Rok 2015.

Dne 19.12.2015 jsme se vydali ze strakonického hradního nádvoří na krátkou vycházku k židovskému hřbitovu. Sešlo se nás 12. Protože cestu skrze strakonické Podskalí a Kalvárii každý místní občan asi zná, povídalo se povětšinou k tématům, která jsou méně obvyklá. Jedním bylo třeba prováděné rozsáhlé kácení stromů při železniční trati České Budějovice - Plzeň, kdy se správního řízení k povolení tohoto kácení účastnila jako jedna z mála i naše základní organizace. Výsledkem bylo, že po vzájemné dohodě mezi OŽP MÚ Strakonice, zástupcem ČD, naší ZO a sdružením Strakapúd se bude kácet pouze 28 stromů z navržených 270. Stejně tak jsme se bavili o ohrožení Kalvárie, chráněných rostlin, odtěžování stěrkopísku z řečiště Otavy v zadní části Podskalí nebo o výskytu drobných savců při kempu. K samotnému židovskému hřbitovu jsme doputovali snadno za povídání o přírodních zajímavostech této příměstské části. Zajímavý byl nález dřevokazné houby boltcovitky ucha Jidášova Legátovými na pařezu bezu černého.
Štěstí přálo fotografům, protože byl dostatek světla a na židovském hřbitově se mohli účastníci rozptýlit, prohlédnout a vyfotit si vše, co je zajímalo. Každý asi hledal to své. Jeden prohlížel ornamentální výzdobu náhrobků, jiný pročítal jména, někdo se díval po přírodních zajímavostech, kterými hřbitovy povětšinou oplývají. Takže souhrnem by se dalo napsat o pozorování strakapouda velkého, brhlíka lesního nebo hýla obecného. Nad hlavami nám přelétly káně lesní. Jiný účastník zase viděl mnohonožky nebo vidličnatky v silném listovém opadu. Z dřevokazných hub se dal vypozorovat pevník chlupatý nebo penízovka. Eva Legátová si v listovém substrátu našla nějakou mnohonožku. Zajímavá byla i hluboká studna na vodu v celé své výši roubená cihlami a osazená pěknou litinovou ruční pumpou. Bohužel prasklou mrazem. O hřbitovu samotném a strakonické židovské obci si účastníci mohli přečíst na informační tabuli umístěné hned u vrat do hřbitova. Takže pak již snadno našli náhrobníky strakonické židovské honorace nebo se prošli mezi pomníky "drobných" židů, kteří byli kromě Strakonic třeba z Volenic nebo Štěkně. Aby nám nebyla z nedostatku svižného pohybu zima, omezili jsme výklad k tématu na ninimu, s tím, že si můžeme povídat individuálně po cestě – což někteří účastníci rádi využili a ptali se na různé podrobnosti. Dále jsme se podívali do menší pískovny V Holi, která je zavážena sutí a podobným odpadem. Bohužel stěny, které byly sídlištěm pro samotářské druhy blanokřídlých, jsou povětšinou zavezeny. Což je velká škoda jak z hlediska biodierztity, tak i v tom směru, že možnost najít nějakou zajímavost z oblasti přírodovědy se už zase o něco ztenčila. Přitom dobré porozumění tomu, jak fungují dosud zachované ekosystémy, je nutné pro jejich další ochranu.
Při vjezdu se podařilo najít další dřevokaznou houbu outkovku chlupatou. Dále jsme již pokračovali za západu slunce, takže krajina ztichla a i hledání živočichů na dně vypuštěného Zlého rybníku bylo bez úspěchu. To se od nás již odpojili Legátovi a dále jsme pokračovali polními cestami do Sousedovic. Ze zajímavostí snad byl nález trsu hub, křehutky sametové při cestě v ruderálním biotopu. Do Sousedovic jsme prošli okolo bříz papírovitých a dostali se na avizovanou zahradu rodiny Šímových. Prohlédli jsme si zajímavý zvýšený „sluneční“ záhon ve tvaru klíčové dírky, potěšili se pohledem na rozhlednu na Kbílu a vydali se domů. Do Strakonic jsme došli cestou kolem Volyňky již za tmy. Své poznatky z vycházky si zapsala i Eva Legátová a byla by škoda jí nedat slovo. Takže tak činím:

Ze zápisníku Evy Legátové
Dnes jsme se zúčastnili odpolední vycházky organizované Šmidingerovou knihovnou kolem Strakonic. Bohužel jsme nemohli vycházku absolvovat celou, protože je v Chanovicích koncert Volného sdružení horažďovických zpěváků a muzikantů, kde prodávají rodiče vstupenky. Vyšli jsme ze strakonického hradního nádvoří - fotila jsem ozdobenou studnu (v krabičkách zavěšených na chvojí jsou dětská přání adresovaná Ježíškovi). Z živočichů jsou na hradě stále přítomni brouci hnojník a dřepčík, z pavouků běžník Xysticus. Šli jsme po Kalvárii, pod jedním kamenem mezi malými černými mravenci byl zřejmě cvrčík mravenčí, bohužel příliš rychlý. Plošíka jsem tentokrát nenašla. Díky paní Hrdličkové jsme se mohli podívat na židovský hřbitov. Zde jsem si vyfotila pavoučka plachetnatku. Plachetnatky mají jednu velkou přednost: jsou aktivní celoročně. Pokračovali jsme do pískovny, kde nám pan Hrdlička ukázal domečky samotářských včel a obrovskou navážku materiálu. Mě by moc zajímalo, jestli bych mohla najít v zimě pod kamenem svižníka. Nakonec byl ještě vypuštěný rybník, tam jsem nic nenašla. Určitě by bylo zajímavostí více, ale jeli jsme domů. Děkujeme Hrdličkům za krásnou vycházku a náměty na přemýšlení.
Pozdrav posílá Eva Legátová s rodiči.

Dne 28.11.2015 se nás na cestu od Písku na nádraží moc nesešlo. Bylo nás šest, ale v Písku se připojili ještě Legátovi a jedna paní z Chanovic. Cesta vlakem do nedalekého Písku byla zajímavá. Okny vlaku je vždy na co koukat a minimálně ptačí osádka rybníků v okolí Čejetic, Sudoměře a Ražic poskytne dostatek zajímavostí. Jednou z nich bylo třeba pozorování volavek bílých v okolí Sudoměře a hojnosti kání lesních na přilehlých polích a lukách.
V Protivíně jsme měli dostatek času na malou mikroprocházku v okolí nádraží. Nedaleký rybníček, nyní vypuštěný, a okolní keřový a stromový porost hostí hejna ptactva. Jen namátkou je možno jmenovat sýkoru koňadru, sýkoru modřinku, kosa černého, drozda kvíčalu, drobného střízlíka obecného, hlasitého brhlíka lesního a na vrcholu krátké prohlídky stojí párek strakapoudů velkých.
Snad jen je nutno poznamenat, že v čekárně protivínského nádraží mají ve vitrínce zajímavé dokumenty o odbojářích – železničářích s této železniční stanice. Rozhodně stojí za přečtení.
Zajímavostí bylo pozorování kuny skalní u zastávky Heřmaň z oken regionálního vláčku. Kuna statečně vykukovala ze vzrostlé trávy a okolo jedoucím vlakem se nenechala vyrušovat. Inu kuny skalní jsou asi všude.
V Písku jsme se podívali na kraj nové naučné stezky, ale mírně jsme uvázli u řeky Otavy na drobném přírodovědném hledání. To je blíže popsáno níže Evou Legátovou. Já jen pro upřesnění doplňuji jako obvykle zástupce šnečí fauny. Hlemýžď zahradní, páskovka keřová, plamatka lesní, vlahovka narudlá, žihlobytka stinná, srstnatka chlupatá, skelnatka drnová, vrásenka okrouhlá, vřetenatka obecná. To vše jen při letmém prohrábnutí listové padanky pod olšemi na pravém břehu řeky Otavy u bývalého Jitexu. V Otavě pak okružanka rohovitá a Evou L. nalezený kružník bělavý. Po krátké vycházce již čas pokročil a tak jsme se vydali do níže zmiňované waldorfské školy, kde jsme se rozprchli každý podle svých zájmů a nálad. –vh-

Ze zápisníku Evy Legátové
Dnes jsme se vypravili autem do Písku. Na nádraží, kde přeletěla poštolka, jsme se sešli s Hrdličkovými a partou ze Strakonic a zúčastnili se vycházky - prošli jsme kus naučné stezky podél řeky.
Nejprve jsem vyfotila dřezovec trojtrnný, protože mě zaujalo, jak byl holý strom ozdobený křivolakými lusky. Viděli jsme několik okrasných jabloní s různě barevnými plody. Největší nález byla pro mne invazní ploštice blánatka lipová (Oxycarenus lavaterae), kterou jsem do dneška znala jen z Živy (článek od Petra Kmenta je v čísle 1/2010, povídání od Petra Kmenta je také na BioLibu, v Průvodci přírodou tento druh uveden není). Jeden strom (lípa) byl blánatkami úplně obalený. V Otavě jsme našli kružníka bělavého a pan Hrdlička mi ukázal okružanku rohovitou.
Posílám jeden choroš (moje určení je velmi amatérské, protože nemám s outkovkou francouzskou žádnou předchozí zkušenost) a šupinovku. Vyfotila jsem pavouka běžníka a velkou záhadou je pro mne výskyt několika snovaček ve výloze domu. Po příjemné procházce za krásného počasí jsme se přesunuli na adventní trhy do waldorfské školy. Prohlédli jsme si zajímavé výrobky, načerpali inspiraci, potěšili se vystoupením dětí a ochutnali místní dobroty. Protože začal poletovat sníh a zítra cestujeme se sušickými turisty do Regensburgu, jeli jsme dříve domů. Děkujeme moc Hrdličkům za krásnou procházku.
Pozdrav posílá Eva Legátová s rodiči.

Ze zápisníku Evy Legátové.
V sobotu 17. 10 2015 jsme se zúčastnili autobusového zájezdu strakonické knihovny (ŠK Za parkem) a ZO ČSOP Strakonice vedeného Hrdličkovými a panem Ing. Josefem Peckou. Na první zastávce u benzínové pumpy (v ČR) byly 4 druhy nočních motýlů (píďalka podzimní, zubočárník lipový, tmavoskvrnáč zhoubný a bourovec topolový. Další (tentokrát hlavní) zastávkou byla sklárna v Mauthu - český sklář nám předvedl a vysvětlil práci se sklem. Obdivovali jsme pestrý sortiment překrásných ručních výrobků (za poplatek bylo možné zkusit si něco vyrobit). Pak jsme popojeli do skanzenu ve Finsterau, kde jsme obdivovali velkou různotvárnost a zajímavé interiéry s popisy i v češtině. Skanzen je velice pěkný (při hromadném vstupném 4 eura/osobu), byla i možnost občerstvení. Následovala vycházka do přírody kolem města Finsterau - pod jedním kamenem v lese byly dva druhy cedivek (tu lesní jsem viděla prvně). Z měkkýšů jsem našla 3 slimáčníky a plamatku lesní. Nalezená housenka vypadala na můrku (zelenici) bukovou (Pseudoips prasinana) (larvální perioda je však uváděna do konce září). Na loukách rostla smilka tuhá a potkala jsem brouka hnojníka. Dobře byl vidět Luzný. Poslední zastávka byla ve Philipsreuthu u "kopie" Stožecké kaple (byla odemčená). Počasí se postupně oteplovalo. Ve Finsterau bylo ještě docela chladno, ale v objektech skanzenu je řada vytápěných místností. Pan Pecka podal v autobusu i při procházkách venku podrobný a zasvěcený výklad jak k přírodním a k historickým památkám, tak k záležitostem ochrany přirozeně se zmlazujících lesů na české i bavorské straně Šumavy. Zájezd se nám velice líbil.
Eva Legátová

Ze zápisníku Evy Legátové.
V neděli 4. 10. jsme se zúčastnili tradičního Festivalu ptactva (viz zde). Sraz byl v Tchořovicích, kam někteří účastníci dorazili auty, někteří přišli pěšky z blatenského nádraží. Pak jsme šli nejprve k Hořejšímu rybníku. Byl k dispozici stativový dalekohled a kormorán v něm byl opravdu krásně vidět. Ledňáčka jsme tentokrát nepotkali. Přešli jsme k rybníku Starý, kde byla ukázka kroužkování ptáků v podání zkušeného kroužkovatele pana Petra Loudy a jeho paní. Viděli jsme zblízka budníčka menšího, vrabce polního, sýkoru koňadru i modřinku, červenku obecnou, kosa černého a mlynaříka dlouhoocasého. Kroužkování si užily i děti, s námi byla tříletá Esterka Vondrášková a z MOPíků Nelinka Petrová s tatínkem. Prošli jsme se ještě k rybníku Radov. Pan Petr Pavlík nám podal hodně zajímavých informací (např., že volavky bílé by u nás mohly začít hnízdit, jako to udělaly husy velké). Pan Petr Louda dostal zpětné hlášení o břehuli kroužkované ve strakonické pískovně V Holi od Berouna. Nejvzdálenější zpětné hlášení má ze Středoafrické republiky (vlaštovka obecná).
Eva Legátová

Ze zápisníku Evy Legátové.
Včera jsme se zúčastnili odpolední vycházky ZO ČSOP Strakonice po Štěkni s panem PaeDr. Václavem Žitným. Nejprve jsme si prohlédli pomníček "Povídka Dvě gardy Karla Klostermanna" a na lihovaru jsme viděli čapí hnízdo. Přes park jsme došli k zámku, kde byla domluvená prohlídka. Na zámku jsou iniciály AW (Adolf Windischgrätz - poslední majitel před Congregatio Jesu, v erbu psí hlava) a tabule připomínající pobyt Franze Josefa I. při vojenských manévrech v okolí v roce 1905. V zámku jsme navštívili síň Karla Klostermanna (zemřel zde v roce 1923), umělou jeskyni (grottu) a krásné sály. Kaple nebyla přístupná kvůli bohoslužbě. Štěkeň je hlavním sídlem Congregatio Jesu (zakladatelka Mary Ward narozená v roce 1585), ale nyní je zde jen 12 sester. V parku jsou dva pyramidální duby a 300 let staré duby původem z Madeiry. Ze zvířátek byli k vidění jen cvrčci lesní, kobylka křovištní, kněžice kuželovitá a ježek západní. Na pasece podkornatka žíhaná. Pan Žitný nám předvedl odvětvování stromků. Na úplný závěr jsem ve Štěkni našla kvetoucí sporýš lékařský (stupeň ohrožení C2). - el -
Od hřbitovní zdi u sv. Mikuláše: hlemýžď zahradní, páskovka keřová, plamatka lesní, skleněnka průsvitná, vřetenatka obecná, plzák španělský. - vh -

Po úspěchu s předchozími prázdninovými šumavskými akcemi (loni i teď nedávno v červenci) jsme se moc těšili na další podobný výlet, tentokrát s jiným profesionálním průvodcem – panem Vladimírem Frenzlem. Doporučil nám ho pan Pecka a řekl nám i přezdívku Mrak Šumavák. A také to, že pan Frenzl ze Šumavy pochází a jakožto místní člověk k ní má zvlášť úzký vztah. Setkání jsme si domluvili na neděli 23. 8. 2015.
Vlakem a autobusem jsme přijeli do Prášil, řekli si nejdříve něco o obci samotné a pak jsme se vydali na Ždánidla. Bylo nás 21, z toho 3 děti. Pan Frenzl ochotně vyprávěl i odpovídal na otázky, a tak jsme se dověděli spoustu podstatných informací (hlavně o principu přirozené obnovy lesa) i drobných zajímavostí. Nedá se to zdaleka všechno vypsat a vždycky při pořizování poznámek lituji, že nás nebylo na výletě ještě víc. Osobní zážitek je mnohem lepší než všechna teorie – a to je hlavní důvod, proč tyto akce organizujeme. Pokud bychom o obnově zdravé vegetace v bezzásahových zónách měli jen vyprávět, ukazovat fotky nebo doporučovat příslušnou literaturu, neměli bychom jistotu, že je to vše srozumitelné. Navíc se v médiích objevuje tolik nepřesností a polopravd, že pak těžko můžeme od někoho čekat, že bude věřit zrovna nám. Může si říci, že vzhledem k našim přírodovědným zájmům máme sklony k „ekoterorismu“... Když ale na vlastní oči vidí velkou druhovou pestrost tam, kde podle médií je vyprahlo a mrtvo, už si to zapamatuje a bude o tom přemýšlet.
Je nápadné, když i v letošním extrémně suchém roce rostou v přirozeně se obnovujícím lese nad Prášily vlhkomilné rostliny a tu a tam i houby, když rašeliník je napitý vodou a potoky se proplétají porostem jako obvykle. Jsou sice méně vydatné než jindy, to není divu, ale nejsou tak ohrožené, jako kdyby se nacházely na vykácené holině nebo v pěstovaném lese. O „uschlém“ lese se sice také dá říci, že připomíná holinu, zůstává v něm ale mech, kapradí a různé další rostliny, nehledě na rychle přibývající mladé stromky. Naproti tomu holina vzniklá vykácením je poškozena technikou a navíc není chráněná stínem suchých stromů (ten se zdá zanedbatelný, ale má svůj podstatný význam). Je dobře, že se v poslední době používá už i velmi šetrně pracujících strojů (říká se jim „železní koně“), ale přesto je pro les příznivější nechat pracovat přírodu samotnou.
Pan Frenzl hodně mluvil o stromcích, které pro malou velikost vypadají mladě, ale mají přitom vysoký věk. Ty čekaly po celá léta na dobu, kdy padnou okolní velikány a přestanou jim ubírat světlo. Zůstávají v době obnovy naživu a zajišťují různověkost budoucího lesa. Už jsme o tom psali v Kompostu č. 10/2012.
Bylo spočteno, že asi desetina veškeré pitné vody na Zemi se nalézá v rašeliništích. Jejich ochrana je tedy jedním z prvořadých úkolů. Ta, která byla dříve odvodňována, se nyní revitalizují. Voda se zadržuje pomocí malých hrázek, prokysličuje se atd.
Po cestě k vrcholu kopce Ždánidla jsme povídali také o tetřevech. Pokud by jejich počet ještě více klesl (např. následkem rozdělení na menší skupinky), mohlo by se stát, že stávající populace už by nebyla životaschopná. Lidem se zdá, že není plachý, protože kohout někdy přijde i blízko k lidem, ale ve skutečnosti se tato zvláštnost projevuje jen u některých jedinců a jen na čas. Dověděli jsme se také, že samice může při vyrušení někdy i ztratit cestu k hnízdu.
V poslední době se na Šumavě začali objevovat i šakalové. Přišli samovolně, takže se nejedná o zavlečení. Nechávají se tedy svému osudu. Naproti tomu např. vlčí bob se i v bezzásahových územích likviduje, protože jde o druh invazní. Regulují se tedy počty těch zvířat (např. jelenů) a rostlin, které nemají své přirozené nepřátele.
Protože s námi šli i méně pohybliví účastníci, rozhodli jsme se jít kratší cestou. Domů z Prášil jsme pak jeli autobusem.
– ah, el, vh -

Seznam pozorovaných rostlin a živočichů:
Prášily: Nedaleko hřbitova blednička útlá a veverka obecná (tmavá forma). U hřbitovní zdi hlemýžď zahradní, skleněnka průsvitná, sklenička průhledná, vrásenka okrouhlá, plžík žlutý, plzák španělský, řasnatka lesní, řasnatka břichatá – určení nejisté, závornatka drsná.
Botanici hledali vrbovku tmavou (Epilobium obscurum), u zbořeného kostela sv. Prokopa rostl jestřábník květnatý.
Na silnici ke kapli užovka obojková. Podél silnice hojně byla slyšet kobylka cvrčivá.
Při cestě ke kapli kruštík širolistý.
U kaple prstnatec Fuchsův, hruštice jednostranná a hruštička menší, cestou vemeník a žebrovice různolistá,
Obojživelníci: skokan hnědý
Zastávka s povídáním o lýkožroutovi - maloočka smaragdová, sítina cibulkatá (Juncus bulbosus), křísek zelený.
V lese podbělice alpská i dřípatka horská, babočka osiková, bukovinec osladičovitý
Pod kůrou padlých kmenů plzáci hnědí, seschlý slimák popelavý, slíďák křovištní.
Z dřevokazných hub: troudnatec kopytovitý, síťkovec načervenalý, outkovka chlupatá - nejisté a potom pestrá trámovka plotní.
Zastavení s vyhlídkou na hotel Rovina - kobylky hnědé (ale jen samičky - trochu divné), kobylky cvrčivé, kobylka luční, saranče: bělopruhá, čárkovaná, měnlivá, obecná, zelená, zlatavá, zlatozelená.
Z dvoukřídlého hmyzu: roupec žlutý.
Brouci: bázlivec černý
Motýli: kovolesklec asi gamma
Pavouci: křižák mramorovaný
Z rostlin: světlík hajní, pcháč oset, dále při cestě papratka horská (výtrusnicové kupky kulaté)
Měkkýši: podkornatka žíhaná pod kůrou, při cestě: housenka můřice očkované a lišaje borového
Mokřina s rašeliníkem - kobylka krátkokřídlá (z té měla Eva L. největší radost), sekáč pestrý.
Pak jsme si pochutnávali na borůvkách, na okraji louky housenka dřevobarvce bodlákového 3. stádium.
Na lesní cestě tučnice obecná, pleška stopkatá, všivec lesní, ostřice skloněná, ostřice černá, zdrojovka potoční, děhel lesní, krabilice zlatá
V obci Prášily brouk rýhonosec Larinus cca sturnus.

Dne 25. 7. 2015 jsme se vypravili na společný výlet pořádaný Šmidingerovou knihovnou a ZO ČSOP Strakonice na vzdálenější cíl. Tím bylo okolí Stožce na Šumavě. Měli jsme dojednánu schůzku s profesionálním šumavským průvodcem Ing. Josefem Peckou.
Dvě hodiny před srazem, který byl v 6:55 hod. na nádraží ČD Strakonice, začalo pršet a přišla mírná bouřka. Ta se však brzy zklidnila a počasí se vypracovalo do příjemného vlahého slunečna. Sešlo se nás osm. Prvním pozorovaným živočichem byla ve vlaku na podlaze lezoucí ploštice kněžice zelená. Cesta ve vlaku uběhla za družného povídání a prohlížení krajiny. A bylo na co koukat - jízda vlakem trvala skoro 3 hodiny a ujeli jsme podle vlakové jízdenky 77 km. Na stanici Černý Kříž nás čekal p. Pecka ještě s jednou další účastnicí. Po úvodním slovu, poučení o pohybu po Šumavě a stručnému nastínění trasy jsme vyrazili. Cestu nám sice hned na nádraží zkřížily tři černé kočky, ale jak jsme později doznali, na vlastní průběh našeho putování to nemělo vliv. Příznivci silných mašinek se mohli potěšit odjezdem dieselelektrické lokomotivy 754 039-6 se znakem ČKD.
Hned cestou z nádraží nám náš průvodce ukázal první „šumavské“ rostliny. Byl to pcháč obecný, pcháč nící (?), vlčí bob mnoholistý, tužebník jilmový a starček Fuchsův. O kousek dál jsme nalezli několik exemplářů anděliky lékařské. Při mostu přes Studenou Vltavu u Černého Kříže jsme obdivovali tok s kyselou vodou a mohli jsme shora pohlédnout do Mrtvého luhu, kam se (vzhledem k tomu, že se jedná o I. zónu národního parku) nemůže. Voda ve Vltavě pod kameny skrývala drobné larvy chrostíků a pošvatek. Z ryb jsme zahlédli jen jeden prchající stín, snad malého pstroužka. U paty mostu rostla vrbovka horská. Cesta byla lemována porostem mateřídoušky a místy vikve ptačí. Ve vyšším porostu rostlin při silnici jsme nalezli jeden exemplář kručinky sp. a o kousek dál rostlo několik rostlin vrbiny obecné. Ještě než jsme došli k naší odbočce, mohli jsme vidět lnici květel, oměj šalamounek a několik exemplářů tavolníku vrbolistého. Zajímavé byly porosty vrb, z nichž jsme dodatečně určili vrbu popelavou. Kromě porostu smrku ztepilého bylo okolí asfaltové cesty obohaceno statnými kmeny břízy bělokoré. Přechod přes louku byl zajímavý z hlediska výskytu saranče obecné (Chorthippus paralelus), saranče zelené (Omocestus veridulus) a saranče zlatavé (Chrysochraon dispar). Z velkých rovnokřídlých zde byla hojná kobylka luční (Metrioptera roeselii). Po překročení železniční trati jsme pokračovali podél zurčícího potoka Hučinky, kde byl zajímavý výskyt bezkolence modrého a ostřice zobánkaté. Dále nám p. Pecka ukázal vedle borůvky také vlochyni bahenní. V údolní nivě potoka jsem mezi volnými místy bez porostu ostřice obecné nalezl saranči zlatozelenou (Euthystira brachyptera) a pestře zbarvenou skákavku… Dále zde bylo možno vidět psineček obecný a na jednom místě smilku tuhou. Vyskytoval se zde rovněž zevar vzpřímený. Borůvčí na kraji lesa svádělo ke sklepání živočišstva do sítka a odměnou byl nález maličkého měkkýše ostroústky drsné (Collumela aspera). Než jsme vyšli z potoční nivy ven, potkali jsme běžného střevlíka fialového (Carabus violaceus). O Hučince jsme se od pana Pecky dověděli, že její tok byl kdysi narovnán a až nedávno jí byl v rámci revitalizace vrácen původní meandrovitý ráz.
Dále jsme pokračovali lesní cestou podél Lesního potoka pod Spáleným vrchem. Tady jsem si všiml bílé dřeně troudnatce kopytovitého na padlém stromu přes potok a v trávě samičky lovčíka vodního. Během putování po zmiňované cestě byl zajímavý nález protěže lesní v několika exemplářích, krtičníku hlíznatého a kruštíku širolistého. Dále okolo mezníku s nápisem „Waldaubahn“, a když jsme sešli z široké lesní cesty, na zemi se objevovaly stále hojněji stopy a trus jelení zvěře. Míjeli jsme smrky s porostem lišejníku provazovky obecné a na cestě byl nalezen jednou účastnicí světlík větvený. Na vzrostlých, zejména poškozených smrcích se začaly častěji vyskytovat plodnice troudnatce pásovaného. Pod nohama jsme měli kromě borůvčí také pstroček dvoulistý, plavuň pučivou a černýš lesní. Zajímavým nálezem byl výskyt síťovce načervenalého a pevníku sp. na padlém odkorněném kmeni smrku.
Dále jsme pokračovali směrem k vrcholu Fichtebergu. Počet poražených a odkorněných smrků se množil, a tak stálo za to se u některých kmenů zastavit a spočítat věk podle letokruhů stromů. Došli jsme ke stáří 70 až 100 let. Přesněji to nešlo, protože řez kmene byl nerovný a místy šly jednotlivé letokruhy těžko rozeznat. Na vrcholu kopce nás čekal široký výhled na krajinu s městem Volary a Lenoru a takřka celý, rozlehlý Mrtvý luh. Zde také začala naše cesta s modrými ústy, protože les nabízel hrsti borůvek. Na Strakonicku letos skoro vůbec nejsou, zatímco ty šumavské byly velké a sladké.
Cesta k dalšímu kamennému milníku s názvem „Christian steig“ nás vedla okolo několika rostlin starčeku Fuchsova, na kterých se občas objevil okáč ječmínkový (Lasiommata maera).
Poslední navštíveným vrcholovým místem byl kamenný útvar na kótě 993 m n. m. nabízející pohled do údolí s lipenskou přehradní nádrží a předtím průchod skrze (snad keltské) mystické seskupení obřích kamenů. Tady jsme si také prohlédli lapače na lýkožrouta a řekli si, jakým způsobem se jeho počet na lapačích zaznamenává.
Potom se čas již nachýlil a pustili jsme se mírnou cestou necestou lesními pěšinami skrze smíšený les s buky lesními k železniční zastávce Pěkná. Cestou jsme stihli s p. Peckou spočítat letokruhy na jednom poraženém smrku s výsledkem cca 150 let. Pak nás dostihl vlahý deštík, který spíše pomohl. V příkopu jsme objevili první houby lišky a kousek v lese hřib žlučový.
Náš spěch k železniční zastávce se nakonec ukázal zbytečným, protože vlak měl zpoždění. Toho jsme využili k pozorování motýlů, a tak jsme zaznamenali běláska řepkového (Pieris napi), soumračníka čárečkovaného (Thymelicus lineola), hnědáska jitrocelového (Melitaea athalia), okáče ječmínkového (Lasiommata maera), babočku kopřivovou (Aglais urticae), babočku bodlákovou (Vanessa cardui) a babočku admirála (Vanessa atalanta).
Vlak na Volary v Černém Kříži čekal. Ještě než jsme přestoupili do našeho vágónku řady 814, mohli jsme rychle pozorovat dýmající parní lokomotivu. Potom už nás s přestupem ve Volarech čekala cesta do Strakonic, a to s klasickou mašinkou řady 809. Povětšinou unaveni, ale syti zážitků jsme chvílemi povídali, chvílemi pospávali nebo pozorovali šumavskou krajinu poblíž železniční trati v lesích obohacenou o novodobou historii - šňůry prvorepublikových bunkrů. Potom letmý kuk k jeskyni u Sudslavic, a to jsme už byli z vydařeného výletu skoro doma.
– vh -

Dne 13. června 2015 se nás příliš nesešlo. Na vině bylo možná vrtkavé počasí s předpovědí bouřek a přívalového deště a možná také jiné akce ve Strakonicích, či práce na zahrádkách a pod.
A tak nás bylo pět. V prvních počátcích nás bohužel zastihlo vlakové zpoždění, takže místo plánované 8 hodiny jsme se do Českých Budějovic dostali okolo 10h. Takže v Rudolfově nám nezbyl čas na krátkou prohlídku města ani okolí. Zamířili jsme k pani Kovářové a tam jsme si časovou ztrátu vynahradili příjemným povídáním a prohlídkou zahrady. Ze zvířátek bylo zajímavostí pozorování vážky čtyřskvrnné, baboček kopřivových, soumračníka rezavého, bělopáska topolového a přelet otakárka fenyklového. Během rozhovorů jsme mohli slyšet hlas skokana zeleného a v jezírku se to hemžilo potápníky a plovatkami bahenními.
- vh, ah -

Dne 2. 5. 2015 jsme se vydali na naší tradiční květnovou vycházku nebo spíše výlet pořádaný ZO ČSOP v Blatné zastoupené členem ČSO RNDr. Petrem Pavlíkem. Úvodní setkání proběhlo na malém parkovišti při Paštické silnici. Zde na nás čekal již p. Petr Louda se svou paní, Roman Muláček, početná veřejnost a samozřejmě brcali chycení ptáci určení ke kroužkování. Předtím proběhl krátký výklad p. Pavlíka o významu kroužkování, o ptáku roku, kterým je letos potápka černokrká, a přitom všem se ještě pozorovala obloha, zda se neobjeví nějaký nenadálý ptačí letec. Vlastní koužkování proběhlo se zasvěceným výkladem p. Loudy a zkušené asistence jeho paní. Oba tvoří dokonalý sehraný tým, který maximálně šetří chycené opeřence z hlediska času v držení kroužkovatele i jemné manipulace s ptačími tělíčky. Ke kroužkování se dostavili: pěnice hnědokřídlá, rákosník obecný, budníček menší a strnad obecný. Všichni opeřenci byli odborně prohlédnuti a představeni veřejnosti s příslušným výkladem. Po zhlédnutí kroužkování jsme se vydali k rybníku Kaneček, kde se již začali tvořit z účastníků pozorovací hloučky, a tak naší pozornosti a pozornosti vedoucího akce p. Pavlíka neunikli pěnice černohlavá, budníček menší, slavík obecný (5x), kukačka obecná, strakapoud velký, skřivan polní, lyska černá, kopřivka obecná, polák velký, labuť velká, potápka malá a volavka popelavá. Na drobojeť také došlo, takže byli ze šnečí fauny pozorováni: hlemýžď zahradní, páskovka keřová, plzák španělský, plzák hnědý, žihlobytka stinná, skleněnka průsvitná a zemounek lesklý.
Třešničkou na dortu bylo dle slov p. Pavlíka spatření páru koroptví polních mezi rybníkem Kanečkem a Pýchou. K poslednímu jmenovanému rybníku jsme se vydali cestou necestou. Odměnou byla návštěva jeho hezkého okolí. Tento rybník není tak přerybněn, a tak je zde dostatek živin i pro drobné živočichy a tím i pro ptáky. Nejvíce zde bylo spatřeno volavek popelavých, pak lysek černých. Na hladině jsme viděli potápku roháče. Ve vzduchu plachtili rackové chechtaví. Byla i potápka malá. Závěrem pozorování bylo možno vidět pár hus velkých s malými housaty. Husí rodinka se předvedla plynulou plavbou u protějšího břehu rybníku.
Cesta zpět vedla od rybníku Pýcha s přihlédnutím k Drážskému rybníku, u kterého se nám představila čejka choholatá. A pak už se šlo s povídáním do Blatné. Pan Pavlík nás upozornil na výstavu tematicky zaměřenou na přírodu Blatenska v místním muzeu. Což byl ten pravý cíl, který jsme mírně prochladlí a mokří potřebovali. A tak jsme naši cestu nasměrovali přesně tam a nelitovali jsme. V příjemné expozici muzea jsme kromě dětských kreseb zvířat, zejména ptáků, mohli vidět přírodovědné exponáty, v insektáriích chovaný hmyz a jiné bezobratlé. Na stěnách muzea byly rozličné fotografie zvířeny a konec expozice tvořila výstava ke skautingu. Jen nám na výstavu zbylo málo času, protože jsme po necelé hodině museli pospíchat na vlak. Ale i tak to šlo přes blatenský park s ochočenými daňky, kteří se starali, co mají lidé dobrého v kapsičkách.
Cesta do Strakonic proběhla rychle, uschli jsme od deště a přivezli jsme si kupu pěkných zážitků. Akci spřátelených ornitologů jsme posílili počtem 20 účastníků, z toho 5 dětí. A protože i z Blatné a okolí přišlo hodně lidí, dosáhl celkový součet přes 50 osob.

- vh, ah -

Dnes jsme se vydali s Hrdličkovými na vycházku do Bažantnice u Strakonic. Bylo nás 15. Nejprve jsme šli přes Kalvárii, Radim ukazoval kytky a já jsem poprvé v životě viděla plošíka z řádu sekáčů (bohužel fotka se nezdařila). Na Kalvárii našel pan Hrdlička v řece pozoruhodná vajíčka nějakého obojživelníka. Vyfotila jsem si svou oblíbenou kukaččí včelu nomádu asi N. fucata - n. obecná)
V zadní části Podskalí jsme mohli vidět pařící se užovky obojkové a o kousek dále slepýše křehkého.
Podél řeky pak kvetly zajímavé rostliny - pupkovec pomněnkový a sasanka pryskyřníkovitá. Díky slunečnému počasí při břehu řeky a na kraji pole poletovali motýli zastoupení babočkou bílé c, babočkou paví oko, babočkou kopřivovou, běláskem řeřichovým a žluťáskem řešetlákovým.
V Bažantnici je řada tůněk, v jedné jsem viděla svou první levotočku bažinnou. Radim mi ukázal velice vzácnou ostřici pobřežní (Carex riparia). Pan Hrdlička chytil jednoho skokana, který byl podle souhrnu určovancí znaků určen jako skokan hnědý.
Na závěr výletu jsme prošli ještě pískovnu V Holi - v jedné tůňce byly 3 kuňky ohnivé a čolek velký. Radim našel brouka majku. Vzácní brouci svižníci mají úžasné letové schopnosti, ale jednoho se mi přece jen podařilo zachytit (Cicindela hybrida nebo C. sylvicola). Pak už jsme se vrátili do Strakonic. V přírodě je toho teď dost k vidění, ale moje zpráva je bohužel jen stručná.
- el -

Už několik týdnů zhruba padesát lidí ze Strakonic, Horažďovic a okolí vědělo, že 11. duben 2015 bude dnem příjemným. Přihlásily se totiž na výlet pořádaný Šmidingerovou knihovnou ve spolupráci s místní Základní organizací ČSOP. Cílem letošního jarního výletu se stala malebná krajina pod Brdy – okolí Spáleného Poříčí. První zmínka o Poříčí pochází ze 14. století. Na začátku 16. století se jednalo o živé městečko s právem pořádat trhy a usazovat řemeslníky. V r.1620 však bylo vypáleno a dále pustošeno za třicetileté války. Na jejím konci připomínalo někdejší slávu jen torzo zámku a kostela. Nadšením a pílí tehdejších obyvatel bylo do šesti let město obnoveno a na připomenutí své zkázy získalo přídomek Spálené. O tom, že současní obyvatelé jsou hrdými pokračovateli svých předků, svědčí i titul Historické město roku 2003, což je prestižní cena udělovaná městům a obcím za snahu o záchranu památek. Při návštěvě Spáleného Poříčí je tato snaha vidět snad na každém kroku ..…
Dominantou náměstí je farní kostel sv. Mikuláše. Bohužel jsme se nemohli podívat do interiéru kostela, ale i zvenku bylo co obdivovat. Například krásná vitrážová okna či sochu sv. Floriána ve výklenku na východní straně kostela. Usedlíci se už dávno poučili, že si mají tohoto světce – ochránce před požáry a patrona hasičů, předcházet... Za kostelem se nachází historická barokní budova děkanství z r. 1780. Nad vstupem upoutají pozornost tři pamětní desky: První je věnovaná knězi a spisovateli Jindřichu Šimonu Baarovi, který zde za svých mladých let dva roky působil jako kaplan. Další pamětní deska připomíná rok 1819, kdy byla ve Spáleném Poříčí založena jedna z prvních Vlasteneckých čtenářských společností (dnes knihovna). Jak se dá dohledat, bylo tehdy přihlášeno 65 členů, nadšených čtenářů. Poslední deska připomíná místního rodáka, pátera Františka Ferdu, který proslul v minulém století svými mimořádnými léčitelskými schopnostmi.
Jen krůček od děkanství je pěkně opravený lidový roubený dům z konce 18. století, kde je umístěno místní infocentrum. Zvlášť zajímavá je zadní část domu, ke které se dá po dvorku dojít. Náměstí uzavírá renesanční zámek, který spadá už od 18. století do vlastnictví Svatovítské kapituly, v r. 1756 zde byl dokonce na čas ukryt svatovítský chrámový poklad a korunovační klenoty. Po II. sv. válce zde byla umístěna státní lesní správa a objekt postupně chátral. Na konci minulého století se začalo s obnovou zámku a byla zde zřízena církevní škola, jejímž zřizovatelem je Biskupství plzeňské. Nabízí se zde dva maturitní obory – Ekologie a životní prostředí, Pečovatelství a osobní asistence a učební obor Pečovatelské služby. V zámecké koncertní síni jsme mohli obdivovat původní dřevěný strop a v přilehlých prostorách národopisné muzeum. Jedna z místností byla věnována spisovatelce a lékařce Aleně Vrbové, jejíž tatínek na zdejším zámku dělal správce. Autorka se proslavila zejména knihami s náměty historickými, do nichž spadá i romám Rašení, popisující s autobiografickými prvky život předků ve Spáleném Poříčí.
Kousek od náměstí se nachází nepřehlédnutelná budova bývalého špejcharu z 18. století, která zaujme již svojí architekturou. Kopíruje totiž svah, ve kterém stojí, svými šedesáti metry na délku a výškovým převýšením 6,5 metru. Proto máte při pohybu uvnitř budovy oprávněný pocit, že jdete pořád do kopce nebo že to jde s vámi pořád z kopce ?. Toto umístění prý bylo záměrné – při povodních a průtržích voda stékající ze svahu špejcharem jen protekla a nedržela se uvnitř. Špejchar sloužil svému účelu až do konce 20. století, kdy se však již nacházel v havarijním stavu. Díky komplexní rekonstrukci této památky dokončené v r. 2010 dnes můžeme obdivovat nádherné prostory, často využívané pro různé výstavy. V prvním podlaží se nachází stálá expozice „Naučná stezka pod střechou“, která soustřeďuje stovky exponátů z historie Brd. Naučnou stezku lemují informační tabule s údaji o přírodě, historii, kultuře, architektuře, řemeslech a živobytí obyvatel v této oblasti obecně. Na první pohled upoutají pozornost velkoplošné obrazy malíře Miroslava Háska, které na pozadí vystavených předmětů vytvářejí ucelený dojem celkového pohledu do místní krajiny či lidské komunity.
Druhé patro je věnováno stálé výstavě kreseb a ilustrací jednoho z nejslavnějších českých ilustrátorů Jiřího Wintera NEPRAKTY, který proslul svým laskavým humorem. Výstava je tudíž zárukou úsměvů na rtech dospělých i dětských návštěvníků. Z mnoha panelů se na návštěvníky snášejí vtipné poznámky duchů, rytířů, katů , ale i obyčených smrtelníků. Mnohého návštěvníka možná překvapí i informace, že jméno Neprakta, kterým byl malíř oslovován a na které slyšel, vzniklo v r. 1949 původně jako název firmy, kterou dva kamarádi, milovníci umění a bohémové – Jiří Winter a Bedřich Kopecný založili s cílem prodávat kreslený humor. Pan Kopecný dodával náměty, které Jiří Winter převáděl do kreslené podoby. O úspěchu tohoto počinu svědčí tisíce kreseb a ilustrací těšící několik generací.
V přízemí špejcharu je stálá expozice historické techniky a putovní výstava zapůjčená Židovským muzeem v Praze, která mapuje období protektorátu očima židovských dětí. Ve Spáleném Poříčí byla ještě před válkou silná židovská komunita, dodnes najdeme ve městě i v okolí spoustu židovských památek (např. židovský hřbitov, židovský kupecký dvůr, památník bývalé synagogy).
Prohlédnout si podrobně všechny vystavené předměty by vydalo na celé jedno odpoledne – cílů výletu však bylo víc. Návštěva tak byla spíš ochutnávkou s příslibem návratu s podrobnějším prozkoumáním. Na druhém konci náměstí už nás čekali v místní záchranné stanici pro poraněné živočichy a ekocentru fungujícím při místní organizaci ČSOP. Prostory v domě slouží jako klubovna pro MOPíky a pro environmentální výchovu dětí i dospělých. Na rozlehlé zahradě za domem je zřízeno ubytování v klecích pro zraněná, nemocná, vyčerpaná nebo jinak hendikepovaná volně žijící zvířata. Cílem je jejich navrácení do volné řírody, pokud je to možné.
I uprostřed města města je možné pozorovat rušný život naší flóry a fauny. Na zdi kostela lezli broučci vrtavci zhoubní a ploštice z čeledi pobřežnicovitých. Židovský hřbitov skýtal útočiště píďalkám a různým druhům měkkýšů – např. plzáka zahradního, páskovky keřové, hlemýždě zahradního, vrásenky okrouhlé, plzáka španělského. U říčky Bradavy bylo možné zahlédnout další zástupce (kamomil říční, keřovka plavá, páskovka keřová, hlemýžď zahradní, plzák zahradní, vřetenatka obecná, skleněnka průsvitná, plamatka lesní, vlahovka narudlá, srstnatka chlupatá, oblovka lesklá, plzák španělský, skelnička). V zámeckém rybníčku se vyskytuje i plovatka bahenní a terčovník vroubený.
Po poledni jsme se museli vrátit do autobusu, abychom se přesunuli na další místa, která byla cílem naší cesty. Ale zajímavý a poučný byl i čas strávený v autobuse díky informacím, které předávali naši průvodci – manželé Taschnerovi a paní knihovnice Alena Hrdličková. Autobusem putovaly různé knihy vztahující se tematicky k místům naší návštěvy, přes mikrofon se k nám cestujícím dostávala upozornění na zajímavosti, které jsme právě míjeli. Například na barokní lázeňský dům v Letinách nebo unikátní lidovou architekturu zemědělských usedlostí s původními vjezdy na návsi v Petrovicích.
Naše další zastávka byla v Měčíně, kde je od r. 1997 muzeum hraček pocházejících z nedalekého Skašova. První písemná zmínka o nich pochází z r.1826, kdy měčínský farář v nějakém dotazníku uvedl, že většina lidí z farnosti se živí jako výrobci dřevěných hraček. Na jejich vzniku se podílela celá rodina – muži vyráběli jednotlivé kousky, ženy je malovaly. Pan průvodce Roman Tykal prezentoval vzpomínky pamětníků, kteří vyprávěli o tom, jak dřevo získávali. Do lesa se vždy mohlo jezdit s vozíkem pro klestí (mnohým lesům by to i dnes prospělo) ….. nicméně z klestí panenky ani koníčky vyrobit nešlo, na to je třeba pořádné polínko. To skašovští výrobci hraček schovávali na dna vozíků pod chrastí. Pokud na ně hajný přišel, píchal do nůšky nebo vozíku, aby prověřil obsah. Toleroval prý jedno, dvě polínka, a pokud jich nebylo více, bylo „jako“ všechno v pořádku. V opačném případě se muselo vrátit vše do lesa a určitě i nějaký trest stihl hříšníka, minimálně bandůrská. V prvopočátcích prodávali výrobci hračky v okolí Skašova po poutích a trzích. Ve 20. letech minulého století se rošířil trh na území Rakouska-Uherska, zásilky putovaly i do Ruska, dokonce i za moře do Ameriky. Třicátá léta přinesla boom plechových mechanických hraček a zájem o dřevěné hračky ze Skašova opadl. Po II. sv. válce výroba téměř zanikla, i když v rodinné tradici příležitostně pokračovali i potomci slavných hračkářských rodin, např. rodiny Brandtových. V současnosti vyrábí hračky i pan Radek Brand, který pokračuje v rodinné tradici. Práci se dřevem se však nevěnuje profesionálně, ale jen pro radost sobě i ostatním.
Díky ochotě pana průvodce jsme se mohli podívat i do měčínského kostela sv. Mikuláše, dříve gotického, později zbarokizovaného. Okolo kostela se rozprostírá park, původně hřbitov, kde byla pochována i většina skašovských výrobců hraček.
Měčín je zajímavý i tím, že byl prvním učitelským působištěm spisovatele Josefa Kožíška.
Pokračovali jsme v cestě a další zastávkou byla obec Nalžovské Hory. Obdivovali jsme nádherný výhled od barokního kostela sv. Kateřiny. V dohledu kostela se nachází nová moderní škola i stará původní škola s pamětní deskou, která upozorňuje na působení spisovatele Karla Klostermanna. Ten se zde učil v roce 1857. Na prostranství před novou školou je řada kamenných sloupů s motivy křížové cesty malované na plechu. Ti účastníci, kteří ještě nebyli unaveni, vyrazili na vrch Prašivici, kde kolem roku 1840 nechal postavit tehdejší majitel panství hrabě Eduard Taaffe umělou zříceninu hradu. Nechal se inspirovat sídlem svého rodu v hrabství Louth v Irsku. K pohádkové pohodě přispívají i stavba letohrádku a kamenné plastiky zvířat. Mnozí z účastníků se pokochali místní flórou a faunou - na svahu se objevil křivatec rolní, plži vlahovka narudlá a kuželík drobný.
Závěr výletu patřil obci Těchonice. Co do velikosti obec malá, nadšením a pílí svých obyvatel však výjimečná. Významnou událostí byla vždy pouť, která se konala každoročně první květnovou neděli. Kromě mše v těchonickém farním kostele sv. Filipa a Jakuba se konal bohatý kulturní program. Dětský den, výstavy, koncerty, jarmark a hlavně divadlo. V rekonstruované stodole se odehrálo od r. 2004 několik sezón proslulé ochotnické divadlo, každý rok jedna premiéra.
Dalším úkazem je i projekt Šance pro draha organizovaný občanským sdružením Vaváky. Na kraji obce jsou starobylé obecní pastviny. Draha (nebo dráhy, drážky...) bývala u každé obce – jednalo se o pozemky, které zpravidla nebyly vhodné k obdělávání. Střídala se místa různých kvalit a podmínek - suchopár, močál, balvany... Z tohoto důvodu se na drahách vždy udržovala pestrá skladba flóry i fauny. Dobytek tu lidem ze vsi pásl obecní pastýř, který zpravidla bydlel v obecní pastoušce. Často choval i obecního býka a fungoval jako zvěrolékař, zvířatům rozuměl. Na pastvu vyháněl krávy, ovce , kozy i prasata. O sv. Martinu se pastýři vypláceli, zachovala se nám dodnes tradice martinského koledování a martinské husy. Po drahách nás prováděl výkonný ředitel o. s. Vaváky pan Jiří Koreš. Mohli jsme porovnat pohled na draha, která jsou již díky práci ve sdružení obnovená, s těmi, které na svoje znovuzrození ještě čekají. Na pastvě se pohybuje stádo zhruba padesáti dospělých ovcí, ke kterým přibývají jarní jehňata. Na vypasení celé plochy je to stádo malé... na práci a starosti s omezeným počtem lidí i finančním rozpočtem maximální.Těchonice na každém kroku působí jako obec vstřícná k návštěvníkům. Na místní faře je obchůdek s osobitými domácími produkty, např. medoládou. Dalším projektem je i putování s oslíky jako parťáky pro vycházky po okolí.
Těchonice byly pro přítomné botaniky a zoology rájem. Bylo možné zahlédnout vodního plže bahnatku malou, ropuchy obecné, v ovčím trusu schovaného vrubounovitého brouka hnojníka. . Botanicky byla zajímavá v tomto ročním období např. vikev hrachorovitá nebo rdest kadeřavý. Díky obnovené pastvě, která původním společenstvím prospívá, se zde vyskytuje vzácných druhů ještě více. Poddrobnější informace lze nalézt na www.sanceprodraha.cz.

- el, js -

Téma březnového výletu ŠK a ČSOP (v sobotu 7. 3.) bylo dáno tím, že v píseckém hřebčinci se konala přehlídka plemenných koní přístupná i veřejnosti. Rozhodli jsme se tedy pro tento termín, s tím, že hřebčinec (který patří mezi Národní kulturní památky ČR) bude pro účastníky zajímavý i z historického hlediska, předem jsme si dohodli výklad MVDr. Pavla Sedláčka a jako další bod programu jsme zvolili Sladovnu. Ta doposavad nezklamala nikdy, ať už se jedná o stálé expozice, nebo o dočasné projekty. A protože výlet byl jako obvykle přírodovědného rázu, vybrali jsme si ranní spoj (v 7:08 s přesedáním v Ražicích), abychom se dostali i do lesa.
V lese (na pěšinách směrem k Jarníku) jsme pod vedením Vildy a Eviny našli spoustu zajímavostí a všechno si důkladně prohlédli. Zvlášť děti (Jára, Kačka a Karinka z kroužku MOP) se tomu věnovaly opravdu pilně a kelímková lupa šla z ruky do ruky. Mohli jsme se jako už mnohokrát přesvědčit, že kdo se umí dívat, tomu má příroda co nabídnout v jakékoliv roční době a počasí.
V hřebčinci jsme se setkali s druhou částí naší výpravy (s mladšími dětmi), která dorazila do Písku až po nás. MVDr. Sedláček nám ukázal více než sto let staré budovy vybudované podle anglických vzorů a povyprávěl o historii píseckého chovu koní, určených původně hlavně pro účely vojska, později pro zemědělství, sport, rekreaci, ale i pro jízdní policii.
Krizovými časy byly obě světové války a pak také v době socialismu, kdy se koním jakožto „buržoaznímu přežitku“ moc nepřálo. Nectil se ani pozoruhodný ráz historických budov. Nádvoří bylo tehdy ozdobeno plastovou sochou dojičky s teletem a později sochou jelena se psy (přezdívalo se mu „kojící jelen“). Současní návštěvníci mohou obdivovat bronzového koně z dílny J. V. Myslbeka. Pochází z doby, kdy vznikal pomník krále Václava, to znamená z počátku minulého století. Do Písku byl přivezen ze zbraslavského zámku. Modelem byl černý východofríský hřebec Ardo, který se narodil v roce 1897 v severním Německu. Práce trvaly, vzhledem k pověstné Myslbekovy důkladnosti a vytíženosti, celé čtyři roky.
Podívali jsme se i do stájí, z nichž některé mají ještě původní ráz. Hlavně jsme ale obdivovali nádherné koně, a to jak ve chvílích jejich odpočinku, tak při samotné několikahodinové přehlídce a při doprovodném programu. Rodiny s dětmi se odpojily dříve, aby stihly i návštěvu Sladovny – a pak všichni vyprávěli, že i tam se jim vše velmi líbilo. Právě teď je tam k vidění interaktivní „Stroj času“ výtvarnice Renáty Fučíkové. Kdo se tentokrát do Sladovny nedostal, naplánoval si ji k soukromé prohlídce.
Před odjezdem vlaku (16:25) byl čas ještě na procházku, při které jsme si všímali hlavně stavu stromů a ukazovali jsme si příklady dobrého i špatného ošetření některých z nich. A tak se výlet vydařil po všech stránkách. Počet účastníků byl tentokrát 15, z toho 7 dětí. A co se týká nalezených rostlinných a živočišných druhů, předávám slovo Evině a Vildovi:

Eva Legátová napsala:
Cestou z nádraží jsem fotila střevlíčky pod kamenem s. ošlejchový (Anchomenus dorsalis) a s. černohlavý (Calathus melanocephalus), ve městě nás pan Hrdlička upozornil na malinká hnízda ptáčka králíčka. Pak jsme se pokochali nádherným výhledem nad hřebčincem a zašli do lesa s mařinkou vonnou a žindavou evropskou, pan Hrdlička našel rozkvetlý podběl a nádherného lumka, který bohužel uletěl. Byl tam i rezavý kokon ostníka pavoukožravého (Ero furcata), choroš zimní (Polyporus brumale) a asi lesklokorka ploská (Ganoderma applanatum).
V hřebčinci se konala přehlídka koní, zůstali jsme na celý čtyřhodinový program, který stál zato: přehlídka hřebců různých plemen, ukázky drezury (včetně jízdy bez sedla i v dámském sedle), parkur, poníci, ukázka práce v lese a vyvrcholením byla ukázka práce dvou policejních koní, kteří se nebáli ani ohně. (Vstupné 50,-Kč, možnost občerstvení - langoše, párky, pivo ad.)
Poté byla v plánu ještě zajímavá výstava ve Sladovně, ale na tu by nebylo dost času, tak jsme se prošli prosluněným Pískem.
Výlet se vydařil, velký dík patří Hrdličkům.
K pozorování:
V píseckém sídlišti Jih jsme pozorovali velká hejna vrabce domácího a sýkory koňadry. Nechyběla hrdlička zahradní. Prostor s jehličnatými a staršími stromy hostil strakapouda velkého. Na poli za sídlištěm Jih převládal především strnad obecný. Stejně jako na okraji lesa zvaného Vohybal. Tam jsme také pozorovali malé hejnko mlynaříků dlouhoocasých, dále sýkoru babku, strakapouda velkého, drozda kvíčalu, drozda zpěvného a nad lesem přelétali dvě káně lesní. U lesního sklepa jsme našli zvědavého lumka, který nepočkal na foto a pavouka šestiočku.
- ah, el -

Zatímco ve středu 25. 2. 2015 při přednášce v sále gymnázia „Lidé a stromy“ jsme probrali péči o dřeviny teoreticky, při navazujícím výletu v sobotu 28. 2. jsme si toho spoustu ukázali v praxi. Sešlo se nás 18 a naším hlavním programem byl výklad o dřevinách, které jsme cestou míjeli.
Nejdříve jsme vlakem dojeli do Předních Zborovic, prošli vesnici, zastavili se u památných lip a na dalších místech, pak jsme se vydali po červené značce proti proudu Volyňky až k jezu a po pěšince jsme vystoupali nahoru do prudkého kopce, protože jsme měli domluvenou návštěvu jednoho ze srubů v chatařské kolonii. Jeho obyvatelé, Jindra Nejedlá a Martin Novák, nám povyprávěli o tom, jak ve čtyřicátých letech minulého století sem jezdili trampové a stavěli z toho, co si na vyhlédnutá místa sami nanosili. Na chatách je to i vidět, jak jsou „vypiplané“ a jaký k nim jejich majitelé mají vztah. Jsou to prostá sídla, zapadající do krajiny, nenápadná, s různými zlepšováky, s romantickými jmény na cedulích nad okny, s hezkým výhledem... Dají se dobře vytopit, mají nádrže na dešťovou vodu, schůdky od cestičky ke vchodu, kolem dokola borovice a jiné dřeviny – a i samy sruby působí dojmem, že rostly podobně jako stromy pomalu a v závislosti na ročních dobách, že žijí svým vlastním životem a jsou spojené se samými silnými vzpomínkami. Pohostinství Jindry a Martina bylo velice milé a navíc jsme si dohodli, že by stálo za to udělat o zborovických trampech někdy i besedu nebo napsat článek (nejlépe obojí...).
Dolů k řece jsme se už nevrátili – pokračovali jsme dál nahoru a brzy jsme přišli k rozhledně na Kbílu. Viditelnost sice nebyla ideální, ale to nám nevadilo. Připomněli jsme si i naši minulou společnou návštěvu Kbílu (26. 3. 2011), kdy jsme zde sbírali odpadky. Tentokrát jich tu tolik nebylo, což nás potěšilo. Zpáteční cestu jsme si zvolili přes Smiradice, podobně jako tehdy. Počasí bylo sice chladné a mlhavé, ale bez větru a chvílemi i se sluncem. Jen nám dělá starost sucho, protože po teplé zimě, skoro bez sněhu a dešťů, je to všude znát.
Všímali jsme si stavu stromů a vysvětlovali, v čem jim lidé ublížili a jak by jim mohli naopak pomoci. Špatných příkladů bylo bohužel více než dobrých. Některé stromy byly ořezány tak, že ze dne na den ztratily velkou část koruny a utržily velké rány na kosterních větvích nebo přímo na kmeni, některé byly řezány jakoby „na hlavu“, ale ve skutečnosti šlo o dekapitaci, některé měly příliš hustou korunu náchylnou k napadení dřevokaznými houbami, atd.
Vilda na příkladech ukázal, jak vypadá větevní kroužek (límeček) a viděli jsme, že některé větve byly ořezány tak, že za větevním kroužkem zbyl pahýl a dřevo odumřelo, jinde zase byl řez veden zároveň s kmemem, čímž vznikla rána nazývaná „lízanec“ a kroužek byl zničen – to obojí brání stromu ve vytvoření závalu kolem řezu. Je-li větev uříznuta těsně u větevního kroužku, má šanci se dobře zacelit a vzdorovat nákazám. Některé druhy stromů ale snášejí řez obzvlášť špatně (např. břízy nebo javory) a měly by být takových zásahů ušetřeny.
Řez by neměl být příliš razantní – měl by korunu jen prosvětlit a provzdušnit, a ne ji výrazně redukovat (pokud se nejedná o speciální situace, kdy ale je nutná vysoká odbornost toho, kdo se o strom stará). Mělo by se předcházet vytváření úzkých dvojáků se zarůstající kůrou, které se snadno vylamují. Rány nemají být větší než několik centimetrů, mají být čisté, ošetřené, stav stromu je nutno kontrolovat. Poranění kůry, hniloba, napadení houbou, proschlé větve, zkroucené a nenormálně zbarvené listí... to vše signalizuje nebezpečí a nutnost zvýšené péče.
Hodně záleží i na okolním prostředí a zejména na přítomnosti dalších dřevin. Neměly by se vzájemně dusit, ale na druhé straně by se mělo pamatovat na to, že jeden strom druhému pomáhá a že je dobře, když jich může být více pohromadě.
- ah -

Ze zápisníku Evy Legátové
Hlavním tématem výletu byla správná péče o stromy, kterou nám na řadě příkladů vysvětlovali Hrdličkovi. V Předních Zborovicích je nádherná alej jilmů vazů a památné lípy. Podél Volyňky jsme pozorovali šoupálka, veverku obecnou (černá forma) a také rostlinu štětičku. Pak jsme byli pozváni do jednoho domu uprostřed skaliska, kde se vyskytovala skalnice kýlnatá, vřetenatka obecná a vrásenka okrouhlá. Radim zde nalezl vzácnou kapradinu laločnatou (Polystichum aculeatum C2). V lese už téměř kvetl devětsil bílý. U lesní cesty byla pod dřevem mnohonožka skvrněnka pestrá. Na kótě Ostrá jsme zaznamenali první zimostrázek alpský (Polygala chamaebuxus C3), který jsme pak viděli na více místech. V Hladovém lese rostla vzácná růže Jundzillova (Rosa marginata C3) a hnojně tráva trojzubec.
Na Kbílu je kovová rozhledna se 156 schody, pod ní žije mnohonožka skvrněnka habrová. Z její plošiny jsme pozorovali káni lesní. Pokračovali jsme ke kbílskému dolmenu a pak přes Švejcarovu Lhotu (slimáčník táhlý a blyštivka rýhovaná).
U Smiradic našel Radim hvězdovky límečkové. Za Sousedovicemi jsme obdivovali vysázené břízy papírovité. Prohlédli jsme si obě pískovny u Strakonic. Cestou jsme se věnovali trochu dřevokazným houbám (např. síťkovec načervenalý, ohňovec ovocný, u pískovny síťkovec dubový, listovník březový). Radim našel i rozkvetlý mokrýš střídavolistý, pan Hrdlička zase správně určil punčoškáře zemního od kbílského dolmenu.
Počasí nám přálo, byl to moc pěkný výlet s mnoha zajímavostmi a podněty k zamyšlení.
- el -

Dne 24.1.2015 jsme uspořádali zimní procházku do krytých prostor, protože se při vyhlašování těžko odhaduje počasí měsíc dopředu před vlastní akcí. Kdo nevěří, nechť si poslechne třeba záznam pořadu Meteor na stanici Českého rozhlasu – Dvojky ze stejného dne, kde se mimo jiné hovořilo právě o meteorologii.
První zoologické pozorování zahájila poštolka obecná přeletující nad budovou hospody U Zborova, když jsme šli ráno před devátou hodinou na sraz k autobusové zastávce u sídliště Mír.
Na vlastní vycházce se nás sešlo 32 a hned po příjezdu do Katovic se nás ujala paní Irena Novotná a pan Josef Mojžíš, majitel malé vodní elektrárny. Ještě před vstupem do areálu elektrárny jsme mohli vidět hýla obecného ve stromech u hospody.

Malá vodní elektrárna vznikla přestavěním vodních kol původního mlýna. Historické záznamy o něm sahají do roku 1505 a jeho poloha je zachycena také na barevné mapě řeky Otavy z roku 1797. V průběhu staletí jej vlastnilo několik majitelů, z nichž poslední představitel rodu Polanů osadil v roce 1905 mlýn dvěma Francisovými turbínami. Ty nahradily původní svislá mlýnská kola. V současné době je jedna z nich exponátem v muzeu malé vodní elektrárny v Písku. Rodina Polanů v Katovicích patřila mezi přední osvícené občany, kteří do městečka vnášeli kromě podnikatelského ducha také moderní novinky, jako byl automobil, motocykl, ale i nový způsob stavby a údržby nedalekého jezu, za který byli jako mlynáři odpovědni. Na mlýně se objevovali i zajímaví hosté jako např. dirigent Štěpán Koníček (jehož jméno můžeme vidět v titulcích mnoha starších českých filmů). Při válcovém mlýnu, v období před 2. sv. válkou a krátce po ní, byla rozsáhlá zahrada, která sloužila k bělení prádla a k rekreačním účelům rodu Polanů. Její dominantou býval malý zděný altán, z něhož se však do současné doby zachovaly pouze schody. Dcera z rodiny Polanů se provdala za Mariána Miřičku, který vlastnil mlýn přes období druhé světové války. Pan Miřička byl vášnivým fotografem, a proto z tohoto období existuje hodně snímků mlýna, ale i okolí Katovic.
Období po 2. světové válce přineslo změny. V roce 1952 se vlastníkem povodí stalo Povodí Vltavy. V roce 1956 mlýn převzalo JZD. Po roce 1989, kdy mlýn změnil několikrát majitele, se stal posledním majitelem p. Mojžíš, který nechal osadit původní turbíny Kaplanovými turbínami nového typu. Generátory elektrické energie těchto turbín poskytují 300 kWh a každá z turbín potřebuje průtok 4m3-s. Vodní vtok k turbínám je chráněn hrubým česnem, za kterým je jemné česno. Výška vodní hladiny u nedalekého jezu je manuálně i automaticky hlídána. Pod hladinou řeky je umístěno čidlo sledující tlak vody, takže by nemělo dojít ke stavu suchého jezu. Samotný provoz MVE je manuální i automatický. Elektrárnu je možno odstavit během 1 minuty a uvést do provozu během 4 minut. Součástí mlýna je v současné době také penzion. Zajímavostí je i to, že majitel mlýna má libůstku v opravě malého osobního automobilu Citroen 2CV. V elektrárně jsou i artefakty původního zaměstnání pana Mojžíše – strojvůdce: cedulky z elektrické lokomotivy, drážní značky a fotografie vlakových souprav. Pan Mojžíš pochází z Blanska a vazba na toto město je v elektrárně a jejím zařízení znát. V elektrárně jsme se díky manželům Mojžíšovým setkali se srdečnou náladou, velmi odborným výkladem a v neposlední řadě i drobným pohoštěním. Malá vodní elektrárna je otevřena všem naslouchajícím zájemcům o provoz MVE, jen je potřeba se předem ohlásit.

Po ukončení naší exkurze v malé vodní elektrárně se zbyteček odvážných účastníků vydal na cestu z Katovic do Strakonic. Šli jsme po turistické značce okolo katovické kapličky nedaleko stromořadí před loukou u Střely. Kromě několika strnadů obecných se nám bohužel ve volné krajině nepodařilo uvidět nic živého. Na kraji Katovic jsme viděli asi dvacetičlenné hejnko stehlíků obecných a z větrolamu se ozval strakapoud velký. Naše cesta vedla okolo špýcharu ze 16. století v obci Střela. Bohužel jeho střešní krytina je rok od roku děravější. Nedaleké zdi hradu Střela prosvítaly mezi stromy, a tak jsme zašli i k zámku. Bohužel není obydlen, ale lidé- nelidé tam chodí, což je poznat z vytlučených okenních tabulek.
Cestu od Střely do Strakonic jsme protáhli přes polní cestu osázenou břízkami, které u Virtu přecházejí v ovocné stromky. Od Nového Dražejova je to již jen kousek přes strakonické Podskalí do města. Takže už jen letmý kuk ke studánce Skleněnce, po našich ptačích budkách a Švandově Dorotce a naše cesta skončila. Myslím, že se povedla, neboť každý z účastníků si mohl vybrat, co chtěl.
- ah, el -

Sobota 17. 1. 2015 byla dnem, kdy se konal první výlet organizovaný v tomto roce pobočkou Šmidingerovy knihovny ve spolupráci se strakonickou Základní organizací ČSOP. Chodíme takto už od roku 1997a jsme rádi, že zájem se průběžně udržuje – těší nás jak účast těch, koho vídáme už celá léta, tak těch úplně nových. A právě při tradiční cestě z Radomyšle do Strakonic, kterou konáme každý listopad, leden a březen, se docela často někdo neznámý připojí a začne pak chodit i na další akce. Bylo tomu tak i tentokrát, navíc se poštěstilo, že s námi byly i děti: školák Martin a předškoláci Zuzka a Kuba. Cestu dlouhou deset kilometrů ušly skoro celou, teprve ke konci se naše skupinka rozdělila a někdo využil vlakového spojení z Řepice, někdo dodržel obvyklou trasu přes Ryšovy. Vydatně mrholilo, občas i poprchávalo, ale všichni (v počtu 12) byli na takové počasí dobře vybaveni. Také tvorové z volné přírody byli vzhledem k mírné zimě dosti aktivní a dovolili nám, abychom je zblízka pozorovali. Na to se jako při všech výletech zaměřila spolu s vedoucím Vilémem Hrdličkou hlavně Eva Legátová, která sepsala své nálezy v podrobném výčtu – předávám jí tedy slovo:
Dnes jsem se zúčastnila tradiční vycházky z Radomyšle do Strakonic spojené se sčítáním kání. Již na železniční zastávce seděla tykadlatka značená, která nechyběla ani na zdi kostela sv. Jana Křtitele. Prošli jsme Radomyšlí, našli jsme mládě slimáka největšího (Limax maximus), zaslechli střízlíka obecného. Na svahu na kraji městečka byla skalnice kýlnatá (Helicigona lapicida). Lipovou alejí jsme došli ke kostelu sv. Jana Křtitele - na zdi byla větší ploštice, asi lovčice velká (Himacerus apterus). Dále moucha kmitalka černá (Sepsis cinipsea) a pod listím jsme nalezli mnohonožku špičanku dlouhoocasou (Ophyiulus pilosus). Zaznamenali jsme 1 poštolku obecnou. Sešli jsme lipovou alejí k poli, kde byla rozlehlá louže s uchatkou toulavou (Radix peregra, Radix labiata). Za polem pod lipami se nacházelo "hnízdo" hvězdovek asi límečkových, 10 jich tam bylo určitě. Pozorovali jsme veliké hejno strnadů obecných. U "nového" rybníka u Radomyšle jsem sebrala bílý choroš outkovku vonnou (Trametes suaveolens), rostoucí na vrbách a topolech, a jehnědku (Ciboria), drobounkou houbičku vyrůstající ze spadaných jehněd. Minuli jsme sad a na cestě jsme narazili na mrtvého slepýše křehkého. U božích muk je lokalita s ulitami trojzubky stepní, suchomilky obecné, skelnatky drnové, skleněnky průsvitné i údolníčka. U Domanic jsme zahlédli jednu káni. Za Řepickými rybníky jsme pozorovali strakapouda velkého, mlynaříky dlouhoocasé, pak také červenku obecnou a hýly obecné. Do seznamu přibyla další káně. Na závěr jsem si sebrala jeden lišejník a podle atlasu by to mohla být provazovka (ve znečištěném prostředí dorůstá mnohem menších rozměrů). Protože jemně pršelo, fotila jsem málo. Výlet byl pěkný, velký dík patří Hrdličkům. Ve fotogalerii Šmidingerovy knihovny je k datu 17. 1. k vidění fotografie části naší skupinky, dále provazovka, hvězdovka a jeden z pozorovaných „hmyzíků“, jímž je zřejmě zákeřnice.
- ah, el -

Seznam autorů: ah - Alena Hrdličková, rp - Radim Paulič, el - Eva Legátová, jj - Jan Juráš, js - Jitka Svobodová, vh - Vilém Hrdlička.