Přírodopisné a vlastivědné vycházky po okolí Strakonic.

Rok 2017.

21.01.2017 26.02.2017 18.03.2017 08.04.2017 20.05.2017 04.06.2017 08.07.2017 12.08.2017
10.09.2017 14.-15.10.2017

Dvoudenní výlet na Jindřichohradecko (14. 10. – 15. 10. 2017).

Poslední dobou si nevíme dost dobře rady se zájezdy organizovanými pod hlavičkou ZO ČSOP Strakonice a Šmidingerovy knihovny. Vyhlásíme-li nějaké lákavé téma, ukáže se, že to není pro zájemce nic nového a mají to "odškrtnuto" zřejmě už provždy. Na druhou stranu, témata neotřelá působí podezřele a málo lákavě. Samozřejmě, mohli bychom sledovat některý z oblíbených televizních cestovatelských pořadů a rychle reagovat, zvát na místa čerstvě zpopularizovaná, jenže o to se snadno postarají různá jiná zájmová sdružení nebo i profesionálové, a tak není důvod se do toho nějak vkládat. My bychom chtěli "zaplňovat mezeru" - představit veřejnosti při každé akci nějakou další lokalitu s dosud dobře zachovanou biodiverzitou, na příkladech ukázat, v čem je její obrovská hodnota (bohužel většinou ne příliš známá a doceněná) a co by bylo potřeba k její ochraně. Zároveň pamatujeme vždycky i na něco pro potěšení, aby si přišli na své i ti, kdo jsou k ekologickým otázkám relativně vlažní, ale přesto jim naše společenství aspoň v něčem vyhovuje a jsou ochotní se něco nového dovědět.

Dub letní - Ohrada (foto - V.H.) Od autobusové výpravy na Bechyňsko, která se nešťastně kryla s jinými akcemi, nepovedlo se obsadit všechna místa (ačkoliv ještě před několika lety jsme mívali i padesát náhradníků) a museli jsme jet auty, jsme už raději žádný další větší zájezd nevyhlásili, ale úplně skončit bychom s jejich organizací nechtěli. Dělával je už otec pana Ing. Miroslava Treybala, od něj je převzal jeho syn, pak se vystřídalo v rychlém sledu pár dalších pokračovatelů, až se to ustálilo na nás. Bývalo zkrátka zvykem nabízet ještě něco víc kromě obyčejných výletů pořádaných vždycky jednou měsíčně vlakem nebo linkovým autobusem a pak pěšky - mysleli jsme hlavně na starší účastníky, kterým jsme chtěli dopřát celodenní setkání s naší partou, a přitom o něco větší pohodlí. Najali jsme tedy dvakrát ročně autobus, případně jsme jeli vlakem, ale na dva dny, aby bylo více času a klidu. Ale ani to se už dnes za pohodlné nepokládá a většina někdejších zájemců přešla na cesty vlastním autem. I tak jsme chtěli ještě znovu udělat pokus a vymyslet něco neobvyklého. Rozhodli jsme se pro dvoudenní cestu vlakem na Jindřichohradecko. Před časem jsme tam byli na dovolené, leccos o téhle krajině víme a chtěli jsme se podělit. Také jsem chtěla využít dobrou zkušenost z Jarošova nad Nežárkou, kde jsem byla loni na knihovnické akci Malé podzimní setkání. Ale popořádku:

Na sobotu 14. 10. 2017 jsme naplánovali první část zájezdu, s tím, že by byla možnost se zúčastnit jen na tento jeden den (nebo jen na neděli). Ráno jsme se sešli na nádraží ČD a byla nás poměrně malá skupinka, což bylo možná dáno brzkým vstáváním, do jakého se hned tak někomu nechce. Sice nešlo o žádný extrém (vybrali jsme spoj v 7:07), ale i tak. Jedna z přihlášených čtenářek ŠK se navíc i s dcerou pro nemoc omluvila, a tak nás bylo nakonec 8, z toho dvě děti, které si jejich babička převzala v Českých Budějovicích.

Prvním naším cílem byl lovecký zámeček Ohrada u Hluboké nad Vltavou. Museli jsme bohužel jet s přestupem, protože vlak od Strakonic tudy sice projíždí, ale nestaví. Vítalo nás ranní sluníčko, které si pohrávalo s našimi dlouhými stíny i s barevnými stromy v alejích, vládla sváteční atmosféra a my jsme si připadali jako vzácní hosté. Na zámku jsme se soustředili ze všech sbírek Muzea lesnictví, myslivosti a rybářství hlavně na vystavené obrázky, protože z dřívějška známe ilustrace pana MVDr. Pavla Procházky a už předem jsme se na ně těšili. Jsou opravdu unikátní, a to hlavně v tom, že mnohé z nich znázorňují rostliny a živočichy v rámci jejich biotopu a naznačují tedy podobu celého ekosystému.

Hraní Jarošovské káči (foto - V.H.) Další výstava s názvem "Les pramenů" byla zaměřená na význam lesa a práce s ním spojené. Zbytek expozic jsme pak už jen rychle prolétli a spěchali na autobus, který nás dovezl opět do Českých Budějovic. Brzy nám jel vlak do Jindřichova Hradce, kde jsme vystoupili, prošli se po městě a pokračovali jsme do Jarošova. Ubytovali jsme se v penzionu Samorost, kde jsme měli předem domluvené pokoje a někteří i jídlo. Večer jsme se sešli s místním starostou Bohumilem Rodem a s panem Vlastimilem Lukšem a všichni dohromady jsme si zahráli Jarošovskou káču. To je místní oblíbená hra, seznámila jsem se s ní loni při MPS a moc se mi líbí, jak se do turnajů zapojují muži i ženy, senioři i děti, prostě patří k jarošovskému folklóru. Kdysi dávno se něčím podobným bavili například vojáci, tu a tam se pak našel někdo z pamětníků a předal tradici dál, a tak se hra zachovala. Někde se hraje třeba pod názvem Cvrček - je-li totiž káča opatřena na špici kovem, vydává při pohybu charakteristický cvrčivý zvuk. V Jarošově je zvykem používat káču celodřevěnou. Vhodným materiálem na její výrobu je dřevo tvrdé (nejčastěji bývá bukové) a důležité je hlavně to, aby byla dobře vycentrovaná. Po roztočení na mírně sešikmené skleněné ploše pak směřuje (buď rovně, nebo obloukem) ke skupince devíti kuželek, některé srazí a přidá tak svému majiteli body.

Hraní nás všechny moc bavilo. Od nejmladší Zuzanky přes třeťáka Marka, který s přehledem sčítal dvouciferná čísla a sám od sebe všem stavěl kuželky, až po nás, nejstarší, kterým to šlo tak nějak se střídavým úspěchem. Příjemný večer byl ještě završen několika užitečnými a zároveň snadnými bioenergetickými cviky, které předvedla paní Hanka Mičková. Následovalo spaní v pohodlných, čistých pokojích.

Druhý den výletu začal snídaní v jídelně penzionu. Nemuseli jsme spěchat, protože sraz s panem starostou Bohumilem Rodem jsme měli až v devět hodin. Na tu dobu bylo domluveno, že nás bude očekávat paní Vlasta Nejedlá, podíváme se společně do kostela sv. Prokopa a na hřbitov. V kostele nám pan Rod podal podrobný výklad, pokračoval pak i po cestě k Nejedlým. Nejdříve nám vyprávěl, jak s několika přáteli obnovil poškozené křížky v okolní krajině, potom jsme došli ke starému kamennému mostu přes Žirovničku a bylo nám řečeno něco i o něm. Podle znalců se jedná o tzv. římský most. Před několika lety byl opraven, což je dobře, ale bohužel byla tehdy vybrána firma bez zkušeností s podobnou prací a kvalita provedení tím byla poznamenána.

Z mostu je to blízko k domu rodiny Nejedlých, kde se nachází unikátní soukromé selské muzeum. Bylo založeno tatínkem paní Vlasty a od té doby se sbírky značně rozrostly. Jsou pečlivě opatrovány, vše je opraveno, roztříděno a při prohlídce jsme mohli slyšet velmi zajímavé příběhy o jednotlivých exponátech - krojích, nářadí, atd. Viděli jsme například starodávnou postel, která si "zahrála" v televizním seriálu F. L. Věk. Paní Vlasta je velmi pracovitá a kromě udržování muzea nebo úklidu v kostele se věnuje ještě mnoha jiným dobrovolnickým činnostem. Stará se také o velkou zahradu a ukázala nám stromky, keře, květiny a užitkové záhony. Vše je rozvrženo tak, aby vznikla příjemná rovnováha, milá oku i příznivá pro život ptactva i jiných živočichů.

Tak tak, že jsme se stačili rozloučit, poděkovat a vrátit se včas na oběd. Během něj jsme si popovídali s panem hostinským Kašpárkem, jehož zajímavým koníčkem je barvení kraslic a jejich zdobení vyškrabovanými vzory. Rozdá jich každý rok tolik, že je připravuje i jindy než jen před Velikonoci.

Odpoledne patřilo nejdříve návštěvě keramičky v Hlubokodole a pak procházce v jejím okolí. Vedl nás znova pan starosta Rod. Areál továrny je technickou památkou. Výroba zde pokračuje, počet zaměstnanců se ale silně snížil a nabídka výrobků je už jen omezená. Mohli jsme si také něco koupit a rádi jsme toho využili, protože bylo z čeho vybírat. Navíc v Hlubokodole se glazura velmi důkladně vypaluje a její kvalita je o to lepší.
Most úzkokolejky v Hlubokodole (foto - V.H.)
Z okolní přírody nás zaujal hlavně obrovský památný dub, jaký není hned tak k vidění. Nalézá se u tzv. Černínské hájovny. U něj byl prohlouben malý rybníček, ale zatím nemá dostatek vody. Místem s velkou vlhkostí příznivou pro život mnoha rostlin i živočichů je naproti tomu mokřad Luží u Lovětína. Jde o chráněnou přírodní památku zařazenou mezi evropsky významné lokality.

To už jsme si kontrolovali čas a směřovali jsme k železniční zastávce Lovětín. Syn pana starosty nám po předchozí dohodě dovezl naše zavazadla, což nám ušetřilo poponášení po navštívených místech. Byli jsme mu vděční a stejně tak jsme upřímně děkovali panu starostovi za doprovod a výklad. Říkali jsme si, že vstřícný, komunikativní, aktivní člověk je ve funkci představitele obce určitě ten správný.

Při čekání na vlak jsme ještě trochu prošmejdili okolí, děti si pohrály, a už jsme vyhlíželi vláček úzkokolejky. Ten nás dovezl do Jindřichova Hradce a rychlík pak domů. Shodli jsme se na tom, že se nám zájezd všem velmi líbil a budeme na něj rádi vzpomínat.    A.H.

Zajímavá zoologická pozorování:
Hluboká nad Vltavou: Mlýnský rybník, hojně potápka roháč (Podiceps cristatus).
Hluboká nad Vltavou: alej u zámečku Ohrada, hojně svinka obecná (Armadillidium vulgare).
Hluboká nad Vltavou: Ohrada, expozice Les pramenů – zimující slunéčko východní (Harmonia axyridis), nepůvodní druh.
Jarošov nad Nežárkou: obec, u mostu, okrouhlice rybničná (Musculium lacustre), červený seznam bezobratlých – NT.
Jarošov nad Nežárkou: obec, penzion Samorost, dlouhozobka svízelová (Macroglossum stellatarum).
Lovětín, polní cesta u Fojtkovského rybníku, křižák čtyřskvrnný (Araneus quadratus).


10. 9. 2017 - K pramenům Vltavy za deště a v neděli

Další z šumavských výletů s panem Peckou.
Na neděli 10. září 2017 předpovědi hlásily velmi deštivý den. To ale nezabránilo skupině odvážlivců dorazit v 7:30 na strakonické autobusové nádraží, odjet na Kvildu a vydat se spolu se zkušeným šumavským znalcem a průvodcem Ing. Josefem Peckou k pramenům Vltavy. Ti, kdo se nenechali K pramenům Vltavy (foto - Marie Jelínková.) deštěm odradit, jistě nelitovali. Mimo jiné proto, že šumavská krajina byla v tom blahodárném dešti prakticky bez turistů (potkali jsme za celý den snad jen dva v lese a pak skupinku lidí při návratu až těsně před Kvildou). Někteří si z procházky odnášeli pár hřibů smrkových, hřibů kovářů, masáků a dalších hub, které se nabízely přímo u cesty a nešlo jim odolat. Všichni pak ale byli obohaceni o krásné zážitky a řadu nových informací. To, že Vltava nemá jen jeden jediný pramen a že ten vybraný a symbolický, ke kterému se chodíme na počátek Vltavy dívat, je jen jedním z mnoha, to asi všichni vědí. Ale slyšeli a viděli jsme i další věci, které nejsou tak všeobecně známé. Například to, jak je pro přirozený les blahodárné nechávat ležet padlé stromy na místě, protože sta-ré dřevo v sobě dokáže zadržovat hodně vláhy. Poskytují navíc živiny a výhodné vyvýšené stanoviště a snadno na něm tedy klíčí a rostou nové stromky. Takových příkladů jsme cestou viděli celou řadu, jeden z nich je na přiložené fotografii. Cestou na hřeben Černé hory (jejíž výška je 1 315 m n. m a probíhá tudy evropské rozvodí Labe-Dunaj), déšť zesílil, ale i tak jsme měli příjemnou přestávku na oběd a odpočinek. Z vrcholu Černé hory, odkud je prý za dobrého počasí výhled i na vrcholky Alp vzdálené 100 km, bylo vidět jen na blízkou vodní nádrž Reschbachklause a okolní vrcholy, jako například Siebensteinkopf (1 263 m n. m.) v Národním parku Bavorský les. Ale i přesto nám déšť a mlha nedokázaly zkazit radost z čistého vzduchu a vzpamatovávajícího se lesa, který se viditelně sám postupně obnovuje a zotavuje z prodělané kůrovcové kalamity. Chtěla bych se s vámi podělit ještě o jednu (možná méně známou) informaci, kterou pro jistotu cituji přesně z informační tabule u pramene Vltavy: "Podle některých názorů se Vltava v dávné minulosti vlévala do obrovského jezera na místě dnešních Jižních Čech. Výtok jezera směřoval na jih do míst dnešního údolí Dunaje – tedy do Černého moře. Až v důsledku geologických pochodů a vyzdvihnutím pohraničního pohoří na konci třetihor se řeka odklonila severním směrem – do dnešního koryta mířícího k Severnímu moři.“ Nikdo tentokrát určitě nelitoval, že se na výlet se Šmidingerovou knihovnou vydal a já sama se už těším na některý z dalších výletů.
Marie Jelínková

12. 8. 2017 - Výlet do Lenory a k řece Řasnici

Dne 12.08.2017 jsme se zúčastnili výletu s profesionálním průvodcem p. Josefem Peckou do Lenory a jejího blízkého okolí. Navštívili jsme jak otevřenou krajinu, blízkou řeku Řasnici, tak zajímavý les. Viděli jsme mnoho pozoruhodného a o výletu byl sepsán zápis, který je umístěn zde. Každý si může vybrat svůj kousek z putování, kousku historie, botaniky nebo zoologie.
Bylo by však škoda nepoznamenat zápis naší pravidelné účastnic, Evy Legátové. Takže níže dále je zaznamenán její zápis.

Putování okolo Lenory - nehtovec přeslenitý (foto - eLeg.) 12. 8. jsme se zúčastnili dalšího výletu do šumavské divočiny s profesionálním průvodcem panem Ing. Josefem Peckou a manželi Hrdličkovými. Výchozím bodem bylo nádraží v Lenoře. Nejprve jsme se seznámili se zajímavostmi a historií Lenory. U silnice odpočíval perleťovec stříbropásek. Přes louku s výhledem na hory Ptáčník a Chlustov jsme došli do rašeliniště u Vlčích Jam, kde nám Putování okolo Lenory - lovčík vodní (foto - eLeg.) pan Pecka ukázal velice vzácnou rostlinu - nehtovec přeslenitý (stupeň ohrožení C1). Tentokrát jsme nebrodili, ale říčku Řasnici jsme přešli po mostě. U bývalého Salzerova mlýna jsme šli podél kanálu do lesa. Zde pobíhaly po vodní hladině ploštice hladinatky člunohřbeté a rostl zde zajímavý rdest (asi r. alpský) a mech pramenička. Při cestě lesem jsme viděli mladé jeřáby napadené vlnatkou krvavou (Eriosoma lanigerum). Před osadou Hliniště jsme zažili opravdovou divočinu podél řeky Řasnice. Dále jsme navštívili "rybník" poblíž bývalého Splavského mlýna, který patřil do hraničního pásma a kde zanechal svou stopu bobr. Cestou zpět do Lenory byl vidět i Luzný a šli jsme pod Radvanovickým hřbetem, kde jsou zaniklé vesnice - v krajině z nich opravdu moc nezůstalo. Díky botanikovi panu Zimovi přibylo informací o rostlinách. Pan Pecka nám mimo jiné vyprávěl, že dříve v čase nouze jedli lidé silenku nadmutou - její semínka. Našli jsme padlý kmen se spoustou plodnic hlívy i jiné houby. Výlet se nám velice líbil.
Děkujeme panu Peckovi a Hrdličkům.
Eva Legátová


8. 7. 2017 - výlet na Křemelnou

V posledních letech se stalo samozřejmostí, že letních výletů pořádané Šmidingerovou knihovnou ve spolupráci se strakonickou ZO ČSOP se ujal profesionální šumavský průvodce Ing. Josef Pecka. Velmi rádi využíváme jeho znalostí přírodovědných i historických a navíc se nám líbí, že umí vše podat s nadhledem a humorem. Velkým omezením je pro nás to, že ne do všech míst se dostaneme veřejnou dopravou, ale nějaký ten spoj se najít dá (byť s mnoha přestupy a s častým zpožděním). Letos jsme se tedy znovu dohodli a v sobotu 8. 7. 2017 dopoledne jsme se sešli ve Velkém Boru u Srní, kam jsme my účastníci dorazili autobusem a pan Pecka ze svého šumavského bydliště autem. První naše kroky vedly víceméně nejkratší cestou k říčce Křemelné, dál jsme v místě pod zaniklou obcí Stodůlky přešli most a pokračovali proti proudu. Po několika kilometrech jsme se u Frauenthalu (což byla také kdysi obec, nyní zaniklá) přebrodili na druhý břeh a vrátili se do Boru částečně po cestách, někde i borůvčím nebo přes kameny a padlé stromy. Kdo chtěl, na jednom z procházených míst se mohl odpojit a dojít zpátky na autobus po pohodlné cyklostezce. Ostatní pokračovali terénem.

Putování okolo Křemelné (foto - V.H.) Pan Pecka nám vyprávěl o historii vesnice Velký Bor, která byla po válce srovnána se zemí, a to z důvodu zřízení vojenského prostoru Dobrá Voda. Na některých místech jsme se pak setkávali s výstražnými tabulemi upozorňujícími na případný výskyt nevybuchlé munice. Stejně jako např. v Boleticích nebo na známé lokalitě Na Plachtě u Hradce Králové měla činnost vojsk dobrý vliv na biodiverzitu. Někoho to asi udivuje, ale má to svou logiku: jednak krátery po granátech, zákopy, místa vyjetá těžkou technikou atd. rozrůzňovala terén, jednak (a to je asi to hlavní) nebylo z bezpečnostních důvodů možno pustit do takové krajiny turisty a vyhovovat jejich konzumním požadavkům. Jakákoliv jiná než tzv. "lehká" turistika totiž přírodě škodí mnohem víc, než se všeobecně má za to. Průvodcovství pana Pecky má pro nás ještě další velkou výhodu, a to v tom, že nás vodí po stezkách, kam se sice může, ale kam by si ne každý troufl. Báli bychom se, že se mineme cílem. A tak se dostáváme tam, kde je to zrovna tak hezké jako třeba na Vydře nebo jiných slavných a navštěvovaných místech, a přitom jsme tam víceméně sami. Je pravda, že sama naše skupina byla tentokrát dost početná (25 dospělých a dvě děti), ale sešli se sami ukáznění a tiší lidé, a tak jsme nevadili ani přírodě, ani sobě navzájem. Naopak - na některých místech jsme si podali ruku a pomohli jeden druhému, hlídali jsme, kdo je pozadu nebo by mohl mít potíže při přelézání padlého kmene, potoka nebo pronikání houštinou, upozorňovali jsme jeden druhého na zajímavosti a předávali jsme si v řadě za sebou informace od pana Pecky, které byly slyšet jen na začátku našeho "hada" a bylo potřeba si takhle vypomoci. Průvod uzavíral můj muž Vilda, tak jak to mívá ve zvyku i při jiných cestách.

Co všechno jsme si ukázali? Například místa, kde dříve stály domy a dnes je připomínají prastaré třešňové a jiné ovocné stromy. Nebo peřeje, u kterých jsme i poseděli a posvačili, abychom si toho místa více užili. Nebo: keříčky borůvek se zralými plody, vlochyni bahenní a klikvu bahenní (zatím nedozrálé), ostřici třeslicovitou zvanou cábrna (používanou na vycpávání čalouněného nábytku), jemnou trávu s přiléhavým názvem metlička křivolaká, které se lidově říká (ještě o něco přiléhavěji) "šmajchl-tráva", rozkvetlý prudce jedovatý oměj šalamounek, nerozkvetlý hořec panonský, starček Fuchsův, některé druhy orchidejovitých rostlin (prstnatec Fuchsův, kruštík tmavočervený, bradáček vejčitý) a další typické horské květiny (kamzičník rakouský, jirnici modrou, prhu arniku, zvonečník klasnatý, tužebník jilmový, plavuň pučivou, skřípinu lesní, jestřábník oranžový i chlupáček, zlatobýl obecný...), kromě nich i takové, které rostou i u nás (štírovník, chrastavec, hvozdík, krvavec, řebříček...), z živočichů hlavně všechny možné motýly (např. běláska ovocného, ohniváčky, atd.) a další bezobratlé... Savce jsme mohli vytušit podle trusu a stop (např. divoká prasata a jeleny), ptáky jsme sem tam viděli přeletět nebo slyšeli se ozvat.

Těšili jsme se pohledem na okolní krajinu (Slunečnou, Křemelnou, Ždánidla, Vysoký hřbet a Poledník) a užívali jsme teplého, slunečného dne, na druhou stranu náhlou přepršku jsme přijali s radostí, protože je už delší dobu velké sucho. Jak jsme se později dověděli, ve Strakonicích bohužel nepršelo. Po cestě autobusem zpět domů jsme pak měli také víceméně vyhlídkovou jízdu. A navíc i skoro hodinovou přestávku - na Kvildě, kde jsme si patřičně odpočali. Musím přiznat, že výdobytky civilizace, ať jde o místní cukrárnu, nebo pěkně vedené informační středisko, ocenil nejen nejmladší člen výpravy Jiřík, ale i my všichni ostatní. Eva Legátová, která jela jinými spoji, nám pak večer napsala (mimo jiné): "... V Sušici jsem z autobusu zahlédla na Otavě více než 10 samiček morčáka velkého. Výlet se mi moc líbil, protože Šumava je opravdu kouzelná..."

Měli jsme radost i z účasti manželů Zemánkových z Prahy a jejich synů, protože jsme jim tímto mohli tak trochu oplatit jejich průvodcovství ze zimních výprav k nim (viz např. zápis "v čísle 3/2016 našeho časopisu Kompost). V závěru výletu jsme všichni panu Peckovi upřímně poděkovali a hned jsme si dohodli pokračování v srpnu - 12. 8., kdy se chystáme navštívit společně Lenoru a Řasnici. A.H.



Rudolfovská přírodní zahrada v plném květu

Jednou z našich velkých společných radostí jsou opakované návštěvy přírodní zahrady Anastazie v Rudolfově. Podívali jsme se sem už několikrát v různých ročních dobách a letos nám to vyšlo pěkně na červen, kdy toho kolem nás kvetlo, bzučelo a poletovalo obzvlášť hodně - jak se na začátek léta sluší. Bylo nám tam krásně, ale i smutno, protože na takovém místě si člověk hodně silně uvědomuje srovnání s úpěnlivě vysekávanými trávníky na většině ostatních pozemků. Ty v posledních dnech dostávají pomalu už žlutou barvu a člověk si není jistý, jestli je to kvůli suchu, nebo jestli je snad někdo nezlil herbicidem. Jak se na něco takového může ten který majitel zálibně koukat z okna a chystat se na další nájezd sekačkou? Uměl by ocenit, že zahrada Anastazie vznikla na bývalém poli a že vrátila vyčerpané půdě zpátky chuť do života?
Zdá se, že "nůžky se rozevírají": sterilních ploch jako by pořád ještě všude přibývalo, ale zároveň je vidět i větší zájem o ty přírodní, a co hlavně, vznikají už dokonce celá sdružení rodin takto zaměřených. Právě Rudolfov patří k místům, kde se něco takového děje: od letošního jara se pracuje na vzniku osmnácti nových zahrádek a společného rybníčku. V březnu jsme o tom psali zde a při našem výletu v neděli 4. 6. jsme aspoň symbolicky přiložili ruku k dílu, když jsme pomohli nosit kartony a sledovali jsme jejich pokládání na zaplevelenou zem. Následovalo pokrývání slámou a dovádění dětí, kterým splývala práce s hrou, stejně jako dospělým. V tom je totiž další výhoda přírodního hospodaření, že je to činnost tvořivá a veselá, objevitelská...
Paní Mgr. Irena Kovářová se nám, jako obvykle, věnovala s přátelskou samozřejmostí. Jako kdyby v její zahradě, kterou s manželem před dvaceti lety založila, vznikalo všechno samo od sebe, s minimálním úsilím. V době začátků to tak rozhodně nebylo, zato teď už to tak opravdu vychází, protože jedna činnost navazuje na druhou, okolní lidé se nejen učí, ale i pomáhají, přírodní procesy si berou území zpátky pod svou "kontrolu" a určitě se nějak zúročuje i povznesená nálada, která provází nejrůznější slavnosti, kurzy a další aktivity s Anastazií spojené.
Abych to vypověděla popořádku: nejdříve jsme dojeli vlakem do Českých Budějovic, pak autobusem MHD do Rudolfova, ze zastávky jsme zamířili ke kostelu (byl zrovna otevřený a aspoň na chvíli jsme se podívali dovnitř), od něj ve směru dopravní šipky z kopce dolů k Adamovu a po několika minutách jsme už spatřili bílý štít přívětivého stavení, jehož podobu známe z knihy Ing. Stanislava Kováře "Harmonie ekodomu". Říká se mu Slunečnice a je jednou z prvních nízkoenergetických staveb v jižních Čechách. Využívá energii ze solárních panelů a podzemních kolektorů a dobře slouží celé rodině i dnes, po letech, takže může být příkladem pro další zájemce o ekologické bydlení. V jeho blízkosti přibylo v roce 2012 centrum celostního rozvoje Měsíčnice, což je další energeticky nenáročný (dokonce pasivní) prostor budovaný v duchu feng-shui a perfektně zapadající do okolního idylického prostředí. K oběma domům mohou návštěvy přicházet po "Vílí stezce", která vede kolem plotu k zadní části zahrady a k jednomu ze zastavení naučné stezky. Přečetli jsme si text zasazený mezi fotografie záhonů a jezírka a zopakovali jsme si tím hlavní charakteristiky, které jsou přírodním zahradám vlastní:
Rudolfov - leknín bílý (foto - V.H.)

PR Radomilická mokřina – jemné nakouknutí s přídechem bahna

V sobotu 20. 5. 2017 jsme se vydali ve věrném počtu 6 účastníků ranním vlakem do Čičenic, abychom polními cestami došli k PR Radomilická mokřina. Počasí nám přálo. Trochu větrno, mírně zataženo s příslibem deštíku, ale jinak teplo. Cestou ve vlaku jsme probrali hmyzí a šnekologické nálezy Evy Legátové a cesta do zmiňované železniční zastávky velmi rychle uběhla.
Mezi pražci železniční trati jsme kromě sveřepu jalového mohli vidět nevelké květy červeného máku vlčího. Za nádražní budovou se nás ujal místní vítací pes a jal se nás doprovázet. Zásadu nehladit, nemazlit se s cizími psími a kočičími stvořeními jsme neporušili. Ale vymluvte něco němé duši.
PR Radomilická mokřina (foto - V.H.) Zhruba v polovině obce jsme odbočili na úzkou cestu vedoucí ke Strpí. U Újezdeckého potoka jsme v trávě našli krásně vybarvenou jepici obecnou, a když jsme překročili železniční trať vedoucí do Týna nad Vltavou, pozorovali jsme kromě vztyčnořitky lipové také svinuli lesní. Krajina se otevřela směrem k Hradu nad Skočicemi a Budějovické pánvi se siluetou vzdálené Kleti. Na hladině Mlýnského rybníku jsme si všimli páru potápek roháčů. A to jsme již byli ve Strpí s malou návsí, kapličkou a pomníčkem věnovaným padlým v I. sv. válce. Skoro na východním okraji obce jsme minuli křížek a v trávě paní Božena Legátová našla medyněk vlnatý a rozrazil rezekvítek. U posledního stavení jsme popovídali s místním obyvatelem, který se ochotně ujal našeho psího průvodce a slíbil jeho odvoz do Číčenic.
Potom se naše cesta mírně rozmokřila a vedla mezi květnatými loučkami se žlutými pryskyřníky, bílým kopretinami a červenými kohoutky. U fotovoltaické elektrárny nás zaujal ťuhýk obecný a o kousek dál čejky chocholaté. Na louce při listnatém háji se pásla srna s malým kolouškem, a tak jsme naši trasu změnili a obešli je hustým dubovým hájem – Na Obecním, kde větvičky dubů nabízely mladé, jemné lístky k pohlazení. To již byl na dohled cíl naší cesty, přírodní rezervace Radomilická mokřina. V ní někteří z nás mohli nakrátko spatřit žlutě zbarvenou žluvu hajní nebo pozorovat v polích srnčí zvěř. PR Radomilická mokřina nás všechny potěšila svým tichem, flórou a faunou. Prožili jsme tam pěkné chvíle, které ve svém mailu pro skupinku dalších přátel popsala Eva Legátová. Bylo by zbytečné je přeformulovat, a proto její řádky předkládáme tak, jak byly napsány.
Závěr cesty vedl skrze rozsáhlou louku, kde jsem stihl pozorovat babočku kopřivovou, okáče poháňkového a společně jsme mohli slyšet skřehotání zelených skokanů. Vodní plochu dokreslili bílými siluetami labutě velké a vzdušný prostor občas prolétly kopřivky obecné. V Záblatíčku jsme obešli kostel Panny Marie, jehož malebnou siluetu je možno vidět z vlaku jedoucího po trati České Budějovice – Plzeň. Potom jsme se ještě zdrželi u trati, kde toho bylo na malé vodní ploše mnoho k vidění: levotočky bažinné, kýlnatci čočkovití, jantarky obecné, skokani zelení, slavíci obecní, lysky černé a na jihu za Radomilicemi krátce snad orel mořský. Myslím, že z účastníků našeho výletu si každý něco vybral a den se tím pádem povedl.V.H.

Ze zápisníku Evy Legátové
Dobrý den (ahoj),
dnes jsme se byli s Hrdličkovými podívat na evropsky významné lokalitě Radomilická mokřina. Jeli jsme vlakem do Číčenic. Cestou do obce Strpí jsme viděli zajímavou jepici, pářící se motýly vztyčnořitky lipové (vypadají jako kousky větviček) a po silnici běžela svinule lesní. U obce Strpí jsme pozorovali motáka pilicha, poté ťuhýka obecného a čejky chocholaté. Pak jsme již dorazili do Radomilické mokřiny. Zaposlouchali jsme se do zpěvu žluvy hajní a pokoušeli se ji zahlédnout v koruně stromů. Z vodních měkkýšů jsme našli terčovníka vroubeného, okružáka ploského, řemeníka svinutého a blatenku (později přibyla ještě uchatka nadmutá a plovatka bahenní). Vylovili jsme i bublinatku a pavouka vodoucha stříbřitého. Velkým zážitkem byl skokan ostronosý. Místo vrkoče jsem na vlhké louce nalezla jen bahnatku malou. Zápřednice mokřadní utekla, aniž by někoho pokousala. Z motýlů byl hojný kropenatec jetelový. Z tůňky se ozývalo hodně žab, ale my jsme už mířili k vlakové zastávce u Radomilic. Zde na okraji mokřiny žije levotočka bažinná a kýlnatec čočkovitý, ozývala se potápka malá. V louce létala jetelovka hnědá, na zastávce vlnopásník kostkovaný a poblíž vody šidélka. EVL Radomilickou mokřinu bych chtěla ještě někdy znovu navštívit, protože je tam ještě spoustu přírodních zajímavostí, které jsme během dnešní návštěvy nezachytili. Děkuji moc Hrdličkům za krásný výlet plný námětů na přemýšlení a za inspiraci, motivaci a energii pro focení a určování přírodních krás.
Pozdrav posílá Eva Legátová s rodiči



Nahlédnutí k PP Vrbenské rybníky u Českých Budějovic.

Ornitologické vycházky pro nás s manželkou a účastníky rozličných výletů či zájezdů začínají většinou v květnu a protahují se skrze celý rok zakončeny akcí Buteo. Tentokráte jsme se však vypravili začátkem dubna do nedalekých Českých Budějovic, kde Calla – sdružení pro záchranu prostředí zastoupená entomologem p. Jiřím Řehounkem ve spolupráci s ornitologem p. Petrem Veselým pořádala exkurzi za ptactvem do oblasti bývalého cvičného prostoru těžké vojenské techniky s názvem "Za slavíkem modráčkem na tankodrom".
Náhled k Mladohaklovskému rybníku a bývalému tankodromu (foto - V.H.)
Snad vzhledem k rannímu odjezdu vlaku po 7h nás moc nejelo. Cesta ubíhala rychle a z oken vlaku jsme se mohli naladit na ptactvo, neboť u Sudoměře a Ražic bylo na hladinách rybníků co pozorovat. Např. u rybníku Potočného se popásalo na břehu okolo 20 labutí velkých, na hladině se vyskytovaly husy velké, lysky černé a kachny. Celkově cesta uběhla rychle a trolejbus nás na sídliště 1. Máje také dovezl s velkým předstihem před hodinou schůzky. Volného času jsme využili k prohlídce okrajových porostů bývalého tankodromu při zmiňovaném sídlišti. Kromě hlasů ptactva, o kterých bude řeč, nás v půdě zaujali četné výskyty svinek (Armadillium nasatum cf.), stínky zední (Oniscus aellus) a hojné mnohonožky lesní (Julus scandinavius).
Síťkovec dubový (Daedaela quercina) u Velkého Vávrovského rybníku (foto - V.H.) Po úvodním slovu p. Řehounka se nás ujal p. Veselý a bylo přikročeno k poutavému vyprávění o jednotlivých druzích ptáků, kteří se chytili do ornitologické sítě. A tak se nám dostalo výkladu např. k sýkoře koňadře, kosu černému, budníčkovi většímu i menšímu, strnadu rákosnímu, července obecné či pěnici černohlavé. Z nedalekého Mladohaklovského rybníku byla slyšet lyska černá, ale také potápka malá nebo husa velká či mezi stromy probleskla běloba peří labutě velké. Z rozsáhlé zarostlé plochy tvořené převážně porostem vrby jívy, topolu osiky, dubu letního, břízy bělokoré se ozývaly hlasy brhlíka lesního, strakapouda většího či pěnkavy obecné. Chvilku mezi jednotlivými představeními chycených ptáků jsem využil k prohlídce listového opadu. Z broučí fauny mnoho úspěchů nebylo. Z měkkýšů zaujal nahý plž blednička útlá (Boettgerilla pallens) a plzák žlutopruhý (Arion fasciatus). Příjemný nález byl keřovky plavé (Fruticicola fruticum). Když jsme vcházeli do hloubi bývalého tankodromu, snažil jsem se hledat v terénních depresích některé vodní živočichy, ale kromě larev pakomárů a drobných mlžů s názvem hrachovky (Pisidium) jsem úspěšný nebyl. Z jihovýchodního okraje Velkého Vávrovského rybníku se mně podařilo uslyšet hlas ropuchy obecné a kuňky ohnivé. Když jsme k němu přišli, na jeho hladině nás opatrně pozorovaly husy velké, které se raději po chvíli vzdálily do středu rybníku. Okrajová tůňka pod hrází příjemně překvapila výskytem svinutce běloústého (Anisus leucostoma). Pařezy při ní hostily dřevní houbu síťkovce dubového (Daedaela quercina). Ale to byl vlastně již konec ornitologické vycházky.

Tuto lokalitu znám z mých studentských let, neboť mně se zavedla vojenská povinnost. Vypadala díky těžké vojenské technice zcela jinak. Bez rozsáhlých keřových porostů, s četnými terénními depresemi, v kterých se držela voda, pečlivě vysušovaná vojenskými mundůry plazících se vojáků a prohlubovaná tanky a obrněnými vozidly. Předmětem ochrany přírody toto prostředí nebylo a stalo se jím až později, začátkem roku 1990. Ale o tom se můžete dočíst např. zde. Ukončení našeho výletu bylo vlastně po našem, krátkou vycházkou podél Vltavy do města s pohledem na létající racky chechtavé a vykrmované vodní ptactvo, se zastavením u informační tabule o rostlinách a živočiších při Greenway mezi silničním a mostem pro pěší. Myslím, že výlet se i přes nepatrný zájem pozvané strakonické veřejnosti vydařil. V.H.


Na Bílou skálu v Praze s přihlédnutím k botanické zahradě v Troje

V sobotu 18. 3. 2017 jsme se probudili do deštivého a větrného rána. Být slunečný den, asi bychom s nadějí pomysleli, že na náš výlet do Prahy na PP Bílá skála se sejde hojně lidí. Bohužel v nepříznivém počasí počet účastníků vždycky klesá tak, jako kdyby nastalo úplné řádění živlů. A tak jsme před půl osmou s manželkou osaměle postávali na autobusovém nádraží a pozorovali hejnka vrabců domácích, kteří zde mají díky keřům a porostu popínavých keřů biotop pro lepší život.

A jak to bylo dál se dozvíte zde.


Přírodovědný výlet do Horažďovic - přírodovědné stanice

V neděli 27.2.2017 se konal přírodovědný výlet do Horažďovic. Naším cílem byla přírodovědná stanice při DDM. Často bývá označována jako záchranná a i my ji tak běžně nazýváme, několik hendikeopvaných živočichů tam i žije, ale ve skutečnosti tento status nemá. Na strakonickém autobusovém nádraří se nás zpočátku sešlo jenom 7, ale posléze v Horažďovicích nás bylo skoro 20, protože někteří účastníci přijeli auty nebo samostatně. Průvodcovství se ujala Eva Legátová, ktará celou procházku popsala v níže uvedeném mailu. Snad jen pro doplnění je zajímavé dodat, že v Horažďovicích na komíně opět sídlí čápi bílí. A také již přiletěli z teplých krajin špačci obecní. U silnice byly U králíků a morčat - Samík (foto - E.L.) hojně vidět káně lesní a tu a tam nějaká poštolka obecná. V samotné přírodovědné stanici se často ozýval strakapoud velký s brhlíkem lesním. A vše bylo podbarveno zájmem účastníků o zvířátka a práci v přírodovědné stanici. Zpět jsme jeli opět autobusem. Co nás nepotěšilo, to byly nešetrně ořezané stromy v alejích podél cesty. A také množství čerstvých pařezů v samotných Horažďovicích u nádraží. Jinak to byl velmi pěkný výlet a jsme pracovnicím horažďovického DDM za něj vděční. Dále již zmiňovaný mail.

Dobrý den (ahoj),
dnes do Horažďovic přijela návštěva ze ZO ČSOP Strakonice. Z nádraží jsme šli k řece Otavě, kde u borovice Schwerinovy byli k vidění morčáci velcí. Na jednom místě u řeky došlo na krátké hledání šneků (plamatka lesní, hlemýžď zahradní, páskovka keřová, vlahovka narudlá, plzák zahradní, vřetenatka obecná, řasnatka břichatá, vřetenovka hladká, skelnatka západní). Kolem envicentra PROUD jsme dorazili do přírodovědné stanice. Mgr. Katka Trnková nám nejprve ukázala venkovní zvířátka. Samík a Danielka si v ohradě pohladili kravičku Jitku z plemene watusi, ovečky a burské kozičky. V králíkárně jsme obdivovali řadu plemen, stejně jako poté v ohradě mnoho rozličných slepic. Kočička Mařenka byla velmi přítulná, ale kuna má raději svůj klid. Prasátka sousedí s kání a výrem velkým. Nechyběly ani husy a kachny. Na konci venkovní prohlídky loudili starý chleba poníci Bohoušek a Malenka. Vevnitř na nás čekala terarijní zvířatka. Někoho zaujali žebrovníci a drápatky v akváriu, na své si přišli milovníci plazů - bylo možné si pochovat agamu vousatou i pohladit gekončíka nočního, blavora nebo užovku červenou. Zajímaví byli také chameleon jemenský, ještěrkovec velký, suchozemské a vodní želvy. Bez povšimnutí nezůstali ani zástupci hmyzu - např. strašilky a švábi. Na pomazlení byla dále k dispozici morčátka, myšky a činčily. Hodina a půl vyhrazená na prohlídku stanice nám vůbec nestačila.
Pozdrav posílá Eva Legátová


Přírodovědný výlet do Prahy na PP Ládví a jejího okolí.

Mrazivé sobotní počasí dne 21. ledna 2017 zrovna nezvalo k celodenním vycházkám. Navíc bylo jasné, že nejmodřejší obloha a nejhezčí výhled do krajiny bude na horách – a tam tedy zamířili ti, kdo se přece jenom odhodlali někam jet. Ale kdo se tohoto dne vydal s námi na výlet po pražské přírodě, byl nakonec příjemně překvapen. Cestou do Prahy jsme kromě srnčí zvěře mohli nedaleko Mirotic pozorovat zhruba deseti členné hejno kormoránů velkých, kteří se v přemrzlé krajině často objevují, jak přetahují. A jak to ve velkých městech bývá, v Praze bylo o mnoho tepleji než ve Strakonicích. Navíc ven vykouklo i sluníčko, a tak hned po prvním setkání se zástupkyní pražské ZO ČSOP Křivatec, paní Dagmar Zemánkovou a jejím synem, nám bylo jasné, že naše volba nenechat se odradit mírnou nepohodou byla správná.
Účastníci na buližníkovém suku u Ďáblické hvězdárny (foto - V.H.)
Na vybranou přírodní lokalitu jsme cestovali nejdříve metrem (na stanici Ládví). A pak, když jsme k Ďáblickému lesu měli pokračovat autobusem, zvolili jsme místo toho pěší procházku skrze jedno z nejstarších panelových sídlišť v Praze v Ďáblicích. Prvními zvířaty, která jsme uviděli, byly straky obecné a na okraji sídliště havrani polní. Ale to jsme již vstoupili do Ďáblického lesa a zde nejhlasitějším ptákem byl brhlík lesní. Statečně mu přizvukovaly sýkory koňadry a modřinky. Ze stromů převažoval dub letní a kromě něj jsme viděli také lípu srdčitou, borovici lesní (a v jednom exempláři i borovici černou), jasan ztepilý, javor mléč, modřín opadavý, břízu bělokorou a ojediněle i buk lesní.
Samotný les je protkán systémem cest a cestiček, které jsme využili k příchodu k cíli našeho setkání, Ďáblické hvězdárně. Zde jsme se setkali s dalšími účastníky naší malé výpravy a s paní Zdeňkou Bíbrovou, která nám na buližníkovém suku u hvězdárny vypověděla podrobně o geologické minulosti tohoto místa. Její povídání bylo poutavé a rozsáhlé, takže by překročilo rámec tohoto zápisu. Zájemce můžeme odkázat na poznámky uložené zde. A také na velice pěknou knížečku s názvem PŘÍRODA PRAHY 8 od autorů Jiřího Kříže a Pavla Rosendorfa, Praha 2001. Během výkladu jsme měli možnost pozorovat a slyšet kromě kosů černých také drozdy kvíčaly. Cestou k malému lomečku před Ďáblickým lesem jsme ve sněhu našli stopy bažanta obecného a kulaté pozůstatky zanechané zajícem polním. U lomečku pokrytého ledem jsme se od p. Zdeňky dozvěděli, že zde žije ropucha obecná. V korunách stromů se přitom ozýval strakapoud velký, pěnkava obecná a přeletující čížek lesní. Pak jsme pokračovali do lůna Ďáblického lesa, který v sobě skrývá spoustu malých lomečků. Nutno dodat, že v okolí naší cesty bylo na stromech plno ptačích budek, které byly očíslované a udržované. Že se tam ptactvu daří, nasvědčovalo i ptačí švitoření. Les je zřejmě oblíbenou lokalitou nejen pro zvířata, ale také pro Pražany, kteří s pokračujícím časem přibývali. U cesty se také vyskytovaly informační tabule, a tak se zvídavý člověk může o tamní lokalitě něco dozvědět.
Menhir v Dolních Chabrech (foto - V.H.)
Naše další cesta vedla k přírodní památce Ládví, kde jsme opět slyšeli poutavé povídání o prehistorii tohoto kusu země od paní Zdeňky. Za zmínku také stojí obrovský valoun vetknutý do skály této zajímavé přírodní památky. Namátkovým kouknutím pod hnijící poleno jsme našli měkkýše vrásenku okrouhlou, stejnonožce stínku zední a mnohonožku. Kousek dál rostla na pařezu houba outkovka pestrá.

Naše další cesta vedla do příměstské části Prahy s názvem Dolní Chabry, kde se nás opět ujala paní Zemánková. Ta nás dovedla od pěkně připravených informačních tabulí naučné stezky k hlavní chaberské geologické zajímavosti, a to menhiru. Ten stojí vetknut do plotu jednoho rodinného domku. Odtud, abychom si přece jen ulevili od mrazivého počasí, jsme pokročili do chaberské hospůdky. Pěkně vyhřátí jsme se pak vydali do místního společenského objektu, knihovny, městského úřadu a vlastně malého muzea, kde jsme zhlédli poutavou expozici k pravěku Dolních Chaber a velmi zajímavé povídání o osobě učitele, archeologa a spisovatele Eduarda Štorcha. Protože čas pokročil, rychlejším přesunem jsme se dostali k zajímavé historické památce - kostelu Stětí sv. Jana Křtitele, jehož otevření nám paní Zemánková domluvila. Přidali se k nám další zájemci, a tak naše skupinka čítala nakonec 20 osob. Kostel pochází z románské doby a obsahuje velmi zajímavou malbovou výzdobu. Ale to se již sluníčko vydalo za obzor a za přicházejícího večera jsme dospěli na nádraží Na Knížecí, kde jsme letmým krokem vstoupili do vyhřátého autobusu směřujícího do Strakonic.

Že se výlet líbil, není třeba zdůrazňovat, chvála patří členům zmiňované pražské ZO ČSOP za poutavou vycházku i péči o přírodní památku Ládví, stejně jako členkám Občanského sdružení na ochranu památek v Dolních Chabrech. Kéž by bylo takových obětavých lidí více. - vh -

Literatura: KŘÍŽ, Jiří. Příroda Prahy 8. Praha: Český svaz ochránců přírody, 2001. ISBN 80-238-6676-1.

Článek vyšel v Kompostu c. 2/2017 a více se dozvíte pod temito odkazy:

Kompost 02/2017 - "Poznámky p. Zdenky Bíbrové a Dagmar Zemánkové k vycházce po PP Ládví a okolí u Prahy".
Jak o vycházce psalo Občanské sdružení na ochranu památek v Dolních Chabrech.
Článek "ZIMNÍ VYCHÁZKA Z LÁDVÍ AŽ DO CHABER 21. LEDNA 2017"



Seznam autorů: ah - Alena Hrdličková, el - Eva Legátová, jj - Jan Juráš, js - Jitka Svobodová, vh - Vilém Hrdlička.