|
Přírodopisné a vlastivědné
vycházky po okolí Strakonic.
|
Rok 2017.
Písek - Cesta bolestných kamenů a charitní
jarmark
Stalo se tradicí, že na přelomu listopadu a prosince jezdíváme společně do
Písku, abychom svou účastí a nákupem podpořili charitní jarmark ve
waldorfské ZŠ Svobodná. Líbí se nám elán dětí, které pokaždé připraví plno
hezkých výrobků a spolu s rodiči a učitelským sborem je prodávají, umí se
při tom hezky chovat a vytvořit příjemnou atmosféru. Část dne při těchto
výletech trávíme venku, abychom se prošli, a tak letos jsme si zase našli
zajímavý cíl a naplánovali jsme, že se podíváme na Cestu bolestných
kamenů.
Do Písku jsme dojeli vlakem. Musí
se přesedat, což některé účastníky odrazuje, a tak vyrazí auty a s námi se
sejdou až na jarmarku. Přestávka v Protivíně se přitom dá dobře využít k
procházce v nedalekém lesíku u nádraží ČD. Vyplnili jsme ji pozorováním
drobného zpěvného ptactva a pasoucích se ovcí v ohradě. Dívali jsme se i po
houbách. Protože se již jedná o zimní období, zaměřili jsme se na ty, které
rostou na dřevě. Po chvíli se nám podařilo najít síťkovec načervenalý,
helmovku šedou a rosolovku mozkovitou.
Tentokrát, v sobotu 2. 12. 2017, nás nakonec bylo celkem devět dospělých a
dvě děti, ale k putování po lesních pěšinách se nás sešlo jen šest. Bylo
nám to, jako pokaždé, trochu líto - podle nás těch pár hodin ztišení v
přírodě k zahájení adventu patří a myslíme si, že najít čas se na to dá,
tak jako to uměli naši předkové. Cesta bolestných
kamenů vybízela k zamyšlení mimo jiné i nad tím, jak se většina lidí
nechává ovládat zběsilým životním tempem, místo aby převládala družnost a
drobné radosti. Čerstvý sněhový poprašek nás v tom utvrzoval, že sotva nám
může město nabídnout něco hezčího, čemu bychom to dopoledne měli dát
přednost. Zvolna jsme přecházeli od jednoho kamene k druhému, povídali si,
nechávali jsme v sobě rezonovat úmysly tvůrců stezky a každou chvíli jsme
se zastavili u některého z "pocukrovaných" stromů, aby se nám mohl předvést
ve své sváteční podobě. Stejně tak nás potěšila odpolední návštěva školy a
plni hezkých zážitků jsme se k večeru vraceli vlakem domů.
Co zajímavého z rostlin a živočichů jsme během dne nalezli, o tom napsala
Eva Legátová:
2. 12. 2017 jsme se zúčastnili výletu do Písku. Prošli jsme si Cestu
bolestných kamenů - každý kámen je spojen s jedním příběhem o překonání
nějakého problému. Písecké hory jsou již zasněžené. Přesto jsme mohli
alespoň v bukovém lese pátrat po přírodninách. Pan Hrdlička otočil kámen,
na kterém byla velice nenápadná chvostnatka (viděla jsem ji teprve podruhé
v životě). Zaslechli jsme datla černého. Na kůře buků byly hojné
plachetnatky nákorní (pavoučci). Z hub našel pan Hrdlička ucho jidášovo a
pevník chlupatý. V bučinách zde roste mařinka vonná. Cesta bolestných
kamenů končí na vyhlídce u kamene naděje. Pak jsme sestoupili dolů k ohradě
s daňky a muflony, kteří byli docela ochočení. Cestou k oboře jsme v lese
pozorovali mlynaříky dlouhoocasé. Na programu výletu byla ještě návštěva
adventních trhů ve waldorfské ZŠ Svobodná, kde jsme se potěšili zajímavými
výrobky a ochutnali domácí dobroty. Výlet se nám moc líbil a poděkování
patří manželům Hrdličkovým.
Eva Legátová
Zimní houbaření v okolí Lipky na Šumavě – 4.
11. 2017
V sobotu 4. 11. 2017 jsme se sešli v Lipce u Vimperka na houbařské akci ZO
ČSOP Strakonice. Bylo nás 18. Bohužel pan Libor Hejl (předseda
Nezvěstického mykologického spolku) nakonec nemohl přijet, ale přesto jsme
se pokusili společnými silami poznat nějaké houby. Pan Ing. Josef Pecka nám
podal informace o historii krajiny, pan Ing. Vilém Hrdlička s sebou měl
pěkný barevný atlas hub a byl s námi také botanik pan František Zima. Na
nádraží v Lipce jsem se potěšila s tmavoskvrnáči lipovými a krátkokřídlou
samičkou píďalky. Pomocí malého žebřiku mi taťka vyfotil bourovce
topolového, kterého vyhlížím celý podzim. Pan Hrdlička nalezl ve vlhkém
příkopu uchatky toulavé i hrachovku. Na okraji Lipky byl asi nejzajímavější
houbařský nález (alespoň pro mne) - ucháč čepcovitý na mrtvém stromě. Ušli
jsme celkem asi 6 km. Podívali jsme se ke Světlohorské nádrži, kde pan
Hrdlička vyfotil ploštice hladinatky. Od pramene Volyňky jsme šli po
turistické značce (červené a žluté). Zájemci ochutnali rosolozub huspenitý
a lišejník provazovku. Byla jsem ráda, že jsem našla jednu barevnou
housenku a jednu kněžici, o které bych se ráda něco více dozvěděla. Počasí
nám přálo, šumavská příroda je vždy kouzelná.
Seznam nalezených hub: troudnatec
kopytovitý, troudnatec pásovaný, hlíva, ucháč čepcovitý, penízovka
sametonohá, šťavnatka tečkovaná, dřevnatka parohatá, lesklokorka ploská,
síťkovec načervenalý, lištička pomerančová, krásnorůžek lepkavý, liška
nálevkovitá, šafránka ozdobná, outkovka pestrá, měkkouš kadeřavý,
třepenitka svazčitá nebo maková, helmovka ředkvičková, rosolozub huspenitý,
černorosol bukový, dřevomor, pevník, šedopórka osmahlá, hřib kovář,
holubinky, ryzec smrkový, strmělka číškovitá.
Eva Legátová
Výčet druhů, mnou zaznamenaných s přispěním Evy Legátové:
starček Fuchsův, starček potoční, třtina chloupkatá, jestřábník oranžový,
chrpa parukářka, jetel zlatý, kapraď osténkatá rozložená, chrastavec lesní,
smilka tuhá, zlatobýl obecný, věsenka nachová, bika chlupatá, bika lesní,
pcháč bahenní, pcháč různolistý, čarovník alpský, ostřice třeslicovitá,
ostřice lesní, ostřice šedavá, ostřice obecná, krabilice zlatoplodá,
krabilice chlupatá, prha arnika, škarda bahenní, blatouch bahenní, dřípatka
horská, podbělice alpská, mokrýš střídavolistý, žebrovice různolistá,
kruštík širolistý, přeslička poříční, pukléřka islandská, terčovník zední,
provazovka obecná, větvičník slívový, rokytník skvělý, plazivec obecný,
devětsil bílý, knotovka červená, řeřišnice hořká, plavuň pučivá, plavuň
vidlačka, papratka alpinská, vrbina penízková, vrbina hajní.
František Zima
Dvoudenní výlet na Jindřichohradecko (14.
10. – 15. 10. 2017).
Poslední dobou si nevíme dost dobře rady se zájezdy organizovanými pod
hlavičkou ZO ČSOP Strakonice a Šmidingerovy knihovny. Vyhlásíme-li nějaké
lákavé téma, ukáže se, že to není pro zájemce nic nového a mají to
"odškrtnuto" zřejmě už provždy. Na druhou stranu, témata neotřelá působí
podezřele a málo lákavě. Samozřejmě, mohli bychom sledovat některý z
oblíbených televizních cestovatelských pořadů a rychle reagovat, zvát na
místa čerstvě zpopularizovaná, jenže o to se snadno postarají různá jiná
zájmová sdružení nebo i profesionálové, a tak není důvod se do toho nějak
vkládat. My bychom chtěli "zaplňovat mezeru" - představit veřejnosti při
každé akci nějakou další lokalitu s dosud dobře zachovanou biodiverzitou,
na příkladech ukázat, v čem je její obrovská hodnota (bohužel většinou ne
příliš známá a doceněná) a co by bylo potřeba k její ochraně. Zároveň
pamatujeme vždycky i na něco pro potěšení, aby si přišli na své i ti, kdo
jsou k ekologickým otázkám relativně vlažní, ale přesto jim naše
společenství aspoň v něčem vyhovuje a jsou ochotní se něco nového
dovědět.
Od autobusové výpravy na
Bechyňsko, která se nešťastně kryla s jinými akcemi, nepovedlo se obsadit
všechna místa (ačkoliv ještě před několika lety jsme mívali i padesát
náhradníků) a museli jsme jet auty, jsme už raději žádný další větší zájezd
nevyhlásili, ale úplně skončit bychom s jejich organizací nechtěli. Dělával
je už otec pana Ing. Miroslava Treybala, od něj je převzal jeho syn, pak se
vystřídalo v rychlém sledu pár dalších pokračovatelů, až se to ustálilo na
nás. Bývalo zkrátka zvykem nabízet ještě něco víc kromě obyčejných výletů
pořádaných vždycky jednou měsíčně vlakem nebo linkovým autobusem a pak
pěšky - mysleli jsme hlavně na starší účastníky, kterým jsme chtěli dopřát
celodenní setkání s naší partou, a přitom o něco větší pohodlí. Najali jsme
tedy dvakrát ročně autobus, případně jsme jeli vlakem, ale na dva dny, aby
bylo více času a klidu. Ale ani to se už dnes za pohodlné nepokládá a
většina někdejších zájemců přešla na cesty vlastním autem. I tak jsme
chtěli ještě znovu udělat pokus a vymyslet něco neobvyklého. Rozhodli jsme
se pro dvoudenní cestu vlakem na Jindřichohradecko. Před časem jsme tam
byli na dovolené, leccos o téhle krajině víme a chtěli jsme se podělit.
Také jsem chtěla využít dobrou zkušenost z Jarošova nad Nežárkou, kde jsem
byla loni na knihovnické akci Malé podzimní setkání. Ale popořádku:
Na sobotu 14. 10. 2017 jsme naplánovali první část zájezdu, s tím, že by
byla možnost se zúčastnit jen na tento jeden den (nebo jen na neděli). Ráno
jsme se sešli na nádraží ČD a byla nás poměrně malá skupinka, což bylo
možná dáno brzkým vstáváním, do jakého se hned tak někomu nechce. Sice
nešlo o žádný extrém (vybrali jsme spoj v 7:07), ale i tak. Jedna z
přihlášených čtenářek ŠK se navíc i s dcerou pro nemoc omluvila, a tak nás
bylo nakonec 8, z toho dvě děti, které si jejich babička převzala v Českých
Budějovicích.
Prvním naším cílem byl lovecký zámeček Ohrada u Hluboké nad Vltavou. Museli
jsme bohužel jet s přestupem, protože vlak od Strakonic tudy sice projíždí,
ale nestaví. Vítalo nás ranní sluníčko, které si pohrávalo s našimi
dlouhými stíny i s barevnými stromy v alejích, vládla sváteční atmosféra a
my jsme si připadali jako vzácní hosté. Na zámku jsme se soustředili ze
všech sbírek Muzea lesnictví, myslivosti a rybářství hlavně na vystavené
obrázky, protože z dřívějška známe ilustrace pana MVDr. Pavla Procházky a
už předem jsme se na ně těšili. Jsou opravdu unikátní, a to hlavně v tom,
že mnohé z nich znázorňují rostliny a živočichy v rámci jejich biotopu a
naznačují tedy podobu celého ekosystému.
Další výstava s názvem "Les
pramenů" byla zaměřená na význam lesa a práce s ním spojené. Zbytek expozic
jsme pak už jen rychle prolétli a spěchali na autobus, který nás dovezl
opět do Českých Budějovic. Brzy nám jel vlak do Jindřichova Hradce, kde
jsme vystoupili, prošli se po městě a pokračovali jsme do Jarošova.
Ubytovali jsme se v penzionu Samorost, kde jsme měli předem domluvené
pokoje a někteří i jídlo. Večer jsme se sešli s místním starostou Bohumilem
Rodem a s panem Vlastimilem Lukšem a všichni dohromady jsme si zahráli
Jarošovskou káču. To je místní oblíbená hra, seznámila jsem se s ní loni
při MPS a moc se mi líbí, jak se do turnajů zapojují muži i ženy, senioři i
děti, prostě patří k jarošovskému folklóru. Kdysi dávno se něčím podobným
bavili například vojáci, tu a tam se pak našel někdo z pamětníků a předal
tradici dál, a tak se hra zachovala. Někde se hraje třeba pod názvem Cvrček
- je-li totiž káča opatřena na špici kovem, vydává při pohybu
charakteristický cvrčivý zvuk. V Jarošově je zvykem používat káču
celodřevěnou. Vhodným materiálem na její výrobu je dřevo tvrdé (nejčastěji
bývá bukové) a důležité je hlavně to, aby byla dobře vycentrovaná. Po
roztočení na mírně sešikmené skleněné ploše pak směřuje (buď rovně, nebo
obloukem) ke skupince devíti kuželek, některé srazí a přidá tak svému
majiteli body.
Hraní nás všechny moc bavilo. Od nejmladší Zuzanky přes třeťáka Marka,
který s přehledem sčítal dvouciferná čísla a sám od sebe všem stavěl
kuželky, až po nás, nejstarší, kterým to šlo tak nějak se střídavým
úspěchem. Příjemný večer byl ještě završen několika užitečnými a zároveň
snadnými bioenergetickými cviky, které předvedla paní Hanka Mičková.
Následovalo spaní v pohodlných, čistých pokojích.
Druhý den výletu začal snídaní v jídelně penzionu. Nemuseli jsme spěchat,
protože sraz s panem starostou Bohumilem Rodem jsme měli až v devět hodin.
Na tu dobu bylo domluveno, že nás bude očekávat paní Vlasta Nejedlá,
podíváme se společně do kostela sv. Prokopa a na hřbitov. V kostele nám pan
Rod podal podrobný výklad, pokračoval pak i po cestě k Nejedlým. Nejdříve
nám vyprávěl, jak s několika přáteli obnovil poškozené křížky v okolní
krajině, potom jsme došli ke starému kamennému mostu přes Žirovničku a bylo
nám řečeno něco i o něm. Podle znalců se jedná o tzv. římský most. Před
několika lety byl opraven, což je dobře, ale bohužel byla tehdy vybrána
firma bez zkušeností s podobnou prací a kvalita provedení tím byla
poznamenána.
Z mostu je to blízko k domu rodiny Nejedlých, kde se nachází unikátní
soukromé selské muzeum. Bylo založeno tatínkem paní Vlasty a od té doby se
sbírky značně rozrostly. Jsou pečlivě opatrovány, vše je opraveno,
roztříděno a při prohlídce jsme mohli slyšet velmi zajímavé příběhy o
jednotlivých exponátech - krojích, nářadí, atd. Viděli jsme například
starodávnou postel, která si "zahrála" v televizním seriálu F. L. Věk. Paní
Vlasta je velmi pracovitá a kromě udržování muzea nebo úklidu v kostele se
věnuje ještě mnoha jiným dobrovolnickým činnostem. Stará se také o velkou
zahradu a ukázala nám stromky, keře, květiny a užitkové záhony. Vše je
rozvrženo tak, aby vznikla příjemná rovnováha, milá oku i příznivá pro
život ptactva i jiných živočichů.
Tak tak, že jsme se stačili rozloučit, poděkovat a vrátit se včas na oběd.
Během něj jsme si popovídali s panem hostinským Kašpárkem, jehož zajímavým
koníčkem je barvení kraslic a jejich zdobení vyškrabovanými vzory. Rozdá
jich každý rok tolik, že je připravuje i jindy než jen před Velikonoci.
Odpoledne patřilo nejdříve návštěvě keramičky v Hlubokodole a pak procházce
v jejím okolí. Vedl nás znova pan starosta Rod. Areál továrny je technickou
památkou. Výroba zde pokračuje, počet zaměstnanců se ale silně snížil a
nabídka výrobků je už jen omezená. Mohli jsme si také něco koupit a rádi
jsme toho využili, protože bylo z čeho vybírat. Navíc v Hlubokodole se
glazura velmi důkladně vypaluje a její kvalita je o to lepší.
Z okolní přírody nás zaujal hlavně obrovský památný dub, jaký není hned tak
k vidění. Nalézá se u tzv. Černínské hájovny. U něj byl prohlouben malý
rybníček, ale zatím nemá dostatek vody. Místem s velkou vlhkostí příznivou
pro život mnoha rostlin i živočichů je naproti tomu mokřad Luží u Lovětína.
Jde o chráněnou přírodní památku zařazenou mezi evropsky významné
lokality.
To už jsme si kontrolovali čas a směřovali jsme k železniční zastávce
Lovětín. Syn pana starosty nám po předchozí dohodě dovezl naše zavazadla,
což nám ušetřilo poponášení po navštívených místech. Byli jsme mu vděční a
stejně tak jsme upřímně děkovali panu starostovi za doprovod a výklad.
Říkali jsme si, že vstřícný, komunikativní, aktivní člověk je ve funkci
představitele obce určitě ten správný.
Při čekání na vlak jsme ještě trochu prošmejdili okolí, děti si pohrály, a
už jsme vyhlíželi vláček úzkokolejky. Ten nás dovezl do Jindřichova Hradce
a rychlík pak domů. Shodli jsme se na tom, že se nám zájezd všem velmi
líbil a budeme na něj rádi vzpomínat. A.H.
Zajímavá zoologická pozorování:
Hluboká nad Vltavou: Mlýnský rybník, hojně potápka roháč (Podiceps
cristatus).
Hluboká nad Vltavou: alej u zámečku Ohrada, hojně svinka obecná
(Armadillidium vulgare).
Hluboká nad Vltavou: Ohrada, expozice Les pramenů – zimující slunéčko
východní (Harmonia axyridis), nepůvodní druh.
Jarošov nad Nežárkou: obec, u mostu, okrouhlice rybničná (Musculium
lacustre), červený seznam bezobratlých – NT.
Jarošov nad Nežárkou: obec, penzion Samorost, dlouhozobka svízelová
(Macroglossum stellatarum).
Lovětín, polní cesta u Fojtkovského rybníku, křižák čtyřskvrnný (Araneus
quadratus).
10. 9. 2017 - K pramenům Vltavy za deště a v
neděli
Další z šumavských výletů s panem Peckou.
Na neděli 10. září 2017 předpovědi hlásily velmi deštivý den. To ale
nezabránilo skupině odvážlivců dorazit v 7:30 na strakonické autobusové
nádraží, odjet na Kvildu a vydat se spolu se zkušeným šumavským znalcem a
průvodcem Ing. Josefem Peckou k pramenům Vltavy. Ti, kdo se nenechali
deštěm odradit, jistě
nelitovali. Mimo jiné proto, že šumavská krajina byla v tom blahodárném
dešti prakticky bez turistů (potkali jsme za celý den snad jen dva v lese a
pak skupinku lidí při návratu až těsně před Kvildou). Někteří si z
procházky odnášeli pár hřibů smrkových, hřibů kovářů, masáků a dalších hub,
které se nabízely přímo u cesty a nešlo jim odolat. Všichni pak ale byli
obohaceni o krásné zážitky a řadu nových informací. To, že Vltava nemá jen
jeden jediný pramen a že ten vybraný a symbolický, ke kterému se chodíme na
počátek Vltavy dívat, je jen jedním z mnoha, to asi všichni vědí. Ale
slyšeli a viděli jsme i další věci, které nejsou tak všeobecně známé.
Například to, jak je pro přirozený les blahodárné nechávat ležet padlé
stromy na místě, protože sta-ré dřevo v sobě dokáže zadržovat hodně vláhy.
Poskytují navíc živiny a výhodné vyvýšené stanoviště a snadno na něm tedy
klíčí a rostou nové stromky. Takových příkladů jsme cestou viděli celou
řadu, jeden z nich je na přiložené fotografii. Cestou na hřeben Černé hory
(jejíž výška je 1 315 m n. m a probíhá tudy evropské rozvodí Labe-Dunaj),
déšť zesílil, ale i tak jsme měli příjemnou přestávku na oběd a odpočinek.
Z vrcholu Černé hory, odkud je prý za dobrého počasí výhled i na vrcholky
Alp vzdálené 100 km, bylo vidět jen na blízkou vodní nádrž Reschbachklause
a okolní vrcholy, jako například Siebensteinkopf (1 263 m n. m.) v Národním
parku Bavorský les. Ale i přesto nám déšť a mlha nedokázaly zkazit radost z
čistého vzduchu a vzpamatovávajícího se lesa, který se viditelně sám
postupně obnovuje a zotavuje z prodělané kůrovcové kalamity. Chtěla bych se
s vámi podělit ještě o jednu (možná méně známou) informaci, kterou pro
jistotu cituji přesně z informační tabule u pramene Vltavy: "Podle
některých názorů se Vltava v dávné minulosti vlévala do obrovského jezera
na místě dnešních Jižních Čech. Výtok jezera směřoval na jih do míst
dnešního údolí Dunaje – tedy do Černého moře. Až v důsledku geologických
pochodů a vyzdvihnutím pohraničního pohoří na konci třetihor se řeka
odklonila severním směrem – do dnešního koryta mířícího k Severnímu moři.“
Nikdo tentokrát určitě nelitoval, že se na výlet se Šmidingerovou knihovnou
vydal a já sama se už těším na některý z dalších výletů.
Marie Jelínková
12. 8. 2017 - Výlet do Lenory a k řece
Řasnici
Dne 12.08.2017 jsme se zúčastnili výletu s profesionálním průvodcem p.
Josefem Peckou do Lenory a jejího blízkého okolí. Navštívili jsme jak
otevřenou krajinu, blízkou řeku Řasnici, tak zajímavý les. Viděli jsme
mnoho pozoruhodného a o výletu byl sepsán zápis, který je umístěn zde. Každý si
může vybrat svůj kousek z putování, kousku historie, botaniky nebo
zoologie.
Bylo by však škoda nepoznamenat zápis naší pravidelné účastnic, Evy
Legátové. Takže níže dále je zaznamenán její zápis.
12. 8. jsme
se zúčastnili dalšího výletu do šumavské divočiny s profesionálním
průvodcem panem Ing. Josefem Peckou a manželi Hrdličkovými. Výchozím bodem
bylo nádraží v Lenoře. Nejprve jsme se seznámili se zajímavostmi a historií
Lenory. U silnice odpočíval perleťovec stříbropásek. Přes louku s výhledem
na hory Ptáčník a Chlustov jsme došli do rašeliniště u Vlčích Jam, kde nám
pan Pecka ukázal
velice vzácnou rostlinu - nehtovec přeslenitý (stupeň ohrožení C1).
Tentokrát jsme nebrodili, ale říčku Řasnici jsme přešli po mostě. U
bývalého Salzerova mlýna jsme šli podél kanálu do lesa. Zde pobíhaly po
vodní hladině ploštice hladinatky člunohřbeté a rostl zde zajímavý rdest
(asi r. alpský) a mech pramenička. Při cestě lesem jsme viděli mladé jeřáby
napadené vlnatkou krvavou (Eriosoma lanigerum). Před osadou Hliniště jsme
zažili opravdovou divočinu podél řeky Řasnice. Dále jsme navštívili
"rybník" poblíž bývalého Splavského mlýna, který patřil do hraničního pásma
a kde zanechal svou stopu bobr. Cestou zpět do Lenory byl vidět i Luzný a
šli jsme pod Radvanovickým hřbetem, kde jsou zaniklé vesnice - v krajině z
nich opravdu moc nezůstalo. Díky botanikovi panu Zimovi přibylo informací o
rostlinách. Pan Pecka nám mimo jiné vyprávěl, že dříve v čase nouze jedli
lidé silenku nadmutou - její semínka. Našli jsme padlý kmen se spoustou
plodnic hlívy i jiné houby. Výlet se nám velice líbil.
Děkujeme panu Peckovi a Hrdličkům.
Eva Legátová
8. 7. 2017 - výlet na Křemelnou
V posledních letech se stalo samozřejmostí, že letních výletů pořádané
Šmidingerovou knihovnou ve spolupráci se strakonickou ZO ČSOP se ujal
profesionální šumavský průvodce Ing. Josef Pecka. Velmi rádi využíváme jeho
znalostí přírodovědných i historických a navíc se nám líbí, že umí vše
podat s nadhledem a humorem. Velkým omezením je pro nás to, že ne do všech
míst se dostaneme veřejnou dopravou, ale nějaký ten spoj se najít dá (byť s
mnoha přestupy a s častým zpožděním). Letos jsme se tedy znovu dohodli a v
sobotu 8. 7. 2017 dopoledne jsme se sešli ve Velkém Boru u Srní, kam jsme
my účastníci dorazili autobusem a pan Pecka ze svého šumavského bydliště
autem. První naše kroky vedly víceméně nejkratší cestou k říčce Křemelné,
dál jsme v místě pod zaniklou obcí Stodůlky přešli most a pokračovali proti
proudu. Po několika kilometrech jsme se u Frauenthalu (což byla také kdysi
obec, nyní zaniklá) přebrodili na druhý břeh a vrátili se do Boru částečně
po cestách, někde i borůvčím nebo přes kameny a padlé stromy. Kdo chtěl, na
jednom z procházených míst se mohl odpojit a dojít zpátky na autobus po
pohodlné cyklostezce. Ostatní pokračovali terénem.
Pan Pecka nám vyprávěl o historii
vesnice Velký Bor, která byla po válce srovnána se zemí, a to z důvodu
zřízení vojenského prostoru Dobrá Voda. Na některých místech jsme se pak
setkávali s výstražnými tabulemi upozorňujícími na případný výskyt
nevybuchlé munice. Stejně jako např. v Boleticích nebo na známé lokalitě Na
Plachtě u Hradce Králové měla činnost vojsk dobrý vliv na biodiverzitu.
Někoho to asi udivuje, ale má to svou logiku: jednak krátery po granátech,
zákopy, místa vyjetá těžkou technikou atd. rozrůzňovala terén, jednak (a to
je asi to hlavní) nebylo z bezpečnostních důvodů možno pustit do takové
krajiny turisty a vyhovovat jejich konzumním požadavkům. Jakákoliv jiná než
tzv. "lehká" turistika totiž přírodě škodí mnohem víc, než se všeobecně má
za to. Průvodcovství pana Pecky má pro nás ještě další velkou výhodu, a to
v tom, že nás vodí po stezkách, kam se sice může, ale kam by si ne každý
troufl. Báli bychom se, že se mineme cílem. A tak se dostáváme tam, kde je
to zrovna tak hezké jako třeba na Vydře nebo jiných slavných a
navštěvovaných místech, a přitom jsme tam víceméně sami. Je pravda, že sama
naše skupina byla tentokrát dost početná (25 dospělých a dvě děti), ale
sešli se sami ukáznění a tiší lidé, a tak jsme nevadili ani přírodě, ani
sobě navzájem. Naopak - na některých místech jsme si podali ruku a pomohli
jeden druhému, hlídali jsme, kdo je pozadu nebo by mohl mít potíže při
přelézání padlého kmene, potoka nebo pronikání houštinou, upozorňovali jsme
jeden druhého na zajímavosti a předávali jsme si v řadě za sebou informace
od pana Pecky, které byly slyšet jen na začátku našeho "hada" a bylo
potřeba si takhle vypomoci. Průvod uzavíral můj muž Vilda, tak jak to mívá
ve zvyku i při jiných cestách.
Co všechno jsme si ukázali? Například místa, kde dříve stály domy a dnes je
připomínají prastaré třešňové a jiné ovocné stromy. Nebo peřeje, u kterých
jsme i poseděli a posvačili, abychom si toho místa více užili. Nebo:
keříčky borůvek se zralými plody, vlochyni bahenní a klikvu bahenní (zatím
nedozrálé), ostřici třeslicovitou zvanou cábrna (používanou na vycpávání
čalouněného nábytku), jemnou trávu s přiléhavým názvem metlička křivolaká,
které se lidově říká (ještě o něco přiléhavěji) "šmajchl-tráva", rozkvetlý
prudce jedovatý oměj šalamounek, nerozkvetlý hořec panonský, starček
Fuchsův, některé druhy orchidejovitých rostlin (prstnatec Fuchsův, kruštík
tmavočervený, bradáček vejčitý) a další typické horské květiny (kamzičník
rakouský, jirnici modrou, prhu arniku, zvonečník klasnatý, tužebník
jilmový, plavuň pučivou, skřípinu lesní, jestřábník oranžový i chlupáček,
zlatobýl obecný...), kromě nich i takové, které rostou i u nás (štírovník,
chrastavec, hvozdík, krvavec, řebříček...), z živočichů hlavně všechny
možné motýly (např. běláska ovocného, ohniváčky, atd.) a další
bezobratlé... Savce jsme mohli vytušit podle trusu a stop (např. divoká
prasata a jeleny), ptáky jsme sem tam viděli přeletět nebo slyšeli se
ozvat.
Těšili jsme se pohledem na okolní krajinu (Slunečnou, Křemelnou, Ždánidla,
Vysoký hřbet a Poledník) a užívali jsme teplého, slunečného dne, na druhou
stranu náhlou přepršku jsme přijali s radostí, protože je už delší dobu
velké sucho. Jak jsme se později dověděli, ve Strakonicích bohužel
nepršelo. Po cestě autobusem zpět domů jsme pak měli také víceméně
vyhlídkovou jízdu. A navíc i skoro hodinovou přestávku - na Kvildě, kde
jsme si patřičně odpočali. Musím přiznat, že výdobytky civilizace, ať jde o
místní cukrárnu, nebo pěkně vedené informační středisko, ocenil nejen
nejmladší člen výpravy Jiřík, ale i my všichni ostatní. Eva Legátová, která
jela jinými spoji, nám pak večer napsala (mimo jiné): "... V Sušici jsem z
autobusu zahlédla na Otavě více než 10 samiček morčáka velkého. Výlet se mi
moc líbil, protože Šumava je opravdu kouzelná..."
Měli jsme radost i z účasti manželů Zemánkových z Prahy a jejich synů,
protože jsme jim tímto mohli tak trochu oplatit jejich průvodcovství ze
zimních výprav k nim (viz např. zápis "v čísle
3/2016 našeho časopisu Kompost). V závěru výletu jsme všichni panu
Peckovi upřímně poděkovali a hned jsme si dohodli pokračování v srpnu - 12.
8., kdy se chystáme navštívit společně Lenoru a Řasnici. A.H.
Rudolfovská přírodní zahrada v plném
květu
Jednou z našich velkých společných radostí jsou opakované návštěvy přírodní
zahrady Anastazie v Rudolfově. Podívali jsme se sem už několikrát v různých
ročních dobách a letos nám to vyšlo pěkně na červen, kdy toho kolem nás
kvetlo, bzučelo a poletovalo obzvlášť hodně - jak se na začátek léta sluší.
Bylo nám tam krásně, ale i smutno, protože na takovém místě si člověk hodně
silně uvědomuje srovnání s úpěnlivě vysekávanými trávníky na většině
ostatních pozemků. Ty v posledních dnech dostávají pomalu už žlutou barvu a
člověk si není jistý, jestli je to kvůli suchu, nebo jestli je snad někdo
nezlil herbicidem. Jak se na něco takového může ten který majitel zálibně
koukat z okna a chystat se na další nájezd sekačkou? Uměl by ocenit, že
zahrada Anastazie vznikla na bývalém poli a že vrátila vyčerpané půdě
zpátky chuť do života?
Zdá se, že "nůžky se rozevírají": sterilních ploch jako by pořád ještě
všude přibývalo, ale zároveň je vidět i větší zájem o ty přírodní, a co
hlavně, vznikají už dokonce celá sdružení rodin takto zaměřených. Právě
Rudolfov patří k místům, kde se něco takového děje: od letošního jara se
pracuje na vzniku osmnácti nových zahrádek a společného rybníčku. V březnu
jsme o tom psali zde a při
našem výletu v neděli 4. 6. jsme aspoň symbolicky přiložili ruku k dílu,
když jsme pomohli nosit kartony a sledovali jsme jejich pokládání na
zaplevelenou zem. Následovalo pokrývání slámou a dovádění dětí, kterým
splývala práce s hrou, stejně jako dospělým. V tom je totiž další výhoda
přírodního hospodaření, že je to činnost tvořivá a veselá,
objevitelská...
Paní Mgr. Irena Kovářová se nám, jako obvykle, věnovala s přátelskou
samozřejmostí. Jako kdyby v její zahradě, kterou s manželem před dvaceti
lety založila, vznikalo všechno samo od sebe, s minimálním úsilím. V době
začátků to tak rozhodně nebylo, zato teď už to tak opravdu vychází, protože
jedna činnost navazuje na druhou, okolní lidé se nejen učí, ale i pomáhají,
přírodní procesy si berou území zpátky pod svou "kontrolu" a určitě se
nějak zúročuje i povznesená nálada, která provází nejrůznější slavnosti,
kurzy a další aktivity s Anastazií spojené.
Abych to vypověděla popořádku: nejdříve jsme dojeli vlakem do Českých
Budějovic, pak autobusem MHD do Rudolfova, ze zastávky jsme zamířili ke
kostelu (byl zrovna otevřený a aspoň na chvíli jsme se podívali dovnitř),
od něj ve směru dopravní šipky z kopce dolů k Adamovu a po několika
minutách jsme už spatřili bílý štít přívětivého stavení, jehož podobu známe
z knihy Ing. Stanislava Kováře "Harmonie ekodomu". Říká se mu Slunečnice a
je jednou z prvních nízkoenergetických staveb v jižních Čechách. Využívá
energii ze solárních panelů a podzemních kolektorů a dobře slouží celé
rodině i dnes, po letech, takže může být příkladem pro další zájemce o
ekologické bydlení. V jeho blízkosti přibylo v roce 2012 centrum celostního
rozvoje Měsíčnice, což je další energeticky nenáročný (dokonce pasivní)
prostor budovaný v duchu feng-shui a perfektně zapadající do okolního
idylického prostředí. K oběma domům mohou návštěvy přicházet po "Vílí
stezce", která vede kolem plotu k zadní části zahrady a k jednomu ze
zastavení naučné stezky. Přečetli jsme si text zasazený mezi fotografie
záhonů a jezírka a zopakovali jsme si tím hlavní charakteristiky, které
jsou přírodním zahradám vlastní:
- návrat původních rostlin (domácí druhy, staré odrůdy)
- voda jako životodárný prvek (přírodní jezírka)
- akumulační a vsakovací plochy
- trávníkové plochy, v části nekosená louka
- užitkové rostliny a bylinky
- útočiště volně žijících živočichů
- přírodní organické hnojení (kompost)
- biologická ochrana rostlin a živočichů
- prolínání části užitkové, okrasné, rekreační a přírodní
- volná přirozená kompozice aj.
-
Posadili jsme se do meditační "jeskyňky", popovídali s paní Kovářovou a
pak už jsme se procházeli okolním prostorem každý podle svého. Totéž je
dovoleno i ostatním návštěvám a všichni tak nějak vědí, jak se zde
chovat. Můj muž Vilda s Evinou Legátovou prozkoumali hlavně pestrou
zvířenu, zahradníci okukovali vyvýšené i jiné záhony, pro mě byly
nejzajímavější stromy a mozaikovitě kosená louka, děti se zabavily
nejdříve stavěním z velkých dřevěných kostek různých tvarů, pak se
rozběhly k jezírku a zvědavě okukovaly, co se dalo. Bylo nás tam od nás
ze Strakonic dvanáct dospělých a dva školáci a každý měl na co se dívat
a čím se těšit. Hned jsme se také skamarádili s dalšími návštěvníky, s
kterými jsme se potkávali hlavně uvnitř v Měsíčnici. Paní Alena
Kučerová nám slíbila další články navazující na ten březnový, a tak se
budeme moci průběžně seznamovat s pokroky při budování komunitních
zahrad i s novinkami týkajícími se Anastázie.
Při plánování našeho výletu jsme počítali i s přesunem do Hornického
muzea, jehož rozšířené expozice rozhodně stojí za vidění. Tuto možnost
využili jen někteří z nás, protože čas rychle utíkal a blížil se čas
návratu (zase prostřednictvím MHD a rychlíku). Rudolfov je obcí
všestranně zajímavou, s unikátním renesančním kostelem, naučnou
stezkou, hezkými výhledy a s výhodou snadné dostupnosti pomocí veřejné
dopravy - a tak se sem určitě zase někdy znova vydáme. A.H.
Přikládám ještě vyprávění Evy Legátové:
4. 6. jsme se s Hrdličkovými vypravili do přírodní zahrady Anastázie
rodiny Kovářových v Rudolfov. Na nádraží v Horažďovicích předměstí
seděl zubočárník křenový a na kostele v Rudolfově další píďalka
(dozelena) páskokřídlec jabloňový. Cestou k zahradě jsem ještě ne
zrovna úspěšně fotila krásného broučka zdobence. V zahradě jsme měli
výklad v „jeskyňce", ale i když byl zajímavý a následná diskuze také,
nevydržela jsem a vydala se za svou "žouželí". Do starého kmene
zalézaly nějaké kutilky a posedávaly na něm zlatěnky. Jednu velmi
zajímavou včelu se teprve budou pokoušet určovat. V zahradě je spousta
různých zákoutí s určitým významem popsaném na cedulkách, ráda jsem si
to přečetla. V rybníčku byli skokani, z rostlin vachta trojlistá,
bazanovec kytkokvětý, prustka, ostřice ad. Nechyběla šidélka. Ke
škůdcům - nenašla jsem ani jednoho plzáka španělského a u mšic jsem
viděla jejich predátory - larvy much pestřenek. Chemii nepoužívají. Z
ovocných stromů a keřů jsme viděli zimolez kamčatský, kanadské borůvky,
dřín, aronie, ale i moderní sloupovité jabloně (zaberou málo místa, tak
proč je nevyužít). Kdo chtěl, mohl se bosýma nohama projít po kamínkách
- ostřejší "šungit" prý zbavuje negativní energie. Děti se mohly
pohoupat na houpačce nebo dostat odměnu za speciální úkol - hledání
(asi 15 zahradních) víl. Zahrada je opravdu kouzelná, nedokážu to vše
popsat v jedné zprávě. Dalším programem bylo Hornické muzeum (využila
jsem v muzeu jen Íčko) a naučná stezka kolem rybníka (podívala jsem se
jen na část). Na výletě se sešla moc prima parta - cestou do Č.
Budějovic "objednal" pan Hrdlička 3 čápy černé a na cestě zpět jsem
dostala různé tipy na pečení apod. Počasí bylo vzorové - pršelo, až
když jsme byli v autobuse a jeli na nádraží. Třešničkou na dortu byl
motýl černavka tmavá, který na mě počkal celý den na jednom místě na
nádraží. Jsem moc ráda, že s námi jeli i Čapkovi, paní Jelínková a
ostatní. Bylo to bezvadné! Díky všem. eLeg
PR Radomilická mokřina – jemné nakouknutí s
přídechem bahna
V sobotu 20. 5. 2017 jsme se vydali ve věrném počtu 6 účastníků ranním
vlakem do Čičenic, abychom polními cestami došli k PR Radomilická mokřina.
Počasí nám přálo. Trochu větrno, mírně zataženo s příslibem deštíku, ale
jinak teplo. Cestou ve vlaku jsme probrali hmyzí a šnekologické nálezy Evy
Legátové a cesta do zmiňované železniční zastávky velmi rychle uběhla.
Mezi pražci železniční trati jsme kromě sveřepu jalového mohli vidět
nevelké květy červeného máku vlčího. Za nádražní budovou se nás ujal místní
vítací pes a jal se nás doprovázet. Zásadu nehladit, nemazlit se s cizími
psími a kočičími stvořeními jsme neporušili. Ale vymluvte něco němé
duši.
Zhruba v
polovině obce jsme odbočili na úzkou cestu vedoucí ke Strpí. U Újezdeckého
potoka jsme v trávě našli krásně vybarvenou jepici obecnou, a když jsme
překročili železniční trať vedoucí do Týna nad Vltavou, pozorovali jsme
kromě vztyčnořitky lipové také svinuli lesní. Krajina se otevřela směrem k
Hradu nad Skočicemi a Budějovické pánvi se siluetou vzdálené Kleti. Na
hladině Mlýnského rybníku jsme si všimli páru potápek roháčů. A to jsme již
byli ve Strpí s malou návsí, kapličkou a pomníčkem věnovaným padlým v I.
sv. válce. Skoro na východním okraji obce jsme minuli křížek a v trávě paní
Božena Legátová našla medyněk vlnatý a rozrazil rezekvítek. U posledního
stavení jsme popovídali s místním obyvatelem, který se ochotně ujal našeho
psího průvodce a slíbil jeho odvoz do Číčenic.
Potom se naše cesta mírně rozmokřila a vedla mezi květnatými loučkami se
žlutými pryskyřníky, bílým kopretinami a červenými kohoutky. U
fotovoltaické elektrárny nás zaujal ťuhýk obecný a o kousek dál čejky
chocholaté. Na louce při listnatém háji se pásla srna s malým kolouškem, a
tak jsme naši trasu změnili a obešli je hustým dubovým hájem – Na Obecním,
kde větvičky dubů nabízely mladé, jemné lístky k pohlazení. To již byl na
dohled cíl naší cesty, přírodní rezervace Radomilická mokřina. V ní někteří
z nás mohli nakrátko spatřit žlutě zbarvenou žluvu hajní nebo pozorovat v
polích srnčí zvěř. PR Radomilická mokřina nás všechny potěšila svým tichem,
flórou a faunou. Prožili jsme tam pěkné chvíle, které ve svém mailu pro
skupinku dalších přátel popsala Eva Legátová. Bylo by zbytečné je
přeformulovat, a proto její řádky předkládáme tak, jak byly napsány.
Závěr cesty vedl skrze rozsáhlou louku, kde jsem stihl pozorovat babočku
kopřivovou, okáče poháňkového a společně jsme mohli slyšet skřehotání
zelených skokanů. Vodní plochu dokreslili bílými siluetami labutě velké a
vzdušný prostor občas prolétly kopřivky obecné. V Záblatíčku jsme obešli
kostel Panny Marie, jehož malebnou siluetu je možno vidět z vlaku jedoucího
po trati České Budějovice – Plzeň. Potom jsme se ještě zdrželi u trati, kde
toho bylo na malé vodní ploše mnoho k vidění: levotočky bažinné, kýlnatci
čočkovití, jantarky obecné, skokani zelení, slavíci obecní, lysky černé a
na jihu za Radomilicemi krátce snad orel mořský. Myslím, že z účastníků
našeho výletu si každý něco vybral a den se tím pádem
povedl.V.H.
Ze zápisníku Evy Legátové
Dobrý den (ahoj),
dnes jsme se byli s Hrdličkovými podívat na evropsky významné lokalitě
Radomilická mokřina. Jeli jsme vlakem do Číčenic. Cestou do obce Strpí jsme
viděli zajímavou jepici, pářící se motýly vztyčnořitky lipové (vypadají
jako kousky větviček) a po silnici běžela svinule lesní. U obce Strpí jsme
pozorovali motáka pilicha, poté ťuhýka obecného a čejky chocholaté. Pak
jsme již dorazili do Radomilické mokřiny. Zaposlouchali jsme se do zpěvu
žluvy hajní a pokoušeli se ji zahlédnout v koruně stromů. Z vodních měkkýšů
jsme našli terčovníka vroubeného, okružáka ploského, řemeníka svinutého a
blatenku (později přibyla ještě uchatka nadmutá a plovatka bahenní).
Vylovili jsme i bublinatku a pavouka vodoucha stříbřitého. Velkým zážitkem
byl skokan ostronosý. Místo vrkoče jsem na vlhké louce nalezla jen bahnatku
malou. Zápřednice mokřadní utekla, aniž by někoho pokousala. Z motýlů byl
hojný kropenatec jetelový. Z tůňky se ozývalo hodně žab, ale my jsme už
mířili k vlakové zastávce u Radomilic. Zde na okraji mokřiny žije levotočka
bažinná a kýlnatec čočkovitý, ozývala se potápka malá. V louce létala
jetelovka hnědá, na zastávce vlnopásník kostkovaný a poblíž vody šidélka.
EVL Radomilickou mokřinu bych chtěla ještě někdy znovu navštívit, protože
je tam ještě spoustu přírodních zajímavostí, které jsme během dnešní
návštěvy nezachytili. Děkuji moc Hrdličkům za krásný výlet plný námětů na
přemýšlení a za inspiraci, motivaci a energii pro focení a určování
přírodních krás.
Pozdrav posílá Eva Legátová s rodiči
Nahlédnutí k PP Vrbenské rybníky u Českých
Budějovic.
Ornitologické vycházky pro nás s manželkou a účastníky rozličných výletů
či zájezdů začínají většinou v květnu a protahují se skrze celý rok
zakončeny akcí Buteo. Tentokráte jsme se však vypravili začátkem dubna do
nedalekých Českých Budějovic, kde Calla – sdružení pro záchranu prostředí
zastoupená entomologem p. Jiřím Řehounkem ve spolupráci s ornitologem p.
Petrem Veselým pořádala exkurzi za ptactvem do oblasti bývalého cvičného
prostoru těžké vojenské techniky s názvem "Za slavíkem modráčkem na
tankodrom".
Snad vzhledem k rannímu odjezdu vlaku po 7h nás moc nejelo. Cesta ubíhala
rychle a z oken vlaku jsme se mohli naladit na ptactvo, neboť u Sudoměře
a Ražic bylo na hladinách rybníků co pozorovat. Např. u rybníku Potočného
se popásalo na břehu okolo 20 labutí velkých, na hladině se vyskytovaly
husy velké, lysky černé a kachny. Celkově cesta uběhla rychle a trolejbus
nás na sídliště 1. Máje také dovezl s velkým předstihem před hodinou
schůzky. Volného času jsme využili k prohlídce okrajových porostů
bývalého tankodromu při zmiňovaném sídlišti. Kromě hlasů ptactva, o
kterých bude řeč, nás v půdě zaujali četné výskyty svinek (Armadillium
nasatum cf.), stínky zední (Oniscus aellus) a hojné mnohonožky lesní
(Julus scandinavius).
Po úvodním slovu p. Řehounka se nás ujal p. Veselý a bylo
přikročeno k poutavému vyprávění o jednotlivých druzích ptáků, kteří se
chytili do ornitologické sítě. A tak se nám dostalo výkladu např. k
sýkoře koňadře, kosu černému, budníčkovi většímu i menšímu, strnadu
rákosnímu, července obecné či pěnici černohlavé. Z nedalekého
Mladohaklovského rybníku byla slyšet lyska černá, ale také potápka malá
nebo husa velká či mezi stromy probleskla běloba peří labutě velké. Z
rozsáhlé zarostlé plochy tvořené převážně porostem vrby jívy, topolu
osiky, dubu letního, břízy bělokoré se ozývaly hlasy brhlíka lesního,
strakapouda většího či pěnkavy obecné. Chvilku mezi jednotlivými
představeními chycených ptáků jsem využil k prohlídce listového opadu. Z
broučí fauny mnoho úspěchů nebylo. Z měkkýšů zaujal nahý plž blednička
útlá (Boettgerilla pallens) a plzák žlutopruhý (Arion
fasciatus). Příjemný nález byl keřovky plavé (Fruticicola
fruticum). Když jsme vcházeli do hloubi bývalého tankodromu, snažil
jsem se hledat v terénních depresích některé vodní živočichy, ale kromě
larev pakomárů a drobných mlžů s názvem hrachovky (Pisidium) jsem
úspěšný nebyl. Z jihovýchodního okraje Velkého Vávrovského rybníku se mně
podařilo uslyšet hlas ropuchy obecné a kuňky ohnivé. Když jsme k němu
přišli, na jeho hladině nás opatrně pozorovaly husy velké, které se
raději po chvíli vzdálily do středu rybníku. Okrajová tůňka pod hrází
příjemně překvapila výskytem svinutce běloústého (Anisus
leucostoma). Pařezy při ní hostily dřevní houbu síťkovce dubového
(Daedaela quercina). Ale to byl vlastně již konec ornitologické
vycházky.
Tuto lokalitu znám z mých studentských let, neboť mně se zavedla vojenská
povinnost. Vypadala díky těžké vojenské technice zcela jinak. Bez
rozsáhlých keřových porostů, s četnými terénními depresemi, v kterých se
držela voda, pečlivě vysušovaná vojenskými mundůry plazících se vojáků a
prohlubovaná tanky a obrněnými vozidly. Předmětem ochrany přírody toto
prostředí nebylo a stalo se jím až později, začátkem roku 1990. Ale o tom
se můžete dočíst např. zde.
Ukončení našeho výletu bylo vlastně po našem, krátkou vycházkou podél
Vltavy do města s pohledem na létající racky chechtavé a vykrmované vodní
ptactvo, se zastavením u informační tabule o rostlinách a živočiších při
Greenway mezi silničním a mostem pro pěší. Myslím, že výlet se i přes
nepatrný zájem pozvané strakonické veřejnosti vydařil. V.H.
Na Bílou skálu v Praze s přihlédnutím k
botanické zahradě v Troje
V sobotu 18. 3. 2017 jsme se probudili do deštivého a větrného rána. Být
slunečný den, asi bychom s nadějí pomysleli, že na náš výlet do Prahy na
PP Bílá skála se sejde hojně lidí. Bohužel v nepříznivém počasí počet
účastníků vždycky klesá tak, jako kdyby nastalo úplné řádění živlů. A tak
jsme před půl osmou s manželkou osaměle postávali na autobusovém nádraží
a pozorovali hejnka vrabců domácích, kteří zde mají díky keřům a porostu
popínavých keřů biotop pro lepší život.
A jak to bylo dál se dozvíte zde.
Přírodovědný výlet do Horažďovic -
přírodovědné stanice
V neděli 27.2.2017 se konal přírodovědný výlet do Horažďovic. Naším cílem
byla přírodovědná stanice při DDM. Často bývá označována jako záchranná a
i my ji tak běžně nazýváme, několik hendikeopvaných živočichů tam i žije,
ale ve skutečnosti tento status nemá. Na strakonickém autobusovém nádraří
se nás zpočátku sešlo jenom 7, ale posléze v Horažďovicích nás bylo skoro
20, protože někteří účastníci přijeli auty nebo samostatně. Průvodcovství
se ujala Eva Legátová, ktará celou procházku popsala v níže uvedeném
mailu. Snad jen pro doplnění je zajímavé dodat, že v Horažďovicích na
komíně opět sídlí čápi bílí. A také již přiletěli z teplých krajin špačci
obecní. U silnice byly 
hojně vidět káně lesní a tu a tam nějaká poštolka obecná. V samotné
přírodovědné stanici se často ozýval strakapoud velký s brhlíkem lesním.
A vše bylo podbarveno zájmem účastníků o zvířátka a práci v přírodovědné
stanici. Zpět jsme jeli opět autobusem. Co nás nepotěšilo, to byly
nešetrně ořezané stromy v alejích podél cesty. A také množství čerstvých
pařezů v samotných Horažďovicích u nádraží. Jinak to byl velmi pěkný
výlet a jsme pracovnicím horažďovického DDM za něj vděční. Dále již
zmiňovaný mail.
Dobrý den (ahoj),
dnes do Horažďovic přijela návštěva ze ZO ČSOP Strakonice. Z nádraží jsme
šli k řece Otavě, kde u borovice Schwerinovy byli k vidění morčáci velcí.
Na jednom místě u řeky došlo na krátké hledání šneků (plamatka lesní,
hlemýžď zahradní, páskovka keřová, vlahovka narudlá, plzák zahradní,
vřetenatka obecná, řasnatka břichatá, vřetenovka hladká, skelnatka
západní). Kolem envicentra PROUD jsme dorazili do přírodovědné stanice.
Mgr. Katka Trnková nám nejprve ukázala venkovní zvířátka. Samík a
Danielka si v ohradě pohladili kravičku Jitku z plemene watusi, ovečky a
burské kozičky. V králíkárně jsme obdivovali řadu plemen, stejně jako
poté v ohradě mnoho rozličných slepic. Kočička Mařenka byla velmi
přítulná, ale kuna má raději svůj klid. Prasátka sousedí s kání a výrem
velkým. Nechyběly ani husy a kachny. Na konci venkovní prohlídky loudili
starý chleba poníci Bohoušek a Malenka. Vevnitř na nás čekala terarijní
zvířatka. Někoho zaujali žebrovníci a drápatky v akváriu, na své si
přišli milovníci plazů - bylo možné si pochovat agamu vousatou i pohladit
gekončíka nočního, blavora nebo užovku červenou. Zajímaví byli také
chameleon jemenský, ještěrkovec velký, suchozemské a vodní želvy. Bez
povšimnutí nezůstali ani zástupci hmyzu - např. strašilky a švábi. Na
pomazlení byla dále k dispozici morčátka, myšky a činčily. Hodina a půl
vyhrazená na prohlídku stanice nám vůbec nestačila.
Pozdrav posílá Eva Legátová
Přírodovědný výlet do Prahy na PP Ládví a
jejího okolí.
Mrazivé sobotní počasí dne 21. ledna 2017 zrovna nezvalo k celodenním
vycházkám. Navíc bylo jasné, že nejmodřejší obloha a nejhezčí výhled do
krajiny bude na horách – a tam tedy zamířili ti, kdo se přece jenom
odhodlali někam jet. Ale kdo se tohoto dne vydal s námi na výlet po
pražské přírodě, byl nakonec příjemně překvapen. Cestou do Prahy jsme
kromě srnčí zvěře mohli nedaleko Mirotic pozorovat zhruba deseti členné
hejno kormoránů velkých, kteří se v přemrzlé krajině často objevují, jak
přetahují. A jak to ve velkých městech bývá, v Praze bylo o mnoho tepleji
než ve Strakonicích. Navíc ven vykouklo i sluníčko, a tak hned po prvním
setkání se zástupkyní pražské ZO ČSOP Křivatec, paní Dagmar Zemánkovou a
jejím synem, nám bylo jasné, že naše volba nenechat se odradit mírnou
nepohodou byla správná.
Na vybranou přírodní lokalitu jsme cestovali nejdříve metrem (na stanici
Ládví). A pak, když jsme k Ďáblickému lesu měli pokračovat autobusem,
zvolili jsme místo toho pěší procházku skrze jedno z nejstarších
panelových sídlišť v Praze v Ďáblicích. Prvními zvířaty, která jsme
uviděli, byly straky obecné a na okraji sídliště havrani polní. Ale to
jsme již vstoupili do Ďáblického lesa a zde nejhlasitějším ptákem byl
brhlík lesní. Statečně mu přizvukovaly sýkory koňadry a modřinky. Ze
stromů převažoval dub letní a kromě něj jsme viděli také lípu srdčitou,
borovici lesní (a v jednom exempláři i borovici černou), jasan ztepilý,
javor mléč, modřín opadavý, břízu bělokorou a ojediněle i buk lesní.
Samotný les je protkán systémem cest a cestiček, které jsme využili k
příchodu k cíli našeho setkání, Ďáblické hvězdárně. Zde jsme se setkali s
dalšími účastníky naší malé výpravy a s paní Zdeňkou Bíbrovou, která nám
na buližníkovém suku u hvězdárny vypověděla podrobně o geologické
minulosti tohoto místa. Její povídání bylo poutavé a rozsáhlé, takže by
překročilo rámec tohoto zápisu. Zájemce můžeme odkázat na poznámky
uložené zde. A také na velice pěknou knížečku s názvem PŘÍRODA PRAHY 8 od
autorů Jiřího Kříže a Pavla Rosendorfa, Praha 2001. Během výkladu jsme
měli možnost pozorovat a slyšet kromě kosů černých také drozdy kvíčaly.
Cestou k malému lomečku před Ďáblickým lesem jsme ve sněhu našli stopy
bažanta obecného a kulaté pozůstatky zanechané zajícem polním. U lomečku
pokrytého ledem jsme se od p. Zdeňky dozvěděli, že zde žije ropucha
obecná. V korunách stromů se přitom ozýval strakapoud velký, pěnkava
obecná a přeletující čížek lesní. Pak jsme pokračovali do lůna Ďáblického
lesa, který v sobě skrývá spoustu malých lomečků. Nutno dodat, že v okolí
naší cesty bylo na stromech plno ptačích budek, které byly očíslované a
udržované. Že se tam ptactvu daří, nasvědčovalo i ptačí švitoření. Les je
zřejmě oblíbenou lokalitou nejen pro zvířata, ale také pro Pražany, kteří
s pokračujícím časem přibývali. U cesty se také vyskytovaly informační
tabule, a tak se zvídavý člověk může o tamní lokalitě něco dozvědět.
Naše další cesta vedla k přírodní památce Ládví, kde jsme opět slyšeli
poutavé povídání o prehistorii tohoto kusu země od paní Zdeňky. Za zmínku
také stojí obrovský valoun vetknutý do skály této zajímavé přírodní
památky. Namátkovým kouknutím pod hnijící poleno jsme našli měkkýše
vrásenku okrouhlou, stejnonožce stínku zední a mnohonožku. Kousek dál
rostla na pařezu houba outkovka pestrá.
Naše další cesta vedla do příměstské části Prahy s názvem Dolní Chabry,
kde se nás opět ujala paní Zemánková. Ta nás dovedla od pěkně
připravených informačních tabulí naučné stezky k hlavní chaberské
geologické zajímavosti, a to menhiru. Ten stojí vetknut do plotu jednoho
rodinného domku. Odtud, abychom si přece jen ulevili od mrazivého počasí,
jsme pokročili do chaberské hospůdky. Pěkně vyhřátí jsme se pak vydali do
místního společenského objektu, knihovny, městského úřadu a vlastně
malého muzea, kde jsme zhlédli poutavou expozici k pravěku Dolních Chaber
a velmi zajímavé povídání o osobě učitele, archeologa a spisovatele
Eduarda Štorcha. Protože čas pokročil, rychlejším přesunem jsme se
dostali k zajímavé historické památce - kostelu Stětí sv. Jana Křtitele,
jehož otevření nám paní Zemánková domluvila. Přidali se k nám další
zájemci, a tak naše skupinka čítala nakonec 20 osob. Kostel pochází z
románské doby a obsahuje velmi zajímavou malbovou výzdobu. Ale to se již
sluníčko vydalo za obzor a za přicházejícího večera jsme dospěli na
nádraží Na Knížecí, kde jsme letmým krokem vstoupili do vyhřátého
autobusu směřujícího do Strakonic.
Že se výlet líbil, není třeba zdůrazňovat, chvála patří členům zmiňované
pražské ZO ČSOP za poutavou vycházku i péči o přírodní památku Ládví,
stejně jako členkám Občanského sdružení na ochranu památek v Dolních
Chabrech. Kéž by bylo takových obětavých lidí více. - vh -
Literatura: KŘÍŽ, Jiří. Příroda Prahy 8. Praha: Český svaz
ochránců přírody, 2001. ISBN 80-238-6676-1.
Článek vyšel v Kompostu c. 2/2017 a více se dozvíte pod temito
odkazy:
Kompost 02/2017 - "Poznámky p. Zdenky Bíbrové a Dagmar
Zemánkové k vycházce po PP Ládví a okolí u Prahy".
Jak o vycházce psalo Občanské sdružení na ochranu památek v Dolních
Chabrech.
Článek "ZIMNÍ VYCHÁZKA Z LÁDVÍ AŽ DO CHABER 21. LEDNA
2017"
Seznam autorů: ah - Alena Hrdličková, el - Eva Legátová, jj - Jan Juráš,
js - Jitka Svobodová, vh - Vilém Hrdlička.