajímá. Dovede o přírodě i o dějinách výborně vyprávět a teď jsme ho poznali i jako pozorného posluchače s velkou úctou ke znalostem druhých. Po ukončení první části procházky nás pan Chán pozval, že nás provede ještě po Kalvárii, kde právě kvete řada zajímavých hájových rostlin. A tak jsme měli výklad o historii našeho města doplněný i o ukázku "historického lesa", protože na Kalvárii se zachovalo takové přírodní prostředí , jaké bylo v dřívějších dobách typické pro celé Prácheňsko.
Název Kalvárie připomíná křížovou cestu, která vedla kdysi od hradu k bývalé kapli sv. Kříže. Vžilo se také označení  Zellerinova stráň, protože majitelem pozemku u řeky byl v 19. století malíř Antonín Zellerin. Jedná se o svah na pravém břehu řeky Otavy proti Podskalí.
     Po cestě od Panské zahrady jsme se dostali k pomníku F.L.Čelakovského , který od roku 1924 připomíná básníkovo oblíbené místo nad řekou. Jsou zde lavičky, které lákají k posezení s hezkou vyhlídkou, my jsme se ale místo toho nakláněli přes zábradlí terasy a určovali druhy kapradin zachycených ve zdi. Poznali jsme osladič a puchýřník křehký. Osladič rostl i na několika místech podél cesty, častěji jsme ale viděli porosty kapradě samce. Některé listy byly na koncích ještě spirálovitě stočené, protože vyrostly teprve nedávno. Poblíž pomníku jsme si ukázali cizokrajný keř zimolez kozí pysk, který má zajímavě utvářené listy (jsou kulaté a větvičky jakoby prorůstají jejich středem). Viděli jsme také okrasný druh žluté hluchavky pitulníku, ale jinak jsme se na této straně řeky s vysazenými rostlinami nesetkali. I pitulník jsme na několika místech našli znovu a byl to již ten původní, přírodní. Některé účastníky překvapilo, že hluchavka může být i žlutá, protože běžná je jen bílá a nachová. To ale nebylo jediné překvapení. Velmi často jsme se po cestě setkávali s kostivalem hliznatým, který je příbuzný s kostivalem lékařským, ale místo typické fialové barvy květů má stejně jako pitulník barvu žlutou. Měli jsme štěstí, že ještě neodkvetl, protože za několik dní bychom viděli už jen zelené plody. Ty jsou zajímavé tím, že mají "čapí nůsek" podobně jako např. pumpava.
     Některé další odkvetlé druhy jsme poznávali podle listů, např. sasanku, dymnivku bobovitou nebo cestou domů na Podskalí orsej. Jiné květiny se právě chystaly rozkvést. Zakrátko začnou na stráni vonět konvalinky, které dnes známe spíše jen ze zahrádek. Podobné listy jako konvalinka má kokořík, ale ten je má jinak uspořádané. Také jeho bílé podlouhlé zvonkovité květy trochu připomínají konvalinku. Do stejné rodiny patří i pstroček dvoulistý, méně nápadný a méně častý. Viděli jsme i řadu dalších bíle kvetoucích rostlin - rožec, ptačinec velkokvětý, ptačinec hajní, lomikámen a mateřku trojžilnou. Mateřka připomněla zahrádkářům plevel na jejich záhonech, ale to byla záměna s podobným ptačincem žabincem. Ptačinec hajní se může splést s křehkýšem, ale na rozdíl od něj má v květu tři blizny místo pěti. Lomikámen jsme si vytrhli i s kořenem, abychom viděli hlízky, podle kterých dostal označení "zrnatý". Název lomikámen je odvozen od toho, že roste často ve škvírách a má vliv na jejich rozšiřování. Naši předkové se pokoušeli využít jej jako léčivku, protože se domnívali, že by mohl "lámat" i žlučové kameny. Podobně odvozovali z tvaru listu podléšky možnost léčit choroby jater a pojmenovali podléšku jaterník.
    Zatímco rožce a ptačince zářily do dálky hvězdičkami bílých květů, některé rostliny se zdály zprvu nenápadné a snad i nezajímavé, při bližším prohlédnutí nás ale překvapily. Např. tráva strdivka nící nás okouzlila řádkou drobných srdíček. Pryšec sladký má tak drobné květy, že bychom je v zeleni na břehu snadno přehlédli, přitom je to velice zvláštní a zajímavá rostlina díky nezvykle uspořádaným listům a výhonkům (vynikne to hlavně při pohledu shora). Pupkovec, který roste na levém břehu poblíž můstku, bychom mohli považovat za nějakou drobnou, neduživou pomněnku (patří stejně jako ona mezi brutnákovité), ale pan Chán nás upozornil na jeho okrouhlé plody s prohlubní uprostřed a všichni jsme si je prohlédli pod lupou (skládací lupu má pan Chán jako správný botanik stále po ruce). Plody jsou zelené, rostou na některých výhoncích po jednom, na některých po dvou nebo po třech. Jejich tvar napovídá, odkud květina přišla ke svému jménu. Není to příliš rozšířený druh a v běžných atlasech není uveden, my si ho ale po této procházce určitě zapamatujeme.
    Kdo chodí do přírody pravidelně, je při pozorování rostlin ve velké výhodě. Zapamatuje si, jak která květina vypadá před rozkvětem, potom s květy a nakonec s plody, takže pak poznává jednotlivé druhy jako staré známé, tak jako mezi lidmi na ulici poznáváme své přátele a sousedy. Tak je to nakonec i správné, protože pro stromy a rostliny je naše město domovem stejně jako pro nás, máme společné osudy a měli bychom o sobě vědět a pomáhat si. Rostliny nám pomáhají neustále - dodávají kyslík, udržují správnou vlhkost vzduchu, těší nás svojí krásou... My to bereme jako samozřejmost a přitom bez nich bychom vůbec nemohli žít. Při procházkách s panem Chánem se vždy podivujeme nad pestrostí naší květeny, ačkoliv my už máme možnost poznávat jen zbytky z její bývalé rozmanitosti. Je otázka, co z toho se nám podaří uchovat a jestli se o to vůbec bude někdo snažit. Ochranáři např. marně navrhují vyhlášení Kalvárie za chráněnou přírodní památku, protože se s tímto územím počítá pro případ rozšíření železniční trati z jednokolejky na dvojkolejku.
    Na našich minulých vycházkách jsme si určovali některé nerozkvetlé rostliny, např. česnáček, který se pozná podle vůně , nyní jsme tytéž druhy mohli vidět už s květy. Mimo česnáčku můžeme jmenovat kerblík, svízel přítulu, kakost smrdutý, vlaštovičník, svízel křížatý, keř zimolez pýřitý nebo střemchu. Někteří z nás už minule věděli, že česnáček pokvete bíle, vlaštovičník žlutě, atd. Předpovídali jsme i to, že střemcha bude více než jiné druhy trpět cizopasníky a skutečně jsme ji nyní viděli na mnoha místech s růžovými hálkami na listech (má je na svědomí žlabatka) nebo se zámotky motýla obaleče. Z druhů, které teprve pokvetou, jsme si určili čistec lesní, věsenku nachovou, šťavel, tolitu lékařskou, bažanku, černýš hajní, bodlák lopuchový, kuklík, kapustku aj., a příště se můžeme přijít podívat na jejich květy, např. na fialový bodlák nebo bílou tolitu. Velmi nápadné bude vysoké bělavé květenství udatny lesní, statné hájové rostliny, s kterou se bohužel setkáváme jen zřídka. Na Kalvárii roste jen na jednom místě a pan Chán nám ukázal její listy a uschlé zbytky loňských květů. Jiná zajímavá rostlina, která se na Strakonicku vyskytuje vzácně, je kakost hnědočervený. Viděli jsme ho na místě, kde končí pěšina vedoucí po břehu od pomníku směrem k tábořišti. Jeho domov je ve vyšších polohách proti proudu řeky. Voda sem přinesla jeho semena a zatímco ve 40. letech se vyskytoval na Kalvárii jen v počtu několika jedinců, nyní již tovří rozsáhlý porost. Zaujaly nás jeho nezvykle tmavé květy. Pan Chán jmenoval i další připlavené druhy, např. zvonečník, o jehož původu vypovídá i název "šumavský".
    Na kraji tábořiště jsme si ukázali rozkvetlý javor tatarský, který není naším původním druhem a byl sem vysazen. Našim javorům se příliš nepodobá ani listem ani květem, ale po odkvětu se prozradí svými plody, protože to budou typické nažky - "nosíčky", které budou mít jen trochu jiný tvar (sevřenější) a budou drobnější něž u javoru mléče nebo klenu. U mostku vedoucího na ostrov jsme viděli nezvyklý druh topolu, který sem byl vysazen a který se nepodařilo určit ani panu Chánovi. Cítili jsme ve vzduchu typickou topolovou vůni, ale marně bychom vyhlíželi trojúhelníkovité listy. Tento druh je má srdčité, skoro jako lípa. Určováním jiných stromů jsme se tentokrát nezdržovali, protože už známe všechny druhy, které na Kalvárii a na Podskalí rostou (olši, dub, lípu, topol, vrbu...).
     Z křovin jsme poznali lísku, střemchu, pustoryl (jasmín), bez šeřík, zimolez pýřitý a tatarský, trnku, dřišťál (okrasný u tábořiště a náš domácí na levém břehu u cesty) aj., ale jeden keř nám pan Chán musel určit, a sice zeleně kvetoucí brslen. Našli jsme ho na levém břehu při cestě od jezu k mostu. Dobře jsme si to místo zapamatovali, protože přes cestu  proti němu roste vrba, jejíž kmen je nápadně skloněný nad řeku. Pan Chán si takhle pamatuje stanoviště většiny druhů, na které nás chce při procházkách upozornit, takže je snadno nachází, i když špatně vidí. Pomáhají mu také znalosti o tom, které druhy se vyskytují pohromadě. Tak jsme našli např. odkvetlé zbytky  podbílku šupinatého. Tato rostlina byla ještě nedávno vidět v nízkém porostu na  březích řek z dálky, protože má nápadnou barvu a vypadá  celkově zvláštně (je to cizopasník, takže nemusí vytvářet chlorofyl a nemá žádné zelené části, jen růžové květenství). Teď už  je tak zarostlý a vybledlý, že není skoro vidět, ale botanik ví, že ho má hledat na kořenech olší.
    A tak se nám procházka opravdu vydařila. Chyběl nám jen pravidelný účastník pejsek Míša, ale tomu teď  nezbývá čas.  Jeho kamarádka kočka má totiž koťata a Míša z nich má snad ještě větší radost než ona. 

    Dne 26.5.2001 se konala celodenní botanická vycházka s panem Chánem do Katovic a na Kněží horu. Vycházka začala nenápadným srazem asi 15 účastníků na strakonickém vlakovém nádraží, s cílem dorazit do Katovic, ztéci Kněží horu a cestou přitom botanizovat. Ještě v samotných Katovicích se ke skupině připojily dvě místní obyvatelky a pak  se již   mohlo začít. Naše první kroky vedly přes řeku Otavu ke katovickému kostelu. Již z mostu nám pan  Chán ukazoval příbřežní rostliny u Otavy (kerblík, česnáček, kostival, kopretinu, pryskyřník, barborku, rožec,...) a  zmínil se o vzniku Katovic u brodu, který zde býval. V průběhu této botanické vycházky bylo řečeno panem Chánem tolik poznatků z botaniky,  historie i vlastivědy, že jsem se rozhodl pojmout samotné městečko Katovice a Kněží horu jako samostatné povídání, které jsem místy doplnil o pár drobností.
    V parku před Obecním úřadem nám  pan Chán určil stáří stromů, které tam  rostou. Je  jim kolem 150 let a byly  vysazeny na místě, kde bývala náves a konaly se dobytčí trhy apod. Z parku jsme se dali  pěšinou směřující k mlýnskému náhonu, předtím nás ale pan Chán upozornil na chrpu horskou na záhonku u jednoho domu. Rostla tam spolu s barvínkem brčálem a kokoříkem mnohokvětým jako okrasná květina, všechno jsou to ale původní druhy. Kokořík a barvínek jsou na Strakonicku běžně k vidění, chrpa horská se vyskytuje na Šumavě na okrajích luk. U cesty jsme si ukázali dva druhy trav - ovsík vyvýšený a sveřep. Rostl  tam také bělotrn, který se často dává usušený do vázy,  protože vytváří  velké ozdobné bílé koule. Vysazují ho včelaři. U náhonu nám pan Chán ukázal mochnu stříbrnou, kterou dávají chovatelé králíkům proti mixomatóze. Dříve byla květena v těchto místech ovlivněna tím,  že zde byla lada a pásla se zde drůbež z celých Katovic. Nyní tam roste pelyněk černobýl, což je rostlina   způsobující často alergie. Viděli jsme také listy bolševníku, ale byl to náš původní bolševník, který se na rozdíl od zavlečeného bolševníku velkolepého nechová agresivně a neohrožuje ostatní druhy. U cesty jsme si určili měrnici černou, mochnu husí, hulevník, kmín, trávu ovsíř, kuklík, heřmánkovec, pcháč oset a také merlík všedobr, kterému se často říká lebeda, ale liší se od ní např. květenstvím. Květenství merlíku tvoří klubíčka, zatímco u lebedy vyrůstá mezi dvěma listeny (krovkami). Nápadnou žlutou barvou květů na sebe upozornil úhorník mnohodílný, který patří mezi křížaté rostliny. To jsme poznali podle toho, že okvětní plátky jsou vždy čtyři a stojí proti sobě do tvaru kříže. Další nápadná rostlina, locika kompasová, se na první pohled pozná podle zvláštního postavení listů. Rozkládá je ve směru světových stran a tím si vysloužila i svůj název. Našli jsme i listy rostliny štětky, jejíž název je také výstižný. Když dozraje, dává se jako dekorace do věnců, ale její příbuzná, štětka soukenická, má ještě širší využití. Donedávna  se dovážela  do Strakonic z Francie a používala se na česání textilií  ve Fezku. 
    Při našich předcházejících procházkách jsme se naučili poznávat kakost hnědočervený a kakost smrdutý, na polní cestě vedoucí z Katovic podél Otavy jsme se setkali s kakostem nízkým. Má drobný světlý modrofialový květ a je to rostlina běžná zejména na návsích. Po pravé straně této polní cesty jsme v blízkosti nově postaveného rodinného domku našli blín černý. Všichni  jsme znali jeho název a věděli jsme, že patří mezi jedovaté rostliny, ale málokdo z nás ho někdy v přírodě viděl. Stejně tak nás překvapil bedrník, okoličnatá rostlina příbuzná anýzu. Nikdo z nás by ho nedovedl u cesty rozpoznat, ale jeho název známe ze staré české písničky "Pijme pivo s bobkem, jezme bedrník, nebudeme  stonat, nebudeme mřít..."   Viděli jsme také rostlinu lidově nazývanou hadí mlíčí. Správně se jmenuje pryšec chvojka a jeho listy opravdu připomínají chvojí. Mohli jsme si vyzkoušet, že stejně jako všechny pryšce roní při poranění husté bílé mléko. Je také stejně jako ostatní pryšce jedovatý.
Další rostlinou se známým názvem je kokrhel. Pan Chán si ještě pamatuje, že se tak říkávalo některým dámským kloboukům. Květina kokrhel je nízká a její žluté květy nejsou na dálku příliš nápadné, mají ale zvláštní tvar, takže příště už nebudeme mít s určováním potíže. V místě, kde jsme kokrhel našli, jsme si udělali přestávku na jídlo a na odpočinek, protože vyhřáté kameny na břehu řeky k tomu přímo vybízely. Byli jsme teď jen asi jeden kilometr za Katovicemi, takže jsme se rozhodli při dalším pokračování více pospíchat. Určovali jsme si tedy jen některé nápadné druhy, jako byla žlutá barborka, nafialovělý řeřišičník (o něm jsme si řekli, že sem byl určitě zavlečen s nějakou navážkou štěrku a opravdu jsme při bližším pohledu štěrk našli - tak rostliny upozorňují pozorovatele na nejrůznější jevy a události, pokud se naučí rozumět jejich "řeči"), bílý lomikámen, žlutý pryskyřník hliznatý, modrofialový zběhovec, vysoký modrý hadinec, žlutý rozchodník, tmavý toten krvavý, světlezelený svízel křížatý (zelenou barvu mají i jeho květy), žlutý  jestřábník... Někdo zná ze zahrádek jestřábník s oranžovými květy, což je druh pocházející ze Šumavy. Šumavským druhem je také krabilice zlatá, okoličnatá rostlina podobná jedovatému bolehlavu. Pan Chán nám ukázal, že spodní část její lodyhy je srstnatá a horní část má červené skvrnky, což bychom si při zběžném pohledu ani nevšimli. Bolehlav se od ní liší mimo jiné i tím, že je cítit myšinou, zatímco krabilice je bez  zápachu. Viděli jsme odkvetlou hluchavku skvrnitou a určili jsme ji ani ne tak podle vzhledu, jako podle stanoviště, protože u řek se z hluchavek nejčastěji vyskytuje právě tato.
    Naše cesta se stále více vzdalovala od řeky, ale i na dálku jsme na břehu poznali bíle kvetoucí vysoký křen. Došli jsme k místu, kde začíná po pravé ruce svah porostlý lesem, takže jsme nacházeli rostliny typické pro sušší stanoviště. Kdybychom šli nahoru do kopce, našli bychom zbytky teras, protože zde dříve byly vinice. Na kraji lesa jsme našli křížek a studánku a přečetli jsme si na informační tabuli vyprávění o hospodáři, který zde podle pověsti kdysi potkal vílu. Nám se opodál stala také zajímavá příhoda, protože nás zaujal podivný ptačí zpěv - vycházel z jednoho místa, ale měnil se tak, že chvíli zněl jako hlas rákosníka, chvíli připomínal kosa, sýkorku apod. Napadlo nás, že by to mohl být ťuhýk, protože ten rád napodobuje jiné ptáky. Když se nám podařilo ho zahlédnout, naše domněnka se potvrdila. Poznali jsme ho podle velikosti ( je menší než kos, ale větší než vrabec) a barvy (svrchu tmavší, na bříšku světlejší), ale hlavně podle typické černé pásky přes oko. Z rostlin jsme si na okrajji lesa a v porostu na druhé straně cesty určili např. chrpu porýnskou, kozlíček polníček, lipnici živorodou, smolničku, heřmánek terčovitý (oproti heřmánku pravému je to druh nepůvodní, zavlečený ve 20. století z Ameriky), kostřavu, pilát, ptačinec velkokvětý, kostival bílý, knotovku červenou (šumavský druh) a u soutoku Březového potoka s Otavou nám pan Chán ukázal bodlák kadeřavý. Většinou se bodlákem mylně nazývá běžně se vyskytující pcháč, skutečný bodlák je ale mnohem vzácnější.
    Dále jsme pokračovali po pěšině proti proudu Březového potoka. Potok jsme měli po levé ruce, zatímco napravo se zvedala vysoká kamenitá stráň. Při pohledu na ni jsme rozpoznávali jestřábníky, pryšce, zběhovec, kapradinu sleziník apod., ale zvlášť typická je pro podobná stanoviště bělavá tolita lékařská. Těšili jsme se, až vystoupíme nahoru a uvidíme krajinu a opravdu pak ten pohled stál za to, zvlášť když jsme se mohli pana Chána na všechno vyptat. Ukázal nám vlevo na obzoru Javorník, vpravo Ždánov, z bližších kopců pak např. Kamennou bábu a Kbíl. Hlavním naším cílem ale byla doubrava, která se na vrcholku Kněží hory zachovala. Mohli jsme si porovnat, oč svěžejší a zelenější byly původní listnaté lesy oproti nevhodně zavedeným smrkovým monokulturám, které se do našich podmínek nehodí. V horských lesích, kde je smrk doma, se vyskytují i bakterie rozkládající jeho jehličí, takže se zde může vytvářet i bylinné patro, u uměle vysazovaných smrkových lesů tato možnost není, protože sem byly přeneseny pouze stromky, potřebné bakterie však zůstaly na původních stanovištích.
Z hájových druhů, které jsme si v doubravě na Kněží hoře určili, můžeme jmenovat např. ptačinec velkokvětý, bažanku, biku bělavou, kopretinu chocholičnatou, plicník, kozinec sladkolistý, hrachor černý (po utržení rostlina zčerná) nebo vzácnou vikev hrachovitou. Pan Chán nám také ukázal šikmo postavené listy lipnice hajní a vyprávěl nám, že se této trávě dříve přezdívalo "Heil Hitler Gras". Po cestě zpět k vyhlídce jsme si u jednoho šípkového keře všimli, že voní nejen jeho květy, ale i listy. Pan Chán nám potvrdil, že některé šípkové růže tuto vlastnost mají. Měli jsme štěstí, že celý den bylo příjemné počasí, že právě kvetly šípky, janovec (nepůvodní rostlina svítící na dálku svými žlutými květy), že byla dobrá viditelnost, že se nás sešlo dost a přitom ne zase tolik, aby nám to dělalo potíže... Výprava se zkrátka výborně vydařila. Povedlo se nám i dorazit včas do Dolního Poříčí na vlak a smluvit si další větší procházku - tentokrát do Řepice.

    Dne 5.6.2001 se konala další z vlastivědných a botanických vycházek s panem Chánem. Jejím cílem byla obec Řepice a okolí obce. Dozvěděli jsme se tolik zajímavostí z historie, že na botaniku tentokrát nezbylo tollik času, navíc jsme potkávali většinou druhy, které známe už z dřívějška. Původně bylo plánováno, že dojdeme až k Řepickým rybníkům a Pravdovu mlýnu, ale po prohlídce obce už jsme se k tomu nedostali a uděláme si tam někdy příště samostatnou vycházku.
     Sraz účastníků byl pod restaurací Hvězda, a když jsme nastupovali do linkového autobusu, vypadalo to, že se do něj snad ani nevejdeme. Bylo nás totiž přes 40. V Řepici nás očekával pan doktor Cvrček, jehož účastníci našich vycházek již dobře znají. Nutno podotknout, že šestaosmdesátiletý pan doktor přišel do Řepice pěšky a již si stačil sám něco prohlédnout. Doktor Cvrček se v úvodu také ujal slova a rozhovořil se o historii Řepice. Protože je milovníkem rodu Hodějovských z Hodějova, povyprávěl  nám především o nich. Po jeho malé přednášce konané v blízkosti kostela sv. Máří Magadaleny jsme pokračovali k prohlídce samotného kostela. Zde si vzal průvodní slovo pan Chán a promluvil o historii kostela a náhrobcích, které se zde nalézají. Snad poprvé mohli účastníci vycházky spatřit vnitřek kostela a prohlédnout si pěkné obrazy a fresky na jeho stěnách. Se zájmem jsme si také prohlédli náhrobníky na stěnách kostela a márnice. Potom jsme pokračovali na prohlídku další řepické zajímavosti, a to sýpky. Díky současným správcům nám byl umožněn vstup do jejích prostor, a tak jsme mohli obdivovat její architektonické provedení. Líbily se nám také výrobky (většinou proutěné), které jsou zde uskladněny. Pak jsme pokračovali směrem na hospodářský dvůr, který jsme prošli a pokračovali na Krajských vrch. Odtud nám pan Chán ukázal dominantní kopce Strakonicka a zároveň nás upozornil na květenu tohoto vrchu. V jeho podloží převládá vápenec, a proto i květena zde je vápnomilná. Mezi stoprocentní ukazatele vápencového podkladu patří např. vítod nebo tráva válečka. Určili jsme si také kokrhel, jetel prostřední, hadinec, pryšec chvojku a chrpu čekánek (na  rozdíl od běžně známé modré chrpy polní pokvete červeně). Co se týká druhů trav, převládá zde kostřava a smělek. Cestou z kopce nás pan Chán upozornil na četný výskyt jahodníku trávničky, který se odlišuje od běžné jahody tím, že okvětní lístky drží pevně na plodu a při jeho utržení se většinou utrhnou s ním. U některých lidí tato jahoda vyvolává bolení žaludku. Ještě se dále zmínil o léčivých účincích mochny nátržníku, která se používá na zmírnění ženských potíží a v starších dobách snad i na vyvolání potratu.
     Poté jsme pokračovali na prohlídku řepické panské zahrady. Uvádí se, že se zde vyskytují rostlinné druhy na Strakonicku vzácné, ale nám se bohužel žádný z nich nepodařilo objevit. Řepická zahrada se za posledních 10 let změnila a má dnes již charakter sadu. Podle slov našich místních průvodců se zde před 14 dny vyskytovaly vstavače a snad i kosatce, ale v době, kdy jsme zahradu navštívili, bylo již posečeno. To bylo vlastně dobře, protože dav 40 lidí, byť ukázněných, by majitelé na neposekané zahradě asi moc rádi neviděli. Z druhů,  které jsme si zde určili, můžeme jmenovat např. zblochan vodní, vrbovku, buřinu srdečník, křen nebo ředkev ohnici. Mezi kameny ve zdi vyrůstala také locika kompasová.
    Naše poslední zastavení v Řepici bylo u zahradních bašt, které zbyly pouze dvě, každá v jednom rohu zahrady k západnímu okraji. Obě jsou opravené a obstoupené stromy. Když jsme se loučili s paní Samcovou, profesorkou ze strakonického gymnázia, viděli jsme zajímavé rostliny i před jejím domem - routu a keř hlohyni. Paní Samcová se o úspěch této procházky zasloužila nejvíce, protože nám vše předem domluvila s místními obyvateli.
     Do Strakonic jsme se vydali po polní cestě, která vede k Řepickému rybníku. Bylo už pozdě a museli jsme přidat do kroku, ale rostlin po okrajích cesty jsme si všímali. Potkali jsme např. vikev srstnatou, měrnici černou, úhorník mnohodílný, lociku kompasovou, mochnu stříbrnou, kozlíček... Nejvíc nás zaujal modrý kosatec sibiřský a růžovofialová večernice. Barvou i tvarem květů (čtyři okvětní lístky postavené do kříže) připomíná večernice známější měsíčnici ("židovské peníze"), ale liší se od ní např. širšími listy. S chutí  bychom se u jednotlivých rostlin zastavovali a povídali, ale nezbylo nám než dorazit rychle k silnici, pokračovat po ní domů a těšit se zase na příště.

    Dne 20.6.2001 jsme se v počtu 18 účastníků vydali s panem Chánem na botanickou procházku, jejímž cílem byly tůně u Hajské. Obec Hajská se nachází v polovině zkratky ze Strakonic do Modlešovic. Z hlavní silnice jsme u autobusové zastávky "Podsrp - prodejna" odbočili vlevo na asfaltovou polní cestu a hned jsme si začali určovat rostliny, protože jsme za plotem zahrádky uviděli vrbinu s bohatými žlutými květy. Rostla na záhoně, ale je to květina z volné přírody. V jiné zahradě nám pan Chán ukázal keř křídlatku. Křídlatka se také vyskytuje v přírodě, ale původní druh to není, dostala se tam náletem právě ze zahrádek a poslední dobou se šíří přímo lavinovitě. Nemá v našich krajinách přirozené nepřátele a chová se jako agresivní plevel. Řadí se mezi nejnebezpečnější "vetřelce" v našem prostředí, stejně jako netýkavka malokvětá a žlaznatá a bolševník velkolepý. K nim je možno připočítat ještě trávu třtinu, což je náš původní druh, ale chová se v poslední době stejně agresivně jako plevele zavlečené z ciziny. Je to tím, že se vlivem činnosti člověka mění přírodní podmínky - pro některé druhy se zhoršily, pro některé se zase zlepšily až příliš.
     Při této procházce jsme např. viděli, jak nápadně dobře se v příkopech podél cesty daří kerblíku. Pan Chán nám vysvětlil, že mu vyhovuje zimní solení silnic. Jiným příkladem jsou stanoviště bohatá na dusík (v okolí hnojišť apod.), kde rostou kopřivy, bršlice a jiné původně hájové druhy. O merlíku nám pan Chán řekl, že jako jedna z prvních rostlin vždy obsazuje místa kolem stavenišť apod., kde se obrátila a obnažila zem. Má velmi jemná a lehká semena, která se usazují ve všech možných škvírách i na rovných plochách a tam čekají na svou příležitost. Jiným rostlinám pomáhá při  jejich šíření doprava, takže známe řadu druhů, které pravidelně nacházíme při silnicích a železnicích. Při naší procházce jsme se pohybovali dosti blízko železniční trati a skutečně jsme potkali např. trýzel tvrdý, který je typickou rostlinou nádraží a kolejišť. Dokonce ho železničáři musí chemicky hubit. Jiným takovým příkladem je mydlice lékařská nebo srpek. My jsme si srpek ukazovali ještě před rozkvětem, takže nebyl příliš nápadný, ale v létě je možno na svazích nad tratí pozorovat jeho bílé jemné květy (uspořádané v okolících) ve velkém množství. Srpek je zajímavý tím,  že patří mezi "stepní běžce". To znamená, že vzrostlá rostlina s dozrálými semeny zespodu uhnije, oddělí se od  země a kutálí se s větrem na jiné místo. Při vypočítávání  různých.způsobů, kterými se člověk podílí na ubývání nebo šíření  rostlin, můžeme dále jmenovat znečištění, rozšíření nebo naopak omezení pastvy, odvodnění, nedostatečné nebo příliš časté kosení, atd. atd. Z rostlin, které člověk šíří  přímým vyséváním do volné přírody, jsme viděli např. vlčí bob (lidově zvaný lupina), zavedený myslivci.
    Při našich procházkách si ukazujeme také okolní kopce a orientační body v krajině a k tomu jsme měli tentokrát dobrou příležitost, protože hned za městem se nám otevřel pohled na údolí řeky Otavy a řadu vrchů v pozadí. První zleva byl vidět Holý vrch, hned vedle Šibeniční vrch, ve větší dálce vykukoval Tisovník. Další v pořadí byla obec Chrášťovice, které se pro její malebné umístění ve svahu na obzoru prý říká "Betlém". Její jméno je obsaženo v místním úsloví - o neodbytném člověku se říká: "Ten je jako chrašťovskej mor." Vpravo od Chrášťovic jsme na obzoru viděli tři vrchy, které jsou blízko sebe - Hradec, Ostrý (lidově Ústrý) a Jaslov. Úplně napravo jsme si ukázali Chlum. Jak se během cesty výhled měnil, objevila se ještě Sedlina nad obcí Rovná a nad Štěkní kopec se světlou skvrnou (prozrazující lom) v zeleni lesa (Brda). Na levé straně přibylo Kuřidlo, Katovická hora, Pučanka, Kůstrý vrch a Sv. Anna. Ještě hezčí výhled bychom měli z blízkého Podsrpu, kam se snad někdy příště také společně vydáme.
    Cesta ze Strakonic do Hajské je dlouhá asi 2 km, takže jsme v příkopech a v poli viděli řadu rostlin. Mohli jsme si porovnat i znaky příbuzných druhů, protože např. merlík jsme viděli ve třech podobách - nejdříve jsme potkali merlík bílý, později merlík zvrhlý a nakonec ještě merlík všedobr. Podobají se sobě navzájem květenstvím (typickými klubíčky) a liší se velikostí a tvarem listů.U heřmánku bylo porovnání o to snazší, že jsme našli heřmánek pravý (původní druh) a heřmánek terčovitý  (zavlečený asi před 100 lety z Ameriky) na stejném místě a vedle nich rostl ještě heřmánkovec. Stejně tak olši lepkavou a olši šedou jsme si mohli ukázat, jak spolu sousedí v těsné blízkosti, takže vynikl rozdíl ve tvaru jejich listů - u olše lepkavé nemají vůbec špičku (typický obvejčitý tvar), u olše šedé už tak kulaté nejsou a trochu připomínají listy lísky. Viděli jsme i bodlák, který je na rozdíl od pcháče vzácný a na některých procházkách jsme se s ním vůbec nesetkali, takže nám pan Chán musel většinou popisovat záměnu bodláku a pcháče (kterému se lidově říká právě bodlák) jen teoreticky. Tentokrát jsme si mohli rozdíly mezi nimi ukázat pěkně v praxi.
    Vysvětlovali jsme si také rozdíly ve vzhledu jednotlivých druhů trav, protože jsme jich po cestě minuli celou řadu - ovsík vyvýšený, kostřavu, medyněk, srhu říznačku, pýr, jílek, třtinu, trojštět... Většina z nás si ale zatím na určování trav netroufá. Zapamatovali jsme si alespoň trávu s hezkým jménem chundelka, protože nám napoví její stanoviště - roste jako plevel mezi obilím.   Jinou skupinou s navzájem podobnými druhy jsou okoličnatky.  Botanik je rozliší spolehlivě podle nažek, protože každá má jiné. Před odkvětem si ale musíme pomáhat jinak - bršlici kozí nohu např. dobře poznají zahrádkáři podle listů, protože je až příliš často vídají na svých záhonech. Krabilice se vyznačuje tím, že její lodyha má červené skvrnky. Navíc v místech, kde z ní vyrůstají listy, se vytvářejí masivní uzliny. Pastinák kvete až v srpnu a má žlutou barvu, kmín se prozradí typickou vůní ...
    Některé druhy se dají rozlišit a zapamatovat dobře, takže jsme bez obtíží poznali čičorku, chrastavec, vratič, diviznu, svízel syřišťový, čekanku, zvonek klubkatý, bělotrn, lopuch, štětku, knotovku, ptačinec, vrbovku, pomněnku, kuklík nebo štírovník. To pak pomáhá i při poznávání nových druhů. Můžeme si např. říci, že žlutý hrachor luční se podobá štírovniku, takže si ho lépe zapamatujeme. Vikev srstnatá, vikev ptačí nebo vojtěška mají jinou barvu, ale podle tvaru květů i listů nám také připomínají štírovník nebo hrachor - všechno jsou to vikvovité rostliny. O vojtěšce nám pan Chán prozradil, že má velmi dlouhé kořeny. Bere vodu z hloubky až 1 m, takže často můžeme vidět na sušších místech nízkou chudou trávu a v ní statnou vysokou vojtěšku. Z méně známých druhů jsme si ukázali např. škardu roční,  řeřichu rumní (je to běžný plevel rostoucí i ve městě v různých spárách a skulinách a dobře se pozná podle typické vůně), starček, kapustku aj.
    V Hajské jsme se dali doleva pod viadukt. Míjeli jsme studny, o kterých nám pan Chán vyprávěl jejich smutnou historii. V roce 1954 při povodních se v nich nahromadil metan a někteří studnaři při jejich průzkumu zahynuli. Přiblížili jsme se k místu, kde tabulka se státním znakem upozorňuje na přírodní památku "Tůně u Hajské". Cesta byla zatím ještě suchá, ale viděli jsme vodomilné rostliny, jako je sítina, pcháč bahenní nebo tužebník jilmový. Jeden z účastníků, pan učitel Račan, si před několika dny okolí tůní  procházel, a tak věděl, že z této strany je cesta místy zatopená. Vedl nás tedy nejdříve ke břehu Otavy a pak kousek proti proudu. Došli jsme k malému domku a teprve u něj jsme odbočili směrem k tůním. Z této strany jsme se k nim dostali po suchu.
    U první tůně nás pan Chán nechal hádat, jaká rostlina kolem ní roste. Prozradil nám, že je léčivá, pochází z Indie a má typickou vůni. Mnozí z nás tu vůni poznali a vzpomínali, že se s ní naposled setkali někdy v dětství - byl to puškvorec. Ocitli jsme se v prostředí, o kterém jsme četli v průvodcích nebo v materiálech Českého svazu ochránců přírody, ale které někteří z účastníků procházky navštívili poprvé v životě. Všichni samozřejmě víme, že se zde zachovaly pozůstatky po dávných rýžovištích zlata na bývalých ramenech Otavy, dokonce se jedná snad o nejrozsáhlejší památku tohoto druhu ve střední Evropě. Ne každý z nás se ale dříve zamýšlel nad tím, jak zajímavé je toto prostředí z hlediska botanického. Na vrcholcích kopečků (sejpů ) se daří květeně typické pro suchá vyhřátá stanoviště (např. zde roste vřes nebo hvozdík kartouzek). V prohlubních mezi nimi se drží voda, a tak v těsné blízkosti suchomilných druhů nalezáme rostliny mokřadní a vodní. Díky státní ochraně se zde zachovaly takové druhy jako kosatec žlutý, šišák vroubkovaný, prstnatec májový nebo potměchuť fialová. Přímo ve vodě roste okoličnatka halucha vodní, masožravá bublinatka, bílá žebratka bahenní (název dostala podle tvaru listů, které pod vodou vypadají jako rybí kostřičky), voďanka žabí, žabník  jitrocelový aj.
    Bylo to zvláštní pomyšlení, když  jsme si uvědomili, jak blízko od města se nacházíme. Kdybychom to nevěděli, hádali bychom, že jsme museli cestovat někam daleko z dosahu civilizace. Krásu čistého a voňavého prostředí ještě umocňovaly  hlasy žab (kuněk a skokanů), které se ozývaly všude kolem. Jen neradi jsme se vraceli zpět do hluku a špíny a mnozí z nás si jistě umiňovali, že se sem brzy podívají znovu a přivedou i své známé. A tak v nás tato procházka, poslední před prázdninami, zanechala zvlášť hezký a sváteční dojem a povzbudila naši chuť zúčastňovat se v novém školním roce dalších poznávacích akcí a více se zajímat i o ochranu přírodních krás.

    Před prázdninami jsme se dozvěděli, že je možno domluvit si s panem Chánem procházku i jednotlivě (tato nabídka platí i během školního roku), ale nikdo toho v létě nevyužil. O to více jsme se na naši první společnou zářijovou výpravu těšili. Smluvili jsme se na úterý 18.9. a sešli se v počtu 25 účastníků, ačkoliv bylo chladno a mokro. Vypadalo to, že se dá i do deště, ale spadlo jen pár kapek a nakonec jsme se dočkali i sluníčka. Bylo už nízko, a když ozářilo kmeny borovic, dalo jim jasně oranžovou barvu. Les pak vypadal jako kulisa z loutkového divadla. V posledních dnech jsme slunce a tepla moc neužili a vzpomínali jsme na loňské babí léto. Mohli jsme si porovnat, o co je letos všechno zelenější. Právě na této cestě byl rozdíl zvlášť patrný, protože jsme byli na Ryšavé, kde skoro všude roste tráva válečka prapořitá. Ta mívá vždy na podzim zlatavě  růžovou barvu, ale letos je zatím stále ještě zelená.
    Naše cesta  začala na pěšině za restaurací Ráj a pokračovala po okraji pole směrem nahoru k zahrádkám. Hned zkraje jsme si ukázali velké listy křenu a o kousek dál podobně velké a nápadné listy lopuchu. Z kvetoucích rostlin jsme si určili řebříček, škardu, hrachor luční a čekanku. U čekanky jsme si více než květu všímali její lodyhy a drobných listů. Je na ní na první pohled vidět, že je vybavená do sucha a skutečně se jedná o původně stepní květinu.
    Zastavili jsme se u lípy srdčité a ukázali si na rubu jejích listů rezavé chloupky. Lípa velkolistá je nemá a navíc jsou její listy větší. Liší se také tím, že nejsou prohnuté do žlábku. Překvapilo nás, že cizokrajně vyhlížející lípa velkolistá je ve skutečnosti náš původní druh. Některé uměle vysazené druhy lip se ale ve Strakonicích vyskytují, např. lípa krymská, kterou známe z parku.
    Pan Chán nás trochu zkoušel, takže jsme si  zopakovali, že pcháč je pcháč a ne bodlák a merlík je merlík, ačkoliv se mu běžně říká lebeda. Pravidelní účastníci procházek si to už pamatují a nedali se nachytat. Pamatují si i vůni vratiče, takže si ho nespletli s mochnou husí, i když jejich listy jsou na první pohled k nerozeznání.
    Většina rostlin byla už odkvetlá, proto jsme si při určování říkali, jakou která měla v době květu barvu (např. locika kompasová měla žluté kvítky, ale my jsme viděli už jen bílé chmýří). Viděli jsme odkvetlý turan kanadský (teď je podobný zlatobýlu, ale v době květu bychom ho od něj  snadno odlišili podle bělavé barvy), planou mrkev, pelyněk černobýl, okoličnatku tořici japonskou (má chlupaté nažky, které ulpívají na srsti zvířat a na šatech, proto se vyskytuje podél cest) a také okoličnatku tetluchu, což je nebezpečná jedovatá rostlina. Je zrádná tím, že se podobá petrželi a často se jako plevel vyskytuje právě na záhonech. Liší se tmavší zelení a hlavně tím, že její listy nevoní. Pan Chán nám ukazoval její nažky s odstávajícími obalíčky, které připomínají kozí bradu (odtud název tetlucha kozí pysk).
    Po cestě do kopce jsme si  toho na pěšině už tolik neukázali,   protože zde byl použit herbicid. Na poli nám p. Chán ukazoval, jaké čisté strniště tam zbylo po pšenici.  Bylo vidět, že mezi ní nebyl žádný plevel. Tento pozemek totiž nebyl po několik let obděláván, takže nakonec zarostl pýrem a pýr všechen ostatní plevel zlikvidoval. Po jeho zaorání se podařilo vypěstovat pěknou pšenici, ale jinak by zde už nic kromě pýru nerostlo, dokud by pozemek nezarostl keři a nakonec stromy. Sukcesi keřů a stromů jsme mohli vidět v místě bývalé strže mezi zahrádkami. Strž byla zavezena, ponechána svému osudu a nyní se zde vyskytují šípkové růže, břízy, třtina, maliník, javor, borovice apod. Ujaly se tam i některé zahradní rostliny, jejichž nať sem byla někdy vyhozena, např. zlatobýl kanadský, fialový kakost pyrenejský ("čapí nůsky") nebo mochyně ("židovská třešeň ") s nápadnými oranžovými plody podobnými lampionkům.Toho jsme si všimli už předtím po cestě přes pole, že kromě chrastavce, čičorky nebo chrpy luční jsme u pěšiny potkali např. rozkvetlou mátu, která se tam také dostala ze zahrádky.
    V dolní části pole jsme si ukazovali "ostrov", kde na poměrně velké ploše rostl místo pšenice např. orobinec nebo vrbovka srstnatá. Dříve tam bývalo prameniště potůčku a dosud se tam uchovaly podmínky pro vlhkomilné rostliny.  Příroda posílá do všech míst spoustu semen a ta se buď uchytí nebo ne, podle toho, jestli jsou tam pro ně podmínky dobré, nebo špatné.  Semena orobince nevzejdou u cesty nebo na stráni, ale na vlhkém místě se jim daří. Podstatný je také způsob, jakým je pozemek obděláván. Dnešní obvyklý způsob sekání (každých několik dní sekačkou a ne dvakrát do roka kosou) má za následek změnu druhové skladby na takto obdělávaných místech. Zůstávají jen trávy a sedmikrásky. Pokud zde najdeme např.mlíčí, můžeme si vyzkoušet, jak mělce koření a jak snadno se dá vytrhnout.
    Po cestě kolem zahrádek jsme si ukazovali i některé pěstované rostliny  za plotem, např. skalník, léčivý řepík, listy čemeřice
apod. Z plevelů nás zaujal nafialovělý hvězdník roční. Je příbuzný s turanem a stejně jako turan patří mezi invazní  rostliny. Podél cesty vedoucí od bývalé strže nahoru ke křížku jsme potkávali různé druhy trav. Převládala válečka, ale viděli jsme i třeslici, bojínek Böhmerův (od bojínku lučního se liší tím, že jeho klas se při ohnutí rozštěpí) a smělek jehlancovitý. Všechno jsou to teplomilné druhy rostoucí na vápencích. Z květin jsme viděli marulku klinopád (patří mezi hluchavkovité), nápadně žlutý devaterník, odkvetlý kuklík s ostnatými bambulkami, černohlávek (podobný zběhovci), hlaváč fialový (je podobný chrastavci, ale liší se celokrajnými listy a stanovištěm - roste na okrajích lesů), odkvetlý bolševník obecný, odkvetlý kerblík lesní (na jaře rozkvétá jako první z okoličnatek) a bohužel i nebezpečnou invazní rostlinu netýkavku malokvětou, jejíž semena sem na svých pneumatikách rozšířily traktory při svážení dřeva.
    Z křovin jsme si určili ptačí zob, vzácnou růži jablíčkovou s velkými srstnatými šípky bohatými na vitamín C (nejedná se ale o původní druh) a planou třešeň. Tento druh (jde zřejmě o křížence višně křovištní) nevytváří kmen a zůstává po celý život keřem. Plody má tmavé, skoro černé. Roste u nás i na Podskalí.
    Nahoře na kopci nám pan Chán ukázal, jak ve vysázeném borovém lese roste dubový podrost, nyní už docela vysoký. Počítá se s tím, že borovice bude šetrně vytěžena a zůstane doubrava, což odpovídá přírodním podmínkám (dříve na jižních svazích převládal právě dub a lípa, na severních pak buk). U křížku jsme si ukázali bílý křehkýš, který je podobný ptačinci hajnímu. Liší se tak, že křehkýš má v každém květu 5 čnělek a ptačinec jen 3.
    V těchto místech jsme už překročili hranice přírodní památky Ryšavá. Název Ryšavá patří nejsevernějšímu vrcholku kopce, jehož další dva vrcholy se jmenují Holý vrch a Šibeniční vrch. Pan Chán si ještě pamatuje, kde býval kamenný podstavec zbylý po šibenici. Bylo to poblíž místa, kde je nyní vysílač. Podle pověsti tam hrál Švanda dudák lesním duchům, když se vracel z posvícení z Droužetic.
    Ryšavá dostala svůj název podle barvy buků, které tam dříve rostly. Nyní tam převládá vysázená borovice, která je asi 80 let stará, takže již dosáhla mýtného věku. V místech, kde byly znovu vysázeny buky (asi před 40 lety), se znovu rozšířily i rostliny, které do bučin patří. Kdsi zde rostly a po obnovení vhodných podmínek se zde začaly vyskytovat znovu. Z minulých procházek si pamatujeme, že se jedná např. o okrotici, lilii zlatohlavou nebo žindavu. Poznali jsme i zlatobýl, kopretinu chocholičnatou, zimostrázek alpský a jiné druhy, které jsme si na Ryšavé několikrát ukazovali už dříve. Dosud jsme navštěvovali tato místa většinou na jaře, takže teď jsme si mohli porovnat vzhled rostlin před rozkvětem, v květu a po odkvětu. Např. zvonek řepkovitý jsme tentokrát viděli už odkvetlý a stejně tak i oman vrbolistý, kruštík tmavočervený, pryšec chvojku, úročník bolhoj ("turecký jetel") a bukvici. Zato ale hořeček brvitý jsme zastihli v květu a to byl hlavní cíl naší cesty, protože je nejen vzácný a chráněný, ale i velmi hezký. Má 4 okvětní lístky, které jsou na okrajích roztřepené a mají sytě modrou barvu. Listy jsou drobné, úzké a rostou po dvou proti sobě (jsou vstřícné).
    Je škoda, že nemůžeme zahajovat naše procházky dříve než před večerem (někteří účastníci mají i tak potíže stihnout po návratu ze zaměstnání začátek). Na podzim se už brzy stmívá a my pak musíme v nejlepším končit a vracet se domů. Tak tomu bylo i tentokrát.

    Na naši další akci s botanikem panem Chánem jsme se vypravili v úterý 16.10. do Modlešovic. Jede se tam vlakem a je to první vesnice při trati směrem na České Budějovice. Náš vlak měl už při odjezdu zpoždění a pan strojvedoucí z nás asi neměl velkou radost. Je zvyklý, že na této malé zastávce se vlak nikdy moc nezdrží, zato tentokrát nebralo vystupování cestujících konce. Bylo nás totiž přes 30 a k tomu dva pejskové a kočárek. Tak nám začal výlet vesele a navíc jsme měli radost z hezkého počasí.
    Vrátili jsme se malý kousek po trati a pak odbočili po polní cestě směrem k řece. Asi tak na polovině cesty mezi tratí a řekou se rozkládá rozsáhlé území chráněné archeology a současně i přírodovědci jako přírodní památka. Naši keltští a později slovanští předkové zde rýžovali zlato, které se nacházelo v naplaveninách zlatonosné Otavy. Řeka v těchto místech často měnila směr a netekla tak daleko od dnešních Modlešovic, navíc naplavený písek se nenabíral z řeky, ale na břehu. Nepropíral se na mělkých miskách, jak to známe z filmů, ale proudem vody v dřevěných korytech vyložených kůží. Pracovalo se tedy ve velkém a zbytky hromad vysypaného materiálu se zachovaly až do dnešních dnů. Rýžovalo se zde přitom naposled ve středověku. Pozůstaky po tzv. sejpech se zachovaly při některých řekách a potocích i na dalších místech u nás nebo v cizině, ne však na tak velkém území. Modlešovické sejpy jsou nejen českým, ale zřejmě i středoevropským unikátem.
    Podle nálezů archeologů (např. Bedřicha Dubského) zde s rýžováním začali Keltové ve 3.-2. století př. n. l. Dnešní stav tohoto území je poznamenán tím, že se přestalo s pastvou a místo původních rostlinných druhů se zde stále více šíří plevel. Napomáhají tomu také změny v ovzduší (dusíkaté spady), což vyhovuje např. třtině křovištní. Tu už známe z dřívějších procházek jako nebezpečný invazní druh trávy. Archeologové se kdysi zasazovali o to, aby bylo území bývalých rýžovišť zalesněno. Chtěli si tak zajistit, že se zde nezačne s těžbou písku. Přírodovědci se proti těmto snahám postavili, protože by to znamenalo ústup řady cenných druhů bylin, po skončení pastvy však dochází k návratu keřů a stromů samovolně. Příroda se snaží vytvářet rovnováhu všude tam, kde člověk přestane hospodařit. Přirozeným prostředím v našich podmínkách je právě les, takže na bývalých pastvinách se po čase uchytí osika, bříza, jíva, borovice, hloh apod. a po dalších desetiletích jsou tyto druhy vystřídány především dubem, který v našich krajích dříve převládal a daří se mu zde nejlépe.
    Pan Chán si ještě pamatuje vzhled sejpů z dob pastvy, takže mohl porovnat, jak sukcese náletových dřevin od té doby pokročila. Našli jsme ale ještě řadu kopečků, kde se keře a stromy neuchytily a roste zde především vřes. Na těchto místech je zřejmě největší sucho a půda je chudá, kyselá a mělká. Vřesu tyto podmínky vyhovují. Litovali jsme, že jsme se sem nevypravili o něco dříve, když byl ještě v plném květu. Zahrádkáři se ptali, proč pěstovaný vřes kvete na jaře, a pan Chán je upozornil, že v tom případě se jedná o jiný druh - vřesovec. Někdy se stává, že vřesovec rozkvete i na podzim, ale to je stejný jev (tzv. reflorescence), jaký můžeme při teplém podzimním počasí pozorovat i u jiných druhů rostlin, např. u šípků apod. Někdy se to stane dokonce i u jabloní.
    Na zvlášť suchých místech se mezi vřesem objevoval lišejník dutohlávka sobí. Typickou rostlinou, které se daří na písečných kopečcích, je pavinec modrý, takže se po něm pan Chán už předem ohlížel a nakonec jsme jeden i našli. Byl ještě rozkvetlý, takže si ho budeme dobře pamatovat. Čekali jsme, že skoro všechny rostliny už budou po odkvětu, takže jsme měli radost z každé, která květy ještě měla. Našli jsme např. fialově růžovou chrpu luční, hvozdík kropenatý nazývaný "slzičky Panny Marie" (ten má barvu podobnou, ale mnohem sytější ), žlutou mochnu nátržník, bělavý řebříček a bedrník, žlutý vratič a také diviznu, která byla pro svůj vysoký vzrůst zvlášť nápadná. Přírodovědci se domnívají, že divizna velkokvětá byla do našich krajin zavlečena při osidlování slovanskými kmeny, protože se vyskytuje poblíž bývalých hradišť. V jižních Čechách ji najdeme po celém Pootaví běžně v přírodě, ale na Blatensku nebo Prachaticku se vyskytuje jen na zahrádkách.
    Na několika místech jsme našli velké drsné listy kostivalu a jedna rostlina byla dokonce ještě rozkvetlá. Jeho barva je temně fialová. Viděli jsme také modrofialový zvonek. Jmenuje se okrouhlolistý, ačkoliv jeho lodyžní lístky jsou kopinaté. Okrouhlé jsou jen  ty nejspodnější. Jednu modrou květinu nám pan Chán určil jako vítod, což nám bylo divné, protože z procházky do Řepice si pamatujeme vítod jako ukazatel vápencového podkladu. To platí pro vítod chocholatý, ale zde se jednalo o jiný druh - vítod obecný. I kdybychom nevěděli zpaměti, že se pohybujeme na území s kyselou půdou, poznali bychom to snadno nejen podle přítomnosti typických rostlin (např. vřesu), ale také podle nepřítomnosti rostlin vápnomilných. Neroste zde např. tráva válečka, ale jiné traviny - metlice křivolaká, psineček, smělek jehlancovitý aj.
    Asi nejzajímavější rostlina, kterou jsme viděli, byla vrba rozmarýnolistá. Vyskytuje se na vlhkých loukách apod. a ačkoliv je to druh vrby, nevypadá jako strom, dokonce ani jako keř. Ze země vyrůstají jednotlivé pruty jeden vedle druhého, nepřevyšují okolní trávy, pcháče apod. a při sečení louky se nechají zkrátit stejně, jako ostatní porost. Další rostlina, která nás překvapila, byla pupava obecná. Skoro všichni jsme znali pupavu bezlodyžnou, která vytváří přízemní růžici ostnatých listů s květem uprostřed (mnozí z nás znají i chuť jeho jedlého květního lůžka) a správně jsme ji určili i na této procházce, ale nevěděli jsme, že tato přisedlá pupava má svou sestru, pupavu obecnou, dosahující výšky menšího bodláku nebo pcháče. Častěji než pupavu jsme ale mezi vřesem potkávali právě pcháč. Ten se dokonce tak rozmnožil v nedaleké chráněné lokalitě "Tůně u Hajské", že ho tam ochranáři musí chodit vytrhávat, aby neohrožoval vzácné původní druhy rostlin. Pcháč je v říjnu už odkvetlý a pan Chán nám ukázal, jak se jednotlivá pírka v jeho bílém chmýru ještě dále větví, takže jsou jakoby chlupatá. To je jeden ze znaků odlišujících pcháč od bodláku.
    Všímali jsme si také hub, ptáků (viděli a slyšeli jsme např. hejno kvíčal), hmyzu apod. Jako na všech našich akcích, ukázali a pojmenovali jsme si i okolní kopce. Při pohledu zprava doleva to byl nejdříve vrch Brda nad Štěkní, kam se v minulosti vyháněly ovce a přílišným vypásáním se tam zničila původní hájová květena. Další kopec, dlouhý táhlý Chlum, se nachází nad vsí Rohoznou a za ním je vesnice Osek. Kopec Jaslov (místními obyvateli ze Řepice nazývaný Jaclov) jsme poznali podle charakteristického zubu a vedlejší Tisovník podle toho, že má dva vrcholy.
    U některých druhů rostlin si už z dřívějška pamatujeme, že jsou léčivé - např. mochna nátržník, třezalka, divizna, řebříček, hloh, bedrník aj. Našli jsme také přesličku rolní a dokonce i světlík lékařský, s kterým jsme se na našich procházkách zatím setkali jen výjimečně.
    Pan Chán samozřejmě pozná i odkvetlé druhy, takže nám určil uschlý starček, chrastavec, třezalku, vrbovku, svízel syřišťový, jetel rolní aj. Dobře se jejich poznávání dařilo i Radimovi Pauličovi. Radim studuje střední průmyslovku a botanika je jeho koníčkem. Zúčastnil se skoro všech našich procházek, takže nás jeho znalosti už nepřekvapují, ale radost z nich máme pokaždé. Vůbec máme radost, kdykoli se mezi námi objeví děti a mladí lidé, protože jim jsou akce Českého svazu ochránců přírody určeny především.
    Do zimy počítáme ještě asi s dvěma procházkami nebo v případě zájmu by bylo možno vyrazit někam o víkendu. S návrhy může přijít kdokoliv, a to buď do kanceláře ČSOP (na nádvoří strakonického hradu, úřední hodiny ve čtvrtek od 10 do 12 a od 14 do 17 hod.), nebo do Šmidingerovy knihovny na pobočku Mír (v kulturním zařízení U Mravenčí skály, otevřeno v pondělí a ve čtvrtek od 13 do 18 hod., ve středu od 8 do 12 hod.).

    Další akce s panem Chánem se konala v neděli 4.11.2001 a navazovala na naši červnovou výpravu do Řepice. Měli jsme tehdy tak bohatý program, že jsme večer už nestačili zajít k Řepickým rybníkům. Tentokrát jsme se tedy vypravili právě k nim. Nacházejí se asi 3 km severně od Strakonic při silnici na Radomyšl. Z jedné strany vede kolem nich tato silnice, z druhé strany železniční trať. Do Řepice je to odtud asi 2 km směrem na východ. Chtěli jsme se k nim dostat ze Strakonic nejkratší cestou, takže jsme museli jít po silnici, ale zpět jsme se vraceli polními cestami, takže to byla moc hezká procházka. Měli jsme i dost času, protože jsme vyrazili hned ráno.
    Byli jsme domluveni, že se sejdeme za každého počasí (pro případ velkého deště nebo větru jsme měli přichystaný náhradní program - posedět a pobesedovat s panem Chánem pěkně v teple v knihovně na sídlišti Mír), takže nás neodradila hustá mlha, a o to byla naše výprava zajímavější. Jen tak sám od sebe by se nikdo z nás asi do mlhy na výlet nevydal, přitom ale jsme viděli, že i takové na první pohled špatné počasí má v přírodě své kouzlo. Navíc jsme si nakonec odpoledne užili i sluníčka.
    Cestou po frekventované silnici nám toho pan Chán raději moc neukazoval, ale protože nás tentokrát bylo jen 13, mohli jsme si občas nějakou zastávku dovolit. Byla by škoda minout bez povšimnutí např. dvě moruše, které rostou na kraji města po levé straně silnice u bývalého lomu. Moruše pochází z Asie a na první pohled se podobá lípě, má ale protáhlejší a méně zašpičatělé listy, menší pupeny a hlavně úplně jiné plody. Ty jsme teď  v listopadu už neviděli, ale víme, že jsou jedlé a vypadají skoro jako ostružiny.
    V příkopu po levé straně jsme si ukázali např. žlutě kvetoucí pupalku (toto byl pěstovaný druh rozšířený z některé zahrádky, ale existují i divoké druhy pupalek), fialový pcháč, žlutou diviznu, žlutý starček, odkvetlý pcháč zelinný, listy vlaštovičníku (pan Chán nám o nich řekl, že zůstávají po celý rok zelené, i pod sněhem), jasan, lípu, akát, listy šťovíku, listy mydlice, atd. To, že některé druhy ještě kvetly, není letos žádnou vzácností. Setkali jsme se i s jevem nazývaným reflorescence - např. janovec u prvního rybníka byl už od léta odkvetlý, ale teď na podzim na něm několik kvítků rozkvetlo znovu.
    Po pravé straně silnice jsou řadové domky a vzadu je vidět stará cihelna. Pan Chán ji pamatuje ještě v provozu, ale to bylo v době jeho dětství a od té doby se tam už cihly nepálí. Naproti přes ulici v zahradě s včelínem (je to už na samém kraji města) je kaplička. Je pravděpodobné, že se tudy chodilo s odsouzenci na Šibeniční vrch a že tu byla postavena kvůli tomu.
Za kopcem jsme minuli odbočku na Droužetice a pokračovali dolů, kde za železničním přejezdem je vpravo řepická zastávka a vlevo první z tří rybníků. Jmenuje se Dolní řepický, ale kdysi se mu říkalo Podryšovský (= pod kopcem Ryšavá). Patříval knížeti Windischgrätzovi a mlynář z Podryšovského mlýna musel platit poplatky za to, že se z rybníka pouštěla voda do náhonu.
    Mlha se stále ještě nezvedla, takže opadané stromky na hrázi (olše, kleny a jilmy) se strašidelně rýsovaly proti šedému pozadí a za nimi jsme si mohli představovat nejen rybník, ale cokoliv, co komu fantazie přivedla na mysl. Měli jsme s sebou dvě školačky ze 3. a 4. třídy a těm se putování zahalenou krajinou líbilo z nás všech asi nejvíc. A to ještě nevěděly, ze u Pravdova mlýna nám pan Chán bude vyprávět o tom, jak tam on sám i jeho současníci kdysi mohli pravidelně vídat hastrmana. Vedle železniční trati tam bývala pastvina se stádem krav a jejich hlídačem byl podivínský stařík malého vzrůstu, sehnutý, s dlouhými bílými vlasy. Chodil úplně nahý, jen za deště si na sebe bral černý gumák. Nemluvil, jen nesrozumitelně huhňal, takže opravdu připomínal vodníka z pohádky. Navíc se velice rád koupal, a to i dlouho do zimy, až do zámrazu. Když se majitelé Pravdova mlýna přestěhovali, dostal se do domova důchodců a tam pak za velmi krátkou dobu zemřel. Starší účastníci procházky se na něj ještě pamatovali. Přišla řeč i na Lojzu Radinu, velikého dobráka, kterého měli všichni rádi a starali se o něj, nebo na "bábu Bernasku", která naopak byla nerudná a stále nadávala. Pozoruhodné bylo, že mluvila i nadávala vždy jedině ve verších.
    Soustavou řepických rybníků prý bylo dříve možno projíždět na loďce z jednoho konce na druhý, alespoň staří pamětníci ze Řepice to tak říkávali. Také bylo původně o jeden rybník více. Byl pojmenován Zrcadlo a píše o něm Ladislav Stehlík v Zemi zamyšlené. Zvlášť zajímavou památkou tohoto území je klenutý můstek u cesty mezi druhým a třetím rybníkem (Pilským a Horním řepickým). Stejný se zachoval i v blízkosti Katovické hory. Oba už jsou dnes na suchu a nechodí se po nich. Katovický je v lepším stavu, zatímco řepický zarůstá vegetací a začíná chátrat. Umístění mostů nám napovídá, že tudy kdysi vedla cesta z Řepice do Katovic, a to v době, kdy ve Strakonicích byl jen hrad a kolem něj malá osada, zatímco Katovice a Horažďovice byly významnější a Řepice byla sídlem Jana Staršího Hodějovského z Hodějova. Poblíž můstku směrem na Droužetice mají ochranáři malý dřevěný domek na úschovu nářadí, ptačích budek apod. Při jeho stavbě se našly velké kamenné plotny, kterými byla stará cesta vydlážděná.
    Z pohledu botanika je stav tohoto území špatný. Projevují se tu následky dusíkatých spadů, které nepřiměřeně zvyšují úživnost půdy a tím i šance agresivních druhů trav. V okolí rybníků byly dříve pastviny s teplomilným kostřavovým porostem, nyní se na nich rozmohl ovsík vyvýšený a někde i obávaná třtina křovištní. Stejný osud postihl i políčka, která tu bývala a nyní leží ladem. Vymizely z nich i plevele, protože jim chybí pravidelná orba, tak jako bylinám luk a mezí chybí vypásání. Takových druhů, závislých na činnosti člověka, je mnoho a objevily se v naší krajině v souvislosti s odlesněním a zemědělským obhospodařováním půdy. Jsou zde vlastně nepůvodní, ale během staletí se jejich výskyt ustálil a vznikla jakási náhradní rovnováha, která před zavedením zemědělské velkovýroby fungovala celkem dobře, zatímco v současné době je velmi silně narušena.
    Ze stromů jsme v okolí rybníků viděli nejčastěji duby, olše a jasany. O olši nám pan Chán řekl, že jako jediný náš strom má stopkaté pupeny. U dubů na hrázi třetího rybníka nám určil jejich přibližné stáří - 250 let. Nad druhým rybníkem ve svahu je borový les se stromy starými kolem 120 let. Zastínění v borovém lese není tak velké jako ve smrkovém, což umožňuje vytváření podrostu z dřevin rozšířených přirozenou sukcesí. Jde především o mladé doubky, takže se uměle vysázenému lesu pomalu vrací podoba přirozeného porostu, který byl v našich krajinách původní. Na jedné borovici jsme viděli, jak se na jejích větvích pomocí ostnů zachycují dlouhé výhony šípkové růže a šplhají za světlem do výšky. Ze všech šípkových růží jen tento druh, přizpůsobený životu v lese, je u nás původní. Šípkové keře nižšího vzrůstu patří všechny k druhům rozšířeným až po odlesnění. O javorech se pan Chán domnívá, že jsou první dřevinou, která začíná na podzim měnit barvu. Potkávali jsme krásné žluté mléče a např. v zahradě u Pravdova mlýna zářila i v mlze jejich jasná barva do dálky tak nápadně, jako by se rozsvítilo.
    Pravdův mlýn se nachází mezi druhým a třetím rybníkem a došli jsme k němu po pěšině podél železniční trati. U třetího rybníka jsme přebrodili odtokovou strouhu, protože měla zrovna málo vody a dalo se přejít po kamenech. Dostali jsme se na planinku, odkud vede pěšina vlevo do svahu mezi stromy. Po ní se po několika metrech přijde ke studánce, vydlážděné kameny. Jeden velký plochý kámen ji částečně kryje i shora. Jeden čas bývala bez vody, ale v posledních letech se to zlepšilo.
    Třetí rybník je rozdělen na dvě části a mezi nimi je úzká nízká hráz, někdy vystupující nad hladinu, někdy i zatopená. Po celé její délce se táhne řada vzrostlých stromů. V mlze to vypadalo zvlášť působivě, ale i tak jsme uvítali sluníčko, kterému se před polednem konečně podařilo šedivou clonu prosvítit. Kapičky na větvích i na pavučinách, které už předtím byly hezké, teď zazářily jako drahokamy a za chvíli už bylo všude plno barev.
    Stejně jako na začátku naší cesty, viděli jsme i u rybníků řadu bylin ještě v květu, ačkoliv v jiných letech jsou tytéž druhy v listopadu už suché. Pan Chán nám ukázal např. pcháč zelinný, který jako jediný z pcháčů má bělavé květy. Dále jsme potkali bílý bedrník, fialovou mateřídoušku a zvonek okrouhlolistý, šedavý jetel rolní ("kočičí"), žlutou diviznu, fialově bělavý hvězdník, žlutou komonici lékařskou a její sestru, komonici bílou.
    O komonici nám pan Chán vyprávěl, že ji za války přidávali kuřáci do tabáku, aby si jej vylepšili o její příjemnou kumarinovou vůni. Válečný tabák byl velice nekvalitní a pan Chán má na něj ty nejhorší vzpomínky. Jeho tatínek si na skrytém místě na zahradě tajně (bylo to zakázáno) pěstoval tabák viřžinský, a když spotřeboval jeho listy, došla vždy řada nakonec i na dřevnaté výhony. Vše se sušilo, sekalo, pařilo a bylo to nepříjemně cítit po celém bytě. Pan Chán byl tehdy středoškolák a  jezdil denně do školy do Písku vlakem, který byl také vždy plný kuřáků. Díky těmto zážitkům pan Chán nikdy neměl chuť začít  kouřit, zatímco jeho tatínek s tím naopak po celý život nepřestal. Žádné zdravotní následky z toho ale neměl a dožil se 83 let.
    Tabák viržinský měl dlouhé kopinaté listy, fialové květy a byl tak statný, že se musel podtínat sekerou. Kromě něj byl u nás dostupný ještě nízký, žlutě kvetoucí tabák selský. Při přípravě kuřiva, tzv. "domoviny", se přidávala nejen sušená komonice, ale také kupovaný čaj Lesodar z lékárny (listy maliní, jahodiní apod.), kterým se směs ředila. Oficiálně se přidělovaly poukazy ("tabačenky"), tak jako každá rodina dostávala lístky na potraviny apod. Výroba "domoviny" byla tajná. S tabákem se také obchodovalo a na černém trhu se za něj dalo leccos vyměnit.
    Většina rostlin, s kterými jsme se na procházce setkali, byla už částečně nebo úplně po odkvětu. Poznali jsme např. pelyněk černobýl, rákos (nejen na březích, ale i na velké ploše mezi prvním rybníkem a odbočkou k druhému rybníku), merlík, lociku kompasovou, bolševník obecný (jeho český název vznikl z původního ruského pojmenování "borščevnik" - jeho listy se totiž přidávaly při vaření boršče), pěťour (na Strakonicku se rozšířil hlavně v době německé okupace, proto se mu tady lidově říkalo "hitlerka"), pastinák, divokou mrkev, tořici japonskou, bodlák, chrpu porýnskou, divokou třešeň, trávu válečku prapořitou, devaterník, pěstovaný oman pravý, vrbovku srstnatou, dvojzubec, karbinec atd.
    Na zpáteční cestu jsme se vydali po pěšině od druhého rybníka přes trať směrem na Droužetice. Pojmenovali jsme si kopce, které jsme viděli na obzoru. Při pohledu zleva je to nejdříve Hájek (u Radomyšle, s židovským hřbitovem), pak Slídová a nad Řepicí Ostrý a Hradec.
    V Droužeticích jsme došli k rybníčku (u autobusové zastávky) a odtud se dali po pěšině přes pole směrem ke kopci Ryšavá. Po obou stranách cesty rostou místy keře, hlavně šípky a trnky, ale také např. brslen evropský se zvláštními růžovými plody. Uprostřed polí je tam vpravo od pěšiny malý rybník. Na lukách za ním dříve rostly cenné vlhkomilné rostliny, např. všivec bahenní (dnes kriticky ohrožený), ale po provedení meliorace úplně vymizely. Na svahu pod lesem vpravo od cesty kdysi bývaly vždy na podzim k vidění stovky květů hořečku českého.
    Když jsme vešli do lesa, ukázal nám pan Chán po levé straně políčko, kde myslivci každoročně pěstují topinambury. Tuto část lesa kdysi obhospodařovali sedláci (říkalo se tam "v selském lese " nebo také "ve štěkeňském lese"), zatímco vpravo od cesty byl státní les. Na vrcholku kopce u křížku jsme viděli, že se tam začal těžit smrkový les, který tu rostl 120 let a za tu dobu nejen že stromy nedorostly přiměřené mohutnosti, ale většina jich uvnitř vyhnila, protože na Ryšavé neměly dobré podmínky (je zde tepleji, než by smrkům vyhovovalo, navíc je tu vápencový podklad, jak je vidět podle výskytu vápnomilných rostlin, např. válečky prapořité nebo zimostrázku alpského). Prohlíželi jsme si poražené kmeny a viděli jsme, že u vyhnilých stromů byly nepřirozeně zvětšené kořenové náběhy. Pan Chán při minulých procházkách na špatný stav tohoto lesa upozorňoval a nyní se potvrdilo, že stromy byly skutečně zasaženy hnilobou.
    Cestou z Ryšavé jsme se už nezastavovali a rostliny si neukazovali, zato ale pan Chán vyprávěl různé vzpomínky a příhody. Na to jindy nezbývá tolik času a stálo by za to, kdybychom se někdy sešli právě na takové popovídání. Teď v zimě se třeba taková příležitost najde.

    Na poslední letošní procházku s panem Chánem jsme vyrazili v úterý 27.11. v počtu 9 účastníků. Byla zima a mrholilo, ale z toho jsme měli kupodivu radost (celé dopoledne totiž pršelo a nezdálo se, že by chtělo ještě někdy přestat). Sraz jsme měli na sídlišti Mír před Domem dětí a mládeže. Dříve v těchto místech bývala zahrada ředitele strakonické záložny pana Lapky. Pan Chán si pamatuje, že u jejího plotu rostl klokoč, který se nyní v našem městě ani v jeho okolí nevyskytuje.
    Sešli jsme po pěšině dolů k řece a přešli Podskalí až k jezu, zpět jsme se vrátili přes ostrov a cestou jsme si ukazovali stromy a poznávali je podle pupenů, kůry, tvaru koruny apod. Kdo by se chtěl v této dovednosti zdokonalit, může si v knihovně Mír vypůjčit sbírku označených větviček a v poznávání se pocvičit. Vyobrazení větviček bez listů se dají najít i v atlasech dřevin, ale jen v některých. Pupenů si můžeme všímat i v létě, protože jsou v paždí listů už vyvinuté, i když nejsou nijak zvlášť nápadné. Některé dřeviny mají podobné listy, např. višeň a střemcha, ale právě pupeny odlišnost druhů prozradí.
    Naučíme-li se dobře poznávat stromy ve vegetačním období, můžeme si v okolí svého bydliště vyhlédnout zástupce druhů, které nás zajímají, zapamatovat si jejich stanoviště a chodit se na ně dívat během zimy a časného jara. To nám umožní poznávat vzhled pupenů v době klidu i při rašení, všímat si načasování jednotlivých změn, atd. Některé stromy se na jaře nejdříve olistí a pak teprve kvetou (např. lípa), některé naopak (např. jasan), u některých jsou samčí a samičí květy pohromadě a u některých ne, rozdílný je i odstín zeleně a na podzim barva listí, způsob opadávání, zkrátka pozorování stromů může být pro milovníky přírody skutečným dobrodružstvím. Pokročilejší se naučí i poznávání druhů dřevin na dálku a začnou si všímat zajímavých souvislostí mezi tvarem koruny, listů i pupenů - u lípy např. na první pohled zaujme podobnost srdčitých listů, oblých baňatých pupenů a majestátní koruny.
     Všímáme-li si dřevin ve svém okolí takto pozorně a pravidelně, je to nejen hezká zábava (i v zimě, kdy toho v přírodě zdánlivě není mnoho k vidění), ale vytváří se i důvěrnější vztah ke stromům a keřům, které potkáváme a zdravíme jako dobré známé. Většinou jsou větší a starší než my a budou tu i po nás, pokud se právě my nezasloužíme o zkrácení jejich života. Často se setkáváme s tím, že se např. kvůli vysazení okrasných stromů zbytečně kácejí jiné, zdravé a vzrostlé, ale z lidského pohledu "méně hodnotné" - jako by strom byl jen věcí a ne živou bytostí. Na našich procházkách se učíme jednotlivé rostlinné druhy poznat a pojmenovat, zapamatovat si podrobnosti o jejich životním cyklu a nárocích, ale to není to hlavní. Důležitější je naše úcta k nim a náš zájem o jejich další osudy.
    Další procházky a přednášky plánujeme až po Novém roce, a tak jsme po návratu z Podskalí poděkovali panu Chánovi za všechny akce, které pro nás letos připravil. Bylo jich 11 a všechny se nám velice líbily.