|
Přírodopisné a vlastivědné
vycházky po okolí Strakonic.
|
Rok 2018.
Tradiční vycházka do Písku - 1. 12. 2018
V sobotu 1. 12. 2018 jsme se vypravili na tradiční cestu do Písku. Po dvou
výletech s poměrně dobrou účastí (v listopadu
a v říjnu po čtrnácti osobách) jsme tentokrát byli zvědaví, kolik se nás
sejde hned na srazu a kolik až odpoledne, kam někteří dorazí a podívají se
jen na adventní jarmark. Dopadlo to podobně jako loni, jen s tím rozdílem,
že letos nepřijely ze Strakonic děti (minule byly dvě). Dospělých bylo
nakonec osm (minule devět). Jak výlet proběhl, zapsala Eva Legátová:
1. 12. 2018 jsme se s manželi Hrdličkovými vydali vlakem do Písku. Nejprve
jsme navštívili Dům básníka Adolfa Heyduka. Zhlédli jsme zajímavé video o
básníkovi a prošli si několik místností s původním nábytkem, vzácnými
obrazy a dalšími uměleckými předměty. Cítila jsem se tam jako v době
secese. Nakonec nám průvodkyně ukázala knížky s originálním věnováním
psaným vlastnoručně Eliškou Krásnohorskou, Karolínou Světlou, Janem Nerudou
a Jaroslavem Vrchlickým. Na radu průvodkyně jsme zamířili do píseckého
muzea, kde byly vystaveny dva korunovační klenoty Jana Lucemburského -
překrásná česká královská koruna a císařská koruna. Poslechli jsme si také
orchestrion. Pak už jsme šli na adventní trhy do waldorfské ZŠ Svobodná -
krásné výrobky a pravá vánoční atmosféra, spousta dobrot... Protože bylo
krásné slunečné počasí, podívala jsem se za trať na okraj Píseckých hor.
Vyfotila jsem si tam svoji letošní první sněžnici lesklou, sněžný hmyz. U
ZŠ jsme pozorovali na jedné lípě spousty ploštic blánatek lipových. Výlet
se mi moc líbil. Velké poděkování patří manželům
Hrdličkovým. -eLeg-
Z vycházky BUTEO 2018/2019 - 17. 11.
2018
Dnes jsme se zúčastnili vycházky vedené manžely Hrdličkovými z Radomyšle do
Strakonic - v rámci sčítání kání (akce BUTEO). Prošli jsme obcí Radomyšl ke
kostelu sv. Jana Křtitele. V lipové aleji seděli na lípách samečci píďalky
podzimní, ploštici blánatku lipovou jsme našli jen jednu na zdi kostela.
Navštívili jsme židovský hřbitov v lese. Pod borovicí rostl ještě kotrč
kadeřavý.
Přes polní cesty jsme
se vrátili na okraj Radomyšle a pokračovali směrem do Domanic. Tam ležel na
silnici mrtvý sameček tmavoskvrnáče zhoubného. Rybáři lovili rybníky, a
proto jsme malinko změnili trasu. Do Strakonic jsme dorazili ještě za
světla. Káňata jsme v přírodě viděli dvě, paní Hrdličková zahlédla jednu
káni z vlaku a pan Hrdlička zaznamenal jednu poštolku. Počasí nám přálo.
Focení se mi moc nedařilo. Děkujeme Hrdličkům za krásný
výlet. -eLeg-
Poznámka zcela na okraj.
Cestou do Radomyšle bylo zaznamenáno manželkou jedno káně lesní u Horního
řepického rybníku. Cestou zpět jsme pozorovali jedno káně lesní u Pilského
rybníka. Výlovy rybníků skutečně v ten den probíly. Dopoledne třeba výlov
Střelského rybníku. Naši účastníci mohli vidět od kostela sv. Jana výlov
Velkého rybníka u Oseka. A na vlastní mokré nohy si mohli vyzkoušet brodění
polní cesty mezi Horním řepickým rybníkem a oborou Spálenka u Domanic.
Kromě ptačích dravců krajina oplývala malými stádečky srn. -vh-
Do přírodní zahrady s účastníky a vnoučkem -
7. 10. 2018
Přírodní zahradu manželů Kovářových v nedalekém Rudolfově navštěvujeme
rádi. Je to místo, kde může člověk načerpat inspiraci, podívat se na postup
prací jiných nadšenců v komunitní zahradě a potažmo se radovat z
přítomnosti rostlin, stromů a živočichů. Účastníci, kteří mají podobné
cítění nebo se chtějí zeptat, navštěvují tuto zahradu také rádi. Dne
7.10.2018 jsme naše řady obohatili o našeho vnoučka Matýska. Odloučení od
taťkovské a maminčiny náruče bylo po chvilce dětského roztrpčení vystřídáno
nesmělým pokukováním po tom, kde a co je možno vidět. Přišla radost z
osídlení meditační kopule, její zvukové ozvěny, kamenné podlahy, sedaček a
barevných skel ve stěnách. Mnoho času bylo stráveno opakovaným vlézáním a
vylézáním do této zajímavé stavby. Podle sdělení paní Kovářové, děti tento
prostor milují. Což se potvrdilo i při krmení našeho vnoučka, který se zde
zklidnil. Však takřka dvouleté děcko dokáže být pořádně čilé. Další
zastavení bylo u výběhu slepic. Málokteré děcko dnes již zná pravou, živou
podobu této „mašinky“ na vajíčka. A krmit ji čerstvě utrženou travičkou je
zajímavé i pro člověčí mládě, neboť slepice se kupodivu chová ostražitě
společensky, ale z ručky stéblo přijme nebo alespoň přijde.
Odcizení v papíru zabaleného vajíčka od
živého tvora, který má své nároky na životní prostor, je v současné době
dokonalé. Ve městě kohouta slyšet zakokrhat je takřka nemožné a pobíhající
kur domácí po městském náměstí by se stal spíše hrbolkem na životním
prostředí lidské existence.
Další zastavení u jezírka bylo místem pro pozorování vodních živočichů.
Bohužel počasí bylo chladnější, a tak zůstalo jen u sledování čilých
znakoplavek obecných. Zajímavým bylo pozorování včelek z několika úlů nebo
procházení po pěšinkách v okolí domku Měsíčnice.
Potom jsme se vydali do zmiňované komunitní zahrady. Největším lákadlem pro
našeho rodového následovníčka byly vykopané jámy pro sázení nových keřů a
stromků. Ne, že bych chtěl zrovna něco sázet, ale radost z pohybu do jámy a
zase zpět byla velká. O to větší nadšení bylo, když jsme dospěli k novému
jezírku obsypanému drobnými, bílými oblázky. Mnoho by jich skončilo v
jezírku. Manželé Kovářovi s tím mají již své zkušenosti, a proto vybudovali
malým osadníkům dětské hřiště a jezírko je snad zachráněno od zasypání.
Jinak komunitní zahrada od naší poslední návštěvy opět pokročila ve svém
rozvoji. Záhony se vytříbily, kdysi ladem ležící místo dostalo svou
podobu.
Závěr našeho putování byl opět u Měsíčnice. Příjemného zázemí, kde náš
mladík doplnil energetické zásoby a tekutiny, setkal se s našimi účastníky
a kamarádkou Jane ze vzdálené Anglie. Taťka pak přijel a odvezl jej
příjemně utahaného do tepla domova. A tak jsme dopřáli našemu vnoučkovi
zajímavý den. Třeba si jednou vzpomene a bude mít také svou zahradu,
přírodní, pro všechny. -vh-
Procházka z Rovné ke Zbuši a k Sedlině - 11.
9. 2018
Uběhl další rok a zase jako v posledních letech každé září jsme se sešli s
panem PaeDr. Václavem Žitným, aby nás provedl po krajině a popovídal nám o
nejrůznějších zajímavostech přírodovědných i vlastivědných. Loni jsme
prošli část okolí Rovné (více viz
zde), letos jsme navázali a vydali se směrem ke kopci zvanému Zbuš.
Díky příjemnému počasí byla účast tentokrát hojná (22 osob) a jeden z
účastníků přijel dokonce až z Horažďovic.
Po cestě jsme si ukázali rodný domek
hudebního skladatele Miloše Smatka (1895-1974) a dozvěděli jsme se, že na
sobotu 15. 6. 2019 se plánuje odhalení pamětní desky. Pan Žitný si
pochvaloval, že se uprostřed obce pořád ještě uchovaly pořádné vzrostlé
lípy. Vyprávěl nám, jak bývalo ve starých listinách napsáno "ujednáno pod
lípou" a bylo to vnímáno jako něco, co skutečně platí. U jedné z lip jsme
změřili ve výšce 130 cm její obvod (180 cm) a odhadli věk na 120 let. Je
nutno počítat i s životními podmínkami toho kterého jedince a s tím, jde-li
o rychle nebo pomalu rostoucí dřevinu, obecně ale platí, že obvodové číslo
se dělí třemi a pak se zdvojnásobí.
Na Zbuši jsme se zabývali naopak stromky mladými, a sice borovičkami. Pan
Žitný jich tam vysázel na jednom z vhodných míst kolem 150, vozil tam pak s
rodinou na káře nádoby s vodou na zalévání, natíral Neoponitem proti okusu,
vyžínal srpem porost v okolí kmínků, zkrátka staral se, jak náleží, přesto
jich přibližně třetina uschla. S tím se u borovic počítá a sázejí se proto
poměrně hustě.
Hodně škody na jehličnanech nadělá i přes nátěr srnčí zvěř, která je jednak
okusuje, jednak na nich vytlouká parůžky, když se zbavuje lýčí. Jedna z
účastnic se s námi podělila o zkušenost, že stromky lze chránit i jinak než
nátěrem. Připevní se na ně chomáče surové ovčí vlny a srnčí je pak cítí a
bojí se přiblížit.
Na Zbuši část z nás mohla pozorovat malého štírka, který se dostal při
průchodu lesem na tričko jedné z účastnic vycházky. Pan Žitný nám ukázal
odvětvení mladého doubku - zbavil stromek přebytečných výhonů, které by
oslabovaly jeho růst. Chtěl nám tuto práci předvést, a tak porušil
pravidlo, že u většiny druhů je nejlépe ji provádět mimo vegetační dobu.
Nechal mezi námi kolovat také srp s dlouhou násadou, osvědčený, a přitom
levný nástroj k vysekávání ostružin, trávy, kopřiv apod. V obecních lesích
se vyžíná dvakrát i třikrát ročně, zatímco v LČR jen jednou, a to ještě
většinou křovinořezem podél řad, a ne kolem kmínků. Stromky pak mají málo
světla a vláhy.
Protože pan Žitný obchází se svými žáky Zbuš a Chlum při každoročním
sčítání kání, přišla řeč i na tuto aktivitu. Je několik míst, kde sčítají i
žáci sami: v okolí Mladějovic, Čejetic, Nových Kestřan, Vítkova a Sudoměře.
Další sčitatelé se inspirovali u naší strakonické ZO ČSOP, a tak se dá
říci, že náš okres přispívá k akci Buteo jako jeden z nejvýznamnějších.
Však i na místě samém jsme káni lesní slyšeli a viděli.
Obešli jsme také vápenky u lomu na Zbuši, ukázali jsme si cestu vedoucí k
Sedlině (kde je naleziště vzácného vstavače bledého), minuli jsme ohrádky s
posledními jedinci kdysi hojného hořce jarního. Okoukli jsme červené plody
kaliny, drobné kvítky zvonku rozkladitého nebo chrpy - a nastal čas se
rozloučit. Rovenský rybník tak učinil hlasem rosničky zelené. Někdo se
odpojil o něco dříve a jel domů autobusem, my ostatní jsme došli domů pěšky
přes Řepici. A tak jsme si po cestě ukazovali další pamětihodnosti a
povídali jsme o nich za barevného západu slunce až do tmy, spokojení, jak
se výlet hezky vydařil. -ah-
Výlet 4. 8. 2018 aneb Kde se dá ještě zažít
zarosené ráno?
Sepsala jsem poznámky z výletu na Šumavu, ale ráda bych je tentokrát
pojednala trochu šířeji - píšu totiž těsně po návratu od dětí z
rozžhavených Českých Budějovic, a ještě k tomu v den padesátého výročí
srpnových událostí roku 1968. Od toho se nelze jen tak odpoutat. Představte
si několik idylických hodin strávených s mužem, dcerou a roztomilým
vnoučkem, pak ostrý střih a pohled na krátce střižené velkoměstské
trávníky, jejichž stav je snad ještě horší než jinde a barva připomíná teď
na konci horkého léta spáleniště po bitvě. Nikde nikdo, vylidněno, vnucuje
se představa tanků s nepřáteli či "přáteli"... Nad tím vším se malebně
vyjímají billboardy tamních politiků s nejnovějším volebním heslem,
slibujícím více zeleně a méně betonu. Jsem první, komu by to udělalo
radost, ale ráda bych věděla podrobnosti. Vztahuje se to i na udržování té
stávající zeleně, hlavně velkých stromů, nebo vzniknou další
„revitalizované“ plácky? A čím se tam bude zalévat? Teď je nám hej,
prohloubili jsme si vrty, případně si zajedeme s cisternami někam, kde
ještě něco teče, na to jedno volební období to postačí. A dál?
Hodně politiků také mluví o
budování dalších přehrad, a to bez ohledu na cenné ekosystémy, které se na
většině z těch míst dosud nacházejí a jsou jedněmi z posledních, co vůbec
ještě máme. A lidem to dává smysl, vzhledem k tomu, že velké vodní plochy
vypadají na pohled v krajině hezky a že působí dojmem, jako by to byly
kýžené zásobárny vody. Jenže jsou to vody stojaté, a pokud není velké
ochranné pásmo, atd., pak se v takových nádržích kazí, podobně jako v
přerybněných rybnících. A ani s tou zásobou to není takové, jak to vypadá.
Jak jsme se dověděli např. v námi pořádané dubnové přednášce prof. Ing.
Hany Šantrůčkové, CSc. "Úloha tlející hmoty pro zdraví půdy a zadržení vody
v krajině", mnohem kvalitnější voda a v nesrovnatelně větším množství se
nachází v půdě, zejména v takové, která zatím není zničená suchem, chemií,
zhutněním aj. A pokud jde o stojatou vodu, ta si dokáže uchovat dobré
vlastnosti v mokřadech, rašeliništích, v malých přirozených tůňkách atd., a
tak obnova takových lokalit je nanenjvýš potřebná, jenže na billboardech se
tohle zkrátka neobjevuje. I přesto, že je to oproti přehradám mnohem
účinnější recept jak v obdobích sucha, tak za povodní.
A ještě zpátky k té vytoužené městské zeleni. Jak bude vypadat doopravdy?
Na takřka všech projektech, které v tisku i jinde vídám, bývají počítačovou
grafikou v jasných barvách vyvedené krásné, košaté stromy, ale tak nějak se
mi to nezdá, když vidím, jak jsou zároveň zadlážděné až ke kmeni. A to
dokonce i na výslunných jižních svazích. Výkresy jsou plné postaviček
procházejících se ulicemi a posedávajících na rozličných čisťoučkých
schodištích, zářících novotou... A tak si vždycky vzpomenu na fleky po
parkujících autech, prach a všemožné jiné nečistoty všude, kde to vydrželo
zářící jen pár týdnů - a připadám si jako škarohlíd, který ne a ne se
naladit na tu správnou optimistickou notu. Přitom mám pro architekty
pochopení, jsou to lidi se smyslem pro krásu a jsou mi tím sympatičtí,
nechtěla bych je posadit v létě na ty jejich „bezúdržbové“ veřejné prostory
a sama odjet na Šumavu, strouhat jim mrkvičku a říkat si, ať si to užijí.
Neudělala bych takovou zlomyslnost ani politikům, umím se vcítit i do nich
a jejich snahy zavděčit se konzumním touhám většiny voličů. Přála bych jim
všem radost a pohodlí, jenže stromům bych to přála také a je mi jich líto,
když mají růst mezi parkovišti.
Když jsme putovali v sobotu 4. 8. 2018 s naším průvodcem Ing. Josefem
Peckou po okolí Stožce, měli jsme za sebou cestu veřejnou dopravou (vlakem
a pak autobusem na trase, kde byla výluka) a před sebou travnaté pěšiny,
jejichž zeleň byla sytá a opravdová. Často si na ten den vzpomenu, když se
koupeme v Otavě, protože ta nám teče i s Volyňkou právě ze Šumavy a je to
poslední řeka, která je letos ještě splavná. A tak na ní potkáváme vodáky a
jiné spřízněné duše, vděčné za to, že zrovna u nás máme takové štěstí a že
je voda dokonce i čistá, příjemně chladná a ještě pořád plná života.
Stejnou radost z vody jsme měli i na břehu Studené Vltavy u Stožce, kde
jsme se ráchali a poslouchali při tom výklad rodilého Šumaváka, jehož
vědomosti se doplňují s osobní zkušeností a s humorem. Zavedl nás ke slavné
dřevěné kapli, pak na Stožeckou skálu, tam jsme se stočili k Dobré a k
Soumarskému rašeliništi, k Teplé Vltavě a na vlak do stanice Soumarský
Most. Viděli jsme typický horský smíšený les i blata, potěšili jsme se
relativně neporušenou přírodou i trochou mlsání (ochutnali jsme dokonce i
vlochyni, které se nesmí sníst příliš, ale jinak jedlá je), našli jsme i
přes suché počasí nějakou tu houbu, popovídali jsme si mezi sebou, a kdo
chtěl, stačil se na závěr ještě občerstvit v restauraci.
Bylo nás 18, z toho dvě děti ve starším školním věku. Jedním z hostů byl
botanik František Zima, takže se o to více určovaly druhy rostlin. Byla
jich spousta (viz seznam v závěru tohoto zápisu) a byly v dobré kondici,
tím pádem odpařovaly vodu, ochlazovaly vzduch i samy sebe a my jsme si
mohli ověřit, jak vypadá v praxi tzv. krátký vodní koloběh. Na pořádných,
vitálních rostlinách se ráno sráží rosa, protože jejich povrch je
dostatečně chladný (zatímco seschlý městský trávník zůstává i přes noc
příliš zahřátý). Dojde nad nimi ke snížení tlaku a přivolává se tak
proudění dalšího vlhkého vzduchu. To je něco, co pokládáme za životně
důležité a co funguje dokonce i v „uschlých“ lesích, ale je to silně
ohrožené všude, kam se rozšíří tvrdá turistika a jiné výdobytky civilizace.
Lesy, které přežily dlouhodobý pobyt vojsk, netrpěly cvičením těžké
techniky zdaleka tolik, jako kdyby byly vystaveny běžnému hospodářskému
využití a požadavkům těch návštěvníků, jimž původní příroda nic neříká a
představují si ji spíše jako úhledný parčík, tak jak jsou zvyklí z měst.
Buďme ale vděční za tlející dřevo a jiný „nepořádek“ v nich, protože to je
příznivé právě pro vodu a tím i pro nás všechny. -ah-
A ještě jeden zajímavý odkaz na článek:
V Budějovicích vzniká výjimecné zázemí pro výzkum vztahu mezi pudou a
vodou.
Z botanického zápisníku pana Františka Zimy.
Částečný seznam rostlin nalezených během exkurze:
Plavuň pučivá, papratka samičí, kapraď samec, bukovník kapraďovitý,
bukovinec osladičovitý, žebrovice různolistá, kapraď osténkatá, samorostlík
klasnatý, vraní oko čtyřlisté, oměj šalamounek, pryskyřník kosmatý,
žluťucha orlíčkolistá, jírnice modrá, kalina obecná, jilm drsný, silenka
dvoudomá, rdesno hadí kořen, vrba popelavá, kokořík přeslenitý, vlochyně
bahenní, řeřišnice hořká, prvosenka vyšší, dřípatka horská, vrbina obecná,
lýkovec jedovatý, tavolník vrbolistý, střemcha obecná, lupina mnoholistá,
suchopýr úzkolistý, suchopýr pochvatý, vrbovka bahenní, kakost bahenní,
čistec alpský, čistec bahenní, krabilice chlupatá, krabilice zlatoplodá,
bedrník větší, smldník bahenní, matizna bahenní, žindava evropská, zimolez
černý, chrastavec křovištní pravý, svízel vonný, plicník tmavý, černýš
lesní, pitulník horský, zlatobýl obecný, kolotočník ozdobný, řebříček
bertrám, starček německý, starček Fuchsův, starček lesní, bodlák
lopuchovitý, pcháč bahenní, pcháč různolistý, pcháč zelinný, chrpa
parukářka, věsenka nachová, mléčka zední, jestřábník hladký, jestřábník
oranžový, šípatka střelolistá, žabník jitrocelový, vodní mor kanadský,
kosatec žlutý, bika chlupatá, skřípina lesní, ostřice Buekova, ostřice
lesní, lipnice širolistá, zblochan vzplývavý, třtina chloupkatá, třtina
rákosovitá, bezkolenec modrý, sveřep Benekenův, čarovník alpský, pryskyřník
plamének...
Putování s Ing. Josefem Peckou z Kubovy Huti
do Lenory
Dne 28 července 2018 jsme se vypravili opět na Šumavu. Rozsáhlé lesní
porosty, přítomnost vody a zapomenutých zákoutí, do kterých nás zavádí
profesionální průvodce p. Ing. Josef Pecka, jsou vždy mocným lákadlem pro
všechny účastníky, kteří alespoň trochu vnímají šumavskou přírodu a
nespolehnou se na
nadstandardní vybavení a zázemí, které je možno v této části krajiny
dosáhnout. Příjemná cesta vláčkem s drobnou výlukou z Bohumilic do Lipky
utekla za povídání a pozorování krajiny rychle.
Na Kubově Huti nás již čekal náš průvodce se svým kolegou a po krátkém
úvodním slovu jsme se v počtu 18 osob vydali skrze obec k naučné stezce
Hornovltavické pastviny. Předtím, než jsme odbočili na úzkou pěšinu,
povykládal nám p. Pecka o historii vzniku Kubovy Hutě, jakožto jedné z
mnoha sklářských osad. Tamní sklárna však fungovala jen několik let.
Shlédli jsme také obnovený kříž u cesty a starou, prvorepublikovou školu.
Při vstupu na stezku jsme míjeli rozsáhlé hospodářské stavení, kde nás
zaujal polohlasitý zpěv ptactva. Ti, kteří se zastavili, mohli pozorovat
krásně zbarvené křivky obecné, které přilétaly na přírodní krmítko a
vybíraly si potravu.
Jiná část naší skupiny se shromáždila okolo našeho průvodce a vyslechla si
výklad o Hornovltavických pastvinách, které jsou vyhlášeny jako přírodní
rezervace. Hned na začátku povalové cesty si p. Pecka a botanik p. Zima
všimli nezvyklého pcháče, křížence pcháče bahenního a různolistého. Jinou
zajímavou rostlinou byl např. nález vemeníku zelenavého nebo kruštíku
širolistého. Z motýlů nás zaujal velký perleťovec stříbropásek. Úplně
nejmenším nálezem byl drobný měkkýš, kuželík tmavý.
Když jsme se vymanili z lesa a procházeli okolo opuštěných chatek, mohli
jsme pozorovat např. hojné saranče zlatavé. Louka v okolí chatek byla plná
barevných květů, z kterých především vynikly žluté úbory škardy dvouleté.
Po chvilce botanizování jsme se opět ocitli v lese. Po pár krocích nás
překvapil nález mohutného skokana hnědého, který se zřejmě schovával před
horkem v ruinách starého stavení. Z keřů byla zajímavá např. růže
převislá.
Ale to jsme již sešli z cesty a dali se procházkou skrze les. Po chvíli nám
náš průvodce a p. Zima ukázali zajímavý vranec jedlový. Rostlinu náležící k
plavuním. Na své si začali přicházet i houbaři. Nálezy hřibů a lišek se
množily. Ale také přišel zprvu drobný déšť, který nevadil při ochutnávce
borůvek. Ten však zesílil a u památníku padlých nad Horní Vltavicí již lilo
jako z konve. Lesní buky nám poskytly částečný úkryt, než se brumlání
bouřky a déšť vystěhovaly od našich hlav. Potom jsme již putovali kousek po
silnici a zastavili se nedaleko přírodní rezervace Zátoňská mokřina.
Následoval krátký čas na vyprázdnění našich chlebníků a hledání přírodnin,
např. měkkýše podkornatky žíhané (Lehmania marginata). A cesta necesta nás
vedla dál. K řečišti Teplé Vltavy. Tu jsme také násilně překonali nedaleko
jezu u Nové Horní Vltavice. Všichni účastníci zvládli řeku bez zaváhání, na
jedničku. Louka, která následovala, nás obohatila o modré květy čertkuse
lučního nebo o palčivý, ale příjemný pocit bosých nohou, protože mnozí z
nás šli bosky. Porosty husté ostřice si smlsly. Lesem jsme prošli okolo
samoty Staré Rachoty, kde jsme se zastavili krátce u kamenných božích muk a
potom ještě u rozsáhlých keřů maliníku. A to se již naše cesta chýlila ke
konci. Byli jsme v Lenoře. Někteří obtěžkáni nalezenými houbami, jiní
znavení putováním a promoklí deštěm. Všichni však byli spokojeni. Stejně
jako náš průvodce. Šumava nám opět dala kousek ze svého
bohatství.. -vh-
Z botanického zápisníku pana Františka Zimy.
Částečný seznam rostlin nalezených během exkurze:
přeslička bahenní, přeslička lesní, vranec jedlový, plavuň pučivá, papratka
samičí, bukoviník kapraďovitý, kapraď rozložená, blatouch bahenní horský,
oměj pestrý, sasanka hajní, ptačinec mokřadní, ptačinec slatinný, silenka
dvoudomá, třezalka skvrnitá, vrba popelavá, řeřišnice hořká, prvosenka
vyšší, dřípatka horská, lýkovec jedovatý.
Udatna lesní, růže převislá, kručinka německá, hrachor lesní, vrbovka
horská, vrbovka bahenní, vrbovka růžová, krabilice zlatoplodá, krabilice
chlupatá, děhel lesní, zimolez černý, kalina obecná, bez červený, prstnatec
Fuchsův, smilka tuhá, černýš lesní, zvonečník klasnatý, devětsil bílý,
starček lesní, starček Fuchsův, jestřábník hladký, škarda bahenní, kokořík
přeslenitý, lilie zlatohlavá, kosatec sibiřský, kruštík širolistý pravý,
ostřice kulkonosná, ostřice ježatá, ostřice přeslicovitá, pýrovník psí,
pcháč zelinný, pcháč bahenní, pcháč různolistý, pcháč různolistý x pcháč
bahenní, chrpa parukářka, hadí mord nízký, mléčivec horský, věsenka
nachová, světlík tuhý, sítina niťovitá, větvičník slívový...
Putování s Ing. Josefem Peckou z Lipky do
Vimperku
Putování s Ing. Josefem Peckou, profesionálním průvodcem po Šumavě má své
příznivce a účastníci se schází z různých koutů Strakonicka a přilehlého
Horažďovicka. Bylo tomu tak i 17. června 2018, kdy počátkem naší výpravy
byla jako po několikáté obec Lipka. Cestou pak nedaleko Michlovy Huti,
podél řeky Volyňky, pod vrchem V Lovčím k PR Radost, dále k samotám Na
Radosti a drobným proplétáním pod vrchem Jilmovou a Vodníkem jsme se
objevili ve Vimperku.
Trasa byla opět hned po výletu popsána účastnicí Evlou Legátovou, takže
dále pokračuje zápis jejími slovy.
Včera jsme se zúčastnili výletu ZO ČSOP Strakonice do šumavské divočiny s
profesionálním průvodcem panem Ing. Josefem Peckou. Vycházeli jsme z Lipky.
Byl s námi botanik pan František Zima, a díky tomu jsme za celou cestu
viděli hodně zajímavých rostlin (např. hadí mord, kokrhel luštinec,
odkvetlý prstnatec májový, kruštík širolistý, žluťuchu orlíčkolistou, chrpu
parukářku, kamzičník rakouský, kuklík potoční, mléčivec alpský a vítod
nahořklý). Šli jsme mimo značené cesty. Jedna z prvních zastávek byla pod
Michlovou Hutí, kde byl
vynalezen nový postup výroby českého skla. Zde jsem fotila přástevníka
jitrocelového a zobonosce kopřivového. Podél Volyňky jsme šli lesem, rostly
zde i "pravé hřiby". Na křižovatce s řopíkem jsme opustili Volyňku a
pohybovali se v blízkosti Brložského potoka. Směřovali jsme k PR Na
Radosti. Objevili se svižníci polní, mě potěšil silně ohrožený slíďák
dřevomilný (samička s kokonem) a pod kůrou byla také můra lesknačka
rudokřídlá (název dle biolibu blýskavka ořešáková). V oblasti PR Na Radosti
našel pan Hrdlička v louce samičku kobylky Kraussovy (není v červeném
seznamu, ale viděla jsem ji poprvé). Došli jsme ke kapli Nejsvětějšího
srdce Ježíšova, u které nám pan Pecka podal výklad o místní historii, na
odpočívadle seděla píďalka běločárník smrkový, dále cestou byl další
běločárník - dříve bukový, podle biolibu b. habrový. Pozoruhodná byla
housenka hranostajníka (přibližné určení h. osikový). Nad Vimperkem nás
zastihla dešťová přeháňka. Narozdíl od zbytku naší party jsme jeli autem,
tak jsme se po delším hledání občerstvili v hospodě. Jako suvenýr jsem
našla před hospodou v pavučině mrtvého brouka kousavce dvoupáskovaného
(Rhagium bifaciatum), kterého považuji za "typického šumavského brouka".
Velké poděkování patří manželům Hrdličkovým, panu Peckovi a panu Zimovi.
Výlet se nám moc líbil, viděli jsme mnohem víc, než se vejde to této
zprávy. Pozdrav posílá Eva Legátová s rodiči
Z pozorování, které jsem společně s Evou Legátvou učinil, je možno uvést
následující:
Niva řeky Volyňky:
Měkkýši: jantarka obecná (Succinea putris), vrásenka pomezní
(Discus ruderatus), slimáček polní (Deroceras cf. agreste),
plžík žlutý (Malacolimax tenellus), slimák popelavý (Limax
cinereoniger) + bíle zbarvený jedinec, plzák hajní (Arion
silvaticus), plzák hnědý (Arion fuscus), plzák nejmenší
(Arion intermediatus), slimáčník táhlý (Semilimax semilimax),
keřovka plavá (Fruticicola fruticum), vlahovka narudlá
(Monachoides incarnatus), žihlobytka stinná (Urticicola
umborusus), srtnatka chlulapá (Trochulus hispidus), plamatka
lesní (Arianta arbustorum).
Určená saranče ze zastavení na jídlo: saranče zlatá (Chrysochraon
dispar)
Obojživelníci: skokan hnědý (Rana temporaria) - pulci v kolejích po
technice v lese.
Jižně od PR Radost:
Měkkýši: jantarka obecná (Succinea putris), sítovka suchomilná
(Aegopinella minor), keřovka plavá (Fruticicola fruticum)
Okolí PR Radost + lesní cesta:
Motýli: bělásek zelný, bělásek ovocný, batolec duhový, babočka kopřivová,
perleťovec dvanáctitečný, okáč luční, soumračník rezavý.
Loučka JV za samotou Na Radosti: bělásek zelný, modrásek lesní, soumračník
rezavý, okáč prosíčkový.
Samota jihovýchodně od Na Radosti:
Měkkýši: uchatka toulavá (Radix labiata) v kolejích po technice
Obojživelníci: ropucha obecná (Bufo bufo) - pulci.
-vh-
Putování po okolí Čejetic a
Mladějovic
Dne 5. května 2018 se konala vycházka s botanikem p. Františkem Zimou po
okolí Čejetic a Mladějovic. Poznatků a pozorování bylo zaznamenáno mnoho.
Ale protože první informace o proběhlé akci přijde vždy od Evy Legátové,
které se většiny akcí účastní, je popis výletu dnes přenechán na ní. Viz
dále.
Dnes jsme se zúčastnili výletu ZO ČSOP Strakonice do PR Míchov. Dojeli jsme
vlakem do Čejetic. Zde byl na nádraží pod prknem tesařík fialový. Botanici
pan František Zima s Radimem Pauličem nás po celý výlet seznamovali se
zajímavými rostlinami - např. na nádraží rostl hořčík jestřábníkovitý. U
rybníčku v Čejeticích byla např. sítina sivá a blatěnka vodní, na rumišti
za obcí mochna norská, blín černý
a bolehlav plamatý a u pole barborka přitisklá. Bohužel šidélko větší mi
uletělo. Ve strouze žily uchatky toulavé. U rybníků rostlo několik druhů
ostřic např. dvouřadá, měchýřkatá, liščí a vyvýšená. Zajímavý byl také
pryskyřník zlatožlutý a violka psí. Nechala se ode mne vyfotit jedna
cizopasná včelka nomáda (další druh se mi už přemluvit nepodařilo). Mám
radost z pestřenky chlumní, protože jsem ji viděla prvně (zbarvením se
podobá robustnější pestřence prosvítavé a příbuzná je pestřence horské).
Přes Mladějovice jsme nakonec dorazili do PR Míchov, kde jsme měli sraz s
dvěma mykology: panem Liborem Hejlem a panem Martinem Bartůškem. Cestou na
místo setkání s nimi jsme nalezli pouze třepenitku svazčitou/makovou,
choroš zimní (brvitý) a houževnatce tygrované. Mykologové nám ukázali
outkovku Trogovu (roste na osikách), pórnovitku drobnopórou, dřevomor a
větvovku. Na houby je sucho, ale dal se najít ještě např. starý sírovec,
troudnatec kopytovitý, síťkovec dubový, pevník rezavý a anýzovník vonný (v
cíli v občerstvovně na vlakové zastávce v Sudoměři na vrbě síťkovec
načervenalý). Prošli jsme PR Míchov, kde pan Hrdlička zaznamenal řadu
obojživelníků (např. kuňku obecnou a skokana skřehotavého). Předvedly se
nám i dvě užovky obojkové. Z rostlin se zde vyskytovaly např. zvonečník
černý, pryšec sladký a lilie zlatohlavá. Perleťovec i vážky mi uletěli.
Zajímavostí by bylo ještě hodně, ale nakonec musím zmínit občerstvovnu u
vlakové zastávky v Sudoměři (pivo, káva, nanuky). Byla zde jedna píďalka a
díky panu Hrdličkovi jsem si poslechla také zpěv slavíka obecného. Ve vlaku
seděl tesařík polokrový. Poděkování patří Hrdličkům, panu Františku Zimovi
a panu Hejlovi a Bartůškovi.
Pozdrav posílá Eva Legátová s rodiči
Z pozorování, které jsem učinil je možné uvést následující:
Kromě uchatky toulavé u Čejetic se vyskytuje ve strouze v blízkosti rybníku
Trnova levohrotka ostrá. Biotop je to skoro smrtelný. Po lovení mně na
rukou ulpělo něco, co připomínalo pachem Chloramin.
Rybník Jordánky v Čejeticích je plný pulců skokana zeleného (Pelophylax kl.
esculentus) + dospělec. Opět jedna sinicová anomálie, kde tyto žáby dokáží
přežít.
U rybníku Starého jsem nafotil bahňáka. S 50% pravděpodobností, po
posouzení s foto, literaturou a pozorováním zřejmě jespák šedý. Ale určení
vzhledem ke kvalitě foto, velmi nejisté.
Pozorováni u lokality V Číšti luňáci červení. Zapsáno na stránky ČSO.
Mladějovice - rybník Osek naproti PR Míchov, kuňka obecná, skokan
skřehotavý.
Mladějovice - centrum PR Míchov - potok - kuňka obecná, skokan
krátkonohý.
Mladějovice - centrum PR Míchov - lesní cesta - užovka obojková.
Mladějovice - centrum PR Míchov - lesní cesta - skokan štíhlý.
Mladějovice - rybník Nedvědice, kuňka obecná, skokan krátkonohý - hlas.
Ražice - západně od rybníku Miska 6x čejka chocholatá.
Sudoměř - rybník Potočný - slavík obecný - zapsán do nálezové databáze
ČSO.
Sudoměř - obilné pole naproti zastávce ČD 3x moták pochop - na Birdlife
jsem jej neuvedl. Nechtěl jsem se vrhnout do debaty, zda samec, samice,
juvenil a pod. Ale focený jedinec byl samec. Zbývající 2 jsem řádně
neodpozoroval.
Mírnou radostí je od nádraží ČD v Čejeticích - krásně skvrnitá svinka
(Armadillidium versicolor).
Tolik moje maličkost s drobnou troškou do pozorování. -vh-
Návštěva na zahradách v
Rudolfově
V březnu minulého roku jsme se připojili ke sbírce na podporu vzniku nových
komunitních zahrad v Rudolfově poblíž přírodní zahrady Anastazie (viz
zde), pak jsme se tam vydali v rámci výletu pro veřejnost a pomohli
jsme při zakrývání části pozemku slámou, aby se potlačily nežádoucí
rostliny a bylo snazší zavést jiné. Na sobotu 28. 4. 2018 jsme si
naplánovali tentýž cíl, a tak jsme se vlakem a autobusem MHD dopravili na
zastávku Na Americe, odkud je po cestě k zahradě Anastazii hezký rozhled a
už samo putování příjemným městečkem se zahrádkami a rybníkem je hezké a
zajímavé.
Nejdříve jsme se zastavili na zahradě paní Pokorné, která se zná s jednou z
našich účastnic a také nás pozvala. Paní Pokorná nám ukázala mnoho květin i
dalších sazenic. Je to zahrada klasická, ale je tam pořád ještě hodně
stromů a příznivé prostředí. Zajímavostí byly prázdné otevřené PET-lahve
zapuštěné do jedné třetiny tu a tam do země. Hučí v nich vítr a odpuzuje to
prý spolehlivě krtky.
Pozn. U Královského rybníku zaznamenán výskyt skokana štíhlého (Rana
dalmatina).
U Kovářových v Anastázii jsme se rozdělili, někdo si (s naším komentářem a
pak i sám) vše prohlédl a pak už se sám dopravil do Českých Budějovic za
dalšími svými zájmy, někdo po procházce zahradou a seznámení s postupy
blízkými přírodě přiložil ruku k dílu při brigádě - pro budoucí komunitní
zahrady se už začal budovat společný rybníček a bylo potřeba vozit kolce s
pískem. Vysypával se na dno připravené jámy, rozhraboval a válcoval. Dno se
pokryje netkanou textilií, fólií a zase netkanou textilií, na to přijde
hlína a po krajích přepravky se zakořeněnými vodními rostlinami. V nádržce
nebudou ryby, což je velmi podstatné, protože by zkazily vodu, kdežto
nerušení obojživelníci jí prospějí, tak jak je to vidět u Kovářových.
V samotné Anastazii se všem velmi líbilo, a to i dětem, které ale nepatřily
k naší skupině. S námi bohužel tentokrát žádné nebyly a i jinak byla účast
dost slabá (9 osob), což bylo zřejmě dáno až příliš příjemným počasím,
které lákalo na nějaká atraktivní místa, kdežto v Rudolfově už skoro každý
byl a lidé pak zřejmě mají pocit, že zde mají "splněno" a hledají něco, co
ještě neznají. Přitom zahrada se mění neustále, doslova každý den, podle
počasí atd. Na Hornické muzeum, kam jsme se také chystali, už nedošlo,
protože každý se držel raději venku. Cesta zpátky proběhla stejně jako
cesta tam, tj. prostřednictvím MHD a pak vlakem.
Při práci jsme se blíže seznámili mj. i s archeologem, který se zabývá
např. i nálezy u nás u Rovné na Sedlině. A tak bylo při nakládání písku o
čem povídat. Cítili jsme se v činorodé partě tak, jako bychom se s
ostatními znali už dávno. A v takovéto vzájemnosti je právě smysl
komunitních zahrad. Už se těšíme, až tam přijedeme zase někdy za čas a
uvidíme další pokroky.
-ah-
Sčítání kání a jiných ptačích
dravců
Dne 18.03.2018 jsme po delší časové odmlce zopakovali naši kdysi oblíbenou
vycházku zaměřenou na sčítání ptačích dravců. Trasa byla stejná jako před
lety a dalo by se napsat, že i dravci byli tam kde jsme je vídávali. Jen
tento rok byl obohacen o některé dříve nepozorované ptačí druhy jako např.
čejky chocholaté nebo čírky obecné a modré. Ale více popisuje opět Eva
Legátová v následujcích řádcích.
Dnes jsem se zúčastnila výletu ZO ČSOP Strakonice vedeného manžely
Hrdličkovými a spojeného s celorepublikovým sčítáním kání BUTEO. Už cesta
vlakem byla zajímavá. Rychlík z Plzně měl kvůli výluce na trati 10 minut
zpodění, a jen díky tomu jsem mohla v 11 hodin pozorovat v Horažďovicích
předměstí poletujícího luňáka červeného, dravce s vykrojeným ocasem do V.
Ze Strakonic jsme z vlaku zahlédli čejky chocholaté, husy velké a jednu
káni lesní. V Radomyšli jsme prošli centrem s dvěma katalpami v lokalitě Na
rybníčku. Připomněli jsme si také dům Josefa Kováře, nálezce rukopisu
Zelenohorského (štěstí mu nález nepřinesl). Kolem rybníku Vražda jsme šli
lipovou alejí ke kostelu sv. Jana Křtitele. Vzhledem k nízkým teplotám se
po zdi kostela proháněly jen stínky skvrnité. Lipová alej pokračovala až k
lesíku, v kterém jsme navštívili židovský hřbitov, kde by měl být pohřben
dědeček spisovatele Franze Kafky. Na zídce hřbitova zimovala slunéčka
planetky čtyřskvrnné. Prošli jsme se okrají Radomyšle a cestou si opakovali
poznávání stromů. Z bezobratlých jsem zaznamenala jen jedno slunéčko
východní. Za Radomyšlí jsou u cesty dva zajímavé kamenné kříže, které
nejsou "smírčí". Zastavili jsme se u rybníčku s kapličkou sv. Mikuláše, kde
žije minimálně 5 druhů obojživelníků. U božích muk jsem nahlédla pod kůru
borovic - byli zde pavoučci listovníci ploší, běžník plochý a křižák
podkorní. Na kraji Domanic jsme viděli nejprve 8 čejek chocholatých. Na
Horním řepickém rybníku bylo živo - po ledě pobíhali konipasi bílí ad. (též
rehek domácí). Nejvíce nás však překvapilo hejnko 8 čírek obecných. Už při
jejich přeletu bylo vidět, že jsou menší než přítomné kachny divoké. Pan
Marek Jindrák měl dobrý dalekohled, a tak jsme mohli obdivovat krásné
zbarvení hlavně samečků kachniček čírek. Zajímavou krajinou jsme doputovali
až do Strakonic. Celkem jsme viděli 3 káně. Výlet se mi velice líbil, velké
poděkování patří manželům Hrdličkovým.
Eva Legátová
Výlet do Týna nad Vltavou a návštěva
přírodovědného muzea Semenec
Dne 17.02.2018 se konal výlet do Týna nad Vltavou. Na nádraží se nás sešlo
celkem deset. Počasí bylo chladné, obloha zatažená, ale nám to příliš
nevadilo. Těšili jsme se do přírodovědného muzea v Semenci. Cestou přes Týn
nad Vltavou jsme přešli zajímavý železný most přes Vltavu, prohlédli si
staré uličky města a
vydali se k rozhledně nad městem. Během putování jsme mohli pozorovat v
jedné z ulic několik stromů druhu dřezovec trojtrnný nebo si všimnout
dřevních hub hned u vchodu do stanice. Vlastní prohlídka muzea byla milá.
Vše je nápaditě uspořádáno a kolekce jehličnatých stromů, zejména borovic
je jedinečná.
Zajímavá je též geologická expozice, která je tvořena horninami z okolí
Týna nad Vltavou.
Vnitřek muzea skrývá také např. historii výsadby zeleně ve městě a pohled
do činnosti spolků a jedinců, kteří se do této věci zapojili. Po ukončení
prohlídky každý ze skupiny měl svůj vlastní program. Ale závěr byl na
autobusovém nádraží, kde jsme se opětovně sešli. Podrobný zápis napsala Eva
Legátová a ten je zachycen v následujích řádcích.
Dnes jsem se zúčastnila výletu ZO ČSOP Strakonice vedeného manžely
Hrdličkovými do Týna nad Vltavou. Naše desetičlenná parta cestovala vlkem
do Číčenic a pak autobusem do Týna. Z autobusového nádraží jsme přešli
Vltavu po mostu z 19. století a zastavili se chvíli na náměstí. V domu U
modré hvězdy byl v roce 1970 v komíně nalezen poklad z renesanční doby.
Městské muzeum sídlí v zámku pražských arcibiskupů, ale bylo zavřené včetně
íčka. Cílem našeho výletu bylo muzeum Semenec kousek od rozhledny a soutoku
Vltavy s Lužnicí, kde na nás čekala paní průvodkyně Mgr. Barbora Šímová.
Prohlédli jsme si nejprve venkovní expozice - geologické exponáty,
arboretum 29 druhů borovic, různé ekosystémy z jihočeské přírody. Borovice
jsou v arboretu rozděleny podle světadílů, z kterých pocházejí. Zaujaly mě
šišky amerických borovic, protože čekají na stromě, až je otevře požár.
Vnitřní expozice je věnována pravěku. Ve vzduchu zde číhá ptakoještěr,
hlídající své hnízdo s vejcem. K vidění jsou všechny možné fosílie, např.
koprolity (zkamenělý trus) pramloka. Po prohlídce muzea jsme se podívali k
soustavě retenčních nádrží Hlinka, ráji pro obojživelníky. Jednu nádrž
obývaly uchatky nadmuté. Prošli jsme lesíkem, kde pod borovou kůrou seděli
běžník plochý a listovník podkorní. Byli jsme se podívat u divadla s
otáčivým hledištěm a pozůstatky hradu. Pod náměstím jsme zašli na hřbitov,
zde jsme viděli hrob loutkáře Matěje Kopeckého. Nakonec jsme se občerstvili
v cukrárně na náměstí a vydali se na cestu domů. Výlet se mi velice líbil,
byla prima parta a poděkování patří Hrdličkům.
Eva Legátová
Výlet k buku Josefa Velenovského u Čekanic a
do okolních lesů
Občas neškodí nechat stranou zájmy veřejnosti a nemyslet při plánování
výletu přednostně na to, co by se tak komu ze stálých nebo pokud možno i
nových účastníků mohlo zamlouvat. Přece i organizátoři si občas mohou
splnit nějaké to svoje vlastní přání a doufat, že ostatní se s radostí
přidají. Takhle vznikl náš první výlet roku 2018 - putování po okolí
Čekanic v sobotu 21. 1. Někdo zná tyhle končiny třeba proto, že měl někdy
dítě na táboře na Chvalově, někdo se potápěl v mačkovském lomu, někdo
navštívil sedlickou oboru (třeba zrovna s námi, když jsme kdysi objížděli
autobusem různá méně známá nebo běžně nepřístupná místa), cyklisty možná
láká projet se sem tam kolem Bratronic a zavzpomínat na závodníka
Christiana Battagliu a jeho sestru Blanku... to všechno je zajímavé i pro
nás, ale hlavně máme tuto část Strakonicka spojenou se jménem profesora
Josefa Velenovského (22. 4. 1958 Čekanice - 7. 5. 1949 Mnichovice). Četli
jsme jeho Obrázky a některé kapitoly i z jeho dalších knih, hodně jsme toho
o něm slyšeli od botanika Václava Chána a až se nám povede na to najít čas,
chtěli bychom se s jeho dílem seznámit ještě podrobněji.
Je už dnes víceméně zapomenutý, což je částečně dané jeho kontroverzními
názory, jednak tím, že přírodověda, v které vynikal, není tak dalece
ceněnou oblastí zájmu, aby byly její výrazné osobnosti všeobecně známé. Co
alespoň trochu pomohlo dostat jeho jméno do povědomí veřejnosti, to bylo
rozhodnutí pojmenovat po něm památný buk z rozcestí poblíž Rošické
studánky. V roce 2003 získal 4. místo v soutěži Strom roku a psalo se tehdy
o něm i o kapličce pod ním, na internetu se dala najít fotografie (viz
zde
nebo pozdejší z roku 2009 zde) a mluvilo se o něm i ve
školách. Teď už není v tak dobrém stavu jako tehdy, ale pořád ještě budí
velkou úctu a říkali jsme si, že by bylo dobré jej s dalšími účastníky zase
po čase navštívit.
Sešlo se nás devět, což nás mile překvapilo. Vzhledem k čerstvé nadílce
sněhu jsme totiž pesimisticky čekali, že kdo je choulostivý, ten zůstane
radši doma, zatímco ti otužilejší s nadšením vyrazí někam na Šumavu na
běžky a obyčejná procházka pro ně nebude dost lákavá. Dorazili ale
Legátovi, šumavský průvodce pan Pecka a ještě pár dalších spřízněných duší
a s veselou náladou jsme se přesunuli vlakem do Mačkova, odkud vede směrem
na jih silnice do Čekanic. Je málo frekventovaná, a tak se po ní šlapalo
dobře. Brzy, po necelých 4 km, jsme byli u zastřešené studánky schované po
pravé straně mezi stromy. Odtud je to už jen kousek ke kapličce Navštívení
Panny Marie a k buku.
Ať se na ně
člověk dívá z které chce strany, má se čemu podivovat - strom totiž vypadá
nejlépe zezadu, od Mačkova, zatímco stavba pod ním vyniká z čelního
pohledu. Pozoruhodné jsou detaily, například zával ve tvaru srdce na kmeni
buku, stejně jako pohled do dálky do poklidné krajiny s alejí, poli a lesy.
Pověděli jsme si o tom, jak byl v roce 1813 mladý baron Alois Helversen
těžce raněn v boji a v roce 1815 nechal kapličku postavit na znamení vděku
za své vyléčení. Podrobně se o tom lze dočíst např. zde. Z
autorů, kteří o tomto místě napsali, stojí za to zmínit hlavně Ladislava
Stehlíka a jeho Zemi zamyšlenou.
Samozřejmě jsme si během dne průběžně vyprávěli i o Josefu Velenovském.
Ukázky z jeho krátkých zamyšlení z knihy Obrázky jsme nechali kolovat už po
cestě ve vlaku a potěšilo nás, že vzbudily zasloužený ohlas. Co překvapilo
účastníky výpravy asi nejvíce, to byly autorovy ilustrace. Nemusel by se za
ně stydět ani profesionální výtvarník, a přitom J. Velenovský byl především
vědcem - světově uznávaným botanikem a mykologem. Kromě toho byl i osobitým
myslitelem, jehož poznatky překračovaly běžnou zkušenost a zasahovaly i do
tajemných mystických sfér, o čemž svědčí jak některé kapitoly z Obrázků
(1928), tak hlavně oba díly jeho "Přírodní filosofie" z let 1920 a 1922. Na
jednu stranu to byl vážený profesor (a to na UK, v letech 1892 - 1827),
který založil Botanický ústav a řídil tamější botanickou zahradu, působil
velmi úspěšně i v cizině a dosáhl významných badatelských výsledků, na
druhou stranu některé jeho názory vzbudily velké rozpaky a mnohé z nich
vyslovený odpor. Josef Velenovský ale vycházel z praxe, z vlastních
zážitků, vše měl dle svého mínění důkladně ověřeno, a tak mu bylo proti
mysli se nechat většinovým míněním nějak ovlivnit nebo dokonce zviklat. Zdá
se, že spojení jeho jména s houževnatým bukem, vzdorujícím vysokému věku i
náročným podmínkám, je opravdu příhodné.
Od kapličky jsme pokračovali směrem na Jindřichovice po lesní cestě, a
ačkoliv bylo nasněženo, neměli jsme s tím žádnou potíž. Naopak, obdivovali
jsme krásu listnatých i jehličnatých stromů, která na bílém pozadí vynikala
snad ještě lépe než v jiných ročních dobách. To platilo hlavně o obrovitém
dubu na kraji lesa a o několika bucích, které jsou mladší než ten u
kapličky, ale také už hodně pamatují a mezi ostatními stromy u cesty
vynikají vzrůstem i krásou.
Po chvíli jsme se stočili na jih a prošli jsme Čekanice, kde jsme
obdivovali hlavně budovu klasicistního (původně renesančního) zámku. Je
hezky opravený, ale co se nám nelíbilo, to byly nešetrně ořezané stromy v
jeho zahradě. Ukázali jsme si také kapličku a lihovar, na jehož komíně je
čapí hnízdo. Cestou k Sedlici jsme míjeli rybníky Ovčín, Starý čekanický a
Mokrý, ale protože jsme chtěli stihnout dřívější spoj, už jsme se moc
nezastavovali a hlídali jsme si čas. Příležitostí k přírodovědnému bádání
bylo i tak po celou dobu výletu mnoho a Eva Legátová objevila nejdříve
larvu dlouhošíjky (pod kůrou borovice u kapličky Navštívení Panny Marie),
potom v lese na zemi sněžnice lesklé a na borovici běžníka plochého,
skálovku a slunéčko osmnáctiskvrnné. Radost jsme měli i z kulíška
nejmenšího, který seděl na špičce jednoho z lesních stromů a rýsoval se
proti obloze. Můj muž ho nejen zaznamenal, ale i vyfotografoval a upozornil
na něj nás ostatní. V tom je jedna z hlavních výhod putování ve skupině, že
víc očí víc vidí a víc hlav víc ví. Chovají-li se všichni účastníci tiše,
může nás být třeba i hodně, aniž by byl někdo z nás rušen ve svém klidu a
soukromí. A stejně tak okolní příroda takovouhle ukázněnou společnost
ochotně přijme a předvede své divy, na které se pak doma nad obrázky a
zapsanými poznámkami hezky vzpomíná.
Do pozvánky na tuto akci jsme napsali, že bude naším poděkováním za celý
uplynulý rok a že si naplánujeme, co by nás těšilo v tom novém. Počítáme s
tím, že budeme zase podnikat cesty do krajiny, čistit budky, zúčastňovat se
jednání o stromech ve městě, zachraňovat obojživelníky při jarním
rozmnožovacím tahu, likvidovat netýkavku malokvětou na Kalvárii a na
Podskalí, pečovat o zasazené stromky, pomáhat při Veget Festu, chodit na
přednášky, na farmářské trhy, na kurzy veganského vaření, věnovat se dětem
ze spolku Ledňáčků... tak jako každý rok. Z témat, kterými se chceme
zabývat přednostně, se teď na začátku roku soustředíme na lepší porozumění
vlastnostem zdravé úrodné půdy a podmínkám, které pro svou dobrou kvalitu
potřebuje. Domluvili jsme za tím účelem dvě přednášky za sebou a návštěvu
Přírodovědného muzea Semenec, a pokud se to podaří, bude následovat cesta
do Rudolfova, kde se nachází nám dobře známá vzorná zahrada Anastazie a od
loňska v jejím okolí vzniká ještě i několik dalších.
Cesta čistou, zasněženou krajinou, to byl 21. 1. ten pravý sváteční zážitek
a naladil nás na všechny další, které letos chceme společně zažít. Budeme
rádi, pokud se budou naši příznivci scházet v hojném počtu a každý přivede
ještě další přátele a známé, abychom měli možnost dělat toho pro ochranu
přírody více a lépe. I když si to většinová společnost příliš neuvědomuje,
je to opravdu nutné. A opravdu platí, že záleží na každém z nás.
Seznam autorů: ah - Alena Hrdličková, el - Eva Legátová, jj - Jan Juráš,
js - Jitka Svobodová, vh - Vilém Hrdlička.