Rok 2014.

V sobotu 13. 12. 2014 jsme se vypravili do přírody pod vedením Františka Langmajera, tak jak jsme to mívali ve zvyku hlavně v období 2007 – 2008 a pak ještě tu a tam i v dalších letech. Tentokrát jsme mířili do Bohumilic v Čechách. Zopakovali jsme si tak trochu jednu z minulých cest, a sice z prosince 2007. Složení skupiny bylo zčásti stejné jako tehdy, ale většinou nové – už proto, že s námi šlo šest dětí, z nichž některé (jako například ani ne čtyřletý Jiřík) nebyly v roce 2007 ještě ani na světě.

Nejdříve jsme zamířili na Sudslavickou naučnou stezku, protože jsme se těšili na památnou lípu – rádi ji vídáme ve všech možných ročních obdobích a doufáme, že se uchová při dobrém zdraví. Obhlíželi jsme zdravotní řez a vyvázání, které by jí mělo pomoci, přičemž různí účastníci naší výpravy na to měli různý názor a stejně tak by tomu asi bylo v případě setkání odborníků, protože každý má k této problematice vlastní přístup. Je těžké odhadnout, jak bude strom reagovat, a tak někdo provádí ořez razantněji, někdo naopak, někdy to dopadne nakonec lépe, někdy hůře. Snaha vyhnout se nebezpečí pádu větví je pochopitelná, navíc staré stromy si opravdu odlehčují tím, že sem tam něco „odhodí“, zároveň je potřeba zohlednit to, že strom potřebuje výživu a získává ji pomocí listí – a měl-li by ho málo, mohlo by jej to vyčerpávat a nebezpečí nemocí a rychlého stárnutí by se tím ještě zvětšilo.

Všímali jsme si ale i historických památek, například staré slévárny nebo zbytků vápenky. František nám o všem vyprávěl. Zajímavá pro nás a samozřejmě hlavně pro děti byla i jeskyně, lezení po žebříku, úkoly na odhad vzdálenosti a vůbec všechno, co jsme cestou potkávali. Nebyl sice sníh tak jako v roce 2007, ale i tak jsme měli předvánoční náladu a nijak jsme nepospíchali, i když jsme vyjeli až odpoledne a zpět jsme měli možnost se vrátit už před večerem. Místo toho jsme se rozhodli pro pozdější spoj. Původně jsme mysleli, že se skupina rozdělí, ale dopadlo to tak, že čekat až do večera chtěli všichni. Měli jsme domluveno, že nám pan starosta ukáže vnitřek hezky zrekonstruovaného kostela, což se pak opravdu povedlo a velice nás to potěšilo. A stejně příjemné bylo i posezení v restauraci, kde se právě konal sraz harmonikářů. Atmosféra byla srdečná a ani se nám nechtělo na vlak.

Protože naše výlety jsou hlavně přírodovědné, přišli si na své i ti, kdo rádi nakukují pod kameny, prohrabují rostlinný opad a vůbec pátrají, co živého by mohli vidět. Eva Legátová si po výletě zaznamenala tyto nálezy: Od nádraží (vlahovka narudlá, plzák obecný - zahradní, skleněnka průsvitná, zuboústka trojzubá, slimáčník táhlý, skelnatka drnová, žihlobytka stinná, hlemýžď zahradní, páskovka keřová f. fuscolabiata, srstnatka chlupatá) a stínka - Protracheoniscus politus, která byla objevena dodatečně při prohlížení prázdné ulity zuboústky trojzubé. Pak jsme pokračovali podél Volyňky (hladovka horská, závornatka drsná, vrásenka okrouhlá a řasnatka břichatá) k Sudslavické lípě. Odtud jsme šli ke Staré vápence. Mamka si pamatovala, že tam Pavel Leischner před asi 7 lety ukazoval bradáček vejčitý, ale já jsem viděla jen nesmírně bohaté porosty hruštice jednostranné, hodně hvězdovek brvitých, dvě suché lilie zlatohlavé a jeden jediný šípek (bez listí, posílám Radimovi). Pak jsme se dostali do porostu lísek a zde to začalo být ještě zajímavější skalnice kýlnatá, vlahovka narudlá, vřetenovka hladká, vřetenatka obecná, páskovka keřová, vrásenka okrouhlá, srstnatka západní (Trochulus sericeus), skelnatka hladká (Oxychilus glaber). Dále stezka pokračovala kolem jeskyně, tam byla nádherná mnohonožka - prouženka podzimní (Megaphyllum projectum), pak dva žebříky se zábradlím a za chvíli jsme byli zpět na nádraží. U mostku přes Bořanovický potok byla nalezena vlahovka narudlá, srstnatka chlupatá, jantarka obecná a ke spatření byl mlynařík dlouhoocasý. V Bohumilicích jsem našla páskovku keřovou a na zdi pod kostelem srstnatku chlupatou, ale to již byla skoro tma.
- ah, el -

Na sobotu 29. 11. 2014 byl naplánován adventní jarmark písecké ZŠ Svobodná, a tak jsme měli jako každý rok jasno v tom, jaký cíl zvolíme pro listopadový výlet. Stalo se to už tradicí, že jedeme do Písku, dopoledne vyplníme procházkou nebo návštěvou některé z výstav apod. a ve 13 hodin se u vchodu do školy sejdeme se všemi, kdo chtějí podpořit hezkou akci, potěšit se výrobky dětí a rodičů a společně přivítat příchod adventního času.
Tentokrát jsme jeli do Písku vlakem, což obnášelo hodinové zdržení při přestupování. Nikomu z nás to nevadilo, protože při lesní cestě vedoucí z protivínského nádraží k městu máme vždycky co hledat a pozorovat, ale ostatní to asi odradilo, a tak zvolili autobus nebo auto, s tím, že se sejdeme až během dne. Cestu jsme tedy začali v pěti, pokračovali ve čtyřech, pak ve čtrnácti a nakonec zase ve čtyřech.
Počasí bylo poměrně příjemné, ale i tak jsme místo putování po okolí zamířili tentokrát pod střechu – navštívili jsme nejstarší fungující hydroelektrárnu v Čechách, která je zároveň i muzeem. Byla zřízena v roce 1888 v prostorách přestavěného Podskalského mlýna přímo v centru města, takže zvenku jsme ji znali už dávno a byli jsme rádi, že jsme ji konečně viděli i zevnitř.
Jarmark se vydařil stejně dobře jako pokaždé – pro ty, kdo se chtěli jen podívat, i pro ty, kdo využili příležitost nakoupit hezké a levné vánoční dárky. V jedné ze tříd se také jako obvykle konalo několik vystoupení mladších i starších žáků. Novinkou byla „čajovna“ s nízkými stolky a polštářky k sezení, kde se podávaly všechny možné dobroty od maminek.

Pozorovaní živočichové u Protivína nádraží:
Hlemýžď zahradní (Helix pomatia), vrásenka okrouhlá (Discus rotundatus), vřetenatka obecná (Alinda biplicata), srstnatka chlupatá (Trochulus hispidus), plovatka bahenní (Lymnaea stagnalis), terčovník vroubený (Planorbis planorbis), uchatka toulavá (Radix peregra)
Potkan obecný (Rattus norvegicus), myšice lesní (Apodemus flavicollis)?, hrbulka jižní, brhlík lesní (Sitta europaea), sýkora koňadra (Parus major), králíček obecný (Regulus regulus)
Pozorovaní živočichové v Písku na Podskalí
Oblovka lesklá (Cochlodina laminata)
- ah, el -

Dne 15.11.2014 jsme se opětovně sešli na železniční zastávce v Radomyšli, abychom se vydali na každoroční akci s názvem Buteo. Jedná se o sčítání ptačích dravců ve volné krajině. Více informací je možno najít pod tímto odkazem http://www.csop-strakonice.net/obsah/zoologie/kanata/csop_kanata.htm. Složení účastníků bylo různorodé. Od seniorů, přes aktivní chodce, turisty a děti.
Naše cesta vedla okolo rybníku Vraždy ke kostelu sv. Jana nad Radomyšlí. Zde jsme pozorovali běžné ptactvo, jako sýkory koňadry, strnady obecné, sojku obecnou a drozdy kvíčaly. Při kostele jsme očekávali poštolku obecnou, ale ta se v tu chvíli někde toulala. Na zdech kostela se někteří z nás pokusili o lov hmyzu a různých členovců. Zajímavostí byl výskyt slunéčka východního ve dvou exemplářích. Cesta od kostela nás zavedla k lesu Hájku a při jeho kraji jsme si v malém účastnickém počtu prohlédli zatopené koleje po zemědělské technice. Zde bylo možno najít drobné broučí larvy a komáří "patentky".
Cestou zpět do Radomyšle jsme sledovali otevřenou krajinu a na poli před Chlumem jsme uviděli více než 20 členné stádo srnčí zvěře. Nedaleko železničního přejezdu jsme se na chvíli zastavili a povídali si o vyhlášeném tématu "Zimní spánek zvířat". Povídání bylo doplněno fotografiemi a hlavně děti se je rádi prohlédli.
Cesta k Věnu byla zpestřena při jeho patě poukázáním botanika Radima Pauliče na růži Jundzillovu. Pár kroků odtud jsme navštívili starý sad, který dosud skýtá hojnost dobrého ovoce na vysokokmenech jabloní a hrušní. Ti kdo nepospíchali, byli více než spokojeni. Pavel Leischner se vydal na obhlídku malého lomečku na vrcholu Věna, ale asi s negativním výsledkem. Zajímavostí nedaleko Božích muk nad Domanicemi byl nález mrtvé lišky obecné. K ní jsme přistupovali opatrně. Její mršinu si rozebrali rozliční hmyzové.
Eva Legátová pro nás našla měkkýše trojzubku stepní v nedaleké porušené stráni. Zde také paní Klečková viděla se svým synem Vítkem tři káně lesní. Eva Legátová a Radim Paulič se nad Domanicemi odpojili, aby se opětovně ujistili ve výskytu durmanu. Ale prý nebyl. Za Domanicemi následovalo krátké sestupování k Hornímu řepickému rybníku se zastavením na drobné loučce s kamenným podkladem, kde jsme viděli saranče měnlivé a saranče zlatavé proložené měkkýšem suchomilkou obecnou. Čelo skupiny pospíchalo dál a její chvost se zastavil u břehů Horního řepického rybníku, aby se podíval po vodních živočiších. Příliš úspěšní jsme nebyli. Eva Legátová objevila berušku vodní bahnící se v loužičkách vody mezi listy. A dál při břehu jsme našli opuštěné lastury škeble rybničné.
Následující cesta vedla okolo zapomenuté studánky pod ohradou s vysokou zvěří, přes hráz Horního řepického rybníku s pěknými, vzrostlými duby letními a potom přes koleje polní cestou k zahrádkářské kolonii pod Ryšovou. Radim s Evou zde nalezli hořec brvitý a hořec křížatý.
Ale to se již blížila tma a tak se skupina rozdělila. Hrdličkovi a Pavel Leischner se vydali přes Ryšovou domů a zbytek skupiny putoval po silnici od Droužetic ke Strakonicím. Z účastníků vyzařovala únava a spokojenost. Posledním společným momentem bylo setkání s Ing. Miroslavem Treybalem, který dravce počítal také. Takže jsme měli společnou notu. K zápisu připojuji seznam zvířat a květin, který poskládala Eva Legátová s přispěním Radima Pauliče a mé drobné maličkosti. Celkem bylo pozorováno pět kání lesních, dvě poštolky obecné a snad jeden krahujec obecný. -el, rp, vh-

Díky obětavosti a nasazení paní Aleny Hrdličkové a manželů Taschnerových se mohli přihlášení účastníci těšit na druhou listopadovou neděli, kdy se uskutečnil další z autobusových zájezdů, tentokrát do okolí šumavských Hartmanic. První zastávka byla u mostu přes řeku Otavu v Čepicích. Most totiž od roku 2012 zdobí světově největší skleněná socha svatého Jana Nepomuckého, který zcela logicky jako patron vodáků stojí nad řekou a shlíží na proplouvající lodě. Na své si však díky nápadu autorky, paní Vladimíry Tesařové, přijdou i ti, kteří se vypraví pěšky přes most. Socha je totiž oboustranná, tudíž z vody i ze se sucha se lze pozdravit s patronem České země pěkně tváří v tvář. Věřme, že socha požehnaná samotným arcibiskupem pražským Dominikem Dukou zaručí obci náklonnost sv. Jana Nepomuckého, ochránce proti povodním .
Po této krátké zastávce jsme pokračovali přes Sušici do Hartmanic, kde jsme měli domluvenou prohlídku nejvýše položené horské židovské synagogy. Její historie sahá až do roku 1880, kdy místní početné židovské komunitě přestala stačit synagoga v sousedních Kundraticích a bylo rozhodnuto o zřízení vlastního svatostánku. Hned roku 1881 koupila obec pozemek a během tří let vznikla nejen synagoga, ale v přilehlém původním domečku i škola a byt rabína. V této době byly Hartmanice okresním městečkem s velmi výraznou převahou německého obyvatelstva a s početnou židovskou komunitou. Na sobotní bohoslužby docházelo cca 200 Židů z celého okolí. Začátek 20. století znamenal postupný odliv Židů z této horské oblasti do měst, zkázu však přinesla zejména 30. léta minulého století a nástup fašismu. Místní židovská komunita zanikla – někteří stihli odejít do světa, jiní skončili v koncentračních táborech a veškerý židovský majetek byl zkonfiskován wehrmachtem. Synagogu koupil krátce po zabrání místní truhlář Ferdinand Pelikán, který ji přestavěl (dost nešetrně) na truhlářskou dílnu. Musel však narukovat v barvách německé uniformy a v bojích druhé světové války na frontě padl. Truhlářská výroba pokračovala v bývalé synagoze i po válce a devastace objektu se prohlubovala. Když byl na začátku šedesátých let v těsném sousedství Hartmanic zřízen vojenský výcvikový prostor, stala se synagoga armádním skladem pneumatik. V osmdesátých letech minulého století byl stav budovy tak ohrožený, že byla věnována národnímu výboru ke zboření. Naštěstí sametová revoluce tento úmysl zhatila a v roce 2002 zakoupil bývalou synagogu Michal Klíma (syn spisovatele Ivana Klímy). Založil občanské sdružení, které si dalo za cíl vrátit této památce důstojné místo. V roce 2006 byla synagoga pro veřejnost otevřena, dnes slouží jako muzeum.

Asi dva kilometry nad Hartmanicemi je obec Dobrá Voda. Toto místo je po staletí památným poutním místem k léčebnému pramenu sv. Vintíře, který zde na přelomu 10. a 11. století poustevničil. Poblíž tohoto pramene byl na začátku 18. století na místě bývalé dřevěné kaple zbudován kostel sv. Vintíře. Je to jediný kostel zasvěcený tomuto světci v Čechách. Ve druhé polovině minulého století patřila tato obec do vojenského výcvikového prostoru a většina objektů v tomto území byla nenávratně zničena. Naštěstí kostel sv. Vintíře sloužil jako vojenský sklad – tudíž se (byť v neudržovaném stavu) zachoval i pro další generace. A co víc – kostel se dočkal nejen důstojné obnovy, ale i zcela unikátní výzdoby. Výtvarnice Vladimíra Tesařová, která v bývalé škole naproti kostelu sv. Vintíře našla svůj druhý domov, se postarala o to, že se dobrovodský kostel díky jejím dílům stal turisticky vyhledávaným místem. My jsme se s jednou z jejích soch seznámili již na začátku naší cesty v Čepicích – a zde jsme opět s úctou obdivovali její skleněná díla, tvořená s myšlenkou na oslavu práce generací sklářů po staletí působících na Šumavě. Kostelu vévodí skleněný oltář o rozměrech 4 x 5 metrů a o hmotnosti přibližně 5 tun. Na podélných zdech jsou zavěšeny jednotlivé výjevy z Kristovy křížové cesty, samozřejmě ve skleněném provedení. V rohu kostela vše pozoruje sám skleněný Vintíř, záhadně se usmívající. Podle milé paní průvodkyně prý občas na někoho mrkne, na jiného se usměje či snad dokonce zamračí ….?. Za zmínku stojí i nádherný skleněný betlém umístěný v pravé části kostela, a taktéž skleněný ambon s vyobrazením prvního a počátečního písmene řecké abecedy, symbolizující počátek i nutný konec všeho dění. Téměř v každém díle je nenásilným způsobem zakomponován prvek propletených větví jako symbol pospolotosti lidí na Šumavě, kde vedle sebe po celá staletí žili v sousedství Češi, Němci i Židé. To ostatně dokazuje i židovské muzeum rabína a historika Dr. Šimona Adlera, který se stal obětí holocaustu a zahynul v Osvětimi. Tento osud se shodou náhod a štěstí vyhnul jeho dvěma synům - Sinaji a Matitjahu Adlerovým, kteří dnes žijí se svými početnými rodinami v Izraeli. V roce 1997 v rodném domě svého otce založili muzeum věnované nejen své rodině, ale celé židovské komunitě. Expozice se věnuje židovským tradicím, kultuře a symbolům obecně, druhá část se zaměřuje na osudy přeživších z rodiny Adlerů.

Další zastávkou na naší cestě byla naučná stezka Hamižná - krátká, příjemná stezka s informačními panely a krásnými výhledy na okolní šumavská panoramata. Jednotlivá zastavení se věnují otázkám ochrany přírody a historie zdejšího kraje spjaté s dávným dobýváním zlata. Právě zlatu, které se zde těžko dobývalo, vděčí zdejší vrch i naučná stezka za svůj název. Hora své zlato havířům vydávala jen velmi nerada – proto jí dali název Hamižná (= lakotná).

Opět krátký přejezd autobusem nás přenesl do obce Kundratice. Zdejší zámeček je trvale ozdoben českou a americkou státní vlajkou. Kdo zná majitelku zámečku, jistě není překvapen. Paní Eliška Hašková se v roce 1998 po padesáti letech vrátila do rodné země z USA, kde dlouhá léta pracovala v Bílém domě jako asistentka pěti amerických prezidentů. Své místo našla v Čechách právě zde, ve zdech kunratického zámečku, kam jezdila v dětství za svojí babičkou. Dnes je paní Eliška aktivní v mnoha projektech. Nadále se zabývá otázkami protokolu a etikety a své zkušenosti předává při výuce této dovednosti. Její neobyčejný život popisuje vlastní autobiografická kniha s názvem „Pět amerických prezidentů, česká babička a já“, která kolovala v autobuse a našla si spoustu budoucích čtenářů.

Na zpáteční cestě nás čekala ještě jedna velmi zajímavá zastávka v obci Žihobce. Nevelká obec se může pyšnit bohatou historií. Již v 11. století je připomínána jako majetek břevnovského kláštera. Nejznámější část historie je však úzce spjata s rodinou Lamberků ze starého rakouského rodu, který měl toto panství v majetku od roku 1710. Mnozí z účastníků četli knihu „Kněžna Káča“ , napsanou profesorem sušického gymnázia Františkem Procházkou. Kniha hodně připomíná román z červené knihovny a pohádku o Popelce – tady však nejde o smyšlený příběh, ale o pravdivou historii, byť patřičně beletristicky upravenou. Na začátku 19. století pobýval na rodinném panství v Žihobcích kníže Gustav Joachim Lamberk, který se zamiloval do půvabné šafářovy dcery Kateřiny Hrádkové a prožil s ní šťastnou a láskyplnou životní cestu. Jejich láska však nebyla zcela bez problémů. Vyšší společenské kruhy samozřejmě jejich vztah netolerovaly - taková náklonnost k osobě neurozené, nižšího stavu, byla přímo skandální. Ani obyčejní lidé Kateřině mnoho štěstí nepřáli – zlomyslné pohledy, úšklebky a poznámky mnoha z nich svědčily spíš o závisti než o radosti ze štěstí dvou milujících se lidí. Navíc milenci nemohli dlouhá léta zpečetit svoji lásku manželstvím. Kníže se jako mladík podílel na přípravách atentátu na císaře a nebýt urozeného původu, skončil by na šibenici. Díky své urozenosti dostal mírnější trest. Na krku musel nosit trvale zelenou šňůrku (symbol oprátky), nesměl se ženit a měl zákaz pobývat na jednom místě déle než tři měsíce. Všechny tyto útrapy však jen posílily vztah knížete a vyvolené Káči. Po mnoha letech se dočkali milosti nového císaře, který jim dal svolení ke svatbě. A tak jejich desáté dítě se již mohlo narodit jako manželské...
Žihobecký zámeček dnes slouží jako škola a v jedné jeho části je umístěno muzeum. Jeho prohlídku jsme začali v přízemí, kde byla k vidění výstava fotografií hub. V patře je prezentována historie obcí lamberského panství - Rabí, Žichovice, Žihobce, Strašín, Nezamyslice. Jedna z expozic se věnovala i flóře a fauně této pošumavské oblasti. Hlavní pozornost byla věnována místní evropsky významné lokalitě – na půdě žihobeckého zámečku totiž sídlí letní kolonie vrápence malého, který byl v minulém století na pokraji vymření. Každý rok se zde shromažďuje kolonie matek, aby zde vyvedla mláďata. Příjemná byla také návštěva tvořivé dílny, která zrovna v tento den pro potěchu návštěvníků probíhala. Už se setmělo, když jsme zavítali do nádherně opraveného kostela Proměnění Páně. Na místě původního gotického kostela jej postavil v druhé polovině 19. století volyňský stavitel Matěj Turek. Kostel je dominantou nejen obce, ale i celého kraje, uchvacuje svými rozměry i překrásnou výzdobou. Poslední zbytky denního světla jsme využili na prohlídku žihobeckého parku s Lamberkovým ložem – kamenným sedátkem, na kterém kníže Lamberk rád sedával a s potěšením vyhlížel do kraje.

Na všech místech, která jsme navštívili, bylo možné obdivovat nejen bohatou historii, ale také rozličné pozoruhodnosti naší přírody – ať už z říše rostlinné, tak živočišné. Broučkologové ? pan Vilém Hrdlička a Eva Legátová nás často upozorňovali na zajímavé obyvatele naší přírody. Například v Čepicích se pod mostem dobře daří kamomilu říčnímu, v Dobré Vodě jsme viděli kobylku dubovou. Naučná stezka Hamižná nám nabídla křivky obecné, které hnízdí v zimě, což není v naší ptačí říši právě obvyklé. Právě v této době však dozrávají semena smrku, což je hlavní zdroj potravy tohoto ptáčka. Raritou stezky byli také zástupci z plží říše –zejména bahnatka malá. Obdivovali jsme i podkornatky žíhané. A v Žihobcích se s námi podělili o svoji krásu i zástupci motýlů - tmavoskvrnáč lipový a píďalka podzimní...

Přírodovědný dodatek:

Strakonice – Katovická silnice:
Bažant obecný (Phasianus colchicus)
Střelské Hoštice – pole při silnici:
Káně lesní (Buteo buteo) – 2x
Čepičná:
Otava – Volavka popelavá (Ardea cinerea)
Hlemýžď zahradní (Helix pomatia), plzák hajní (Arion silvaticus), žihlobytka stinná (Urticicola umbrosus), kamomil říční (Ancylus fluviatilis), plamatka lesní (Arianta arbustorum)
Hartmanice:
Okolí potoka při silnici na Petrovice
Měkkýši - Hlemýžď zahradní (Helix pomatia), vlahovka narudlá (Monachoides incarnatus), skelnatka drnová (Oxychilus cellarius), plamatka lesní (Arianta arbustorum), slimáčník táhlý (Semilimax semilimax).
Ploštice – Hladinatka člunohřbetá (Velia caprai)
Ptáci - Vrána obecná (Corvus corone), drozd kvíčala (Turdus pilaris), střízlík obecný (Troglotydes troglotydes), sýkora modřinka (Parus caeruleus), brhlík lesní (Sitta europaea), křivka obecná (Loxia curvirostra)
Při naučné stezce od Hartmanic na západ - Hamižná
Podkornatka žíhaná (Lehmannia marginata), plžík žlutý (Malacolimax tenellus)
Stejnonožci - stínka (Porcellio montanus) cf. – určení nepřesné
Švábi - Rusec lesní (Ectobius sylvestris)
Houby: outkovka pestrá (Trametes versicolor)
Dobrá Voda:
Při silnici ke kostelu
Hlemýžď zahradní (Helix pomatia), plamatka lesní (Arianta arbustorum), žihlobytka stinná (Urticicola umbrosus), srstnatka chlupatá (Trochulus hispidus), slimák největší (Limax maximus), řasnatka lesní (Macrogastra plicatula), skelnatka západní (Oxychilus draparnaudi), plzák žlutopruhý (Arion fasciatus)
Rovnokřídlí - Kobylka dubová (Meconema thalassinum)
Brouci Kozlíček (Pogonocherus hispidulus)
Blanokřídlí - mravenec (Lasius myops) - určení velmi nejisté
Ptáci - Křivka obecná (Loxia curvirostra)
Karlov:
Při kraji potoka s pobřežním rostlinstvem
Bahnatka malá (Galba truncatula)
Houby: hvězdovka brvitá (Geastrum sessile)
Žihobce:
Měkkýši: srstnatka chlupatá (Trochulus hispidus)
Motýli: tmavoskvrnáč lipový (Erannis defoliaria), píďalka podzimní (Operophtera brumata)

Jako každý rok se i letos konala o prvním říjnovém víkendu celoevropská akce Festival ptactva. Zájemci si vždy mohou vybrat z mnoha různých setkání, která se při této příležitosti konají a jejichž přehled se najde např. na www.birdlife.cz. My jsme jako skoro pokaždé zvolili Blatensko, protože máme se skupinou místních ornitologů ty nejlepší zkušenosti. V neděli 5. 10. jsme se tedy sešli před sedmou hodinou ranní před nádražím ČD a vyrazili v počtu šesti dospělých a čtyř předškoláků – MOPíků do Blatné, odkud jsme šli pěšky přes Řečici do Tchořovic. Dorazili jsme s mírným zpožděním, protože cesta je sice celkem krátká a dá se za hodinku zvládnout, s malými dětmi nám ale přece jenom trvala o něco déle. Nebylo nám to nijak proti mysli, protože Kuba, Viktorka, Honzík i Pepa jsou zkušení harcovníci a nějaký ten kilometr je nerozhází, navíc jsou ukáznění a zvídaví, přesně tak, jak se na členy našeho přírodovědného kroužku MOP sluší a patří. Měli jsme čas i na povídání (např. o alternativní medicíně) a ochutnávání, co kdo připravil vegetariánského (případně veganského) k svačině. Vzhledem k tomu, že 5. 10. pořádala Ekoporadna ŠK v parku Veget Fest, byla tentokrát skladba kolujících potravin ještě pestřejší než obvykle.
Po cestě jsme viděli na komíně čápa (blatenský pár si totiž zvykl na přikrmování a přestal se zimní migrací) a spoustu jiných zajímavostí, ale to hlavní nás čekalo až v Tchořovicích u letiště. Stihli jsme ještě kroužkování a pak i pozorování na rybnících, soutěž pro děti i vyprávění RNDr. Petra Pavlíka a setkali se i s dalšími účastníky naší skupiny, kteří dorazili (v počtu čtyř) přímo na místo. Také Blateňáků se sešlo hodně a mnozí přivedli malé děti, pro které byly velkou atrakcí jak dalekohledy a obrovské fotoaparáty, tak hlavně opeřenci nejrůznějších druhů, které pan Jaroslav Fořt kroužkoval – drozdi, rákosníci, červenky, sýkorka koňadra a uhelníčci a dokonce i střízlík.
Cestou zpět jsme se rozdělili – část výpravy zamířila na tchořovickou zastávku na vlak, zatímco další se přidali k těm, kdo jeli auty do Blatné. Vybylo jim tím trochu času na procházku parkem. Ve vlaku jsme se pak zase všichni sešli a pochvalovali si, jak se akce pěkně vydařila.

Pozorované a kroužkované ptactvo:
Čáp bílý – Blatná
Rybník Hořejší u Tchořovic - pozorování:
Kachna divoká, polák velký, potápka roháč, husa velká, volavka popelavá a labuť velká.
Rybník Starý u Tchořovic - kroužkování:
Červenka obecná, budníček menší, sýkora koňadra, sýkora uhelníček, střízlík obecný, drozd zpěvný, rákosník obecný a pěnice černohlavá.
Rybník Starý – pozorování:
Volavka popelavá, volavka bílá, vrána obecná, čejka chocholatá, káně lesní, orel mořský, strakapoud velký, strnad obecný, moták pilich, ledňáček říční a vodouš šedý. ah, el, vh

Od roku 2011 se pravidelně každé září setkáváme s PaeDr. Václavem Žitným, který se podobně jako my věnuje ochranářské činnosti (včetně např. sčítání kání), a to v okolí Štěkně, kde učí na ZŠ. Podrobné vyprávění z jedné z těchto akcí najdete zde (http://www.knih-st.cz/sites/default/files/Kompost-11-12.pdf). Letošní procházku jsme si domluvili na úterý 16. 9. 2014), kdy jsme spolu s panem Žitným prošli v počtu 10 osob a dvou pejsků) znovu prošli okolí Štěkně, popovídali o přírodě a historii, ukázali si v praxi některé lesnické postupy a sem tam jsme si i trochu zahoubařili, když už je těch hub letos tolik, že se o ně vysloveně zakopává. Sešli jsme se po 17. hodině na autobusové zastávce Dobrá Voda a hned jsme se vypravili k nedalekému památnému sloupu z dob Windischgratzů a ke studánce, kterou pan učitel Žitný se svými žáky pravidelně čistí. Vypráví jim při tom mimo jiné i o roce 1905 – o císařských manévrech, při nichž byl kromě asi 70 0000 vojáků přítomen sám František Josef I., rád ze studánky pil a její výbornou dobu si pak ještě nechával posílat i do Vídně.
Při lesní cestě poblíž lomu na „štěkeňskou“ žulu jsme si ukázali památník z roku 1930, který připomíná návštěvu jiné významné osoby – T. G. Masaryka. K lomu jsme se tentokrát nevypravili, protože jsme se tam podívali při minulých cestách s panem Žitným. Museli jsme trochu pospíchat, aby nám neujel spoj domů. Jako hlavní téma jsme si tentokrát zvolili procházku po úbočí Brda a objevování pozůstatků keltských mohyl, staré tvrze, ale i jam po cvičeních, které tu kdysi konaly Lidové milice. Příroda si to vše bere zpět a využívá po svém. Pan Žitný chodí po večerech a víkendech pracovat do obecního lesa, a tak nám ukázal i odvětvování mladého stromku (což se jinak dělá až později na podzim) – odštípal větve, které byly nízko u země, dále takové, které stínily druhým v příliš husté koruně, a hlavně ty, které by mohly časem vytvořit vidlici s tlakovým větvením (a tím pádem by hrozilo rozlomení). Takto ošetřený stromek se tak snadno nepřehlédne ve změti jiného rostlinstva, není považován za keřík a má spíše naději, že se mu lidé vyhnou a nechají ho růst do výšky. Také se prosvětlí a koruna a k větvím může více slunce a vzduchu. Důležitá je také ochrana proti okusu zvěří. Ta se zajišťuje u vysázených stromků tak, že se větve natřou speciální látkou.
Dozvěděli jsme se, jak se dá odhadnout stáří vzrostlého stromu. Ve výšce 130 cm se změří obvod kmene, vydělí se třemi a násobí dvěma. Záleží samozřejmě na tom, zda jde o rychle nebo pomalu rostoucí dřevinu, ale i tak se dá říci, že výsledné číslo aspoň přibližně stáří stromu vystihuje.
Popovídali jsme o tom, že zatímco Lesy ČR sázejí stromy hustěji a pak je probírají, v obecním lese se naopak sází řídce (např. u smrků 2 m od sebe, u borovic 1 m...) a pak se podle potřeby dosazuje. Viděli jsme místo s několika obrovskými mraveništi, připomněli spisovatele Karla Klostermanna, který ve Štěkni pobýval, zmínili se o studánce, které se říká Hrochova (podle p. Václava Hrocha, který má zdejší lesy na starost a zasloužil se o mnohá vylepšení nad rámec svých povinností), přesadili jsme jeden malý smrček z nevhodného místa na lepší, posteskli si nad nepoctivostí některých lidí (v souvislosti s tím, že řežou před Vánoci tajně vršky stromků a tak je mrzačí)... zkrátka pořád bylo o čem povídat a co si ukazovat, ale museli jsme stihnout autobus do Čejetic a vlak do Strakonic, a tak jsme se před sedmou hodinou rozloučili. Strávili jsme ve Štěkni velice pěkný podvečer, plný nových poznatků a také podzimních vůní a mírného sluníčka, tak jak se na správné babí léto patří.

Pozorování:
Ze dne 16.09.2014 marše obecná (Tetrix subulata), saranče měnlivá (Chorthippus biguttulus), vroubenka smrdutá (Coreus marginatus)
hrachor horský (stupeň ohrožení C1) - Eva Legátová
Ze dne 21.09.2014 jsem nalezl následující rostliny a živočichy.
Houby: ouško kornoutovité (Otidea onotica), šiškovec černý (Strobilomyces strobilaceus), lakovka ametystová (Laccaria amethystina), kuřátečko hřebenité (Clavulina cristata), kuřátečko hřebenité (Clavulina cristata) napadené parazitickou houbou Helminthosphaeria clavariarum, síťovec načervenalý (Daedaleopsis confragosa), vějířovec obrovský (Meripilus giganteus), pýchavka stlačená (Vascellum pratense), třepenitka maková (Hypholoma capnoides), outkovka hrbatá (Trametes gibbosa), outkovka neladná (Dichomitus squalens) - určení nejisté, troudnatec kopytovitý (Fomes fomentarius), dřevnatka dlouhonohá (Xylaria longipes), hlíva hnízdovitá (Phyllotopsis nidulans) - určení nejisté, rezavec dubový (Inonotus dryadeus) - určení nejisté, helmovka rýhonohá (Mycena polygramma), ohňovec obecný (Phellinus igniarius)
Měkkýši: plzák lesni (Arion rufus), plzák hnědý (Arion fuscus), plžík žlutý (Malocolimax tenellus) - lokalita les Brdo, siměnka trojzubá (Carychium tridentatum), vlahovka narudlá (Monachoides incarnatus), vrásenka okrouhlá (Discus rotundatus), plzák španělský (Arion lusitanicus), plzák hajní (Arion silvaticus), plžík žlutý (Malocolimax tenellus), vřetenatka obecná (Alinda biplicata), řasnatka lesní (Macrogastra plicatula), skleněnka průsvitná (Vitrina pellucida) - lokalita smíšený les U Mostáka
Mnohonožky: oblanka hnědoskvrnná (Allajulus nitidus)
Dvoukřídlí: pestřenka červenonosá (Helophilus trivittatus)
Rovnokřídlí: kobylka křídlatá (Phaneroptera falcata)
Brouci: střevlík zahradní (Carabus hortensis)
Obojživelníci: skokan hnědý (Rana temporaria)
ah, el, vh

Zářijová vycházka navazovala na úspěšné prázdninové šumavské výlety s profesionálním průvodcem panem Ing. Josefem Peckou. Dne 14. 9. 2014 jsme se sešli krátce před sedmou hodinou ranní na nádraží ČD ve Strakonicích a nastoupili do vlaku směr Volary, výstupní stanice Zátoň – nádraží. Bylo nás pouze deset – což byl maximální možný povolený počet účastníků, neboť jsme směřovali do oblasti s omezeným vstupem, do přírodní rezervace Zátoňská hora. Oblast spravuje Správa NP a CHKO Šumava, přírodní rezervace v této lokalitě vznikla v roce 1989, důvodem pro vyhlášení byla ochrana lesních porostů v přirozené skladbě a výskyt vzácných rostlin a živočichů.
Před devátou hodinou jsme se přivítali na nádraží v Zátoni s panem Peckou. První informace, které jsme sbírali, se týkaly samotného místa. Osada Zátoň má kořeny v poměrně dávné historii, první písemná zmínka je z konce 14. století, pravděpodobným zakladatelem této osady byl Zikmund Huler, který zde nechal postavit r.1404 kostelík Panny Marie s poustevnou. Byla to zajímavá postava českých dějin. Kromě několika vysokých funkcí v českém království byl i důvěrníkem a oblíbencem krále Václava IV. Zikmundovy morální vlastnosti však nebyly zrovna rytířské – svého panovníka podvedl a obohatil se na jeho úkor. Trest byl krutý, jak už to ve středověku bylo zvykem – roku 1405 byl sťat před Staroměstskou radnicí v Praze. Majitelů Zátoně se vystřídalo několik – mezi nimi i rody Schwarzenbergů a Eggenbergů. Mnoho míst v okolí připomíná jejich působnost. V 18. století s rozvojem lesního hospodářství se Zátoň stala významnou dřevařskou osadou, s rozvojem železnice její význam ještě vzrostl. Dnes je Zátoň oblíbenou turistickou oblastí, zejména díky své poloze. Je výchozím místem na známé šumavské vrcholy Boubín a Bobík.
Pan Pecka nás seznámil s trasou výletu, která byla předem přesně naplánovaná a schválená CHKO Šumava. V rozhodnutí k povolení výjimky zákazu vstupu pro naši skupinu do přírodní rezervace Zátoňská hora byli vyjmenování i zástupci chráněných živočichů, kteří se na tomto území mohou vyskytovat. Jednalo se o datlíka tříprstého, puštíka bělavého, rysa ostrovida, jeřábka lesního, čápa černého a krkavce velkého. Posledního jmenovaného jsme zaslechli hned při vstupu do rezervace. Na ostatní jsme, bohužel, štěstí neměli. Čáp černý neslyšel o naší chystané výpravě a koncem srpna se vydal na cestu do jižních krajů. Zátoňská hora je pravděpodobně nejvyšším místem na Šumavě, kterou tento pták obývá. Puštík bělavý vyhynul na Šumavě zhruba v roce 1930. Naštěstí se vrátil díky reintrodukci zahájené v posledních letech minulého století.
Zátoňská hora je ukázkou původního smíšeného lesa, který vhodně kombinoval různé dřeviny – zejména buky, smrky a jedle. Tato nejobvyklejší skladba přirozených porostů je označována jako herzynská směs. Pan Pecka vyprávěl o historickém vývoji: podle výzkumů prý na konci doby ledové převládal na Boubíně porost borovice a lísky. Smrk je na Šumavě podle pylových analýz vzorků z Plešného jezera asi 8000 let. Velký zásah do skladby lesa na Šumavě udělal hospodářský vývoj tohoto území. Významnou kapitolu v této oblasti zaujímá zejména rozvoj sklářství. Snad nikde jinde v Čechách nebylo na tak malém prostoru víc skláren než na Šumavě, sklářství se tak významně podílelo na osídlení Šumavy. Území totiž nabízelo základní podmínku pro výrobu - dostatek dřeva. Navíc bylo možno využít i dávné obchodní stezky, které umožnily snadný odbyt výrobků. Jenže tento hospodářský boom měl i svou stinnou stránku – drancování šumavských hvozdů nejen pro provoz sklářské pece, ale zejména pro výrobu potaše, základní suroviny pro výrobu skla. K výrobě 1 kg potaše bylo nutné obětovat 1 - 2 tuny dřeva. A každá huť spotřebovala ročně několik desítek centů potaše.
18. století však nebylo pro sklárny příznivé – kapitál se přemístil do nového odvětví… Vnitrozemí totiž pociťovalo nedostatek dřeva – a majitelé jednotlivých šumavských panství se snažili využít této situace. Rušili sklárny, zakládali dřevařské osady, budovali plavební kanály a zahájili hospodářské pěstování lesa. Nejradikálněji vystupovali právě majitelé Zátoně – Schwarzenbergové. Z Alp přivezli nové smrkové odrůdy a nahradili původní přirozené smíšené lesy smrkovými monokulturami, které jim zajišťovaly vyšší zisky. Smrk je rovný, žádaný ve stavebnictví a má výhodu rychlého růstu – tzn. včasného vrácení vložených prostředků.
Počasí bylo jako stvořené pro vycházku lesem s převahou buků. Téměř celou dobu drobně pršelo, což zajišťovalo krásu a lesk okolních velikánů, místy se již odívajících do podzimních barev. Dopolední mlha halila lesní zákoutí do jemného, kouřového oparu, což jen umocňovalo jejich krásu. Vychutnávali jsme si krásy pralesa – který, jak jsme dali za pravdu panu Peckovi, není neprostupnou divočinou, ale naopak oblastí se vzrostlými stromy.
Na své si samozřejmě v tomto období přišli zejména houbaři. Kromě nám známých a běžně sbíraných hub jsme našli i lakovku ametystovou, která se používá zejména jako koření. Na větvích bukových stromů jsme objevili celkem vzácnou slizečku porcelánovou, krásnou houbu, rostoucí v trsech a připomínající porcelánovou ozdobu. Tato houba obsahuje látku, která má silný antibiotický účinek proti kožním mykózám. Zaujal nás i stroček trubkovitý a nápadná mísenka oranžová. Velkým překvapením byl pro nás i korálovec jedlový – krásná , vzácná houba připomínající svou nádherou bílé korálové moře. Roste na mrtvých stromech, je jedlý a zákonem chráněný (takže legálně neochutnatelný). Moc zajímavý byl také troudnatec kopytovitý, který svým tvarem opravdu připomíná kopyto. Tento druh choroše se vyskytoval v lese hojně na uschlých stromech. Už pravěcí lidé se ho naučili používat (jak svědčí název) k přenášení troudu a ve včelařství. V mladších dobách lidé našli i další použití – namáčeli choroše do louhu a po jeho změknutí z něj tvarovali například čepice. V některých z nás trochu zatrnulo, když si pan Pecka utrhl pro chuť kousek muchomůrky červené… Neměli jsme odvahu okusit taky – i když prý je výborná a je po ní svět ještě hezčí... Má halucinogenní účinky a švédští vojáci ji prý dostávali pro povzbuzení před započetím bitvy (stejně jako jiné národy například stakan vodky… ).
Na své si přišel i pan Hrdlička, nadšený malakolog, neboť listnatý les slouží jako úkryt oblíbeným plžům a šnekům. Mohli jsme pod lupou pozorovat například podkornatku žíhanou. Ukázala se nám i nádolka nadmutá a různé druhy slimáků a slimáčků – např. slimáček síťkovaný, slimáček lesní, plžík žlutý či plzák hnědý.
Sice jsme nepotkali žádného jelena, ale i na něj jsme v řeči narazili. S příchodem podzimu jsme si připomněli blížící se říji a jelení migraci na zimu do obor, kde je o ně postaráno a zároveň jsou ochráněna okolní území před zplundrováním jejich okusem. Jeleni si oboru pamatují a rádi se sami na zimu do ní přemístí. Další ze zajímavostí, které nám pan Pecka předal, byla myšlenka, že v sobě čeští jeleni mají pravděpodobně geneticky zakódovanou informaci nepřibližovat se ke státní hranici - pravděpodobně pozůstatek minulé éry střežící tato místa ostnatým drátem.
Cesta k vrcholu Zátoňské hory končila ve výšce 1034 m nad mořem, kde se nachází vrcholová plošina. Všichni jsme si chvíli její náladu užili.
Po sestupu zpět k výchozímu bodu jsme se rozhodli ještě využít pohostinnosti Šumavy a navštívili jsme informační středisko na Idině Pile. Pěkné expozice představují Boubínsko, jeho flóru i faunu, chráněná území a věnují se i historii této oblasti.
Protože nás pořád poznávání bavilo, rozhodli jsme se ještě k návštěvě Boubínského jezírka, které bylo vybudováno uměle v 19. století jako zásobárna pro plavební kanál. Čas zbyl i na čtyřkilometrovou naučnou stezku „Boubínský prales“ – i když k blížícímu se času odjezdu zpátečního vlaku se naše původní pomalé „botanické“ tempo značně zrychlilo. I návrat do Strakonic byl symbolickým sestupem z výšin, neboť na naší železniční trase jsme projeli nejvýše položenou železniční stanicí v Čechách, Kubovou Hutí v nadmořské výšce 955 m nad mořem.

Seznam pozorovaných druhů rostlinné a živočišné říše během výletu na Zátoňskou horu a okolí:

Houby s přihlédnutím k dřevo-milujícím: Lakovka ametystová (Laccaria amethystina), pýchavka obecná (Lycoperdon perlatum), vějířovec lupenitý (Meripilus giganteus), penízovka dubová (Cymnopus dryophilus), václavka smrková (Armillaria ostoyae), václavka obecná (Armillaria mellea), měkkouš kadeřavý (Plicaturopsis crispa), bělochoroš modravý (Oligoporus caesius), troudnatec kopytovitý (Fomes fomentarius), troudnatec pásovaný (Fomitopsis pinicola), štítovka žíhaná (Pluteus petasatus) - určení nejisté, krásnorůžek lepkavý (Calocera viscosa), trámovka jedlová (Gloeophyllum abietinum) - určení nejisté, kuřátečko hřebenité (Clavulina coralloides), helmovka sp. (Mycena) - určení nejisté, helmovka krvonohá (Mycena haematopus), slizečka porcelánová (Oudemansiella mucida), pýchavka hruškovitá (Lycoperdon pyriforme), kornatec obrovský (Phlebiopsis gigantea) – určení nejisté, korálovec jedlový (Hericium flagellum), patyčka rosolovitá (Leotia lubrica), špička cibulová (Marasmius alliaceus), dřevnatka dlouhonohá (Xylaria longipes) – určení nejisté, závojenka plavošedá (Entoloma griseoluridum) – určení nejisté, stroček trubkovitý (Craterellus cornucopioides), kuřátko svrasklé (Clavulina rugosa), řasnatka lesní (Peziza cf. arvernensis), kyj citronový (Clavariadelphus flavoimmaturus) – určení nejisté.
Měkkýši: Podkornatka žíhaná (Lehmania marginata), slimáček síťkovaný (Deroceras cf. reticulatum), slimáček lesní (Deroceras praecox), plžík žlutý (Malacolimax tenellus), plzák hajní (Arion silvaticus), plzák hnědý (Arion fuscus), vrásenka okrouhlá (Discus rotundatus), vlahovka narudlá (Monachoides incarnatus), vřetenovka hladká (Cochlodina laminata), nádolka nadmutá (Vestia turgida), keřovka plavá (Fruticicola fruticum) – Idina Pila.
Stonožky: Zemivka dlouhorohá (Geophilus flavus)
Rovnokřídlí: Kobylka luční (Metrioptera roeselii) – Idina Pila
Dvoukřídlí: pestřenka rybízová (Syrphus ribesii)
Obojživelníci: Skokan hnědý (Rana temporaria)
Plazi: Slepýš křehký (Anguis fragilis) – Zátoň nádraží

- Jitka Svobodová, vh -

Po všestranně úspěšném červencovém výletu na Šumavu (19. 7. 2014) jsme s panem Ing. Josefem Peckou měli hned v srpnu domluvený další, a to na neděli 17. 8. 2014. Tentokrát bylo potřeba se předem objednat, aby nebyla výsledná skupina příliš velká a mohli jsme se pohybovat terénem všichni pohromadě. Vlakem a autobusem jsme v 9:16 dorazili v počtu 20 osob na Modravu, odtud se vydali po zelené turistické značce po úbočí Modravské hory k Cikánské slati, prošli jsme po haťovém chodníčku až na jeho konec a pak jsme opustili I. zónu NP a pokračovali (už na území II. zóny) směrem k Roklanskému potoku. Vedla nás úzká pěšina, z které co chvíli někdo odběhl kousek dál mezi stromy pro hříbky. Své úlovky jsme si nejdříve jen ukazovali, pak jsme si začali vzájemně půjčovat plátěné tašky, darovat ty nejhezčí exempláře, fotografovat největší z nich, zkrátka nálada byla čím dál tím radostnější a družnější. A to nás ještě čekalo dobrodružství v podobě cesty mezi kamením a přes vývraty, kde jsme jeden druhého hlídali a pomáhali si. Dívali jsme se hlavně pod nohy, a tak jsme příliš nevnímali, že jsme obklopeni torzy smrků uschlých po napadení kůrovcem. Při zemi bujelo tolik šťavnatých, sytě zelených travin, mechů a mladých stromků, že se mezi tím vším zbytky mrtvého dřeva takřka ztrácely. Padlé kmeny byly porostlé lišejníky, mechorosty a semenáčky, stojící kmeny měly příjemně stříbřitou barvu a vypadaly na barevném pozadí vysloveně dekorativně. I když nám jich bylo líto, že už předaly vládu svým nástupcům, vnímali jsme to jako něco přirozeného a neměli jsme nijak stísněné pocity, navíc pojem „uschlý les“ se nijak nehodil k množství pramínků, louží a promáčených mechových polštářů. Ani k tomu, že nalezené houby dosahovaly až neuvěřitelných rozměrů. Největší z nich vážila skoro dva kilogramy, měla průměr klobouku 30 cm a byla naprosto zdravá. Našel ji můj muž Vilda, který obětavě chodil poslední, dával na všechny pozor a rozhodně si ten nejlepší úlovek zasloužil.
Vzpomněli jsme si na běžně obhospodařované jehličnaté lesy, zelené z dálky při pohledu z auta nebo z oken domu, ale se zemí pokrytou většinou jen vrstvami odumřelých větviček a opadaného suchého jehličí, a jasně jsme si uvědomili, jak zdání klame. Někdy sice na takových místech najdeme i podrost, jenže druhově chudý, málo obydlený a těžko srovnatelný s takovým, jaký dokáže vytvořit příroda nezatížená přílišným vlivem mechanizace, znečištění, rozmnožení zavlečených plevelů atd. Les, kterým jsme právě procházeli, byl sice poničen kůrovcovou invazí, ale mohli jsme pozorovat, jak si zachoval svou vitalitu. Z dálky se jevil jako šedivý, ale když jsme do něj vešli, neustále jsme se dívali do zeleně. Kromě množství rostlinných druhů jsme v tomto „uschlém“ lese viděli i plno hmyzu, ptactva, každou chvíli jsme se vyhýbali hromádkám nejrůznějších menších i rozměrných výkalů od tvorů schovaných ve skrýších, zkrátka všude kolem bylo až neskutečně živo. Nijak nás nepřekvapilo vyprávění pana Pecky o tetřevovi, kterého zde viděl, nebo o tom, kolik takové území dokáže zadržet a pozvolna uvolňovat tolik potřebné a čím dál vzácnější vláhy. Představovali jsme si, jak se tenhle „náš“ les mění během dne a v různých ročních dobách, jaký bude za rok nebo za deset let, zkrátka by nás lákalo se do něj vracet a nijak nesdílíme to, co se o „uschlých“ lesích píše ve většině médií. Věděli jsme to už předem a procházka s panem Peckou nás v tom ještě více utvrdila. Další možnost podívat se spolu s ním na Šumavu budeme mít v neděli 14. 9., kdy plánujeme výlet do smíšeného lesa na úbočí Zátoňské hory. Na internetu se lze kromě toho zaregistrovat i na jiné akce tohoto typu, a sice například na http://www.npsumava.cz/cz/1522/sekce/registrace-na-vychazky/.
Co ještě dodat? Že k Roklanskému potoku jsme ani nestačili dojít, protože zkoumání všech možných nálezů nás během cesty neustále zastavovalo. Fotografovali jsme, určovali nalezené druhy, vyprávěli si podrobnosti a souvislosti. Nikomu to nevadilo, že jsme místo plánovaných 17 km ušli ani ne polovinu, jen když jsme si mohli všechno prohlédnout pěkně důkladně. O to větší máme motivaci k tomu, abychom se na stejná místa zase někdy vrátili. Jmenovat všechno, co nás zaujalo, to by byl velice dlouhý seznam. O rostlince zvané koprníček jsme se například dověděli, že se dává do alkoholických nápojů a dodává jim (třeba známému fernetu) tmavou barvu. Prhu arniku známe jako osvědčenou léčivku, mochnu nátržník jako surovinu pro výrobu pálenky (a sice její kořen), u všivce vypovídá o jeho využití sám název (používal se proti cizopasníkům u dobytka)... Podbělici alpskou nebo ostřici zobánkatou většina z nás nikdy dříve neviděla ani o nich neslyšela, podobně o léčivém lišejníku s přiléhavým jménem provazovka. Je indikátorem čistého prostředí, a tak je bohužel vzácný. Nad trsy borůvek nám pan Pecka popsal i vlochyni, která je jim podobná, ale není vzhledem k halucinogenním účinkům ve větším množství jedlá. O kupovaných brusinkách z dovozu jsme se dověděli, že ve skutečnosti to bývají plody klikvy a že tato rostlina se na Šumavě vyskytuje také...
Neviděli jsme masožravé rostliny, ale byli jsme ujištěni, že na mnohých jiných rašeliništích vrchovištního typu, chudých na živiny, se některé druhy tímto způsobem skutečně přiživují. Nevyplašili jsme žádné z větších zvířat, ale od slečny z modravského informačního střediska jsme se dověděli, že místní obyvatelé mohou běžně pozorovat i bobry – což je většinou netěší, protože zásahy těchto zvířat do krajiny se jim jeví jako až příliš pustošivé. Přes rašeliniště jsme přecházeli po bezpečných chodnících, ale z literatury víme, že po jeho dřívějším odvodňování jsou snahy vrátit mu původní podobu a že na některých místech by se do něj dalo i zapadnout...
Eva Legátová si vyfotografovala drobné housenice pilatky Craesus sp., které dříve znala jen z internetu (z BioLibu), několikero zástupců rovnokřídlých (saranče a kobylky), okáče, ještěrku živorodou, skokana, píďalky. Zkrátka měla spolu s Vildou a stále co studovat a ostatní si rádi nechávali jejich „úlovky“ ukázat a popsat. Pan Pecka nás také co chvíli upozorňoval na něco, co bychom mohli přehlédnout - například na zbytky hráze malé vyrovnávací vodní nádrže používané při splavování dřeva.
Místa, která jsme 17. 8. navštívili, jsou volně přístupná, protože se nacházela jednak na značené cestě v I. zóně, jednak v II. zóně NP. Procházet tudy se zkušeným průvodcem bylo ale o hodně lepší, a to nejen díky odborným komentářům, ale i pro pomoc v orientaci a včasný návrat do Modravy, odkud nám jel v 16:40 pražský autobus. Byla i spousta legrace. Pan Pecka si z nás utahoval, že v I. zóně by nás v případě nehody mohl klidně opustit (protože tam platí pravidlo, že co padne, nechá se ležet), vyprávěl příhody ze své praxe i ze zkušeností ostatních průvodců a kromě toho se děly zvláštní „náhody“, tak jak se nám to na našich cestách často stává. Příroda si nás doslova hýčkala – déšť jsme viděli jen z autobusu a pak už ne, vítr foukal ve chvíli, kdy jsme se před ním mohli schovat mezi vývraty, sluníčko nás zahřálo při zpáteční cestě, kdy měli někteří z účastníků promáčené boty, klouzavé mokré kořeny a kusy dřeva nás sice poškádlily, ale nezranily. Šumava nám zkrátka předvedla, jak umí být někdy laskavá a usměvavá. Přijeli jsme veřejnou dopravou, chovali jsme se jako obzvlášť zvídaví a ukáznění návštěvníci, a tak jsme si to snad i zasloužili.

Úplným závěrem, pro dokreslení zajímavosti cesty „suchým lesem“, připojujeme seznam zajímavých pozorovaných živočichů a rostlin, které jsme v průběhu našeho toulání z Modravy k Cikánské slati a zpět zaznamenali:
bezobratlí: plzák hnědý (Arion subfuscus); saranče bělopruhá (Chorthippus albomarginatus), saranče měnlivá (Chorthippus biguttulus), saranče dlouhokřídlá (Chorthippus brunneus), saranče zlatozelená (Euthystira brachyptera), saranče zelená (Omocestus virudulus), kobylka cvrčivá (Tettigonia cantans), kobylka zelená (Tettigonia viridissima), pestřenka zavalitá (Chrysotoxum octomaculatum); pestřenka psaná (Sphaerophoria scripta); zejkovec lesní (Crocallis elinguaria), okáč rudopásný (Erebia euryale); pilatky (Craesus sp.).
Obratlovci: skokan hnědý (Rana temporaria), ropucha obecná (Bufo bufo), ještěrka živorodá (Lacerta vivipara); křivka obecná (Loxia curvirostra)
Rostliny: provazovka obecná (Usnea filipendula); plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum); žebrovice různolistá (Blechnum spicant), papratka samičí (Athyrium filix-femina); všivec lesní (Pedicularis sylvatica).

-ah, el, vh -

Přírodovědné výlety, které naše ZO ČSOP ve spolupráci se Šmidingerovou knihovnou pořádá, jsou zaměřené jak na okolí Strakonic, tak na vzdálenější místa – pro porovnání, inspiraci a někdy i jen tak pro radost. Letní období se svými dlouhými dny přeje náročnějším výpravám, a tak jsme se na letošní prázdniny a na září domluvili na spolupráci s Ing. Josefem Peckou – profesionálním průvodcem po Šumavě. Známe se s ním z akcí s p. Karlem Skalickým a už jsme mu předali vedení výletů v minulosti víckrát. Také přednášky, které jsme s ním měli, byly vždycky hojně navštívené a velice se líbily. I na cestu k řece Křemelné, která se konala v sobotu 19. 7., nás bylo více než obvykle – přesně třicet. Ze Strakonic jsme vlakem a autobusem dojeli do Srní, tam jsme se s panem Peckou (který bydlí v Rohanově) krátce po deváté hodině sešli a hned jsme se vydali do údolí, do místa, kde se Křemelná slévá s Vydrou a společně pak už jako Otava pokračují směrem do vnitrozemí. My jsme zvolili opačný směr - proti proudu. Drželi jsme se přímo u říčky a šlo to docela dobře – vede tam totiž úzká pěšinka podél pravého břehu, a pokud se opatrně našlapuje na mokré kameny, dá se jít husím pochodem až k pobořenému stavení s názvem Zaječí mlýn. Odtud pak se odbočí doleva do kopce a jde se pohodlně po širších cestách zpátky do Srní na odpolední přímý pražský autobus do Strakonic (s odjezdem v 16:30).
Z pozorovaných živočišných druhů jsme mohli vidět po cestě k vodní nádrži v lokalitě Sedlo střevlíka zlatolesklého a u vodní nádrže blíže neurčeného bělopáska. Na louce pod Klostermannovou vyhlídkou se vyskytovali následující hmyzové: pestřenka pruhovaná, pestřenka trubcová, pestřenka psaná, pestřenka rybízová, pestřenka střečkovitá, pestřenka hrušňová, saranče zlatavá, saranče bělopruhá, kobylka luční, kobylka zelená, křižák obecný, křižák skvostný. Z motýlů bělásek zelný, okáč luční, okáč bojínkový, okáč poháňkový, soumračník metlicový, babočka kopřivová a babočka paví oko. Při soutoku Křemelné a Vydry se Evě Legátové podařilo nalézt v řece kamomila říčního, na břehu slunéčko lesní, na skále škvora bezkřídlého a snovačku oválnou, u soutoku kamzičník rakouský a starček podalpský. Hojně zde byl slyšet konipas horský. U řeky Křemelné se kromě běláska řepového vyskytla ojediněle babočka admirál. Nedaleko Zaječího mlýna byla nalezena vlahovka narudlá, žihlobytka stinná, oblovka lesklá, zemounek lesklý, vrásenka okrouhlá a jantarka obecná. Z motýlů byl zajímavý výskyt batolce duhového, kovolesklece kopřivového a drobného motýlka z čeledi plochuškovitých. Eva viděla i strumičníka zlatookého, drobnou houbu jménem čapulka bahenní. Z ptactva jsme pozorovali skorce vodního. Při ruinách Zaječího mlýna byl zaznamenán výskyt vlahovky narudlé, vrásenky okrouhlé, síměnky nejmenší, vrkoče rýhovaného, skalnice kýlnaté, vřetenatky obecné a řasnatky lesní. Cestou do Srní jsme pozorovali mouchy očnatky.
Pan Pecka pro nás vybral opravdu pěkná místa, která se musela líbit úplně každému. Bylo navíc pravé letní počasí, vodou a stínem stromů příjemně ochlazené. Času bylo dost, mohli jsme se zastavovat a těšit se pohledem na peřeje a vyčnívající kameny s vymletými „obřími hrnci“, všímat si rostlin a drobného živočišstva, vyptávat se na podrobnosti, povídat si mezi sebou, občas se rozsadit po břehu a posvačit... Pan Pecka nás hlídal na obtížnějších místech, ukazoval historické památky a vyprávěl o nich, upozorňoval na květiny (oměj šalamounek, kejklířku skvrnitou, věsenku nachovou, jedlou řeřišnici horskou), odpovídal na dotazy. Vydatně se zapojili i Vilda s Evou, tak jak je to při našich výletech obvyklé. Bylo to potřeba i vzhledem k většímu počtu účastníků. Místa, kudy jsme procházeli, vypovídala o historii plavení dřeva (viděli jsme zbytky plavebního kanálu) i jeho zpracování. Přítomnost řeky umožnila vznik vodních pil, které dávaly práci místnímu obyvatelstvu a zjednodušovaly manipulaci se dřevem a jeho rozdělování podle toho, k jakému využití bylo co určeno. Dozvěděli jsme se o jednom ze způsobů ochrany mladých stromků proti okusu, o kterém mnozí z nás dosud nevěděli – jde o zimní obůrky pro jelení zvěř, kam se zvířata nalákají na vydatnou potravu, uzavřou a vypustí až na jaře. Mluvili jsme také o tom, že kvůli získávání popela na potaš pro sklárny se lesy dříve často pálily ve velkém, třeba i nastojato, přičemž se nemyslelo na jejich obnovu. Teprve Schwarzenbergové začali s hospodařením a silně tak ovlivnili složení porostů, protože smíšené lesy byly nahrazeny smrkovými monokulturami. Dnešní snaha o obnovení pestřejších společenstev naráží na spoustu potíží mimo jiné i proto, že po každých volbách se vše mění. Jako mnohem rozumnější se jeví příklad bavorských sousedů, kde je přísup k problematice NP ustálený a hlavní slovo mají odborníci z biologických oborů.
Autobus, kterým jsme se vraceli, projíždí přes Modravu, Kvildu a řadu dalších obcí, a tak by se cesta do Strakonic dala přirovnat k jakési vyhlídkové akci. Měli jsme radost z pohledů do krajiny na kopce a lesy a byli jsme zvědaví i na změny, ke kterým dochází a které jsou pochopitelné, protože nelze starou Šumavu zakonzervovat a očekávat od místních obyvatel, že se ve všem podřídí ochraně historických památek. Nelze se divit, i když je to z našeho pohledu škoda, že starobylý ráz naprosté většiny domů je už dávno pryč a že to, co zbylo, závisí do značné míry na fandovství a elánu těch, kdo se snaží zachovat v původním stavu aspoň něco. Jsme jim za to moc vděční, protože jde o nenahraditelné hodnoty. Hned příští sobotu se můžeme zúčastnit výletu s Karlem Skalickým do Chvalšovic a v dalších měsících dalších podobných akcí, které jsou právě na tyto památky zaměřeny ještě více než výlety pana Pecky nebo naše.
-ah+vh+el+jp-

Autobusový zájezd pro Akademii volného času, který organizovala v úterý 3. 6. 2014 Šmidingerova knihovna, nebyl tentokrát pořádán pod společnou hlavičkou ŠK a ČSOP, ale jinak se od našich ostatních akcí příliš nelišil. Míváme výlety zaměřené na přírodu, s přihlédnutím k památkám, osobnostem atd., přičemž tentokrát byla hlavním tématem literatura, ale na přírodu a památky samozřejmě došlo také. Byl to už čtvrtý výlet připravený námi pro AVČ. V roce 2011 jsme pozvali stálé účastníky AVČ do okolí Klenčí pod Čerchovem a probírali jsme život a dílo J. Š. Baara a dalších chodských autorů. Další rok jsme se vydali po stopách Oty Pavla a Františka Nepila na Berounsko. Loni jsme měli téma „Dobříšsko - kraj spisovatelů (Hanzelka a Zikmund, Josef Kainar, Jan Drda, manželé Svobodovi, atd. atd.) a letos bylo zaměření dané stým výročím narození Bohumila Hrabala.
Prvním naším cílem byl Nymburk, kde jsme se podívali do muzea a viděli jak expozice v hlavní budově (hlavně tu, která přibližuje právě život a dílo B. Hrabala), tak v synagoze. Viděli jsme zde výstavu obrazů, střípky z historie města a velmi pěkně zpracovanou historii židovských obyvatel Nymburku a přilehlého okolí. Kromě ní jsme mohli shlédnout i nádherné železniční modely a před budovou starou železniční drezínu s lokotraktorem. Pozdně odchozí ze synagogy se mohli podělit ve stínu zmiňovaných mašinek se špačky o ochutnávku místních třešní. Ještě zrají. Po zbytek času byl rozchod a někdo se vydal rovnou ke slavnému pivovaru, kde Hrabalův otčím Francin pracoval jako správce a bydlel s celou rodinou, někdo byl zvědavý na vilu „Hrabalku“, kterou si manželé Hrabalovi nechali na přelomu třicátých a čtyřicátých let minulého století postavit v ulici Na Bělidlech, někdo se prošel po náměstí nebo u Labe, u městských hradeb, na lávce přes řeku s výhledem na historický Kamenný most. K nejzajímavějším památkám patřila klášterní kaple sv. Jana Nepomuckého (vedle Hlávkova divadla). Je to jedna z nejstarších místních budov, a teprve před několika lety přestala sloužit jako skladiště a začíná se navracet ke svému původnímu poslání. Paní průvodkyně, která nám podala podrobný výklad, se velmi aktivně snaží hlavně o probuzení zájmu u školáků a mladých lidí – pořádá pro ně prohlídky, kreslení zajímavých detailů interiéru, atd. atd. Pivovar, který sice není tentýž jako ve slavném filmu Postřižiny (ten filmový je v Dalešicích), ale zato je to opravdové místo z Hrabalova života, jsme nakonec viděli aspoň zvenčí všichni, protože jsme měli u něj sraz.
Odtud jsme odjeli do nedalekého Kerska. Zaparkovali jsme u Svatojosefského pramene a nejdříve šli společně do Lesního ateliéru manželů Kubových na výstavu týkající se „Slavností sněženek“. Největší atrakcí tam bylo malé koťátko, které vykukovalo tu a tam z nějaké své skrýše a vypadalo jako z obrázku. To se výborně k tématu našeho zájezdu hodilo, protože o B. Hrabalovi je známo, že se staral o spoustu toulavých koček, někdy jich krmil i přes dvacet a často o nich i psal. Podobně jako v Nymburku (lépe řečeno v Nymburce, jak říkají místní lidé), každý se podíval po okolí volně podle svého přání – např. k restauraci Hájence nebo k chatě, kam B. Hrabal jezdil. Z přírodních zajímavostí jsme kromě pramene a rozsáhlých lesů (hlavně borových) viděli skoro 300 let starou obrovskou borovici „Krásnou Pepinu“ a její družku Tonku, kterou kdysi zasáhl blesk a nyní už z ní zbyl jen trouchnivějící padlý kmen. Zde jsme mohli slyšet a chvílemi i vidět žluvu hajní (Oriolus oriolus). Lesní cesty se hemžily modravými chrobáky, snad vázanými na hojnost divokých prasat, osvědčujících svou přítomnost bezmezným rytím. Byla i občasná mraveniště mravence lesního (Formica rufa), zajímavostí byl nález části těla chrousta obecného (Melolontha melolontha) a maličké, přejeté užovky obojkové (Natrix natrix). Celou cestu Kerskem nás doprovázel zpěv drobného ptactva, nad nějž vynikal hlas pěnkavy obecné (Fringilla coelebs) a drozda zpěvného (Turdus philomelos). Pan řidič Jiří Došek ze společnosti Ibbrabus nás jako vždycky vozil perfektně, a ještě nám po cestě pustil z videa film „Slavnosti sněženek“. Počasí bylo také příznivé, všechno dobře vycházelo a lidé si zájezd pochvalovali. Byl vlastně za odměnu (za dlouhodobou účast na naučných akcích) a doufáme, že budeme moci udělat za rok zase nějaký další.
-ah+vh-

Občas se akce naší základní organizace spojí s činností určenou pro naše mladší členy, MOPíky. Bylo tomu tak i v sobotu 24.05.2014. Toto dne jsme se vydali pod vedením Ing. Radima Pauliče na výstavu o lese, kterou pořádala písecká Sladovna. Vzhledem k tomu, že akce zmiňované Sladovny bývají vždy vyhlášené a hezky provedené, sešlo se osm MOPíků a třináct dospělých.
Cesta vlakem probíhala za halasného šveholení dětí, pozorování krajiny a zvířeny z oken. Tak jsme měli příležitost vidět na rybnících u železniční trati poblíž Sudoměře postávající volavky bílé, na hladině se pohupující poláky velké a vodu brázdící lysky černé. U trati vedoucí okolo rybníka Řežabince u Ražic jsme pozorovali motáka pochopa. Cesta z Ražic do Písku přes malé nádražíčko v Putimi uběhla rychle. Hned u píseckého nádraží jsme si mohli všimnout obvyklého hejnka vrabců domácích, které zde vídáme pokaždé, když jedeme do Písku vlakem. K vlastní Sladovně jsme šli mimo ruch velkých ulic skrze Lipovou alej, pod železniční viadukt u Klostermannovy ulice, a najednou jsme byli u Městské elektrárny. Zde děti mohly s dospělými pozorovat nějaké zajímavé druhy hmyzu, měkkýšů,ptáků, zastoupených městskými holuby, a občasnou zajímavost z říše rostlin.
Samotná výstava děti uchvátila, stejně jako skupinu dospělých. Interaktivní provádění v papírových kořenech stromů, chození po pomyslných větvích nebo převlečení účastníků za lesní zvířata a stopování bylo příjemnou hrou. Po prohlídce došlo k rozdělení skupiny na dětskou část, která tíhla k zmrzlině na píseckém nábřeží v dohledu pískových soch, skupinu přírodozpytnou a skupinku literární.
A tak kromě pojídání zmrzliny došlo na prohlídku řeky Otavy, co v ní žije, popřípadě v její blízkosti roste. Nálezy byly natolik zajímavé, že budou vydány samostatným článkem v časopisu Kompost. Navštíveno bylo i muzeum Adolfa Heyduka.
Čas však ubíhal rychle, a tak se pospíchalo k vlakovému nádraží s vidinou dalšího cíle, kterým mělo být seznámení se zajímavou květenou PŘ Řežabinec. Jenomže počasí to myslelo jinak. V Ražicích jsme byli zastiženi prudkým deštěm a bouřkou, a tak po krátkém zaváhání na ražickém perónu jsme nasedli do vlaku směřujícího do Strakonic a naše cesta skončila. Přes tento drobný neúspěch byli všichni spokojeni a těšíme se na další akci.
-vh-

V roce 2007 jsme měli příležitost navštívit pozoruhodnou přírodní lokalitu Petrovické vápence (viz zápis z 24. 5. 2007), byli jsme velice spokojeni a umínili jsme si, že se na Sedlčansko zase někdy vypravíme. Je to kraj zajímavý po mnoha stránkách, navíc patří k těm obzvlášť krásným, a ještě ke všem jeho přednostem je i poměrně blízko. Na neděli 13. 4. jsme tedy naplánovali pro veřejnost další autobusový zájezd do těchto míst, a sice do Kamýka, Drážkova, Hrachova, Sedlčan, na Vysoký Chlumec a nakonec zase znova do okolí Petrovic. Vedli nás manželé Karel a Hana Taschnerovi. Tipy jsme posbírali nejen z literatury a internetu, ale hlavně od lidí – z „Buzry námětů na cestování“ (což je dlouhodobá akce pobočky ŠK Za Parkem) i od našich přátel a známých.
V Kamýku jsme si udělali čas pouze na zříceninu hradu Vrškamýk a „středověké“ hřiště, kterým jsme od parkoviště procházeli. V tuto roční dobu nebylo kompletní (chyběl např. dřevěný kůň, který zde bývá v létě), ale zato jsme se mohli potěšit pohledem na kvetoucí ovocné stromy (hlavně třešně) a zaposlouchat se do zpěvu ptactva, které nebylo nikým dalším rušeno. Areál je volně přístupný a líbil se jak dospělým (kterých s námi jelo 49), tak i dětem (ty byly tentokrát jen tři). V autobusu jsme si řekli několik podrobností – hlavně to, že hrad sloužíval českým panovníkům, kteří sem přijížděli z Prahy, a teprve po vystavění Karlštejna pozbyl své důležitosti (v roce 1569 už byl uváděn jako zpustlý) a na čas se dokonce stal útočištěm lapků přepadajících lodě na Vltavě.
V Drážkově nás očekával pan František Vácha, aby nám mohl ukázat opravený špejchar, povyprávět nám o jeho minulosti a provést nás velice pěkným soukromým muzeem venkova středního Povltaví, které zde vzniklo. Stavba vznikla v druhé polovině 15. století (případně v 16. století) a původně měla charakter pozdně gotické tvrze. Po třicetileté válce byla přebudována na barokní sýpku. Rekonstrukce byla dokončena v roce 2009 a stála majitele p. Váchu tolik starostí, finančních prostředků, úsilí a trpělivosti, že si to stěží dovedeme představit a můžeme jen žasnout nad tím, že se vůbec podařila. Podobné zkušenosti mají i příslušníci jiných rodů, jimž byl navrácen jejich původní majetek. Objekty obvykle sloužily po celá léta jako sklady, chlévy, ubytovny apod. a uvedení do přijatelného stavu bylo těžké už jen kvůli rozsáhlým poškozením. K tomu je nutno připočítat složitá jednání s úřady, s památkáři, nejrůznější těžkosti s firmami, často i nepochopení a různé schválnosti, atd. atd. Když nám pan Vácha s úctou ukazoval výrobky našich předků (např. tak dovedně zhotovené spojovací dřevěné kolíky, že je ještě po 300 letech lze z trámů bez problémů vysunout), bylo nám líto, že něco takového dnes už samozřejmostí není a ani v budoucnu zřejmě nebude.
V další části našeho programu jsme vyslechli podobný příběh hned o několik kilometrů dále v Hrachově, kde za podpory Evropské unie a domácích sponzorů vzniklo Centrum Ochrany fauny ČR. Zasloužil se o to hlavně p. Pavel Křížek, který původně působil ve Voticích. Veřejnost zaznamenala jeho jméno např. v souvislosti s výstavou „Světlo pro Prahu“ v Národním muzeu v Praze – ta byla pojednána jako jakýsi urnový háj plný zabitých ptáků nalazených pod sloupy elektrického vedení (viz http://neviditelnypes.lidovky.cz/vystava-svetlo-pro-prahu-po-deseti-letech-fgh-/p_kultura.aspx?c=A100511_220129_p_kultura_wag). Metoda šoku tehdy zabrala a konečně se rozběhlo zavádění nových, šetrnějších technologií, po kterých se už předtím řadu let marně volalo. I přesto, že šlo o řešitelný problém a že ve hře byla záchrana tisíců cítících bytostí, jejichž utrpení v případě poranění bylo dlouhé a strašlivé (viz https://www.facebook.com/svetloproprahu), bylo nutno sáhnout ke kontroverznímu způsobu jednání, aby se vůbec začalo něco podstatného dít. Nebýt toho, možná by dosavadní lhostejnost trvala dodnes.
Když p. Křížek dostal k dispozici bývalý statek v Hrachově, jednal podobně energicky a odvážně a za pomoci několika spolupracovníků zařídil jednak záchranu zpustlých objektů, jednak vznik moderního vzdělávacího zařízení spojeného s velmi dobře vybavenou záchrannou stanicí pro hendikepované živočichy. Neodradilo ho ani přebujelé papírování s tím spojené, ani podvody a liknavost při provádění prací, ani další potíže. Při prohlídce vzniklých prostor jsme viděli, že zranění ptáci i zvířata zde žijí v tak dobrých podmínkách, jak jen je možné jim zajistit. Velká péče se věnuje jak jejich navracení do života ve volnosti, tak případně dožití v zajetí – podrobnosti záleží případ od případu. Centrum zaměstnává skupinu obětavých pracovníků a spolu s pobočkami (Votice, Tábor, Čapí Hnízdo) slouží mj. i k osvětě, což je důležité, protože případům zbytečného poškozování živých tvorů a jejich životního prostředí je potřeba především předcházet.
Velmi nás zaujala také výstava výtvarných objektů vytvořených třemi mladými lidmi: Mgr. Lenkou Feldsteinovou, Mgr. Dianou Pinkasovou a Lubošem Hrmou.
Po návštěvě Hrachova jsme se přesunuli do Sedlčan, kde bylo možno se naobědvat. Mnozí z nás ale tuto dobu věnovali prohlídce místního muzea. Pak jsme se zastavili na Červeném Hrádku a podívali se do přilehlého parku, al e jen na chvíli, protože už nás čekal skanzen na Vysokém Chlumci. Byli jsme tam předem objednáni a rozhodně stálo za to se tam zdržet, vše si prohlédnout podrobně a poslechnout si výklad. Už samo procházení mezi venkovskými domy a nádhernými velkými rozkvetlými stromy bylo svátečním zážitkem, natož když jsme viděli různé doklady důmyslu a řemeslné zručnosti našich předků: např. skládací dřevěnou konstrukci na sušení sena nebo dvoumužnou pilu spojenou se závažím – takže s ní může jeden člověk řezat tak dobře, jako kdyby měl proti sobě partnera.
Dalším bodem programu byla návštěva Petrovic a jejich okolí. Tentokrát jsme se nejeli podívat na vápence, ale na žulu, která se zde vyskytuje také a tvoří zajímavé útvary. Nejznámější z nich je viklan Husova kazatelna a Vrškámen – ty jsme viděli oba. Prošli jsme i obec, hlavně park s obrovským starým bukem a dřevěnými sochami. A protože byla dobrá viditelnost, prodloužili jsme si zájezd ještě o jednu pozoruhodnost – netradiční křížovou cestu mezi obcemi Kuní a Kuníček, z jejíhož dvanáctého zastavení je rozhled široko daleko a nám ho ještě k tomu přesně v pravou chvíli nasvítilo sluníčko. A v čem je tato křížová cesta zvláštní? Sochař Ivar Kodym, který má v jedné z blízkých obcí chalupu, vytesal jednotlivé výjevy do balvanů u cesty. Dalo mu to hodně práce, protože zrovna tyto kameny se opracovávají těžko, ale za finanční podpory obyvatel domů z blízkých obcí své dílo zdárně dokončil a my jsme si jen prohlíželi s velkou úctou.
-ah-

Při jarním sčítání kání (v sobotu 15. 3. 2014) jsme měli vzácného hosta – člena mysliveckého svazu pana Jana Víta. Pozvali jsme ho proto, že jsme v minulosti už několikrát podnikali společné akce a chtěli jsme se znovu setkat. A také jsme se chtěli vyptat na podrobnosti ohledně ochrany dravců v krajině. Překvapila nás účast 18 osob, protože jsme čekali menší. Po předchozích slunečných dnech se totiž náhle ochladilo, foukal vítr a pršelo. Byli jsme tomu rádi, protože kvůli letošní mírné zimě bez sněhu a teplému předjaří je velké sucho.
Dojeli jsme jako obvykle po jedenácté dopoledne na radomyšlskou zastávku a vyrazili tentokrát rovnou směrem k Věnu, aniž bychom navštívili okolí kostela sv. Jana. Vilda totiž už provedl sčítání kání brzy ráno a nemuseli jsme tedy dodržet stanovenou trasu. Vzhledem k počasí bylo lépe cestu o něco zkrátit a pohybovat se pokud možno svižně. I tak jsme si stačili říci aspoň základní informace. Pan Vít sice začal špatnou zprávou, že byl v posledních dnech zahuben další orel mořský (tentokrát odstřelem), ale pokračoval výčtem různých opatření, která životu dravců napomáhají. Pověděl nám rovněž o rozvoji sokolnictví na Strakonicku. O pravidelných setkání sokolníků. Zmínil se i o chovu dravců v zajetí a o výskytu některých vzácných druhů dravců v naší přírodě, jako je např. jestřáb nebo orel mořský. Své povídání doplnil i o informace z chovu drobné zvěře, zajíců, bažantů a koroptví. Dozvěděli jsme se také jednu z verzí týkající se vzniku dvou kamenných křížů umístěných u polní cesty z Radomyšle ke kopci Věno. Prohlédli jsme si nově vznikající rybník u této cesty a porovnali jsme si zapojení kořenů vrby stojící na břehu tohoto rybníku do rybničního dna. Bylo možno vidět, že jak je velká koruna, tak velké a rozložené jsou i kořeny.
V praxi jsme si ukázali, jak vypadá nový typ elektrického vedení, u kterého už nedochází k propojení drátů při roztažení křídel velkých ptáků a k popálení nebo zabití. Bylo takto instalováno už přes 7 000 sloupů požadovaného tvaru (říká se mu „pařát“), zatímco další (ve tvaru písmene T) ještě čekají na výměnu.
Dva školáci, kteří s námi šli, se o všechno zajímali, nechali si od Evy Legátové ukazovat různé druhy nalezeného hmyzu a rostlin a pozorně poslouchali, o čem se mluví. Jedním z nich byl druhák Patrik (vnuk pana Víta), druhým třeťák Martin (žák p. učitelky Šimáčkové, který přišel na její pozvání). Mohli vidět např. jeden z drobných druhů tesaříka, který se podobá spíše nějakému blanokřídlému hmyzu – „hraje“ si totiž na něj. Na Horním řepickém rybníku jsme mohli pozorovat párek poláka chocholačky a kopřivky obecné. Zajímavá byla i ukázka trouchnivého dubu letního na hrázi tohoto rybníku, protože v jeho zetlelém dřevě byly patrné chodbičky od hmyzu. Nedaleko odtud jsme si povídali s p. Vítem o výskytu lišky a jezevce na Strakonicku nebo rozšíření divokých prasat v okolí Domanic a Droužetic.
V Domanicích se někteří odpojili –např. p. učitelka Třeštíková s pejskem Tafinkou. Ne, že by fenka desetikilometrovou cestu neušla, ale už byla příliš urousaná a ve větru ji její krátká srst nestačila dobře hřát. Byla to výjimečná situace, protože jinak je zrovna tenhle pejsek hotový nezmar.
A ještě údaj o načítaných dravcích – tentokrát jen 1 káně a 1 poštolka. -ah-

Březnový výlet (SO 1. 3. 2014) jsme vyhlásili hned na začátku měsíce, protože tento předjarní čas je ve znamení transferu obojživelníků a je potřeba šetřit časem, aby ho pak v době kontrol u zástěn zbývalo co nejvíce. Je těžko odhadnout, kdy žáby vyrazí, protože letošní zima byla abnormálně teplá a suchá a všechno je jinak, než bývá a než být má.
Sešli jsme se na nádraží a dojeli vlakem do Strunkovic nad Volyňkou. Tam nás čekalo několik dalších účastníků a náš počet se zvýšil na 18. Hned jsme vyrazili směrem na Svaryšov a po cestě jsme si ukazovali a komentovali, co jsme míjeli. Mluvilo se hlavně o stromech, protože březen je dobou, kdy se motorové pily ozývají daleko více, než by nám to bylo milé. Náš názor je ten, že vzrostlé stromy do krajiny i do města patří v co největší míře, a pokud jsou zdravé, měly by se zachovat všude, kde to jen trochu jde. Pokud se musí někde probrat, aby se nedusily navzájem a aby nebyly všechny stejně staré, mělo by se to dít postupně, ne všechno naráz. A hlavně by se neměly mrzačit, což je bohužel čím dál tím častější jev. Viděli jsme to hned brzy po začátku výletu na mnoha místech a zvlášť otřesný byl pohled na tři pahýly původně krásných, mladých lip nerozumně ořezaných jen kvůli tomu, aby bylo lépe vidět na kapličku. Jednak ji nemohly nijak výrazně zakrývat, jsou daleko od ní, jednak i kdyby, není to tak vážný důvod, aby se měly kácet nebo být zbaveny celé koruny. Je to asi pokládáno za tzv „řez na hlavu“, ale ve skutečnosti je to „dekapitace“, a ta není vůbec dovolena, kromě toho případu, že se strom kácí a z bezpečnostních důvodů je nejdříve ořezán.
Vilda, který výlet vedl, na toto vše během cesty upozorňoval a ukazoval na příkladech. Určoval také spolu s Evou Legátovou různé druhy živočichů a rostlin – např. některé druhy měkkýšů nebo hmyzu, kteří jsou souputníky člověka v lidských sídlištích. Mluvili jsme o výskytu páchníka hnědého, roháče obecného nebo tesaříka obrovského na Strakonicku. Cestou ke Svaryšovu jsme se zmínili o otráveném orlu mořském nedaleko Hoštic u Volyně. Eva Legátová nalezla na cestě drobné houbičky – hnědenky.
V příkopu u Svaryšova k Vlčinám jsme pozorovali larvy chrostíků, kteří měli udělány schránky z drobných kamínků. Zajímavostí byl nález velké pijavky koňské. Směrem k Miloňovicím jsme pozorovali káně lesní. Naše cesta vedla přes vrch Vlčiny, kde jsme si povídali o místním lapkovi. Před lety tu sídlil a naháněl strach v širém okolí. Zastavili jsme se také na kraji lesa a vychutnali si pěkný výhled do krajiny. Na vrcholku Vlčin nalezla Eva L. mnohonožku rodu Julus. Cestou z Vlčin jsme si povšimli janovce metlatého a drobného políčete s topinambury. A to už jsme se blížili k našemu „žábovišti“ na Volyňské, kde jsme ukázali účastníkům výletu všechno, co se vztahuje k chystanému transferu – např. odkud žáby jdou nebo kde je za stromy skryt jejich cíl – rybník. Na břehu tohoto rybníku jsme našli velké lastury škeble rybničné.
Když jsme procházeli Radošovicemi, Eva si všimla výskytu uschlých rostlin štětiček. Vilda našel při jedné kamenné zdi suchomilku obecnou.
Do Strakonic jsme došli přes Radošovice a kolem areálu ČZ. Cestou okolo areálu ČZ jsme procházeli mezi vzrostlými vrbami bílými a topoly, ale to už nastal soumrak. Účastníci byli tentokrát obzvlášť aktivní a pozorní, o vše se zajímali a drželi se pohromadě, aby o nic nepřišli. A navíc hlásili, že se budou snažit přijít příště zase. -ah-

Loňský nápad jet na jeden ze zimních výletů do Prahy se nám zdál vhodný k zopakování, protože při nejistém počasí je dobře mít „zadní kolečka“ v podobě návštěvy muzea apod. – a tak jsme na sobotu 22. 2. 2014 naplánovali cestu k Barrandovským skalám. Řekli jsme si, že snad každý, kdo kolem nich někdy jezdí ze Strakonic do Prahy, si při pohledu z okna autobusu umíní jednou se k nim vydat a prohlédnout si je zblízka. Jenže pak má v Praze i plno jiných cílů a na tenhle nakonec nedojde. Tentokrát jsme tedy zvolili trasu po naučné stezce z Malé Chuchle na Zlíchov, tak abychom viděli jak skály, tak zlíchovský kostel sv. Filipa a Jakuba. Ten je také vidět ze silnice a láká k navštívení.
Sešlo se nás 10, z toho 3 děti (vnuci p. učitelky Škopové). Nejdříve jsme se zašli podívat k Vltavě, zda se na ní nenalézá něco zajímavého z ptačí říše (pár labutí velkých a kachny divoké) a pak jsme se podchodem dostali na pěšinu vedoucí podél skal. I když jsme minuli skupinku domů, potkávali jsme jen málo lidí a nebýt všudypřítomného hluku z blízké silnice, ani bychom si nepřipadali jako na okraji velkoměsta. Na druhou stranu, příroda je v těchto místech silně změněná lidskou činností – nejdříve se zde budovala silnice ze Smíchova na Zbraslav, pak i železnice, vznikly zde kamenolomy, působila eroze a znečištění, rozšířily se invazní rostliny... Místo původních šípákových doubrav dnes převládá porost akátů. Nápadné jsou i při pohledu z dálky liány plaménku plotního, které visí z větví stromů a jsou ozdobené typickými bambulkami světlého chmýří. Kdybychom přišli o několik týdnů později, mohli bychom najít i něco z rozkvetlé vzácné květeny, která se tu naštěstí stále ještě vyskytuje. Jde o teplomilná společenstva skalních stepí, která poskytují vhodné prostředí pro různé druhy živočichů, hlavně hmyzu.
V roce 1982 je toto území národní přírodní památkou (NPP). Chrání se zde hlavně paleontologická naleziště, která byla lidskou činností odkryta a jimž se po většinu svého života věnoval francouzský badatel Joachim Barrande a posléze i řada dalších odborníků. O tom jsme si mohli přečíst podrobné informace na tabulích naučné stezky. Viděli jsme i známou pamětní desku umístěnou od roku 1884 na dobře patrném místě ve dvacetimetrové výšce nad terénem. Obdivovali jsme krásně zvrásněné prvohorní vápence a litovali, že nemůžeme naší klukovské trojici ukázat i nějakého toho trilobita. Zato jsme je mohli nechat proběhnout a vydovádět se. Zajímala je nejen příroda, ale i zbytky prvorepublikového plaveckého bazénu, kaplička Panny Marie Bolestné a vrch ve Zlíchově na kterém stojí kostel sv. Filipa a Jakuba. Hlavně ale výhled od křížku na silnici a také jedno pěkné zábradlí, na kterém se daly provádět akrobatické kousky... Ještě nás čekalo plno dalších dobrodružství, protože byl jasný den s dobrou viditelností a zlákal nás nedaleký kopec Žvahov. Dostali jsme se tam snadno – dva z účastníků naší výpravy zvolili cestu vlakem ze smíchovského nádraží, my ostatní jsme došli po prošlapaných pěšinách. Výhled z vrcholku na Prahu stál za to – měli jsme ji odtud skoro celou jako na dlani. Zajímala nás i teplomilná stepní vegetace, nalezené ulity měkkýšů např. páskovky žíhané, suchomilky obecné, v křoví schované straky a sojky obecné nebo nad Prahu naletující káně lesní, a vůbec všechno, co jsme cestou minuli. K tomu nejhezčímu patřily skupinky hlohů, velké staré hrušně a další stromy, za kterými bychom měli chuť se vypravit ještě znova někdy na jaře v době květu. Cesta nás vedla směrem ke Smíchovu, a jak jsme se vzdálili od rušné autostrády, přibývalo ticha a ptačích hlasů – zvlášť, když jsme se dostali do ulic s vilkami a zahrádkami. Všímali jsme si, co kde pěstují, a objevili jsme v ulici Na Konvářce např. jedlovec kanadský nebo neobvyklý zeravec východní.
Zbytek dne jsme strávili každý po svém – někdo odjel autobusem už v 13:30, někdo se podíval ještě na další místa, např. na Petřín, odkud byl (za zpěvu pěnkav, sýkor a zvonků) přes krajkoví holých větví krásný pohled na střechy historických budov. Bylo teplo jako na jaře tak, že jej k drobnému šmejdění po parku využila zrzavá veverka obecná, což nám zpříjemňovalo celkovou pohodu, ale současně nám to dělalo i starost. Zima byla dosud až příliš mírná, takže leccos už kvete a je nebezpečí, že je to předčasné. Navíc nevymrzli např. invazní plži nebo různé plevelné rostliny, nebyl sníh a je sucho. Takhle je to vlastně vždycky, když vyjdeme ven, že máme z přírody radost, ale vnímáme i spoustu různých ohrožení. -ah, vh -

Slibované poloslunečné počasí na sobotu 25. 1. 2014 se nedostavilo. I přes mírnou nepřízeň počasí, drobné sněžení a slabý mráz přišlo Vlakem k Velké Turné a z Radomyšle zpět. na strakonické vlakové nádraží 17 účastníků krátkého výletu do blízkosti Velké Turné. Šel s námi mimo jiné Jirka Martínek a jeho jezevčík Terinka s krásnýma očima, botanikové: Radim Paulič, Pavel Lieschner, Eva Legátová a nejmladší člověčí účastník Dominika Šimáčková. Cestou vlakem jsme mohli pozorovat výskyt potápky malé u výtoku z potoka u čističky odpadních vod ve Strakonicích a při míjení Horního Řepického rybníka káni lesní.
Když jsme vystoupili na zastávce „na znamení“ ve Velké Turné, vydali jsme se okolo Božích muk na kraji obce rovnou k zamýšlenému cíli cesty. Tím byl drobný lom mezi obcemi Velká a Malá Turná. Naštěstí zmiňovaný mrazík nám pomohl k snadnějšímu překonání pole, a tak jsme stanuli nezabahněni na břehu Brložského potoka. O něm jsme se domnívali, že je potokem Rojickým, podle toho, že vytéká z Rojic. Nikoliv, podle map je jmenován potokem Brložským. Bohužel jeho překonání mnohým z nás přivodilo drobné problémy, protože přes něj nebylo možno nalézt drobný můstek či padlý kmen, po kterém by se dalo přejít na druhou stranu. Výsledek „brodění“ podle mého stál za to, protože lom se zdá zatím neposkvrněn silným náletem dřevin, a proto je vidět obnažené, snad rulové stěny. Rovněž jeho odlehlost nesvádí člověčího šotka k odkládání odlidštěných věcí volně do krajiny. Radim Paulič nás upozornil na dávný výskyt rostliny smilu písečného. Pověděli jsme si něco o původním nepatrném a snad i dobře míněném vysazení nepůvodního keře janovce metlatého. Ten byl používán jako krycí rostlina pro vysazované mladé bažantíky, koroptve a zajíce. Dnes bohužel doba této drobné zvěře pomíjí, ale janovec zůstává a šíří se.
Cestou podél janovcové a posléze lesní stráně jsme dorazili k vypuštěnému rybníku v Malé Turné. Zde jsme si pověděli o rozšíření nejhojnějších vrb v okolí lidských sídlišť. Vrby křehké, jívy a vrby bílé. Vzpomněli jsme ještě na doby nedávné, kdy v zanikajícím rybníku Pančák bylo možno nalézt měkkýše z čeledi okružákovitých. Radim Paulič připomněl snímky ze starých map, kdy stráně které jsme míjeli, hostily pestřejší květenu než dosud, travní drn zde nebyl souvislý a monokulturní. Cesta do Malé Turné uběhla rychle. Minuli jsme místní kapličku, zastavili se u odbočky polní cesty do Radomyšle. Zde kdysi stávaly mohutné lípy, na kterých byl hojný výskyt jmelí bílého. Nyní jsou na místě jen práchnivé pařezy skryté v trávě.
Naše další kroky vedly přes trať k zaniklému vápencovému lomu, kde se kdysi skrývala dnes již neznámá radomyšlská jeskyně. Dnes je její vchod zasypán mocnou vrstvou popílku a slévárenské strusky. Případné zájemce o historii a informace okolo této jeskyně je možno odkázat na knihu: CHÁBERA, Stanislav. Geologické zajímavosti Jižních Čech. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeské nakladatelství, 1982, 157 s. Jihočeská vlastivěda, řada B - přírodní vědy. Při prohlížení starých map bychom zjistili, že okolí Radomyšle a Malé Turné poskytovalo prostřednictvím malých lomečků svým obyvatelům stavební kámen, který je možno nalézt při rozebírání starých staveb ve zmiňovaných obcích. Dělo se tak odedávna, jak je již zmiňováno při odkrytí pradávného pohřebiště nedaleko kostela sv. Martina v Radomyšli. Ale čas běží. Na vrcholcích lomů dnes roste veselý ruderál, místně prorostlý štětkou lesní a štětičkou větší. Rovněž po pozdně jarním a letním hnízdění čejky chocholaté v okolí Křemenného rybníku není ani památky. Jen v dálce jsme zahlédli přebíhající srnčí zvěř a to jsme již dospěli do Radomyšle, kde část z nás ustrnula v teple místní hospody a drobná skupinka se vydala cestou k Věnu. Při cestě jsme si prohlédli kamenné nesmírčí kříže, vyposlechli vrzání drozdů kvíčal, viděli brkounovitý let strakapouda velkého a u zastávky před příjezdem vlaku vypozorovali malé hejnko hýlů obecných. Vlak na sebe nenechal dlouho čekat, a tak se po krátké pozvánce na výlet k Barrandovské skále (22. 2.), ozvala jeho siréna a jelo se do tepla domovů. –vh-

Lednová procházka z Radomyšle do Strakonic se sčítáním kání (v sobotu 18. 1. 2014) začala tím, že můj muž Vilda ji prošel ráno sám, protože je to ke sčítání nejvhodnější doba, zatímco mým úkolem bylo přijet se skupinkou vlakem na místo a připojit se na cestu domů. Sešlo se nás maličko, zato z dalekých míst. Kromě Alči Šimáčkové z Povážské a Evy Legátové z Chanovic dorazil pan Martin Němec, který je až z Českých Budějovic. Přilákalo ho vyhlášené téma: význam keřů v krajině. Když jsem jej psala do pozvánky, na pana Němce jsem si vzpomněla a zalitovala, že bydlí tak daleko, protože bych mu jinak napsala a pozvala ho. Vůbec mě nenapadlo, že si přečte upoutávku v našem časopisu Kompost a sám od sebe dorazí z takové dálky.
Vilda nás čekal po jedenácté v Radomyšli na zastávce a nabídl nám, že můžeme jít tentokrát jinou trasou – přes Kaletice. Byl to dobrý nápad, protože nasčítáno už bylo (1 káně u Horního Řepického rybníka) a měli jsme ve výběru volnou ruku. Na webových stránkách skončilo také pozorování hýlů obecných na rozcestí polních cest pod vrchem Věno. Pro nás bylo lákavé poznat zase kousek jiné krajiny, kudy jsme už dlouho nešli. Hned v Kaleticích jsme poblíž hráze v porostu listnatých stromů našli zajímavé druhy rostlin a měkkýšů: v rybníku Hořejším uchatku toulovou a mezi tímto rybníkem a rybníkem Prostředním plamatku lesní, žihlobytku stinnou, vrásenku okrouhlou, skelnatku průsvitnou, srstnatku chlupatou, plzáka obecného, bledničku útlou a plzáka hnědého. V lesíku nedaleko Kaletic jsme nalezli mnohonožku, kterou by snad bylo možno zařadit do rodu špičanek.
Za Kaleticemi jsme pokračovali směrem k Podolí a Černíkovu. Mlhavé počasí nám vyhovovalo, protože na šedivém pozadí se krásně vyjímaly siluety holých stromů, např. obrovské lípy v Černíkově. V PP Ryšovy jsme se pokoušeli odhadnout, kde je naleziště vzácného šklebivce přímého, zařazeného do právě vzniklé „Červené knihy květeny jižní části Čech“. Podél cesty jsme viděli listy jaterníku podléšky, hruštice jednostranné a žindavy evropské – to vše v hojném množství.
Pan Němec nám po cestě podrobně vyprávěl o tom, jak si vede organizace „Pro živou krajinu“ – viz Kompost č. 10/2012 zde a také www.puvodnikere.cz. Ve snaze rozšiřovat v obcích i v krajině původní druhy keřů spolupracuje hlavně s rakouskými partnery, kteří mají bohatší zkušenosti. Hlavním důvodem podpory keřů je to, že jsou nutné pro úkryt, výživu a hnízdění ptactva, hmyzu a dalších drobných živočichů. Kromě toho porosty keřů mají podobné funkce jako větší dřeviny - brání erozi, vysychání a zasolování půdy, atd. Pomáhají vytvářet příznivé mikroklima, těší nás pěkným vzhledem, oživují své okolí... To jsme cestou mohli i vidět, když jsme potkávali bezy (včetně bezu hroznatého, dnes podstatně vzácnějšího než za našeho mládí), trnky, růže, hlohy. U malého rybníčka mezi Droužeticemi a Ryšovy jsme viděli i brslen. Víme i o divokém dřišťálu, ale ten jsme neměli při cestě a ukážeme si jej někdy příště. Pan Němec si k nám naplánoval i další cesty a nám naopak slíbil, že nás pozve do Budějovic a ukáže nám výsadby keřů, které se už povedlo realizovat.
Káni jsme odpoledne už neviděli ani jednu, zato jsme v olšině východně od Černíkova slyšeli švitoření hejna čížků lesních. Vůbec jsme se po celou cestu přesvědčovali o tom, že i v sychravém počasí je v přírodě co pozorovat a může to být příjemné, i když většina lidí je opačného názoru a drží se v takových dnech doma. - ah -

Seznam autorů: ah - Alena Hrdličková, rp - Radim Paulič, el - Eva Legátová, jj - Jan Juráš, vh - Vilém Hrdlička.