Rok 2011.

   Březen kromě příchodu jara bývá posledním měsícem, kdy se schází drobná parta amatérských pozorovatelů ptactva a spřízněných přírodomilných duší k obvyklé vycházce na Radomyšelsko za účelem počítání ptačích dravců… Samotný význam akce, jeho provedení a zpracování dat je popsáno webovou stránkou v tomto odkazu. Faktem je, že během přicházející zimy a jejího následného odchodu můžeme pozorovat proměny krajiny a změnu živočišného osídlení během málo početného listopadu, přes mírně, na dravce a drobné ptactvo, bohatšího ledna, po probouzející se březen.
Tentokrát jsme se sešli v počtu 14 dospělých členů a nečlenů naší ZO ČSOP, třech dětí a jednoho zvídavého psa jménem Tafina. Výstup na radomyšelské železniční zastávce byl současně přivítáním plného slunečních paprsků a takřka vyjasněné oblohy, slibující pěkný den. Hned z počátku odběhl Petr Krejčí a v stromové aleji při zastávce, nás upozornil na vykotlaný strom se dvěma otvory, kam při minulém výletu viděl zalétnout strakapouda malého. Ten se v oblasti Radomyšelska občas objevuje jako drobná strakapoudí raritka, která ráda vyhledává menší stromy a hustší porosty. Třeba lipové aleje, stromořadí jeřabin či břehy rybníků lemované středně vzrostlou olšinou.
Radomyšlí jsme tentokrát přešli bez zastavení u historických památek, snad s jedinou poznámkou ke středověkému špýchary u "prostřední" cesty ke kostelu sv. Jana.
Obvyklé putování ke kostelu sv. Jana bylo zpestřeno ukázkou rostlinek česneku viničného a povídáním Ivany Třeštíkové o výzdobě klasicistních kapliček malbami žáků místní základní školy.
Mírný rozruch byl způsoben nálezem samečka majky obecné jako prvního posla jara. Samozřejmě se tento podivuhodný a mírně tajemný brouk stal předmětem fotografování a drobného výkladu.
Kromě majky jsme si také pověděli o místní lipové aleji, náhradní výsadbě a šetrném ořezávání středně vzrostlých stromů. U lesa Hájku jsme obdivovali probouzející se pupeny trnek a třešní. Očekávané káně lesní jsme tentokrát nepozorovali. Zato se nám ozvalo vábení datla černého, kterému vyhovují smíšené lesy, v nichž je z jehličnanů zastoupena hlavně borovice. Při cestě ke Chlumu jsme vzpomněli na prosluněné okraje lesů, kde se v létě hojně vyskytuje perleťovec stříbropásek a perleťovec velký, společně s rozličnými babočkami a modráskem jehlicovým. Zpáteční cesta do Radomyšle byla protkána pozorováním zpívajícího skřivana polního. V publikaci Ptáci od p. Waltra Černého jsme si ukázali jeho hnízdo a při cestě jsme ještě hojně pozorovali strnada obecného ve svatebním šatu. Pověděli jsme si i ostatních druzích strnadů, zejména o strnadu rákosním, který se na Strakonicku rád vyskytuje, ale je k jeho pozorování třeba trochu trpělivosti, protože se tolik nevystavuje jako jeho již zmiňovaný strnad obecný.
Mírně podmáčenou cestou jsme dospěli ke kopci Věno a obdivovali panoráma kostelu sv. Jana. Během cesty si Petr všiml drobné ulity měkkýše, kterou jsme určili jako nevzrostlou suchomilku obecnou. Stráň Věna byla také prvním místem, kde jsme pozorovali káně lesní, ozývající se nedaleko Dominového vrchu. Ale to jsme již takřka dorazili do obce Domanice, kde jsme obdivovali první květy podbělu lékařského a posléze vzrostlé stromy na návsi.
Když jsme došli rozmokřenou cestou k Hornímu Řepickému rybníku, mnozí z nás měli možnost pozorovat volavku bílou zdržující se na severovýchodním břehu tohoto rybníku. Volavka bílá se začíná objevovat v blízkosti řepických rybníku již častěji, a je pro ornitology zvyklé na volavku popelavou, příjemným zpestřením. Podél břehu Horního Řepického rybníku jsme dorazili ke kritickému bodu naší vycházky. Tím je jalový splav tohoto rybníku. Turistická cesta původně pokračovala lesem, okolo lesní studánky u Pravdova mlýna. Nyní je však cesta zahrazena a tak je vždy problém přejít jalový splav, zejména když provázíme starší účastníky. Za sucha nebo při teplém počasí není jeho zdolání problémem. Ten nastává tehdy, když mrzne nebo je vysoký stav vody.
Pokud tyto stránky čte někdo z orgánů státní správy, správce rybníků nebo majitel ohrady se zvířaty, nebylo by od věci, zamyslet se nad cestami a putováním lidí v krajině a určitým druhem tolerance k potřebám nenápadných poutníků a tento úsek jim zpříjemnit přechodem v podobě nášlapných kamenů nebo jednoduché lávky. Možná, že k této věci čas již dozrává, protože koruna jalového splavu potřebuje opravu, možná stejně jako železné brlení nad ním. Při překročení "kritického" jalového splavu je odměnou pohled na krásné vzrostlé duby, které hostí strakapouda velkého, brhlíka lesního a hejna sýkor. Při troše štěstí je možno na této straně rybníku pozorovat ledňáčka říčního nebo plovoucí ondatru pižmovou.
Ale to jsme již dospěli k rozdělovníku našich cest, kdy skupina která potřebuje rychle domů, se dá cestou okolo středověkého mostu u Pilského rybníku, a druhá část pokračuje polními cestami na katastru Droužetic k vrchu Ryšovy. Musíme však vzpomenout, že právě u Pravdova mlýna jsme měli možnost pozorovat jedno z dalších kání lesních. Třetí jsme o chvíli později spatřili při polní cestě k lesíku u zahrádkářských kolonií při Dolním Řepickém rybníku, který rovněž skrývá jednu se zapomenutých studánek.
Cesta na Ryšovy je cestou pěšinek zvířat. Po těch se vždy ubíráme a znalý z nás očekávají první kvítky lýkovce jedovatého, křik datla černého nebo přeběhnutí srn. Cesta na Ryšovy byla tentokráte ozvučena zpěvem drozda zpěvného, králíčka obecného a červenky obecné. Že se příroda probouzí, jsme také poznali podle výskytu hmyzu, kdy Petr objevil pod kůrou zástupce blanokřídlích - lumka a dále mrchožrouta obecného. Ale to jsme již došli ke "Křížku" a to je již na skok do Strakonic. Srdce přírodovědce potěší nenápadné ptačí krmítko u zahrádkářských kolonií nedaleko vodojemu, které hostí rozličné druhy sýkor, vrabce, kosy obecné a zvonky zelené.
Cestu jsme zakončili ve strakonických Rennerových sadech, kde jsme si prohlédli ptačí budky (sýkorníky a budku pro šoupálky) které naše organizace vyvěsila se svolením OŽP MÚ Strakonice.

Únorový výlet jsme naplánovali výjimečně na neděli (28.2.2010) a byli jsme překvapeni, že účast tím nebyla nijak nepříznivě ovlivněna - naopak se stalo, že přišlo 5 úplně nových zájemců. Celkem nás bylo 24. Počasí vypadalo z okna vlaku docela hezky, jinak bylo pošmourné a větrné a na cestách se střídal rozměklý sníh s ušlapanou ledovkou. S takovou možností jsme počítali už při výběru trasy, a tak byla celkem krátká, jen asi 10 km. První část - od blatenského nádraží do vesnice Paštiky, jsme prošli po silnici. Není naštěstí moc rušná. Náš hlavní cíl, proslulý paštický barokní kostel postavený v letech 1747 - 1751 (nebo podle jiných pramenů 1748 - 1949 apod.) z popudu hraběnky Serenyiové, jsme viděli už z dálky. Z této strany je obklopený hlavně moderními domky, což se k němu moc nehodí, ale obešli jsme ho kolem dokola a podívali se i na hřbitov. Zaujala nás tam mimo jiné brána s kamennými lebkami a na jednom místě mezi hroby prostý kamenný kříž, velmi podobný křížům umístěným při cestě z Radomyšle ke kopci Věnu. Na jeho zadní straně jsme našli letopočet 1830. Kostel sv. Jana Křtitele je významný hlavně tím, že je dílem Kiliána Ignáce Dienzenhofera (1689 - 1751), jednoho z největších stavitelů 18. století. Jeho jméno se většinou uvádí jako Dienzenhofer, on sám se ale podepisoval Dientzenhofer. Narodil se i zemřel v Praze, i když jeho předkové pocházeli z Bavorska. Jeho nejznámější prací je dostavba malostranského kostela sv. Mikuláše. Je škoda, že oprava paštického kostela se táhne už řadu let a není zatím dokončena. Stejně tak hrobka rodiny Hildprandtů (majitelů blatenského panství) je ve stavu, který je ucházející, ale ne úplně dobrý.
    Co se týká přírodních zajímavostí, viděli jsme v Paštikách například lípu s částečně obnaženými kořeny (na návrší proti hřbitovní bráně) a lísku s tak silným kmenem, že to vypadalo jako zbytek nějakého uschlého stromu obklopený lískovým keřem. Zblízka jsme se ale přesvědčili, že kmen patří opravdu k lísce. Poznáme ji bezpečně podle pupenů a jehněd i podle borky s typickými štětinkami a se světlými skvrnkami (lenticelami). Stromů jsme si všímali po celou cestu a ukazovali jsme si hlavní poznávací znaky. Určovali jsme si také druhy ptáků, které jsme zahlédli a slyšeli (např. strakapouda, žlunu, brhlíka, hýla nebo sýkory). Také jsme se shodli na tom, že někteří z nás v nejbližším okolí Strakonic v tomto týdnu už viděli první špačky.
    Kromě kostela nás v Paštikách zajímal žulový lom, kde asi před 20 lety skončila těžba a nyní je zatopený. Přijde se k němu po asi 50 metrech, zabočí-li se ze silnice od kostela doprava. Vzniklé jezírko je poměrně hluboké a je využívané pro potápěčský výcvik. Voda je čistá a vyskytují se v ní raci. Kolem je smíšený lesík, jehož bližší prozkoumání jsme si nechali na jindy, protože tam byla všude ještě spousta sněhu. Zamířili jsme do nedalekých Dobšic, kde nás čekaly chalupy s hezky opravenými zdobenými štíty, kaplička Panny Marie a pamětní deska obětí I. světové války. Jako v mnoha obcích, i tady jsme viděli strom nešetrně přeříznutý v polovině silného kmene, což nás samozřejmě mrzelo. Zato se nám při cestě sem líbila skupinka čtyř ještě poměrně mladých lip u křížku a také to, že byly označené jako chráněné.
    Za Dobšicemi jsme v lese objevili pověstný vztyčený kámen připomínající "mužíka". Přečetli jsme si předpověď zapsanou na plechové cedulce - až sestoupí z kopce do údolí, má nastat konec světa. Přešli jsme malé návrší a otevřel se nám pohled do krajiny. Poznali jsme Bělčice, Závišín a v pozadí nejvyšší vrch Brd - Třemšín. Potřebovali jsme se dostat k závišínské železniční zastávce, vzdálené asi 1 km od vsi, a protože jsme chtěli stihnout spoj odjíždějící v 15.43, namířili jsme si to nejkratší cestou, i přes hluboký sníh. Seřadili jsme se pěkně za sebou a šlapali do stejných stop, abychom si nenabrali do bot. Připomněli jsme si Bílý most na Závišínském potoce, který už si v jeho původní podobě nemůžeme ukázat, protože byl v roce 2002 zničen povodní a byl nahrazen mostem novým. Ve vlaku jsme se pak zahřáli a měli jsme po cestě ještě skoro hodinu na pozorování krajiny a povídání. Například o tom, že se do stejných míst určitě ještě znovu vypravíme, ať už společně, nebo jednotlivě.

    Už dávno jsme se chtěli podívat na některou akci Nepomuckého ornitologického spolku (N.O.S.). Slyšeli jsme o něm hodně od paní Boženy Legátové z Chanovic. Letos to konečně vyšlo tak, že se nám Vítání ptačího zpěvu na Nepomucku s ničím nekrylo, a tak jsme květnový výlet organizovaný Šmidingerovou knihovnou a Českým svazem ochránců přírody naplánovali tak, abychom se mohli k akci N.O.S. připojit.
    V sobotu 7.5.2011 jsme v 6.52 vyrazili vlakem do Nepomuka, odkud jsme to krásně stihli do 8.00 na sraz do Vrčeně. Není to daleko, jen asi 2 km, a jde se jednoduše po zelené turistické značce. Bylo nás 17, z toho 5 dětí. Dalších asi 20 lidí už čekalo na srazu. Hned jsme začali okukovat zahradnictví, u kterého jsme se sešli, protože se od jiných nápadně odlišovalo nabídkou dřevin. Kromě těch "módních" jsme viděli i takové, které se do naší krajiny hodí daleko lépe, včetně dnes už pozapomenutých druhů. Zaujal nás například muchovník oválný, jeřáb muk a jeřáb břek.
    Pod vedením pana Václava Kováře jsme se přesunuli do prostoru za zahradnictvím, kde u potoka jsme mohli vidět ukázky kroužkování ptactva. I když nebylo příliš příznivé počasí, chytilo se do sítí několik druhů drobných ptáků a bylo jako při všech podobných akcích velice zajímavé pozorovat je zblízka. Stejně jako při kroužkování prováděném blatenskými nebo píseckými ornitology, vše se odehrávalo rychle a šetrně a ptáci po vypuštění nevypadali nijak otřeseně.
    Došli jsme i k mlýnu, viděli jeho zařízení a poslechli si podrobný výklad. Po skončení akce jsme zašli ještě k panu Jaroslavu Navrátilovi, který nám ukázal krásný velký model železnice. Z těch, které byly vytvořeny jednotlivcem, je dokonce největší v ČR. Kromě skoro 150 m dlouhé železniční dráhy vyplňují půdu jeho domku sbírky nejrůznějších předmětů souvisejících s vlakovou dopravou. Hned jsme vzpomněli na náš dětský kroužek MOPíků a v duchu si plánovali, že sem s ním určitě ještě znovu přijedeme. Například na podzim, kdy se dříve stmívá a mohli bychom vidět provoz miniaturní železnice s rozsvíceným osvětlením a blikajícími semafory.

    V sobotu 18. 6. 2011 jsme podnikli výlet pod vedením Františka Langmajera, tak jako jsme to dělávali v letech 2007 2009. František sice ještě pořád nemá úplně v pořádku nemocné koleno, ale rozhodl se na kratší cesty s námi zase znova chodit. První z nich vedla do okolí Zdíkova - stejně jako 15.9.2007 (viz zápis), kdy naše spolupráce začala. Stejně jako to dělával v předchozích letech, pořídil František i zápis z výletu:
    Na to, že předpověď počasí upozorňovala na déšť (který nakonec přišel až odpoledne), sešla se nás pěkná parta - 14 dospělých a 2 děti. Autobusem jsme s přesedáním ve Vimperku dojeli do Zdíkova. Tam nás čekala místní paní Věra Vlachová, která svými podrobnými znalostmi i darovanými informačními materiály náš výlet obohatila.

Kousek od autobusového nádraží je ve štítě domu osazena pamětní deska geologa Jana Nepomuka Woldřicha (1834 - 1906). Byl jedním z prvních odborníků, kteří se systematicky zabývali geologickými poměry celé oblasti. Na svou dobu to bylo výjimečné dílo. V roce 1894 se stal prvním předsedou České společnosti zeměvědné. Naproti tomuto domu je na skalním ostrohu vystavěn zámek. Do dnešní podoby byl upraven v letech 1865 - 1868, a to rodem Thunů z Hohensteinu. Jak jsme se později dozvěděli od místního obyvatele pana Staňka, jsou nejstarší části zámku z doby gotické. Celý areál dnes slouží jako hotel. Dříve byl i školou a majetkem ČSAV. Proto jsme jen nahlédli do nádvoří, potěšili se krásou lípy stojící uprostřed a vydali jsme se na Ostrov. Zde si majitelé nechali vybudovat park obklopený kruhovým vodním příkopem. Využili při tom snížení terénu před skalním ostrohem, kde stojí zámek. Tok Zdíkovského potoka u dnešního silničního mostu přehradili stavidly. Vznikl tak dokonale izolovaný park. Jak známo, vodní hladina působí uklidňujícím dojmem, k tomu trávník a krásné stromy. Jistě nechyběla ani květinová výsadba a místo k posezení. Jak důmyslně dokázali bývalí majitelé zacházet se svým okolím, vtisknout mu ducha a vytvořit prostor k tomu, co dnes honosně nazýváme psychohygiena.

DNES JE V PARKU VYBUDOVÁN ALTÁN S PÓDIEM A PŘED NÍM STOJÍ NĚKOLIK ŘAD LAVIC. VĚTŠINOU SE ZDE KONAJÍ RŮZNÉ HUDEBNÍ PRODUKCE. KEŘOVÉ A KVĚTINOVÉ PATRO ZCELA CHYBÍ. UPROSTŘED PARKU STOJÍ LETITÁ LÍPA. JE JIŽ ZNAČNĚ POŠKOZENÁ, PATRNĚ PO ZÁSAHU BLESKEM. ČÁST KORUNY SE ODLOMILA A NEBYLO VČAS PROVEDENO OŠETŘENÍ. HNILOBA PRONIKLA KMENEM A JEHO VNITŘNÍ ČÁST ZTROUCHNIVĚLA. I VE ZBYLÉ ČÁSTI KORUNY JSOU MÍSTA NAPADENÁ HNILOBOU. PŘES TENTO ZNAČNĚ NEUTĚŠENÝ STAV JE ALE VIDĚT ENERGIE, S NÍŽ SE STROM SNAŽÍ BOJOVAT O PŘEŽITÍ. JEDNÁ SE O ZAJÍMAVOU SCHOPNOST LIP VYHNAT Z VNITŘNÍ STĚNY DUTINY KOŘENY, KTERÝMI SE PŘI OHROŽENÍ STABILITY OPĚT ZAKOTVÍ DO ZEMĚ. NĚKDY SE TAK ZAPLNÍ NOVÝM DŘEVEM I VELKÉ DUTINY. ZE ZDRAVÉ ČÁSTI KMENE NAVÍC VYRŮSTÁ MNOHO SILNÝCH MLADÝCH VĚTVÍ.

PŘI POHLEDU NA TENTO STROM MĚ JAKO UŽ MNOHOKRÁT NAPADLA SPOJITOST S NAŠÍM NÁRODEM. JAK DOKONALÉ BYLO, ŽE PRÁVĚ LÍPA SE STALA NAŠÍM SYMBOLEM. VŽDYŤ KOLIKRÁT JSME JIŽ BYLI POLÁMÁNI, ORVÁNI VICHRY UDÁLOSTÍ, KOLIKRÁT JSME ZŮSTALI PORANĚNI AŽ DO HLOUBKY DUŠE BEZ PŘISPĚNÍ DRUHÝCH K NÁPRAVĚ. A PŘECI JSME SE VŽDY DOKÁZALI ZBAVIT RAN A ROZPADU A Z POCTIVÉHO KOŘENE NABRAT SÍLU Z NAŠÍ ZEMĚ. OBNOVIT STABILITU A DÁT UŽITEK I OCHRANU DRUHÝM. VŽDYŤ LÍPA, TAK JAKO NÁŠ NÁROD, NENÍ TVRDÁ, SNADNO JI NĚCO PORANÍ. JE LASKAVÁ A MEDONOSNÁ. MÁ JEDNU ÚŽASNOU VLASTNOST - VYBUDOVAT ZNOVU VŠE TO, CO BYLO ZNIČENO, PŘIDRŽET SE PODSTATY A V PLNÉ KRÁSE SLOUŽIT PROZŘETELNOSTI.

RÁD BYCH SE ZMÍNIL O OKAMŽIKU, KDY JSME SE CESTOU Z PARKU K LIZU ZASTAVILI PŘED PRŮČELÍM ZÁMKU S HLAVNÍ BRANOU. ČLOVĚK BY SKUTEČNĚ MUSEL BÝT HODNĚ MÁLO VNÍMAVÝ, ABY SI V TÉ CHVÍLI NEUVĚDOMIL JEDNOTNÉHO, VŠEPROSTUPUJÍCÍHO DUCHA, JEJŽ TATO STAVBA VYZAŘUJE A JÍMŽ NAPLŇUJE KAŽDÉHO PŘÍCHOZÍHO. JE V TOM STOPA GENIALITY, KTEROU JSOU OBDAŘENI JEN VYVOLENÍ. KÉŽ I DNEŠNÍ ŠKOLY VYCHOVÁVAJÍCÍ MLADÉ ARCHITEKTY SI UVĚDOMÍ TO, CO NAŠI PŘEDKOVÉ VĚDĚLI. VÝPOČTY A ŘEMESLNÉ KRESLIČSTVÍ SE DAJÍ NAUČIT, ALE ONA JISKRA, KTERÁ NAPLNÍ DÍLO DUCHEM, JE DAR OD BOHA, A TEN SE NEDÁ VYTRUCOVAT.

PO NĚKOLIKA MINUTÁCH JSME DOŠLI DO TÉ ČÁSTI OBCE, KDE JSOU ZACHOVÁNY ROUBENKY - PŘEKRÁSNÝ DŮKAZ ŘEMESLNÉ DOVEDNOSTI OBYČEJNÝCH LIDÍ A ARCHITEKTONICKÉ ČISTOTY JEJICH OBYDLÍ. STÁŘÍ ROUBENEK SE MNOHDY POČÍTÁ NA STOVKY LET. U JEDNÉ TAKOVÉ STAVBY NÁS ZAUJAL NADE DVEŘMI DO KAMENE VYTESANÝ NÁPIS "PÍSMOKAMENÍK". U PLOTU ZAHRÁDKY NÁS OSLOVIL STARŠÍ MILÝ PÁN, ZDA JDEME NA LIZ A VÍME-LI O POVĚSTI, KTERÁ SE K NĚMU VÁŽE. SLOVO DALO SLOVO A ZJISTILI JSME, ŽE MÁME PŘED SEBOU MISTRA PÍSMOKAMENÍKA, ZAPÁLENÉHO MÍSTNÍHO HISTORIKA A SBĚRATALE POVĚSTÍ, PANA JOSEFA STAŇKA. S MANŽELKOU SI OPRAVILI ROUBENKU A NA DŮCHOD SE ODSTĚHOVALI Z PRAHY DO MILOVANÉHO ZDÍKOVA. PŘI PRÁCI NAŠLI JEDNOU ZA CHALUPOU I STŘEPY Z GOTICKÝCH DOB. POVĚST O LIZU, KTEROU NÁM VYPRÁVĚLI, SE VZTAHUJE K DOBĚ PŘEMYSLA OTAKARA II. ZABLOUDILI ZDE LOVCI, U PRAMENE SE MODLILI K PANNĚ MARII, A TA JE VYVEDLA Z LESŮ. JAKO PODĚKOVÁNÍ PAK POSTAVILI NAD PRAMENEM KAPLI S GOTICKOU ABSIDOU. PRAMEN JE LÉČIVÝ A STEJNĚ JE TOMU S PRAMENEM V BRANIŠOVĚ A VE STAŠÍCH. RUSKÝ CAR VĚNOVAL KAPLI U LIZU JAKO PODĚKOVÁNÍ ZA VYLÉČENÍ IKONU, ZA NÍŽ BYL UKRYTÝ PLÁT ZLATA. ZLODĚJ, KTERÝ PŘIŠEL IKONU UKRÁST, SE PAK DIVIL, CO ZA NÍ NAŠEL. ODNESL OBOJÍ A CO SE S NÍM A S UKRADENÝMI VĚCMI STALO, DNES NEVÍME. MOŽNÁ JE MOC POTŘEBOVAL A SV. LUDMILA MU TO ODPUSTILA.
    Pan Staněk nám vyprávěl i o třech kostelích orientovaných opačně, než bývá zvykem. Tvoří ochranný prostor lidem pro chvíli, kdy přijde Boží metla. Klidně bychom strávili celé dopoledne s těmito manželi a bylo by nám s nimi milo. Takoví lidé jsou vzácností a měli bychom si jich nesmírně vážit. Udržují to, co se dnes nejvíce vytrácí - moudrost místního povědomí. Kdo neví, odkud přichází, nemůže vědět, kam kráčí. Z toho právě, dle mého názoru, plyne zoufalství a beznaděj určité části současné společnosti.
    Ve Zdíkově je nedaleko domku pana Staňka i brusírna skla. Měl jsem z toho velikou radost, neboť český brus byl a je doposud světově uznávaný. Brusírna v nedalekém Vimperku mívala zakázky až z Arabských emirátů. Po roce 1989 však zanikla, stejně jako slavná sklárna v Lenoře. O to šťastnější jsem, když vidím zase drobné a střední dílny vytvářející krásu naplňující druhé lidi. Duch se nedá nikdy umlčet. Je to jako s tou lípou rozrůstající se znovu do plné krásy.
    U Lizu jsme nahlédli okénkem do vyzdobené kaple a chvíli si odpočinuli u pramene. Nedávno zrekonstruovaná kaple i okolí vypadají velmi pěkně. Jen je škoda, že zatím nebyly na stěnu ke vchodovým dveřím vráceny děkovné destičky a historický popis. Za kaplí se rozprostírá plocha bývalého lesoparku, který patřil k zámku a vedla sem kočárová cesta dnes již zarostlým úvozem. Podle pana Staňka zde byly v jedné části velké záhony růží a jezírko s kosatci. Stále ještě jsou znát terénní úpravy a je zde krásná jasanová alej. Ve středu parku jsme obdivovali tři obrovské buky vyhlášené jako památné stromy.
    Dále jsme se vydali vzhůru k schwanzenberské hájence. Kousek pod ní jsou pozůstatky sadů, které zde byly známy už za dob Karla Klostermanna. Místní obyvatelé vystihli zákoutí chráněné proti větru, mrazům, ale i přímému rannímu slunci. Tím předešli brzkému rašení a následnému popálení mrazíky. Za hájenkou jsme se vnořili do lesa a pod vedením paní Vlachové pokračovali přes Albrechtec do Masákovy Lhoty. Cestou nás potkala nehoda, kdy jedna z účastnic uklouzla na mokrém kamení a upadla na obličej. Po omytí se naštěstí ukázalo, že zranění je jen lehké. V Masákově Lhotě jsme odbočili ze silnice pod rozpadající se kravín a kolem zaniklého koupaliště došli na okraj Zdíkova. Odtud vede do Masákovy Lhoty silnice s chráněnou alejí skládající se z lip, jasanů a javorů. Místy se mezi nimi objevují i mladé jilmy. Doufám, že je nepostihne roztočová infekce grafióza, tak jako mnoho jiných jilmů u nás.
    Na okraji Masákovy Lhoty nás po pravé straně silnice zaujala v zahradě krásná udržovaná a vyzdobená kaplička. Za ní pak dům čp. 1. To už jsme odbočovali vpravo na polní cestu vedoucí kolem zemědělského podniku do Zdíkovce. I zde nás pozdravila krásná lípa. Také se nám líbil litinový kříž a stromky, které při naší minulé návštěvě těchto míst byly maličké, ale od té doby pořádně vyrostly. Nedaleká kaplička má ve štítě letopočet 1713. Člověk se při procházce tímto krajem neubrání obdivu nad množstvím podobných památek svědčících o pokoře našich předchůdců. Přinášela jim jistotu do jejich životů. Věděli, že nelze všechno spočítat a změřit, že je tu něco dokonalejšího než my. Drobné sakrální stavby a jejich četnost tvoří unikátnost naší krajiny a jsou předmětem obdivu mnoha návštěvníků ze zahraničí. Přál bych si, abychom si i my uvědomili toto bohatství, vážili si ho a pečovali o něj.
    Na okraji Zdíkovce jsme navštívili hřbitov. Vzrostlé stromy zde nebyly označeny za obtíž a nebezpečí pro náhrobky, zůstaly zachovány a člověk pod nimi kráčí jako pod klenbou katedrály. Vypovídá to i něco o vztahu obyvatel obce k tomuto místu. U brány hřbitova stojí honosná hrobka Františka Šustra, vídeňského stavitele. Lze zde též spatřit značný počet krásných starých litinových křížů. Výroba černé litiny byla v českých zemích zahájena na popud Marie Terezie v souvislosti s usnadněním a zpřesněním výběru daní. Každému domu bylo přiděleno normalizované číslo z této litiny, aby nemohlo dojít k falšování. Výroba se tedy rozjela, jak bychom dnes řekli, na státní zakázku. Posléze se začaly odlévat i kříže, ozdobné mříže a kamna. Velká kolekce nejkrásnějších kamen z plaské litiny byla dlouhá léta v depozitáři kláštera Mariánská Týnice poblíž Kralovic.
    Ještě jsme si prohlédli (ale jen z vnějšku) raně gotický hřbitovní kostel sv. Petra a Pavla. Protože zbýval čas, vydali jsme se ještě do nedalekých Stach. Autobus zpět do Strakonic nám jel v 15.50. Podrobnější prohlídku Stach a okolí si necháme na některý příští výlet.
Zapsal František Langmajer.

    Vycházka, kterou v neděli 13.11.2011 uspořádala pobočka Šmidingerovy knihovny Za Parkem ve Strakonicích ve spolupráci s ZO 20/01 ČSOP Strakonice, byla zaměřena na počítání kání jako obvykle v měsících listopadu, lednu a březnu (viz zápisy z předchozích let). Tentokrát jsme však počítání kání ve spolupráci s veřejností posunuli a šli o týden dříve. Samotné počítání kání v rámci akce Buteo proběhlo o týden později, a to už bylo bez účasti veřejnosti. Záměrem první letošní vycházky bylo získat pro tuto akci další zájemce, ukázat jim, kde káně lesní a jiní ptačí dravci žijí a v neposlední řadě se projít po krajině. Ostatně počasí jakoby to vědělo, a tak nám kromě mírného ranního mrazíku po celou cestu svítilo sluníčko.
    Na radomyšlské zastávce nás vystoupilo 10 a hned ze začátku jsme se s účastníky dohodli o změně trasy, protože mnoho z nich tu obvyklou (přes Domanice) velice podrobně zná. Tak jsme cestu místo na jihovýchod naplánovali na jihozápad. Nejdřív jsme se vydali městečkem Radomyšl ke Kaleticím. Ještě než jsme opustili areál železniční zastávky, zastavili jsme se u jedné z jeřabin u cesty, která má ve svém útlém kmeni otvory a slouží jako dutinový strom strakapoudu malému. Toho jsme zde pozorovali před rokem. Procházkou Radomyšlí jsme si povídali o výrobnách, které v této obci bývaly, např. o textilní dílně, o spolku včelařů, který zde má dlouholetou tradici, nebo o místním sadovnictví a zbytcích sadů. Ty se dosud rozkládají v místě pod kopcem Věno nebo při cestě ke Kaleticím. Na okraji Radomyšle jsme si prohlédli chov daňků evropských a povídali si o krkavcích velkých a jejich úloze v krajině.
    V Kaleticích jsme si prohlédli místní kapličku a dřevěného vodníka při návesním rybníku a vzpomenuli drobné historie této obce. Naše další cesta se ubírala mezi poli po staré cestě a poskytla nám zase jiný pohled na Radomyšl a panoráma s kostelem sv. Jana. Směrem k Leskovicícm jsme pozorovali malé hejnko vran obecných a vyprávěli si o výskytu vrány obecné - šedivky na Blatensku. Když jsme procházeli skrze les na cestu vedoucí k Černíkovu, někteří účastníci se zeptali na průběh přednášky s Prof. Ing. Hanou Šantrůčkovou, Csc. s názvem "Co vyprávějí šumavské smrčiny". Stručný průběh přednášky je zachycen v článku, který právě vyšel v 18. čísle časopisu Krasec. Otázky to byly příznačné, protože les, kterým jsme procházeli, byl pěkný, se vzrostlými stromy. Mohli jsme si všimnout některých hub z rodu pestřec.
    Evě Legátové se podařil úlovek střevlíka zahradního, kterého si prohlédla, ukázala ostatním a pustila. Pod lesem při cestě k Černíkovu jsme si připomněli nedaleký rulový lom a ukázali si vápencový výhoz, kde se vyskytuje suchomilný měkkýš - suchomilka obecná. Jen o pár kroků dále jsme učinili zajímavý nález rosničky zelené, která seděla zkřehlá na luční cestě. Za svou nepozornost se stala objektem fotografování. Opatrně jsme jí přenesli kousek do vysluněné trávy a ponechali osudu. V Černíkově jsme vzpomenuli místní hospody, kmetího sedláckého dvorce rodu Medlínů a jakési spojitosti se šlechtickým rodem Bavorů ze Strakonic. Naše další cesta vedla z Černíkova do Hubenova. Cestou jsme ochutnali něco trnek a za Hubenovem jsme vkročili do lesa na kopci Tisovníku. Po několika minutách chůze jsme odbočili na lesní cestu k vápencovému lomu u Krt. Cílem naší cesty bylo nalezení posledních podzimních exemplářů hořce brvitého. To se nám také po několika minutách hledání podařilo. Ještě jsme se podívali na místní šnečí faunu a pod malými borovičkami a listnatými stromy sebrali pár klouzků "slizkých".
    Potom jsme vykročli již směrem ke Strakonicím. Cestou jsme minuli několik pěkných očištěných litinových křížků. Také jsme pozorovali plachtící káni lesní nad Tisovníkem. Teprve před Strakonicemi jsme potkali obyvatele našeho města, které vylákalo podzimní slunce doprostřed luk a polí. Že se náš výlet vydařil, netřeba více popisovat. Dokonce se povedlo i pozorovat dvě káně lesní, poštolku obecnou a další ptactvo včetně do příměstských částí přitahujících hýlů obecných.

    Dne 26.11.2011 jsme měli na našem přírodovědném a vlastivědném výletu cíle dva. Prvním z nich byla přírodní rezervace Řežabinec a druhým návštěva adventního jarmarku pořádaného v základní škole waldorfského typu v městě Písek. Ráno před srazem na nádraží počasí takkzvaně "netáhlo". Byla zima a pod mrakem, ale to se jako mávnutím proutku změnilo, a když jsme se na nádraží ČD sešli, svítilo sluníčko. Účastníků tentokrát přišlo více, než bylo na podobné akci loni (viz zápis z 27.11.2010). Tehdy nás bylo 11, teď rovných 20 (z toho jedno dítě - pravidelná účastnice našich akcí devítiletá Dominika). To vzbuzuje vždy určité obavy, jestli se stihnou koupit jízdenky, najdou se společná místa ve vlaku a hlavně jak se názorově sjednotit. Vždycky část účastníků chce jít rychle, zatímco ostatní si rádi povídají nebo se věnují přírodninám a přírodě. Ale i tentokrát se podařilo, a tak jsme vystupovali na nádraží v nedalekých Ražicích v dobré náladě, s probouzejícím se sluncem v zádech. Jeho paprsky si pohrávaly s odcházející mlhou a fotografům poskytly pár pěkných chvil na vytvoření snímků. Část skupiny, která nechtěla čekat, se vydala napřed a minula tak hejnka strnadů obecných při cestě k PR Řežabinec. Stejně tak to bylo s povídáním o knize Jaroslava Haška - Povídky z ražické bašty. Slyšeli ho jen ti, kdo si udělali čas. Při východním okraji rybníka Řežabinec mohli účastníci pozorovat vzlet asi 30 ks volavek bílých promíchaných s volavkami popelavými. Dále jsme se zastavili naproti ostrůvku, na kterém přes letní období hnízdí rybáci obecní. Ten byl v tuto dobu zabrán hejnem kormoránů velkých. Od protějšího břehu jsme slyšeli kejhání hus velkých a pozorovali mezi početnými hejny kachen divokých několik labutí velkých, potápky roháče a poláky chocholačky. Jednou ze zajímavostí byl nález měkkýše okružáka ploského, který je v rybníku Řežabinec druhem hojným. Jeho výskyt v nedalekých Kestřanech popisuje i Josef Uličný v knize Měkkýši čeští z roku 1892. U pozorovací věže jsme si prohlédli celou plochu rybníku, hojnost ptactva a také při patě věže vystavené ptačí budky. Když jsme se vydali směrem na Putim, povídali jsme si o románu Jan Cimbura. Zdá se, že se v něm mluví i o Řežabinci, protože ve známé kapitole o lesním požáru je zmíněno území zvané Píkárny (zde Cimbura právě pracoval, když viděl les hořet) - což může být "Pikárna", kolem které jsme šli. Je to údajně nejteplejší místo Českobudějovického kraje, takže tam v létě opravdu "připéká". Je zde i jedno ze zastavení naučné stezky, připomínající archeologický nález pravěké dílny se zbytky opracovaných pazourků. Jiné místo se zajímavým názvem je opodál: Plesnivecká Hrůbata.
    Nad lesíkem u severního břehu Řežabince jsme pozorovali ladné kroužení kání lesních. A potom jsme se již vydali polní cestou k nedaleké Putimi. Putim nás přivítala pěkným počasím, malebnými zákoutími a hřbitůvkem u kostela. Pozornější z nás si sami všimli pamětní cedule na jednom z domů, hlásající přítomnost švejkovské četnické stanice. Hřbitůvek jsme prošli a zastavili se u hrobu místního duchovního Josefa Baara, který byl strýcem Jindřicha Šimona Baara. Ještě známější je hrob Jana Cimbury s veršovaným nápisem, který jsme si kdysi prohlíželi při naší návštěvě tohoto místa s panem Václavem Chánem (viz zápis z 20.10.2002). Ve skutečnosti již zde ostatky Jany Cimbury nejsou (jak víme z knížky Baarův památník), ale i tak je toto místo pro nás významné - Baarův román totiž mnozí z nás četli a velmi se nám líbil. Čas pokročil, a tak jsme se rozhodli, že svou cestu napřímíme, a vydali jsme se podél řeky Otavy k Zátaví. Minuli jsme soutok Otavy a Blanice a stanuli před Zátavským mostem. Naše další kroky směrovaly po píseckém Podskalí rovnou do Písku. Cestou jsme mohli obdivovat malebná zákoutí řeky Otavy, skály s horolezeckým terénem nebo také chladem pročištěnou řeku. Zvláště pěkné byly vzrostlé stromy při Otavě, takřka při samém vstupu turistické stezky do města Písku. Svého cíle, waldorfské školy v Písku, jsme dosáhli. Někteří z nás obdivovali hezké výrobky zdejších žáků a jejich rodičů, stejně tak jako kulturní vystoupení nebo nápaditou výzdobu školy. Další předností adventních trhů v této škole je milá atmosféra, která při nich vládne. Děti samy spolu s rodiči a učiteli své výrobky prodávají (a to velice levně), mají radost ze zájmu návštěvníků a vydělané peníze pak používají na nákup dalších výtvarných potřeb atd. Domů do Strakonic se každý vydal samostatně, někdo dříve, někdo za tmy. Někteří z nás si ještě při čekání na nádraží zahráli nějakou hru nebo si popovídali, a tak nám družná nálada vydržela až do návratu.

    V sobotu 10.12.2011 jsme se vypravili do Blatné, abychom se stejně jako loni připojili k ornitologům z místní ZO ČSOP při jejich výroční schůzi spojené s promítáním. Oproti loňsku (viz zápis ze 4.12.) nás bylo o něco více - 7. Bylo to asi tím, že jsme jeli pozdějším spojem. Odjížděli jsme až po jedenácté hodině. V Sedlici jsme vystoupili a šli nejdříve do Škvořetic. I když chodíme raději po cestách než po silnici, tentokrát jsme si vybrali silnici a i tak to bylo moc hezké. Všude jsme totiž procházeli mezi krásnými stromy, hlavně duby. Zatímco ve městě nás zneklidňuje, když vidíme čím dál tím větší snahy zbavovat se těch, které se nějak odlišují od ostatních, v krajině jsme se naopak mohli potěšit tím, jak je každý sám sebou. Líbilo se nám i to, že jsme nešli ani rovinou, ani velehorami, ale typickými vesnicemi Blatenska ukrytými mezi mírnými kopci, kde se cesty klikatily a otevíraly se pořád nové výhledy na lesíky, pole, stráně, kapličky, červené střechy domů a tu a tam i rybníky. Sváteční náladu dokreslovaly i různobarevné potrhané mraky s prosvítající modří a střídající se sluneční svit a stín. Sníh zatím letos nebyl, a tak jsme neměli pocit, že je před Vánoci - spíš jsme na mnoha místech viděli svěže zelené rostliny, například penízky.
    Těsně před příchodem do Škvořetic jsme odbočili vlevo k polorozpadlé cihelně a obešli ji kolem dokola, abychom viděli klenby nad okny, pozoruhodné trámoví a vysoký komín. Zaujalo nás i stavení bývalého správce, které se od ostatních domů odlišovalo například kombinací nahozených a cihlových částí zdí a také starými žárovkami na rozích chráněnými drátěnými klíckami. Od současného majitele domu jsme se dozvěděli, že žárovky nemusel ještě nikdy měnit, ačkoliv zde bydlí od roku 1972. Ve stejném roce byla zastavena činnost cihelny, protože hlína byla už vytěžena.
    Na druhém konci vsi jsme si přes plot prohlédli park a renesanční zámek z 2. poloviny 16. století a pak jsme se cestou do Pacelic ještě několikrát ohlíželi, protože bylo na zámeckou věž i na ostatní domy i stromy proti okolním kopcům hezky vidět. Nasbírali jsme si také zapomenutá jablíčka a hned jsme je i ochutnali. Další zastávku na svačinu jsme si udělali u kostelíka na kopci Křesovci. Je škoda, že kostel má vytlučená okna a oprýskanou omítku. Na druhé straně se ale dá říci, že na to, jak je stará, je omítka vlastně v dobrém stavu. Jsou na ní vyryty podpisy s letopočty a některé jsou třeba i z třicátých let předminulého století.
    Nedaleká buzická tvrz, kolem které jsme také šli, má opravenou část střechy a některé trámy. Moc jsme se ale u ní nezdržovali, protože se zhoršilo počasí a hleděli jsme se zahřát pohybem. Rychle jsme prošli mezi rybníky směrem k Blatné a za chvíli byli ve městě. Zastavili jsme se u kostela, u zámku, potěšili se pohledem na stromy a daňky v oboře a zamířili jsme k obchodní škole, abychom stihli od 16 hodin promítání. Celé dvě hodiny, než nám jel vlak domů, jsme poslouchali zajímavé vyprávění pana Petra Pavlíka a obdivovali pestrost přírody v chráněných oblastech Ugandy. P. Pavlík, P. Bürger a J. Pykal se tam letos vypravili za gorilami a za ptactvem a pořídili spoustu snímků. Za tak hezkou procházku Afrikou jsme byli samozřejmě vděční, ale ještě více se těšíme, až se zase sejdeme při Vítání ptačího zpěvu a při dalších akcích blatenské ZO, na které vždycky rádi jezdíme.