Rok 2002.

    Stejně jako před rokem, vypravili jsme se i tentokrát po začátku dubna na Ryšavou, protože v tuto dobu jsou v plném květu podléšky, fialky a sasanky, rozkvétá zimostrázek alpský, lecha jarní, bažanka a ostřice a zbytky květů můžeme vidět na lýkovcích. Sešli jsme se v úterý 9.4. v počtu 15 účastníků. Někteří z nás procházeli tato místa s panem Chánem už poněkolikáté, takže jsme si vybavovali jména rostlin i komentář z dřívějška. Také v zápisech z procházek už bylo povídání z Ryšavé podrobně zaznamenáno, a to v různých ročních obdobích, protože tuto lokalitu navštěvujeme na jaře, na začátku léta i na podzim. Letos jsme ale nešli obvyklou cestou po hřebeni až dolů k rozcestí. Odbočili jsme z ní na vrcholku kopce doprava, abychom si mohli ukázat paseku na severním svahu. Před několika měsíci se zde kácelo, protože nekvalitní smrky mají být nahrazeny původní dřevinou - bukem. Pan Chán nás už dříve upozorňoval na to, že smrk se na teplý vápencový svah vůbec nehodí a že je to na jeho špatném stavu vidět. Nyní jsme si mohli na pařezech ověřit, že opravdu byla většina stromů zničená hnilobou. Při svozu dřeva bohužel došlo i k poškození porostu, takže např. ubylo keřů lýkovce, ale několik jsme jich přecejen našli.
     Některé smrky na severním svahu ještě zůstaly a v místech, kde rostly hustě, jsme viděli, že zastínění nedovoluje přežití žádných rostlin. Jen o několik metrů dál byl les řídký a pod stromy bylo úplně modro, protože tam kvetly podléšky. Správně se tato milá květinka jmenuje jaterník trojlaločný. Slovo podléška původně znamenalo "pod lískou" a i z toho je vidět, že je to rostlina listnatých lesů. Kvete časně zjara, protože musí stihnout krátké období před olistěním. Hezkou barvu má také bažanka. Květy jsou nenápadné a v této době teprve rozkvétají, ale listy mají svěží hráškově zelenou barvu, takže porosty bažanky byly zdaleka viditelné.
    Viděli jsme, že lípy a břízy začínají rašit, hlohy jsou už docela hezky zelené a třešně mají poupata, zatímco zimolez pýřitý už je úplně olistěný a střemcha se už stihla olistit i nasadit na květy. Buky a duby zatím neraší a mají v koruně ještě zbytky loňského listí. Řekli jsme si, jak si můžeme usnadnit rozpoznávání dubu letního a zimního. U dubu letního vidíme u stopky hned na kraji listu lalůčky, u zimního jsou okraje směrem ke stopce skosené. Pro lepší zapamatování se říká, že dub letní má pumpky a dub zimní má lyžařské šponovky. Pan Chán nám vyprávěl o jednom svém příteli, který se z okna dívá na svah porostlý buky a na jaře vždycky číhá na jejich probuzení. Někdy je bučina ještě večer šedá a ráno už zelená, jak náhle rašení začíná.
    Trnky zatím nerozkvetly, ale je na nich vidět, že to bude co nevidět. Existuje vědní obor zvaný fenologie, který se rašením dřevin zabývá a jehož poznatky se využívají při studiu podnebí té které krajiny. Právě trnka má pro fenologii velký význam, protože se vyskytuje skoro všude a je snadné sledovat a porovnávat, kdy a kde rozkvétá.
    Pan Chán si vzpomněl na věhlasného českého entomologa dr. Obenbergera, který pokládal dobu kvetení trnek za nejhezčí část jara. Když už na dr. Obenbergera přišla řeč, dozvěděli jsme se i o jeho práci v Národním muzeu a o jeho knihách. Nejvíce se nám ale líbila zmínka o jeho mapě, kterou nosil s sebou do přírody. Měl u ní různé vědecké poznámky, ale kromě toho ji měl vylepšenou i o záhadné různobarevné značení, kterému ostatní přírodovědci nerozuměli. Byly to totiž zakreslené  "pivní stezky", podle kterých pan profesor po práci hledal cestu ke svým oblíbeným hospodám, podle toho, kde se zrovna nacházel a na jakou značku piva měl chuť...
    My jsme po naší procházce měli chuť spíš na horký čaj, protože počasí bylo v posledních dnech sice slunečné, ale přitom pořádně studené. I tak jsme byli rádi, že jsme se po zimních měsících zase sešli a že nás čekají další společné akce. Tu nejbližší jsme si domluvili hned na příští úterý, protože ve štěkeňském parku rozkvetly dymnivky a byla by škoda se na ně nepodívat.

    Na úterý 16.4. jsme si naplánovali výlet do parku u štěkeňského zámku. Dovezl nás tam mladějovický autobus, který odjíždí ze zastávky pod restaurací Hvězda (Ellerova ul.). Vystoupili jsme na Dobré Vodě, popošli ještě několik metrů směrem ke Štěkni a po levé straně silnice jsme našli branku vedoucí do parku. Ocitli jsme se v té jeho části, která je vzdálená od zámku a je asi celkem málo navštěvovaná, protože původní cesty už skoro nebyly znatelné. Procházet se tudy dalo ale dobře, ačkoliv nás bylo skoro 30. Pohybovali jsme se opatrně mezi sasankami, fialkami a plicníky a dívali jsme se po stromech, mezi kterými převládaly duby a lípy. Kromě nich jsme viděli i jasany, buky, javory, jeřáby apod.
     Pan Chán nás upozornil, že prostředí tohoto anglického parku připomíná původní listnaté lesy, které byly dříve typické pro naši krajinu. Známe takové háje i jejich typickou květenu z našich předchozích procházek, ale tentokrát jsme se seznámili s květinou, kterou bychom jinde na Strakonicku nenašli. Jedná se o dymnivku, která patří mezi rostliny makovité. U nás se vyskytuje jiný její druh, dymnivka bobovitá (např. na Podskalí), ale ve Štěkni roste dymnivka dutá. Toto jméno dostala podle toho, že má dutou podzemní hlízku (cibulku). V parku ji před 2. sv. válkou vysela jedna z řádových sester ze štěkeňského zámku. Přivezla semena ze západních Čech a měla jich plnou krabičku od zápalek. Od těch dob se porost dymnivek ještě sám rozšířil, takže teď jsme viděli v trávě pod stromy záplavu růžových a bílých květů a cítili jsme silnou vůni už na dálku. Kdyby svítilo slunce, vynikla by jejich krása ještě více, ale na druhou stranu jsme mohli být rádi, že bylo počasí v posledních dnech zamračené a chladné. Jinak bychom totiž mohli propást pravou chvíli, kdy jsou dymnivky v plném květu. Hájová květena si musí s odkvětem pospíšit, protože jakmile se olistí stromy, neměla by už dost světla.
     Viděli jsme, že lípy už raší, javory mléče už kvetly svými drobnými zelenými květy a obrovské lepkavé pupeny jírovců (lidově kaštanů) už také pukaly. Buky, duby a jasany se ještě neprobudily, zato třeba hlohy a hlavně zimolezy a meruzalky byly už úplně zelené. Viděli jsme také okrasný keř mahon, který měl plno jasně žlutých květů. Na kmenech některých stromů byly přichyceny liány popínavého břečťanu.
    V blízkosti zámku jsme obdivovali statné letité duby.  Jeden z nich je zvláštní tím, že má spodní větve skloněné až úplně k zemi. Některé se dokonce o zem opírají a svým koncem se ještě velký kus "plazí" v trávě.
    Pan Chán nám vyprávěl o historii štěkeňského zámku a také řadu zajímavostí ze života Karla Klostermanna, který v něm na sklonku svého života bydlel a v roce 1923 zde ve věku 75 let zemřel. Velmi stručný popis historie štěkeňského zámku jsme zařadili do místopisné části těchto stránek pod písmeno "S".
     Bohužel jsme měli málo času, protože jsme chtěli stihnout zpáteční autobus v 18.01 hodin. Obešli jsme zámek a kostel sv. Martina a vraceli jsme se po silnici na Dobrou Vodu. Po pravé straně u zdi jsme viděli svěže zelené listy kerblíku, což jsme nepokládali za nic zvláštního. Pan Chán nás ale upozornil, že to není obyčejný kerblík, kterého je všude plno. Vybídl nás, abychom přivoněli k rozemnutým listům a když jsme ucítili vůni podobnou anýzu nebo fenyklu, vysvětlil nám, že se jedná o dnes již vzácný druh zvaný kerblík třebule. Býval vysazován jako koření a v našem okolí se s ním setkáme už jen ve Štěkni, v Bechyni, na Zvíkově a na Orlíku, kde se ještě zachoval.
    Stačili jsme se podívat ještě do "spodního parku", který je vzdálenější od zámku a nachází se mezi silnicí a řekou. Nyní je celý park přístupný veřejnosti, ale v minulosti se smělo jen do této jeho spodní části. Uslyšeli jsme hučení jezu, a když jsme šli po zvuku, viděli jsme z výšky řeku Otavu. Na tomto místě rád sedával K.Klostermann a chytal ryby. Sotva kdy však něco chytil, protože špatně viděl (někdy neměl ani háček ve vodě, protože si nevšiml, že se mu při nahazování zasekl do klobouku), a tak měl od městské rady povoleno "rybařit" i v rybníčku nad Štěkní, kde se jinak chytat nesmělo.
    Pan Chán do Štěkně celý život často jezdil, protože odtud pocházela jeho manželka. Dobře si proto pamatuje podobu tohoto města z minulých let. Ve "spodním parku" nám např. ukazoval místo, kde stávala vilka sloužící za války jako sídlo organizace Hitlerjugend, v níž předtím byla škola na výchovu dívek. Při zpáteční cestě autobusem nás upozornil na lesík (po levé straně nedaleko místa zvaného U Mostáka), kde byly nalezeny zbytky rozsáhlého keltského pohřebiště.
    Vystoupili jsme ve Slaníku a ze všeho nejdříve jsme vyšli na kopec na kraji vsi, kde byly v roce 1848 na oslavu zrušení roboty vysazeny čtyři památné lípy. Z nich tam zůstala jedna a je to krásný statný strom, ale není tak velká, jak by se při jejím stáří dalo čekat. Na suchém kamenitém kopci nemá dobrou výživu a navíc je vystavena větru a nepohodě, což je vidět na hustém větvení s krátkými přírůstky. Okolní rostlinstvo je typické pro suché výslunné stráně, takže jsme viděli např. žlutě kvetoucí mochnu jarní, listy chrpy porýnské nebo voňavé listy pelyňku pravého.
    Potěšili jsme se pohledem do údolí Otavy s vesnicemi na svazích kopců (přímo u Otavy se kvůli záplavám vesnice nezakládaly) a vyjmenovali jsme si významné vrchy, jako Hradiště, Kbíl, Sv. Annu, Hradec, Jaslov, Sedlinu, Chlum a Brdo (po řadě při pohledu odleva doprava).
     Ves Slaník se nachází přímo u řeky, protože v těchto místech se nad Otavou zvedá příkré skalnaté návrší a záplavy zde tedy tolik nehrozily. Prošli jsme se po cestičce nad břehem a pan Chán nám ukázal zbytky typické návesní květeny, která je teď už vzácná. Bylo ale už málo času na to, abychom určovali jednotlivé druhy, a tak jsme si ukázali alespoň růžovou hluchavku objímavou, protože ta už byla rozkvetlá. Podle uschlého zbytku květenství nám pan Chán určil také pelyněk metlatý, který se na Strakonicku vyskytuje už jen na několika lokalitách. Všechny jsou u řeky, protože semena jsou roznášena vodou.
     Mezi domy jsme u hlavní silnice viděli malou chaloupku (bývalou družstevní váhu), kde má sídlo slanický obecní úřad. Pohovořili jsme s paní starostkou, kterou jsme zde náhodou zastihli, a pak jsme šli po silnici až k malé kapličce, u které se směrem vlevo odděluje polní cesta na Strakonice. Odtud už není do města daleko (asi 1,5 km). Jde se mezi poli a přijde se na píseckou silnici poblíž městských jatek.
      Ještě jsme si domluvili další procházku (30.4. na Kalvárii) a naplánovali jsme si výlet k nalezišti vzácného hořce jarního u Rovné. Nemáme ale vhodné autobusové spojení, a tak se budeme muset nejdříve dohodnout, kteří účastníci by mohli jet auty a svézt někoho z dalších zájemců.

    Procházky na Kalvárii dne 30.4. se zúčastnilo 20 zájemců. Zápis pořízen nebyl, protože se šlo stejnou cestou a ukazovaly se stejné rostliny jako při naší loňské návštěvě těchto míst (viz zápis z května 2001). Výlet do Rovné se nepodařilo uskutečnit, protože hořce odkvetly dříve, než jsme se stačili domluvit ohledně dopravy. Naplánovali jsme si proto na 28.5. náhradní program, a sice cestu do Krt.

    Z našich předcházejících procházek s panem Chánem víme, že pro řadu účastníků jsou některá navštívená místa úplně nová. Neseznamujeme se tedy jen se zajímavými rostlinami, ale i s krajinou a s kulturními památkami. Tak tomu bylo i v úterý 28.5., kdy jsme se v počtu 13 osob vypravili severozápadním směrem od Strakonic do vesnice Krty.
    Nemohli jsme využít veřejnou dopravu, protože v podvečerních hodinách jsme žádné spojení nenašli a odpoledne je většina z nás ještě v zaměstnání. Vyrazili jsme proto pěšky a ušli jsme celkem asi 10 km. Byla to i přes chladné počasí velice příjemná procházka, protože do Krt vede vzácně pěkná a udržovaná polní cesta. Odbočuje se na ni u koupaliště ve strakonické čtvrti Za Rájem neboli v "Habeši". Dalo by se tudy dojít až do Zadních Zborovic, aniž bychom přišli do neschůdného terénu nebo do pole.
     V minulosti jsme po této cestě už šli (viz zápis z 4.10.2001), ale nedostali jsme se dále, než k prvnímu větrolamu za "Habeší".  Odtud je hezký výhled do krajiny v okolí Katovic a na samotné Katovice, které se dobře poznají podle kostelní věže. Napravo od nich se zvedá Katovická neboli Kněží hora (blíže o ní v zápisech z 20.6.2000 a 26.5.2001) a ještě více napravo kopec Černý vrch (nazývaný také Háj nebo Míchov) u vesnice Mnichov.
    Pan Miroslav Treybal nás na tomto místě upozornil na sloupy elektrického vedení, na kterých jsme viděli nový způsob umístění drátů. Dříve byly v jedné rovině a pro ptáky s větším rozpětím křídel (hl. dravce) to bylo nebezpečné. Ochránci přírody proto prosadili, aby se dráty upevňovaly v nestejné výšce.
    O větrolamech, kterých je v této krajině pět a byly vysazeny v 50. letech, nám pan Treybal řekl, že původním účelem bylo napodobit sovětský vzor a vytvořit závětří. To v našich podmínkách není zrovna nutné, ale dodatečně se větrolamy osvědčily jako útočiště zvěře a ptactva, což po zcelení lánů mělo a dosud má velký význam. Stromy se ve větrolamech sázely tak, že se dávaly žaludy po několika do "hnízd" a mezi ně střídavě jiné listnáče, hlavně javory a lípy. Místní zemědělci na protest proti kolektivizaci některé stromky poničili, ale většina se jich zachovala.
    Pan Treybal je lesní inženýr, který se ochraně přírody věnuje už řadu let a kromě toho je činný také ve skautském hnutí. Ve strakonické organizaci Českého svazu ochránců přírody zastává funkci jednatele. Rád by do organizační práce zaučil někoho mladšího, ale zatím se nikdo z nás ostatních členů k takovému rozhodnutí neodhodlal. Podle svých možností chodíme na brigády i na vzdělávací akce, ale funkce ve výboru organizace by znamenala další čas a práci navíc a nemůžeme se dohodnout, kdo by si ji přibral. Přivítali bychom, kdyby se naše členská základna rozšířila, protože pak bychom se mohli při aktivitách ČSOP lépe vystřídat.  Jako celek bychom toho udělali více než dosud, a přitom jednotlivci by se nemuseli bát, že by je         ochranářská činnost zatěžovala až příliš, na úkor rodiny nebo povinností v zaměstnání. Jsme rádi, že se naše akce pro veřejnost ( procházky, výlety, přednášky, výstavy) setkávají se zájmem, protože jedním z jejich hlavních cílů je právě propagace činnosti ČSOP. Ochranářské hnutí má ve Strakonicích tradici a je škoda, že v současné době se mu aktivně věnuje tak málo lidí. Naše město má přece přes 25 000 obyvatel...
    Předsedou strakonické organizace ČSOP je pan Ivan Jana, který se věnuje hlavně ornitologii. Máme s ním domluveno, že se někdy vypravíme společně k některému rybníku a budeme pozorovat vodní ptactvo, nebo že se budeme učit poznávat pěvce podle hlasu apod. Podobně i další členové ČSOP jsou ochotni se podělit o své znalosti, kdybychom na našich procházkách chtěli rozšířit program a kromě botaniky přibrat i entomologii, mineralogii aj. Stačí tedy přijít s případnými náměty do knihovny nebo do kanceláře ČSOP, která se nachází na nádvoří strakonického hradu. V úředních hodinách, tj. každý čtvrtek od 10 do 12 a od 14 do 16 hod., je v kanceláři otevřeno a je možno tam zastihnout pana Treybala a dohodnout se s ním.
    Našich botanických procházek se pan Treybal zúčastňuje jen někdy, když má čas, a pokaždé ho mezi sebou rádi vidíme. Tentokrát jsme byli navíc svědky odborné debaty mezi panem Treybalem a panem Chánem na téma "sojky a duby", protože u cesty z  Habeše k prvnímu větrolamu je dubový lesík, o jehož vzniku se vedou spory. Původně zde byl les borový a ten postupně samovolně zarostl mladými doubky do té míry, že po šetrném vytěžení borovic zde vznikla doubrava. Lesníci se domnívají, že stromky vyrostly ze zapomenutých žaludů ze sojčích zásob. K tomuto názoru se kloní i pan Treybal, protože na jiné vysvětlení zatím nikdo nepřišel. Pan Chán o tom ale pochybuje a argumentuje tím, že sojky zahrabávají žaludy i v jiných lesích, přitom ale při cestě do Krt vyrostlo v boru mnohem více doubků, než kde jinde. Je možné, že si sojky z nějakého důvodu vybírají les se stromy určitého věku nebo s určitou polohou v krajině, ale hned vedle zmíněné doubravy je borový les s celkem řídkým podrostem, ačkoliv se stářím ani ničím jiným zřejmě neliší od toho "sojčího". Také by připadal v úvahu např. zásah lidí, ale neví se o tom, že by zde někdo vysazoval.
    Při hovoru o dubech jsme si vzpomněli také na knihu "Muž, který sázel stromy", protože někteří z nás ji četli. Byl podle ní natočen i pozoruhodný kreslený film pro dospělé a ten měli ochranáři před dvěma lety půjčený z videotéky organizace Rosa a promítli si ho při členské schůzi na videu. Jedná se o příběh francouzského venkovana, s kterým se autor knihy Jean Giono setkal před 1. světovou válkou při svém putování po svazích Alp. Krajina zde tenkrát byla pustá a bezútěšná, protože vlivem nadměrného kácení a vypásání zde postupně vymizela všechna zeleň kromě trsů divoké levandule. Vyschly prameny a foukal zde bez přestání silný vítr. Jeden z mála zbylých místních obyvatel, pastýř Elzéard Bouffier, se při svých cestách se stádem pokusil vysazovat na různých místech žaludy, a protože některé z nich vzešly, rozhodl se věnovat obnově zeleně všechen svůj volný čas. Denně vysazoval sto žaludů a dělal to po mnoho let. Předem počítal s tím, že z každé stovky se jich ujme jen asi 20 a z toho ještě dobrou polovinu zničí hlodavci, ale nijk se tím netrápil, protože věděl, že tak to odpovídá přírodním zákonitostem. Vytrval ve své práci, časem namnožil také buky, břízy a další listnáče, a protože o jeho díle kromě Jeana Giona nikdo nevěděl, zdálo se, že si příroda nějak sama pomohla. Do krajiny začali jezdit odborníci a podivovali se nad tím, jak se sem vrací život. Jean Giono přijížděl pravidelně a naposled se se svým přítelem, tehdy sedmaosmdesátiletým, setkal v roce 1945. Celý kraj se během let změnil k nepoznání. Vrátila se zeleň i voda, žilo zde množství zvěře a ptactva, místo nepříjemného vichru foukal z lesů svěží voňavý větřík. Do opuštěných vesnic se nastěhovali noví obyvatelé a nikdo z nich nevěděl, že celou tu proměnu způsobila vytrvalá snaha jediného člověka, nenápadného samotářského pastýře.
    Protože jsme se nemohli po cestě příliš zdržovat, ukazovali jsme si jen některé typické rostliny, z nichž řadu jsme si pamatovali už z dřívějška. Asi v polovině cesty nás student Radim upozornil, že na okraji listnatého hájku po levé straně viděl před několika dny rozkvetlý prstnatec májový, což je vzácný druh z čeledi vstavačovitých. Viděli jsme z dálky jeho růžovofialovou barvu, ale nešli jsme až k němu, abychom ušetřili čas a také abychom nešlapali v porostu mimo cestu. Někdy bychom se ale chtěli speciálně kvůli prstnatci vypravit k lokalitě Kovašín, kde roste v mokřině u rybníka a je ho tam velké množství.
    Z ostatních druhů, které jsme na lesních a polních okrajích cestou potkali, můžeme jmenovat např. ovsík vyvýšený (druh trávy), čičorku pestrou, vikev plotní, bolševník (byl to ale náš domácí druh a nikoliv zavlečený invazní plevel bolševník velkolepý), komonici lékařskou, silenku nící, hrachor luční, knotovku bílou, lebedu lesklou, ostřici srstnatou (podobá se travinám, ale mezi trávy nepatří, protože nemá kolínka), kozinec sladkolistý, svízel, třeslici (druh trávy, který se pro ozdobu dává do vázy), kručinku barvířskou, lipnici (druh trávy), jetel horský, devaterník, hrachor lesní (má větší listy než hrachor luční a až pokvete, bude mít květy v barvě masa, zatímco hrachor luční je žlutý), chrastavec, smělek jehlancovitý (další druh trávy), krvavec menší (ukazatel vápencového podkladu), jestřábník, vikev úzkolistou a ostrožku stračku.
    Naším hlavním cílem byla návesní květena, takže ve vesnici Krty jsme už časem nešetřili. Některé z rostlin, které nám pan Chán ukázal, jsme znali i ze Strakonic, protože např. pilát lékařský se vyskytuje ve vesnicích i ve městech. Na lidská sídliště je vázán proto, že byl dříve úmyslně vysazován pro své léčivé účinky. Kromě léčivých bylin vysazovali předkové i koření, ozdobné květiny nebo také rostliny určené k magickým účelům a rostliny k odpuzování škůdců. Obilí na sýpkách se např. obkládalo užankou lékařskou, která je cítit myšinou.
     Semena užanky se zachytávají v srsti zvířat, takže se šíří např. podél králičích cestiček. Na Křivoklátsku viděl pan Chán místo, kde bylo množství králičích nor ("králičí hrad") a celé okolí bylo doslova zarostlé právě užankou. Ostnaté nažky se zachytávají i lidem na nohavicích, jiná semena ulpívají ve vzorku na pneumatikách automobilů (např.u netýkavky malokvěté), některé se šíří také s materiálem, např. při rozvozu štěrku. V Krtech nám pan Chán ukázal na navážce trávu trojštět žlutavý, jehož trsy hezky vypadají a často se proto vysazují i na skalkách. Mezi kamením na zahradní zídce jsme viděli rozchodník bílý, který je také oblíbenou skalničkou. Na jiném místě rostla mezi kamením žlutá tařice kališní.
    Na svahu u cesty jsme poznali hulevníkovec lékařský, který vídáme u zdí a na krajích chodníků ve Strakonicích. Většina z nás také správně určila úhorník mnohodílný, pelyněk a bodlák. Jednalo se o druh bodlák nící, nazvaný podle skloněných květů. Staročeský pojem "nící" známe už z dřívějška, ale dověděli jsme se, že stejný význam mělo i slovo "poniklý" a že se od něj odvozuje i název známé rostliny koniklece.
    Při určení řeřichy chlumní a řeřichy rumištní nám pomohla typická vůně rozemnutých listů, stejně tak u hluchavkovité měrnice černé. Pachem se prozradí i bolehlav plamatý. Je to okoličnatka, která se statným vzrůstem a červenofialovými skvrnkami na lodyze podobá krabilici, ale rozliší se od ní podle toho, že barva listů má modravý nádech a že celá rostlina je cítit myšinou. Bolehlav jsme viděli na kraji cesty ještě před Krty, ale patří také k návesní květeně. Snažili jsme se dobře si ho zapamatovat, protože je prudce jedovatý.
    Zahrádkáři poznali zvonek řepkovitý, který se snadno šíří a působí pak jako plevelná rostlina. Pan Chán nám řekl, že poslední dobou má tendenci k nadměrnému rozšíření také strom jasan. Je to v Čechách původní druh, ale u nás v jihočeské krajině se pravděpodobně v dávné minulosti nevyskytoval. Nyní se zařadil mezi invazní rostliny, protože mu vyhovují současné nepřirozené podmínky vytvořené lidskou činností.
    Z méně známých druhů jsme si v Krtech ukázali podražec, chrastici, řepinku latnatou, ostrolist, kakost nízký, barborku (tu si pamatujeme z procházek na Podskalí) a sveřep střešní  (je to druh trávy příbuzný s běžnějším sveřepem měkkým a je typický pro stanoviště u zdí, u trati apod.).
    Chtěli jsme se podívat také k proslavené studánce, o které se dokonce psalo už v 17. století v díle Bohuslava Balbína "Rozmanitosti z historie Království českého". Nachází se u odbočky z Krt na Hubenov. Místní lidé toto místo nazývají "Na Bělíčku" a vyprávějí o napoleonských vojácích, kteří tudy začátkem 19. století táhli a omývali si zde svá zranění, spáleniny a nemocné oči. Voda ze studánky jim tak rychle a účinně pomohla, že se o tom rozšířila pověst po celém okolí. Jeden z vojáků prý ještě po roce přicestoval zpět a hledal určitou bylinu, o které věděl, že zde roste. Už se ale neví, o který druh se jednalo.
    Z místa našeho příchodu do Krt jsme při pohledu vpravo viděli, jak u okraje vsi vykukuje ze zeleně bílá kaplička, a byli bychom rádi došli až k ní, ale nakonec jsme se domluvili, že se k ní vypraví někdy jindy každý sám a tentokrát že budeme raději šetřit čas, abychom byli do tmy doma. Pít bychom z pramene stejně nemohli, protože po nedávných silných deštích se zvedla hladina spodních vod a to může čistotu studánek na čas ohrozit. Obyvatelé Krt i okolních vesnic si sem jinak běžně chodí nabírat. Je ale potřeba počítat s tím, že ze sousedního pole se mohou do pramene dostávat dusičnany a pro malé děti nebo k časté pravidelné konzumaci se pak taková voda nehodí.
    Zpátky domů jsme se vrátili stejnou cestou, ale řekli jsme si i o dalších možnostech, kudy by se dalo z Krt pokračovat. Vede odtud silnice do Katovic, a to jak přímo, tak i oklikou přes Mnichov. Byl by to hezký výlet např. na kole, protože z Katovic se dá jet do Strakonic nejen po rušné hlavní silnici, ale i po příjemné vedlejší cestě přes Pracejovice. Pro pěší cestování i pro jízdu na kole se také hodí vyasfaltovaná pěšina vedoucí z Krt do Starého Dražejova. Odtud je možné se dostat do Strakonic po silnici (buď přímo, nebo přes Virt a Nový Dražejov), nebo po pěšinách kolem lesa. Cesta vede po jeho levém i pravém okraji, ale dá se jít i prostředkem,  přes vrchol Kuřidla.

    Jedním ze zajímavých míst ve strakonickém okolí je slepé rameno Otavy, kterému se říká "Stará řeka". Předloni jsme se tam s panem Chánem vypravili (viz zápis z 6.6.2000), ale kvůli dešti jsme se předčasně rosešli. V úterý 11.6.2002 jsme tuto procházku zopakovali a tentokrát nám počasí přálo. Sešli jsme se v počtu 12 účastníků před nádražím ČD a vykročili směrem k poliklinice ČD, odkud vede pěšina k bývalé pískovně. Hned na místě srazu jsme si na kraji chodníku ukázali merlík a řeřichu rumní a řekli jsme si, že obě tyto rostliny patří k typickým městským plevelům. Nacházejí se v patách zdí, u cest apod. O kousek dál jsme našli pod jasanem řeřichu chlumní. Někteří z nás ji při zběžném pohledu pokládali za penízek, protože má podobné tobolky, ale pan Chán nás upozornil na její charakteristickou vůni. Stejnou má i řeřicha rumní nebo pěstovaná řeřicha, kterou míváme za oknem jako jarní zelené koření.
    Po cestě k pískovně jsme našli trávu sveřep, listy podběle, žlutě kvetoucí kuklík městský, růžový hrachor, listy pastináku setého (květy ještě neměl, ale budou to žluté okolíky, listy vratiče (podobají se kopretinovým, ale poznají se podle vůně), odkvetlý česnáček (také s typickou vůní rozemnutých listů), divokou mrkev, pelyněk černobýl a jiné celkem známé a běžně rozšířené rostliny.
    Poblíž kolejiště jsme viděli zatím nerozkvetlou lebedu lesklou a mohli jsme si porovnat její vzhled s merlíkem. Tvar listů je velmi podobný, ale jejich postavení je u lebedy do kříže, u merlíku spíše spirálovité. Další rostlinu se vstřícnými listy nám pan Chán určil jako mydlici lékařskou. Kdyby byla už rozkvetlá, většina z nás by ji podle růžovofialové barvy asi poznala, protože jsme ji na krajích lesů nebo na březích řek už mnohokrát viděli. Její úzké listy podobné vrbovým jsou také nápadné a charakteristické, takže teď už si budeme mydlici pamatovat i podle nich.
    Bez potíží jsme podle listů poznali lociku kompasovou, protože je má zvláštním způsobem postavené. Natáčí je hranou k severu a jihu a plochou na východ a západ, takže za poledne na ni dopadají sluneční paprsky "z boku" a je tak chráněna proti přílišnému úpalu.
    Na několika místech jsme potkali rostlinu, kterou jsme bezpečně zařadili mezi hluchavkovité, ale přesně určit ji mnozí z nás nedovedli, i když je už v plném květu. Její barva je nafialovělá. Jmenuje se srdečník buřina a patří mezi léčivé rostliny. Je oblíbená také mezi včelaři, protože hodně meduje. Včelaři rozšiřují také např. bělotrn nebo hulevník tuhý. Bělotrn jsme viděli u cesty a poznali jsme ho podle pichlavých listů (květy ještě neměl, ale víme o něm, že vytváří ozdobné namodralé trnité koule). Hulevníkem byla porostlá celá stráň mezi řekou a tratí, takže svítila žlutou barvou jeho květů. Stejně žluté, ale drobnější květy má hulevníkovec lékařský, s kterým jsme se na některých místech setkali také a známe ho i jako městský plevel z okrajů cest. Z města známe i vysoký modrý hadinec.
    Z dalších kvetoucích rostlin jsme si ukázali růžový zemědým lékařský, žlutou pupalku (pěstuje se pro okrasu a pro olej, ale vyskytuje se i divoce), bělavý svízel bílý, žlutou mochnu stříbrnou (stříbrná se jmenuje podle barvy listů), žlutý úhorník mnohodílný, žlutou barborku aj. O fialovém hvozdíku jsme si mysleli, že je to kartouzek, ale ten se na Strakonicku nevyskytuje. Našli bychom ho např. na Písecku a pozná se podle seskupení květů ve svazečcích. U nás roste hvozdík kropenatý.
    Ze zavlečených rostlin jsme viděli např. janovec (zatím nerozkvetlý) nebo ozdobný keř s voňavými fialovými květy, který se pěstuje v zahradách a jmenuje se růže svraskavá. Podél kolejí se šíří žlutý trýzel tuhý, který se objevil asi před 50 lety a nyní je to typická nádražní rostlina. Bohužel se na území pískovny šíří i tráva třtina křovištní a pcháč. Obě tyto rostliny mají velkou schopnost vytvářet pod zemí odnože a šíří se natolik agresívně, že téměř nedávají svým sousedům šanci se vedle nich udržet. Zahrádkáři s tím mají zkušenost, že i přes pilné vytrhávání pcháč v záhoně stále vyráží (pokud mu nebrání např. položená fólie),  protože má pod zemí kořeny vodorovně spojené.
    Při předcházejících procházkách jsme si mnohokrát říkali o rozdílnosti pcháče a bodláku. Je běžné říkat "bodlák" všem rostlinám s pichlavými listy, ale ve většině případů se jedná o hojně rozšířený pcháč, zatímco pravý bodlák je mnohem vzácnější. Na území pískovny i u řeky jsme ale potkali bodlák hned několikrát, a to jednak bodlák lopuchovitý, jednak bodlák nící. Název "nící" se týká květů a znamená "sehnutý" nebo "svěšený". Tento druh se svěšenými květy rád maloval Mikoláš Aleš. Pokud se jednalo o odkvetlý bodlák se zralými plody, nechyběli na obrázku ani stehlíci, kteří bodláková semena rádi vyzobávají.
    Většina z nás navštěvuje pískovnu u nádraží nebo v Holi častěji a máme v paměti, že strmé svahy vytvořené těžbou jsou domovem pro celé kolonie břehulí. Protože se ale ptáci nevracejí do starých hnízd, zamořených cizopasníky, vyhledávají při příštím hnízdění nová místa. V pískovnách se tedy zdržují jen v případě, že se svahy pravidelně odtěžují.
    O zdejších pískovnách nám pan Chán řekl, že vznikly na místech usazenin z břehů třetihorního jezera, které se v naší krajině rozkládalo v Českobudějovické pánvi a jeho okraj zasahoval u nás až k dnešnímu městu Katovice.
    Dokud jsme procházeli pískovnou, viděli jsme suchomilné rostliny typické pro výslunná stanoviště. Naším hlavním cílem byla ale Stará řeka, takže jsme si mohli porovnat rozdíl mezi rostlinstvem v suchém a ve vlhkém prostředí. Ke Staré řece jsme přišli po pěšině vedoucí z pískovny přes koleje a kolem zahrad. Neodbočuje se hned za poslední zahradou, ale jde se ještě kousek rovně a pak z kopce dolů, až se po levé straně objeví voda a po pravé stráň pod tratí, porostlá hulevníkem tuhým.
    Na hladině jsme viděli listy a poupata žlutého stulíku, což samo o sobě napovědělo, že nejsme u řeky, ale u mrtvého ramene, kde voda neproudí. Na jiných místech byla voda pokrytá "žabincem", který se správně jmenuje okřehek. Na březích rostou vlhkomilné druhy, např. hluchavka skvrnitá nebo její příbuzný čistec, ale našli jsme i takové, které jsme viděli na cestě přes pískovnu, např. bodláky nebo okoličnatku krabilici zlatou.
    Z invazních druhů se zde vyskytuje hlavně netýkavka žlaznatá, a to velice hojně. V místě, kde se slepé rameno spojuje s Otavou, jsme např. viděli ve vodě ostrůvek porostlý výhradně jen netýkavkou.
    U ostrůvku jsme se otočili a vraceli se zpátky ke stráni s hulevníkem, takže Starou řeku jsme teď měli po pravé ruce. Tak jsme pokračovali po pěšině dále, až jsme se dostali k malému můstku a přešli na druhý břeh. Odtud vede další cesta mezi vodou (ta je po levé straně) a zbytky plotu. Za plotem rostou topoly, které tu byly kdysi vysázeny. Asi uprostřed mezi můstkem a koncem této cesty jsme našli krtičník hlíznatý. Je vysoký a má drobné hnědavé květy, jejichž zvláštní tvar připomíná "tlamičky" hledíku. Kašička z rozdrcených hlízek se dříve používala k léčení "krtic" (skrofulózy).
    Ukázali jsme si také trsy ostřice, kapradí, cizopasné houby (choroše) na starých vrbách, atd. Podrobně jsme si prohlédli květy ptačince trávolistého a napočítali jsme v každém tři čnělky. Tím se liší od křehkýše, který jich má pět. Největší radost jsme měli z typicky mokřadní rostliny, která se jmenuje puškvorec, pochází z Indie, je léčivá a má příjemnou silnou vůni.
    Cesta nás zavedla na břeh Otavy, kde jsme uviděli několik keřů s nápadnými fialovými květy. Mysleli jsme, že je to nějaký vysázený okrasný druh, ale dozvěděli jsme se, že je to tavolník vrbolistý, který se vyskytuje divoce např. na Třeboňsku poblíž rašelinišť. U výtoku z čističky kvetl hojně pilát lékařský a viděli jsme i žlutou lnici květel.
Pan Chán nám řekl, že v těchto končinách je mnoho významných archeologických nalezišť a že se tu dříve říkalo "V Častavíně". O něco dále po proudu je u Přešťovic místo nazývané "V Bahnech" a kdysi tam rostlo plno kosatců. Z rostlin jsme si při návratu podél Otavy ukázali bílou silenku, listy divizny, listy mochny husí, žlutou ředkev ohnici aj.
    Před příchodem do města jsme se rozdělili a někteří si vybrali cestu vedoucí kolem Káního vrchu zpět k nádraží (směr vlevo) a ostatní šli dále při Otavě až k mostu u plaveckého stadionu.

    Poslední červnová botanická procházka se nám vydařila tak pěkně, že jsme se večer rozcházeli se svátečním pocitem a s chutí chodit o prázdninách do přírody co nejvíce. Konala se v úterý 26.6. a sešlo se nás 13. Počasí jsme měli slunečné a teplé, ale naštěstí ne tak nepříjemně horké, jaké jsme museli snášet celý minulý týden. Po několika bouřkách se trochu ochladilo a zeleň se osvěžila deštěm. Na krajinu byl tedy hezký pohled, a to už z vlaku, kterým jsme nejdříve dojeli na zastávku Domanice.
    Od trati vede směrem vpravo pěšina do vsi a po obou jejích stranách se zvedají stráně zarostlé čičorkou, chrastavcem, svízelem bílým, svlačcem, řebříčkem, mochnou plazivou, heřmánkovcem, měrnicí černou apod. Viděli jsme i mateřídoušku, ale byl to jen malý ostrůvek mezi statnějšími rostlinami. To je ovšem nepřirozený stav, způsobený změnou hospodaření. Původně na stráních a mezích převládala právě mateřídouška apod. Z méně známých rostlin jsme si ukázali tolici srpovitou (patří mezi vikvovité, kvete žlutě a název dostala podle tvaru lusků) a drobnou kapradinku sleziník červený (červené jsou u něj řapíky).
    Při příchodu do vesnice Domanice jsme si po levé straně ukázali na zdi trávu sveřep střešní, typickou dříve pro doškové střechy. Prošli jsme po silnici celou vsí a všímali jsme si návesní květeny. Určili jsme si okoličnatky bedrník, kmín, divokou mrkev (právě kvete, takže jsme si ukázali, že uprostřed každého květenství má tmavou tečku), krabilici aromatickou, bršlici a kerblík a řekli jsme si, že tato čeleď zahrnuje mnoho druhů, ale každý z nich má jiné nažky. Kerblík lesní kvete na jaře ze všech okoličnatých rostlin nejdříve, takže nyní je už skoro zralý a mohli jsme si jeho nažky prohlédnout. Jsou podlouhlé a každá má nahoře ještě malou "věžičku". Typickou návesní rostlinou je např. sporýš lékařský, používaný při léčení cirhózy jater. Viděli jsme ho v Domanicích na dvou místech. Jinak bychom se s ním mohli setkat např. v Krtech nebo v Rovné, ale v mnoha vesnicích už bychom ho hledali marně a ve volné přírodě neroste, protože je vázán na lidská sídliště. Podobně vzácný již je dnes merlík všedobr nebo kakost maličký. Hojný je naopak kuklík, který známe i z města. Dále jsme viděli lopuch plstnatý, škardu roční, pcháč, šťovík, sítinu sivou, komonici lékařskou a komonici bílou, kapustku, hulevníkovec, pryšec kolovratec, ostřici zední, křen, buřinu srdečník, mochnu husí, třezalku aj.
Šli jsme po silnici směrem na Strakonice až skoro ke konci vesnice a tam jsme odbočili vpravo mezi domy a dostali se na polní cestu vedoucí k Hornímu řepickému rybníku. Otevřel se nám pohled na krajinu, takže jsme si vyjmenovali všechny viditelné kopce: zleva Ostrý, Hradec, Šibeniční vrch, Ryšavou, Hradiště u Libětic (v pozadí), Tisovník a Březový vrch. Úplně vlevo bychom mohli vidět ještě Slídovou, ale pohled na ni byl zakryt.
    Stáli jsme blízko krásné vzrostlé lípy a ta byla tak obsypaná květy, že voněla na dálku. Pan Chán nám zarecitoval začátek básně Svatopluka Čecha Ve stínu lípy, tak jak si ho zapamatoval ještě ze školních let.
    Podél polní cesty jsme našli tolik kvetoucích i nekvetoucích rostlin, že jsme si je ani nestačili všechny určovat. Jednou z nejhezčích byla fialová ostrožka stračka, která roste jako plevel v obilí a dnes už je poměrně vzácná. Na kraji pole jsme našli i odkvetlý hlaváček. Ve stráni nad cestou jsme si ukázali např. svízel syřišťový, tařici kališní, jitrocel prostřední, tořici japonskou, úročník bolhoj neboli "řecký jetel", chrpu čekánek a chrpu luční, čekanku, bolševník obecný, děhel lesní, pcháč zelinný aj.
    Všímali jsme si také hmyzu, např. červenočerných motýlků vřetenušek, jejichž oblíbenou rostlinou je chrastavec. Nejvíc nás zaujala housenka motýla štětconoše, protože jsme takovou ještě nikdy neviděli. Svoje jméno si zaslouží, protože její štětiny jsou na hřbetě seskupené do několika štětek a na hlavě má dvě štětky jako rohy. Na listech a v trávě jsme viděli také měkkýše, a sice světlé i tmavě páskované suchomilky obecné.
    Asi po 1 km se prostředí změnilo, což se podle rostlin dalo dobře poznat. Nacházeli jsme teď vlhkomilné druhy, jako např. puškvorec, vrbinu obecnou, ostřici Davellovu, ostřici dvojmužnou, žluťuchu úzkolistou apod. Student Radim nám také ukázal místo, kde bychom několik metrů od cesty našli odkvetlý prstnatec májový.
    Polní cesta by nás byla zavedla až k rybníku, ale odbočili jsme doleva, vylezli na vysokou stráň a šli obloukem přes návrší, protože jsme si nechtěli nechat ujít příležitost vidět vzácné teplomilné druhy, typické pro výslunná stanoviště s vápencovým podkladem. Složení rostlinstva nad Horním rybníkem je ale ovlivněno ještě další okolností - dříve zde byla obdělávaná políčka a dosud se zde zachoval např. zběhovec ina (je příbuzný se známějším fialovým zběhovcem plazivým, ale je drobnější a má malé květy žluté barvy), nebo černýš rolní, což jsou polní plevele. Časem odtud vymizí, protože jsou závislé na orbě. Nyní se bohužel v těchto místech rozmáhá třtina rákosovitá, která bude původní druhy postupně vytlačovat. Z dřívějška už známe trávu válečku prapořitou, která je ukazatelem vápence, zato překvapením pro nás byl rozkvetlý kruštík tmavočervený. Je to také vápnomilná rostlina, ale při našich procházkách jsme se s ním zatím nesetkali. Je nejen hezký na pohled, ale má i krásnou vůni, připomínající vanilku. Z dalších druhů jsme si jmenovali jetel chlumní, pupavu, turan, srpek obecný, řepík lékařský a trávu smělek jehlancovitý. Pan Chán nám ukázal také odkvetlý prasetník blamatý, a to na místě, o kterém psal v souvislosti s jeho výskytem už před 150 lety ve svých záznamech  profesor Velenovský. Prasetník je podobný pampelišce a je s ní i příbuzný. Není  na pohled nějak zvlášť atraktivní, ale pro nás je zajímavý tím, že je velice vzácný a na Strakonicku roste jen na tomto jediném nalezišti.
    U rybníka nás čekalo milé překvapení. Setkali jsme se tam s panem Treybalem, který nám přišel naproti. Společně jsme se zasmáli našemu "botanickému tempu", protože pan Treybal s tím sice předem počítal, že se budeme na každém kroku zastavovat, ale i tak už mu připadalo, že se nás snad nikdy nedočká.
    Naše další cesta vedla po hrázi, kde jsme viděli např. listy odkvetlého kostivalu, kapustku, tužebník jilmový, děhel, ale i znovu třtinu, protože tato tráva se dokáže uchytit v nejrůznějších podmínkách. Vodu jsme měli po pravé ruce a šli jsme směrem ke starému kamennému mostu, jehož historii jsme si vyprávěli už na minulé procházce do těchto míst (viz zápis z 4.11.2001). Ještě před 20 lety měl kamenné zábradlí a byl tak pevný, že se po něm dalo přejet autem. Nyní je zarostlý vegetací a začíná se rozpadat.
    Z rostlin, které jsme v okolí Horního řepického a vedlejšího Pilského rybníka viděli, jsme si zapamatovali hlavně krtičník (má zvláštní hnědavé květy) a obrovské listy omanu pravého, který byl na hrázi kdysi vysazen a dosud se udržel.
    Po pěšině kolem Pilského rybníka jsme se dostali  ke strouze, tu jsme přešli po kamenech a vyšplhali jsme se nahoru k trati. Za tratí jsme v porostu mezi keři našli spoustu trávy třeslice, jejíž drobné klásky vypadají jako srdíčka. Hlavně jsme se tam ale chtěli podívat na hořec křížatý. Našli jsme ho na několika místech a zapamatovali jsme si jeho úzké vstřícné listy. Květy se objeví až v létě a budou podobné zvonkům. Je to vzácný druh, proto před časem ochranáři některé trsy (celkem 16) přesadili na přešťovickou pastvinu. Tam má hořec přibližně stejné podmínky a je tam více v bezpečí, protože je to chráněné území.
    Nedaleko od míst, kterými jsme procházeli, je také palouk s nízkou posečenou travou. Pan Treybal nám o něm řekl, že se měl stát domovem pro některé ze syslů sídlících na strakonickém letišti. Sysli potřebují přehlednou plochu, proto jim vyhovují právě letiště, tábořiště apod. Na palouku by pro ně byly díky pravidelnému sečení vhodné podmínky, ale i tak se pokus nepodařil. Než si sysli po přestěhování stačili vyhrabat nory, stali se kořistí dravých ptáků pochopů. V současné době žijí tito hlodavci v jižních Čechách jen na několika místech a jsou kriticky ohrožení.
    Domů jsme se vrátili po pěšině podél trati a pak po silnici. Při loučení nás pan Chán ujistil, že případní zájemci si s ním mohou domluvit procházku i během prázdnin. Společné akce plánujeme zase až od září, tak jako v minulých letech.

    Na 10.9.2002 jsme si naplánovali cestu na Ryšavou, ale počasí nám tentokrát nepřálo. Pršelo tak hustě a vytrvale, že jsme místo procházky raději s panem Chánem poseděli a popovídali o plánovaných zimních přednáškách, o povodních, o Strakonicích 30. a 40. let apod.
    Pan Chán prožil ve Strakonicích celý život a i když se hodně zdržoval v přírodě a na venkově, přecejen mu chybělo úzké  každodenní sepětí se světem rostlin, jaké měli sedláci a chalupníci. V dnešní době už je jen málo pamětníků, kteří mohou vyprávět o využití jednotlivých druhů z návesní květeny v hospodářství (ke krmení, k odpuzování škůdců, v lidovém léčitelství, k magickým účelům,  při vaření apod.), o zavedených způsobech sečení a vypásání, o záměrném pěstování bylin a koření nebo o způsobech konzervování plodin. Něco se najde v knihách, ale ty nejcennější informace má pan Chán od svých venkovských známých (ví např. o tom, že v místech cikánských táborů se pravidelně vyskytoval jedovatý durman, že obilí na sýpkách se obkládalo užankou, že mladá děvčata si dávala za pas devaterník, že výskyt rmenu smrdutého je závislý na chovu slepic, že prasatům velice chutná mochna a že po žaludech mohou mít hořké maso,...).
     V dnešní době návesní květena velmi trpí tím, že se omezila pastva, místo kosení se používají sekačky, odvodnily se mokré louky,   změnilo se  složení půdy a mění se i podnebí. Zdá se, že jsme poslední generací, která ještě může určité druhy na venkově vidět a zajímat se o ně. Pan Chán by proto potřeboval pomocníky, kteří by se zapojili do pátrání po zmínkách v literatuře a do hledání pamětníků. Rád by zjistil např. podrobnosti o pastvě ještě z dob, kdy se vyháněla i prasata a drůbež (kam který druh, v jakou denní a roční dobu, kdo a jakým způsobem je hlídal,...)
    Příští procházku jsme si smluvili na středu 18.9. Sejdeme se v 16.30 před restaurací Ráj a půjdeme na Opeřovou.

    Naše další procházka se nám tak hezky vydařila, že nám bohatě vynahradila smůlu z minulého týdne. Sešli jsme se ve středu 18.9. v počtu 18 účastníků před restaurací Ráj, vydali jsme se směrem ke čtvrti  nazývané "Habeš" a pochvalovali jsme si krásné počasí. U staré vodárny jsme odbočili doleva a pokračovali až k větrolamu mezi vrchy Hliničnou a Opeřovou. V minulosti jsme po této cestě už šli (viz zápisy ze 4.10.2001 a z 28.5.2002), proto jsme si zpočátku ukazovali jen některé nápadnější rostliny - merlík bílý, pelyněk černobýl, prlinu rolní, sléz, heřmánkovec, lociku kompasovou, tořici japonskou, divokou mrkev, bedrník, pcháč,...
    Pan Chán nám cestou vyprávěl o špatném hospodaření na chráněném území Ryšavá, kde po vytěžení nekvalitních smrků měl být obnoven smíšený les (60 % buku, 40 % lípy). Lesní závod si to zjednodušil tím, že vysadil jen lípu. Pan Chán na chybu upozornil a bylo mu řečeno, že s bukem se počítá na okolních plochách. S takovým řešením nelze souhlasit, protože buk by měl být na celém území a lipové sazenice mají tvořit vtroušenou příměs, tak jako v přírodním lese. Mluvili jsme také o tom, jak se při pěstování sazenic napodobuje přirozené husté mlází vzniklé náletem. Pokud mladý stromek roste takto "v zápoji" a je tedy tísněn ostatními, nutí ho to bojovat o světlo a vytvořit silný rovný kmen. Přebytečné slabší stromky se za čas odstraní a tím se nahradí proces přirozeného výběru. Vysazují-li se dražší sazenice, např. právě buk, dociluje se požadovaná hustota většinou přidáním levných druhů, třeba smrku, protože se předem počítá s dodatečným prořezáváním. V případě lokality Ryšavá budou ochranáři požadovat nápravu, protože lesní závod nedodržel smluvené podmínky.
    U větrolamu jsme prohledali trávu na okraji lesa, protože se v těchto místech dříve vyskytoval vzácný hořeček český. Před časem začal ubývat a zdá se, že vymizel docela. Místo něj jsme našli růžově kvetoucí rostlinu, kterou jsme při dřívějších procházkách ještě nikdy neviděli. Pan Chán nás vybídl, aby někdo ochutnal kousek listu a přesvědčil se o jeho silné hořké chuti. To nám napovědělo, že se jedná o léčivou zeměžluč, jejíž nať používali naši předkové při žaludečních potížích. Podobně sloužil i pelyněk pravý. Pan Chán nám vyprávěl o své babičce, která si nakrájené listy pelyňku smažila s vajíčkem, protože účinky této mírně jedovaté rostliny se takovou úpravou zmírňují.
    Hořeček český jsme si alespoň popsali. Má keříčkovitý vrzůst a květy s pěti fialovými okvětními plátky. Kvete jako všechny hořce (s výjimkou hořce jarního) na podzim. V letošním roce byl objeven na jedné stráňce u Střelských Hoštic, takže se na Strakonicku snad zachová. Stráň je osázena mladými borovicemi, ale hořeček potřebuje světlo, proto se nyní jedná s majitelem (tím je místní obecní úřad) o možnoti kompromisu. Některé borovice by se mohly odstranit a použít jako vánoční stromky a tím by byl hořeček zachráněn.
    Za větrolamem jsme se stočili více doleva, takže jsme šli po okraji zalesněného vrchu nazývaného podle mapy Opeřová. Starousedlíci však vyslovují toto jméno jako Oupeřová. Původ názvu se pan Chán zatím od nikoho nedověděl, i když se o něj zajímal.
    Vrch Opeřová se nachází mezi Kuřidlem a Starým Dražejovem. Podél cesty na okraji lesa jsme nacházeli rostliny svědčící o vápencovém podkladu - válečku prapořitou, odkvetlý kruštík širokolistý, fialový hlaváč, růžový vítod, fialový chrastavec, modrý hořeček brvitý, žlutý čilimník, úročník bolhoj a štírovník růžkatý. Blíže k vesnici Dražejovu se ale podloží změnilo na rulu, což jsme poznali podle vřesu a trávy kostřavy. Tyto druhy jsou totiž typické pro kyselé půdy.  
Celou cestu jsme se mohli těšit pohledem na sluncem ozářená pole a zalesněné kopce, protože po naší pravé ruce jsme měli hezký výhled do krajiny. Jako vždy jsme si vyjmenovali nejvštší kopce. Vlevo jsme viděli Katovickou horu, pak směrem doprava Háj (nad Mnichovem), Zlatý vrch (u Zborovic) a Tisovník.
    Měli jsme radost z hezkého počasí i prostředí, ze setkání se známými z předcházejících procházek a nic nám nechybělo k dobré náladě. Čekalo nás ale ještě překvapení, o kterém nevěděl ani pan Chán. Na dvou místech jsme přímo u cesty našli ocún jesenní, který býval v přírodě hojný, ale nyní už ho známe jen ze zahrádek. Stanoviště u cesty není pro něj zrovna typické, protože je to rostlina vlhkých luk. Starší z nás si ještě pamatují, jak jsme vídávali na podzim celé plochy zbarvené ocúnem na fialovo. Díky růžovofialové barvě a nepřítomnosti listů se mu říká také "naháč". Listy se objevují na jaře, květy bez listů v září.
    Jinou zajímavou rostlinu jsme viděli na strništi při okraji vesnice. Byla to protěž bahenní. Spolu s ní rostla na poli ještě strništní nízká forma tetluchy kozího pysku. Jsou to nízké jakoby keříčky s květy těsně nad zemí. Květenství (okolíky) mají bělavou barvu. Nažky jsou zelené a vypadají spíš jako nerozkvetlá poupata. Listy připomínají petržel, ale nevoní. Pokud roste kozí pysk na louce nebo na zahradě, není jeho vzrůst omezen a dosahuje značné výšky. Může zabloudit i do záhonu a na to je potřeba dávat pozor, protože je to jedovatá rostlina a její záměna s petrželí by byla nebezpečná. Stal se i případ, že se natí nakrájenou do polévky otrávila celá rodina. Také ocún je jedovatý, a to tak prudce, že je nebezpečné i sahat na něj. Pan Chán nám vyprávěl o děvčátku, které si natrhalo kytičku, pak si neumytýma rukama vzalo z kapsy chléb a i to stačilo ke smrtelné otravě.
    Na zpáteční cestě jsme poblíž Dražejova našli ještě růžovou vrbovku chlupatou a bílý opletník. Ten se podobá svlačci, ale má větší květy.
    Příští procházku plánujeme až po pouti. Zatím jsme se nedomluvili, kam se vypravit, protože blízká místa jsme prošli již mnohokrát a do vzdálenějších není snadné se dopravit. Zřejmě to vyřešíme tím, že se sejdeme o víkendu. Můžeme např. zopakovat výlet do Radomyšle, protože na ten se nás posledně sešlo jen málo. Také bychom se rádi podívali k rybníku Řežabinci, na Bažantnici nebo někam ještě dál. Uvítáme už i návrhy na zimní přednášky a na jarní akce.
 

    Při loňské procházce do Hajské (viz zápis z 20.6.2001) jsme se domluvili, že se někdy podíváme také na nedaleký Podsrp. To se uskutečnilo v úterý 8.10. Sešli jsme se v počtu 11 osob v 16.35 na zastávce autobusu MHD "Strakonice, Podsrp", která je nedaleko kostela Panny Marie Bolestné. Kdysi bývalo na tomto místě pole Petra Milicera z Bezděkova a byla zde roku 1718 umístěna dřevěná mariánská socha, která byla při povodni odplavena ze strakonického mostu a nalezena na břehu Otavy. Protože zde došlo k několika zázračným uzdravením, začali sem přicházet poutníci a byla zde v roce 1749 vystavěna zděná kaple a v letech 1770-1774 pak kostel.
    Od kostela jsme zamířili přes silnici k nejbližší odbočce a ta nás dovedla k návrší, z kterého je krásný pohled na celou Strakonickou kotlinu. Je tam také kříž s letopočtem 1933, podle kterého si budeme to místo pamatovat. Pan Chán nám nejdříve vysvětlil, že název Podsrp znamená "Pod Srpskou" a že Srpská je vrch s výškou 564 m nad mořem. Měli jsme štěstí, že svítilo slunce a byla dobrá viditelnost. Všichni jsme poznali vrch Kuřidlo, který je strmější a špičatější než ostatní kopce. Vpravo od něj jsme viděli Holý vrch a Šibeniční vrch s Ryšavou v pozadí. Podle dvou vrcholů se pozná Tisovník. Dále směrem vpravo se nacházejí tři kopce, z nichž jeden se jmenuje Hradec a můžeme na něm najít zbytky valů po hradišti, dalším se říká Ústrý a Jaclov, ale v mapě jsou zapsány jako Ostrý a Jaslov. Ještě více vpravo je Sedlina, Chlum, Hrabov a Brdo. Z vesnic jsme na první pohled poznali Chrašťovice, protože jsou vidět právě na obzoru. Toto návrší je fytogeografickou hranicí   mezi oblastí strakonických vápenců a sousedním Blatenskem. U Otavy se nachází Slaník a dále po proudu Přešťovice, na svahu nad nimi Kbelnice, úplně vpravo jsme si ukázali komín písecké teplárny.
    Vydali jsme se směrem, kde jsme tušili ves Hajskou, a po několika minutách chůze jsme narazili na polní cestu. Po ní jsme pokračovali směrem vpravo až k dalšímu křížku (z roku 1902) a odtud zase vlevo úvozovou cestou, lemovanou šípkovými keři. Ta nás dovedla až k Hajské. Po cestě jsme si ukázali listy jestřábníku, rozkvetlou diviznu černou a pavinec.
    V Hajské jsme hledali zástupce návesní květeny a našli jsme je právě na návsi, na zaplaveleném paloučku vedle pěkně opravené a udržované kapličky. Nebylo to zrovna to nejvhodnější místo pro rumiště, ale my botanici jsme se na něm vydováděli jedna radost. Pro místní obyvatele to musel být zážitek, když nás tam tak viděli. Motali jsme se v tom nepořádku  dobrých dvacet minut, zapisovali jsme si do notýsků a vypadali jsme jako nějaká komise. Pan Chán mám určil méně známé druhy, např. turan kanadský, hořčík, mléč rolní, laskavec, sléz přehlížený aj. Nejvíc nás zaujal hledíček menší, který má podobné květy ("tlamičky") jako zahradní hledík, ale tak drobné, že jsme si je museli prohlédnout pěkně zblízka. Řadu plevelů jsme poznali sami, protože takový pěťour nebo pelyněk černobýl jsou nám důvěrně známé. Dobře jsme určili i řebříček, hluchavku, pryšec a mochnu nízkou.
    Cestou z Hajské do Strakonic jsme si už nic neukazovali a spěchali jsme, abychom dorazili domů ještě za světla. Paní Juřicová nás vedla tak důmyslnými zkratkami, že jsme dorazili přecejen za tmy, ale zato s veselou.

    Na neděli 20.10.2002 jsme si umluvili výlet k rybníku Řežabinci, a protože bylo slunečné počasí, sešlo se nás na nádraží více než 20. Ve 13.05 hod. nám jel vlak. Vystoupili jsme v Ražicích a vrátili se asi půl kilometru zpět po trati, to znamená směrem na západ. Vede tam polní cesta, která má po levé straně trať lemovanou porostem rákosí, po pravé straně pole a louky. V létě byla tato pole zaplavena a i teď po nedávných deštích na nich stálo množství vody.
     U ražické bašty se cesta odklání doprava a po chvíli už je vidět rybník a první dvě tabule naučné stezky. Řežabinec je pozoruhodným místem nejen pro botanika, ale hlavně pro archeologa a pro ornitologa. Na nedalekém návrší zvaném " Pikárna" (nebo také "Píkárny") byly Bedřichem Dubským nalezeny velmi cenné památky z období mezolitu. Naučná stezka přes tato místa vede, takže jsme si mohli o nich přečíst podrobné pojednání doplněné obrázky. Na ostatních zastaveních stezky se pojednává hlavně o ptactvu, protože Řežabinec je významnou ornitologickou rezervací. Hnízdí zde mnoho druhů vodních ptáků a další druhy se zde zdržují dočasně při tahu nebo při cestách za potravou. My jsme viděli racky, lysky, divoké husy, poštolku a dva kormorány. Z kormoránů ovšem ornitologové radost nemají, protože hrozí jejich přemnožení.
    Rybník zrovna nebyl na plné vodě, a tak jsme mohli podél břehu hledat i schránky vodních měkkýšů a ukázali jsme si okružáka a plovatku. Z rostlin jsme viděli rákos a orobinec a jinak jsme se tentokrát zajímali hlavně o stromy, protože zářily ve slunci podzimními barvami. Nejvíc se nám líbily zlaté listy osik, které se ukázkově třepetaly ve větru. Na kmenech stromů jsme viděli mnoho ptačích budek a na jednom zastavení naučné stezky jsme si mohli prohlédnout celou jejich výstavu a poučit se, pro které ptáky se která budka hodí. Vylezli jsme také na posed a podívali se odtud po okolí dalekohledem, který měl jeden z účastníků s sebou.
    Z tohoto místa se někteří vrátili do Ražic, protože v 15.47 hod. jel vlak zpátky. Většina se ale rozhodla jít dál a využít toho, že do Ražic se dá jet v 17.54 hod. z nedalekého nádraží Putim a přesednout pak na vlak, který odjíždí do Strakonic v 18.01.
    Při cestě po hrázi Řežabince jsme měli po levé ruce rybník a napravo malé tůně, které vznikly po těžbě navátých písků. Pan Chán nám o nánosech písků řekl, že jsou pozůstatkem třetihorního jezera, které se rozkládalo na území dnešní Českobudějovické a Třeboňské pánve. Naše Strakonická kotlina vznikla na místech, kde mělo toto jezero svůj západní okraj.
    Na Pikárně nás pan Chán informoval, že toto návrší je nejteplejším a nejsušším místem v celém Jihočeském kraji. Domluvili jsme se, že se k Řežabinci ještě někdy podíváme, abychom si mohli na jaře nebo v létě ukázat více rozkvetlých rostlin. Mohli bychom také využít toho, že ornitologové zde na přelomu července a srpna pravidelně pořádají akci pro veřejnost s pozorováním a kroužkováním ptactva.
    U Pikárny jsme už nepokračovali vlevo po hrázi rybníka a šli jsme rovně směrem k Putimi. Po chvíli jsme uviděli nejen věž putimského kostela, ale i ves Zátaví a v dálce věž písecké teplárny a paneláky. Pan Chán v Písku studoval střední školu, má tam řadu přátel a často také jezdí do Píseckých hor provádět botanická pozorování.
    Má rád i Putim a jeho oblíbenou knihou je román J.Š.Baara "Jan Cimbura". Babička pana Chána v Putimi žila, byla vzdálenou Cimburovou příbuznou a v 18 letech byla i účastnicí na jeho pohřbu. Na putimském hřbitově je hrob Jana Cimbury dosud zachován, nachází se blízko vchodu a je na něm litinový kříž s nápisem:
    "Zemřelému v Pánu
    Cimburovi Jánu
    postavili nyní
    kříž ten jeho syni.
    Byl to sedlák silný,
    bohatý a pilný,
    rád měl v žití shoně
    lidi a pak koně.
    Odpočívej v pokoji."
Na hrobě kvetou macešky a kolem nich není žádný kamenný obrubník. Pan Chán nám řekl, že dříve byla většina hrobů na venkově upravena právě takto. Hned vedle vchodu na hřbitov je jiný významný pomník. Je tam pochován farář Josef Baar, bratr spisovatelova otce. Byl výborným vypravěčem a seznámil synovce při jeho prázdninových pobytech v Putimi s osudy obyvatel z celého okolí. Ze všeho nejvíce upoutala J.Š.Baara právě postava sedláka Cimbury, pověstného silou, dobrotou a moudrostí. Několikrát navštívili Jana Cimburu, tehdy už starého výminkáře, i osobně.
    Jan Cimbura žil v letech 1817 - 1898, pocházel z nedalekých Semic, sloužil v Hradišti a do Putimi se přiženil v roce 1848. Viděli jsme statek ( č. p. 25), kde hospodařil, i výminek (č. p. 10), kam se odstěhoval na stáří. Oba domy jsme našli podle plánku, který je umístěn u pěšiny vedoucí ke kostelu. Jsou tam zakresleny i další památné budovy, např. stará sýpka nebo dům, do kterého jezdíval spisovatel Jaroslav Hašek. Měl v Putimi i v okolí známé a příbuzné a proslavil toto městečko i v románu "Osudy dobrého vojáka Švejka". Nejvýznamnější putimskou památkou je ale kostel,  který je nejstarší sakrální stavbou jižních Čech. Je zajímavý také tím, že jedna z jeho lodí sloužila katolíkům, druhá kališníkům. Po cestě na dráhu jsme měli hezký výhled na jeho typickou věž přes hladinu Podkostelního rybníka a v čekárně na nádraží jsme si mohli prohlédnout jeho obrázky z různých historických období. Na dalších obrázcích a fotografiích jsme viděli např. povodeň z roku 1890, dožínky z roku 1921 apod.
    Časem asi přibydou i fotografie z povodně letošní, protože Putim patřila k nejvíce postiženým obcím. Když jsme přecházeli most přes Blanici, viděli jsme, kam až voda sahala. Okolní domy byly poškozené až do výše prvního patra, v konstrukci mostu i v korunách stromů byly nánosy trávy a bahna, na polích jsme viděli zbytky zničené úrody.
    Byl to velice smutný pohled a neradostné je i pomyšlení na to, že v budoucnu se takové události mohou znova opakovat. Člověk svou činností na jedné straně ovlivnil podmínky v atmosféře tak, že stále častěji přicházejí sucha nebo ničivé lijáky, na druhé straně byly z větší části zničeny listnaté lesy, mokřiny, meze atd., takže se voda v krajině špatně zadržuje. Přirozená vegetace působí jako to nejlepší klimatizační zařízení. Jediný strom odpaří prostřednictvím svých průduchů kolem 300 litrů vody za den. Pára se pak sráží ve chvíli, kdy přijde do chladnějšího prostředí, poskytne novou vláhu a uvolňuje při tom vázanou sluneční energii, takže rozdíly teplot se vyrovnávají. Pokud není koloběh vody v krajině příliš narušen,  můžeme pozorovat tzv. krátký cyklus - místní srážky, ranní opar, počasí bez extrémních výkyvů. Půda si udržuje takovou vlhkost, jakou rostliny potřebují. Naproti tomu nad velkým lánem, odvodněnou loukou, rozsáhlou zastavěnou plochou apod. se vzduch ohřívá nepřirozeně rychle a rostliny přitom nemají dost vody k tomu, aby ji mohly účinně odpařovat a ochlazovat tak sebe i okolí. Bublina horkého vzduchu, která se nad nimi vytvoří (tlaková výše) zastaví navíc i mraky, které přižene vítr od moře, a vyžene je do výše. Stoupající proudy zabrání malým vodním kapkám, aby padaly k zemi. Teprve velké kapky nebo kusy ledu, vzniklé ve velkých výškách, dokážou tlakovou výši překonat, spadnou a ochladí krajinu. Vznikne tlaková níže, která nasává další vlhký vzduch, přivolává další deště a vody je najednou velký přebytek. Rychle odtéká pryč, protože z polí byly odstraněny meze, na lukách byly zabudovány meliorační roury, toky vod byly narovnány a zkráceny. Půda je spečená, takže nesaje a navíc se z ní uvolňují a odplavují minerální látky, protože v době sucha v ní nepřirozeně rychle probíhají rozkladné procesy. Uvolňuje se příliš mnoho kysličníku uhličitého (což podporuje "skleníkový efekt"), vzniká málo humusu, zato dochází k znečištění odtékajících vod, což má mimo jiné vliv na nepřiměřené zarůstání vodních nádrží řasou apod. Rozklad organických látek má přitom za následek další snížení schopnosti půdy udržet vodu.
    V době záplav se hovořilo o tom, že zprávy o podobných událostech máme i z historie a že se neděje nic nového. Odlesnění krajiny ovšem také není nic nového,  k tomu došlo už před staletími. Byly dokonce doby, kdy jsme měli ještě méně lesů než dnes. Tím byla samozřejmě přírodní rovnováha narušena, ale ani tehdy to ještě nemělo tak vážné důsledky, jako pozdější nahrazení smíšených a listnatých lesů smrkovými monokulturami. Přirozený různověký les s bohatým podrostem hospodařil s vodou úplně jinak než les vytvořený uměle. Zvlášť vážné náledky mělo odlesnění niv vodních toků, protože tím bylo zničeno prostředí, které zadrželo mnohem víc přebytečné vody než námi vytvořené údolní nádrže. Lužní lesy a mokřiny nebyly pravidelnými záplavami nijak vážně poškozovány, byly na takové podmínky přizpůsobené, takže ke zlepšení naší situace by velice přispělo právě jejich postupné obnovování a důsledná ochrana těch, které ještě zbyly. Záplavy v dávné minulosti přinášely přírodě více užitku než škod. To je pro nás poučením, že lépe je přírodu pozorovat, učit se od ní a co nejvíc se jí přizpůsobit, než proti ní bojovat. Člověk narušuje přirozené prostředí dost už tím, že se musí nějak živit, někde bydlet, atd. Tak tomu bylo už v dávných dobách, ale tenkrát byly zásahy do krajiny podmíněny snahou uhájit holé živobytí. Měli bychom to mít na paměti a snažit se žít a vychovávat naše děti tak, aby naším ideálem bylo něco jiného než současný konzumní styl.
    Pan Chán nás na našich procházkách neučí jen názvy rostlin a jejich zařazení, ale vždycky nám vypráví i o jejich způsobu života a vysvětluje nám souvislosti, které bychom si sami třeba ani neuvědomili. Máme možnost si v knihovně nebo v kanceláři ČSOP půjčit i příslušnou literaturu a k dispozici jsou i nahrávky přednášek, které ČSOP ve spolupráci s knihovou pořádá (první z nich, která se konala v dubnu 1997, byla právě o květeně Strakonicka a o změnách životního prostředí od pravěku až po současnost).
    Výlet do Ražic a Putimi byl naší poslední letošní akcí venku v přírodě. Bylo jich 10, za všechny jsme panu Chánovi velice vděčni a budeme na ně rádi vzpomínat. Setkávat se budeme i v zimě, a sice v budově gymnázia na přednáškách. 16.10. byl náš letošní cyklus zahájen vyprávěním Ing. M.Šobra o chráněných územích Strakonicka, na příště plánujeme přednášku o ochraně architektonických památek, dalším tématem bude entomologie, pak příroda na Šumavě,  hydrobiologie a na závěr pravděpodobně setkání s pracovníkem záchranné stanice pro handicapované živočichy.