Rok 2010.

    Zatímco v některých předcházejících letech se těžko rozlišovaly fotografie z lednových a březnových cest za sčítáním kání, jak jsou na nich všude zelené ozimy, v sobotu 16.1.2010 jsme šli celou trasu z Radomyšle do Strakonic po sněhu. Měli jsme dokonce starost, jak se budeme v neprošlapaných úvozech mezi poli pohybovat, protože máme zkušenost, že tam bývají závěje. Přesto se nás sešlo 8, a to ve věku od 49 do 75 let. Naše parta je zkrátka k neutahání :o).
    Nakonec se šlo dobře - někde byly koleje od traktoru, někde jsme se seřadili za sebou a ti vpředu se střídali. Navíc přes přepad z třetího Řepického rybníka do dubové aleje směrem k Pravdovu mlýnu teklo jen málo vody a také se nechal snadno přejít. Jen kání jsme napočítali málo (5). Museli jsme se místo na oblohu dívat hlavně do korun stromů a objevit je, jak někde sedí za větrem. Zato jsme slyšeli i viděli spoustu drozdů kvíčal a často také hejna pěnkav, zvonků a strnadů, na olších nějakého toho čížka, dále několik hýlů, strakapouda velkého a dokonce i mnohem vzácnějšího malého. Ze zvířat jsme podle očekávání potkali srnky, tak jako vždycky, a kromě nich i zajíce. V lipové aleji za kostelem sv. Jana jsme si fotografovali stopy veverky vedoucí od stromu ke stromu a končící u každého tím, že zatáčely ke kmeni a po něm nahoru. Jednu veverku jsme viděli i ve větvích. Mala ocásek položený pěkně prostředkem hřbetu až k uším a tak naježený, že se podobala spíš ježkovi. O dalších zvířatech jsme se dověděli tak, že jsme našli jejich stopy a trus. Bylo poznat, kudy jel jezdec na koni i kudy táhla liška svou kořist. A nakonec jsme na planince nedaleko droužetické silnice objevili i dvě čerstvé krtiny, tak tak vykukující ze sněhu. Ještě se nám nestalo, aby na tom místě žádná nebyla, ať je listopadové sčítání, lednové, nebo březnové.
    Povídání o zajímavostech jsme tentokrát omezili, aby nám nebyla zima. Kdo s námi chodí častěji, pamatuje si hodně z minulých výprav nebo si o nich přečetl na internetu (viz zápisy ze 17.11.2006, 13.1.2007, 17.3.2007, 17.11.2007, 12.1.2008, 15.3.2008, 15.11.2008, 14.3.2009 a 14.11.2009). Také jsme nešli všichni celou desetikilometrovou trasu - většina účastníků od Řepických rybníků pokračovala směrem na radomyšlskou silnici.

    Na sobotu 23.1.2010 jsme měli naplánovaný výlet na Protivínsko, protože v zimě se kvůli nejsitému počasí nejraději pohybujeme poblíž železniční trati. Také délku trasy jsme měli vymyšlenou tak, aby mohla být kratší i delší. To mělo výhodu i v tom, že se po dlouhé době mohl zúčastnit František. Na druhé straně chyběl tentokrát Vilda, protože musel do práce. Bylo nás celkem 16, z toho tři děti - Sára, Linda a Dominika. Už jsme s nimi tak trochu předem počítali a měli jsme radost, že se s chutí vypravily i do mrazu.
    Vlak nám jel už v 7.07 hod., byli jsme tedy v Protivíně brzy a i k našemu prvnímu cíli - do Myšence, jsme došli rychle. Vedla nás zelená turistická značka. Na některých místech jsme míjeli zastavení naučné stezky. Zajímali jsme se hlavně o gotický kostel sv. Havla, pocházející z 11. století, a samozřejmě i o přírodní památku nazvanou Myšenecká slunce. Nebýt zelené stezky, těžko bychom ji našli, protože jde o balvan ležící u zdi za jedním z domů. Jsou na něm patrné velké tmavé krystaly nerostu turmalínu, paprskovitě uspořádané. Podobné by se daly najít i jinde v obci, například vestavěné do zdiva, ale na to si uděláme čas až někdy jindy, stejně jako na hledání zbytků myšeneckého hradu. Stejně bychom se rádi vypravili na Protivínsko znovu, protože nás láká místní muzeum a to je otevřené jen od června do srpna.
    Další obcí na zelené stezce je Klokočín. Tamní tvrz je viditelná už z dálky. Je známá z filmu Markéta Lazarová, který se zde v roce 1967 natáčel. Ani u ní jsme se ale nezastavili, pospíchali jsme do tepla. Pofukoval trochu vítr a některým z nás byla přecejen trochu zima. Některým naopak bylo líto tak rychle končit, a tak se skupina rozdělila. Kdo chtěl ještě pokračovat, zamířil po modré značce do Ražic, ostatním jel v 10.33 spoj z Protivína. Je škoda, že jezdí málo osobních vlaků, jinak jsme mohli všichni skončit ve Skalách nebo v Heřmani. Rychlíky tam nestavějí, museli bychom čekat až do 13.11.
    Stejně jako při minulé procházce (viz zápis z 16.1.2010) jsme viděli hejno drozdů kvíčal. Poznali jsme je podle typického pokřikování a houpavého letu. Po celou cestu jsme si všímali stromů, a to nejen jejich borky a pupenů, ale tentokrát hlavně habitu, to znamená celkového vzhledu koruny. Proti sněhu se totiž daly hezky pozorovat všechny rozdíly. Viděli jsme hlavně lípy, vrby, topoly, osiky, břízy, borovice, duby a ovocné stromy. Osiky už se připravují na jaro a jejich pupeny se podobají jívovým, tj. "kočičkám". Později se ale jejich tvar změní. Osika je příbuzná s topolem a má tedy i podobné květy, připomínající podlouhlé chlupaté "housenky". Při příští procházce už budou mít k tomu blíž. Vybrali jsme si totiž až poslední únorový víkend - neděli 28.2.

Únorový výlet jsme naplánovali výjimečně na neděli (28.2.2010) a byli jsme překvapeni, že účast tím nebyla nijak nepříznivě ovlivněna - naopak se stalo, že přišlo 5 úplně nových zájemců. Celkem nás bylo 24. Počasí vypadalo z okna vlaku docela hezky, jinak bylo pošmourné a větrné a na cestách se střídal rozměklý sníh s ušlapanou ledovkou. S takovou možností jsme počítali už při výběru trasy, a tak byla celkem krátká, jen asi 10 km. První část - od blatenského nádraží do vesnice Paštiky, jsme prošli po silnici. Není naštěstí moc rušná. Náš hlavní cíl, proslulý paštický barokní kostel postavený v letech 1747 - 1751 (nebo podle jiných pramenů 1748 - 1949 apod.) z popudu hraběnky Serenyiové, jsme viděli už z dálky. Z této strany je obklopený hlavně moderními domky, což se k němu moc nehodí, ale obešli jsme ho kolem dokola a podívali se i na hřbitov. Zaujala nás tam mimo jiné brána s kamennými lebkami a na jednom místě mezi hroby prostý kamenný kříž, velmi podobný křížům umístěným při cestě z Radomyšle ke kopci Věnu. Na jeho zadní straně jsme našli letopočet 1830. Kostel sv. Jana Křtitele je významný hlavně tím, že je dílem Kiliána Ignáce Dienzenhofera (1689 - 1751), jednoho z největších stavitelů 18. století. Jeho jméno se většinou uvádí jako Dienzenhofer, on sám se ale podepisoval Dientzenhofer. Narodil se i zemřel v Praze, i když jeho předkové pocházeli z Bavorska. Jeho nejznámější prací je dostavba malostranského kostela sv. Mikuláše. Je škoda, že oprava paštického kostela se táhne už řadu let a není zatím dokončena. Stejně tak hrobka rodiny Hildprandtů (majitelů blatenského panství) je ve stavu, který je ucházející, ale ne úplně dobrý.
    Co se týká přírodních zajímavostí, viděli jsme v Paštikách například lípu s částečně obnaženými kořeny (na návrší proti hřbitovní bráně) a lísku s tak silným kmenem, že to vypadalo jako zbytek nějakého uschlého stromu obklopený lískovým keřem. Zblízka jsme se ale přesvědčili, že kmen patří opravdu k lísce. Poznáme ji bezpečně podle pupenů a jehněd i podle borky s typickými štětinkami a se světlými skvrnkami (lenticelami). Stromů jsme si všímali po celou cestu a ukazovali jsme si hlavní poznávací znaky. Určovali jsme si také druhy ptáků, které jsme zahlédli a slyšeli (např. strakapouda, žlunu, brhlíka, hýla nebo sýkory). Také jsme se shodli na tom, že někteří z nás v nejbližším okolí Strakonic v tomto týdnu už viděli první špačky.
    Kromě kostela nás v Paštikách zajímal žulový lom, kde asi před 20 lety skončila těžba a nyní je zatopený. Přijde se k němu po asi 50 metrech, zabočí-li se ze silnice od kostela doprava. Vzniklé jezírko je poměrně hluboké a je využívané pro potápěčský výcvik. Voda je čistá a vyskytují se v ní raci. Kolem je smíšený lesík, jehož bližší prozkoumání jsme si nechali na jindy, protože tam byla všude ještě spousta sněhu. Zamířili jsme do nedalekých Dobšic, kde nás čekaly chalupy s hezky opravenými zdobenými štíty, kaplička Panny Marie a pamětní deska obětí I. světové války. Jako v mnoha obcích, i tady jsme viděli strom nešetrně přeříznutý v polovině silného kmene, což nás samozřejmě mrzelo. Zato se nám při cestě sem líbila skupinka čtyř ještě poměrně mladých lip u křížku a také to, že byly označené jako chráněné.
    Za Dobšicemi jsme v lese objevili pověstný vztyčený kámen připomínající "mužíka". Přečetli jsme si předpověď zapsanou na plechové cedulce - až sestoupí z kopce do údolí, má nastat konec světa. Přešli jsme malé návrší a otevřel se nám pohled do krajiny. Poznali jsme Bělčice, Závišín a v pozadí nejvyšší vrch Brd - Třemšín. Potřebovali jsme se dostat k závišínské železniční zastávce, vzdálené asi 1 km od vsi, a protože jsme chtěli stihnout spoj odjíždějící v 15.43, namířili jsme si to nejkratší cestou, i přes hluboký sníh. Seřadili jsme se pěkně za sebou a šlapali do stejných stop, abychom si nenabrali do bot. Připomněli jsme si Bílý most na Závišínském potoce, který už si v jeho původní podobě nemůžeme ukázat, protože byl v roce 2002 zničen povodní a byl nahrazen mostem novým. Ve vlaku jsme se pak zahřáli a měli jsme po cestě ještě skoro hodinu na pozorování krajiny a povídání. Například o tom, že se do stejných míst určitě ještě znovu vypravíme, ať už společně, nebo jednotlivě.

Vzpomeneme-li na březnové sčítání kání v loňském a předloňském roce (viz zápisy ze 14.3.2009 a 15.3.2008), je zajímavé porovnat si rozdílný postup jara - předloni bylo v plném proudu, loni tak tak začínalo a letos se zdálo, že ani žádné nebude. Foukal studený vítr a všude ležely zbytky rozměklého sněhu. Z ptactva jsme viděli strnada, sýkoru koňadru, hýla, divoké kachny a ovšem káně (těch jen 3 jedince), jsou tu už ale špačkové a ve Strakonicích jsme cestou na nádraží viděli přetahovat 14 racků chechtavých. Začíná rozkvétat vrba jíva a na teplejších místech osika. Nezdolní příznivci našich cest se ale dostavili v počtu 9 dospělých a 3 dětí, což jarní náladu také docela zdvihlo. Největší radost jsme měli jako vždycky z dětí - sestřenice Sára a Linda měly s sebou tentokrát další stejně starou kamarádku z příbuzenstva - Kristýnku. Po cestě se vydováděly a mezi Domanicemi a Řepickými rybníky se dočkaly i velkého překvapení - lezla tam po sněhu housenka. Podle pořádného kožichu (který se k počasí dobře hodil) to byl asi některý druh přástevníka.

Jiným otužilcem, kterého jsme potkali, byl Pavel Leischner jedoucí po zasněžené pěšině na kole. Způsobil všeobecné veselí, když se proti nám vyhoupl na vršku u domanické kapličky, celý uhřátý, s vyhrnutými rukávy. Chvili nás doprovodil, ale pak pokračoval za svým cílem. Chtěl se podívat na ptactvo na Malduchách. O tom, co všechno můžeme v zimě na řece a rybnících na Strakonicku vidět, jsme si povídali i my. Je také možnost zajít do knihovny Za Parkem (Husova ul. č. 380), kde jsou vystaveny Vildovy fotografie morčáka velkého, lžičáka pestrého (ten se ale ukázal jen loni, letos ne), racka bouřního, lysky černé, kachny divoké, hohola severního a labutě velké. 11.3. se objevila také samice kachničky karolínské.

    V sobotu 20.3.2010, těsně před prvním jarním dnem, jsme v počtu 22 dospělých a 3 dětí vyšli ke studánce na Dobré Vodě u Milejovic. Tento cíl jsme zvolili proto, že se dobře hodí k předvelikonočnímu času a také proto, že jsme se tam společně ještě nepodívali, i když nás to už mnohokrát napadlo. A hned na začátku jsme si řekli o možnosti vydat se tam za týden ještě jednou, protože úplně stejný nápad měl pan Karel Skalický. K jeho působení ve volyňském muzeu patří i pravidelná putování krajinou, při kterých se zasvěceně vypráví o všem, co je po cestě k vidění. Rádi se zúčastňujeme i my, pokud nám to čas dovolí. Volyňská parta se sejde 27.3. v 8 hodin u budovy muzea, půjde tedy opačným směrem než my. Skončí v Hošticích, odkud my jsme začínali.
    Proti minulé sobotě bylo daleko tepleji, takže sníh už skoro zmizel. Byl vidět jen na vzdálených kopích pod Šumavou. Pohled do krajiny je od Hoštic moc hezký, což ocenili hlavně pan Kubiš a pan Vaněček, kteří hodně fotografují. Velké potěšení jsme měli i ze starých jabloní v aleji vedoucí od železniční zastávky do vsi. Cesta se trochu klikatí, takže její obraz se před očima stále mění. Zatímco ve městech je teď trendem se starých ovocných stromů zbavovat a sázet místo nich úhledné drobné kultivary, všechny jak podle šablony, aleje v krajině pořád ještě nabízejí setkání s různorodostí a osobitostí. I naše parta je různorodá, každý máme trochu jiné názory a pohled na svět, bereme to ale jako obohacení a rádi si po cestě povídáme o všem možném. Často dojde i na všelijaká filozofická témata. K tomu inspiroval předjarní čas a návštěva poutního místa i tentokrát. Byla i legrace a postaraly se o ni zase hlavně děti. Linda šla tentokrát s babičkou sama, a tak se dala dohromady s Dominikou. Celou cestu si měly co povídat a co vymýšlet a při tom si všímaly i přírody, protože jsou zvyklé se o ni zajímat a využít ve svých hrách to, co jim okolí nabízí. Třináctiletý sedmák Petr se naopak držel s námi dospělými a střídavě jsme se dozvídali něco my od něj (má totiž velké znalosti - hlavně o ptactvu a hmyzu) a on od nás. Zajímal se například o poznávání stromů podle pupenů. To jsme byli rádi, protože život ptactva i hmyzu na stromech závisí a je dobře si to všechno propojit. A stejně tak propojit vědomosti knižní s vlastsním pozorováním. O sbírku větviček, kterou máme v knihovně Za Parkem, byl letos větší zájem než ve všech předchozích 15 letech dohromady. Čtenáři ji sice míjejí bez zájmu, ale pozvánky ve strakonickém Zpravodaji si všimlo několik učitelek, knihovnic a dalších zájemců.
    Petr se stačil hodně naučit už napoprvé - po několika kilometrech cesty už uměl spoustu stromů sám určit a zopakovat typické znaky. Krajina mezi Hošticemi a Volyní je pestrá, a tak jsme se setkali s lipami, duby, jasany, javory, lískami, jilmy, osikami, břízami, vrbami, trnkami, hlohy, slivoněmi, višněmi, třešněmi, jabloněmi, ořešáky, jírovci, olšemi, buky, jeřáby, bezy, šeříky, šípky, topoly, ostružinami, janovci... Ve Volyni jsme si ukázali i jehličnany, pěnišník (magnólii) a škumpu. Ve strakonickém parku je k vidění ještě habr, na Podskalí například střemcha, kaštanovník jedlý, zimolez, brslen. Na kousku zeleného pozemku před knihovnou jsme si s MOPíky často ukazovali i dřín, kalinu a hlavně "obyčejné" dřeviny jako je hloh nebo javor. Tomu bude teď konec, protože jsme se dověděli, že se tam má rozšířit autobusová zastávka a nepočítalo se s tím, že by projekt mohl stávající zeleň zachovat. Podobně je tomu skoro všude, kde se něco nového buduje. Je smutné si pomyslet, že proti této lhostejnosti by pomohlo pěstovat vztah k přírodě hned od útlého věku dětí, jenže je kruté, když se pak dětem to, co si oblíbí, pak na mnoha místech zase bere.
    Z ptactva jsme viděli strnada, sýkoru koňadru, modřinku, káni,drozda kvíčalu, strakapouda velkého (bohužel mrtvého), drozda zpěvného, jednou dokonce i koroptev.
    Jednu z milejovických studánek jsme si ukázali hned ve vsi - nachází se u jednoho z posledních stavení při cestě na Kuřimany. Když se pak vyjde polní cestou za vesnici, jsou po levé straně vidět v dálce Strakonice, po pravé straně je ukazatel směrem k Dobré Vodě. Jde se do kopce (jménem Vráž - 647 m) směrem k lesu. Cestou je hezký výhled na alej a kapličku nad Kuřimany. Jsou vidět právě na obzoru, proti obloze. Dobrá Voda je skryta mezi stromy, ale už jich tam není tolik, jako před rokem 2007. Tehdy jich orkán Kirill hodně vyvrátil, takže vršek kolem kapliček je skoro celý holý. Kostelík Panny Marie z roku 1891, obrazy jednotlivých zastavení křížové cesty i všechny kapličky jsou v dobrém stavu, po nedávné opravě, také studánka je v pořádku. Mohli jsme se z ní napít a pochválit chuť její čisté a snad i léčivé vody. Mše se zde koná vždy o Dobrovodské pouti, to je 11. neděli po Velikonocích.
    Následující vesnice naší cesty, Střítež, je známá hlavně zahradnictvím Boškových a také tím, že zde funguje komunitně-terapeutický prostor pro mladé lidi trpící schizofrenií. Je vůbec prvním svého druhu, který v ČR vznikl. Za Stříteží nás čekala další hezká alej vinoucí se krajinou v příjemných křivkách. Tvoří ji topoly vlašské, na které jsme zvyklí hlavně u cest rovných, zakládaných v minulém století. Zatím jsou v dobrém stavu, i když se začínají zbavovat některých větví a to je příznak, že svůj zenit mají už za sebou. Topol je krátkověký druh a bohužel je ve vyšším věku i zrádný, po počátečním odhazování drobných větví má tendenci začít se rozlamovat ve velkých kusech, a proto se musí hlídat. Tato péče se často "nahrazuje" tím, že se i mladé zdravé stromy raději rovnou pokácejí. Starost je tím jakoby vyřešena, jenže úbytek topolů i jiných stromů v krajině je tak velký, že to má vliv na výkyvy počasí, na omezení hnízdních možností ptactva, na kvalitu ovzduší, vzhled krajiny a samozřejmě i na rozpoložení lidí se vztahem k přírodě. Předjaří, které by jinak patřilo k nejhezčím ročním obdobím, je pro nás ochranáře spíše noční můrou - kudy chodíme, tudy vidíme přehnanou snahu se před stromy chránit, místo aby bylo samozřejmostí se o ně starat a vážit si toho, co dělají ony pro nás.
    Za Neuslužicemi jsme už trochu pospíšili, abychom stihli spoj ve 14.30. Ke kapli Anděla Strážce z roku 1858, ke které jsme to měli z hlavní cesty jen asi půl kilometru, jsme ale zašli. Je moc hezká a je odtud výhled na Volyni, lemovaný z obou stran větvemi jehličnatých stromů.

    Jak se zdá, občas stojí za to vyzkoušet při plánování výletů ŠK a strakonické ZO ČSOP nedělní termín. Účast je většinou hojná a 18.4.2010 byla zvlášť velká - 43 dospělých, 3 děti a dva jezevčíci. Hned v Modlešovicích při vystupování z vlaku jsme budili všeobecnou pozornost a kromě toho jsme měli trochu potíž udržet se pohromadě a ukazovat si přírodní zajímavosti. Byli s námi ale i Radim s Pavlem, p. profesorky Skalická a Leischnerová, p. Cvrčková, p. Hlochová, Legátovi z Chanovic a další pokročilí znalci přírody včetně nadějného sedmáka Petra, takže kdo chtěl na něco upozornit nebo se zeptat, měl víc možností, na koho se obrátit. Výpravu vedl jako obvykle Vilda. František Langmajer s námi poslední dobou nechodí, protože se mu ještě pořád úplně neuzdravila nemocná noha. Po Jiníně nás vodil pan Pavel Sáňka, s kterým jsme byli předem domluveni. Tam jsme ale dorazili až po poledni - nejdříve jsme si cestou od trati ukázali sejpy, pak Sedlíkovické tůně a ves Sedlíkovice. Místní paní Slavíková byla tak hodná, že nám půjčila klíč od návesní kapličky Nanebevzetí Panny Marie, ukázala nám obrazy, sošky a navíc i sešit s fotgrafiemi a zápisy událostí, které se v souvislosti s kapličkou udály. Z nich hlavní byla důkladná oprava v roce 1992 a nové vysvěcení 3.7.1998. Klíč býval dříve u pana Hurycha, syna majitele bývalé hospody na strakonickém Podskalí. Ten však v loňském roce zemřel. Viděli jsme i fotografie kapličky sv. Peregrína, která se nachází u vrchu VIrotína při polní cestě ze Sedlíkovic do Jinína. I ta byla původně ve velmi špatném stavu, pak byla v polovině devadesátých let za spoluúčasti strakonických skautů opravena, hned po týdnu znovu někým poškozena a po další opravě je její podoba taková, v jaké jsme ji našli mezi poli i my, pouze barvy už jsou teď dost vybledlé. Pamětní deska připomíná dávné setkání matky se synem, který se vrátil po 15 letech z vojny strávené v Orientu - kaplička byla vystavěna právě z vděčnosti za toho shledání. Je zvláštní nejen zasvěcením méně známému sv. Peregrínu, ale i obrazem Ducha svatého v podobě holubice. U kapličky je i studánka. Ze stejné polní cesty jsme viděli penzion, jehož majitel pan Chmelec nechal vystavět v jeho blízkosti i novodobá boží muka. Připomněli jsme si kapličku mezi radomyšlskou železniční zastávkou a kostelem sv. Jana na tzv. "Prostřední cestě", protože i ta vznikla až v dnešní době.
    Skoro celý den bylo slunečno a po ranním chladném počasí se kolem poledne udělalo i teplo. Mohli jsme se tedy často zastavovat a ukazovat si, co právě raší a kvete, kterého ptáka slyšíme zpívat nebo jak se jmenuje jaký kopec. Určili jsme si například drobnou rostlinku osívku jarní, čerstvě rozkvetlou hluchavku skvrnitou, orsej, křivatec, blatouch, devětsil bílý nebo málo známý rozrazil nitkovitý. Slyšeli jsme žlunu zelenou, budníčka menšího, stehlíka obecného, sýkoru koňadru, pěnkavu obecnou, pěnici černohlavou, skřivana polního. Nepovedlo se nám s jistotou určit velkého dravce u Jinína, ale pravděpodobně to byl moták pochop. Viděli jsme také poštolku obecnou. Z hmyzu nejvíc pozornosti vzbudila majka obecná. Stromy byly většinou ještě holé, ale už ozdobené prvními rašícími lístky a květy, takže i v jejich korunách už byly vidět svěží jarní barvy. Zvlášť hezky vypadaly jemně zelené vrby. Raší už i jírovce, rozkvetly javory mléče, forsýtie, meruňky a na teplejších místech i slivoně.
    V Jiníně je toho k ukazování spousta, protože je to ves velice stará a významná. My jsme se kromě kostela a statků vystavěných ve stylu selského baroka zaměřili hlavně na velice zchátralou budovu barokní fary, protože jsme se díky ochotě pana Sáňky dostali i dovnitř. Kdysi byla v Jiníně gotická tvrz a je pravděpodobné, že právě fara stojí na jejím původním místě a uchovává i její zbytky. Po letech, kdy budovu využívalo místní Jednotné zemědělské družstvo a poté zůstala prázdná, bude velmi těžké navrátit ji do stavu, který by si zasloužila. Vzhledem k tomu, že se toho kromě pana Sáňky ujal p. Karel Skalický z volyňského muzea a další lidé, jejichž znalosti a odhodlání dávají naději na dobrý výsledek, mohlo by zde postupně vzniknout nové kulturní centrum. Záleží to na tom, jestli se jim podaří sehnat dost peněz a pracovních sil a jestli veřejnost bude jejich nekomerční cíle podporovat. Je dobře, že jsme mohli být u samotného začátku a viděli jsme, jak cenná je to památka a co všechno se bude muset opravit. Je to podobné jako s památkami přírodními, o jejichž ochranu se sice starají i státní orgány, ale to hlavní stejně záleží na obětavých nadšencích. Právě teď v dubnovém čísle strakonického Zpravodaje je možné si přečíst článek uveřejněný při příležitosti 30. výročí založení několika základních organizací ČSOP na našem okrese - jeho cílem bylo připomenout právě aktivity našich předchůdců, bez nichž by už dnes nebylo na chráněných územích co chránit. Snažíme se na ně navázat, jsme vděční za každou pomoc a fandíme jednotlivcům i sdružením, které se podobně snaží o zachování původní podoby historických staveb. Stejně jako v přírodě stačí často drobná nepozornost nebo neznalost a pokazí se něco, co už pak nejde obnovit. A právě fandové, často z řad amatérů, mají pro takové záležitosti cit daný dlouhodobým zájmem a osobním přístupem.
    Další mimořádnou historickou památkou nacházející se v blízkosti Jinína jsou kamenná boží muka z roku 1482 u lesa Bambulice. Místo, kde stojí, se nazývá Na žalosti. Pan Sáňka nám ze sbírky Strakonicko v pověstech a bájích vydané v roce 1939 Františkem Pecnem přečetl smutný příběh o hodné a přičinlivé ženě místního mlynáře, která prý zde i s malým synkem kdysi usnula únavou a zemřela. Šla za chladné noci hledat svého muže, který nedbal na její prosby, opíjel se a špatně hospodařil. Z jejích slz podle pověsti vznikla studánka, která už ve své původní podobě neexistuje - byla zasypána a místo ní vznikla jiná v blízkosti rybníčku u bývalé cihelny.
    Dozvěděli jsme si i několik dalších pověstí, například o ukamenování nespravedlivého kata nebo o místě nazývaném Bratružel. Pan Sáňka je četl jednak ze sbírky F.Pecna, jednak z Kratochvilných historií měst a míst zemí Koruny české, jejichž autorem je Primus Sobotka (1841 - 1925). Kdybychom neměli před sebou druhou polovinu cesty, s chutí bychom poslouchali ještě déle. Na naše výlety nechodí jen obyvatelé Strakonic, ale i někteří přespolní zájemci, kteří si musí hlídat zpáteční spojení. Část naší skupiny se tedy oddělila a šla napřed ještě před prohlídkou tvrze. My ostatní jsme také museli nakonec hledět na čas a vynechat původně plánovanou zacházku do Miloňovic. Po rozloučení s p. Sáňkou jsme zamířili rovnou do Nebřehovic. Zde jsme si ukázali nápadně velké stavení, na jehož místě byla dříve tvrz. Její rozloha kdysi zasahovala až k návesnímu rybníčku. Zastavili jsme se také u kapličky a pak jsme zatočili doprava na polní cestu, která byla dříve značena jako žlutá turistická trasa. Ta nás zavedla na kopec, který je na současných mapách označen jako Velká Kakada, ale známější je pod názvem Srpská. Od něj je odvozeno i jméno strakonické čtvrti Podsrp. Tady nás čekaly další dvě studánky. První z nich, na rozcestí lesních cest, není moc známá a špatně se hledá. Je označena obrázkem Panny Marie (ale jiným, než tam býval dříve) a až na několik spadlých listů bývá dobře vyčištěná. Druhá je už dlouhá léta oblíbená a často navštěvovaná. Lidé z okolí si sem chodí pro vodu, zdobí kapličku a uklízejí odpadky. Loni na jaře se tu odehrálo i kolektivní čištění organizované odborem životního prostředí.
    Ke sváteční náladě celého dne se hodilo i to, že jsme na závěr zašli pozdravit nádhernou Václavskou lípu u hřbitova. Dočkala se dalšího jara a zakrátko vyraší. V parčíku u nádraží jsme viděli první rozkvetlé slivoně a jak jsme se dověděli od paní Legátové, kvetou už i dymnivky na Práchni (jsou tam o něco časnější než ty, které rostou ve štěkeňském zámeckém parku). Na sobotu 1.5. plánujeme autobusový zájezd po chráněných územích Strakonicka a zdá se, že by mohly v tu dobu právě kvést některé vzácné druhy rostlin. O týden později (9.5.) se vypravíme na Pražák a v sobotu 22.5. se uskuteční procházka s panem Jiřím Kupkou po místech spjatých s životem významných strakonických osobností.

    Přírodovědný výlet uskutečněný v neděli 9.5.2010 se moc hezky hodil k prvomájovým oslavám. Kromě sváteční nálady z čerstvé zeleně, květů a ptačího zpěvu k tomu přispělo i to, že jsme putovali krajinou sice obydlenou, ale ne přelidněnou, že bylo příjemné počasí a že jsme měli štěstí na různé objevy. Dětem (Dominice a Zuzce) se asi nejvíc líbily žáby, hlavně velký skokan skřehotavý. Kromě něj jsme našli i skokana štíhlého, hnědého a ropuchu. Jednu žábu jsme našli bohužel přejetou, ale už se na ní živily larvy nějakého dvoukřídlého hmyzu. Ukázali jsme si i housenku tiplice a pak tiplici samotnou, chrobáka, kovaříka, majku, různé druhy pavouků a motýlů (např. babočku síťkovanou), z ptactva například strnada obecného, straku obecnou, sýkorku modřinku, zvonka zeleného, káni lesní, rorýsa obecného, vlaštovku obecnou, labuť velkou, čírku mordou, kachnu divokou. U jednoho domu jsme potkali i hejno housátek. Z rostlin jsme si všímali hlavně těch rozkvetlých, což byl například blatouch bahenní, mokrýš, silenka nachová, zběhovec ženevský, hluchavka skvrnitá, pitulník žlutý, plicník lékařský, sasanka lesní, ptačinec velkokvětý, orsej jarní a pryskyřník průdký. Ze stromů právě kvetly mj. jabloně, hrušně, duby, střemchy, javor klen a jasan. Zajímavostí bylo i objevení některých druhů měkkýšů v tůňkách poblíž Blanice. Zde jsme se mohli setka s okružákem ploským, terčovníkem vroubeným nebo plovatkou temnou. Při zpáteční cestě mezi vodňanskými rybníky jsme mohli poslouchat ní skokana
    Ráno jsme vyráželi poměrně brzy a asi proto nás bylo jen 14. To mělo tu výhodu, že jsme se snadno drželi pohromadě a všeho si všímali společně. Z vlaku jsme ráno vystoupili v Pražáku, zpět jsme se vraceli odpoledne z Vodňan. Neušli jsme tedy ani 10 km, měli jsme na všechno dost času. Kdo chtěl, četl si všechny komentáře na tabulích naučné stezky, někdo hodně fotografoval, někdo občas poseděl na lavičce a zas pokračoval dál. V kempu u Záhorského rybníku a ve Vodňanech na náměstí jsme si mohli koupit i něco k jídlu. Potěšilo nás, že jsme viděli v krajině hodně alejí, starých i nových. Stromy v sadech byly skoro všude prostříhané přiměřeně, převládaly domácí druhy a v lesích bylo hodně listnáčů.
    Viděli jsme několik kapliček, jak jsme se zastavovali na rozcestích - třeba ve Vodňanských Svobodných Horách. Z nich jedna (v Pražáku) byla zdobená podle návrhů Mikoláše Alše. Mohli jsme nahlédnout do vodňanského kostela, jehož výzdoba je také Alšovým dílem. Podle jeho nákresů ji provedl Josef Bosáček. Nedaleko Pražáku jsme se zastavili na židovském hřbitově, ve Vodňanech u nádraži zase v parčíku s pomníkem spisovatele Heritese. Po Josefu Heritesovi je pojmenovaný i krásný starý dub, který roste poblíž autokempu. Je u něj studánka, která původně byla na jiném místě (o něco výše) a měla lepší vodu. Teď je v ní zvýšený obah dusičnanů.
    Procházeli jsme mezi rybníky. I v nich je zhoršená kvalita vody, protože obsádky ryb jsou příliš velké.

V sobotu 12.6.2010 se nás na srazu na autobusovém nádraží sešlo jen 8. Bylo po poledni a teplota ve městě byla nepříjemně vysoká. V lese už to pak bylo lepší, ale nejdřív jsme k němu museli dojít. Autobus nás dovezl do Drahonic, blízko kterých jsme měli namířeno do bučiny Míchov. Ve vsi jsme si ukázali kapličku a bývalou tvrz. Jeden čas tam byly kanceláře místního JZD, teď je její stav sice ucházející, ale ne zrovna nejlepší. Dovnitř se nemůže, a tak jsme viděli jen nově opravenou střechu a omšelou fasádu. Vyprávěli jsme si o paní Souchové, ke které donedávna přicházeli lidé s všelijakými úrazy, například s vykloubeninami. Dovedla je spravovat lépe než lékaři. Dnes už v tom pro vysoký věk nepokračuje.   Na samotné návsi jsem mohli spatřit přejetou užovku obojkovou, která zde pravděpodobně žila poblíž návesní vodní nádrže. Zajímavostí bylo objevení 3 párů břehulí říčních, které se proletovaly nad zmiňovanou nádrží. Jak bylo později zjištěno, dokonce zaletují do tarasu u nádrže a zřejmě zde hnízdí. Všichni jsme obdivovali dovednost jiřiček obecných při stavění hnízd na stěně místního pohostinství.
    K lesu Míchov jsme se dostali po vedlejší silnici vedoucí na Mladějovice. Ukázali jsme si potok mezi listnatými stromy a hájovou květenu. Nyní začíná kvést mařinka vonná, bažanka lesní, tráva lipnice hajní apod., v červenci by bylo možno zde vidět vzácně např. lilii zlatohlavou. Na silnici jsme našli přejetou ropuchu obecnou na které hodovaly mrchožrouti zdobení. V samotném lese jsme objevili ještě několik menších ropuch o kterých jsme si povídali, jak žijí a jak se třeba odlišují od ostatních druhů našich žab. Ze živočišných objevů byl nadšený člen MOPíků, Petr Krejčí. Ještě ho čekaly další objevy - brouci, ptáci a v samotných Mladějovicích jsme  dokonce viděli na silnici živého krtka obecného. Přenesli jsme ho raději za příkop, aby se mohl zahrabat. V obci jsme si prohlédli kapli sv. Jana Nepomuckého a na plácku za ní jsme našli mrtvého slepýše křehkého.
    V Mladějovicích jsme se dali směrem k sudoměřským rybníkům s výskytem rybáka obecného, kopřivky obecné, poláka velkého, poláka chocholačky. Z rákosí se občas ozýval zpěv rákosníka proužkovaného a rákosníka obecného. Po krátkém posezení u pamatníku Jana Žižky z Trocnova  jsme od sudoměřských rybníkůa směřovali do Ražic, protože nás lákala i rezervace Řežabinec. Chtěli jsme Petrovi ukázat ornitologickou pozorovací věž a naučnou stezku. Jednu chvíli se zdálo, že nás dožene bouřka, ale zůstalo jen u krátkého deště. A protože do něj svítilo slunce, objevila se i duha. Ochladilo se a po cestě od Řežabince zpátky do Ražic na vlak jsme si libovali, jak je nakonec příjemně, nehledě na spoustu objevů a zážitků.

    Účast na prázdninovém výletu, který se konal v neděli 1.8.2010, byla docela velká - 28 osob, z toho 2 děti. Bylo to asi tím, že jsme si za cíl zvolili všeobecně oblíbenou ves Dobrš. Měli jsme domluveno s panem Kramlem, že nám ukáže kostel, zvonici a tvrz, takže jsme se měli na co těšit. Do Přečína jsme dojeli zadovským autobusem, odtud jsme šli pěšky a po prohlídce v Dobrši jsme využili autobusového spoje jedoucího z Chvalšovic. Mnozí z nás už byli v Dobrši několikrát, ale rádi se tam vracíme. Navíc v prostorách tvrze je k vidění vždycky něco nového - tentokrát to byly dvě výstavy fotografií (Ivany Řandové a Jindřicha Štreita) a ukázky dokumentující historii místní školy, od jejíhož založení uběhlo letos 300 let.

    Letošní zářijový výlet (v sobotu 11.9.2010) byl bohatý na velice různorodé zážitky. Ze všeho nejdříve se prudce změnilo počasí, takže z psí zimy jsme se ze dne na den nečekaně ocitli uprostřed babího léta. To asi mnozí využili k dohánění zahradních prací, takže na okukování toho, jak to dělají v ekozahradě v Rudolfově, se nás sešlo jen 16. Možná to bylo i tím, že páteční večer byl také vyplněn naší akcí a účast byla velká - skoro 70 lidí. Program byl totiž neobvyklý, šlo o pozorování netopýrů. Studentka Tereza Březinová stejně jako loni přivezla i hendikepované jedince, na které je možné se dívat zblízka. Po setmění nám pak předvedla hledání s anténou. Ve světle silné baterky jsme viděli netopýry nad vodou. Bylo to velké dobrodružství, ale i s výletem toho bylo skoro moc najednou.
    Vyjeli jsme po sedmé ráno vlakem do Českých Budějovic. Mezitím se zvedla mlha, a když jsme pokračovali trolejbusem č. 2 směrem na Borek, už bylo víc vidět do okolí. Chtěli jsme vystoupit na rozcestí u Úsilného, ale ukázalo se, že tento spoj jede jen do Nemanic. Protože to už pak není daleko, došli jsme zbytek cesty po silnici. Dodatečně jsme se dověděli, že jsme mohli mezi zastávkou a kruhovým objezdem odbočit doprava mezi domy, za chvíli zase doleva a kolem rybníka bychom přišli do vsi mnohem příjemnější cestou. U kapličky jsme měli sraz s panem Doležalem. Byli jsme s ním telefonicky domluveni, že nás provede Eliášovou štolou. Rozdělili jsme se na dvě party a každá pobyla v podzemí asi půl hodiny. Viděli jsme pozoruhodné dílo načaté v 16. století a dokončené o 200 let později. Bylo určeno k odvádění vody z okolních stříbrných dolů. Po zastavení těžby řadu let zásobovala štola pitnou vodou České Budějovice. Ještě teď teče návštěvníkům pod nohama voda dobré kvality.
    Chodí se po kovových chodníčcích (na způsob hatí), takže promáčení obuvi nehrozí. Zato by se člověk mohl snadno zamazat o stěny a strop, kdyby neměl na sobě plášť. Ten se spolu s helmou a baterkou vydává před započetím cesty do podzemí. Baterku jsme všichni dostali obrovskou, silnou, takže jsme si mohli všechno dobře prohlédnout. Chodba je vytesaná v břidlici. Postupovalo se tak, že se nejdříve vytvořily svislé a vodorovné rýhy a vzniklé čtverečky se pak vybíraly po jednom. Denně se postoupilo o 3 cm. Ze stropu na mnoha místech visí drobné vápencové krápníky, ale většina z nich je poškozená. Čím, to se dá domyslet při pohledu na poškrábané helmy. Strop je často hodně nízký a musí se pak chodit v předklonu. Naštěstí jen na krátkých úsecích, protože jinak by to pro dospělé bylo nepříjemné. Děti mohou chodit vzpřímené. My jsme měli s sebou třináctiletého MOPíka Petra, osmiletou Dominiku a ještě mladšího Pavlíka a moc se to líbilo všem, včetně nás ostatních. Říkali jsme si, že by to byl hezký výlet pro školáky - mohli by jet veřejnou dopravou, ve štole by si užili dobrodružství a měli by to pak blízko třeba do Budějovic, na Hlubokou a podobně. Nebo jako my do Rudolfova. Mohli by v místním penzionu i přespat a najíst se. Hodně by to lákalo i nás s našimi MOPíky. A také budeme muset dětem říci, že ve štole žije několik jedinců vzácného netopýra ušatého. To je teď aktuální téma, díky zmíněné akci s ochočenými hendikepovanými netopýry rezavými: Punťou a Eliškou.
    Kdo právě nebyl ve štole a čekal na druhou skupinu, mohl se projít po vsi a okukovat domky (z nich některé měly typické jihočeské ozdobné štíty) a zahrádky. Potkali jsme i paní s pejskem, čtrnáctiletým hrubosrstým jezevčíkem. Na tom by nebylo nic divného, kdyby neměl zadní část těla podpíranou kolečky. Vypadal velice spokojeně, i když měl jen málo pohyblivé zadní nohy. Měl je prostrčené otvory v textilním sedátku upevněném na kovové konstrukci. Před dvěma lety utrpěl poškození dvou plotýnek, operace mu pomohla jen zčásti, ale měl štěstí na starostlivé a podnikavé majitele. Ti zjistili, co by se dalo dělat, takže kromě masáží a jiné péče mu zařídili i náhradní možnost pohybu. Když jsme ho viděli vesele šmejdit, říkali jsme si, že bychom přáli ten pohled všem invalidům. Jistě by se jim vrátila víra v dobrý výsledek léčby. Pejsek se navíc radoval z toho, že je středem pozornosti. Toho si v dřívějším období rozhodně neužil tolik jako teď, kdy se za ním ohlédne úplně každý.
    Pan Doležal nám nejen podal výklad a nakazil nás svým zaujetím pro štolu, ale poradil nám i nejlepší cestu do Rudolfova. Po silnici bychom rozhodně jít nechtěli, vede tam ale i polní cesta. Jedinou nevýhodou je to, že na jednom místě se musí projít v blizkosti skládky a nakonec se i zamotat mezi odpadky a dokonce jednu malou hromadu i přelézt. Dál už bylo blízko mezi rudolfovské domy a rozkvetlé zahrady. Byl to podobný kontrast, jako když jsme ráno cestou z trolejbusu šli kousek po rušné silnici, pak jsme před vsí zabočili na vedlejší cestu a mohli se dívat na okolní zeleň. V trávě bylo navíc plno pavučin ozdobených rosou. Byly to ty vodorovné, od plachetnatek.

    V Rudolfově jsme zamířili nejkratší cestou ke Kovářovým. Už jsme trefili, protože jsme jejich přírodní zahradu navštívili při červnovém autobusovém zájezdu. Tehdy kvetly jarní rostliny (bylo chladno, a tak bylo všechno trochu opožděné), teď začínaly podzimní. Také počasí bylo jiné, v červnu deštivé a tentokrát slunečné. Co bylo víceméně stejné, to bylo například nepatrné množství plevele v dlouhém záhonu lemujícím příchodovou cestu. Paní Kovářová ho naposled vyplela v květnu, od té doby to nebylo potřeba. Rostliny jsou tak dobře sesazené, že mezi sebe žádné vetřelce nepustí. Sobě navzájem si také moc nekonkurují. Podobné je to i na dalších místech. Jen tam, kde se uchytil svlačec, je potřeba ho vytrhávat. Hodně práce dá, tak jako snad všude, také sbírání plzáků španělských. Paní Kovářová je odnáší za zahradu ke strouze, kde neškodí. Na svém pozemku jich dříve moc neměla, ale když se u sousedů posekal vysoký porost a začalo se stavět, začali se slimáci stěhovat. Daleko lepší pořízení je s mravenci, kteří dokážou jaksi poznat lidská přání a snahu vycházet v dobrém. Vycítí, že se mají přestěhovat, že nemají lézt do domu a podobně a skutečně se podle toho chovají, pokud se k nim v tom smyslu v duchu hovoří. Dá se takto "dohodnout" třeba i se sršni nebo vosami. Slimáci ale tak vnímaví nejsou. Někdo by nad takovými zkušenostmi kroutil nevěřícně hlavou, ale nám to divné nepřipadalo, protože umění domluvit se s přírodou je tu vidět na každém kroku. Je znát, že paní Kovářová vyučuje kromě výtvarných činností například i feng-šuej. Má v tom podporu manžela, dětí a rodičů, dobré vztahy se sousedy a chuť se od nich i něco naučit, stejně tak i z literatury a různých jiných zdrojů. Všelijaké zahrádkářské fígle jsme probrali i během naší návštěvy. Podělili jsme se o osvědčené nápady.
    K tomu, co každého z nás zajímalo, patřila péče o rajčata. Viděli jsme totiž jejich čisté listy bez plísně. Kovářovi je pěstují ve společenství květin, před nasázením přidají do země prokátrovaný kompost, občas jim dopřejí jíchu z kopřiv. Brambory pěstují v zemi promíchané s trávou nebo listím, mají je pak hezky čisté. Trávu nepokládají za něco obtížného, co se musí často sekat a někam odvážet, naopak nechávají přes léto vždy nějakkou část pozemku rozkvést a pohostit motýly a jiný hmyz. Protože kosit hektarový pozemek je náročné, pomáhají si rotační sekačkou a věnují této činnosti asi 4 hodiny týdně. Trávu používají k mulčování. Osvědčilo se začít s tím u ovocných stromů tak, že se nejdříve dá na trávník kolem nich kruh ze starého kartonu, ten se pak zakryje mulčem asi do čtvrtmetrové výše. Kolem kmene se nechá trochu prostoru kvůli přístupu vzduchu. Když se mulč slehne, přidá se další. Podobně se dá používat sláma všude tam, kde je obtízné se bránit zarůstání. V nouzi se rozhází sláma po celé ploše, např. v sadu pod stromy, jejichž majitel stárne, nezvládá sklizeň a sečení a zatím se s nikým nestačil dohodnout na spolupráci.
    Děti se zajímaly hlavně o jezírko a o přítulné kočky. Líbily se jim, stejně jako nám, i keramické postavičky andělů umístěné v nejrůznějších zákoutích. Pocházejí z dílny výtvarníků Bambasových. Ti zde v létě vedli kurz. Dostali jsme prospekt, jehož text končí slovy: "Věřím tomu, že když my budeme s anděly, budou andělé s námi."

    Vůbec se nikomu z nás nechtělo odejít, ale měli jsme v plánu ještě procházku Rudolfovem, kde to nikdo zatím moc neznáme. Rozloučili jsme se a zamířili ke kostelu, jehož věž je od domu Kovářových vidět. Protože den byl už předtím plný zvláštních zážitků, ani nás nepřekvapilo, že je z prázdného kostela slyšet zvuk varhan. Nešli jsme až dovnitř, zůstali jsme mezi dveřmi a vnímali krásné tóny Bachovy fugy, které rozechvívaly celý prostor i naši už tak dost zjihlou mysl. Ani jsme se pak nesnažili sledovat trasu naučné stezky - jen tak jsme se potulovali uličkami kolem, vyhřívali se na mírném sluníčku a tu a tam se zastavili u některé z historických staveb. Vždycky jsme si přečetli komentář na informačních tabulích, a tak jsme se dověděli i něco z historie tohoto hornického městečka. Pak už byl čas nasednout do městského autobusu a svézt se do Budějovic. Do odjezdu vlaku jsme měli ještě 2 hodiny času, a tak jsme se rozdělili a každý se někam ještě vydal. A zase jsme si uvědomili další kontrast, protože jsme prošli i Lannovou třídou, dříve plnou zeleně a dnes nově upravenou. Je sice hezká a pamatovalo se i na stromky, ale ty nemají kolem sebe žádné keře ani trávníky, jen samou dlažbu. Rozhodně nevypadají tak svěže jako ty, které jsme viděli před několika hodinami u Kovářů. Líbily se nám ale podlouhlé stružky v dlažbě u laviček, vyplněné vodou udržovanou ve stálém pohybu.
    Rudolfovské Hornické muzeum, jehož prohlídka je po dohodě možná i o víkendech, jsme si nechali na jindy. Aspoň budeme mít příležitost se do Rudolfova znova podívat. Bylo by zajímavé vracet se tam v různých ročních dobách a sledovat, jak se přírodní zahrada mění. Je to moc hezké, že někdo dovede vytvořit tak inspirující prostředí a že se o něj i dělí s ostatními. Jsme vděční za to, že jsme měli příležitost přijet a pobýt :o)

    Říjnový výlet jsme naplánovali tak, abychom se mohli připojit k blatenským ornitologům pořádajícím tradiční celoevropský Festival ptactva. Vyjeli jsme proto v sobotu 2.10. v 7.09 do Blatné, odkud jsme to měli jen několik kilometrů do místa konání akce - Tchořovic. Chtěli jsme stihnout sraz (v 9 hodin), a tak jsme šli nejkratší cestou po modré turistické značce. Moc jsme se nikde nezastavovali a ukazovali jsme si jen to, na co se cestou někdo zeptal. Například jsme si určili několik druhů měkkýšů.
    Bylo nás 11, z toho 4 děti. Blatenskou partu jsme dohonili chvíli po deváté, kdy už pozorovala kousek od tchořovického letiště zvlášť zajímavé ptáky - orly mořské. I těch bylo 11. Dalším objevem byli jespáci na rybníku. To už se ale přiblížila chvíle, kdy se mělo kroužkovat, a tak jsme pozorování dalekohledem odložili na později. Kroužkování je vždy žádoucí provést co nejdřív a nejrychleji, aby ptáci nemuseli strávit v plátěných sáčcích ani chvíli navíc. Také vyjímání z "kapes" na sítích, kam po nárazu do vztyčené síťové stěny spadnou, se děje rychle a šetrně.
    Tentokrát kroužkoval pan Zdeněk Voborník. Na to, že už je podzim, se chytilo ptáků hodně, skoro jako na jaře při Vítání ptačího zpěvu. To se při Festivalu ptactva tak často nestává. Viděli jsme například červenky, budníčka většího, rákosníky, sýkory modřinky... Největší překvapení si nechali ornitologové až nakonec. Když vyndali ze sáčku ledňáčka, připadali jsme si jako při představení s kouzelnickým kloboukem. Nemohli jsme tomu ani uvěřit. Po okroužkování, změření, zvážení, zapsání a fotografování nám "rybařík" předvedl, jak umí otáčet hlavou skoro kolem dokola, naposled jsme se potěšili pohledem na jeho nádherné peří a pak už i on dostal svobodu. Ještě jsme chvíli pokračovali v pozorování ptactva dalekohledem a viděli například volavky bílé a další druhy, které známe z dřívějška. Hlavně se vždycky snažíme poslouchat vyprávění ornitologů a dozvědět se jejich zkušenosti. Tentokrát přišla řeč i na fotografování, které na jednu stranu podněcuje zájem o ptactvo, na druhou stranu může být na škodu. Je lákavé přijít blízko k hnízdu a mít hezké fotky, ale pro ptáky to může být osudné. Nejen kvůli vyrušení, ale i kvůli tomu, že vyšlapaná pěšina na hnízdo upozorňuje a láká například divoká prasata.
    Také se stává, že k hnízdu se fotograf opatrně plíží, při návratu od něj už pozor nedává. Fotku přece už má... Je důležité si tohle všechno uvědomovat a dávat si na to pozor, protože lovecká vášeň může přehlušit zdravý rozum, i když jde o lov beze zbraní.
    Zpět do Blatné jsme šli trochu jinou cestou, aby naše putování bylo pestřejší. Na chvíli jsme se také zastavili na svačinu a popovídání. To bylo u Velkého Pálence poblíž místa, kde měl skoro před 200 lety svoji pověstnou "létací" pozorovací stanici sám Antonín Frič z Národního muzea. Další zajímavostí tohoto místa je to, že se tu v hájovně narodila maminka spisovatele Ladislava Stehlíka.
    Po příchodu do Blatné jsme se ještě povídali do obory. Je krásná v každé roční době, ať už se povede nebo nepovede vidět zblízka její obyvatele - daňky. Tentokrát se pásli nedaleko jedné z cest, a tak jsme si je mohli prohlížet i fotografovat podle libosti. A pak už byl čas vrátit se vlakem domů.

    Při listopadovém sčítání kání (v neděli 14.11.2010) jsme si připadali, jako by to byl spíše březnový termín. Pořízené fotky by se daly použít jako velikonoční pohlednice - na polích zeleno, na modré obloze sluníčko, účastníci procházky v lehkém oblečení. Jen ráno po našem příjezdu na radomyšlskou zastávku, kolem půl osmé, bylo ještě trochu mrazivo. Vycházející slunce dělalo dlouhé stíny a cesta alejí ke svatému Janu byla moc hezká. V téhle aleji je ale hezky pokaždé, může být mlha, déšť, sníh, a přece je radost tudy jít, míjet stromy a dívat se do krajiny.
    Bylo nás tentokrát 9 dospělých a dále čtrnáctiletý Petr a prvňáček Pavlík. Petr chodí poslední dobou na všechny akce, ať jsou to schůzky kroužku MOPíků, procházky, přednášky nebo brigády. S Pavlíkem jsme se viděli při Festivalu ptactva, a tak jsme věděli, že má výdrž a deset kilometrů ujde jako nic. Měli jsme radost i z toho, že poslouchal babičku a že se o všechno zajímal. Asi hlavní atrakcí pro něj bylo trhání jablek ve starém sadu pod Věnem, krmení klisny s hříbětem u Pravdova mlýna (právě těmi nastřádanými jablíčky) a přecházení vody po padlém kmeni. To bylo u Řepického rybníka, kde je zahrazená bývalá značená cesta a musí se překonat odtok z rybníka. Šla s námi i úplně nová paní, která trpí závratěmi, ale ani pro ni nebyla překážka nepřekonatelná. Kmen je široký, leží pevně a navíc jsme pomáhali, jak jen to šlo. Nakonec jsme měli z našeho putování legraci, tak jako obvykle.
    Kání jsme zaznamenali 5. Kromě nich jsme viděli i dvě poštolky, hýly, mlynaříky... Hned jsme se dohodli s Pavlíkem, že si může v knihovně půjčit příběh Mlynařík Jiřík. Výborná je také např. knížka Uprchlík na ptačím stromě. Ačkoliv ji napsal a nakreslil známý autor Ondřej Sekora, není zdaleka tak známá jako jeho Ferda Mravenec. Přitom ji ornitologové doporučují dětem zrovna tak nadšeně jako entomologové Ferdu. Dovede děti získat zajímavými a veselými příběhy a současně se z ní mohou dovědět i mnoho informací ze života v přírodě. A ještě lepší je, když spojí četbu i s pobýváním venku, tak jako se to děje třeba právě na našich výletech, společně organizovaných Šmidingerovou knihovnou a strakonickou základní organizací ČSOP.

    V sobotu 27.11., právě před začátkem adventu, jsme se vydali vlakem do Písku. Přesedali jsme v Protivíně. Báli jsme se plánovat si cestu autobusem, kdyby nás náhodnou byla velká skupina - nakonec nás bylo 11 i s Pavlíkem a Petrem, a tak bychom se byli do autobusu vešli. Cesta vlakem nám ale nevadí, i když je dražší a delší. Měli jsme krásný výhled z oken na čerstvě zasněženou krajinu a navíc jsme si popovídali se spolucestujícími. Vyšlo to totiž tak, že jsme seděli se spřízněnými dušemi.
    Dopolední program byl jasný, protože pravé předvánoční počasí nás lákalo do Píseckých hor. Stačili jsme dojít po značených cestách na Jarník a k lomu U Obrázku. Pohled z rozhledny byl moc hezký a procházka smíšeným lesem také. Na tabuli naučné stezky jsme se dočetli, že původně byly na svazích Jarníku pastviny, pak byly pozemky pronajímány obyvatelům města, ale protože nebyly moc úrodné, bylo rozhodnuto je zalesnit.
    Od 14 hodin začínaly v ZŠ Svobodná v Šobrově ulici adventní trhy, kterých jsme se chtěli zúčastnit, a tak jsme až do 17 hodin prohlíželi a sem tam i kupovali vystavené výrobky. Pocházely hlavně z rukou dětí, které se učí v duchu waldorfské výchovy, a také jejich rodičů a učitelů. Moc se nám líbily jak výrobky, tak divadelní, pěvecká a taneční vystoupení. A hlavně to, jak hezky se děti uměly k sobě navzájem i k nám ostatním chovat. To platilo i na "našeho" Pavlíka a Petra - ostatně vztahy i činnost v kroužku MOP jsou podobné jako ve waldorfských ZŠ a MŠ.
    Domů jsme přijeli za tmy, a protože bylo jasno, mohli jsme se cestou z nádraží dívat na oblohu a hledat souhvězdí. Na to jsme při schůzkách MOP už zaměřili několikrát a v pátek 3.12 jsme pozváni k Taschnerovým na zahradu, kde si dokonce budeme moci prohlédnout velký hvězdářský dalekohled.

    Poslední výlet v roce 2010 vypadal vzhledem k minimálními počtu účastníků (3) spíš jako rodinný než jako společenská akce. Sraz na nádraží ČD byl už v 7 hodin ráno, kdy ještě pořádně mrzlo, navíc termín 4.12., těsně před Mikulášem, nebyl zrovna ten nejšťastnější. Vybrali jsme ho proto, že jsme se chtěli zúčastnit schůze blatenské ZO ČSOP spojené s promítáním. Nejdříve jsme ale měli naplánovanou návštěvu Březnice. Prošli jsme se městem, prohlédli si výstavu E. a J.Ďurčových (keramiku a obrazy) a B.Martinové (perníčky) v knihovně, najedli jsme se a jinak jsme všechen čas věnovali parku u březnického zámku. Pod sněhem byl stejně hezkký a zajímavý jako v době zeleně. Totéž platí o blatenské oboře. Tam jsme se vydali, hned jak jsme přejeli vlakem do Blatné. Stihli jsme se potěšit pohledem na stromy, zámek i daňky, a pak už nás čekaly scenérie z daleko teplejších končin. Pan Pavlík promítal fotografie z dunajské delty a z maďarské pusty. Asi nejvíc se nám líbily fotografie dudka, kterého jsme my sami ve volné přírodě zatím nikdy nespatřili.
    Ve vlaku cestou domů jsme si libovali, co jsme všechno za ten den zažili a jak to bylo různorodé. Vzpomínali jsme i na další letošní výlety. I přes malou účast na tom posledním můžeme říci, že nás provázela jak přízeň veřejnosti, tak většinou dobré počasí a hlavně krásné zážitky v přírodě. Velkou radost máme také z nadšení našeho věrného MOPíka Petra Krejčího, neúnavného návštěvníka skoro všech schůzek i výletů. Je to znát i na jeho znalostech a na tom, že umí i přiložit ruku k dílu - při sázení stromů (například teď v listopadu mezi Střelou a Starým Dražejovem), při brigádách na chráněných územích, při hrách s mladšími MOPíky... Je jim dobrým příkladem a navíc si s ním užijí plno legrace :o)