|
Přírodopisné a vlastivědné
vycházky po okolí Strakonic.
|
Rok 2021.
Přírodovědná procházka do okolí Droužetic – 11. 12. 2021, cca 10 km
V sobotu 11. 12. ráno jsme se nesešli na nádraží, ale u pobočky Za Parkem, protože jsme měli namířeno do blízkého okolí Strakonic. Pro přespolní účastníky (z Horažďovic, Chanovic a Krajníčka), kterých byla většina, to ale byl celodenní výlet a my organizátoři jsme si toho jako obvykle vážili, jejich zájmu i ochoty obětovat trochu pohodlí a vyměnit jej za naši společnost a poznávání krajiny. Sešlo se nás devět a během cesty se pak ještě jedna účastnice přidala.
První pozorování proběhlo už ve dvoře knihovny. Dívali jsme se na kavky obývající už po několik let otvory v zateplení protější budovy (SPŠ Strakonice). Mít více času, mohli jsme vidět ještě kosy, hrdličky, poštolky nebo veverky. Na jaře hnízdily mezi vydrolenými cihlami u okna sýkorky, běžně tu potkáváme také rehky.
Po cestě ulicemi směrem z města jsme se chtěli zahřát rychlou chůzí, a tak jsme se za chvíli už ohlíželi od zahrádek pod Městským lesem, kde je pěkný výhled na skoro celé Strakonice. Bylo pěkně nasněženo a pořídili jsme hned zkraje každý několik fotografií. Hlavně jsme se těšili do lesa a ten nás přivítal tak mile, jako bychom se ocitli uprostřed vánoční bílé idylky z pohlednic. V hovoru jsme opustili vážná aktuální témata, střídaly se různé zajímavé vzpomínky a jednu chvíli jsme si i tiše zazpívali, když jsme dávali společně dohromady slova písničky Jana Wericha o štěněti. Jako při všech našich akcích jsme si také vyměňovali tipy na knížky, na různé vyrábění a na vaření.
Několik metrů před křížkem na Ryšovech se Evině Legátové povedl první typický zimní nález: z drobného smítka na jedné ze závějí se vyklubal sameček sněžnice lesklé (viz článek v Kompostu č. 1/2014). Všichni jsme se hned začali více dívat pod nohy a kromě semínek a všelijakých úlomků jsme sem tam opravdu viděli i malé živé tvorečky, jichž bychom si nebýt Evy nevšimli. Díky jejím znalostem jsme se dověděli názvy (viz seznam na konci zápisu) a další podrobnosti.
U křížku jsme odbočili doleva a udělali jsme si zacházku k naučné tabuli přibližující význam PP Ryšovy. Po cestě k ní jsme si ukázali dva keře dřišťálu (divokého, mírně se lišícího od okrasného, pěstovaného ve městě). Pak jsme pokračovali směrem na Droužetice, a to Štafetovou alejí vysázenou dobrovolnicky v roce 2018 (viz Kompost č. 5/2019). Vilda vyprávěl o rybníčku, který jsme míjeli a kde také někdy pomáháme při jeho obhospodařování. Někdy bývá z téhle části cesty hezký výhled na okolní kopce, ovšem tentokrát bylo trochu mlhavo. Nám to nevadilo, hezky se to hodilo k všeobecné záplavě bílé barvy a k naší sváteční náladě.
Prošli jsme Droužetice, ukázali si kapličku a nejstarší domy a hned za vsí jsme zahnuli vlevo na polní cestu vedoucí k zalesněnému vrchu Tisovník. Vzhledem k vojenské posádce na něm už léta usídlené není možné se zde volně pohybovat, ale projít na druhou stranu se dá, a ještě nám přibylo další téma hovoru: různé historky s tímto kopcem spojené. Například o důchodci, jehož vášní bylo nacházet tady v 80. letech minulého století spousty hub a jahod. Nikdy tu nebyly vysbírané, a tak ho lákalo hrát si na popleteného dědečka, ignorujícího zákaz vstupu. Kořist pak pravidelně rozdával sousedům po celém paneláku, protože jeho vlastní rodina už nechtěla bedly ani jiné jeho úlovky ani vidět.
Sněhová nadílka byla bohatá, některé stromy byly doslova zachumlané. Vyšli jsme pak z lesa poblíž Hubenova a i tam bylo pořád něco hezkého na podívání. Boží muka, jabloně s červenými plody, keře pámelníku s bílými kuličkami, poštolka číhající na špičce stromu… Bavili jsme se o tabulce s nápisem v blízké aleji a za chvíli jsme ji už i spatřili, stojí na ní tento nápis: „Stromořadí Františka Přibila z Hubenova. 2. 11. 1933 – 15. 10. 2019“. Domluvili jsme se, že si o kousek dál ukážeme také vápencový lom, kde sice nejsou návštěvy vítány, ale ta naše byla jen kratičká. Dál jsme potom putovali do Krt-Hradce, ke slavné studánce Běličce. Pamatujeme si na doby, kdy měla stále vodu, což teď už neplatí, v suchých letech vysychá. Tentokrát to bylo dobré, z trubky tryskal směrem do strouhy k rybníku poměrně vydatný proud.
Původně jsme chtěli dojít do Strakonic přes Starý Dražejov, ale nakonec jsme si trasu trochu zkrátili. Od Hradce jsme zamířili na „Habeš“ (Strakonice Za Rájem). Jak se dalo čekat, našli jsme na cestě vyjetou běžeckou stopu, protože mezi lesy a větrolamy se tu pěkně lyžuje. Potkali jsme i pěší skupinu, a to větší, než byla naše. Příjemně nás to překvapilo, protože jinak byla krajina víceméně liduprázdná. Ukázalo se, že vlastně patříme k sobě, šlo totiž o pravidelné účastníky táborů na Chvalově, organizovaných strakonickými MOPíky (Mladými ochránci přírody). Často jsme s některými dříve chodívali na výlety i spolu. Dobře se takové setkání hodilo k tomu, že jsme chtěli prosincovým výletem poděkovat přírodě za všechny minulé zážitky a popřát si navzájem, aby i v budoucnu jsme mohli pokračovat. Při loučení, když jsme už stáli zase u knihovny, jsme si pak ještě vyměnili pozdravy pro ty, kdo tentokrát s námi nemohli jít. Doufejme, že se zase brzy ve zdraví sejdeme.
- AH -
Ze zápisníku Evy Legátové:
… Nejprve jsme zamířili do PP Ryšovy. Zde byli na sněhu sameček sněžnice lesklé (za celý výlet jsem viděla 2 samečky a 2 samičky) a také žlabatka bezkřídlá (těch bylo za celý výlet hodně, proč se liší velikostí, nevím, měly by to být pouze samičky). Pan Hrdlička našel štírka. Pod kůrou borovic žijí v PP Ryšovy cedivka podkorní, listovník plochý a potemníci "fialoví" (Platydema violaceum - dle biolibu NT). Ze sněhu se červenaly plody konvalinek... V obci Krty - Hradec rostla u silnice jedlá houba penízovka sametonohá, kterou jsme tam nechali… Další pozorovaní živočichové během výletu: datel černý, drozd kvíčala, hýl obecný, káně lesní, stonožka škvorová, larva páteříčka, plachetnatka keřová, suchomilka obecná, srstnatka chlupatá, chrostík..
Procházka v okolí Pražáku s hydrobiologem
RNDr. R. Fainou – 3. 10. 2021
Přírodovědná procházka s odborným výkladem, která se v rámci akcí
organizovaných Základní organizací ČSOP Strakonice a Šmidingerovou
knihovnou konala v neděli 3. 10. 2021, byla pro nás mimořádnou událostí a
jsme za ni velmi vděční. Uskutečnila se díky přátelské nabídce hydrobiologa
RNDr. Richarda Fainy, bývalého pracovníka vodňanského Výzkumného ústavu
rybářského a hydrobiologického (odtud se známe), který později pracoval i v
Hydrobotanickém oddělení Botanického ústavu a jehož jméno je zároveň
spojeno se společností ENKI, o.p.s., zaměřené mj. na hospodaření s vodou v
krajině.
Víme o něm, že je to praktik s bohatými celoživotními zkušenostmi, a proto
jsme pečlivě zvažovali výběr vhodného termínu, tak aby se mohlo zúčastnit
co nejvíce lidí. Volba nakonec padla na začátek října, kdy je ještě co u
rybníků ukazovat, ale kdy už je hotová aspoň část podzimních zahradních
prací. Účast veřejnosti byla nakonec hojná (45 dospělých a 15 dětí),
přičemž někdo si počkal jen na ukázky odlovu rybek a zooplanktonu a odběr
vzorků vody, zatímco ostatní si vyslechli také podrobné vyprávění o stavu
navštívených lokalit a o současných problémech provázejících rybniční
hospodaření v jižních Čechách i jinde.
Sešli jsme se na vlakové zastávce Pražák a přesunuli jsme se na hráz
Záhorského rybníka, odtud jsme později přešli k dalšímu rybníku, Kačírku, a
kdo chtěl, prošel se s námi pak ještě do Vodňan. Dověděli jsme se i takové
informace, které bychom těžko hledali v literatuře nebo na internetu, a co
hlavně, měli jsme možnost klást otázky a zamýšlet se nad důležitými
souvislostmi. Mnozí z přítomných byli některými skutečnostmi i překvapeni,
protože jsme všichni soustředění na své vlastní obory činnosti a teprve
takováto setkání nám dávají dobrou příležitost nahlédnout i do jiných
sfér.
Přílišná úživnost rybníků
Vyslechli jsme především podrobnosti o tom, jak výrazná změna nastala v
zemědělské praxi přibližně od 70. let minulého století a jaké má pro
původně relativně kvalitní rybniční biotopy neblahé následky, trvající
dodnes. Začalo se používat více strojených hnojiv na polích a
prostřednictvím splachů přicházelo do rybníků i 250 kg živin na 1 hektar.
Zvýšená úživnost vyžadovala navýšení rybích obsádek, protože jinak by
příliš prudký rozvoj zooplanktonu zapříčinil vyžrání vodních řas a
nedostatek kyslíku jimi produkovaného. Souvisí s tím i to, že buchanky,
perloočky a jiní tvorové produkují exkrementy, a je-li jich hodně, je pak
ve vodě vysoký obsah amoniaku (ten navíc pochází také z rozkladu těl
uhynulých jedinců) a bakterií, dochází k prodýchání kyslíku a k jeho
nedostatku.
Vysoké obsádky ryb ovšem k celkovému objemu exkrementů ještě hodně
přidávají. A pokud dojde k rychlému vyjedení hrubšího zooplanktonu
(perlooček aj.) a zůstanou jen drobné buchanky, vířníci apod., ryby se musí
přikrmovat (například obilím) a úživnost se dále zvyšuje. Zároveň nemá kdo
dostatečně omezovat fytoplankton a namnoží se řasy, zmenší se průhlednost
vody a omezí se tím její samočištění. To totiž probíhá pouze za dostatku
světla. Vyvážit toto vše je sice možné, ale vyžaduje to znalosti, pečlivost
a vytrvalost. Je nutné průběžně vyhodnocovat, jak je na tom která vodní
nádrž co do obsahu živin atd. v tom kterém období, jak velkou obsádku ryb
potřebuje (problémem je totiž nejen příliš velká, ale i nedostatečná, a tak
je nutné to podle daných okolností vhodně střídat), atd. atd. Zdaleka ne
všude je snaha takové rovnováhy docílit. Pohodlnější je věřit, že stačí
průběžně přikrmovat a přihnojovat, že výnosy masa se tím budou patřičně
zvyšovat a že o nic dalšího ani nejde.
Úbytek biodiverzity, znečištění vod, nehospodárnost, choroby
ryb…
Jaký je potom výsledek? Ryby nemají dostatek kvalitní přirozené potravy a
trpí chorobami. Navíc nadměrně ztuční. Voda se změní v zelenou omáčku,
jejíž průhlednost není 80 cm nebo 1 m, ale třeba jen 20 cm. Choulostivější
druhy ryb (pokud vůbec v rybníku jsou) se stěhují k hladině, kde je více
kyslíku, jenže tam jsou vystaveny lovícím kormoránům. Přežívají kapři, jimž
špatná kvalita vody tolik nevadí, ale protože mají hlad a ryjí v bahně na
dně, přispívají ještě více k už tak velkému zákalu. Jakožto všežravci se
vrhají na vše, co lze sníst, likvidují mimo planktonu i bentos (organismy
obývající dno a břehy) a stávají se (spolu s nežádoucími invazními druhy)
prakticky jedinými obyvateli rybníků. Ostatním tvorům (včetně vodního
ptactva) neponechávají dostatek potravy. Navíc škodí svému prostředí i
jinak, například tím, že narušují celistvost rákosin. A tak je tento stav
příznivý pouze pro rybožravé predátory, jimž se takto prostírá sice
jednostranná, ale zato bohatá nabídka. Tento nedobrý vývoj bohužel postihl
často i takové vodní nádrže, jejichž okolí i vodní plocha jsou chráněným
územím. K nim patří právě i rybník Záhorský.
Hnojení minerálními látkami bylo sice od roku 1973 v rybnících zakázáno,
ale splachy a s nimi i cíleně mrva, kejda apod. přispívají k eutrofizaci
vod (tj. obohacení živinami, hlavně fosforem a dusíkem) i nadále. Rybníkáři
si prosadili výjimku a smějí za účelem chovu ryb takovéto látky používat,
ačkoliv jde o znečišťování povrchových vod. Neřeší se ani množství
exkrementů, pocházejících od ryb a od chovaných polodivokých kachen. Lobby
podporující produkční rybáře protlačila do vodního zákona tzv. přílepek s
ustanovením, že pokud ryby spotřebují krmivo, pak je vše v pořádku a
kvalita vody se nemusí sledovat.
Nehledí se na rekreační a jiné mimoprodukční funkce vod
Zatímco přiměřená úživnost v rybnících je asi tak 100 kg živin na 1 ha, teď
dosahuje často i 500 kg. Změnil se i krmný koeficient. Z dřívějších cca 2
kg obilí na 1 kg přírůstku kapra se zvýšil na 4 nebo i 6 kg. Výnos ze
Záhorského rybníka býval 60-70 q kapra na hektar, nyní je to 300 q.
Průhlednost se dříve pohybovala kolem 80 cm a rozvoj řas byl řízen tak, aby
nebezpečné sinice měly silnou potravní konkurenci a nemohly se nadměrně
rozmnožit. V Blanici i v rybnících v okolí bývalo možné se koupat, zatímco
v současné době město s výmluvným jménem Vodňany už příležitost zaplavat si
v přírodních vodách neposkytuje. Na rekreační a jiné mimoprodukční funkce
vod se nepamatuje, a i kdyby se na ně hledět začalo, narazilo by se na
nepříznivý stav v celém povodí a na nevhodně nastavené dotace. Odborníci na
to už celá léta upozorňují, jenže veřejnost se vinou neznalosti a
liknavosti nepřidává. Změny klimatu samozřejmě vše ještě zhoršují, a tak je
už opravdu nejvyšší čas změnit jak způsob hospodaření na rybnících, tak v
jejich okolí.
Poškození pobřežních porostů, nutné omezování ponořené a plovoucí
vegetace
Prostředí kolem Záhorského rybníka se vyznačuje vyvinutou vegetací rákosin
a vysokých ostřic s navazujícím komplexem mokřadních olšin, vlhkých a
rašelinných luk. Dá se pozorovat, že příliš silná rybí obsádka má vliv i na
stav litorálu - kapři totiž dokážou při rytí na dně poškodit pobřežní
porosty. Oddělí celé ostrůvky rákosu od jejich původního stanoviště. Když
se připočítá zarůstání nitrofilní vegetací, např. vrbou jívou, znamená to
další ohrožení cenných druhů.
Pokud jde o ponořenou a plovoucí vegetaci, i zde by prospělo snížení
obsádky kapra a s tím související zvýšená průhlednost vody, Nemělo by ale
dojít k pokrytí více než 10-30 % vodní plochy, přičemž mechanický způsob
omezení nadměrného množství rostlinstva může být doplněn nebo nahrazen
přisazením býložravého amura bílého, a to ve stáří nad 2 roky. Dobře se to
osvědčuje, i když s fungováním přirozených biotopů se to srovnávat nedá.
Amur je druh cizokrajný a sám od sebe by se u nás nevyskytoval.
Invazní střevlička a její schopnost požírat vajíčka ropuch, konkurovat
jiným rybám atd.
Vše má svůj rub a líc a i taková ryba, jako je zavlečená střevlička
východní, má v našich vodách určitý pozitivní význam. Svým drobným vzrůstem
se hodí jako potrava pro některé menší predátory, například pro ledňáčka. V
nenarušené přírodě by ovšem tuto roli zastaly naše původní druhy.
Střevliček jsou v rybnících často i 2 tuny na hektar. Richard Faina je
jednou zažil „v akci“, když stál ve vodě a rybky mu v hejnu zaútočily na
kůži. Mají ostrá ústa a byl to podobný pocit jako po zásahu elektrickým
proudem. Mezi lidmi je ale tento pohledný druh někdy i v oblibě, protože
není všeobecně známo, co dovede. Podobné je to s atraktivní slunečnicí
pestrou nebo se sumečkem černým a americkým.
Střevlička nejen, že konkuruje domácím druhům, ale má i jiné nebezpečné
vlastnosti. Mimo jiné tu, že ožírá ostatním rybám jejich ochranný sliz,
stresuje je tím a zpomaluje nebo i zastavuje jejich růst. A co hlavně,
dokáže na rozdíl od jiných ryb požírat vajíčka ropuch. To je jeden z
důvodů, proč jsou nyní tak důležité malé vodní tůně, budované v krajině pro
zadržování vody a zároveň pro ochranu obojživelníků aj. Do nich se sice
také mohou nežádoucí druhy ryb dostat (třeba při povodni), ale aspoň
některé jsou toho uchráněny. Bohužel šetření, které na více než stovce
takových míst provedl spolu se zoologem Davidem Fischerem právě Richard
Faina, ukázalo takřka všude zneužití původní dobré myšlenky a proměnu
nových rybníčků (v rozporu se zásadami platnými pro udělování dotací) na
další vany pro kapry (viz článek v Kompostu č. 11/2021 o dokumentu s R.
Fainou a D. Fischerem z cyklu „Nedej se!“, dokument samotný
zde a v tomtéž cyklu „Rybníky v nouzi“
zde).
Úhyny ryb při haváriích
Řeč přišla i na loňskou havárii na řece Bečvě a na podobné události. V
televizním archivu je možné najít například zpravodajství o hromadném úhynu
ryb v srpnu 2018 na rybníku Nesyt (viz
zde). Tuny mrtvých ryb se tehdy odstraňovaly bagrem. V 6. minutě pořadu
bylo řečeno, že Nesyt je mělký a aerace není kvůli riziku ještě většího
zkalení možná. Kvůli vysoké teplotě a extrémní úživnosti (dané hlavně
živinami z přítoků) nastal v horkém počasí kyslíkový deficit, a to i
přesto, že se pro jistotu přestalo krmit. Po dešti se promíchala
neokysličená voda z dna s o něco lépe okysličenou z horních vrstev, tím se
obsah kyslíku zprůměroval a pro ryby to bylo osudné.
Padl dotaz, jak je to s vyskakováním kaprů nad hladinu, jde-li také o
nedostatek kyslíku. Ve skutečnosti si ryby takto čistí svůj filtrační
aparát, protože při dopadu do vody mají otevřené skřele a pod tlakem se
zbavují usazenin. Pokud se ryby dusí, tak takzvaně troubí.
Záleží i na lesích v okolí
Jdou-li do rybníků vody z čističek odpadních vod, z polí apod., má to
samozřejmě na jejich stav podstatný vliv a nelze se tomu divit. Důležité je
ale i např. druhové složení lesních porostů. V rybnících tam, kde jsou
bukové lesy, je pH vody 6,5–7, zatímco převládající smrkové monokultury
způsobují zakyselení.
V přirozeném prostředí by byly kolem vod smíšené porosty. A byly by
probrány tu a tam působením bobrů. Má to svůj význam, protože prosvětlení
hladiny podporuje asimilaci, a tím i samočištění vody. V obydlené krajině
je výskyt bobrů problematický, ale v původní přírodě hrál svou důležitou
roli.
Rýsuje se další podobná akce
I přes vážnost probíraných témat jsme měli ze setkání veskrze příznivý
pocit a v závěru byla i legrace, protože náš průvodce dovedl ocenit naši
zvídavost a my zase jeho znalosti, zkušenosti a smysl pro humor. Dokonce se
rýsuje další podobná procházka, a to na jaře nebo v létě. Konala by se
nejspíš u tůní u Hajské a samozřejmě bychom vás o ní včas informovali.
- AH -
28. 9. 2021: Výlet do okolí
Rejštejna
V letošním roce 2021 byl obzvlášť velký zájem o cesty s šumavským průvodce
Ing. Josefem Peckou, a tak se jen s obtížemi hledaly volné termíny pro nás.
Pomohlo nám, že je v září kromě víkendů i státní svátek – vyšel tentokrát
na úterý, a výlet do okolí Rejštejna jsme tedy vyhlásili na tento den.
Počasí se rýsovalo všelijak a možná to i někoho odradilo. Nakonec bylo
právě na Šumavě lépe než pod ní. Po většinu cesty nás provázelo slunce a
jen mírný větřík. Počet účastníků byl také příznivý. 20 dospělých a jeden
školák.
Dopoledne jsme měli sraz na zastávce Rejštejn, Radešov, Rozcestí. Dojeli
jsme tam s dvojím přesedáním (ve Vimperku a v Kašperských Horách). V 9:55
jsme se spojili se skupinkou kolem pana Pecky (to byli ti, kdo přijeli
auty), vyslechli jsme krátké povídání o historii oblasti a šli do obce
Rejštejn, která je městem, i když čtvrtým nejmenším v ČR. Na místním
hřbitově u malebného kostela sv. Bartoloměje jsme si připomněli zejména
spisovatele Karla Klostermanna, jehož matka Charlotta (29. 3. 1822 – 23. 9.
1903) je zde pochována. A také nejmladší bratr Jakob (31. 10. 1862 – 21. 3.
1901), rejštejnský farář. K výběru jeho profese se váže dojemná historka
zachycená v knize „Červánky mého mládí“. Duchovním měl být podle přání
rodiny původně otec sourozenců Klostermannových, Josef, a když v sobě toto
poslání necítil a stal se lékařem, jeho maminku to velmi trápilo. Až teprve
u Jakoba se vyplnilo to, že se touto cestou vydal, a to naprosto dobrovolně
a s radostí. A ještě jsou nápadné i jiné souvislosti, díky nimž působí toto
dodatečně splněné přání až zázračným dojmem.
Prvním naším cílem byla Maierova skála. Lesní cesta k ní byla příjemná, i
když poměrně příkrá. Odměnou nám bylo kamenné moře a posléze i vysoké
útvary s křemennými vložkami, místy pokryté žlutým lišejníkem. Na nejvyšším
bodu (736 m n. m.) se nachází jednoduchý kříž a je od něj pěkný výhled do
kraje. Pan Pecka nám ukázal horolezeckou mapku s legračními názvy
jednotlivých věží (Mrcha apod.) – viz z Prvním naším cílem byla Maierova
skála. Lesní cesta k ní byla příjemná, i když poměrně příkrá. Odměnou nám
bylo kamenné moře a posléze i vysoké útvary s křemennými vložkami, místy
pokryté žlutým lišejníkem. Na nejvyšším bodu (736 m n. m.) se nachází
jednoduchý kříž a je od něj pěkný výhled do kraje. Pan Pecka nám ukázal
horolezeckou mapku s legračními názvy jednotlivých věží (Mrcha apod.) – viz
zde.
Ještě o něco dále jsou položeny Kozí Hřbety, což je zaniklá dvojitá obec
(Velký a Malý Kozí Hřbet). Povedlo se nám dostat se i k nim a splnit tak
plánovanou trasu, byť jsme museli co možná zkrátit zastávky při sbírání
hub, fotografování a podobně. Pohovořili jsme s místním obyvatelem, který
nás ochotně pustil přes soukromý pozemek, umyli jsme si ruce v pramenité
vodě opodál, zastavili jsme se u kaple Panny Marie, minuli jsme úpravná
stavení zde stojící a pohovořili jsme o Zlaté stezce, jejíž jedna část tudy
kdysi vedla. Připomněli jsme si také tuhou zimu z poloviny 19. století, kdy
byli obyvatelé Kozích Hřbetů po celé tři měsíce odříznuti od okolního světa
a polovina obyvatel zemřela (více viz
zde).
Dolů do Rejštejna jsme se vraceli po travnatém úbočí a těšili jsme se
pohledem na okolní kopce. Mají zde všechny příjemně oblý tvar – viz např.
dobové obrázky zde. Není
divu, že zrovna do této části Šumavy proudí v létě davy a zejména u řeky
Otavy vzniká doslova tlačenice. O to víc jsme vděční panu Peckovi, že nás
vodí klidnými tichými cestami a můžeme si putování mnohem lépe užít.
Poděkovali jsme nejen za tento výlet, ale i za ty předchozí, protože se
zřejmě až do jara neuvidíme a teprve potom budeme zase společně pokračovat.
Možná se ale povede aspoň nějaká ta přednáška s promítáním, tak jak to
děláváme i jindy.
V závěru výletu, při čekání na autobus, nám pan Pecka přečetl ze svých
poznámek ještě o tom, jak jednomu místnímu pasákovi dobytka kdysi dávno
uhynula koza a vypravil se pro novou. Chtěl ji koupit na Kozích Hřbetech,
kde byl vyhlášený chov. Nechal si ji na ukázku podojit, byl spokojený,
zaplatil a po cestě domů se zastavil v hospodě. Tam mu jeho vykutálení
přátelé vyměnili kozu za kozla stejné velikosti i barvy. Když to doma vyšlo
najevo, vypadalo to jako nějaké kouzlo. Nešťastník se vydal druhý den s
kozlem zpátky, chtěl si stěžovat a vymoci vrácení peněz. Zase vedla jeho
cesta přes hospodu a zase došlo k tajné výměně. Nařčená chovatelka ho
pokládala za blázna, když ji obvinil z čarování, ukazoval domnělého kozla,
který byl už zase kozou, bylo kolem toho plno zloby a zastyděl se nakonec i
ten, kdo to celé vymyslel. Zařídil svému příteli novou koupi a pravidelně
se modlil za jeho štěstí.
-AH-
Pozorované druhy:
Cesta z Radešova do Rejštejna:
Slímáček síťkovaný (Deroceras reticulatum), hlemýžď
zahradní(Helix pomatia), plzák obecný (Arion distinctus),
vlahovka narudlá (Monachoides incarnatus), slepýš křehký – niva řeky
Otavy, též pcháč zelinný.
Hřbitov Rejštejn:
Hlemýžď zahradní (Helix pomatia), páskovka keřová (Cepaea
hortensis), skalnice kýlnatá (Helicigona lapicida), oblovka
lesklá (Cochlicopa lubrica), babočka paví oko, babočka kopřivová,
bělásek řepový, saranče měnlivá, saranče zelená. Ještěrka obecná. U
hřbitovní zdi pupalka dvouletá, též hvězdnice chlumní.
Maierova skála a okolí:
Plzák hnědý (Arion fuscus), plzák lesní (Arion rufus), plžík
žlutý (Malacolimax tenellus), rusec lesní, ďubkatec pohárkovitý,
běločechratka obrovská, lesklokorka lesklá, rokytník skvělý, věsenka
nachová. Žlutý lišejník by mohl být drobnovýtruska žlutolesklá nebo
Candelariella vitellina – svícníček žloutkový. Bez záruky.
Geologický podklad – kvarcit, dále na jih pararula, migmatit …
Velké Kozí Hřbety:
Před obcí mechem porostlé snosy kamení se zastoupením travníku Schreberova,
dále uchatka toulavá (Radix labiata), skalnice kýlnatá
(Helicigona lapicida), stínka skvrnitá, střevlíček kovový, káně
lesní, u tarasu zdi v obci odkvetlá lilie zlatohlavá.
Cestou od Velkých Kozích hřbetů k Rejštejnu:
Saranče zelená, kobylka hnědá – nad Plzencem, vroubenka smrdutá, křižák
obecný, skokan hnědý.
Mísenka oranžová, kotrč kadeřavý, václavka hlíznatá, kruštík širolistý,
měsíčnice vytrvalá, krtičník hlíznatý.
-VH-
29. 8. 2021: Výlet na Basumský hřeben a
okolí
Na neděli 29. 8. hlásila předpověď počasí déšť a chladno, a tak hrozila
malá účast a i to na ni zpočátku vypadalo, když jsme přišli na sraz na
nádraží. Nikde nikdo. Nakonec jsme ale přece jenom solidně zaplnili
volarský vláček, kde jsme byli takřka jedinými pasažéry. Hned nám bylo
veseleji, zvlášť když ještě ve Volyni přistoupili spolu se svou maminkou
naši staří známí MOPíci, desetiletý Jiřík a osmiletý Štefánek. Doplnili náš
počet na 14, a to je při přírodovědných akcích tak akorát. Kdo se naopak
nedostavil, to byl ten očekávaný déšť. Přišel až odpoledne, když jsme pod
střechou zastávky čekali na zpáteční vlak.
Jako obvykle jsme si nejdříve řekli něco o historii obce, kde jsme svůj
výlet začínali – tedy o Kubově Huti. Roku 1726 zde Johann Podschneider
založil sklářskou huť a využil tak úlev s tím spojených. Ty se týkaly
prvních šesti let. Z toho, že huť pracovala pak už jen další čtyři roky, by
se dalo odhadnout, že šlo především právě o úlevy a že se i tehdy
podnikatelé chovali v tomto směru podobně jako nyní.
Vzniklá osada dostala jméno po zámeckém hejtmanu Gubovi. Zajímali jsme se i
o název Basumského hřebenu, kam jsme měli namířeno, a dověděli jsme se
překlad toho nezvyklého slova – babí léto. Snad to pocházelo z toho, že
porost na hřebeni byl smíšený, a tedy na začátku podzimu i hodně barevný.
Kóta 1281 se původně také jmenovala Basum, nyní Pažení.
Co je známo všeobecně, to je nadmořská výška železniční stanice – 995 m. I
to, že jde o naši nejvýše položenou stanici. Samotná obec leží ještě o něco
výše. Procházela zde stará keltská cesta využívající nedaleké malé sedlo, a
když později vznikla Zlatá stezka, vedla také tudy. Když jsme s panem
Josefem Peckou tento výlet plánovali, líbilo se nám pomyšlení zavést
účastníky do míst často navštěvovaných, a přitom jít pěšinami, kde většina
z nás nikdy nebyla. V tom je velká výhoda putování s profesionálním
průvodcem. Naše výlety, zaměřené na přírodovědu, jsou procházením málo
známých zákoutí typické. Často se navíc stává, že po celou dobu vůbec
nikoho nepotkáme. Horní basumská cesta, kterou jsme zvolili tentokrát,
nevede nikudy, kam by se nesmělo, ale kam se moc nechodí, protože tam
málokdo trefí.
Po celý den jsme byli obklopeni smrčinami a bučinami, nacházeli jsme
spousty hříbků a lišek, určovali jsme si květiny a dřeviny. Nejčastěji nás
podél pěšin provázel starček Fuchsův, věsenka nachová, třtina chloupkatá,
metlička křivolaká a maliní, plné šťavnatých plodů. A také silenka bílá,
dříve nazývaná knotovka, svízel vonný, dříve mařinka… Pan Pecka si dělal
legraci, že botanici nemají v zimě co dělat, a tak vymýšlejí tyhle nové
názvy.
Mohlo by se zdát, že bylo naše putování samými lesy jednotvárné, ale tu a
tam se objevila nějaká ta skalka (například Srní hlava), mokré místo na
cestě (při obcházení jsme si navzájem pomáhali) a na jednom místě jsme se
dočkali i dalekého rozhledu (z Červeného vrchu – 1203 m n. m.). V závěru
jsme navštívili přírodní památku Jilmová skála. Nejdříve byl na tomto místě
původní prales, a protože byl poměrně dobře přístupný, byl vykácen.
Přirozenou obnovou pak vznikl smíšený porost bohatý na jilmy. V 80. letech
minulého století byl právě tento druh dřeviny postižen a silně zdecimován
grafiózou a příroda na jeho místo dosadila hlavně javory kleny a buky.
Údajně se navrátilo i několik jilmů, ale z těch jsme žádné nenašli.
Účastníky našeho výletu byli i tři velcí psi. Díky chladnému počasí byli
stále při síle a byla s nimi legrace. Běželi ovšem celých deset kilometrů
na vodítku, aby neplašili zvěř – tím spíš, že jsme se nacházeli v CHKO a
šli po hranici NPR Boubínský prales. Na stromech, které jsme míjeli, jsme
viděli hraniční značky – červené pruhy. Z vnější strany NPR je pruh jeden,
z vnitřní dva. Viděli jsme také kůrovcové smrky, které byly v lese
ponechány a byla z nich oloupána kůra. To je sice dražší postup, ale má tu
výhodu, že mrtvé stromy i nadále vrhají stín, brzdí vítr a neotevírají
porostní stěnu.
Naším cílem byla železniční stanice Zátoň. Při čekáni na náš spoj jsme si
ještě popovídali a nasvačili jsme se. Řekli jsme si i tipy na další cesty.
A samozřejmě i pozvání na ty nejbližší, které jsou už naplánované: 7. 9. do
Rovné a okolí a 28. 9. k Rejštejnu. Když jsme se pak cestou domů dívali z
oken vlaku na krajinu, obdivovali jsme mimo jiné i různobarevné mraky.
Vrstvily a překrývaly se tak zvláštním způsobem, že se něco takového hned
tak nevidí.
Největší atrakcí tohoto výletu ale byla jedna nenápadná houba, které by si
většina z nás ani nevšimla, nebýt našich vedoucích – pana Pecky a mého muže
Vildy. Ukázali nám ji během cesty několikrát, a to na padlých stromech a na
pařezech. Jmenuje se rosolozub huspenitý. Má bělavou barvu, slizovitý
povrch, slabou vůni, zato ale dobrou chuť. To jsme si i vyzkoušeli, protože
se dá jíst v syrovém stavu. Mít s sebou sůl, citron a nakrájenou cibulku,
vysloveně bychom si na rosolozubu pochutnali : o)
-AH-
Radošovice:
Káně lesní, bažant obecný (samec, 3x odrostlá kuřata)
Kubova Huť:
Vrbovka úzkolistá, hvozdík kropenatý, hrachor luční, zvonek rozkladitý,
lupina, řebříček obecný, vikev ptačí, pcháč obecný, starček Fuchsův,
třezalka tečkovaná, konopice cf., bolševník obecný, svízel bílý, chrastavec
rolní, podběl lékařský, pupava bezlodyžná, krtičník hlíznatý, věsenka
nachová, ptačinec trávovitý, bika lesní, rozsolozub huspenitý, kropilka
rosolovitá. Smrčina a mytiny.
Srnčí hřbety:
Pstroček dvoulistý, dutohlávka, hvězdoš cf. jarní, saranče zelená, saranče
zlatozelená, kobylka luční, křižák obecný, bruslařka obecná, plzák hnědý.
Smrčina, skaliska.
Pažení:
Tmavobělka cf. obecná, plzák hnědý. Smrčina. Skaliska.
Červený vrch:
Rozsolozub huspenitý, plžík žlutý, plzák hnědý. Bučina, smrk, občas
borovice.
Jilmová skála:
Řasnatka lesní, vřetenovka hladká, plzák hajní, plzák hnědý, plžík žlutý,
podkornatka žíhaná. Bučina, občas smrk a borovice.
Zátoň:
Vlahovka narudlá, plzák hnědý, plzák lesní. Buk a smrk u zastávky.
-VH-
24. 7. 2021: vrch Křemelná a
okolí
Jak se dalo čekat už předem, konal se červencový výlet organizovaný
strakonickou Šmidingerovou knihovnou a ZO ČSOP v náladě velmi povznesené a
sváteční – od loňského září jsme se všichni
těšili na nové setkání s naším průvodcem Ing. Josefem Peckou a s ostatními
stálými účastníky a při ranním vítání na vlakovém nádraží to bylo patřičně
znát. Stejně tak poté, co jsme po dvojím přesedání (na osobák a na autobus)
dorazili do stanice Hartmanice, Dobrá Voda, kde na nás pan Pecka čekal.
Následoval první bod programu, návštěva kostela sv. Vintíře, vyzdobeného
podivuhodnými skleněnými plastikami. Jejich autorka, paní Vladimíra
Tesařová, má náš velký obdiv, a i když jsme všichni už dříve toto místo
navštívili, rádi jsme se do kostela podívali znovu. Stejně tak potom ještě
do muzea Dr. Šimona Adlera a samozřejmě i ke kapličce s pramenem a na
nedaleký vrch Březník s další kapličkou, s křížem a vyhlídkou.
Celkovou délku trasy jsme naplánovali jen na cca 10 km, abychom
se mohli často zastavovat a věnovat se podrobnostem – a to bylo dobře, tím
spíš, že s námi byl tentokrát zase po roce pražský botanik pan František
Zima a průběžně nám ukazoval nejrůznější rostliny a vyprávěl o nich. Došli
jsme k bývalému Malému Babylonu, na vrch Křemelnou a kolem Velkého Babylonu
zpátky na Dobrou Vodu a stačilo nám to. Obě zaniklé obce jménem Babylon
získaly své jméno původně odvozením od slova pavilon. Domů zde bylo málo
(dva a pět) a nyní jsou už všechny zbourány. Na místě zvaném Pustina jsme
viděli bývalou knížecí hájovnu, z níž už zůstala jen ruina, a na Křemelné
jsme si udělali přestávku na oběd. Popovídali jsme si tam o spisovateli a
malíři E. T. Setonovi, protože zde má malý kamenný památník, zřízený Ligou
lesní moudrosti. Další pamětihodností Křemelné jsou tzv. Sněžné jámy. Jde o
pozůstatky povrchového dolování zlatonosného křemene. Sníh se tam drží až
do léta, proto se jmenují po něm.
Letošní rok je štědrý. Borůvek bylo všude plno, hub také. A samozřejmě jsme
pilně sbírali. I tak jsme včas dorazili k cíli a přešli jsme tedy o 2 km
dál, do Hartmanic, abychom mohli chvíli posedět před odjezdem autobusu k
Sušici. Měl jet v 17:47, ale měl zpoždění a na vlakové nádraží potom dojel
také pozdě. Náš spoj právě v tu chvíli Sušici opouštěl. Čekalo nás tedy
další společné posezení a popovídání, příjemné a veselé. A tak nás vyhlídka
na značně posunutý návrat do Strakonic tak dalece nemrzela, i když jsme s
ním nepočítali a doma nám ty dvě hodiny pak pochopitelně chyběly (a to ani
nemluvím o jednom z našich „štamgastů“, který je až z Třemošné u Plzně a
čekala ho cesta vysloveně noční). Říkali jsme si, že to tak asi mělo být,
abychom se náležitě užili a abychom se o to více těšili na výlet
srpnový.
A.H.
-------------------------
Vzhledem k tomu, že se při výletu botanizovalo, připojujeme i seznam
rostlin, které nám laskavě zaslal pan František Zíma.
Dobrý den,
zdravím Vás opět z Prahy - posílám výčet slíbených rostlin z exkurze
Hartmanice.
Devětsil bílý, prstnatec Fuchsův, ostřice zaječí, ostřice třeslicovitá,
ostřice klasnatá, psineček obecný, pýrovník psí, rdesno peprník, rdesno
hadí kořen, tužebník jilmový, chrastavec lesní, olše šedá, netykavka
malokvětá, netykavka nedůtklivá, netykavka žláznatá, lopuch menší, lipnice
obecná, světlík lékařský, lýkovec jedovatý, krabilice zlatoplodá, krabilice
chlupatá, jetel kaštanový, jestřábník savojský, chlupáček oranžový, hasivka
orličí, hrachor lesní, hvozdík kropenatý, chrpa parukářka, děhel lesní, bez
hroznatý, blatouch bahenní, bedrník větší, bukovník kapraďovitý, bukovinec
osladičovitý, žebrovice různolistá kapraď rozložená, kapraď samec, papratka
horská, černýš luční, černýš lesní, svízel okrouhlolistý, pupava
bezlodyžná, zvonek kopřivolistý, udatna lesní, silenka nadmutá, silenka
dvoudomá, lupina mnoholistá, třeslice prostřední, vrbka úzkolistá, zblochan
vzplývavý, třtina chloupkatá, kakost lesní, škarda měkká čertkusolistá,
starček přímětník, smilka tuhá, třezalka skvrnitá, trojzubec poléhavý,
pcháč různolistý, pcháč zelinný, pcháč bahenní, mléčivec alpský, věsenka
nachová, bradáček vejčitý kruštík širolistý, kruštík modrofialový, hnilák
smrkový, silenka, podbělice alpská, dřípatka horská, jetel prostřední
,plavuň pučivá, vrba nachová, vítod obecný, zlatobýl obecný, zvonečník
klasnatý, náprstník velkokvětý, zvonek broskvolistý, mochna poléhavá,
kolotočník ozdobný, tavolník vrbolistý, pilát lékařský...
Děkuji ještě za zprávy z brigády ve Zborovicích. Těším se na další exkurzi
s Vámi.
František Zima
-------------------------
A ještě lehounce ze zoologie.
Horažďovice
volavka bílá (Egretta alba).
Sušice
Rorýs obecný (Apus apus).
Dobrá Voda
Pestřenka pruhovaná (Episyrphus baltaetus), páteříček žlutý
(Rhagonycha fulva),bělásek řepový (Pieris rapae), perleťovec
stříbropásek( Argynnis paphia), kobylka hnědá (Decticus
verrucivorus), sekáč pestrý (Mitopus morio), kobylka cvrčivá
(Tettagonia cantans), okáč luční (Maniola jurtina), okáč
pýrový (Pararge aegeria), žluťásek řešetlákový (Gonepteryx
rhamni), bělásek zelný (Pieris brassicae), bělásek řepový
(Pieris rapae), babočka kopřivová (Aglais urticae), babočka
paví oko (Inachis io), vřetenuška pětitečná (Zygaena
lonicerae), pestřenka (Sphaerophoria fatarum), pestřenka
(Eristalis pertinax), tesařík pižmový (Aromia moschata),
páteříček žlutý (Rhagonycha fulva), stehenáč (Chrysanthia
viridissima), batolec duhový (Apatura iris), tesařík skvrnitý
(Leptura maculata), perleťovec stříbropásek (Argynnis
paphia), okáč luční (Maniola jurtina), ještěrka živorodá
(Lacerta vivipara), soumračník čárečkovaný (Thymelicus
lineola), pestřenka prosvítavá (Volucella pellucens), batolec
duhový (Apatura iris).
Malý Babylon
Vřetenuška komonicová (Zygaena viciae), ropucha obecná (Bufo
bufo), rusec lesní (Ectobius sylvestris), slíďák tlustonohý
(Alopecosa cf. cuneata), pestřenka Dasysyrphus, slepýš křehký
(Anguis fragilis).
Pustina
Vlahovka narudlá (Monachoides incarnatus).
Sněžné jámy
Slimák popelavý (Limax cinereoniger), slimáčník táhlý (Semilimax
semilimax), vrásenka pomezní (Discus ruderatus).
Velký Babylon
Očnatka červenohnědá (Sicus ferrugineus), křižák obecný (Araneus
diadematus), křižák horský (Araniella alpica), babočka admirál
(Vanessa atalanta), okáč pýrový (Pararge aegeria), tesařík
černošpičký (Stenurella melanura), tesařík (Stenocorus
meridianus), skokan hnědý (Rana temporaria), slepýš křehký
(Anguis fragilis).
V.H.
První výlet s ČSOP po dlouhé době – do okolí
Sedlice
V sobotu 19. 6. 2021 jsme se po dlouhých měsících dočkali společného výletu
a přes extrémně horké počasí jsme se sešli v počtu devíti dospělých. Rodiče
s dětmi se někteří původně chystali, ale pak to vzdali a šli raději k vodě.
A další nevýhodou bylo to, že se výlet kryl s oslavou 100. výročí založení
strakonického gymnázia (také dlouho odkládanou). S tím se nedalo nic dělat,
protože naše akce byla vyhlášená (včetně rozeslání pozvánek) v polovině
května, zatímco oslava až o hodně později.
Co jsme
zařídit mohli, to bylo naplánování podrobností s ohledem na současnou
situaci. Hlavní rozdíl oproti ostatním našim pěším cestám byl v tom, že
výchozí obec byla zároveň cílovou – a tak kdo nechtěl jet s námi vlakem,
mohl dorazit na kole nebo autem a pak se k němu zase vrátit. Další, na čem
nám záleželo, byla proměnlivá délka. Říkali jsme si, že kdo odvykl dlouhým
cestám nebo kdo bude chtít večer ještě pracovat na zahrádce apod., bude se
chtít odpojit dříve. To se pak splnilo, že jsme přibližně v polovině trasy
skupinu rozdělili.
Počítali jsme se samými zpevněnými cestami, a tak jsem vzala s sebou do
vlaku svoji koloběžku, abychom se o ni mohli na pěšinách i asfaltkách
případně vystřídat. Jak se dalo čekat, ostatním se takové zpestření líbilo.
Bylo příjemné se tu a tam kousek svézt a usadit se pak na chvíli někde ve
stínu, než dorazil zbytek skupinky.
Hned u železniční stanice Sedlice-město, kam jsme dojeli v 7:39, jsme to
měli blízko ke kapli sv. Anny, a šli jsme tedy nahlédnout dovnitř. Vedla
nás pěšina vyšlapaná ve vysoké trávě. Stejnou cestou jsme se vrátili k
silnici a pospíšili jsme si k farnímu kostelu sv. Jakuba Většího,
postaveného (na místě starší gotické stavby) v polovině 18. století. Jeho
tvůrce Antonín Jermář byl pravděpodobně žákem Kiliána Ignáce Dienzenhofera,
který patřil mezi nejvýznamnější barokní architekty a stavitele u nás. Jeho
dílem je např. Břevnovský klášter, kostel sv. Mikuláše na Staroměstském
náměstí a mnoho jiných v Praze i mimo ni. Pokud jde o Strakonicko,
proslavil se zde jako projektant kostela sv. Jana Křtitele v Paštikách u
Blatné.
Sedlický
kostel stojí uprostřed místního hřbitova. Ukázali jsme si také vnitřek
jedné z kaplí a kromě sochy Panny Marie Lurdské a malovaného stropu nás tu
zaujaly krásně naaranžované živé květiny (pivoňky, zahradní kontryhel,
mavuň červená…). Protože se ale už začalo dělat horko, spěchali jsme směrem
k zastíněné cestě k Pilskému mlýnu, kde bylo díky stromům stále ještě
příjemně. Brzy jsme dorazili k rybníku Horní Zástava a pozorovali ve vodě
měkkýše blatenky tmavé, plovatky bahenní, kýlnatce čočkovitého, ploštice
splešťuli blátivou a travinovku zblochanovou a další vodní drobojeť. Nad
hladinou se honili samečci vážek ploských. Vyprávěli jsme si také o místním
hotelu, který byl kdysi vyhlášený, ale nyní už je ve špatném stavu.
Byli jsme rádi, že se při výběru trasy počítalo s letním počasím a že ještě
i další část cesty vedla stínem – po zelené turistické značce po okraji
lesa pod Trubným vrchem směrem k vesnici Láz. Les je zde převážně
jehličnatý, ale světlý, a tak místo suchého jehličí jsme na mnoha místech
viděli mezi stromy i traviny, mechy, borůvčí a květiny (např. růžové i
žluté náprstníky, listy kruštíku nebo netýkavku nedůtklivou, také zatím
nerozkvetlou). Sem tam se tu mezi původními druhy šíří invazní netýkavka
malokvětá, a tak jsme si ukázali mírně odlišný tvar jejích listů a hlavně
to, že už stačila rozkvést. Z živočichů zaujal naši pozornost hlavně čilý
skokan ze skupiny hnědě zbarvených, přičemž na základě poznávacích znaků a
podle mimořádné délky jeho skoků jsme jej celkem s jistotou určili jako
skokana štíhlého.
V Lázu jsme postáli u památníku obyvatel obce padlých v I. světové válce.
Mohli jsme vyčíst, že válečná vřava si vybírala své oběti od mladíků po
takřka seniory. Čekala nás cesta po slunci, a tak jsme se domlouvali, kdo
chce pokračovat až do Rojic a dál, a kdo se chce vrátit se už rovnou do
Sedlice. Oddělili se Legátovi a Eva nám potom večer mailovou poštou poslala
fotografie a zprávu, že viděla ještě i „motýlího Fénixe“ ohniváčka
černočerného a zajímavou rostlinu řeřišnici vlaštovičníkolistou. Od svých
příbuzných se liší růžovou barvou květu a lesním stanovištěm.
Po cestě do Rojic jsme se často ohlíželi na malebné seskupení lázských
domů. Byly totiž vidět jen samé klasické venkovské chalupy s červenými
střechami, střídané korunami listnatých stromů. V Rojicích jsme z břehu
Velkorojického rybníku pozorovali dalekohledem orly mořské, volavky
popelavé a poláka velkého.
Pak jsme odbočili k rybníku Milava (uváděném také jako Milavy nebo Milavý).
Původně jsme jej chtěli celý obejít, ale kvůli příliš zarostlému břehu a
také vzhledem k vedru jsme si cestu zkrátili a šli jsme druhou stranou. Na
jednom místě mezi borovicemi jsme udělali přestávku na jídlo a odpočinek. Z
vodních tvorů jsme tu viděli mj. potápky roháče, a to i s mláďaty.
Když jsme se pak ještě osvěžili v nedaleké restauraci studenými nápoji,
získali jsme dostatek elánu na závěrečnou část našeho putování mezi poli s
obilím a chrpami zpátky na vlak. Hůře by nám bylo, kdybychom byl odkázáni
jen na špinavou vodu z rybníka, na ranní rosu a na louže po deštích. Jinými
slovy, kdybychom žili tak, jak je v naší kulturní krajině souzeno žít
ostatním tvorům. To se snažíme mít pořád na paměti a podporovat všechny
snahy o střídmý způsob života a o ochranu prostředí
Čekalo nás ještě jedno hezké překvapení – hlas křepelky z porostu
vzdáleného jen kousíček od pěšiny. V pohodě jsme pak stihli spoj v 16:23 a
rozloučili jsme se s nadějí, že se zase setkáme při výletu v červenci – ten
je naplánován na sobotu 24. 7. do okolí šumavských Hartmanic.
-ah-
Ze zápisníku Evy Legátové:
Dobrý den (ahoj),
dnes jsme se vydali autem do Sedlice, kam přijeli další účastníci vlakem.
Bylo nás celkem 9. Nejprve jsme se podívali ke kapli sv. Anny a pak do
kostela sv. Jakuba Většího (růžová květina ve váze: mavuň červená
Centranthus ruber). Pak jsme šli k rybníku u Pilského mlýna.
Zde žijí blatenky tmavé, plovatky bahenní, kýlnatec čočkovitý, splešťule
blátivé ad. ploštice travinovka zblochanová. Nad hladinou se honili samečci
vážek ploských. Pokračovali jsme částečně lesem, kde se natáčela Princezna
ze mlejna. Zaujala mě demonstrace určovacích znaků u skokana štíhlého.
Došli jsme do obce Láz. Pak se naše rodina oddělila a vrátili jsme se do
Sedlice. V místní restauraci jsme se dobře najedli a hlavně napili. Škoda,
že je dnes tak hrozné horko. Přesto jsem ulovila jednoho "motýlího Fénixe"
- ohniváčka černočárného.
A také pro mne novou rostlinu - bohužel fotka je hodně špatná (na BioLibu
řeřišnice vlaštovičníkolistá uvedena z Domanic na Strakonicku), upoutala mě
růžová barva květu i lesní stanoviště.
Pozdrav posílá Eva Legátová s rodiči
Děkuji Hrdličkům za krásný výlet a za zaslané materiály. A za
inspiraci.
Doplněno ze zápisníku V. H.
Strakonice – Častavín: čáp bílý, bažant obecný
Domanice - Horní řepický rybník: volavka bílá, husa velká
Domanice – Radomyšl: káně lesní, bažant obecný
Intravilán Sedlice: babočka kopřivová, bělásek řepový, rorýs obecný
Západně od obce: číhalka srpicová, ještěrka obecná, cvrček polní,
sedmihlásek hajní, stehenáč
Na kraji borového lesa před Pilským Mlýnem: střevlík fialový, slepýš
křehký
Horní Zástava – sršeň obecná, soumračník rezavý
Při lesní cestě od Horní Zástavy do Lázu: tesařík černošpičký, čmelák
zemní, slepýš křehký, krkavec velký
Při lesní cestě, nedaleko lokality Za Hvozdem: mravenec obrovský
Při silnici z Lázu do Rojic: káně lesní
Rojice, Velkorojický rybník: orel mořský, volavka popelavá, polák velký
Rojice: rybník Plňava: volavka popelavá, skokan zelený
Holušice: za křižovatkou E20 na Holušice: užovka obojková
Sedlice: severně od Kosteleckého rybníku: křepelka polní, moták pochop,
strnad obecný
Sedlice - nad Farním lesem: káně lesní
Seznam autorů: eLeg - Eva Legátová, ah - Alena Hrdličková.