Rok 2016.

Někdy je dobré ve dnech předcházejícím „velkým“ svátkům opustit zažité klišé a změnit způsob společenského uvažování a vyrazit do volné přírody. Tak jsme také v čas předvánoční vyrazili na krátký výlet s našimi známými účastníky výletů do nedaleké Sudoměře. Sešli jsme se na vlakovém nádraží ve Strakonicích v menším počtu 9 lidiček a jednoho fenečky jménem Tafinka, a nechali se svést příjemným vláčkem, co staví takřka v každé obci na trati, do zastávky Sudoměř.

Na rozdíl od mé poslední návštěvy, kterou jsem popsal v prosincovém časopisu Kompost, jablůňka u zastávky již shodila své plody, takže lákadlo nebylo. Na místo toho nalezla Eva L. drobnou houbičku palečku zimní, která rostla na humusu pokrývajícím zapomenutý betonový prefabrikát. Po té jsme pokračovali k rybníku Potočnému, který je rozdělen tratí na dvě části. Tentokrát byl bez ptačího společenstva, neboť jeho hladina byla pokrytá vrstvou ledu, byť slabé mocnosti. Slunečné počasí bylo příznivé pro fotografování a tak se nedalekým cílem stala kaplička s obrázkem Panny Marie u cesty do Sudoměře. Zde byla při shnilém pařezu nalezena penízovka sametonohá. Naše další kroky vedly zpět k trati a dále k rybníku Markovec. Vjezdem mezi rákosinami jsme vstoupili na jeho vypuštěné dno, které bylo písčité a vybízelo přejít rybník napříč na druhý břeh. Ale zůstali jsme na naší straně a kromě různých kosterních pozůstatků jsme pozorovali početné hejno volavek bílých, několik vran obecný a racků chechtavých, kteří si hledali potravu v rybničním dnu. Sluníčko se příjemně vzpíralo do našich zad a následující chůze mezi stromy na hrázi byla velmi příjemná. Slunečného počasí využili i bělostní mlynaříci dlouhoocasí a po dubu šplhající šoupálek. U památníku Jana Žižky jsme si pověděli o divokých včelách, co jednoho roku obsadili puklinu mezi kameny nedaleko jeho palcátu. Při pohledu na rybník Škaredý jsme mohli opět vidět několik postávajících volavek, které si bedlivě hlídali vzdálenost mezi nimi a námi. Při břehu nalezla Eva L. zajímavý mech s názvem drábík stromkovitý. Na konci hráze tohoto rybníku, za krytem vzrostlých stromů nás zaujali dřevění husičtí bojovníci, kde jsme udělali společné foto pro jednoho známého, co leží v současné době v nemocnici. Eva Legátová nám ukázala něco peří z její sbírky. Nejpozoruhodnější byla asi brka šplhavců, strakapouda a žluny. Ta ostatně nad námi brzo přelétla, jakoby věděla, že se o ní mluví. Strakapouda velkého jsme během chůze mezi stromy na hrázích viděli také.
Další zastávkou bylo odpočinkové místo s nedalekou alejí nově vysazených ovocných stromů starých jablečných a hrušňových odrůd. Bylo příjemné číst na cedulkách, o jaké odrůdy se jedná a potom si je nalézt v atlasu ovoce. Konec alejky byl ukončen malou tůňkou, která měla zamrzlou hladinu. Tady jsme se již museli začít pomalu vracet, neboť někteří účastníci již potřebovali dojít zpět na vlakovou zastávku a odjet do Strakonic. Naše zmenšená skupina se vydala směrem k nedalekým Mladějovicím, ale na konci aleje tvořené z vzrostlých jabloní jsme se otočili k Sudoměři. Opět nás provázeli postávající a lovící volavky popelavé a bílé. Pan Pecka zaznamenal přelet kormoránů velkých. Na návsi Sudoměře jsme se podívali na její unikát, místně chráněný pozemek s výskytem hřibů a dále na kapli sv. Panny Marie Podsrpenské. Zde se od nás odpoutali Legátovi, kteří měli něco času na to, aby stihli vlak do Strakonic. Na konci Sudoměře jsme se zastavili u kapličky s obrázkem sv. Jakuba a ukázali si odbočku ke Staré řece u Sudoměře. Cestou k Čejeticím jsme zahlédly starý kostel sv. Havla a zbytky stavení – hospodářského dvora, který byl kdysi tvrzí. Čejetice jsme prošli se zastavením u busty archeologa Bedřich Dubského a později s pohledem na nedaleký vrch Virotín. Po krátkém zastavení na břehu řeky Otavy v Přeborovicích mezi pramicemi rybářů jsme krátce po silnici pokračovali k Sedlíkovicím. U umělé tůně, kde se kdysi zkušebně těžilo stříbro a další kovy jsme viděli poštolku obecnou a za tratí káně lesní. Čas už se navršil a tak jsme museli pomalu přidat do kroku a přes PP Tůně u Hajské, kde bylo naštěstí zamrznuto jsme prošli ke slanickému jezu. Ještě předtím jsem na padlých kmenech stromů nalezl pevník plstnatý, ohňovec obecný a Dana B. objevila na bezu černém bolcovitku ucho Jidášovo. Po pár fotografiích pořízených na břehu Otavy jsme již za mírného šera vyrušili několik morčáků velkých a uslyšeli ledňáčka říčního. Stará řeka nás přivítala již za šera, proto jsme se rozhodli jít přes opuštěnou pískovnu u vlakového nádraží. A to byl již konec naší vycházky.
Myslím, že všichni účastníci si sobotní vycházku užili. Budiž jim klidu této cestičky mezi vodou, stromy, loukou a poli přáno v nastávajících dnech nového roku. Rádi jsme Vás jako vedoucí vlastivědně-přírodovědných výletů provedli a děkujeme Vám za zájem o přírodu a přízeň. - vh -

Závěrem připojujeme výňatek z mailu Evy Legátové.

Dnes se nás devět vydalo vlakem do Sudoměře u Písku. Hned na zastávce bylo v mechu několik houbiček jménem palečka. Pak jsme obdivovali, jak vede trať po hrázi dvou rybníků (jeden z nich se jmenoval Potočný). Podívali jsme se ke kapličce, kde rostla penízovka sametonohá, a zamířili na slavné sudoměřské bojiště. U rybníka Markovec poletovaly volavky bílé a vrány. Při hrázi jsme viděli hejno mlynaříků dlouhoocasých. Kromě velké Žižkovy mohyly jsme potkali ještě několik dřevěných husitů, kolem nich přeletěla žluna. Bylo nádherné počasí, ale rozhodli jsme se jet do Strakonic vlakem. Dnešní slunečná vycházka mě ale potěšila a na zdi horažďovického bydliště na mě čekalo krásné slunéčko.

Pozdrav posílá Eva Legátová s rodiči

Už v únoru 2016, kdy se konalo zimní houbaření s panem Liborem Hejlem z Nezvěstic, jsme si dohodli pokračování - a v sobotu 26. 11. na něj k naší velké radosti došlo. Bylo to při příležitosti naší tradiční podzimní návštěvy píseckého adventního waldorfského jarmarku připraveného dětmi ze ZŠ Svobodná (za pomoci rodičů a učitelů). Jezdíme na tuhle akci už několik let a je to vždycky příjemný zážitek, vylepšený tím, že část dne vždy vyplníme procházkou v okolí města.
Tentokrát jsme se po celé dopoledne potulovali v lese v okolí Cesty drahokamů a houbařili ostošest. Bylo nás nejprve deset dospělých a dvě děti a odpoledne po otevření jarmarku přibyli další účastníci, kteří dorazili až na druhou část programu. Bylo nás tam ze Strakonic plno (z těch, kdo patřili k naší skupině, jsme napočítali dalších jedenáct a sedm dětí) a posílili jsme tím jak účast na divadelních a hudebních programech, tak i tržbu při prodeji dětských výrobků.
Od pana Hejla jsme se dověděli plno zajímavostí. Něco jsme věděli už z dřívějška, například změnu druhového složení hub v našich končinách danou oteplováním, něco pro nás bylo nové. Zaujaly nás mimo jiné i tipy na houbařské příručky, i když je jasné, že nejlépe je učit se přímo od znalců a že knížky nemohou zaznamenat proměnlivost hub v závislosti na počasí, stanovišti a dalších vlivech. Překvapilo nás vyprávění o tom, že všem známá jedlá hlíva ústřičná dokáže "jíst masitou stravu" - dosáhne si vlákny podhoubí na nějakého drobného tvora, znehybní jej a vysaje.
Jeden druh houby jsme přivezli na ukázku z domova, a sice strmělku přehrnutou. Nechali jsme si ji určit a zeptali jsme se na její vlastnosti. Dříve bývala uváděná jako jedlá, ale pro horší stravitelnost (zejména v případě starších plodnic) už se nyní ke konzumaci nedoporučuje. Mluvili jsme také např. o čechratce podvinuté, protože se také dříve v kuchyni využívala, ale bylo to přehodnoceno. - ah -

Při hledání atraktivního námětu pro podzimní autobusový zájezd naší strakonické ZO ČSOP jsme pouvažovali mimo jiné i o houbaření s panem Liborem Hejlem, které se moc líbilo v únoru a stálo by za zopakování. Pan Hejl ale kvůli výstavám neměl čas, a tak jsme se s ním domluvili na poslední listopadovou sobotu, až pojedeme na tradiční předadventní návštěvu Písku - dopoledne bychom věnovali hledání rozličných druhů hub, které se i v zimě v lese vyskytují a jsou velice zajímavé, odpoledne by jako vždycky patřilo jarmarku ve waldorfské ZŠ. Houbová inspirace nás neopustila - vyhlédli jsme si mykologickou výstavu v Pořežanech, vyhlášenou na víkend 8.-9. října.
Vzhledem k tomu, že v této obci je k vidění i blatská architektura, muzeum a v blízkém okolí několikero vlastivědných i přírodních pozoruhodností, bylo nám jasné, že jsme se rozhodli dobře a zájem určitě bude. Jsme na to zvyklí, že po vyhlášení zájezdu je vždycky autobus obsazený během pár dní... ale tentokrát se všechno hatilo tak zvláštně, jako kdyby to bylo vysloveně schválně. Parta bývalých profesorů z gymnázia, která s námi ráda jezdívá, měla o den dříve družební setkání v Německu... podobné důvody k absenci měly i jiné skupinky našich stálých příznivců... termín daný výstavou, spadající mezi pouť a výplatu, také nebyl ideální... do toho nepříjemné výkyvy počasí... zkrátka jsme nedali dohromady plný počet a museli jsme vzdát objednávku autobusu, protože bychom byli ve velkém finančním mínusu. Domluvit jízdu auty bylo proti duchu našich zájezdů, zaměřených na veřejnou nebo aspoň hromadnou dopravu, ale nakonec nám nic jiného nezbylo. Moc řidičů mezi našimi stálými účastníky sice není, ale na poslední chvíli to klaplo a na srazu v neděli 9. 10. 2016 jsme se tedy naskládali v počtu 18 osob do pěti vozidel a vydali se vstříc nezvyklým zážitkům.
Pořežany se nám hned na první pohled zalíbily, bohužel výstavu nám nakonec nenabídly. Asi se dostatečně "neurodilo". Zato muzeum zemědělské techniky spojené s naší největší sbírkou nemotorových vozidel, to bylo něco pro kohokoliv z nás, a hlavně pro malého MOPíka Míšu, který nás postupně chytal za ruku a pořád něco ukazoval. Vyslechli jsme velmi zajímavý a podrobný výklad, viděli jsme několik evropských nebo i světových unikátů, nakoupili si pro známé a jejich děti pohlednice a pexesa s autíčky, a protože se po deštivém dopoledni ukázalo na obloze sem tam modré okénko, rozloučili jsme se a pospíšili si k Židově strouze, abychom ji měli pěkně nasvícenou sluníčkem.
Eva Legátová, můj muž Vilda a já jsme byli připraveni, že budeme ukazovat, co kde bude k vidění, komentovat to a kromě jiného hledat i různé síťkovce, sírovce nebo muchomůrky, abychom si vynahradili chybějící výstavu. Byl by nám k tomu bohatě stačil krátký úsek mezi nejbližším zastavením žluté turistické značky a prvním z brodů přes potok, protože při podrobném prohlížení může být člověk skoro na místě, a i tak má pořád co pozorovat. Takřka všichni z našich 18 účastníků se ale projevili jako utajení sportovci a dobrodruzi, a tak nebylo síly, která by je odradila od zbrklého přeskakování z kamene na kámen, vrávorání a hledání aspoň trochu schůdných míst, kudy by se dalo suchou nohou přejít na druhou stranu. Věděli jsme, že takových přechodů je na žluté trase několikero a mysleli jsme, že vzhledem k chladnému počasí si necháme něco takového na jindy, ale asi je to nějaký přirozený příznak, že značená trasa láká do daleka. Neprojít aspoň část úseku by zanechalo v lidech jakýsi pocit nesplněného úkolu nebo nenaplnění cestovatelského snu. Odevzdaně jsme s Vildou sundali boty a ponožky, postavili se do proudu a pomáhali ostatním udržet rovnováhu na obtížných místech. Zapojili se i někteří další obětavci, a protože stav vody byl celkem nízký, přešli jsme tímhle způsobem opakovaně na druhý břeh, aniž by to někomu vzalo dobrou náladu. Mrzelo nás sice, že tempo je příliš rychlé na nějakou přírodovědnou osvětu, ale protože jsme se báli, že se do někoho dá zima, nezbylo nám než se přizpůsobit. Spoléhali jsme se, že se zahřejeme v autech a pak ve městě v restauraci nebo v cukrárně. Z Židovy strouhy jsme tedy viděli hlavně smíšený les a vysoké strmé skály. Pohyb nám bránil v prochladnutí, a tak byli spokojeni i ti, kteří si přece jen trochu nabrali. A my, kdo jsme se zouvali, jsme měli nohy zahřáté, protože to tak funguje - krev se rozproudí a po obutí cítí člověk nejen teplo, ale doslova horko. Zavlhlé ponožky během chvilky na nohou v suchých botách uschnou, jen je potřeba zpočátku nepřerušovat rychlou chůzi. Řekli jsme si něco o původu názvu potoka - pochází z doby, kdy byli židovští obyvatelé Bechyně nařčeni z přenášení morové nákazy a vyhnáni z města právě do těchto míst.
Sem tam se někdo zeptal na něco z oboru přírodovědy - např. na výživu stromů rostoucích na holých skalách. Vypadá to, jako kdyby se musely spolehnout na minerály obsažené v chudém podloží, ale zdrojem živin jsou i drobné rostlinky uchycené v okolí, výkaly živočichů v nich žijících, atd. Mykorhiza (tj. symbiotické soužití hub s kořeny vyšších rostlin) pomáhá rozdělovat vodu i látky v ní rozpuštěné z jednoho místa na druhé, dokonce i mezi jednotlivými stromy, a tak se mladé břízky nebo třeba jeřáby často dokážou uživit i na takových stanovištích, kde bychom to nečekali.
Dalším naším cílem byl zámek Mirowitz v Kolodějích nad Lužnicí. Věděli jsme sice, že jej uvidíme jen zvenku, ale i tak to stálo za to. Prošli jsme se trochu i v jeho okolí. Viděli jsme např. sochu Kašpárka s proraženým bubínkem, což je vlastně pomník loutkáře Matěje Kopeckého. Dál už jsme se přestali držet pohromadě a do Bechyně jsme jeli každý zvlášť. Pak jsme se ještě porůznu potkávali, jak jsme si prohlíželi místní památky. My s Vildou jsme měli štěstí, že jsme se náhodně potkali s panem Martinem Halamou, který nás pozval do kostela na náměstí a pak ještě do hřbitovního. Vyprávěl nám, že se zabývá energetikou (spolupracuje mj. i se sdružením Calla) a že spolu se svým otcem se zúčastňuje správních řízení ohledně návrhů na kácení stromů. Podobně jako my z naší ZO ČSOP ve Strakonicích, jsou tím i oni každou zimu vysloveně přetíženi - je vidět, že je to asi všude podobné. Byli jsme rádi, že jsme se seznámili a že jsme mohli spolu pobýt a popovídat. A pak už jsme se vydali domů. Byli jsme z výletu tentokrát spíš smutní, než abychom měli radost, a to, že ostatní byli spokojení, nás moc neutěšovalo. Mrzí nás, že výlet auty vyjde jakoby levněji a působí dojmem, že je výhodné si to zařídit právě takhle. Matoucí je to, že při placení autobusu se počítají i vedlejší náklady, na které se většinou nemyslí, když se uvažuje o autě. Doufáme, že příště pojedeme zase tak, jak to bylo doposud obvyklé. Nebo možná zkusíme jet někam na dva dny vlakem, seženeme si přenocování a budeme chodit pěšky, tak jako jsme si to už vyzkoušeli, když jsme byli 19.-20.10.2013 na Rokycansku. - ah -

Začátkem letošního října (2.10.) se jako obvykle na mnoha místech konal tradiční Festival ptactva, a tak jsme počítali s tím, že se na některou z těchto akcí společně vypravíme. Uvažovali jsme o Vrbenských rybnících (8. 10. - viz www.cso.cz), ale to by se nám krylo s úklidem odpadků organizovaným Ekoporadnou ŠK. Zrovna tak lákavé byly i další jihočeské nabídky - rybník Labuť (kam bychom se ale nedostali veřejnou dopravou) a rybník Řežabinec. Máme moc rádi jak blatenské ornitology, tak i českobudějovické nebo písecké, tím pádem jejich akce střídáme a letos to tedy vyšlo tak, že jsme vyjeli po sedmé ráno vlakem do Ražic. Bylo nás osm, z toho tři děti. Nejdříve jsme se podívali k jednomu z "obyčejných" rybníků v okolí - jmenuje se Ražický. Pak už se blížila hodina srazu u pozorovací věže na chráněném Řežabinci. Pospíšili jsme si a předem jsme se těšili na setkání s organizátory - se zoology píseckého Prácheňského muzea panem RNDr. Karlem Peclem a RNDr. Jiřím Šebestianem. CSc. O to více nás zarazilo, že jsme je našli takřka samotné. Kromě ornitologa Mgr. Lumíra Vozábala z Volar a ještě jednoho pána jsme byli zpočátku jedinými účastníky. Bylo jasné, že časem ještě někdo přijde, ale mrzelo nás, že je pro veřejnost takovým problémem se vypravit na devátou, když přece ti, kdo program připravili, museli vstávat o mnoho dříve, vybírat v zimě a mokru ptáky ze sítí, rozkládat po lavičkách materiály na rozdávání, atd. atd.
První z opeřenců, kteří měli být okroužkováni, už čekali v plátěných sáčcích. Byli jsme zvědaví, jaké druhy uvidíme, a hlavně všichni tři školáčci z našeho kroužku MOPíků s napětím sledovali prsty pana Pecla, když jimi zalovil a na světlo opatrně vytáhl - ledňáčka! Rychle jej okroužkoval, zapsal údaje o něm do sešitu, ukázal nám jej ze všech stran a vysvětlil význam jeho zvláštních pohybů (otáčení hlavou skoro kolem dokola) - jde o obranné chování, které má svým nepřirozeným charakterem odradit a třeba i zastrašit protivníka.
Další, kdo se při kroužkování bránil, byla sýkora modřinka. Dovede svým maličkým zobáčkem citelně štípnout, a ještě navíc si vybírá místa kolem nehtů, kde to nejvíce bolí. Pan Pecl si to nechal líbit a s úsměvem nám vyprávěl, že dlask nebo strakapoud jsou v tom ještě horší. Někdo by si z toho mohl vyvodit, že ptáci bojují jako o život a že jsou polomrtví strachy, ale tak zlé to není. Většina druhů se chová při kroužkování klidně a je to pro ně jen jedna ze situací, kdy překonají krátkodobý stres, pak si zase oddychnou a život jde dál. Pan Pecl vyprávěl, že někteří jedinci se dokonce ocitají v pasti několikrát denně, což se podle kroužku dá poznat. A tak to vypadá, že buď jsou na rozdíl od jiných, stejného druhu i věku, tak neopatrní (ale to je nepravděpodobné), nebo se chovají jako adrenalinoví sportovci. Pozoroval je a má pocit, že nalétávají do sítí schválně. Buď se jim líbí, jak je pružná vlákna odhodí zpátky na větev, takže je to pro ně hra, nebo spadnou do kapsy na síti a musí chvíli počkat, než je zase někdo vyndá - po vypuštění se cítí jako vítězové, je jim to příjemné a nevadí jim to zažít znovu. Je to samozřejmě jen domněnka, ale pan Pecl už v rámci ornitologických výzkumů okroužkoval přes 26 000 ptáků a má mnoho zkušeností.
Po okroužkování se buď s tím kterým jedincem už nikdy nesetkal (to je nejčastější), nebo některé chytil třeba po roce na stejném místě, nebo dostal hlášení od ornitologů z bližších i vzdálenějších míst. Je to vlastně jediná odměna za to, že člověk koupí drahé sítě, kroužky, chodí hlídkovat a kroužkovat, zapisuje, jedná s úřady ohledně ochrany lokalit, pořádá akce pro veřejnost, píše do médií (a někdo, včetně pana Pecla, i do knih), zúčastňuje se dobrovolnických prací a čelí nepochopení ze strany veřejnosti. Pan Pecl si z toho umí dělat i legraci a řekl nám na to téma spoustu historek - třeba o tom, jak lezl na komín k hnízdu s čapími mláďaty, a protože se bál střetu s některým z jejich rodičů, snažil se je zaplašit hlasitým prozpěvováním. Přihlížející jej měli samozřejmě za blázna a zavolali hasiče, aby jej přijeli sundat.
Na Řežabinci se kroužkují hlavně rákosníci, což jsme viděli i my při Festivalu. Chytili se ale i budníčci a pan Pecl nám pak pustil nahrávku s ukázkou jejich jednotvárného zpěvu. To už nás bylo o mnoho více a dospělí i děti mohli vidět další ptáky, kteří se postupně chytali a byli ornitology přinášeni do mezipatra věže, kam jsme se kvůli dešti přesunuli. Dověděli jsme se ještě plno dalších informací, z nichž většina byla z kategorie zajímavostí nebo úsměvných příhod, některé ale budily lítost a bezmocný vztek, protože se týkaly ohrožování ptactva a bezcitného chování některých konzumních lidí zaměřených jen na vlastní prospěch. Je dost těžké s tím nějak bojovat, protože nejvíc záleží na změně postojů a životního stylu, a to se dost dobře nedá ani vynutit, ani zařídit prostřednictvím informování a inspirace, protože platí přísloví: "Můžeš dovést koně k vodě, ale napít se musí sám".
Co nás naopak potěšilo, to bylo například vyprávění o kočce, který dokázala sedět panu Peclovi na klíně při kroužkování, dívat se, a přitom neútočit. Stačilo jí dát zpočátku najevo, že "to jsou moji ptáci a nech je být" a chovala se podle toho jak ona, tak později její kotě, které pak převzalo její místo. - ah -

Odkazy:
https://www.seznam.cz/hobby/clanek/vypestujte-si-leciva-ktera-vam-pomuzou-proti-nachlazeni-ryme-a-bolesti-v-krku-2971?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu
http://pravednes.cz/PeclKarel.profil

Za hořečky ke Kašperským Horám. Dne 24.09.2016 jsme se sešli na autobusovém nádraží ve Strakonicích v drobném počtu 6 účastníků na výlet do Kašperských Hor. Naším cílem byla vycházka s paní Hanou Kohoutovou, s níž jsme se měli setkat v informačním centru Národního parku Šumava. Cesta autobusem tam uběhla příjemně, neboť jízda mimo hlavní šumavské trasy sebou přináší i poznání osobitých lidských postav nastupujících a vystupujících na roztodivných místech a povídajících o svých lokálních problémech s přídechem šumavských samot.
Na náměstí v Kašperských Horách, kde se k nám připojili Legátovi, jsme měli chvilku času a tak jsme obhlédli místní stromy, kde jsme se pozastavili u několika lip stříbrných a kultivarů jeřábů, které zřejmě patří ke druhu jeřáb prostřední. Když jsme dorazili k samotnému informačnímu středisku, velice ochotně se nás ujala paní Janošíková a ukázala nám různé „šumavské zajímavosti“, které jsou v budově umístěné. Mimo jiné zajistila dopravu všech účastníků s paní Hanou Kohoutovou, která ve středisku na nás již čekala. Ještě před budovou jsme mohli spatřit drobný keřík břízy trpasličí, kterou objevila Eva Legátová a na obloze pozorovat káni lesní. Pod keři jsme za kratičkou dobu nalezli měkkýše srstnatku chlupatou. Ale pravá botanická exkurze nás čekala až v areálu obce Pohorsko. Z návsi jsme pod vedením paní Hany Kohoutové odešli na nedaleké loučky. Během cesty byla nalezena přejetá ropucha obecná. Pod zídkami zahrad žil plzák španělský. Před loučkami nám naše průvodkyně pověděla o šumavských hořcích a jejich vegetační posloupnosti. (Hořec jarní, hořec křížatý, hořec hořepník, hořec panonský, hořeček mnohotvarý český, hořeček drsný Sturmův, hořec brvitý, hořeček nahořklý, kropenáč vytrvalý, zeměžluč okolíkatá, zeměžluč spanilá a hořec žlutý.) Během výkladu se v našem okolí ozýval strakapoud velký a káně lesní.
Po zajímavém výkladu jsme se došli podívat na hojné hořečky mnohotvaré české. Zmiňovaná loučka kromě hořečků byla bohatá na rovnokřídlý hmyz zastoupený sarančí luční, sarančí obecnou a sarančí měnlivou. Z měkkýšů byl nalezen plzák lesní. Při lesní cestě na druhou botanickou lokalitu Eva Legátová nalezla brouka zobonosku lískovou, která byla na listech mladé břízy bělokoré. Druhá loučka byla okrášlena bílým květem tolije bahenní. V osluněné trávě se kromě housenky otakárka fenyklového podařilo nalézt měkkýše, blyštivku rýhovanou a slimáčka polního (nepitván) a opět zástupce rovnokřídlých, saranči měnlivou, s. zlatavou a s. zlatozelenou. Z kobylek to byla kobylka krátkokřídlá a k. křovištní.
Cesta zpět do vsi vedla lesem, který ženské účastnice prošli s mírným ohledem na houbaření. Ale do obce jsme dospěli rychle a opět jsme byli odvezeni do informačního střediska NP, kde se s námi naše průvodkyně i paní Janošíková rozloučily. Předtím si účastníci mohli zakoupit zajímavé materiály o Šumavě a zkusit si interaktivní exponáty, které vypovídají o zdejší přírodě. Že se výlet líbil, netřeba dodávat. Pro úplnost a autentičnost připojujeme mail sl. Evy Legátové. ah, vh, eLeg

Dobrý den (ahoj),
dnes jsme se zúčastnili akce v Kašperských Horách - botanické vycházky s paní Hanou Kohoutovou. Z Kašperských Hor mám pro mne novou píďalku a u infocentra NP Šumava byla vysazená bříza zakrslá. Auty jsme popojeli do Pohorska, kde je krásná kaplička, a pěšky došli na nedalekou louku s hořečky českými. Paní Kohoutová nám dala výklad o dalších hořcích, hořečcích, hořepníku, zeměžluči a kropenáči. Cestou na další stanoviště jsme míjeli zobonosku lískovou na bříze. Další stanoviště bylo rašeliniště s třemi rozkvetlými tolijemi bahenními. Nejzajímavější bylo pro mne pozorování kobylky krátkokřídlé, viděla jsem ji podruhé v životě. Pan Hrdlička však našel i housenku otakárka fenyklového. Ze sarančat zde byla saranče zlatozelená i zlatavá, s. měnlivá ad., též marše. Z měkkýšů plzák lesní, slimáček lesní a blyštivka rýhovaná. Škoda, že jsme nezůstali déle, protože bych ráda někdy viděla vrkoče. Z hub byly např. voskovky, bílá šťavnatka, ryzce a kozák březový. Pak jsme se vrátili do Pohorska a autem do Kašperských Hor.
V infocentru NP Šumava jsme dostali spoustu dárků a mohli si zakoupit pěkné suvenýry. Bohužel se mi dnes moc nedařilo focení a mikromotýla z rašeliniště navíc nedokážu zatím určit. Přesto byl dnešní výlet samozřejmě velmi pěkný a těším se na další takový, abych to focení trochu vylepšila. Poděkování patří Hrdličkům a paní Kohoutové i její kolegyni.

Pozdrav posílá Eva Legátová s rodiči

V sobotu 21. 8. 2016 jsme znovu využili možnosti nechat si profesionálním šumavským průvodcem panem Ing. Josefem Peckou ukázat další kousek Šumavy, a tak jsme se vlakem a autobusem (s přesedáním ve stanici Horažďovice předměstí a v Sušici) vypravili na FilipovuHuť. Dojeli jsme tam před půl desátou, sešli se s těmi, kdo dorazili auty, a dále už jsme putovali po lesních cestách, pěšinách i takřka neznatelných cestičkách, po mechu, mezi popadanými kmeny, tak, abychom se dostali na Čertův vrch a na Tetřev. Předem jsme se na této trase domluvili a všichni souhlasili, že půjdeme místy i méně schůdným terénem, zato ale mezi trsy pěkných velkých borůvek, kde se napaseme, kolem nalezišť hub, které si budeme moci nasbírat, pod stromy a po kamení, zkrátka pravou přírodou, kterou člověk zatím příliš neovlivnil a kde najdeme velkou pestrost života.

V pozvánkách jedné z účastnic, Evy Legátové, si můžeme přečíst výčet nejrůznějších pozorovaných druhů hmyzu, rostlin a hub:
„... Na místě setkání byla saranče zlatozelená a měnlivá, křižáci čtyřskvrnní, slunéčko nemohu dle rozmazané fotky určit... Kousek jsme šli po asfaltové cestě (vyfotila jsem odkvetlý hořec panonský)... Pak začalo pravé dobrodružství - vydali jsme se mimo značené cesty a navíc přes rašeliník. Na začátku trasy byla kobylka luční a maloočka smaragdová. V okolí rašeliniště jsme mohli obdivovat rosnatky okrouhlolisté a klikvu bahenní s plody. S nadšením jsem si vyfotila motýlka (můrka listová je vázaná na duby, není to v horách trochu divné?). Hub bylo všude plno, mně se líbila šafránka červenožlutá a šafránka ozdobná, hodně pavučinců a mezi nimi sluka svraskalá. Došli jsme na Čertův vrch (1244 m n. m.) a pak ke skalnímu oknu. Na pasece jsem si nejprve fotila píďalku tmavoskvrnáče jedlového a pak slíďáka - vypadá na silně ohroženého slíďáka dřevomilného, ale počet ostnů na tibiích z fotky nezjistím. Vystoupali jsme na vrchol Tetřev (1260 m n. m.) a při sestupu viděli Poledník a Sokol. Během celého výletu jsem několikrát pozorovala píďalku zubočárníka osikového, hojný byl též plzák hnědý...“

Pokud jde o samotnou obec Filipova Huť (německy Phillipshütten), je místní částí obce Modrava a jedná se o nejvýše položené sídlo u nás. Vznikla v roce 1785 v místech obchodní cesty z Kašperských Hor do Pasova, zbudované Karlem IV. Byla osadou nejdříve sklářskou (stavbu huti povolil Filip Kinský), ale výrobě se příliš nedařilo a dnes už ani není patrné místo, kde huť stála. Obyvatelé se začali věnovat těžbě a dopravě dřeva a kolem roku 1880 jich zde žilo 1620. Zástavba je rozptýlená. Pro místní stavení jsou typické pavláčky, střechy s polovalbami, kamenné rampy pro zavážení sena rovnou na půdu. Střechy a části zdí bývaly pokryté šindelem. V roce1939 zde žilo v 85 domech kolem 500 lidí, většinou Němců. Obec měla finanční stráž,četnickou stanici, dvě školy a lesní správu.
Pohybovali jsme se v blízkosti I. zóny NP Šumava. Je zde chráněno rašeliniště, které bylo kdysi poškozeno snahami o odvodnění. Na počátku 21. století bylo pomocí hrázek revitalizováno. K Čertovu vrchu se neváže žádná přiléhavá pověst, zatímco název druhého vrchu (Tetřev) souvisí s výskytem tohoto vzácného opeřence. Pan Pecka nám vyprávěl o jeho způsobu života a o jeho ochraně (více se můžete dočíst např. v Kompostu č. 10 a 11/2015). Ochutnali jsme (kromě borůvek a brusinek) vlochyni a klikvu, našli jsme spousty hříbků, obdivovali jsme zajímavé kamenné útvary, tvořených převážně pararulou. Největší pozornost vzbudilo nevelké, ale pěkné skalní okno. Z tohoto místa byl i výhled do okolní krajiny, a tak jsme si udělali přestávku na svačinu, přelézání kmenů a hledání lesních plodů. Popadané stromy zde byly kvůli kůrovci odkorněné, a tak bude dlouho trvat, než se rozloží a poskytnou živiny novému podrostu. Zato v okolí, kde byly padlé kmeny patřičně rozložené dřevokaznými houbami a zarostlé mechem, bylo vidět, jak si je příroda velmi rychle vzala zpět.

Adam Hauner:
Čertův vrch vystupuje z plochých Modravských plání do nadmořské výšky 1244 metrů, přibližně 40 vrcholů na české straně Šumavy je vyšších. Hlavní kupa Čertova vrchu, která výrazněji vystupuje nad okolní terén z nadmořské výšky 1200 metrů, má kruhovou základnu s průměrem přibližně 1,2 km. Pozvolné svahy hory klesají mnohem dále, na severozápadě až k 3,5 km vzdálenému soutoku potoků na Modravě a na východě pak ke korytu Teplé Vltavy (Černý potok). Ze severozápadního svahu pak vystupují dva skalnaté vedlejší vrcholy, známější je nazýván Lovčí skála. Vrcholová plošina Čertova vrchu by mohla být zbytkem původního paleogenního zarovnaného terénu Šumavy. Jelikož je vrch pokryt smrkovým lesem, často mladým a hustým, ani si nevšimnete mírného naklonění plošiny směrem k severovýchodu do sedla s Tetřevem v nadmořské výšce přibližně 1200 metrů. Velmi mělké sedlo mezi těmito horami spolu s prudkými svahy na vnějších stranách obou hor vytváří až dojem, že Čertův vrch společně s Tetřevem tvoří dvojhoru, tj. velmi plochou a rozložitou obdobu Roklanu. Na rozdíl od této známé dvojhory či Ostrého zdejší vrcholky nikterak výrazně nevyčnívají nad terén a tak se o nich jako o dvojhoře neuvažuje. Na severozápadním okraji vrcholové plošiny Čertova vrchu lze najít několik pararulových skalek, které oživují jinak fádní charakter temene hory. Nejvýraznější je samotná vrcholová skalka, zajímavá je i skupina skalek ležících severněji, kterou někteří návštěvníci označují jako druhý vrchol. Nedaleko od ní byly na svahu pokáceny napadené smrky a z jinak silně zarostlého vrcholu se otevírá omezený výhled směrem k Roklanu . Příkrý západní svah vytváří již zmíněný zoubek na horizontu. V severní části je svah pokryt rozptýlenými balvany, na jižním okraji vystupuje ještě jeden drobný vrcholek, v jeho blízkosti je pěkné skalní okno, na šumavské poměry vzácnost. Jižní svah klesá směrem k Černé hoře do sedla, kde se rozkládá I. zóna NP chránící tzv. Černohorský močál s porosty borovice kleče. V minulosti byl močál postižen odvodněním, které mu neprospělo. Na počátku 21. století proběhla revitalizace výstavbou drobných hrází v původních odvodňovacích kanálech pro zadržení vody v lokalitě, což by mělo vést k obnovení procesů tohoto vrchoviště. Zajímavostí je, že ač kopec nese čertovské jméno, nevíme o žádné pověsti, která by se k němu vázala. V Německu navíc není kopec znám jako Teufelberg, jak by zněl doslovný překlad názvu, ale nazývá se Siebensteinköpfel. Toto jméno se vyskytuje na všech historických i předválečných mapách, např. na české turistické mapě vydané Vojenským zeměpisným ústavem spolu s Klubem čs. turistů v Praze v roce 1937. Je možné, že Čertův vrch získal český název až po II. světové válce. Mimochodem, jen 5 km jihovýchodně, nedaleko pramenů Vltavy, je německá tisícovka s velmi podobným názvem – Siebensteinkopf (Sedmiskalí). V knize "Život pyrotechnika" od již zesnulého policejního pyrotechnika Antonína Klůce jsou autorem zmiňovány úkryty a podzemní sklady budované za II. světové války, které odhalil v oblasti Kvildy a pramenů Vltavy. Údajně měly sloužit pro uskladnění vojenského vybavení pro případ potřeby, případně pro ukrytí úředních písemností z území Protektorátu. Autor také píše: "Vědělo se také například, že na Černou horu a Čertův vrch směřovaly za války transporty různého materiálu, ale o pátrání po možných dalších štolách nebyl zájem." Skepse k takovému tvrzení je na místě, neb autor jej nijak nekonkretizuje a nedokládá, přesto je možné, že případné úkryty vybudované sovětskými zajatci z tábora Prameny Vltavy jsou jedinou čertovinou, která se na Čertově vrchu ukrývá. Z netu:
Tetřev-Výrazný kupovitý suk 2,5 km západně od Kvildy. Nejvyšší bod Modravských plání, asymetrický rulový vrchol s vrcholovou skalkou. Ve svazích suťové proudy a skalní výchozy. Zalesněno smrčinou, na skalách s příměsí jeřábu. Na severozápadním svahu paseka s výhledem na Filipovu Huť, níže I. zóna NP Tetřevské slať. Východní svah až do výšky 1 150 m n. m. chráněn v I. zóně NP Prameniště nad Kvildou. Na vrcholu Tetřeva je geodetický bod.>
Tetřevská slať (z netu) Veřejnosti nepřístupná slať (I. zóna NPŠ) na severním úbočí hory Tetřev u Kvildy. Přírodní památka o rozloze 18,94ha se souvislým porostem kleče navazuje na mokřady a slať Prameniště nad Kvildou (I. zóna NPŠ). Severní hranici Tetřevské slatě tvoří asi 2km dlouhý úsek silnice mezi Kvildou a Filipovou Hutí (dále na Modravu).

V sobotu 18.6. se konal přírodovědný výlet za přírodními zajímavostmi Katovicka a na přírodní zahrada p. Františka Langmajera. Nejdříve jsme navštívili levý břeh řeky Otavy za mostem. Zde jsme si prohlédli výsadbu osocných stromů a učinili první nálezy živočichů a rostlin. Díky přítomnosti zahrádek se zde pod kameny hojně vyskytoval slimáček síťkovaný. Narazili jsme také na první imaga kobylek a zaznamenali první marši. Poté jsme přešli na pravý břeh Otavy a pokračovali ke skalce postavené ze starých železničních pražců a kamenů. Zde jsme obdivovali zajímavou květenu, začínající velkou diviznou, přes stříbrný čistec chlupatý, měsíček lékařský po drobnou mateřídoušku nebo rozchodník.
Následně nás František zavedl na svojí zahrádku, kde nám ukázal nově zasazené ovocné stromky a zeleninu. Středu zahrady vévodila mohutná skalka s navezenými pařezy. U její paty se rozkládalo malé jezírko oživené plošticemi - znakoplavkou a bruslařkou. Na zahradě jsme pozorovali modráska jehlicového. Zahrada má ještě jedno jezírko, kde bylo obletováno vážkou ploskou, šidélky a motýlicí lesklou. Na jeho hladině rejdili vírníci.
Jinou zajímavostí byla návštěva pozemků budoucí naučné stezky při pravém břehu Otavy před Katovicemi, kde jsme si prohlédli nově vysazené stromky. Našli jsme rozličné houby od hřiba dubového, tmavého ryzce, helmovky, muchomůrky růžové nebo hadovky smrduté. Došlo i na hledání měkkýšů, poslouchání ptáků z nichž nejvýznačnější hlas měla žluva hajní.
Cesta pro mnohé z nás skončila v Katovicích. Někdo však šel z Katovic pěšky do Strakonic, takže ještě zhlédl zarůstající park u hradu Střela nebo řídkou alej bříz o této obce k Virtovo Vsi. Poslední zastavení bylo na Podskalí na akci křesťanského sdružení Mana. A to už byl večer.

V neděli 8.5. se konal přírodovědný výlet na Vítání ptačího zpěvu v Blatné. Bezprostředně na nádraží ČD ve Strakonicích se nás sešlo 6. Akce se konala v Blatné při rybnících Přední Topič a později u Předního Řitovíze. Pořádala ji ZO ČSOP Blatná a členové ČSO. V průběhu odchytu ptactva byly pozorováni tito ptáci: Rákosník obecný, pěnice černohlavá, pěnice slavíková, pěnice hnědokřídlá, sojka obecná, pěvuška modrá, drozd kvíčala, budníček větší, budníček menší, lejsek šedý a barevný klenot – slavík modráček. Okolo poledne se naše skupina rozdělila. Část odejela vlakem domů a část nás zůstala v Blatné a ještě se prošla po okolí. Posledním místem, které jsme v Blatné navštívili, byl zámecký park. Celý výlet je popán v elektronickém časopisu Kompost č. 6/2016.

V neděli 24.4. se konal autobusový, přírodovědný výlet na Rakovnicko. Sraz byl v 7:30 nedaleko pobočky Šmidingerovy knihovny Za Parkem. Prvním cílem cesty byla obec Skryje, kde jsme navštívili muzeum věnované paleontologickým nálezům J. Barranda a historii místní oblasti. Někteří účastníci si prošli i krátkou naučnou stezku v okolí Skryjí.
Potom jsme se vydali na prohlídku elektroskanzenu a historického mlýnu ve Šlovicích. Zajímavým bodem dalšího zastavení byla návštěva rozhledny nedaleko Pavlíkova z které jsme měli možnost pozorovat měnící se počasí. Chvíli teplo, pak zase studený vítr se sněhem. V Pavlíkově jsme navštívili galerii obrazů a grafiky J. Anderleho, autora vzpomínek „Láska za lásku“.
A pak následoval Rakovník s prohlídkou města, zastávkou na oběd a procházkou parkem. Někteří jedinci navštívili i městské muzeum s poutavou expozicí o historii města a okolí, aplikované archeologii a přírodě.

V neděli 13.3. se konala přírodovědná vycházka k PP Tůně u Hajské. Sraz byl ve 13h před kostelem Panny Marie na Podsrpu a k jmenované přírodní památce jsme se vydali připojeni k akci spolku Spona, která se v tento den rozhodla topit Moranu. Cesta vedla od kostela Panny Marie k nedaleké Hajské. Během cesty čelo malého průvodu zpívalo malebné písně, krásně se nesoucí zimní krajinou. Bohužel rozfoukané počasí a chladná teplota nepřála bohatým floristickým nebo faunystickým nálezům.
Průvod spolku Spona zakončil svou "topící" pouť s Moranou nedaleko slanického jezu. Tam se také hořící Morana ocitla v chladné vodě. Poté část průvodu se spolkem Spona pokračovala do nedaleké Hajské a přírodomilci se odklonili do nitra PP Tůně u Hajské. Zde si povídali o flóře a fauně této přírodní památky. Mimo jiné si povšimli i nízkého stavu spodní vody, takže mnohé z tůněk byly s minimem vody a skrze přírodní památku se nechalo projít od slanického jezu do Hajské suchou nohou. Což zvládli i s námi jdoucí děti.
V Hajské sme chvíli pobyli ve dvoře jednoho domu, popovídali s dalšími účastníky akce, organizátorem p. Němejcem a jeho paní, a vydali se zpět do Strakonic.

V neděli 28.2. se konal přírodovědný výlet do Nezvěstic (příroda, památky – např. zbytky tvrze aj.). Sraz byl v 8.45 před nádražím ČD, v 8.53 jel vlak (přes Plzeň) do Štáhlav.
Zde si nás vyzvedli místní mykologové, kteří nám přiblížili zimní houbaření a to jak přímo v ternénu, tak v teple blízké Bezejmenné čajovny nalézající se v nedalekých Štáhlavicích. Z tepla čajovny jsme vyrazili přes řeku Úslavu do části raeálu zámku Kozel a potom do jeho okolí.

O této exkurzi pojednává přesněji mail zaslaný účastnicí zájezdu sl. Evou Legátovou, který je zde přiložen.

Dnes jsme se zúčastnili výletu s Hrdličkovými za zimním houbařením kolem Šťáhlav.
Pan Libor Hejl a jeho přátelé z Mykologického klubu Nezvěstice nám během procházky ukázali řadu zajímavých hub (seznam na konci mailu).
Původně bylo v plánu dojít až do Kornatic, ale nakonec jsme udělali okruh kolem zámku Kozel.
Cestou našel pan Hrdlička také slimáčníka táhlého, v lese rostl dub cer. V zámeckém parku na Kozlu byla zajímavá jedle, kterou budu hledat v literatuře. V záhoně s růžemi ležely lastury velevruba. Z rostlin nalezl v parku Radim křivatec rolní (nekvetoucí), byla zde i suchá válečka lesní. Mám jen 4 fotky, protože jsem se zcela věnovala hledání hub, připojuji fotku od taťky. Výlet se velmi vydařil, mně bylo teplo i bez rukavic, protože jsem občas dobíhala naši skupinu. Ještě musím zmínit návštěvu čajovny, kde měli dobrou bábovku ad.

Seznam hub:
lesklokorka ploská, kržatka otrubičnatá - zimní, ohňovec obecný (na dubu), větvovka, síťkovec dubový, penízovka šišková - smrková, dřevnatka parohatá, černorosol bukový a uťatý, ucho jidášovo, sírovec žlutooranžový, třepenitka cihlová, pevník - kožovka, outkovka pestrá, rážovka rumělková, rezavec lesknavý (na olši), pevník chlupatý, troudnatec kopytovitý a pásovaný, klanolístka obecná, struhák, dřevomor, rosolovka, anýzovník vonný, bělochoroš hořký (na smrku), penízovka sametonohá, lesklokorka lesklá (pod dubem) -leg-

Co je důvodem k návštěvě Prahy? Pravděpodobně každého napadne výlet za kulturou, za historickými památkami, mnohé určitě inspiruje k cestě množství obchodů s vidinou nakupování, jízda metrem nebo projížďka parníkem po Vltavě... Málokdo si však naše hlavní město spojí s výletem do přírody. A o tom, že i tento motiv k návštěvě Prahy stojí za zvážení, se přesvědčilo několik účastníků sobotního výletu dne 16. ledna 2016.
Ze strakonického autobusového nádraží jsme odjížděli přesně v osm hodin ráno. Cestou počasí slibovalo modrou oblohu a rozzářené sluníčko v mrazivém dni, ale Praha byla zahalena do šedého pláště. Čepice a rukavice se hodily ,když jsme kolem půl jedenácté vystupovali z autobusu na zastávce Trója přímo u vstupu do zoologické zahrady. To už s námi byly dvě sympatické průvodkyně z pražské základní organizace ČSOP Křivatec .
Jak známo – pražská zoologická zahrada těsně sousedí s protékající Vltavou, nejednou její zvýšená hladina přidělala vrásky na čele pracovníkům ZOO. Podél řeky se vine nově zbudovaná cyklostezka, která vede minimálně do Kralup nad Vltavou, jak nás informoval žlutý ukazatel. Už na začátku naší cesty nás mile překvapilo hojné množství racků chechtavých poletujících nad hladinou. Vzpomínali jsme na doby, kdy i ve Strakonicích se to tímto ptačím druhem jen hemžilo. Dnes je racek na Červeném seznamu ČR v kategorii zranitelných druhů.
Od našich průvodkyň jsme se dozvěděli, že vstupujeme do jednoho z nejcennějších chráněných území v Praze s názvem Podhoří. Název je zcela odpovídající, když se návštěvník zadívá na strmé svahy , které se zvedají vysoko nad hladinu řeky na obou březích. Z informačních tabulí, které jsou umístěny při stezce i z vyprávění průvodkyň jsme se dozvěděli, že tato oblast byla již před sedmisty tisíci lety osídlena pravěkými lovci, což dokazují archeologické vykopávky. Osídlení přetrvávalo a nechávalo za sebou své stopy. A tak ještě dnes můžeme na protějším břehu vidět zbytky staré kaple nebo se přímo v Podhoří obdivovat kapli sv. Václava, která měla větší štěstí a díky rekonstrukci přežila v původní klasicistně-empírové podobě. Zajímavou stavbou je i Sklenářka (někdy zvaná též Katovna), nepřehlédnutelná v areálu zoologické zahrady. Byla postavena v 17. století uprostřed rozsáhlých vinic, pravděpodobně zde fungoval vinný lis. Svou romantickou podobou připomíná i větrný mlýn.
V centru Prahy se nachází velký počet mostů. V této městské části však je problém dostat se z jednoho vltavského břehu na druhý. Most je zde nahrazen hojně využívaným přívozem, který je součástí pražské integrované dopravy a spojuje Podhoří (součást městské čtvrti Trója) s Podbabou (součást Dejvic). Cyklostezka pokračovala dál, ale my jsme se v jednom bodě kus za přívozem odchýlili z jejího směru směrem doprava a vnořili se do rokle , která si svou podobou nezadá s divokými skalními soutěskami kdesi v horách. Směřovali jsme do prudkého svahu podél potůčku s opravdovým vodopádem (dobrá, tak vodopádkem), míjeli kameny obrostlé mechem a stromy popadané přes stezku. Cesta divočinou končila kousek pod bohnickým sídlištěm. Prudké stoupání nás vyvedlo na udržovanou louku s nádhernou vyhlídkou na Prahu.
Za pět minut od této přírodní scenérie jsme se ocitli uprostřed bohnického sídliště na zastávce autobusu. Rozhodli jsme se využít další lákavé pražské nabídky – a to přednášky Hanky Synkové o koření a jeho léčivých účincích, doplněné vystoupením světoznámého kytaristy Štěpána Raka. Téměř dvouhodinové vyprávění o prevenci různých zdravotních obtíží pomocí léků z květináčů a záhonků protkané písničkami a melodiemi inspirovanými těmito rostlinami bylo příjemným pohlazením pro každého účastníka. A pro nás, strakonické, obzvlášť. Konec celého programu patřil totiž Rakovu hudebnímu ztvárnění pověsti o Strakonickém dudákovi. Slyšet zvuk dud ozývajících se z šesti kytarových strun bylo opravdovým zážitkem pro všechny posluchače.

Domů jsme si kromě spousty dojmů a vzpomínek dovezli také několik darovaných brožur, které budou k dispozici na pobočce Za Parkem. Byly vydány Základní organizací ČSOP 01/34 Křivatec a v plném znění jsou ve formátu PDF zpřístupněny i na jejích webových stránkách – viz zde.

Jitka Svobodová

Poznámka:
Na Vltavě v Praze - Troji jsme kromě racků chechtavých, pozorovali též racky bouřní, kormorány velké, poláky velké, poláky chocholačky, kachny divoké, lysky černé, volavky popelavé a labutě velké. V.H.

Seznam autorů: ah - Alena Hrdličková, rp - Radim Paulič, el - Eva Legátová, jj - Jan Juráš, js - Jitka Svobodová, vh - Vilém Hrdlička.