Rok 2013.

V sobotu 7. 12. 2013 jsme byli hodně zvědaví, kolik se nás sejde na výlet do Jinína, protože okolnosti moc příznivé nebyly (termín před Vánoci spolu s velice nepříjemným ledovým větrem), ale na druhé straně bývá větší účast vždycky, když máme program zaměřený na historii. To se potvrdilo i tentokrát, kdy jsme nakonec napočítali 28 osob.
K dopravě jsme zvolili autobus ve 12:30. Hned od zastávky, tj. od rozcestí, nás doprovázel pan Ing. Pavel Sáňka, stejně jako při minulé jinínské akci, kterou jsme měli 18. 4. 2010 (viz zápis). Prošli jsme návsí a okolo bývalé školy a hostince zamířili na faru. Tentokrát jsme měli domluvené i otevření kostela, což se hodilo i proto, že některé jeho části (věž a střecha) jsou teď čerstvě opravené. Nejdříve jsme se podívali na faru, i dovnitř, a mohli jsme vidět, že tam se také už povedlo udělat mnoho práce – hlavně na novém zastřešení, ale i při odkrývání nástěnných maleb.
Z fary je to pár kroků do kostela. Ten má nyní pěkně opravenou hřbitovní zeď. Před vstupem jsme si ukázali několik velmi starých náhrobků, z nichž přibližně polovina je světských a polovina církevních. Z církevních to byl například náhrobek faráře Ticze, který přestavěl zdejší faru do současné podoby.
Jinínský kostel Nanebevzetí Panny Marie je velmi starý, jako farní je připomínán k roku 1303. V dalším století (1468) byl vypálen a následně přestavěn. Má jednu loď a pět oltářů.
V závětří u lesa Bambulice, v místech zvaná Na Žalosti, při pohledu na pamětihodná boží muka z roku 1482, jsme vyslechli několik místních pověstí – např. jednu veselou, o Jechavcově perníku, ze spisu Primuse Sobotky. Do Strakonic jsme šli přes Nebřehovice a velice se nám líbily pohledy do kajiny, mírně pocukrované sněhovým popraškem. To už nás nebylo tolik, protože někteří účastníci přijeli do Jinína autem a vrátili se tedy zase tak, přičemž svezli každý několik dalších. Nám ale těch několik kilometrů uběhlo také pěkně a stejně jako v roce 2010 jsme se zastavili u obou studánek na Podsrpu. To bylo zajímavé zvlášť pro přespolní, kteří se do těch míst tak snadno nedostanou – např. pro patnáctiletou Zuzku Lánovou z Tažovické Lhoty, novou pomocnici z kroužku MOPíků.

Stalo se už tradicí, že se na přelomu listopadu a prosince vydáváme do Písku, abychom navštívili adventní charitní akci tamní základní školy waldorfského typu v Šobrově ulici. Děti zde vystavují a prodávají své drobné výrobky, není nouze ani o jejich pěkná vystoupení v improvizovaném divadle. Ale pěkně od začátku. Spojení do nedalekého Písku je občas obtížné. Dojet do tohoto města v rozumnou hodinu, a přitom nenutit účastníky ke vstávání v časných ranních hodinách, to je žonglérským kouskem. A tak jsme se do Písku dostali v sobotu 30.11.2013 „pražským“ autobusem složitou cestou přes Čimelice. Mělo to i své pozitivum, protože v nedalekých Předoticích, resp. před nimi, je při staré silnici lipová alej a ta má v korunách stromů krásné chomáče jmelí. Jeden ze stromů snad i připomíná podivné, různě seřezávané druhy borovic s kulovitými korunami. Bohužel více toho z autobusu vidět nebylo. Pouze jednu káni lesní před Čimelicemi a v nich samotných jsme pozorovali přelet volavky bílé. Na malém náměstíčku jsme naštěstí nestáli dlouho, a byli jsme rádi, protože silně foukal vítr. A potom stejnou cestou zpět autobusem jedoucím z Prahy do Českého Krumlova přes Písek. Tato část cesty uběhla hodně rychle. Z autobusového nádraží jsme šli mimo rušné ulice, a tak jsme vybředli u lávky přes Ostrov a překročili na druhý břeh. Odtud jsme pokračovali proti proudu řeky Otavy na Zátavské nábřeží. Cestou jsme si povídali o stromech, o jejich kácení a o činnosti naší základní organizace ČSOP. Zvířat jsme moc neviděli, pouze dvě labutě velké a několik kachen divokých. Pozorovací situace se zlepšila, když jsme vešli do háje a začali směřovat k Václavským skalám. Většina návštěvníků jdoucích od Strakonic do Písku o tomto malebném háji a zákrutu řeky Otavy ani neví. Přitom je zde v příznivějším počasí možno pozorovat hojnost živočichů. Naše pozorování se omezilo na pohled na skotačící mlynaříky dlouhoocasé v olších, sojku obecnou, sýkory a kosa černého. Ozval se nám i drozd kvíčala. Ten je zřejmě příčinou výskytu jmelí na borovicích lesních, protože na zemi byly vidět bílé kuličky jmelí a nedaleko právě kvíčala. Cestou nás také provázelo volání brhlíka lesního. S bezobratlými to bylo trochu horší, ale Evě Legátové se podařilo najít dva měkkýše - podkornatku žíhanou a plzáka hnědého. Samotné Václavské skály se snad líbily každému, kdo šel s námi. Vzniklo mnoho fotografií a nostalgicky se mluvilo o starých snímcích Písku, občas pořizovaných i z tohoto místa. Eva mezitím stačila odkudsi vykouzlit cvrčka lesního (pro nás Strakonické dostatečně hojného v PR Kuřidlo) a stínku skvrnitou. Cestu zpět do Písku jsme již vykonali rychle. V jejím průběhu jsme stihli v listovce nalézt stínku obecnou a spatřit našeho největšího chvostoskoka – larvěnku obrovskou. Občas byl k vidění i nějaký mátožný druh pavouka slíďáka. Zpáteční cesta Vratislavovou ulicí vedla okolo drobné lokalitky, kde bylo možno lehce pozorovat měkkýše vlahovku narudlou, páskovku keřovou a vrásenku okrouhlou. Pan Legát se nechal zlákat k fotografování hejnkem vrabců domácích. Příliš na něj nečekali a byly to tedy vskutku momentky. U jezu na řece Otavě jsme si prolezli minivyhlídkovou dřevěnou věž naproti sladovně a ti méně zmrzlí se mohli těšit pohledem do vody na velevruby malířské a škeble říční mezi uměle nastavěnými „dolmeny“ na dně řeky. Po mírném osvěžení podle každého vkusu jsme se dostali ke zmiňované ZŠ Svobodné. K vidění toho zde bylo hodně. Hlavně nadšené oči dětí, jejich výrobky a leccos jiného - např. krásně vedené sešity k dějepisu nebo fotografie z jejich činnosti divadelní, z pěstování obilí a pečení chleba. A tak zde mnozí z nás vydrželi až do soumraku a zavření dveří. Bylo nás 17 a všichni jsme školákům o něco zvýšili tržbu. Cesta zpět do Strakonic byla ve vytopeném autobusu příjemná, stejně jako celý den.

Říjnový výlet jsme jako obvykle spojili s Festivalem ptactva. Vybrali jsme si Tchořovice, tj. neděli 6. 10. Vyhlásili jsme tedy, že se pojede do Blatné, těch asi 5 km se přejde pěšky a nebude problém stihnout sraz a připojit se. Bylo by šlo jet až na místo, ale nešikovně přes Nepomuk, tak jsme nechali na zvážení účastníků, co se jim bude zamlouvat víc. Jenže začátek října není pro Strakoňáky dobou, kdy by se chtěli vypravit jinam než na zahrádku. Případně sedět doma a po všech těch podzimních pracech odpočívat. A tak s námi nikdo nejel a s ostatními účastníky jsme se setkali až v Tchořovicích, kam dorazili autem. Celkem nás bylo jen 6, ale i tak jsme při Festivalu docela pozdvihli účast – Blateňáků totiž přišlo také jen několik. Byla to škoda, protože akce byla jako obvykle perfektně připravená a moc hezká.
Viděli jsme kroužkování několika červenek a sýkorek, což samo o sobě by nám stačilo ke štěstí. A to ještě jsme si kromě nich mohli zblízka prohlédnout budníčky, strnada, pěvušku, pěnici černohlavou (samečka i samičku), samičku kosa, kvíčalu a dokonce i střízlíka. Kroužkoval jak pan Petr Louda, tak p. Jaroslav Fořt, kromě nich se z kroužkovatelů zúčastnil i p. Zdeněk Voborník. Výklad vedl jako obvykle p. Petr Pavlík. Dalekohledem jsme pozorovali hlavně volavky a kachny. Viděli jsme i roháče, racky, kormorána... a dokonce i ledňáčka.

Každé září se těšíme na akci s panem učitelem PaeDr. Václavem Žitným ze Štěkně. V tuto dobu totiž nemá ještě tolik práce s vedením kroužků, a tak se s ním vždycky dohodneme, přijedeme a necháme se provést po štěkeňském okolí. Je pozoruhodné z mnoha důvodů – pro nás hlavně pro staré stromy v parku, v pověstných alejích (které jsou nejen českým, ale i evropským unikátem) a na mnoha jiných místech. I tentokrát jsme měli téma zaměřené na dřeviny: „Symbióza stromů a rybníků“. Sešli jsme se v počtu 16 dospělých a 2 dětí v 11:15 před Obecním úřadem (kam přišlo několik místních zájemců a my ostatní jsme dorazili z Čejetic od nádraží). Nejdříve jsme vyrazili směrem k Vítkovu a na kraji Štěkně jsme se zastavili u aleje s jedním obzvlášť velkým a pěkným dubem. Změřili jsme jeho obvod a vyšlo nám skoro 4 a půl metru. Bohužel jsou pozemky v jeho blízkosti (dříve obecní) prodané soukromníkům ke stavbě domků. Tímhle způsobem mizí každoročně množství půdy, včetně orné, a k tomu je ještě potřeba připočítat její zabírání silnicemi, obchvaty, parkovišti atd. Souhlasili jsme s panem Žitným, že jsou to příliš velké rozlohy a zdaleka ne vždy je to nutné. Dokud se v tom bude takto pokračovat, bude to pořád vyvolávat jen nové a nové potřeby a je to pak začarovaný kruh.
Další velký strom jsme našli u nedalekého rybníka Záhořčí – vrbu s obvodem skoro 4 m. Rybník je využíván k chovu ryb (je jich v něm asi 400 ks, včetně býložravých a dravých) i k rekreaci (v létě ke slunění na březích, v zimě k bruslení). O jeho budoucí vzhled a zpevnění hrází je postaráno tak, že v jeho blízkém okolí pan Žitný ošetřuje jak vzrostlé, tak i mladičké stromy (náletové duby). Každý rok také přinese o Velikonocích zasadit pomlázku – stromkům pak říká „pomlázkovníky“.
Duby jsou vysázené i u dalšího rybníka, který se jmenuje Močidlo (dříve se zde namáčel len). Je u něj i přírodní zeleň. Pokračovali jsme k rybníku U Křížku (říká se mu „Moře“) a zde jsme si ukázali akáty a vysázené lípy. Pan Žitný nám také na několika místech předvedl odvětování mladých stromků (úpravu korunky vedenou úmyslem odstranit jednak větve, které směřují do koruny, jednak takové, které by se mohly časem vylomit kvůli tlakovému větvení, atd.). Zdůraznil, že se to nesmí přehnat, a opravdu odstříhl vždy jen několik větviček. Dbá se vždy na to, aby měl stromek jen jeden terminál (ostatní se odstraní nebo zkrátí), aby byl zbaven větví rostoucích nad zemí (to se dělá kvůli tomu, že stromek pak rychleji roste a není takové nebezpečí, že ho někdo přehlédne a poseče nebo jinak poškodí) a aby do koruny mohlo světlo a vzduch. Zároveň se musí stromu ponechat dostatek listí, protože ho nutně potřebuje k životu. Přesazené stromky se zalévají, žádoucí je také zpevnění pomocí kůlu a hlavně opakované natírání přípravkem odpuzující zvěř.
Došli jsme na rovinku, z které je vidět na další rybníky a na celkem 22 vesnic. Bylo tam přes příjemné počasí trochu chladno, protože tam skoro pořád fouká vítr. Rychle jsme si tedy ukázali mladou alej lip a javorů (vede k Novým Kestřanům) a poppopošli jsme ke hřbitovu. Navštívili jsme hrob pana Václava Chána, botanika, který dříve vedl naše procházky do přírody a na jehož aktivity těmi svými navazujeme. Ukázali jsme si také hrob štěkeňského herce K. Kolouška.
Došli jsme k výběžku masivu Šibeničního vrchu, odkud je hezký výhled na Šumavu. Odtud jsme to měli blízko k zalesněné bývalé skládce (nyní zde roste asi 200 smrků). Ukázali jsme si také do dálky na dva vítkovské rybníky, z nichž jeden (Barachovec) má tvar košile s roztaženými rukávy. Kdybychom si pustili film pro pamětníky „Švanda dudák“, uviděli bychom na začátku záběr právě na tento malebný kousek krajiny.
Kromě velkých rybníků jsme si ukázali i zastřešenou lesní studánku (je to jedna z pěti v okolí Štěkně) a dvě malé vodní nádrže (dříve rybníky) U Antonína. Pan Žitný nám vyprávěl o hospodaření v lesních školkách, kam chodí po návratu ze zaměstnání pracovat. Je to činnost hezká, venku v přírodě, ale také namáhavá a špatně placená.
Nastal čas návratu do Štěkně. Po cestě jsme si ukázali skupinku jilmů habrolistých a pak ve školní zahradě Jeffreyovu borovici s jejími obrovskými šiškami, jedlovec smrkový, douglasku, ovocné stromy... Je to takový pozemek, na kterém se toho dá dětem mnoho ukázat a předvést. Bohužel, u mnoha jiných škol se právě takové poslední dobou často vykácejí a vyzdobí malými stromky a keříky, šlechtěnými tak, aby nevyrostly. Tento trend se nám všem jeví jako nešťastný a naopak se nám líbí názor pana Žitného, že stromy se nemají pokud možno ani kácet, ani silně ořezávat, a když už to musí být, je potřeba se zamyslet nad možností jejich přesazení nebo aspoň nahrazení.
Poděkovali jsme za hezkou akci a vydali se pod Vildovým vedením směrem k řece, abychom došli pěšky do Strakonic. Minuli jsme místo zvané „U Mostáka“, došli jsme do blízkosti Modlešovic a přes tůně u Hajské jsme dorazili až k městu. Stejně jako před tím, i v této části výletu jsme si ukazovali a povídali, určovali, jmenovali kopce a další místa. Kolovaly také všelijaké alternativní potraviny (hlavně z cukety) a vzápětí i recepty na ně. Když připočteme mírné, polojasné počasí, bylo to vše krásným rozloučením s letošním babím létem.
Běžných i vzácnějších druhů rostlin a živočichů jsme viděli v okolí Štěkně i po cestě do Strakonic mnoho. Eva Legátová zapsala ty nejzajímavější: část těla potemníka kovového, cvrčka polního, saranči modrokřídlou, brouka lejnožrouta, rosničky zelené... V tůních u Hajské jsme obdivovali hlavně porosty žebratky bahenní a ulity terčovníka vroubeného. A dlužno dodat, že podobně jako na jiných našich výletech jsme neošidili ani příležitostný sběr hub, kterých bylo dost pro všechny...

Srpnový výlet ŠK a ZO ČSOP (v sobotu 24. 8. 2013) byl snad ještě hezčí než červencový, a to je co říct. Sešlo se 19 účastníků, z toho 6 dětí, počasí bylo tak příjemné, jak si jen lze přát, krajina utěšená, nálada výborná... Zvlášť nás potěšilo, že přišli nováčci – manželé Buchtovi z Katovic a jejich vnoučata – sedmiletá Deniska a pětiletý Otík. Děti se rychle skamarádily s našimi MOPíky, namlsaly se spolu s námi ostatními malin a ostružin, pomáhaly sbírat houby, viděly spoustu zajímavostí. Zvlášť se jim asi líbila fenka Tafinka, která čile pobíhala kolem nás a byla jako obvykle k neutahání. Proplétat se houštím, vyskočit na vysoký sloupek nebo se naopak držet ukázněně u nás při přecházení silnice, to všechno pro ni bylo hračkou. A protože zúčatněné děti byly vytrvalé a poslušné podobně jako ona, bez problémů ušly několik kilometrů. Při zastávkách na odpočinek si ti, kdo byli na MOPíkovském táboře na Chvalově (a sice Lukášek, jeho bráška Honzík a bratranec Jáša) vždycky hned vytáhli z kapsy provázky a pustili se do přebírání, které se při táborových zábavách naučili. Baví to i jedenáctiletou Dominiku, která s námi také byla, a tak se přidala a nakonec se nechali strhnout i dospělí. Ale hlavní, čím jsme se zabývali, bylo samozřejmě pozorování okolní přírody – a tak předávám slovo Evě Legátové z Chanovic, která nám o tom poslala podrobný zápis:
Vydali jsme se ze Strakonic vlakem do Husince, odkud jsme pokračovali pěšky do obce Běleč. Hned na začátku cesty jsme potkali párek kobylek křídlatých. Z rostlin jsem ukazovala chrpu parukářku, škardu vláskovitou, čilimník(ovec) černající a pavinec horský. Protože v obci Běleč se prokazatelně nachází bludný kámen, trochu jsme si zašli, ale cestou jsme pozorovali kobylky křovištní a vyfotila jsem kociánek dvoudomý. Pak jsme konečně stanuli pod Osulí. Nalezla jsem zde (= pod Osulí) mochnu přímou, kterou zde již loni sbíral strakonický botanik Ing. Radim Paulič. Během výstupu na Osuli jsme viděli hvězdovku. Na hradě jsme měli chvilku na šneky - boděnka, drobnička, možná závornatka, ještě zuboústka trojzubá a podkornatka žíhaná. Z rostlin jsem našla samorostlík klasnatý, lilii zlatohlavou, lýkovec jedovatý, vemeník a jetel zlatý. Na hradě poletoval přástevník kostivalový. Z Osule jsme šli do Strunkovic nad Blanicí. Pan Hrdlička cestou nalezl cvrčka polního a chobotnatku plochou. Ve Strunkovicích byla možnost občerstvení. Lipani v Blanici tentokrát nebyli, fotila jsem si bourovce březového. Ze Strunkovic jsme jeli vlakem zpět. - ah, el -

Už dávno jsme se chtěli podívat společně na vrch Pučanku. Tato přírodní rezervace totiž patří k místům s výskytem vzácné vápnomilné květeny. Na sobotu 13. 7. 2013 jsme tedy naplánovali výlet na Horažďovicko, s tím, že podle přání účastníků a podle počasí si vybereme některou z více možností – a jedna z nich bude právě Pučanka. Uvažovali jsme ještě např. o tom, že bychom šli do Těchonic a odtud na vlak do Pačejova, ale to bychom museli hodně pospíchat, abychom to vůbec stihli – a tak raději zařadíme tento cíl jindy. Nejspíš až pojedeme zase někdy najatým autobusem, protože veřejnou dopravou jsou menší obce bohužel čím dál tím hůř dostupné. Akce se jako obvykle kryla s několika jinými, a tak přišli jen ti nejvěrnější - 10 dospělých a jedenáctiletá Dominika. Dojeli jsme vlakem do Velkých Hydčic (s přesedáním v Horažďovicích předměstí) a v 7:21 jsme byli na místě. Botanik Ing. Radim Paulič nás vedl nejdříve po silnici do obce Hejná, kde jsme viděli např. mochnu šedavou a tolici nejmenší. V Hejné jsme odbočili doleva na pěšinu vedoucí do smíšeného lesa a stoupali jsme směrem k vrcholu kopce. Po cestě jsme si ukazovali jak rostliny, tak různé drobné živočichy. Ze všeho nejdříve jsme našli na okraji lesa kruštík tmavočervený. Ti, kdo ho ještě neznali, se podivovali jeho vůni – připomíná totiž vanilku. V lese jsme viděli např. odkvetlou okrotici bílou, kvetoucí okrotici červenou, hlístník hnízdák, prorostlík srpovitý, lilii zlatohlavou, ostružiník skalní, orlíček obecný, rulík zlomocný, chrastavec lesní a jiné rostliny.
Každou chvíli jsme se zastavovali i u lesních jahod, kterých je letos (na rozdíl od borůvek) docela hodně. Hodně času zabralo fotografování, a to jak různých zajímavostí, tak i výhledů do krajiny. Z Pučanky jsme zamířili na vrch Kozník (637 m n. m.), což je jeden z nejvyšších kopců v okolí, kde jsme si ukázali vikev hrachovitou, růži polní, hlístník hnízdák, kruštík širolistý, hrachor lesní. Po jižních svazích Kozníku jsme došli na silnici a po ní aži do Žichovic, a protože jsme měli ještě čas, podívali jsme se i k Žichovickému jezírku v nedalekém bývalém vápencovém lomu na vrchu Kočí břeh. Jeho předností je vlastní pramen, vysoké skály a hojnost zeleně v okolí, a tak jsme ho chtěli ukázat těm, kdo o něm zatím pouze slyšeli. Protože ale je v soukromém vlastnictví, jen jsme nakoukli a zase pokračovali v naší cestě. V okolí jezírka rostou vzácné vápnomilné rostliny, z nichž jsme si ukázali např. hnilák lysý, vlnici chlupatou, hrachor chlupatý, vítod chocholatý, spousty kruštíků tmavočervených. Přímo v jezírku rostl rdest kadeřavý, ostřice nedošáchor a stolístek klasnatý. Po celou dobu jsme si vyprávěli různé zajímavosti, našli jsme si čas prohlížet si všechno podrobně a ukazovat si navzájem, zkrátka nálada byla výborná a přispělo k ní i mimořádně příjemné počasí. Výlet se všem účastníkům líbil a určitě bychom se chtěli někdy do této oblasti znovu podívat. - ah, rp -
Eva Legátová dodává ještě tyto pozorování:
rostliny: pastinák setý tmavý, mochna šedavá, tolice nejmenší, kruštík tmavočervený, okrotice bílá, okrotice červená, hlístník hnízdák, bělozářka větevnatá
živočichové: punčoškář zemní (pavouk – cedivkovití), skvrnopásník jilmový (píďalka), zavíječ kopřivový, tesařík skvrnitý, ploštička pestrá, zaoblenka černá. - el -
Poznámka pod čarou a nakonec.
I u venkovské zídky je živo. Tak by se dalo říci o nálezu zajímavých měkkýšků u jedné ze zídek malé zahrádky při stavení v obci Hejná. Zde po krátkém šťourání v zemi se podařilo najít skelnatku drnovou (Oxychilus cellarius), srstnatku chlupatou (Trochulus hispidus), údolníčka drobného (Vallonia pulchella), údolníčka šikmého (Vallonia excentrica), kuželíka drobného (Euconulus fulvus), boděnku malinkou (Punctum pygmaeum), oblovku lesklou (Cochlicopa lubrica), drobničku válcovitou (Truncatellina cylindrica), vrásenku okrouhlou (Discus rotundatus) a slimáčka síťkovaného (Deroceras reticulatum). Nálezů zvířeny bylo více, ale to už bylo jiné povídání. – vh-

Jelikož je kraj západně od Vodňan mojí srdeční záležitostí, druhý výlet, jehož průvodcovství jsem se zhostil, mířil opět do těchto končin. Necelý rok po nenáročném putování mezi rybníky byl hlavní částí a cílem naší trasy výšlap na vrch Hrad u Skočic, kde se harmonickým způsobem pojí přírodní krásy s historickým poselstvím dob dávno minulých.
K výletu jsem se připojil až v samotných Skočicích a mohl jsem si užít nezapomenutelný pohled na autobus, vyplivující účastníky putování – nikdo jiný než oni totiž autobusem v tu dobu necestoval. Před zahájením výstupu k 667 m n. m. vysokému kopci jsme si prohlédli tři místní pamětihodnosti. Chátrající a neudržovanou tvrz, kapličku ukrývající Skočický pramen a kostel Navštívení panny Marie, který je nejviditelnější dominantou obce. Po jejich krátkém představení a prohlédnutí jsme se vydali zprvu po asfaltové cestě k vrcholu Hrad. Ještě před vstupem do lesa jsme si mohli užít krásné výhledy východním směrem do rovinatého okolí Vodňan až k elektrárně Temelín, od které se zdvihal zalesněný pás Píseckých hor.
Asfaltová lesní cesta nás vyvedla do více než poloviny stoupání, les zde místy připomínal šumavskou krajinu. Po odbočce ze silnice jsme se už zanedlouho octli v samotném srdci kopce – přírodní rezervaci Skočický Hrad. Na 29 hektarech je nejpodstatnějším předmětem ochrany porost květnaté bučiny, která se blíží původnímu složení lesa. Z vrcholu s hraničním kamenem jsme postoupili k nedalekému zbytku pravěkého a středověkého hradiště. To bylo významným sídlem jihočeské krajiny ve všech významných historických epochách počínaje dobou bronzovou a konče slovanským osídlením v polovině prvního tisíciletí našeho letopočtu.
Z Hradu jsme po turistické značce sestoupili do vísky Vitice, která nás upoutala krásnou návsí a romantickým okolím. Z Vitic jsme již v rovinatém terénu pokračovali po hrázi dvou rybníků a na dohled třetího. Idylu putování narušilo pouze objevení několika set mladých okounů (z toho již značné části mrtvých), kteří se ocitli ve vodní pasti po povodních pod výpustí jednoho z rybníků. Zkontaktoval jsem svého příbuzného – sportovního rybáře, který svědomitě dorazil a ryby odlovením zachránil.
Cílem našeho výletu byla obec Svinětice, kde jsme u kapličky sv. Jana Nepomuckého a historicky cenného kamenného mostu naposledy odpočinuli, abychom se mohli vydat k nedaleké železniční zastávce a očekávat spoj zpět domů.
Po celou dobu výletu se vytvářely zájmové skupinky zkoumající pozoruhodnosti rostlinné i živočišné říše. Největší pozornost poutaly hmyzí objevy. Před stoupáním k vrcholu Hradu poletující přástevník chrastavcový (Diacrisia sannio), žlutavka dlouhonosá (Polypogon tentacularia). Před hradištěm jsme objevili samečka a poté na vyhlídce i samičku brouka větevníčka bělavého (Platystomos albinus) z čeledi větevníčkovití (Anthribidae). Z rostlin jsme krom jiných obdivovali rozkvetlou lilii zlatohlavou (Lilium martagon).
I přes nízký počet účastníků (10) a mračna komárů, kteří o sobě v zamokřené krajině po povodních dávali vytrvale vědět, se akce vydařila. Pokud inspirace dovolí, jistě se ještě na Vodňansko v dohledné době vrátíme. - jj -

Výlet na Drahonicko (v sobotu 18. 5.) jsme měli my vedoucí snad za odměnu, jak byl hezký. Nepamatujeme si, že by mezi těmi více než 150 dosavadními byl nějaký nevydařený, ale přecejen některý je pro nás náročný víc, jiný méně. Obecně platí, že lektoři a organizátoři sami oproti ostatním toho tolik z akcí nemají, i když to asi není na první pohled vidět, ale tentokrát do byla opravdová idyla. Navštívili jsme krásná místa, bylo velice příjemné počasí, žádné starosti ohledně dopravy a jiných záležitostí, v seznamování účastníků s okolní přírodou jsme měli zdatné pomocníky (Evu Legátovou a Radima Pauliče), atd. Bylo nás jen 9 (a jeden pejsek), což je trochu škoda - asi to bylo dáno tím, že podle předpovědi i ranního počasí to vypadalo na déšť. Navíc ne každý zná chráněný smíšený les Míchov a třeba ani netuší, jak je zajímavý. Složení skupiny bylo až legračně různorodé: dva důchodci, čtyři středněvěcí, tři mladí, z toho muži a ženy skoro půl na půl.
Prvním odpoledním autobusem jsme se svezli do Drahonic (dorazil tam ve 12:51) a vyšli směrem k Míchovu, což bylo sice po silnici, ale bez velkého provozu. Je lemována mnoha velkými, zdravými stromy (hlavně duby), v okolí jsou pole a na jednom z nich jsme k našemu překvapení našli pěstovaný kmín. Ozývalo se ptactvo (skřivan, pěnkava...), v loužích poblíž cesty bylo možno pozorovat skokany, tu a tam se odněkud ozývaly kuňky. Brzy jsme dorazili k rezervaci označené tabulemi a nápadné už na první pohled velkou pestrostí rostlinných i živočišných druhů. Některá chráněná území vypadají na svých okrajích jako obyčejný les nebo palouk a není zřejmé, v čem jejich hodnota spočívá. V Míchově je zvlášť v tuto roční dobu všechno tak šťavnatě zelené, rozkvetlé a oživené rozličným cvrkotem, že se každý podiví, jak je v naší ze všech stran přeměněné krajině tohle vůbec ještě možné. Navíc nejde o neprostupnou džungli, ale o území připomínající nějaký zámecký park. Prostor mezi stromy je tak hustě zarostlý původními druhy rostlin, že se sem zatím ještě nerozšířila invazní netýkavka malokvětá, ani zde nebují ruderální plevele. Mezi trsy ostřice třeslicovité jsme viděli zběhovec plazivý, ptačinec velkokvětý, mařinku vonnou, konvalinku, pryskyřník zlatožlutý, pitulník žlutý, kostival lékařský, pšeníčko rozkladité, lilii zlatohlavou, kokořík mnohokvětý, pomněnku lesní, plicník tmavý, hrachor lechu, pstroček dvoulistý, biku hajní a další druhy. V ostřicovém porostu se ne všude dostala semena k zemi, ale někde ano. Napomohly tomu stopy zvěře, ostrůvky tvořené většími vrstvami napadaného listí (hlavně dubového a lipového), vývraty, tekoucí voda atd. Na lesní cestě jsme našli řeřišnici nedůtklivou a řeřišnici křivolakou. Z keřů jsme viděli hlavně bez hroznatý, ze stromů lípu srdčitou, jeřáb ptačí, dub letní, jasan, javor klen a smrk.
V malém štěrkovém lomu jsme našli spoustu vodního živočišstva: potápníky, skokany skřehotavé, čolky velké, pulce blatnic (poznají se podle světlé barvy a úctyhodné velikosti), larvy vážek... Podrobně jsme prozkoumali i vypuštěný rybník Osek . Viděli jsme na jeho dně například stopy srnčí zvěře.
Na mokřině v řepkovém poli na okraji lesa Míchova nás upoutal malý drobný plevel – myší ocásek nejmenší (Myosurus minimus).
Eva nám půjčila kelímkovou lupu, abychom si pod ní mohli prohlédnout krásně chlupatou larvu některého ze štětonošů. Zvětšili jsme si i jiné larvy a hmyz. Ne všechno jsme uměli zpaměti určit, a tak jsme chvílemi listovali v knihách, které Vilda i Eva berou na výlety s sebou. Všichni jsme také měli fotoaparáty a fotili malé ropuchy, velké skokany hnědé (i když u těch to vzhledem k jejich čilosti bylo dost těžké), slepýše, motýly (soumračníka, bělásky) a samozřejmě i květiny, stromy i vzdálenější krajinu.
Dále jsme pokračovali k Sudoměři a do Ražic. Lákal nás rybník Řežabinec, kde se dají pozorovat hejna racků, rybáků a dalšího ptactva. Našli jsme si palouk u jižního břehu (kde jsme kdysi měli ornitologickou akci s panem Ivanem Janou) a dívali jsme se dalekohledem na potápky roháče, zatím bohužel bez mláďat. Na ně by byl zvlášť hezký pohled, protože jsou pruhovaná jako děti oblečené do pyžamek. Někdy se dokonce vozí některému z rodičů na zádech mezi křídly jako na lodičce. Když jsme pak šli od rybníka k nádraží, ještě jsme si připomněli knihu Jaroslava Haška „Povídky z ražické bašty“, protože jsme baštu na své cestě míjeli. Rychlík nám jel v 18:40 a do Strakonic dorazil v 18:50. Po cestě jsme ještě povídali, co dalšího kdo viděl. A také mezi námi koloval krásný křemenáč... - ah -

„Na Plzeň, Vávro, na Plzeň, tam je náš cíl!“… Tahle okřídlená věta z povídky Šimka a Grossmanna se kdekomu z naší padesátičlenné skupiny (včetně pana řidiče Doška) vybavila v sobotu 27. 4. 2013 při odjezdu na další z výletů organizovaných Šmidingerovou knihovnou ve spolupráci se ZO ČSOP. Vyráželi jsme v 7:00, za Plzní jsme se dali na sever a před desátou jsme dorazili k zámku Krásný Dvůr, kde nám vedoucí zájezdu pan Karel Taschner dojednal návštěvu. Zámek už zvenku působí velice sympatickým dojmem, což bylo umocněno krásně kvetoucí magnólií na nádvoří. Uvnitř jsme svorně litovali, že se zde vyžaduje hodně velký příplatek za fotografování (500 Kč), protože snímky by byly rozhodně moc hezké. Místnosti jsou vkusně upravené v dobovém stylu, a i když tento zámek byl „svozový“ a ne všechny exponáty z něj pocházejí, všechny jednotlivosti navzájem ladí a dobře dokumentují svou dobu. Převládající styl je klasicistní. To platí i na drobné ozdobné stavby v parku, přičemž poprvé u nás se zde objevily i prvky novogotiky.
Někoho zaujaly v zámku především vystavené staré atlasy, někoho porcelán, předměty denní potřeby (např. hodiny poháněné tak, že se každý den umístily k hornímu okraji svislého sloupku a jak vlastní vahou sjížděly dolů, ručičky se podle toho otáčely), obrazy – například portréty loveckých psů (v životní velikosti), kteří byli kdysi na zámku chováni a byli vyobrazeni i se svými jmény. Také ukázky barokní krajinomalby byly často oživeny nejen skupinkami lidí, ale i zvířat. Kromě loveckých motivů jsme viděli různé venkovské výjevy, z nichž některé nám svým stylem připomněli výzdobu hudebního sálku na strakonickém hradě, kde se často konají vystoupení dětí ze ZUŠ. Zatímco ale u nás jsou vyobrazené hlavně různě ořezané a znetvořené stromy, na obrazech v Krásném Dvoře převládaly pěkně rozrostlé, zdravé. V jedné místnosti byly paravany, nádobí aj. ozdobeny samými rostlinnými motivy, často hodně nezvyklými. Některé misky měly např. tvar kapusty. Zkrátka, k přírodovědnému zaměření našeho zájezdu se zařízení zámku dobře hodilo. A to nás ještě čekal anglický park, což byl náš hlavní cíl. Jan Rudolf Černín jej založil v letech 1783 – 1793 jako první svého druhu u nás. V mnohém byl dokonce vzorem při budování parku v Průhonicích. Velmi jej obdivoval při své návštěvě J. W. Goethe. Po tomto básníkovi byl pak pojmenován obrovský dub, jeden z nejstarších v Čechách. Dnes je z něj už jen torzo, ale ještě do devadesátých let byl naživu, ačkoliv vyhořel a jeho dutina byla vyzděna. Pak byl bohužel nešetrně ořezán a uschl. Takovéto události se dějí často a někdy se nevyhnou ani památkově chráněným stromům.
Přijeli jsme snad v tu nejhezčí dobu, kdy stromy byly už olistěné, ale skrz jejich koruny bylo ještě dobře vidět. Hýřily všemi odstíny mladé zeleně a některé právě kvetly (hlavně javory mléče). K romantickým prvkům, které byly v parku kdysi vybudovány, patříval i umělý vodopád, dnes již bez vody. Z kvetoucích rostlin jsme mohli vidět sasanky lesní i pryskyřníkovité, dymnivku dutou, fialky, plicníky…
Pokračovali jsme do Žatce, kde nás čekala návštěva Chmelařského muzea. To je v dubnu ještě zavřené, ale po telefonické domluvě jsme měli možnost si jej přesto prohlédnout a poslechnout si výklad. Podrobně jsme se seznámili s tím, jak se žatecký chmel, proslulý svou kvalitou, v minulosti pěstoval, skladoval a zpracovával - jaké nástroje se využívaly, jak se vyvíjela podoba chmelnic, jak se prováděly postřiky proti škůdcům atd. To, že Žatec je městem piva, připomínaly i vtipné nápisy – úryvky z písní a různá úsloví. Např.: „Pivo dělá žízeň teprve krásnou“. Ve zbytku času před odjezdem autobusu si každý prohlédl to, co uznal za vhodné. A zase bylo poznat, že jsme zaměřeni hlavně na přírodu. Hodně pozornosti například vzbudila klášterní zahrada, kde se pěstují léčivé byliny. Někteří z nás viděli Křížovu vilu s výstavou dřevěných hraček, někdo navštívil Palác chmele a piva, někdo spěchal nejkratší cestou k radniční věži, někdo se jen tak procházel a vnímal příjemnou atmosféru města, jehož krásu můžeme obdivovat v mnohých filmech, které zde byly natočeny. Po cestě zpátky jsme si dopřáli ještě krátkou zastávku u kláštera Mariánská Týnice. Je dílem proslulého stavitele Santiniho a velice se nám všem líbil, i když jsme si jej obešli jen zvenku.
Z oken autobusu jsme na některých místech viděli známky nedávných přívalových dešťů. Letošní teplý leden, pak zase pro změnu pozdní příchod jara, náhlý přechod skoro k letním teplotám… to všechno působí nepřirozeným a nepříjemným dojmem a svědčí o tom, že civilizace má na počasí nepříznivý vliv. I jsme si o tom v autobusu povídali – například o zkušenostech sportovních letců, kteří při plachtění na větroni vnímají rozdíl mezi zalesněnou krajinou a přehřátými plochami zbavenými stromů. Nad těmi stoupá horký vzduch a vytlačuje mraky výše, než je zdrávo. A místo aby si lidé za těchto okolností vážili každého lístečku, chovají se k dřevinám čím dál víc bezohledně. Viděli jsme to i při silnici. Všude plno větví připravených ke štěpkování, kmeny plné velkých ran otevřených infekci… to vše provedené s velkou horlivostí a většinou úplně zbytečně. Jednalo se o stromy, které ničemu důležitému nepřekážely ani nikoho neohrožovaly. Ať se pohybujeme ve městech nebo v krajině, na každém kroku se s něčím takovým setkáváme, a i když se snažíme něco proti tomu dělat, většinová společnost má jako obvykle navrch. O to víc nás těší takové aktivity jako například nedávné sázení stromů v okolí Helfenburku (13. 3. 2013). Radost jsme měli i z dnešního výletu, protože to hezké převládalo a navíc ve společnosti účastníků podobných akcí jsme mezi samými spřízněnými dušemi. - ah -

Po zkušenostech z dřívějška (např. z 16. 4. 2002, viz zápis) jsme odhadli, kdy tak asi rozkvete dymnivka dutá ve Štěkni a naplánovali na středu 3. 4. 2013 procházku k nalezišti – pořád ale přetrvává zimní počasí, a tak jsme po příjezdu do Štěkně (odpoledním mladějovickým autobusem) cestu ze zastávky Dobrá Voda jen ukázali v parku patřičné místo. S tím, že každý se na něj pak vypraví podle svého uvážení v době, kdy už tam toho bude více k vidění. Dymnivka pokvete přibližně v tu dobu, kdy kvete i javor mléč nebo kdy začínají rašit jírovce. Všech 14 účastníků (včetně dvou malých dětí) projevilo zájem jít se podívat do zámku. Měli jsme to předem telefonicky domluvené, a tak jsme prošli hezky opravené a vyzdobené místnosti, vyslechli si výklad a vyptali se na spoustu podrobností. Velkým zážitkem byly i tentokrát krásné fíkusy a jiné rostliny v květináčích na chodbách. A také podivuhodné staré stromy v parku, z nichž nejznámější je obrovský dub se spodními větvemi plazícími se po zemi. - ah-

V sobotu 23. 3. 2013 probíhaly dvě akce naráz. Nejdříve jsme se s panem doc. Ing. arch. ThLic. Jiřím Kupkou, PhD. podívali do kostela Panny Marie Bolestné na Podsrpu a do jeho ambitů. Výklad byl stejně zajímavý jako při minulé akci v kostele sv. Prokopa, účast byla vzhledem k ledovému větru o něco menší (120, z toho 5 dětí). Zopakovali jsme si podrobnosti z historie kostela, s kterými se někteří z nás seznámili už při jeho první společné návštěvě 12. 5. 2007 (http://www.csop-strakonice.net/obsah/vychazky/botanik7.htm). Po skončení následoval výlet na tůně u Hajské, kterého se zúčastnilo 15 dospělých a 3 děti. Byl s námi i pan Ing. Josef Pecka, s kterým jsme o několik dní dříve (19. 3.) zažili velmi pěknou přednášku o zajímavostech středního Pootaví, při které se sešlo 62 dospělých a 3 děti. Výpravu vedl Vilda. Nejdříve jsme si od kříže na návrší proti kostelu ukázali okolní kopce a připomněli jsme si výklad, který nám k nim kdysi (20. 6. 2001 – viz zápis) podal pan Václav Chán. Pak jsme pokračovali k tůním. Zatím je vidět vyrážející žebratku a lakušník, ale to nevadí, protože se každý může na místo vrátit v takovou roční dobu, jakou si vybere. Doporučovali bychom červen – viz zápis z 20. 6. 2001. - ah -

V sobotu 16. 3. 2013 probíhalo sčítání kání trochu jinak než obvykle.Vilda se totiž vypravil do Radomyšle už ráno, káně zaznamenal (v počtu 3) a s naší skupinou se pak vracel do Strakonic jinou cestou, než jakou se vydáváme jindy. Bylo mrazivo, dalo se procházet i po méně přístupných místech, a tak jsme se rozhodli jít napřed ke sv. Janu jako vždycky, pak k židovskému hřbitovu k Oseku, dále do Rovné a přes Řepici do Strakonic. Bylo nás 15, z toho 2 děti. U kostela sv. Jana jsme viděli poštolku obecnou a cestou okolo kopce Chlumu jsme pozorovali krkavce velké. Počasí bylo slunečné, přitom ale spíše zimní, než jarní. Nebýt zelených polí, vyrážejícího česneku viničného, přeletujících kvíčal apod., podle teploty vzduchu bychom březen neodhadli.
Ukazovali jsme si cestou i historické památky, z nichž největší pozornost vzbudil rodný domek Josefa Kováře, nálezce Rukopisu zelenohorského (byli s námi totiž i úplně noví účastníci, kteří o této radomyšlské pamětihodnosti zatím nevěděli).  Nezapoměli jsme ani na povídání o obojživelnících, jejich tahu a postupném objevovaní v jarní krajině. Při cestě okolo Rovné jsme na louce nedaleko NPP Rovná pozorovali volavku bílou a pobíhající konipasy bílé mezi mokřinami. Naše cesta končila lehkou prohlídkou řepického hřbitova, kde jsme obdivovali staré náhrobníky rodu Hodějovských a Řepických. Cesta do Strakonic již uběhla s povídáním o řepických rybnících, místních pověstech, zaniklém lomu nad Blyskavcem a tamní dobré vodě. - ah -

Sobota 23. 2.2013 začínala z našeho pohledu hezky, ale soudě podle prázdných ulic, moc nás tenhle názor nemělo. Mírně, příjemně mrzlo a hustě se sypal takový ten droboučký sníh, který je nenápadný, ale přitom ho rychle přibývá. Na autobusové nádraží, kde jsme měli sraz na další z našich přírodovědných výletů, kromě nás nikdo nepřišel... nakonec nás ale bylo osm, protože někdo přistoupil do autobusu na Míru, někdo čekal přímo ve Střelských Hošticích.
Prvním bodem programu byla prohlídka malého, ale velice sympatického Muzea řeky Otavy a voroplavby. Na požádání je totiž možné jej navštívit i mimo sezonu. Prováděla nás paní Bc. Eva Janochová, která se na vzniku expozice podílela a má o všem, o co jsme se zajímali, rozsáhlé znalosti. A tak jsme měli radost jak z hezkého muzea, tak z výkladu i ze společné procházky Hošticemi. Když jsme šli společně k Domince, pozorovali jsme u silnice asi 10 mlynaříků dlouhoocasých. Na poloviční cestě k Domince jsme se rozloučili a pokračovali k pomníčku, který byl v tomto lesíku postaven na památku tří ruských zajatců zastřelených Němci 25. 4. 1945. Povedlo se jim utéci z transportu a skrýt se, ale jen na krátkou dobu – 5 dní. Mluvili jsme i o Františku Gálovi z Dražejova, který je po bombardování lokomotivy na nádraží v Katovicích spolu s dalšími 200 vězni pustil z vlaku. Rádi bychom se dověděli, co se s tímto statečným člověkem pak stalo a zda konec války přežil, ale zatím se nám nepovedlo se na to doptat.

Dominka je nedaleko Střelských Hoštic při silnici směrem na Horažďovice. Nevraceli jsme se zpět, ale pokračovali jsme lesem a mezi poli k železniční stanici Horažďovice – předměstí. Libovali jsme si, jak je krajina hezky zasněžená a jak se nám hezky jde, i když jsme si museli cestu prošlapávat. Proti městu, kde jsme nešťastní ze solení silnic a chodníků, to byl velký rozdíl. Na čistém sněhu jsme díky Evě Legátové mohli pozorovat i známky života – drobní živočichové se totiž vyskytují i na místech, kde je málokdo čeká a objeví. Jedním z nich byl zajímavý nález pavouka čelistnatky, která se pohybovala na sněhu. O kousek dál jsme se setkali s drobnou muškou, snad … O kousek dál jsme v zahradě jedné z chat viděli kvetoucí vilín. Než jsme došla na nádraží v Horažďovicích předměstí, tak jsme ještě viděli přelet káně lesní a na zasněžených polích malé stádečko srnek. U nádraží jsme již mohli pozorovat občasné stopy od zajíců polních. Horažďovické nádraží – předměstí nás pohostinně přivítalo teplou čekárnou. Takže jsme zbytek čekání na vlak mohli povídat o sušených křížalách prof. Skalické nebo o našich plánech na měsíc březen. - ah -

V zimě si nikdy nemůžeme být jisti počasím, a tak nás napadlo na sobotu 26. 1. 2013 vyhlásit výlet do Prahy - na část dne ven, na naučnou stezku v okolí parku Podvinní (mezi Prosekem a Vysočany) a pak hezky do muzea, do tepla. To jsme ještě nevěděli, že na ten den opravdu vyjde kromě spousty sněhu i pořádný mráz. Když se k tomu připočítá chřipková epidemie a to, že někteří naši stálí příznivci seděli ve volebních komisích, vychází obzvlášť nízká účast: 4. Zato spokojenost byla jako obvykle velká. Zvlášť proto, že přišel zase po delší době i pan Kubiš, nadšený fotograf, který pochází ze Slovenska a v Praze byl naposled asi před třiceti lety. Byla to velká radost, vidět ho objevovat to všechno, čím se může naše hlavní město pochlubit. Chodili jsme společně po ulicích a ukazovali věže, hezky opravené domy, staré stromy, malebná zákoutí...

Naučnou stezku jsme kvůli tomu nechali na jindy, ale do muzea jsme se podívali - a sice do Národního zemědělského, které je na Letné poblíž Národního technického muzea. Je tak trochu v jeho stínu, i když je neméně zajímavé. Zrovna milovníkům techniky ho lze jedině doporučit. Měli jsme navíc štěstí na výborného průvodce, pana Hencla, a tak co se nám obzvlášť líbilo, to byly ukázky všech možných typů traktorů a povídání o nich. Nejvíc nás zaujal německý Bulldog. Měl být pokud možno jednoduchý, a tak skoro všechno bylo z litiny... některé součástky sloužily více účelům, podle toho, kam se zrovna přendaly... ale hlavní výhodou byla přizpůsobivost ohledně paliva. Oblíbily si ho kvůli tomu i cirkusy. Cokoliv se kde na cestách sehnalo, všechno bylo k použití, od nafty až po petrolej. I cena byla ve srovnání s ostatní soudobou technikou příznivější, byť ne zrovna nízká (za stejné peníze by se dalo pořídit dvacet párů koní).

NZM jsme si vybrali hlavně kvůli dlouhodobé výstavě "Od věku sloužím člověku". Týká se uchovávání potravin, obalů a jejich recyklaci aj., a to od pravěku až po současnost. Důležitost této tematiky dokládá např. informace uvedená na jednom z panelů: že v rozvojových zemích se přibližně 50 % potravin zkazí a nedá se využít.

Prohlédli jsme si i další výstavy: "Poslové dobrých zpráv" (o poštovních holubech), "Chlévská lyrika" (básně ze života venkovanů a domácích zvířat, které doprovázejí fotografie Jindřicha Štreita) a "Co pamatuje strom a lidé zapomněli?" (o vývoji všech typů lesů a jejich obhospodařování).

Po cestě autobusem domů jsme ještě využili společného času k povídání - o Praze, o kurzech zdravé výživy pořádané ekoporadnou ŠK, o fotografování a o tom, co máme na konec zimy a na jaro dalšího v plánu.   -ah-

V sobotu 19. 1. 2013 při dalším sčítání kání jsme na srazu byli příjemně překvapeni, že je nás aspoň 5 (z toho 2 s běžkami, 3 bez nich), protože bylo předem jasné, že nejmíň polovina trasy povede po neprohrnutých cestách a že závěje budou místy hodně hluboké. Navíc panuje chřipková epidemie. Princip sčítání je ale jasně daný - v určený den se zkrátka jde, aby hlášení mělo smysl a nebylo roztříštěné. Nanejvýš se může termín nepatrně posunout, ale pokud možno ani to ne. Proto také je nás tak málo. Ne každý je ochotný na sebe takový závazek brát, byť z našeho pohledu zase o tolik nejde. Data víme dlouho dopředu, a tak si cestu naplánujeme a pak s ní počítáme. Zápisy z minulých let lze najít na www.csop-strakonice.net v oddílu Botanické procházky.
Vždycky jen tak pro legraci sčítáme i lidi, které v krajině potkáme, a zatímco jindy vychází výsledek ve prospěch kání, tentokrát tomu bylo opačně. Některé cesty kolem Radomyšle totiž byly upraveny pomocí sněžné frézy, což přecejen několik místních obyvatel vylákalo. Káně jsme zaznamenali jen tři, poštolky dvě. Viděli jsme ještě také kvíčaly, sojky, straky, zvonky, strnady, strakapouda velkého... Slyšeli jsme hlasy hýlů, křižovali stopy srnčí a dalších zvířat. Těžko se ale určovaly, protože sníh byl sypký. Stáda srnek jsme potkávali na stejných místech jako vždycky a díky sněhu jsme mohli vidět i místa, kam chodí zalehnout. Eva Legátová a Radim Paulič bez potíží určovali uschlé zbytky rostlin čouhající ze sněhu (např. durman) a kromě toho jsme si všímali i rozmanitosti ve vzhledu pupenů u jednotlivých druhů dřevin. Z těch vzácnějších jsme si ukázali např. řešetlák počistivý, který roste na cestě od kapličky k Domanicím. Měli jsme tentokrát jako účastníka i nováčka, dvaadvacetiletého Jiřího z Čejetic - o sčítání kání toho ale hodně věděl ze školy, protože navštěvoval ZŠ Štěkeň a zná se tedy s panem učitelem Žitným (který je do akce Buteo se svými žáky také zapojen).

Pro nás, kdo chodíme touto cestou třikrát i vícekrát za rok, je samozřejmostí, že je pokaždé jinak zajímavá a stojí za to ji takhle pořád dokola opakovat. Abychom měli o nějaké lákadlo víc, dáváme do pozvánky ještě téma, které budeme cestou přednostně probírat - pro ty, kdo se chtějí během chůze něco zajímavého dozvědět. Tentokrát jsme vybrali povídání o původních druzích keřů. U pobočky ŠK v Husově ulici máme od prosince vysazen dřín a klokoč, v časopisu Kompost jsme v čísle 10/2012 uveřejnili článek pana Martina Němce z jihočeského sdružení "Pro živou krajinu" a měli jsme s ním na to téma i přednášku. Můžeme nabídnout k vypůjčení i publikace z fondu ŠK. Při procházce jsme si povídali mj. i o tom, jak důležité jsou původní druhy dřevin pro včely a že je potřeba, aby se vyskytovaly v okruhu do 2 km od úlu. I na toto téma jsme napsali do Kompostu (do čísla 2/2013).

Poslední dobou si někteří lidé začali přivydělávat štěpkováním. Pokud jsme se dověděli, dohodnou si většinou zpracování větví z poražených stromů apod. Protože současná výkonná technika dokáže ze dne na den zlikvidovat i keře, a to z rozsáhlých ploch, bylo by potřeba takovéto aktivity v krajině hlídat - v případě větších zásahů by to bylo nepříznivé pro ptactvo i další obyvatele dřevin a přispělo by to k dalšímu snížení druhové pestrosti naší fauny.  -ah-

Seznam autorů: ah - Alena Hrdličková, rp - Radim Paulič, el - Eva Legátová, jj - Jan Juráš, vh - Vilém Hrdlička.