Rok 2012.

Cesta k betlémům v Zabrdí.

Většinou ZO 20/01 ČSOP Strakonice ve spolupráci se Šmidingerovou knihovnou pořádá výlety, které mají přírodovědný nebo vlastivědný cíl. Ale 25.11.2012 jsme se sešli, abychom navštívili betlemářskou expozici paní Svatavy Vizinové v Zabrdí nedaleko Prachatic. Protože je to docela daleko, vstávali jsme brzo a první vlak nám jel krátce po 7. hodině ranní. Ve vlaku někteří z nás dospávali zkrácenou noc, jiní si povídali o přírodě a další zase sledovali krajinu. Bylo nás tentokrát 13. Už na prvním rybníku u Sudoměře (Nadvesném) jsme mohli z oken vlaku spatřit velké hejno lysek černých. Když jsme popojeli dál, již takřka před Protivín, nad rybníkem Skalským bylo možno vidět 3 orly mořské. Jejich krátká těla s mohutnými křídly majestátně kroužila nad rybníkem. Je jen škoda, že jsme měli jiný cíl cesty. Někteří z nás očekávali orla mořského nad Dřemlinským rybníkem, ale tentokráte tam nebyl. Cesta do Husince utekla rychle. Vlak se ubíral v okolí Blanice a stále bylo na co se dívat. Když jsme vystoupili, první, co bylo slyšet, byl hlas krkavce velkého. Odtud jsme vyrazili okolo Těšovic a tamního mlýna na Blanici k Husinci. Při silnici do Husince jsme obdivovali nádherné vzrostlé staré jabloně, které by asi vyvolaly vrásky na čele nešplhajícího ovocnáře, ale jejich bonusem bylo i v současné době pěkné ovoce a růst takřka bez "vlků", pokud nebyly zrovna nevhodně ořezány.
V Husinci samotném jsme se zastavili před bývalou kovárnou, která má na svých zdech malby od Josefa Krejsy. To už se k nám připojil pan Josef Pecka se svou paní, a tak jsme měli po celou naši cestu osvědčeného průvodce. V nedalekém parku jsme měli další zastavení, kdy nám Eva Legátová ukázala ploštici věžovku mateřskou (jinak nazývanou také kněz mateřský). Minuli jsme Husovu skálu, která svým profilem připomíná Mistra Jana Husa. Zde někteří z nás prohrabávali hrabanku. Našli jsme zde měkkýše: vlahovku narudlou, plamatku lesní, skleněnku průsvitnou a vřetenatku obecnou. Přední voj naší skupiny zatím dospěl do malé chatové oblasti a odtud jsme dorazili k Husinecké přehradě. Ta se chovala v ranním oparu velmi fotogenicky, takže jsme zde prožili pár pěkných chvil. Naše další cesta vedla po turistické značce v blízkosti Blanice, a tak jsme v chatařské kolonii objevili nově vzniklá boží muka s letopočtem 2009. Cesta v okolí Blanice byla příjemná. Pan Pecka nám vyprávěl o tamní krajině z dob jeho mládí, kdy se na kopcích páslo a hospodařilo. Mluvil o vodních mlýnech, rybaření a také o perlorodce říční, kterou si pamatoval ještě z 80. let minulého století.
Když jsme došli k Zabrdí, nechtěli jsme opomenout Zábrdskou jeskyni, která je ukryta nedaleko silnice do Zábrdí. Není velká, je zamřížovaná, ale potěšila nás. Před samotným Zábrdím jsme obdivovali pěknou jabloň na kamenném valu.
A to jsme už byli nedaleko domu paní Vizinové. Dveře se u ní zřejmě netrhnou, protože nás mohla přijmout až po ukončení jiné návštěvy. Ale stálo to za to - stovky vystavených papírových betlémů, zajímavé povídání o nich, radost z úctyhodné práce paní Vizinové. Svému koníčku dokonale rozumí, umí opravit i betlémy zdánlivě zničené, má přehled o všem, co u nás i ve světě s tématikou betlémů souvisí. Věnuje se i podmalbě na skle a dalším výtvarným technikám, stará se o psy a kočky, setkává se se spoustou lidí a ochotně se návštěvám věnuje. Před 3 lety odešla do předčasného důchodu, a jak píše na www.papirove-betlemy.cz, nikdy svého rozhodnutí plně se věnovat betlémům nezalitovala. Její sbírku, která patří k největším na světě, je možno navštívit kdykoliv - otevřeno je 7 dní v týdnu od rána až do večera.
Ze Zábrdí jsme pokračovali kousek po silnici a potom přes Třemšín a Cvrčkov do Prachatic. To jsme se již příliš nerozhlíželi, protože den se krátil, a když jsme opustili les nad městem, již bylo šero. Následovala krátká prohlídka města, procházka ztichlými uličkami a zpět na vlak. -vh, ah-

Jak jsme sčítali káně.

Listopadové sčítání kání (v neděli 18. 11. 2012) bylo pro nás ve znamení volavek bílých. Viděli jsme je už z vlaku cestou do Radomyšle a pak ještě po cestě, když jsme míjeli vypuštěný Horní řepický rybník (to je z Řepických rybníků ten, který je nejblíže k Domanicím). Lovilo jich tam přes padesát. Nahlásili jsme to pak i do faunistické databáze ČSO na www.birds.cz. Káně jsme napočítali jen dvě. Jednu jako obvykle poblíž kostela sv. Jana, druhou mezi Chlumem a Zalužím. Poštolky byly také dvě. A ještě jsme u židovského hřbitova slyšeli hlas krkavce.

Jako hlavní téma procházky jsme si tentokrát zvolili povídání o starých Strakonicích, abychom upozornili na výstavu historických fotografií v ŠK na hradě (do 21. 12.) a také na chystanou besedu s p. Ondřejem Fibichem (ta bude také na hradě, a sice ve středu 28. 11. od 17 hodin). Mluvilo se ale i o radomyšlských památkách, o židovském hřbitova u Oseka, o křížích v krajině a o smírčích křížích atd., protože z 15 účastníků akce byli někteří s námi na této procházce poprvé a ještě tedy neznali podrobnosti o tom, co jsme cestou míjeli.

Zažili jsme i malé překvapení, protože se pod kopcem Věno znovu objevil jeden ze "smírčích" křížů, který byl po čas opravy cesty pro jistotu přesunut na nějaké bezpečnější místo. Jeho současné umístění není totožné s tím původním, ale je to alespoň blízko. Pro ty, kdo s námi byli poprvé, bylo překvapením i výborné ovoce (jablka a hrušky) ze starého sadu na Věně.

Vysvětlili jsme nováčkům také pravidla sčítání kání a upozornili je na naše zápisy z minulých cest (vždy v polovině listopadu, ledna a března už po několik let). Naše trasa je 10 km, ale je vlastně dvojnásobná. Základem je 5 km. Kdo by se chtěl do sčítání zapojit, může si pro začátek vybrat tu kratší. Dělá se to tak, že si ji zvolí v krajině podle svého uvážení tam, kde tuší, že by mohl nějaké káně nasčítat. Je pak nutné dodržovat stanovená data, protože jít jen jednou za rok nebo jen některé roky nemá pro statistiku skoro žádný význam.   -ah-

Vylet do přírodní zahrady v Příbrazi.

Už nějakou dobu víme o občanském sdružení Příbrazský Plaváček a o budování přírodní zahrady v okolí penzionu manželů Blažkových. Když v 19. čísle časopisu Krasec vyšlo o této zahradě celé podrobné povídání (www.krasec.cz), bylo tím rozhodnuto o prvním bodu programu plánovaného říjnového autobusového zájezdu pro veřejnost. A skutečně jsme v sobotu 20. 10. 2012 dopoledne do Příbraze v počtu 49 účastníků (z toho 7 dětí) dorazili. Nechali jsme si ukázat záhony, stromy, hřiště pro děti i další pro seniory, kamennou řeku (kde v létě pokvetou mezi oblázky samé modré květiny) s můstkem... Ptali jsme se, jestli se na budování zahrady podílel pan Charvát z trvalkové školky Florianus z Jindřichova Hradce a paní Blažková nám to potvrdila.
Asi nejvíc nás zaujalo právě to, co je typické i pro jiné přírodní zahrady - rostliny jsou sesazené tak, aby se vzájemně doplňovaly, aby údržba dala co nejméně práce a v ušetřeném čase se mohlo dovádět s dětmi a dopřát jim zážitky přibližující k přírodě. Nechybí pocitová stezka, tunel a chýše z živého vrbového proutí, stará švestka a jabloň a poblíž pískoviště ještě i bahenní jáma pro stavění rybníčků a modelování z hlíny.

V době zrání švestek se děti podivují plodům, které z obchodů neznají, dovolují se maminek, jestli je vůbec mohou ochutnat... Nakonec jsou překvapené jejich výbornou chutí a dozvídají se, že opravdová švestka vypadá na rozdíl od těch velkých, baculatých, právě takhle.

Říkali jsme si, že tato zahrada může mimo jiné sloužit i jako ideální cíl pro různé školní výlety. Děti se zde mohou do sytosti vydovádět, a přitom se i hodně dovědět, protože si ZŠ a MŠ mohou objednat i lekci environmentální výchovy. Stejně tak by šlo vypravit se i za dalšími zajímavostmi Jindřichohradecka a v Příbrazi přespat.
Co se týká nás, pokračovali jsme do nedalekého Chlumu u Třeboně, kde jsme prošli křížovou cestu až ke kostelu,podívali jsme se k zámku a obdivovali jsme rozsáhlý park s mnoha krásnými stromy. Velký liliovník nás dokonce "pozval dál" - pod jeho převislými větvemi jsme se cítili jako v nějakém svátečně zařízeném a nasvíceném pokoji. Byli jsme shora i ze všech stran obklopeni zářícími žlutými listy, které ještě nestačily opadat.

Vedoucí zájezdu pan Karel Taschner vybral několik cílů i za rakouskými hranicemi. Nejdříve jsme vystoupili na rozhlednu nazývanou Nebeský žebřík (nebo Andělské schody) poblíž obce Schrems. Moc toho sice kvůli mlze vidět nebylo, ale i samotná stavba je zajímavá a navíc jsme měli možnost navštívit blízké informační centrum, prohlédnout si knihy a další materiály a domluvit se, že se sem někdy společně vypravíme znovu. Jednak si vynahradit výhled, jednak se podívat i na expozici Podvodní říše, kde je v říjnu už po sezóně. Za vidění stojí i obec Schrems, jak jsme se mohli sami přesvědčit, a také nedaleký Heidenreichstein s vodním hradem (největším v Rakousku). Hrad jsme viděli jen zvenku a stejně tak i hrad v Litschau. To už byl čas k návratu do ČR, kde jsme se při zpáteční cestě ještě prošli po Třeboni. Řidič pan Došek, s kterým jsme už jeli vícekrát, ani tentokrát nezklamal a bezpečně nás dopravil domů ještě o něco dříve, než jsme měli naplánováno. Jsme rádi, že se tento zájezd povedl stejně hezky jako všechny předchozí, protože se snažíme pokračovat v tradici těchto akcí a máme od svých předchůdců - pana prof. Miroslava Treybala, jeho syna Ing. Treybala (také Miroslava), Libuše Leischnerové a Ing. Ivany Kadochové opravdu vysoko nasazenou laťku.      -ah-

Vycházka na Festival ptactva do Myštic.

V sobotu 6. 10. 2012 jsme se opět sešli, abychom podpořili akci blatenských členů ZO ČSOP a zároveň činnost ČSO. Cílem naší akce byly Myštice, kde se měl konat nedaleko obce Chobot Festival ptactva. Vstávali jsme brzo, protože samotné ptactvo také vstává brzo. Takže z nakonec plánovaného cestování autobusem jsme se rozhodli jet osobním autem. Bylo nás totiž pět. Cesta do Myštic byla cestou mezi poli, loukami a lesy, a protože je podzim, tak jsme si to užili. Místy byla mlha a ve studeném autě to bylo místy dobrodružné. Do Myštic jsme dojeli dokonce před samotným autobusem a rybník Labuť nás přivítal sníženou hladinou a volnými břehy. To jsme hned využili a šli se projít po severním břehu rybníka, kde jsme nacházeli zhruba po každých deseti metrech škeble říční. Snad jedna z nich se podobala škebli rybničné, ale těžiště nálezů se výrazně přesunulo ve prospěch předchozího jmenovaného druhu.

Pozorovali jsme také hladinu rybníka, a tak jsme mohli vidět přilétající volavky popelavé a v dálce na hladině rybníku se proháněly potápky roháčové. Když se čas přiblížil osmé hodině, vydali jsme se přes Střížkovice na cestu k Chobotu. Tam jsme se setkali s organizátory Festivalu ptactva vedené panem RNDr. Petrem Pavlíkem. Chvíli jsme povídali a pozorovali volavky popelavé a bílé v západním okraji rybníku Labuť, a to již dorazili pozdější účastníci festivalu. Mezi nimi i další čtyři, kdo patřili k naší skupině, ale přijeli po vlastní ose.

Takže se mohlo začít s kroužkováním. Kroužkování tentokráte prováděl p. Petr Louda a jeho paní. Mezi zajímavé opeřence patřil třeba strnad rákosní, rákosník obecný, sýkora modřinka a koňadra. Dalo by se říci, že nejvíce se líbil všem asi strnad rákosní. Na akci s námi jel i Radim Paulič a z nedalekých Chanovic přijeli i Legátovi, takže se dostalo i na botaniku a drobný hmyz. Zajímavostí bylo nalezení křižáka čtyřskvrnného Evou Legátovou při orobincovém porostu na břehu rybníku. Na cestě jsme měli zase možnost pozorovat již lenivě skákající saranče obecné. Když se skončilo s kroužkováním a pozorování ptactva nad rybníkem, vydali jsme se podél jeho jižního břehu a měli jsme možnost spatřit také čejky chocholaté a nad nimi na vrcholku remízků patrolující káni lesní. Snad největším objevem bylo pozorování orlů mořských, a to již v takřka poledních hodinách. Kromě ptactva měli ti šťastnější z nás možnost spatřit dalekohledem také lišku obecnou.

Závěr našeho výletu patřil prohlídce zatopeného lomu ve Střížovivích. Zde jsme měli možnost poslechnout si "zpěv" datla černého a někteří z nás si odtud a z nedaleké louky dovezli domů houby. Když jsme se vraceli, zastavili jsme se v nedalekých Paštikách a prohlédli si tamní barokní kostel a hrobku. A to se již oteplilo, svítilo sluníčko a náš výlet se opět vydařil. -vh-

Vycházka z Františkem Langmajerem do Lužan a okolí.

Dne 2. 9. 2012 jsme se sešli v 8:40 hod. před nádražím ve Strakonicích a odejeli vlakem do Lužan. Ve stanici Horažďovice předměstí se k nám připojili ještě další účastníci, a tím náš počet vzrostl na 20. Cestou vlakem jsme pročítali velké množství materiálů vážících se k Přešticím, Lužanům a k samotnému hraběti Josefu Hlávkovi. Po příjezdu do Lužan jsme se vydali hned k zámku. Krátce jsme si prohlédli toto novorenesanční sídlo zvenku a již začínala prohlídka. Byla velmi zajímavá. Dozvěděli jsme se mnoho o nesmírné pracovitosti, nadání a hospodárnosti Josefa Hlávky. Prohlédli si interier zámku, který s přímo geniálním smyslem pro estetiku a účelnost on sám navrhl do nejmenšího detailu. Vyslechli jsme mnoho příběhů z jeho života a zhlédli mnoho předmětů, kterých se on sám dotýkal.

Narodil se v rodině úředníka. Otec z něj chtěl mít právníka, on však tíhnul k architektuře. Odešel ji studovat do Vídně, a protože nechtěl být na otci finančně závislý, pracoval na stavbě jako řadový dělník.Vyučil se při studiu zedníkem a po dokončení studií si mladého a šikovného architekta majitel firmy ponechal u sebe.Velmi si ho vážil pro jeho pracovitost a celý stavební závod mu po odchodu na odpočinek předal.

Josef Hlávka stavěl po celém Rakousku-Uhersku. Spal nejvýše čtyři hodiny denně a za deset let tohoto pracovního vypětí vytvořil mnoho staveb. Asi nejvýznamnější z nich je v Černovicích na Ukrajině. Nikdo jiný si na to netroufl. Zabírá poloviční rozlohu jako zámek ve Versailles a vše potřebné (jako jsou cihelny, pískovny a kamenolomy) si musel vybudovat na místě. První žena Marie mu umřela na souchotě a zdrcující pracovní tempo si vybralo u něj daň v podobě ochrnutí dolních končetin. Po létech se však dík změně životosprávy a pevné vůli opět na nohy postavil. Po 25 létech snažení se mu podařilo založit Českou akademii věd a umění a z větší části ji financovat. Stal se mecenášem umění. Ani se svojí druhou ženou Zdenkou se nedočkal potomka, a tak svůj veškerý majetek vložil poslední vůlí do ,,Nadace Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových". On, jenž byl znám svojí až fanatickou šetrností, dokázal věnovat obrovské bohatství na podporu chudých studentů.
V přízemí zámku jsme pak navštívili muzeum Josefa Hlávky. Prohlédli jsme si ukázky stavebních plánů, které vytvořil, různá ocenění a dobové předměty připomínající tohoto širokou veřejností vcelku opomíjeného českého velikána. Prohlídku jsme ukončili v zámecké kapli vyzdobené freskami v novobyzantském stylu od malíře Karla Jobsta, který je autorem fresek v celém zámku i v hrobce rodiny Hlávkových v blízkých Přešticích.

Dál jsme se vydali přes most po žluté značce a podél řeky do Příchovic. Po příjemném osvěžení v restauraci u hřiště jsme nahlédli do zámecké zahrady a vyrazili na Ticholovec. U kapličky pod starou lípou, zasvěcené sv.Anně, jsme si z informační tabule přečetli legendu o francouzských vojácích zde pobitých a o jejím vzniku. Pak už jsme svižně vyšli kolem chatek do svahu Ticholovce k obrazu sv. Vojtěcha. Velice nás potěšilo, jak jsou kaple sv. Anny i obraz sv. Vojtěcha na skále pod přístřeškem dobře udržovány. Odtud jsme se vrátili do Příchovic a vydali se k Přešticím. Celou dobu nás vedl pohled na jejich dominantu- kostel od Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Po krátké návštěvě u rodinné hrobky Hlávkových na místním hřbitově následoval již jen přesun na nádraží a cesta domů. Celou cestu bylo o čem povídat. Byl to moc hezký a poučný výlet. Už se těšíme na další.              František Langmajer

Vycházka po okolí Týna nad Vltavou.

Dne 5. 8. 2012 jsme se vypravili s účastníky výletů za poznáním a ochranou přírody za hranice našeho okresu do Týna nad Vltavou a jeho okolí. Měli jsme sraz v 7 hodin před nádražím ČD ve Strakonicích a sešlo se nás 16. Přišli jak ti nejmladší, MOPíci, tak ti starší. Počasí slibovalo příjemný den, třebaže začínal mlhou a zastřenými dálkami. Cestou ve vlaku jsme si povídali o přírodě a pozorovali rybničnatou krajinu v okolí Čejetic, Sudoměře a Ražic. Tak jsme hned za Strakonicemi mohli vidět nedaleko Hajské srny, na kravíně u Modlešovic dvě poštolky obecné, v Sudoměři několik labutí velkých a na Řežabinci u Ražic se okraje rybníka bělaly volavkami bílými. Přestup v Číčenicích na vlak do Týna nad Vltavou netrval dlouho, a tak jsme brzo projížděli krajinou s blízkostí jaderné elektrárny Temelín.

Cesta byla zajímavá. U jedné ze zastávek jsme mohli pozorovat novodobé sluneční hodiny, u jiné zase pak husy velké a těsně před Týnem se v lese při pomalé jízdě vlaku nechaly sledovat houby. Na nádraží v Týně náš již očekávali Legátovi z Chanovic a po krátkém botanizování Radima Pauliče, který zde nalezl rosičku krvavou, béz přeslenitý, miličku menší, vrbovku Lamyova a vrbovku žláznatou, jsme vyrazili směrem k městu. Cestou jsme se podívali na měkkýše, které s sebou přivezla Eva Legátová, a při krátké zastávce před místním obchodem s potravinami jsme je přeurčili a ještě si doprohlédli drobné motýly. Do centra města jsme přešli po železném mostu a postáli jsme u řeky Vltavy, kde jsme pozorovali oukleje obecné a porosty rdesna obojživelného.

Zastavili jsme se u kostela sv. Jakuba na náměstí, trochu si pověděli o jeho historii a vydali se k rozhledně na vrchu Semenec. Cestu jsme si vybrali skrze lipovou alej založenou roku 1891 a mimo ní jsme si cestou všímali i zahradních květin. Jednou ze zajímavostí byl také strom dřezovec trojtrnný. Rozhledna na Semeneci není vysoká, ale poskytuje pěkný rozhled na údolí s Týnem nad Vltavou, a tak mimoděk nabídne pěkné posezení a místo k odpočinku. Po krátkém odpočinku s povídáním o přírodě a chudým nálezem síťovky čisté a vlahovky narudlé jsme se vydali lesem po turistické značce do obce Cihelna.

Cestou jsme si pročítali naučné tabule s poznatky o přírodě a historii Týna nad Vltavou a jeho okolí. Také se mírně botanizovalo, a tak jsme se seznámili s tořicí japonskou, zeměžlučí lékařskou, kapradí osténkatou, kapradí samcem, černýšem lučním, černýšem hajním, mahalebkou obecnou a na mýtině konopicí polní a škardou vláskovitou. V lese Eva Legátová nalezla slimáka popelavého, kterého si většina učastníků se zájmem prohlédla.

Při příchodu k silnici z Týna ke Kolodějím jsme si přečetli naučnou tabuli o božích mukách a tamní pověsti o smutné paní a pokračovali dál. Na cestě jsme si všimli několika přejetých ropuch obecných. Těsně před Kolodějemi jsme zastavili, abychom šli v jedné skupině, a přitom opět botanizovali na nedaleké louce a v příkopech silnice. Nalezli jsme kapustku obecnou, lociku kompasovou, kuřinku červenou, vikev velkokvětou, merlík bílý, mléč drsný a mléč zelinný, ježatku kuří nohu a další. Cestou jsme si také povídali o tahu ptáků, zejména o rorýsech obecných, kteří již ze Strakonic odlétli, a o hejnujících se jiřičkách a vlaštovkách.

V Kolodějích nás jako první zaujala stavba barokní sýpky hned při silnici. Krátce jsme si pověděli něco o její historii, sledovali jsme holuby hřivnáče a u paty sýpky jsme našli kromě stínek zedních měkkýše plamatku lesní, keřovku plavou, srstnatku chlupatou, vlahovku narudlou a všudypřítomného hlemýždě zahradního. Před mostem přes Lužnici jsme se zastavili a prohlédli si přes řeku zámek a nedalekou secesní budovu. Do zámku se podívat nelze, protože je v rekonstrukci, a tak naše další kroky vedly na židovský hřbitov. Klíče od jeho brány jsme si půjčili v nedalekém pohostinství a na hřbitov to byl už jen kousek. Ten nás překvapil svou rozlehlostí, příjemným prostředím a upraveností. Náhrobky jsou zde asi z 18. století, povětšinou s jednoduchou ornamentální výzdobou. O historii pobytu židů a pohřbívání na židovském hřbitově zajímavě informovala také tabule před samotným hřbitovem. Cestou od hřbitova jsme se zastavili na krátkou chvíli u řeky Lužnice nedaleko nově opravené kaple sv. Jana Nepomuckého. Poté jsme se vydali hledat památník na loutkářského mistra Matěje Kopeckého. Je ukryt v malém zákoutí s keři a květinami u řeky a socha představuje plačícího Kašpárka.

Protože čas pokročil a sluníčko přitvrdilo svými paprsky, vydali jsme se zpáteční cestou k Týnu stinnou cestou pod stromy. Bohužel turistické značení, které nás mělo vést podél řeky, se v chatové oblasti ztratilo. Na doporučení jednoho místního chataře jsme se vydali skrze les a pročítali jsme si informační tabule v lese v okolí stanice Na pomoc přírodě. Cestou jsme se u Lužnice zastavili a ukázali si bodlák kadeřavý, netýkavku žláznatou, opletník plotní, rozrazil dlouholistý, dvouzubec černoplodý. V lese se naše pozorování přeorientovalo na houby a nejčastější houbou, kterou jsme našli, byl hřib žlučový, muchomůrka červená a při výše jmenované stanici hřib žlutomasý. Někteří z nás se vlivem vedra vydali místo do stanice do Týna nad Vltavou. Ti z nás, kteří zůstali, rozhodně nelitovali. Ve Stanici na pomoc přírodě je například velmi pěkná expozice hornin z jižních Čech. Je umístěna pod širým nebem a vkusně zasazena mezi stromy. Když se návštěvník dostatečně nasytí pohledem na kameny, může plynule přejít na poznávání stromů a je z čeho vybírat. Nádherná kolekce borovic z celého světa dává dostatek prostoru pro poznání. Z mnohých druhů zastoupených borovic je možno jmenovat např. borovici osinatou, borovici Banksovu, borovici korejskou, borovici rumelskou, borovici tuhou, borovici Schwerinovu, borovici těžkou, borovici černou a naši borovici lesní. Kolekci ostatních druhů stromů jsme si bohužel nestačili prohlédnout z důvodu nedostatku času. Ještě jsme stihli návštěvu pavilonu, v němž jsou umístěny zkameněliny. Měli jsme možnost prohlédnout si i nálezy zkamenělých živočichů a rostlin z Čech, některé dokonce pocházely z jižných Čech.

Potom nás již čekala cesta zpět do Týna nad Vltavou. Vyšetřený zbytek času část z nás prožila na "zaslouženém pivu", jak říkával botanik p. Chán. Někteří navštívili podzemí Týna a jiní se ochladili v prostorách městského muzea. To provozuje zdařilou expozici k historii loutkářství v okolí Týna nad Vltavou a městě samotném. Mnohé z nás zaujala výstava vltavínů a asi všichni byli spokojeni s historickou expozicí. Ale to se již čas natolik nachýlil, že jsme se museli rychle vydat na vlakové nádraží a potom vyhřátým motoráčkem domů. Myslím, že každý si našel na tomto výletu, co potřeboval. Je velmi pravděpodobné, že místa v okolí Týna nad Vltavou, která jsme nestihli projít a prohlédnout, navštívíme v některé z dalších procházek. -vh-

Vycházka po okolí Pražáku.

Vlastivědně-přírodovědné červencové vycházky se ujal nový člen ZO 20/01 ČSOP Strakonice Ing. Jan Juráš. Kraj v okolí Vodňan dobře zná, a tak jsme jeho vědomostí využili a nechali se vést po okolí Pražáku. S ním se skromné průvodcovské úlohy ujala Jana Petříková.
Naše cesta začala srazem na strakonickém vlakovém nádraží, kde se nás sešlo 10. Cesta vlakem probíhala za družného povídání o přírodě a pozorování krajiny. Ti z nás, kteří byli pozorní, mohli z oken uvidět v okolí Sudoměře a Ražic volavky popelavé, volavky bílé a na lukách procházející se čápy bílé. Sledování čápů pokračovalo i v okolí Vodňan, kde hned za nádražím v Číčenících byli na louce při rybníku ke spatření dva čápi černí.

Vycházku zahájil Jan Juráš krátkým povídáním o historických památkách obce Pražák nedaleko kapličky Nejsvětější Trojice a naše cesta vedla skrz Pražák k židovskému hřbitovu. Cestou jsme určovali stromy a moc se nám líbila alej ovocných stromů až ke kraji lesa, v němž se nalézá židovský hřbitov. Cestou Petr Krejčí objevil kozlíčka, kterého si takřka všichni účastníci vycházky vyfotografovali. Židovský hřbitov u Pražáku patří mezi jedny z "nejhezčích" hřbitovů. Náhrobníky mají zajímavou ornamentální výzdobu a zcela určitě i hebrejské nápisy na nich by bylo zajímavé si přečíst, kdybychom tento jazyk ovládali. Představu si můžeme udělat například díky vynikajícím internetovým stránkám www.chewra.com. Po prohlédnutí hřbitova jsme si povídali o obojživelnících, kteří jsou na tomto místě zastoupeni skokanem hnědým. Nalezneme jej zde vždy, když se sem vydáme.

Naše další cesta vedla opět skrze ovocné aleje k pomníčku padlých železničářů ze 2 sv. války ze dne 16.10.1944. Cestou jsme trochu botanizovali, a tak jen namátkou pár květin: bukvice lékařská, štírovník růžkatý, čičorka pestrá, hrachor luční, vikev ptačí, kyprej vrbice, lnice květel, hvozdík kropenatý, hadinec obecný, kapustka obecná, starček Fuchsův, divizna černá, opletník plotní, konvalinka vonná, udatna lesní, bolševník obecný aj. Ze stromů jsme si povšimli zejména krušiny olšové a jilmu horského.

Z hmyzích zástupců jsme pozorovali cestou k rybníku Kačírku pestřenky rybízové, pestřenku prosvítavou, páteříčky žluté, tesaříky černošpičaté a motýly okáče a vřetenušky. Rybník Kačírek nás uvítal několika volavkami popelavými a pěknými stromy v aleji k Záhorskému rybníku. Na jeho hladině při břehu jsme si všimli kotvice plovoucí a z měkkýšů velkých plovatek bahenních a okružáků ploských. Po krátké zastávce v nedalekém kempu jsme pokračovali k Heritesovu dubu a blízké studánce. Okolí Zahorského rybníku jsme opustili prohlídkou nedalekého lomu a potom podél Blanice k rybníku Námětek. Cestou nás provázel déšť a hřmení, takže na zastávky nebyl čas. Snad jen cestou jsme si mohli povšimnout při březích Blanice a ve vlhké olšině měkkýšů plamatky lesní, páskovky keřové a keřovky plavé. Když jsme dorazili k rybníku Námětek, déšť ustal, a tak jsme se podívali v jeho okolí a nemohli si nevšimnout migrace drobných ropuch obecných.

Vyprávěli jsme si o knihách spjatých s Pražákem (Vlasta Javořická: Mezi lesy), nedalekými Stožicemi (Josef Holeček: Naši), Vodňany (Josef Herites: Vodňanské vzpomínky) aj.

Naši cestu jsme zakončili doprohlédnutím obce Pražák, povídáním o rorýsech obecných, kteří se zde vyskytují a procházkou skrze malý parčík v centru obce. Vycházka Pražáku se líbila, a protože jsme do těchto končin zatím příliš nejezdili, je možné, že se do blízkosti Vodňan opět pod vedením Jana Juráše vrátíme. -vh-

O výletu k Lipce a okolí a bloudivém Vlčím kameni.

    Nedělní ráno dne 10. 6. 2012 bylo na probuzení mírně nevlídné. Slibovalo v místě srazu při mírném povětří i déšť a bylo patrné, že když se vydáme o několik set metrů výše na Šumavu, předpověď deště se změní v jistotu. Ale přece jen jsme se před strakonickým nádražím sešli v překvapivě velkém počtu a z toho byl jeden člen MOPíků. Cesta vlakem probíhala za družného povídání a rychle utekla. Na nádraží v Lipce nás čekal již pan Pecka a s ním i několik dalších příznivců našich výletů, kteří se dostavili z různých dálek. Nakonec nás tedy bylo 24. Začátkem procházky nám p. Pecka pověděl o historii Lipky, která byla poprvé zmiňována roku 1531 a na přelomu 19. a 20. století se díky místnímu železničnímu nádraží stala překladištěm těženého dřeva ze širého okolí. Tak fungovala do nedávné minulosti. Také jsme se dozvěděli, že v Lipce působil jako učitel a místní historik a folklorista pan Josef Schramek. Další zajímavostí je zmínka o dříve běžné rostlině - všivci žezlovitém, který byl místními osadníky považován ještě okolo roku 1900 za plevel opředený pověrami, s tím, že zhoršuje píci pro dobytek. Situace s jeho ochranou se změnila až v roce 1924, kdy v místech jeho výskytu byla zřízena rezervace na ploše 96 arů. Bohužel ani to nepomohlo, a tak tento všivec již v okolí Lipky není. Stejně tak se neudává nález na území České republiky.
    Během povídání p. Pecky se však již dalo do drobného deště a my jsme se vydali lesními cestami nedaleko probouzejících se samot Michlovy Huti ku Světlohorské vodní nádrži. Samotná Michlova Huť byla založena sklářem Michalem Müllerem, někdy koncem 17. století. Ten postavil na Helmbachu sklárnu, postupně skoupil okolní pozemky a začal vyrábět sklo. Roku 1683 se mu podařilo objevit výrobu čistého tvrdého skla, jež nazval sklem křídovým. To svou jasností a čistotou překonalo sklo benátské. Svou produkci rozšířil také o výrobu rubínového skla. V obci byl i mlýn. Bohužel jeho osud nebyl radostný. Po roce 1945 byl poslední majitel Richard Eder odsunut a mlýn zbořen.
    Cestou a během povídání někteří z účastníků mírně botanizovali, a tak první zajímavější květinou, u které jsme se zastavili, byl pstroček dvoulistý. To již pršelo docela vydatně. Nevadilo to však hledání hub a případných živočichů, a tak dalším zajímavým nálezem Evy Legátové byl bíle zbarvený slimáček. Domníváme se, že slimáček lesní. Během cesty k nádrži jsme mohli poslouchat hlas budníčka menšího, drozda zpěvného, sýkory koňadry, pěnkavy obecné nebo občas bylo možno zaslechnout volání strakapouda velkého. Ale díky dešti se ptáci příliš neprojevovali. Pod korunami stromů u Světlohorské vodní nádrže jsme se prostřednictvím pana Pecky dozvěděli o její fauně a flóře. Jako zajímavost se zde uvádí osazení nádrže pstruhy potočním a duhovým. Z bezobratlých je zde uváděn výskyt raka říčního. Při podrobnějším pohledu do čisté hluboké vody nádrže jsme mohli spatřit larvy hmyzu, převážně chrostíků a drobné korýše. Pod kameny ve vodě jsme nalezli měkkýše kamomily říční a při břehu bylo možno pozorovat pulce žab. Samotná Světlohorská nádrž byla vybudována jako rezervoár vody pro plavení dřeva.
    Naše další cesta nás zavedla k pramenům Volyňky, která teče do Strakonic a pramení na východním svahu Světlé hory ve výšce 1115 m.n.m. Klesá k soutoku s Otavou do nadmořské výšky 388 m. Na místě pramenu je zbudován jednoduchý stojánek ze dřeva s označením pramene Volyňky, sloužící také jako věšáček na hrníčky pro případné poutníky. Nedaleko pramene je hydrologický měrný bod. U pramene jsme postáli déle, povídali si o řece a hledali živočichy. Není bez zajímavosti, že kousek pod samotným pramenem je možno ve vodě najít nižší korýše, blešivce. Po krátkém odpočinku jsme se vydali k dalšímu zastavení, a tím byl tzv. Vlčí kámen. Je to místo zastřelení posledního vlka na Šumavě, které se událo dne 2. prosince 1874 na Světlé hoře. Střelcem byl knížecí stavitel Jan Štěrbík z Vimperka. Ten se společně s dalšími 11 lidmi vydal na jeho stopu, protože vlk na panství Spůle a Zdíkov zadávil 2 jalovice a 10 ovcí. Střelený vlk byl zařazen do sbírek J. J. knížete ze Schwarzenberga. Podle Chadta-Ševětínského (26. února 1860 Kubova Huť - 15. března 1925 Praha), českého lesníka, historika a autora článků a knih o lesnictví a myslivosti, obnášela délka vlkova těla 154 cm a výška 80 cm. Posledního vlka je možno si prohlédnout v zámečku Ohrada u města Hluboká nad Vltavou dodnes. Zde rovněž pan Pecka promluvil o způsobu lovu vlků do tzv. vlčích jam, o lidových pověrách a následném opětovném objevení vlků na Šumavě v minulém století. Naše další kroky se ubíraly od Vlčího kamene na Šeravskou Huť, proslavenou výrobou pateříků (korálků používaných při sestavování růženců) a okenních terčů.
    Jenže Vlčí kámen zřejmě byl i kamenem bludným, a tak kousek od něj malá skupinka z nás, v které jsem byl a která se zdržela fotografováním Vlčího kamene a následně botanizováním a obdivováním pryskyřníku omějolistého, skupinu s panem Peckou ztratila a vyrazila opačným směrem. Cestou do Lipky jsme měli ještě možnost botanizovat a obdivovat společně s Pavlem Leischnerem kakost luční, kakost lesní, hruštici jednostrannou nebo se pocvičit v určování trav. Jak jsme se pak dověděli, ostatní šli s panem Peckou na místo, kde se dají najít střepy z pateříků nebo tu a tam i celé korálky. A skutečně si každý nějaké našel, aby je mohl doma ukázat a vyprávě o nich. Největší radost z nich měl samozřejmě devítiletý MOPík Adámek.

    V Lipce část z nás odjela do Strakonic a já jsem se vydal ještě na nedaleké skály u nádraží, snad skupině naproti. Ale jak to tak bývá, skončil jsem u prvních kamenů a zajímavostí je tedy nález měkkýše podkornatky žíhané nebo velkých chvostoskoků - larvěnek obrovských. Nakonec jsme se sešli se skupinou před nádražím v Lipce. Všichni byli spokojeni, dokonce i sluníčko na závěr vykouklo a počalo nás rychle vysušovat. Nezbývá než poznamenat, že pan Pecka se na výlet s námi perfektně připravil a o všech zajímavostech v okolí Lipky nám pověděl. Tak zase někdy příště. -vh-

Vítání ptačího zpěvu - Blatná - 5. 5. 2012

Dne 5. 5. 2012 jsme se sešli na strakonickém nádraží kousek před sedmou hodinou ranní, abychom se vypravili jako každý rok na Vítání ptačího zpěvu. Sešlo se nás 6 dospělých a 5 dětí, přestože den se teprve probudil. Tentokráte jsme směřovali do nedaleké Blatné, kde pořádali Vítání ptačího zpěvu tamní ornitologové pod vedením pana Mgr. Petra Pavlíka. Během cesty vlakem jsme si povídali o zvířatech a již se ladili na ptactvo, které uvidíme. Cestou z blatenského nádraží jsme se vydali přes zámecký park v očekávání blízkého dohledu daňků. Ale ti byli někde skryti v pozadí stromů, a tak jsme se těšili pouze zpívajícím ptactvem. Pozorování ptactva vyvrcholilo, když jsme vyšli zámeckou bránou z areálu parku a v nábřeží jsme viděli početné břehule říční, které zde osidlují taras nad vodou.

K místu srazu (u krematoria), jsme dorazili později. Bylo to jednak způsobeno zmiňovaným zakoukáním na břehule říční, ale také tím, že jsme procházeli přes blatenské trhy se zahradnickými a zemědělskými výrobky, kde bylo něco lákadel pro děti a jejich maminky.. Ale i tak jsme stihli část povídání pana Pavlíka o ptactvu a jeho ochraně. Pod vedením pana Romana Muláčka jsme pokračovali okolo rybníků Přední a Zadní Řitovíz. Cestou jsme měli možnost pozorovat na jejich hladině poláky velké, kopřivky obecné, lysky černé, potápky roháče a také spatřit vzácnější čírku modrou. Šťastnější a tišší z nás měli možnost slyšet tlukot slavíka obecného. Na Buzickém rybníku nám pan Pavlík ukázal hejno hus velkých s housaty, a to už jsme pokračovali k místu, kde byla praktická ukázka kroužkování. Tu tentokráte prováděl pan Jaroslav Fořt. Vystřídal se s panem Petrem Loudou, který je profesionální hasič a mívá službu i o víkendech.

Během kroužkování jsme mohli vidět budníčka menšího, rákosníka obecného, pěnici slavíkovou a posledním kroužkovaným ptákem byl strnad rákosní. V pozadí kroužkování stál pan Jan Černý (syn legendárního českého ornitologa Waltra Černého) a ochotně zodpovídal dotazy účastníků, kteří se porůznu zatoulali a zakoukali. Zde nás také čekala druhá část naší skupiny, která z různých důvodů nepřijela vlakem, ale osobními auty. Mezi nimi byl i pan inženýr Treybal se svou paní. Se zájmem poslouchali povídání pana Pavlíka, ale i přihlíželi kroužkování. Velký zájem, zejména u dětí, vzbudilo volání žluny šedé. Ozývala se nedaleko místa, kde se kroužkovalo.

Na závěr Vítání ptačího zpěvu se u rybníku Zadní Topič pan Pavlík pokoušel přivábit na nahrávku chřástala vodního, ale bohužel s přicházející bouřkou nelenivěli jen lidé, ale i chřástalové. A tak jedinými aktivními obyvateli rybníka byli lysky černé a skokani skřehotaví. Nad Předním Topičem jsme měli štěstí a viděli jsme párek motáka pochopa. O akci se blíže píše na http://www.csop.cz/blatna/vitani12.php .
Cestou od Topičů nás pan Pavlík upozornil na výstavu v blatenském muzeu, která byla orientována na fotografie hmyzu. Tak jsme se na ni s krátkou zastávkou na malebném starém blatenském hřbitově vydali. A neprohloupili jsme. Výstava byla moc pěkně udělaná. Kromě působivých maleb a výrobků od dětí a seniorů zde jsou vystaveny sbírkové exponáty z oblasti hmyzu. Krásné kolekce bělásků, okáčů, soumračníků a lišajů. Rovněž broučí sekce byla zastoupena zajímavými exponáty. Na své si přišel i náš mladý člen Petr Krejčí, který jásal nad exotickými druhy hmyzu, zejména goliáši. Fotografie byly skvělé, zvláště kolekce vážek byla vtipně udělaná a plynule převedla návštěvníka mezi fotografie dalšího hmyzu. Závěr výstavy tvořila síň s expozicí na téma včelařství, a to hlavně toho regionálního, provozovaného v nedalekých Lnářích. Nebýt hlídání odjezdu vlaku do Strakonic a přestávky mezi deštěm, strávili bychom zde více času.                    -vh-

Autobusový zájezd do Vlašimi a okolí - 22. 4. 2012

Být aktivním členem strakonické ZO ČSOP je svým způsobem snadné, protože je na co navázat a od koho se učit. Na druhé straně je to i těžké, a to přesně ze stejného důvodu. Laťka je nasazená "proklatě" vysoko. Stačí si přečíst něco z historie organizace - například nahlédnout do pozvánek na ochranářské zájezdy pro veřejnost (viz http://www.csop-strakonice.net/obsah/csop_zajezdy.htm), které byly organizovány po celá léta a vždycky se na ně velice vzpomínalo. Sami jsme se jich často a rádi zúčastňovali a můžeme potvrdit, že byly vždycky výborně připravené, ať už panem Ing. Miroslavem Treybalem (který v této činnosti navázal na svého neméně legendárního otce) nebo Mgr. Libuší Leischnerovou. To, že jsme tuto štafetu v roce 2007 převzali my s manželem Vildou, bylo dáno jednak okolnostmi (že zrovna nebyl nikdo jiný, kdo by se tomu mohl věnovat), jednak naším vděkem a snahou oplatit vlastním přičiněním radost, kterou nám účast na akcích našich předchůdců přinášela. Některé ze zájezdů jsme organizovali sami, některé s p. Janem Vítem, Karlem Taschnerem nebo Mgr. Ivanou Kadochovou. Je škoda, že ZO má ke své činnosti čím dál tím horší podmínky - ubývá peněz, času i sil a neustále se vtírá myšlenka ušetřit je právě na zájezdech a příště už žádný nedělat. Jenže pak nás napadne nějaký hezký námět, řekneme si, že tam a tam se ještě spolu s našimi příznivci podíváme, že by byla škoda jim tak zajímavá místa a osobnosti "zatajit"... no a tak to zatím dopadá každý rok.

Letošní zájezd jsme naplánovali na neděli 22. 4. 2012, kdy měla být otevřena expoziční část v záchranné stanici ZO ČSOP Vlašim. Ne všechna vyléčená zvířata je možno vrátit do přírody, a tak se chystá jakási miniZOO - veřejnost za nimi bude moci přicházet,seznamovat se s jejich příběhy a získávat o nich nové vědomosti. Je například důležité si uvědomit, že ne každé nalezené mládě je opuštěné a přinesení do stanice nemusí znamenat jeho záchranu, spíš naopak. Rodiče ho už zpátky nepřijmou, je nutné mu zajistit náhradní péči, a ta se té přirozené samozřejmě nemůže vyrovnat. Kromě toho si takové zvíře příliš zvykne na člověka a těžko by se už pak bez něj obešlo.

Vlašimská ZO ČSOP má nejen vyhlášenou záchrannou stanici, ale i bohatou publikační činnost, a tak o ní víme už dávno. Zajímali jsme se o její další aktivity a nestačili jsme se divit: transfer žab na několika místech v blízkém i vzdálenějším okolí města, revitalizace potoků a mokřadů, údržba mnoha přírodních lokalit, kroužek starších MOPíků a ještě jeden, podobný našemu strakonickému (také pro menší děti, které chodí na schůzky spolu s rodiči), neuvěřitelných 200 km nově vysázených alejí, péče o vlašimský zámecký park, provozování naučných stezek, vzdělávací akce, farmářské trhy,ochrana zvířat proti týrání, atd. atd. (viz http://www.csopvlasim.cz/). Při přípravě zájezdu jsme zjistili, že otevření miniZOO se nakonec odložilo na 2. 6., ale i tak jsme se moc těšili, co všechno uvidíme. Objednaným autobusem společnosti Ibbrabus, plně obsazeným dospělými i dětmi, jsme dorazili nejdřív do Ratměřic. Tam mají v zámeckém parku jedny z největších stromů, které lze v ČR spatřit. Jsou to totiž sekvojovce, jejichž druhové jméno "obrovské" mluví za všechno. Jsou staré přes 150 let, takže zatím stačily dorůst do výše kolem 45 m. Oba dva vypadají moc hezky - mají borku pokrytou jemnými chloupky, drobné jehličí, zajímavě tvarované šišky (jakoby popraskané). Děti samozřejmě nejvíc bavilo hledání v trávě a některé si pak opravdu svoji šišku odnášely s sebou. Dospělí fotografovali, procházeli okolí a těšili se pohledem na další stromy i květiny (orseje, tři druhy fialek, sasanky). Vlašimsko nás přivítalo opravdu přívětivě. Cesta byla sice kvůli objížďce trochu složitá, ale jel s námi náš starý známý pan řidič Došek, který se výborně osvědčil už minule na cestě po okolí Chanovic a teď znovu. Jen s malým zpožděním jsme přijeli do Kondrace a tam jsme navštívili Farní muzeum, kde jsme měli objednanou jednak prohlídku, jednak ukázku přípravy ručního papíru.

Spojení více aktivit při návštěvě muzea je dobře vymyšlené - všichni bychom se do malých místností bývalé fary nevešli, a tak ti, kdo čekali, si mohli zatím vyzkoušet vyrábění. Kousky papíru ze skartovačky, rozmáčené a rozmixované, čekaly v kádi už připravené, stačilo nabrat kašovitou hmotu na síto, položit na kus silného hadru a shora houbičkou vysušovat tak dlouho, až byla všechna přebytečná voda pryč a budoucí stránka nového papíru držela pohromadě. Mohla být tedy překlopena na jiný hadr a odnesena k usušení ven. Protože většina návštěvníků muzea nemá možnost se pro výrobek vrátit a odnést si ho, dělá se to tak, že jedna skupina papír udělá, další si usušené listy vyzvedne a svoje nechá pro ty, kdo přijdou později. Tak jsme to udělali i my a byli jsme spokojení.

Místnosti bývalé fary působí (kromě kuchyně s přestavěnými kamny, nápadnými svou novostí) naprosto autentickým dojmem. Ve skutečnosti ale není všechno zařízení původní. Některé kusy nábytku např. pocházejí z arcibiskupství a jsou zachovalejší a honosnější, než by byly ty původní. Součástí domácnosti je kancelář s matrikami a různými spisy - tím je právě toto muzeum jedinečné, že jde o obydlí duchovního a lze se seznámit s tím, co tato práce obnášela. Faráři měli o obyvatelstvu dokonalý přehled, sledovali nejen křtiny, svatby apod., ale například i očkování proti nemocem.

Sám kostel je v této obci také velmi zajímavý, protože zůstaly zachovány četné prvky z jeho původní románské podoby. V jeho blízkosti se nalézá ještě jedno malé muzeum, a to v márnici. Jsou zde vystaveny různé předměty spojené s tradicí církevních pohřbů. Další, co jsme si v okolí Farního muzea mohli prohlédnout, je zahrada s posezením, mnoha záhony a s mladými stromky. Je zde i tepelné čerpadlo, které slouží k vytápění domu. Za zahrádkou je ohrada s ovečkami a s kamerunskými kozami.

Naším dalším cílem byla záchranná stanice nedaleko u Pavlovic. Jsou zde kromě "pacientů" ubytována i ta zvířata, která budou od června žít ve vlašimské miniZOO. Pracovnice, která se nás ujala, nám podrobně vyprávěla jak o činnosti stanice, tak o aktivitách ZO ČSOP. Ukázala nám klece i další vybavení - dbá se například i o to, aby se vyléčení ptáci mohli nějakou dobu cvičit v létání a mít k tomu větší prostor. Také se zkouší, kdo z vodních zvířat po vyléčení dobře plave v bazénku, a kdo to zatím nezvládá a po vypuštění do přírody by se mohl utopit. Stanice je nová, dobře vybavená a počítá se i s tím, že chovanců bude přibývat. Vzhledem k rozpínavosti lidí se to dá čekat, že střetů bude přibývat - to není zrovna veselé pomyšlení a je jasné, že záchranné stanice jsou jen částečným řešením. Ošetřením nalezených hendikepovaných jedinců splácejí jen nepatrnou část toho, co přírodě dlužíme, a asi to hlavní v jejich činnosti je probouzení soucitu a zájmu alespoň u některých lidí, kteří jsou ochotni se nad tímto stavem zamyslet. Bohužel při počtu jen 4 zaměstnanců ve velkém areálu stanice se dá dělat jen to nejzákladnější, a to ještě s velkým nasazením. Jak se dalo předem odhadnout, po skončení pracovních povinností dochází ještě na dobrovolnické aktivity (např. transfer žab přes silnice) - asi je to všude stejné.

Na samotnou Vlašim jsme si nechali jen hodinku. S tím se počítalo, že při deštivém počasí bychom byli déle ve městě a méně v krajině, a za sucha naopak. Protože bylo polojasno a poměrně teplo, došli jsme se jen rychle podívat do zámeckého parku a hned jsme se vrátili zase zpátky k autobusu. Potěšilo nás, že jsme zde viděli plno mladých vysazených stromků - hlavně na místech, kde se předpokládá brzký úbytek těch dřevin, které už jsou za svým zenitem. Nová zeleň se pěstuje už předem, aby budoucí změny nebyly tak náhlé.

Na konec zájezdu jsme si nechali hlavní atrakci Vlašimska - památný Velký Blaník. Měli jsme dvě hodiny na to, abychom prošli z východiště naučné stezky nad Louňovicemi přes hezký smíšený les na vrchol, dále ke geologické expozici a nastoupili blízko ní opět do autobusu. Ten se přemístil a čekal nás tam na parkovišti. Už předem jsme věděli, že stezka je moc hezká a zábavná hlavně pro děti. Na Blaníku je i rozhledna, která je otevřena do 17:00 a ti, kdo šli pěšky, ji tedy stihli navštívit. Několik účastníků s námi na stezce nebylo - svezli se s autobusem a prošli se jen v okolí parkoviště poblíž Kondrace. Všichni sledovali čas, abychom odjeli ve stanovenou dobu, ale nakonec jsme odjížděli s hodinovým zpožděním. Jedna z účastnic totiž přesně uprostřed cesty špatně došlápla na kámen a začalo ji zlobit koleno. Nebylo jisté, jestli se jí nečekaně nepodlomí noha, a tak potřebovala zvolnit a opírat se pro jistotu o své kamarádky. Seskupilo se nás kolem ní víc a střídali jsme se ve vedení. Opustili jsme červenou turistickou trasu, přešli na širší cestu, a když pak Honza Juráš doběhl k silnici a domluvil se s jedním řidičem, bylo vyhráno. Auto přemístilo paní k autobusu, my ostatní jsme také pospíšili a po cestě domů jsme si všichni odpočinuli a uklidnili se. Stačili jsme splnit i poslední plánovaný bod programu - gratulaci k pětaosmdesátinám stále čilého a zvídavého pana Ing. Miroslava Treybala. Ten se s dcerou Irenou zájezdu zúčastnil a byl k naší radosti s celým jeho průběhem spokojený.

Do Strakonic jsme dorazili krátce po dvacáté hodině. Nikdo naštěstí neměl velké problémy dostat se po příjezdu i přes pokročilejší dobu domů a i zraněná paní se cítila dobře. My organizátoři jsme si jako obvykle řekli, že to bylo jako vždycky hezké, ale náročné, a že v nejlepším by bylo nejlépe se zájezdy skončit... ale jak se známe, tak to zase nedodržíme - takže na shledanou zase někdy příště. -ah-

Ekozahrada v Rudolfově a Vrbenské rybníky

Dne 15.04.2012 jsme se sešli před nádražím ČD ve Strakonicích a v počtu 8 účastníků jsme vyrazili vlakem do Českých Budějovic. Již samotná cesta byla poučná, protože jsme během cesty povídali o stromech, tahu obojživelníků a pozorovali jarní proměny přírody z oken vlaku. Během cesty jsme si také přehráli skřehotání ropouch obecných, které bylo autenticky pořízeno při přenosu žab přes Volyňskou silnici pod kopcem Vlčiny nedaleko Kapsovy Lhoty. Přenos žab v těchto místech zajišťují členi ZO 20/01 ČSOP Strakonice a spřízněná veřejnost a odtud tedy zmíněná nahrávka. Oživením rovněž bylo pozorování skotačících zajíců polních na loukách při železnici nebo pozorování vodního ptactva v oblasti Čejetic, Sudoměře, Ražic, Číčenic, Dívčic, Zlivi a Hluboké nad Vltavou. K vidění bylo ledacos, nejvíce snad zaujaly volavky popelavé, volavky bílé, husy velké, poláci velcí, lysky černé a u Sudoměře několik zrzohlávek rudozobých. Na rybníku Řežabinci ostrůvek rybáků osídlili kormoráni velcí. Inu i
přes nepříznivé podmračené a chladné počasí bylo v přírodě živo.

V samotných Českých Budějovicích nám autobusový spoj od nádraží k Rudolfovu pěkně navazoval, a tak jsme zanedlouho byli v Rudolfově samém. Cestou k přírodní zahradě rodiny Kovářových jsme obdivovali kostel a povídali si o těžbě drahých kovů v Rudolfově a v nedalekém Úsilném. Všimli jsme si citlivě podložených větví smrku pichlavého u jednoho domu tak, aby nepolámaly plot pod nimi. Míjené místní hornické muzeum se možná stane dalším cílem naší cesty do těchto končin.

Když jsme dorazili k cíli, paní Kovářová nás již vyhlížela. Ekozahrada se pozvolna probouzela ze zimního spánku, a tak jsme měli možnost vidět, jak vypadá, když zrovna neoplývá bohatstvím květů a syté zeleně. Jak víme již z dřívějška (viz např. zápis z 11.9.2010), Kovářovi ponechávají část svých záhonů bez složité údržby a preferují výskyt přirozených rostlinných druhů, které vhodným způsobem kombinují. Měli jsme také možnost shlédnout čisté jezírko, v němž již v brzkých jarních dnech kroužili po stěnách okružáci ploští. Nedaleko něho se rýsuje další zajímavý prvek ekozohrady, a to pyramida. Zatím je sestavena s nádherně spojovaných dřevěných trámků bez potažení stěn, ale i tak mohli její účinky účastníci zájezdu pocítit, pokud do jejího středu vešli. Měli jsme také možnost prohlédnout si „ekologické sekačky“ – skupinku koziček a na závěr návštěvy se s námi přišel rozloučit i Kovářovic kocour.

Po této polovině našeho výletu se dalo do drobného, ale vytrvalého deště. To část našich příznivců odradilo. Tak jsme pokračovali po drobném oschnutí k Vrbenským rybníkům s manželkou sami. Myslím, že jsme nelitovali. Hned u břehu prvního ze soustavy Vrbenských rybníků jsme ve vodě pozorovali plovatku bahenní, uchatku toulavou a kružníka bělavého. Naproti, přes vodu se na ostrůvku ozývali racci chechtaví. Mezi větvemi bylo možno občas zahlédnout volavku bílou. Na hladině tohoto a dalších rybníků plavaly labutě velké, lysky černé, poláci velcí, poláci chocholačky, potápky malé, potápky roháčové, zrzohlávky rudozobé a z protějšího břehu se ozývali kormoráni velcí. Měli jsme také možnost pozorovat šikovné přistávání hus velkých na nedaleké louce. Celá cesta vedla uvnitř alejí vzrostlých stromů, takže byl zhotoven nejeden snímek. I přes nepříznivé počasí jsme potkávali zvědavé obyvatele Českých Budějovic. Ale to se již blížil večer a čas našeho odjezdu domů. Příjemné na této lokalitě je, že se nachází relativně blízko městské hromadné dopravy a cesta z centra města netrvá dlouho. A po příjezdu domů ještě na kontrolu migrace žab u zástěn pod Vlčinami a den byl pryč.              –vh-

24. 3. - 25. 3. 2012 - další naše obyčejná sobota a neděle

V březnu se hezky vstává i po krátkém spaní, protože ptačí zpěv je k tomu tím nejlepším signálem. U nás bohužel mizí v okolí domu jeden strom za druhým, a tak nás místo ptactva častěji budí startující auta - když je ale člověk na přírodu naladěný, přece jen zachytí i jemné signály. A tak si i v sobotu vychutnáme kosí hlasy za oknem a potom musíme stejně vyskočit a honem ven. Je březen, od poloviny měsíce máme na Volyňské u křižovatky (se spojnicí Kapsova Lhota - Radošovice) stejně jako loni nastavěné zábrany kvůli migraci ropuch, a ty se musí nejmíň 2 x denně kontrolovat.

Většinou jezdíme na kole, ale dnes toho máme moc, tak se vezeme autem. Tentokrát jsme se vypravili jakoby zbytečně - nikde nic. Nevadí, i to je pro nás zajímavá zkušenost. No, nevadí, to se nedá tak říct, ono nám to samozřejmě docela vadí, když zrovna my, co máme rádi přírodu, trávíme na začátku jara spousty hodin zrovna na výpadovce. Ráno a po setmění to ještě jakžtakž jde, provoz není ve špičce, ale při stavění zábran jsme si to tedy "užili", když jsme spolu s deseti dalšími členy i nečleny ČSOP několik hodin pracovali v tom řevu, prachu a smradu a další dny zase, dokud nevznikla sedmisetmetrová hradba podél krajnice. A těžko si namlouvat, že všechna ta míhající se auta jsou obsazena nemocnými lidmi nebo někým, kdo jede pomáhat stařičkým rodičům, kdo musí za výdělkem z místa, které je bohužel odříznuté od veřejné dopravy, nebo kdo má jiný takhle vážný důvod.

Některé ráno ropuchy najdeme, někdy je ticho po pěšině. Všímáme si počasí a vůbec všeho, abychom se v tom po čase dokázali nějak vyznat. Nebýt toho hrozného prostředí, vlastně by nás to moc bavilo. Ale nemá cenu se trápit tím, co teď zrovna nemůžeme změnit, a tak nás výprava na Volyňskou nemrzí a počítáme s tím, že ji večer zopakujeme. Teď ale už honem domů, nasnídat se a připravit na další ochranářskou záležitost - akci pro veřejnost. I těch děláme víc, než se nám hodí do krámu, jenže nemáme na výběr. Turistických výletů se na Strakonicku pořádá spousta, každý si může vybrat, zatímco přírodovědné pořádáme zatím jen my. Kdybychom toho pro nedostatek času nechali, možná by nás v tom někdo nahradil, možná ne. Riskovat to nechceme. Museli bychom zklamat poměrně početnou skupinu těch, kdo na přírodu ještě nezapomněli a chtějí se o ní dovědět něco víc. Jít ven jen tak sám, to je nejlepší a poznání to samozřejmě přináší také. Na druhou stranu je dobře vyrazit někdy i s průvodcem, nechat si vyprávět o souvislostech, poznávat společně ptáky podle hlasu, stromy podle listí i pupenů, květiny v květu i v době, kdy nekvetou... Není nutné znát všechna jména a zařazení do rodů, čeledí atd., ale dobré to je. Člověku je vždycky bližší někdo, koho může oslovit jménem, rozpoznat ho mezi ostatními jako svého známého, všímat si proměn během jednotlivých ročních dob, vztahů k ostatním druhům... a v tom dobře může pomoci někdo, kdo v tom má nejen knižní znalosti, ale i dlouholetou praxi.

Dnešní přírodovědná procházka je trochu jiná než obvykle. Nejedeme nikam vlakem, ani se nechystáme kromě přírody obdivovat i historické památky a různé zajímavosti. Máme tentokrát prozaický cíl - uklidit nepořádek na Holém vrchu a v jeho okolí. Je to celostátní akce, a tak jsme se také připojili. Dokonce jsme dostali   z ústředí ČSOP několik pytlů s nápisem Ukliďme svět, no a tak uklízíme s dalšími deseti dobrovolníky celé dopoledne. Výsledkem je 7 plných pytlů tříděného odpadu a hromada železného šrotu. Ten jsme nechali na cestě, třeba si jej někdo sám odveze do sběru. Pokud ne, uděláme to za čas sami. Abychom dodrželi tradici, má můj muž Vilda s sebou jako vždycky v batohu dalekohled a atlas a ochotně je při přestávkách půjčuje. Na Ryšovech ukazujeme informační tabuli o chráněné přírodní památce a Vilda vypráví, jak hojné jsou zde znázorněné rostlinné a živočišné druhy a jak je naše ZO ČSOP pomáhá chránit (sledujeme, kde všude se vyskytuje invazní netýkavka malokvětá a není-li nutné ji chodit vytrhávat, tak jako na Kuřidle nebo na Kalvárii).

"Za odměnu" jdeme po poledni na zahrádku paní Marie Šavlové, kde nás čeká příjemnější a mnohem zajímavější část dnešního programu. Paní Jana Rachová, která vystudovala mělnickou zahradnickou školu (obor ovocnář) nám slíbila ukázat, jak se správně prořezávají jabloně. Původně bylo domluveno, že nás zavede ke stromu a řekne, co by jak udělala, ale počasí je teplé, slunečné, a tak se rozhodla prořezávat doopravdy. Nastydnutí nehrozí, jídlo s sebou máme, s nadšením se tedy rozestupujeme do kruhu a sledujeme práci i podrobný výklad. Jak se na zemi hromadí větvičky, střídáme se v jejich zpracování a plníme jimi velký koš. Není jich zase tolik, protože paní Rachová pracuje citlivě. Odstranila jen to nejnutnější, aby se koruna prosvětlila, ale přitom aby stres pro strom nebyl zbytečně velký. Na závěr nám ukázala, které větve by se měly zkrátit až za rok a které ještě později.

Majka Šavlová nám ještě ukázala připravené ptačí budky a Vilda jí poradil vhodná místa k vyvěšení. Spokojeni se vracíme domů k pozdnímu obědu. Honem vařím jednoduché jídlo - špagety se zeleninou. Pro mě by to takhle stačilo, pro Vildu přidávám orestovaný seitan. Tenhle je kupovaný, ale uměla bych udělat i domácí - to jsem pochytila na kolegových kurzech zdravého vaření. Zdravého, levného a rychlého, zkrátka přesně pro plně vytížené ochranáře.

Ještě úklid, zajít navštívit rodiče, sebrat prádlo a znovu za žábami. Teď večer je jich po setmění všude plno, nasbírali a přenesli jsme jich na hráz rybníka každý půl vědra. V neděli ráno je Vilda u křižovatky zase a nachází pár dalších jedinců. Pospíchá, protože nám jede vlak do Volyně. Dopřáli jsme si něco jen tak pro sebe - účast na vlastivědné akci pana Karla Skalického. Začíná prohlídkou výstav ve volyňském muzeu (tj. v tvrzi), pak se jde krajinou a u každé pamětihodnosti se dozvídáme podrobnosti o ní i o době, z které pochází. Parta účastníků je hodně podobná té, která chodí s námi. Kdo má úctu k historii, má ji obvykle i k přírodě a naopak. Končíme v Jedraži, je čas na návrat. Loučíme se s ostatními na Vlčinách, než sejdou k železniční stanici a my ke Strakonicím. Jak jinak, než přes naše "žáboviště". K našemu překvapení je u zábran zase několik ropuch, i když je půl třetí (letního času). Tak zase sbíráme a přenášíme. Než dojdeme do Strakonic, jsou čtyři odpoledne a ve společenském sále knihovny začíná festival Pro Tibet organizovaný Michalem Štěpánkem. Vařit dnes nemusím, můžu Vildovi koupit jídlo, které na festivalu prodává jako ochutnávku veganské stravy kolega Honza. Nesu domů dvojnásobnou porci, na kole se vracím a sleduji dokumenty o životě v Tibetu. Za chvíli přichází i Vilda, aby svou účastí a zájmem podpořil festival i on. Večer zase na žáby a víkend končí. V pondělí ráno na žáby, pak do práce, večer máme v knihovně na pobočce Tvořivý podvečer s Františkem Langmajerem (výrobu dřevěných knoflíků), já jako organizátor jsem u toho, zatímco Vilda je na žábách, v úterý ráno jedeme na žáby.... no a tak pořád, někdy sami, někdy s pomocníky (Honzou Jurášem, Honzou Košťálem, Alčou Šimáčkovou, Peťou Novotnou a patnáctiletým MOPíkem Petrem Krejčím), dokud neskončí migrace. Odměnou je nám vzrůstající počet ropuch (přes 300 plus párek čolků), které mají naději na příjemný čas páření, zatímco těch, co přece jen skončily pod koly aut, je letos zatím 21 (k datu 30. 3., kdy článek píšu).

Procházka z Radomyšle do Strakonic - sčítání kání

    Březnový termín letošního sčítání kání připadl na neděli 11. 3. 2012. Počasí nebylo ani zvlášť příjemné, ani vysloveně sychravé, počet účastníků byl průměrný (9) a počet nasčítaných kání také (4). Nebýt toho, že s námi šla skoro celou cestu kobylka Ketynka (s Ivou Třeštíkovou), nedělo se tentokrát nic mimořádného. Prošli jsme jako obvykle alej ke sv. Janu, podívali se na židovský hřbitov, ke smírčímu kříži a pak jsme pokračovali přes Domanice k Řepickým rybníkům.
U nich jsme udělali malou změnu a šli tentokrát přes Droužetice. Chtěli jsme se podívat, jestli začala migrace žab, neb ještě ne. Ve dne totiž už bývá hodně teplo, ale noci jsou chladné. Víme ze zkušenosti, že žáby čekají na teplejší rána a večery a že navíc by mělo být i vlhko. Jakmile pak se vydají z polí k rybníkům, už je nezastaví ani ochlazení, pokud není moc výrazné.
    V Droužeticích není rušný provoz, ale přesto tam bývá na silnici u autobusové zastávky každé jaro hodně ropuch přejetých. Rádi bychom se o ně postarali, ale jsme vytíženi stavěním zábran u Volyňské silnice, kde je nás potřeba víc. 9. 3. a 10. 3. jsme už velký kus práce udělali, a tak nás začátek migrace nezaskočí. Jak jsme ale v Droužeticích zjistili, zatím se žáby do pohybu nedaly.
    Začátek jara ještě neohlašuje ani vegetace. Kvetou sice např. jívy, lísky, osívka, talovín a sněženky, je už možno najít nať česneku viničného, lístky rozrazilu břečťanolistého a ptačince prostředního (žabince), ale není ještě skoro nikde vidět popenec nebo chudobky. Jak víme od MOPíka Petra Krejčího, dají se už pozorovat majky.
    Abychom jaru trochu pomohli, chystáme při březnovém výletu (24. 3.) sbírání odpadků. Zapojíme se tím do celostátní akce "Ukliďme svět". Kromě toho si v zahradě paní Marie Šavlové budeme povídat o prořezávání stromů. Toto téma se nám opakuje už při několikáté akci, protože osvěty v tomto směru není nikdy dost. I sčítání kání jsme spojili s vyprávěním o stromech, hlavně ovocných, a měli jsme s sebou i několik brožurek o starých krajových odrůdách k vypůjčení. Bohužel jsme cestou míjeli další nešetrně ořezané stromy a kromě toho tolik čerstvých pařezů jako v žádném předcházejícím roce. Je smutné těšit se na jaro a současně vidět, kolik stromů se ho nedočká jen proto, že z nich padalo listí a ovoce nebo že už zkrátka jejich majitele tak nějak omrzely. Všechny si je pamatujeme a víme, že většinou nebyly v tak špatném stavu, aby tu nemohly ještě řadu let být.

Na mašinkách ve Vrčeni

    Našemu únorovému výletu (11. 2. 2012) předcházely složité přípravy. Nejdříve jsme se domluvili s panem Kovářem, že nám otevře zahradnictví ve Vrčeni a něco nám k němu řekne, kromě toho jsme měli slíbenou i návštěvu u pana Navrátila a v keramickém ateliéru U Mistrů. Pak ale přišly mrazy a nastaly změny. Ateliér jsme odložili na jindy a s panem Kovářem, starostou Nepomuku, jsme si nakonec popovídali v teple - v zasedací místnosti na radnici. Známe se s ním z květnové ornitologické akce (viz zápis ze 7. 5. 2011) a rádi jsme se s ním znovu viděli. Doufáme, že se budeme moci zúčastnit letošního Vítání, které bude ve Vrčeni tentokrát 5. 5.
    Po příjemném ohřátí a načerpání mnoha informací jsme se podívali do kostela sv. Jana Nepomuckého, kde jsou vystaveny čtyři zvony. 20. 5. 2012 se mají zavěšovat do věží, aby nahradily ty, které byly kdysi zabrány v rámci válečných dodávek kovu. Naše další kroky vedly po naučné stezce, kterou jsem prošli okolo studánky sv. Jana Nepomuckého podzámčím Zelené hory skrze smíšený, převážně bukový les do Kláštera. Stezka je zajímavě a účelně vyznačena a doplněna informačními tabulemi. Ty se tématicky vztahují k jednotlivým místům, jimiž návštěvník prochází. Ještě předtím, než jsme této obce dosáhli, na řece Úslavě jsme měli možnost pozorovat volavku bílou a celou cestu jsme potkávali v korunách stromů všudypřítomné drozdy kvíčaly. Javor cukrový, o kterém hovoří jedna z tabulí, jsme nenašli.
    Hned při příchodu do Kláštera jsme mohli pozorovat na stoce vedoucí z místního rybníka lovícího skorce vodního. V samotné obci nás zaujalo torzo kláštera, který padl v období husitských válek a v místě samém zbyly romantické zbytky zdí a portálů. Cestou odtud do Vrčeně jsme mohli spatřit několik kusů srnčí zvěře, káni lesní a na vysokých stromech u silnice nás vítal krkavec velký. Když jsme dorazili do Vrčeně, došli jsme se podívat do pískovny za obcí, která skrývá několik drobných tůněk. V nich jsme loni v květnu pozorovali žabí pulce.
    Na řece Úslavě ve Vrčeni bylo hojně kachen divokých a několik volavek popelavých.
Po celou cestu jsme zpočátku byli jen 4, protože ostatní se nechali odradit zimou. Na pohled bylo ale počasí moc hezké - slunce, modrá obloha, sníh... Podél cest rostou staré jabloně a další krásné stromy, z nichž každý je jiný a osobitý. Je to rozdíl proti těm nově vysazovaným ve městech, které připomínají spíš umělé květiny - malé, úhledné, jeden jako druhý. Jsou hezké pro ozdobu a snad i pro vztah mladší generace k zeleni, a i to má svůj význam. Ale totéž se dalo říci o těch, které bývaly ve městech dříve, a ještě byly užitečné v mnoha dalších ohledech - pro ostatní stromy v okolí, ptactvo, hmyz, zvířata i pro nás lidi.
    Téměř po celou cestu jsme viděli v dálce Zelenou horu, kam jsme původně chtěli také zajít. Necháme si ji ale na jindy. Snad tam bude v létě i otevřeno. Teď v posledních letech tomu tak nebylo,ale jsou snahy prohlídky obnovit.
    Ve Vrčeni jsme se došli ohřát a najíst do restaurace a pak už se přiblížila šestnáctá hodina. Byli jsme domluveni s panem Navrátilem, že nám ukáže svou modelovou železnici v nočním provozu. Přidala se k nám ještě skupinka těch, kdo nechtěli chodit venku po celý den a přijeli až odpoledne, takže nás nakonec bylo 9. Pan Navrátil nám stejně jako minule všechno s velkou chutí ukázal a všem se to moc líbilo. Jak dospělým, tak dětem (Kubovi, Ondrovi a Betynce). A pak už jsme upalovali k nádraží Dvorce, odkud jsme jeli také vlakem, a tak jsme si pořád připadali, jako bychom byli ještě mezi modýlky. - ah -