Přírodopisné a vlastivědné vycházky po okolí Strakonic.

Rok 2022.

09.01.2022 19.02.2022 13.03.2022 02.04.2022 14.05.2022 18.06.2022 23.07.2022 13.08.2022

Z Nového Údolí do Stožce – 13. 8. 2022

Na dalším našem výletu pro veřejnost, tentokrát do okolí Nového Údolí, se objevila úplně nová dvojice účastníků, a tak jsme z toho měli radost. Jinak jsme tam byli samí staří harcovníci a bavili jsme se tím, jak si už toho hodně pamatujeme z dřívějška a pan Pecka si nás může klidně zkoušet jako ve škole. Zopakovali jsme si například to, že „čalounická tráva cábrna“ se správně jmenuje ostřice třeslicovitá. Jemná „šmajchl“ tráva je metlička křivolaká, likér Blutwurz se tradičně připravoval z kořene mochny nátržníku, trsy podobné malým broméliím si vyhledává v zimě pod sněhem zvěř a jedná se o biku lesní… Schopnost stromu srovnat růst do svislého směru po částečném vyvrácení se jmenuje záporný geotropismus… Třezalku je možno v těchto končinách i bez prohlížení označit jako skvrnitou, protože tečkovaná se zde nevyskytuje… Průběžně jsme určovali i jiné typické druhy: chrastici, vrbku, starček, děhel, skřípinu, třtinu chloupkatou, protěž lesní, tavolník vrbolistý, knotovku, věsenku, vlochyni, listy kosatce žlutého, lišejník provazovku… Naši pozornost ovšem přitahovaly i borůvky a houby. Sucho je znát, moc toho nebylo, a tak kdo našel lišku nebo babku, spíše ji daroval, než abychom každý měli dva tři kousky, a nikdo z nás aspoň dost na voňavou bramboračku.

Pestřenka horská (foto - VH) Dověděli jsme se i úplně nové informace. Například tu, že oblíbenou potravou bobra je rdesno hadí kořen. Všichni víme o tom, jak si bobři kácejí stromy a okusují větve, ale to je pro ně hlavně zásoba natahaná pro zimní čas. V létě přijde k jejich užitku i to, co roste na loukách.

Podmáčené louky jsou plné květin a stejně jako minule jsme si jich i tentokrát užili. Po zpevněných cestách jsme šli na začátku a na konci našeho putování také, ale terén mezi stromy i v bezleší byl to hlavní a přizpůsobili jsme tomu i délku trasy – jen 7 km, aby byl čas jít pomalu.

Ze zaniklých obcí jsme si připomněli Nové Údolí. Šli jsme i kolem místa, kde bývala myslivna nazývaná „zámeček“ a kde zbyla ještě dodnes část hospodářských stavení. O kus dál v lese jsme si ukázali kamenný pomník patřící psu z tohoto domu – Satanovi (1900-1914).

Účast byla tentokrát i přes příjemné počasí dost malá (10 osob), což usnadňovalo náš pohyb terénem. Abychom mohli být pořád blízko říčky Světlé a pak Studené Vltavy, přelézali jsme občas padlé kmeny, prodírali se houštím a dávali pozor jeden na druhého. Všímali jsme si také toho, není-li v trávě schovaná zmije. Tam, kde se moc nechodí, bychom ji mohli snadno překvapit. A ona nás. Je jich na Šumavě plno, a i když jsou před lidmi plaché, opatrnost je nutná.

Řeč přišla i na rysy a vlky. Rysa viděl pan Pecka jednou v příkopu u silnice úplně zblízka, vlky zná z jejich stop. Vyčetl podle nich například to, že přeskočit skoro dvoumetrovou ohradu do jelení přezimovací obůrky dokáže vlk snadno, nemusí si to na místě ani nijak obcházet a chystat. Prostě skočí. Dobře o pohybu vlků vypovídají i jejich výkaly. Poznají se podle toho, že ve srovnání s psími nebo liščími nezapáchají. A obsahují i úlomky větších kostí.

Překvapily nás novinky ohledně ochrany šumavských perlorodek. Bylo prý rozhodnuto zpevňovat meandry říček dovezeným kamením, aby se při větší vodě nezanášely ty části dna, kde by mohly mladé perlorodky pod pískem žít. Je vždycky obtížné rozhodnout, co je při ochraně přírody to obzvlášť důležité a jak na to, a tak podobné snahy chápeme, i když něčemu jinému zase na druhé straně mohou uškodit. Ono chránit perlorodku je navíc těžké i proto, že se v okolí řek nepase a voda je příliš zastíněná, chladná, bez dostatečné asimilace. Roli určitě hrají i jiné faktory a je těžké s tím něco dělat.

Asi největší atrakcí tohoto výletu byl obří hrnec pod břehem Světlé, ke kterému nás pan Pecka dovedl. Kdyby nám jej neukázal, nenašli bychom ho, protože se musí jít najisto. Uprostřed vymletého balvanu seděl jako na míse malý, ohlazený, podobný velkému šedivému vejci. A kolem tříšť čisté jasné vody, zelené břehy a nahoře modrá obloha.

Když jsme dorazili do Stožce, někdo se ještě podíval na krásnou geologickou expozici u Infocentra, někdo dal přednost občerstvení. Ve vlaku jsme se zase všichni sešli. Na závěr ještě předávám jako obvykle slovo Evě Legátové. A těšíme se na výlet zářijový, naplánovaný na státní svátek – 28. 9.

–ah-

… Viděli jsme mimo jiné soutok říčky Světlé se Studenou Vltavou. Pan Pecka nám cestou ukazoval různé šumavské rostliny a byl i čas na živočichy… Zavíječ okrasný asi není původní, ale choval se jako původní druh (dle živných rostlin by neměl škodit). Lovčíků vodních jsme potkali asi 6 nebo 7. Z píďalek jsem zaznamenala vlnočárníka sveřepového a píďalku osikovou. Setkali jsme se také s ještěrkou živorodou poblíž obřího hrnce na říčce Světlé, ale fotila jsem si v tu chvíli zrovna svoji oblíbenou kobylku krátkokřídlou, kterou jsem viděla jen tam. Šli jsme také podél železniční trati, odkud byla vidět hora Hochstein poblíž Třístoličníku….

–el-

Pozorované druhy živočichů cestou:
Babočka paví oko, perleťovec stříbropásek, modrásek jehlicový, pestřenka střečkovitá, pestřenka horská, střevlík zlatolesklý, saranče měnlivá, pilatka, drvopleň obecný, křižák obecný, lovčík hajní, tesařík obecný, lýkožrout smrkový, saranče zlatavá, kobylka luční, ropucha obecná, roupec žlutý, ještěrka živorodá, saranče zelená, perleťovec velký, kobylka krátkokřídlá, bobr evropský - ohryz stromů, punčoškář zemní, krkavec velký, skorec vodní.
Hlemýžď zahradní, plzák španělský, sítovka suchomilná, plžík žlutý, vlahovka narudlá, plzák hnědý, slimák popelavý.

–vh-


Výlet s panem Peckou ze Soumarského Mostu do Volar - 23. 7. 2022

S létem se nám navrátila možnost jezdit na další výlety s panem Ing. Josefem Peckou. Domluvili jsme si předběžně tři, z nichž první se konal v sobotu 23. 7. 2022. Byl převážně přírodovědný, tak, jak to máme rádi. Jen účast byla trochu slabší (10), což bylo dáno hlavně asi nepříznivou předpovědí počasí. Nakonec ale bylo příjemně a vedro předcházejících dní se neopakovalo.

Chrpa parukářka (foto - VH) Okolí Teplé Vltavy, v jejíž blízkosti jsme se skoro po celou cestu pohybovali, skýtá dobré podmínky pro výskyt nejrůznějších druhů rostlin, hlavně mokřadních. Asi nejhojnější a nejnápadnější z nich byl tužebník jilmový. S ním jsme se setkávali každou chvíli. Byly ho rozsáhlé porosty a právě kvetl.

Jednotvárnost ale nehrozila, protože byl vždycky doprovázen ještě jinými druhy. Kdo chodí na naše (nebo i jiné, podobně zaměřené) výpravy pravidelně, věděl nebo aspoň tušil, s kterými rostlinami máme tu čest - a tak nás pan Pecka často nechával i hádat. Vzduchem poletovaly známé názvy jako ostřice zobánkatá, žluťucha orlíčkolistá, vrbka úzkolistá, děhel lékařský (andělika), jirnice modrá, oměj šalamounek, ostřice třeslicovitá (cábrna), krvavec toten, chloupkatá, třtina chloupkatá, chrastice rákosovitá, skřípina lesní, chrastavec lesní, černýš lesní, hrachor luční, třezalka tečkovaná, metlička křivolaká, bezkolenec modrý, pcháč bahenní, pstroček dvoulistý, silenka červená, starček Fuchsův…

Pokud jsme si byli jistí, sami jsme upozorňovali na to, co jsme míjeli – na kokrhel, provazovku (Krakonošovy vousy), vrbinu… Nacházeli jsme také houby, ale spíš jen příležitostně. Z dřevin jsme si ukázali bez hroznatý, dříve hodně hojný, nebo krušinu olšovou, které je na Šumavě dost, ale na Strakonicku málo.

Místy jsme šli po hatích, abychom se neprobořili do bahna. Na cestách jsme dávali pozor na zmije, protože zde mají ideální domovinu, ve vlhku a s dostatkem potravy, přičemž na vyšlapaných vyhřátých místech by se mohly zrovna vyhřívat. Pan Pecka nám vyprávěl, jak viděl zmiji plazící se hustou travou a podivoval se, že se nepropadala až k zemi a držela se při svém rychlém pohybu kus nad ní na vzájemně se dotýkajících stéblech.

Křižák obecný (foto - VH) Zvláštní pocit jsme měli z toho, že ve Vltavě žijí právě v této její části perlorodky. Jsou chráněny mimo jiné tím, že díky zábranám sem nemohou draví boleni a nechávají na pokoji pstruhy (což je ryba, na jejíchž žábrách se mladé perlorodky vyvíjejí). Rozmnožování tohoto dříve běžného a dnes kriticky ohroženého měkkýše ale dnes už není samozřejmostí a musíme doufat, že staří jedinci (jde o dlouhověkého tvora) přece jenom nějaké potomky zanechají.

Z obcí jsme míjeli jen Dobrou, a to ještě z dálky. Cestu zpět jsme měli naplánovanou z Volar a dorazili jsme po 10 km chůze natolik brzy, že jsme stihli odpolední spoj.


–ah-

Během výletu bylo pozorováno rozličné spektrum živočichů. Např. u vjezdu do kampu nedaleko mostu bylo možno zaznamenat přejetou užovku obojkovou.
Květnaté luční společenství dotvářela přítomnost saranče zlatozelené a saranče zlatavé. Hojnost sarančí přilákalo na stvoly rostlin pavouky. Ponejvíce se jednalo o křižáka obecného. Nalezen byl i křižák pruhovaný. Ale pozorný výletník si mohl všimnout i drobné skákavky černé. Jinde jsme objevili běžníka kopretinového, který uchvátil nepozornou pestřenku. U Teplé Vltavy místně poletovaly motýlice obecné.
Broučí čeládku zastupovali tesaříci. Druh tesařík obecný, tesařík čtveropásý. Motýli byli zastoupeni babočkou admirálem, babočkou paví oko, babočkou síťkovanou či perleťovcem stříbropáskem.
Z ptáků se hlasem prozradil ťuhýk obecný a chřástal polní. Měkkýší fauna byla v místěn zvaném Březina zastoupena uchatkou toulavou s obzvláště velkými ulitami.
Činnost bobra evropského nás donutila v tomto místě jít po hatích. Pozorování živočichů bylo tedy poměrně hojné a různorodé.
S doplněním nalezených rostlin se možno říci, že výlet splnil své poslání. Část turistickou a přírodovědnou.

–vh-


Cesta ze Zlivi k Hluboké – 18. 6. 2022

Už dlouho jsme měli vyhlédnutou cestu ze Zlivi kolem Bezdreva, protože máme ve zvyku střídat delší a náročnější cesty s těmi pohodlnějšími. To proto, aby s námi mohli někdy jít i méně zdatní účastníci. Spojení je na trati mezi Strakonicemi a Českými Budějovicemi příznivé, celou cestu se jde po rovině, a navíc je to ze Zlivi na zastávku Hluboká nad Vltavou jen pár kilometrů. Říkali jsme si, že kdo má rád časté zastávky a pozorování, mohl by tenhle program uvítat.

Účastníci (foto - VH) Výlet jsme naplánovali na sobotu 18. 6. 2022. Předpověď počasí hlásila velká vedra, a tak nás bylo jen 12. Do Zlivi jsme dorazili vlakem před devátou a zpočátku jsme hodně pospíchali, dokud byl chládek. K zastavování u památek to stejně moc nebylo, protože Zliv je moderní obec a kromě starého mostu (ten je vidět z vlaku), kostela a památníku rodáků padlých za I. světové války jsme viděli kolem sebe jen samou novější architekturu.

Brzy jsme dorazili na pěšinu na hrázi rybníka Bezdreva. Je to náš druhý největší. Zřízen byl během let 1490 až 1492 na příkaz Viléma z Pernštejna. Jeho současná rozloha je 520 ha, největší hloubka 7 m. Dali jsme se na cestu směrem k Hluboké a Vilda začal ukazovat rostlinné i živočišné druhy a padly první dotazy.

U začátku stezky vedoucí mezi Bezdrevským potokem a břehem Bezdrevu po břehu Bezdrevského potoka jsme si prohlédli informační tabuli k Ptačí oblasti. Mnohé z vyobrazených druhů je možno spatřit i v blízkosti Strakonic. Mezi první ptáky, které jsme mohli slyšet, patřil rákosník proužkovaný. Ten se nám po nějaké době ukázal, jak vylétl za zpěvu z rákosí. Dalším ptákem z tabule byla kopřivka obecná. Pozorovali jsme ji na vodní hladině za přítomnosti poláků velkých, kachen divokých a volavky popelavé. Z vodních ptáků bylo asi překvapením spatření husice liščí, která se objevila u jalového splavu. V odkrytém břehu Bezdrevského potoka jsme viděli lastury škeble cf. rybničné. Z bočního pohledu byl krátce viděn kvakoš noční. Hádankou byl výskyt velkého racka, snad racka cf. bělohlavého. Drobní rackové byli zařazeni k druhu racek chechtavý. I povídání o rybácích bylo nakonec korunováno úspěchem. Potvrdil jej přelet rybáka obecného. Z drobného ptactva je možno uvést pěnkavu obecnou, strnada obecného, sýkoru koňadru, pěnici černohlavou a krátce červenku obecnou. Nález velkého hnědého pera z letek byl předzvěstí pozorování orla mořského.

Pichlavé slunce a dopolední čas bohužel nepřály pozorování hmyzu. Pestrostí asi vynikl tesařík čtveropásý. K vidění bylo hojně slunéčko sedmitečné včetně kukel. Na travinách byla postřehnuta pěnodějka červená. Byla zde nalezena čelistnatka rákosní skrytě žijící ve vysokém bylinném porostu. Z motýlů byl zaznamenán soumračník rezavý, babočka kopřivová nebo bělásek řepový. Mršina srnčí hlavy poskytla potravu larvám dvoukřídlého hmyzu. V jejím okolí se nalézal černý mrchožrout obecný. Vážky byly na prosluněných místech zastoupeny drobným šidélkem brvonohým a větší vážkou černořitnou. Když jsme přecházeli můstek přes Bezdrevský potom žbluňknutím se prozradili zřejmě skokani zelení. U můstku byl k vidění též odkvetlý kosatec.

Husice liščí (foto - VH) Vodu jsme měli po část cesty z obou stran, protože po pravé straně byl rybník, po levé příkop plný úplně neprůhledné zelenavé vody, v které se občas objevil a zase zmizel stín kapra. Z rostlin jsme si ukázali namátkou vikev ptačí, vikev huňatou (?), dvouzubec trojdílný, svízel bílý, komonici lékařskou, zlatobýl kanadský, vratič obecný, ovsíř luční, drobný jetel ladní, štírovník růžkatý, čičorku pestrou aj. Začátek cesty tvořil porost olše lepkavé, topolu osiky, vrby jívy, vrby popelavé, vrby bílé, břízy bělokoré, dubu letního či javoru mléče. Cesta byla lemována porostem kopřiv, rákosu či zblochanu. Občas bylo možno najít sítinu. Od poloviny cesty jsme se pohybovali mezi velmi zapojeným porostem křídlatky, která cestu obstoupila z obou stran.

V místě, kde začíná chatová kolonie, jsme se zastavili na občerstvení. Krátké posezení v místní restauraci přineslo pozorování dvou kormoránů velkých. Obešli jsme pak několik starých dubů a Vilda nám ukázal v jejich kůře různě velké díry. Menší byly způsobeny hmyzem, například tesaříkem nebo roháčem, větší ptáky. Do děr se posléze nastěhovaly dřevokazné houby. Na zemi pod takovými stromy se nachází jemná drť – a i ta může být vodítkem k jejich nalezení.

Určité druhy hmyzu ke svému vývoji potřebují odumírajcí dřeviny, přičemž urychlují jejich zánik. Různá umělá broukoviště mají také svůj význam, ale nemohou nahradit stromy, které jsou ještě živé, a proto je důležité zachovat staré duby, lípy apod. v krajině, kontrolovat jejich stav a starat se o to, aby posloužily svému účelu, ale přitom nebyly nebezpečné lidem.

Potom už to bylo blízko k zámku Ohrada a k výstavě, na kterou jsme se těšili, protože malíř Mirko Hanák (1921-1971) byl stejně jako my velkým milovníkem přírody. Dovedl zachytit její krásy způsobem, nad nímž lze jen žasnout. Technika čínského akvarelu mu umožnila díky jemnému rozpíjení napodobit zvířecí srst i ptačí peří, zkušenost usnadnila zobrazení jednotlivých tvorů v typických postojích, jen se rozběhnout nebo rozletět.

Výhodou toho, že výstava byla v zámku, byl i chládek a příjemný odpočinek. Snadno jsme pak už došli k vlaku a odjeli domů.

–ah-


Májová procházka z Pražáku do Bavorova - 14. 5. 2022

Sobota 14. 5. 2022 byla velmi příjemným květnovým dnem. Nebylo horko ani zima, pofukoval mírný větřík, všechny svěží jarní barvy byly patřičně nasvícené, jen bylo i přes několik nedávných deštíků sucho a prašno. Na zahrádkách ovšem zarůstají záhony rychlým tempem, a tak se to asi trochu podepsalo na účasti na našem dalším výletu – ze začátku to dokonce vypadalo na akci vysloveně komorní. V Číčenicích při přestupování se ale na nádraží přidala další parta a na zastávce na Pražáku ještě čekala paní z Písku a dvojice z Vodňan, čímž se náš počet zvýšil na 12. Z toho 11 bylo dospělých a 1 dítě – šikovný vodňanský školák Ondra.

PP Bavorovská stráň (foto - VH) Vydali jsme se nejdříve do vsi podívat se na výklenkovou kapličku Nejsvětější Trojice a pak jsme navštívili židovský hřbitov. Připojili jsme se na turistickou cestu a dál jsme putovali podle červených značek. Brzy jsme byli na kopci a těšili se pohledem na rozrůzněnou krajinu s mnoha stromy, a to často i mladými, nově vysazenými. Povídali jsme si mimo jiné i o místních spisovatelích, hlavně o Františkovi Novotném, který má v těchto končinách letní byt. Navíc jsme se pohybovali nedaleko Stožic, kde se narodil Josef Holeček. Za Vodňanskými Svobodnými Horami nás značky zavedly do lesa na Svobodnou horu, a to už jsme se těšili na rozhledu Haniperk. Byl z ní krásný výhled na Vodňany, Bavorov, Prachatice, Písek a okolní vrchy a obce. Strakonice vidět nebyly, skrývaly se za zalesněným návrším.

K Bavorovu jsme se přiblížili podle žlutých značek a našli jsme po paměti Bavorovskou stráň, i když jsme se tam už dávno nedostali. Na místě se nám vše vybavilo – kosení třtiny s panem Václavem Chánem, Ing. Miroslavem Treybalem a dalšími ochranáři, s nimiž jsme kdysi tuhle Přírodní památku udržovali. Nyní nám Krajský úřad už tyto práce nezadává a pověřuje příslušnou péčí najatou firmu.

Nejdříve jsme si řekli podrobnosti o tom, jak se zde dříve páslo a kosilo a zachovalo se tu pestré společenství vázané na bezkolencovou louku. Plán péče je zaměřený na to, aby se původní podmínky udržovaly pokud možno nezměněné. Vzácné druhy, které se zde vyskytují, byly zatím většinou nerozkvetlé – ukázali jsme si krvavec toten, hadí mord nízký, bukvici lékařskou, devaterník, biku… Pamatujeme si z dřívějška na vrbu rozmarýnolistou, hvozdík pyšný nebo na porosty černýše hajního v přilehlé lipové doubravě a také na to, jak malý byl v době našich dobrovolnických prací dub rostoucí uprostřed stráně. Teď už je z něj docela mohutný strom. Zato řešetlák počistivý v jeho blízkosti se příliš nezměnil, je to drobná dřevina a upozornili jsme na něj hlavně proto, že se na Strakonicku moc nevyskytuje a málokdo jej umí rozpoznat.

Z živočichů nás nejvíce potěšil otakárek fenyklový a skokan štíhlý.

Pod strání je rozlehlá údolní niva říčky Blanice. Pamatujeme si, jak bývala silně podmáčená, ale teď jsme přes ni přešli i v obyčejné obuvi a viděli jsme, že i tůňky vybudované na jejím kraji jsou takřka suché a zazemněné. Došli jsme k vodě a tam se někteří účastníci odpojili, aby stihli dřívější vlak. My ostatní jsme se ještě chvíli toulali po okolí. Využili jsme sucha a snadno jsme se mezi mohutnými trsy ostřic a přes kopřivy dostali ke stráni nad řekou, kde nám to připomínalo strakonickou Kalvárii. Všude tu byly odkvetlé sasanky, rozkvetlý kostival hliznatý a hrachor lecha, dosud nerozkvetlá lilie zlatohlavá, bažanka vytrvalá… Na jednom místě jsme našli i listy kopytníku. Zvlášť zajímavým místem byla jeskyně, což je pozůstatek po dávné těžbě vápence. Zastihli jsme v ní speleologa z Písku, a tak jsme se ho zeptali na výskyt netopýrů. V zimě se tu prý zdržují. Na stropě jeskyně blízko jejího vchodu jsme si všimli ptačího hnízda, které podle všeho patřilo rodině skorce vodního.

Výlet jsme zakončili na náměstí posezením u vychlazených nápojů. Pak už nás čekala jen cesta vlakem domů.

–ah-

Večer nám přišel mail od Evy Legátové, která doplnila výčet pozorovaných druhů:

Dnes jsme se ráno vypravili vlakem přes Číčenice do stanice Pražák u Vodňan. Bylo nás nakonec 12. Cestou jsme poslouchali ptactvo a pozorovali přírodu, i obdivovali drobné památky. Nad Pražákem jsme navštívili židovský hřbitov. U Vodňanských Svobodných Hor byla boží muka věnovaná sv. Linhartovi (dle internetu : sv.Linhart je patronem fyzicky i duševně nemocných, trpících, domácího dobytka a vězňů, pracujících žen i koní).

Na pampelišce byl krasec čtyřtečný Anthaxia quadripunctata.

V louce koncertovali cvrčci polní (letos dle Živy Hmyz roku), z motýlů poletovali např. okáč zední, jetelovka hnědá, tmavoskvrnáči vřesoví, kropenatec jetelový ad. Vystoupali jsme na rozhlednu Haniperk (640 m n.m.), rozhled byl nádherný (Bavorov, Vodňany, Boubín ad.). Pak jsme došli k Bavorovu a prohlédli si PP Bavorovská stráň - zde byl mimo jiné otakárek fenyklový a skokan štíhlý. Rozloučili jsme se s naší skupinou a na náměstí v Bavorově zavítali do malé výborné cukrárny s velmi sympatickými majiteli (paní byla ze Šumavy z Křišťanova), opravdu jsme potěšili nejen žaludek. Na nádraží jsme měli ještě do 13:58 čas, ale už jsem nic nenašla, pro mne byl tečkou živý chroust obecný a hvízdání rorýsů v Bavorově.

Výlet se mi velice líbil. Děkujeme Hrdličkům.

–eLeg-

Závěrem:

Zápis je možno doplnit o některé výrazné druhy, které jsme mohli pozorovat během našeho výletu. Je jím např. hlas žluvy hajní, datla černého nebo špačka obecného ve smíšením lese u židovského hřbitova nad obcí Pražák. Zajímavé bylo i zjištění hojného výskytu cvrčka polního v polosuchých loukách či okraji pole při červené turistické značce severovýchodně nad Vodňanskými Svobodnými Horami. Zde byl doprovázen i motýlí faunou, např. běláskem řeřichovým, okáčem zedním, okáčem poháňkovým či žluťáskem řešetlákovým. Běláska zelného jsme ostatně mohli pozorovat v areálu zmiňovaného židovského hřbitova nad Pražákem. Kde jsme mohli ještě vidět do květu jdoucí lilii zlatohlavou.

Cesta na Haniperk byla obohacena o drobné houby, hnojníka mrvního. Eva L. si při kraji cesty všimla jiné houby – hlenky vlčího mléka. Nedaleko tohoto místa jsme mohli pozorovat svižníka polního ve společnosti samotářských „včel“, které si v písčité půdě vytvořily drobné chodbičky. Vrchol Hanikerku kromě hojné bažanky zdobilo několik rostlinek lechy jarní. Nedaleko od tohoto místa byl cestou k vrcholu pozorován slepýš křehký.

Hnojník mrvní (foto - VH) Vrchol rozhledny byl výslunným místem pro slunilky, rojící se mravence ve svatebním letu, a ještě jeden druh blanokřídlých. Cestou z vrcholu přibývalo na výskytu krasce čtyřtečného, který byl hojně k vidění na květech smetánky lékařské. Společně s drobnými kovaříky.

V lokalitě Podhory, západně od Bavorova Eva. L. nalezla na mladých stromcích kovově lesklou zobonosku topolovou.

Návštěva PP Bavorovská stráň nás potěšila kromě již zmiňovaných rostlin jinými účastníky, o výskyt slimáčka hladkého (Deroceras laeve), otakárka fenyklového, babočku paví oko, páteříčka obecného. Z vyšších živočichů to byl nález ještěrky obecné či skokana štíhlého.

Závěrečná zastávka u jezu na břehu Blanice poskytla pozorování orla mořského, kterého se snažila z letové dráhy vychýlit osamělá vrána.

Závěr putování nás vedl k jeskyni nedaleko jižně od Bavorova. Zde jsme v jedné z nich nalezli při vchodu hnízdo skorce vodního, který byl ostatně slyšet i od Blanice společně s konipasem bílým a ledňáčkem říčním. Zpáteční cesta po břehu rybníka Blaňov přidala k našemu pozorování živočichů ťuhýka obecného a z rostlin zvonečník černý.

Potom zůstala již závěrečná cesta do městečka Bavorov. A snad zasloužený nápoj na bavorovském náměstí před cestou domů.

–vh-


Jak jsme tentokrát nenasbírali odpadky na Orlické přehradě – 2. 4. 2022

V zimě se na webu ústředí ČSOP objevilo oznámení, že se bude znovu částečně vypouštět Orlická přehrada a že by bylo dobré mimo jiné práce i čistit obnažené části dna. Už jsme takovou dobrovolnickou pomoc zažili před rokem (viz Kompost č.3/2022). Odpadky se pak svážely na lodích a bylo jich bohužel obrovské množství, svědčící o lhostejnosti těch, kdo je odhodili.

Jistec a sníh (foto - VH) Chtěli jsme přiložit ruce k dílu i tentokrát, a tak jsme k pozvánce na dubnový výlet pro veřejnost na sobotu 2. 4. 2022 připojili poznámku o možnosti vzít si s sebou rukavice a část času strávit sbíráním. Počítali jsme s tím, že někdo to tak udělá, někdo ne - podle chuti a možností. Chuť na našich akcích ke všem možným druhům pomoci přírodě bývá samozřejmostí, s příznivými okolnostmi to ale tentokrát nevyšlo. Napadl totiž sníh.

Přehrada byla navíc už znovu napuštěná, a tak bychom sbírali tak jako tak už jen na březích, kde se to dá dělat i jindy. Úklid, který byl vyhlášený v rámci celostátní akce Ukliďme Česko, zde začal 14. 3. a konec byl stanoven na 3. 4., kdy se předpokládalo, že bude možné se dostat na místa jindy zatopená. Voda ale zřejmě natekla o něco rychleji. Nevýhodou byl tentokrát i náš malý počet. Kdyby bylo to samé počasí třeba v lednu, nikoho by to nezaskočilo. Po březnových teplých dnech se ale skoro nikomu do mokra a studeného větru nechtělo, a tak účast byla slabá (jen 3 osoby).


Pro legraci jsme si připomněli říkanku vymyšlenou před pár lety pro naše MOPíky neboli Ledňáčky. Ono to bývá v dubnu podobné, a tak jsou slova skoro pokaždé aktuální:

Apríl se nám směje, když nás chvíli hřeje,
pak to zase pokazí, je to divné počasí.
Jaro už se snaží, se zimou se sváří,
někdy dělá, že je tady, pak se zase točí zády,
skoro se zdá, že je duben jenom v kalendáři
Pak najednou... sláva, zima se už vzdává!
Slunce svítí, voní kvítí, zelená se tráva!

K vodě jsme tentokrát dorazili odjinud, z železniční stanice Vráž u Písku. Silnička vedoucí kolem lesa a Novovrážského rybníka nás dovedla do Jistce. Připomněli jsme si, jak jsme tam v listopadu 2019 zachraňovali při předcházejícím snížení hladiny vody škeble a velevruby (viz Kompost č. 12/2019).

Podívali jsme se k přehradě, ale dohodli jsme se, že dál se budeme držet v okolních lesích. Vyhledávali jsme kvůli mokru samé hodně dobře schůdné cesty, a proto jsme pokračovali k Rybárně a do Dědovic. Upozornili jsme na to, že odpoledne poběží v televizi opakování filmu „Plavecký mariáš“ z roku 1952, jehož některé scény byly natočeny právě v těchto místech. Je to příběh zpracovaný v duchu své doby, leccos dnes už vidíme jinak, ale rozhodně stojí za to vidět, jak se z mladého smrčku dělá houžev, jak se z kmenů sestavují vory, a hlavně, jak se plaví dřevo po vodě. Výkony Jaroslava Marvana, Emana Fialy a Jiřího Plachého jsou tak přesvědčivé, jako kdyby záběry s nimi patřily do dokumentárního filmu, a ne do hraného.

Část zpáteční cesty byla stejná s jejím začátkem. Znovu jsme se ocitli na hrázi rybníka. Bohužel jsme našli na silnici čerstvě přejeté ropuchy, které tam ráno ještě nebyly. Žáby sice mají ve zvyku přetahovat do vody za tmy, ale někdy jdou i ve dne a je potom zvýšené nebezpečí, že i na místech bez většího provozu je některé z aut přejede. Stačilo by přitom, aby řidiči o této situaci na jaře věděli a aby jim na životech obojživelníků záleželo. Zjistili by si už předem, kde na jejich trase vede silnice poblíž mokřadů, tůní a podobně – a dávali by tam pak větší pozor.

Na vlak jsme do Nové Vráže dorazili tak akorát, abychom nemuseli čekat. Přestupování v Protivíně proběhlo také rychle, stejně jako při ranní cestě. A ani jsme nebyli prochladlí – díky neustálému pohybu i tohle vyšlo tak akorát…

–ah-

Mnoho zvířat jsme kvůli změně počasí tentokrát neviděli. Pro zajímavost je možno uvést honcování zajíců, které jsme mohli pozorovat z vlaku nedaleko Sedlíkovic. Mezi Skalami a Protivínem byl vidět krásně vybarvený kohout bažanta obecného a sedící káně lesní.

K samotnému Jistci jsme se již dostávali za začínajícího sněžení. Cestou jsme se podívali na kraj zdejšího lomu. Těží se zde biotická žula. U vzedmuté Otavy jsme již nemohli spatřit zbytky jezu a stavení, jako to bylo v zimě 2019. Pouze vytažené pramičky a jiné lodě dávaly tušit, že místo je již přístupné pro jejich bezproblémovou plavbu.

Ptačí drobojeť byla zastoupena sýkorami, drozdem zpěvným a drozdem kvíčalou. I přes sněžení bylo občas slyšet zpěv pěnkavy obecné. Ze zajímavostí nelze opomenout ani památný strom u samoty Lísek nebo malebnou kapličku Panny Marie skrytou v lese cestou k Rybárně. V Dědovicích jsme mohli pozorovat kvetoucí forzýtii (tj. zlatici, lidově zlatý déšť) a cestou na Doupata stádo daňků v oboře.

Na silnici v lese nedaleko lomu jsme viděli přejetou samičku ropuchy obecné. Podobný nález byl i v blízkosti Novovrážského rybníku. Ale to jsme již zamířili zpět do Vráže, abychom vyfoukaní a ovlhlí od šlehajícího sněhu zasedli do vyhřátého vláčku.

–vh-

Procházka z Radomyšle do Strakonic – 13. 3. 2022

V neděli 13. 3. ráno, když jsme se vypravovali na tradiční sčítání kání do Radomyšle, foukal podobně jako v předešlých let ledový vítr a vypadalo to, že s tím hned tak nepřestane. Ještěrka obecná (foto - VH) Na druhou stranu, slunce a modrá obloha jsou mocnými lákadly, zvlášť po jaru. A tak byla při naší procházce pro veřejnost účast poměrně hojná (13 osob). Počasí vyžadovalo, abychom se přizpůsobili, a tak jsme si o tom, co jsme míjeli, povídali pokud možno na chráněných místech, kde to bylo vyhřáté.

Jako obvykle jsme nejdříve zamířili do obce, ukázali si místní pamětihodnosti, a protože je už zase velké sucho, šli jsme tentokrát ke kostelu svatého Jana jinudy, než míváme ve zvyku. Mohli jsme si dovolit jít kousek po kraji pole u rybníka Vraždy. Boží muka, která tam stojí, jsou hezká a v dobrém stavu, všem se u nich líbilo. Ke kostelu jsme přišli ze směru od hřbitova a pod stromy jsme si ukázali spadané kousky jmelí. V korunách je ho na tomhle místě spousta.

Dál už jsme pokračovali tak, jak to při sčítání kání bývá, od židovského hřbitova přes Věno k Domanicím a pak kolem Řepických rybníků na Šibeniční vrch a domů. Kání jsme napočítali 4, poškolky 2, navíc 2 kormorány a početné hejno divokých husí. Na vodě byli vidět morčáci a kachny, z drobných tvorů jsme potkali mimo jiné i jednoho z prvních poslů jara - samečka majky.

- ah -

Zeď kostela sv. Jana nad Radomyšlí - bzučivka zední. Zajímavostí bylo radomyšlské pozorování veverky obecné v rezavé formě na kraji lesa zvaného Hájek. Zde jsme také viděli i první rozlézání mravenců rodu Formica. A od nedalekého rybníku Brůdek bylo slyšet kejhání husí velkých. Jiné překvapení nás čekalo v podobě ztuhlé ještěrky obecné na zpevněné cestě v místě zvaném Na Loučkách na východním okraji Radomyšle. K pozorování ptačích dravců je nutno připočítat i několikerý výskyt vrány obecné na břehovém porostu Horního řepického rybníka. Krkavec velký nepozorován. Stejně tak se potvrdilo pachové vyznačení teritoria lišky obecné na lokalitě zvané V Letovech.

- vh -


Procházka v okolí Nebřehovic – 19. 2. 2022

Dva dny před plánovanou sobotní akcí, ve čtvrtek, foukal velmi silný vítr. V pátek se utišil, ale v médiích byl předpovězen jeho návrat. V takové situaci je to vždycky těžké rozhodování, máme-li procházku odvolat (protože předpovědi bývají pro jistotu varovné až přehnaně), nebo jít a dostat se s celou skupinou přece jenom do nebezpečí úrazu. V sobotu ráno to vypadalo, že nebude nakonec nijak zle, a tak jsme to riskli. Na nádraží jsme ovšem šli s pocitem, že tak jako tak asi nikdo nepřijde. Víceméně najisto jsme čekali jen pana Josefa Pecku, ostříleného a vichřicemi ošlehaného šumavského průvodce. V létě chodíváme my s ním, v zimě on s námi, což nás samozřejmě těší.

Skupinka na modlešovické návsi (foto - VH) Nakonec byla účast celkem dobrá (6 osob) a hlavně počasí bylo přijatelné. Vítr na nás nic neházel a jen obtěžoval tím, jak byl ledový. Zato obloha byla krásně modrá a honily se po ní bělostné i šedivé mraky. Kdo fotografoval, měl pořád plné ruce práce. A druzí rádi počkali. Pak zase fotili oni, jindy byla zastávka u rybníčka, pak u louže, u tůně… všude bylo co pozorovat. A přesto jsme neprochladli. Víme to už předem, že na přírodovědný výlet máme jednu vrstvu oblečení přidat.

Vláček nás dovezl do Radošovic a odtud nás vedla cesta k Volyňské silnici. Tu naštěstí jen přetínala. Jela po ní jako vždycky spousta aut a nebylo radno se tam zdržovat. Za pár dní tam budeme jako každý rok stavět ochranné zástěny na žabí stezce, a tak si hluku a prachu užijeme potom dost a dost. Po chvilce jsme se přiblížili ke Kapsově Lhotě a řekli jsme si o místních památkách. O kapličce z roku 1925, kříži (1866) a o sýpce z 30. let minulého století. Za vsí se nám otevřel hezký pohled do krajiny. Na první pohled jsme poznali Nebřehovice, náš cíl. Druhou vesnicí, blíže k nám, byly Zadní Ptakovice. Dobře je známe z pravidelných žabích hlídek u nedalekého rybníčka, jen je v těch chvílích vídáme z opačné strany. Od Kapsovy Lhoty k nim vede pěkná cesta kolem starých stavení a zahrad, a když jsme procházeli alejí ovocných stromů, a ještě jsme se přes plot dívali na kozu a ovečku s jehňaty, připadali jsme si jako na velikonoční pohlednici.

Už po cestě k volyňské silnici jsme si povídali o místě, kterému říkáme „žáboviště“, abychom se tam potom nemuseli kvůli tomu zastavovat. Když jsme tam došli, ukázali jsme si, kde míváme každé jaro postavené zástěny a kam přenášíme ropuchy při jejich rozmnožovacím tahu. Přešli jsme rušnou cestu a po pěšince dovedli skupinku k malému rybníčku schovanému mezi stromy. Od něj jsme popošli ještě k druhému, většímu. Tady kladou ropuchy vajíčka, a i když většinu pulců zřejmě sežerou ryby, doufáme, že se vždycky aspoň části z nich podaří dospět. Svědčí o tom i to, že při jarním transferu zaznamenáváme pořád ještě vysoké počty starších i mladších jedinců. Padla také příhodná otázka, jak se dostávají žáby v létě zase zpátky. Domníváme se, že některé využijí propustky, jiné jdou vrchem, a protože v létě se později stmívá, je tady v tu dobu větší šance vyhnout se autům.

Hůře bylo na „žábovišti“. Na okraji rybníčku býval mokřad s dobrými podmínkami pro rozmnožování blatnic, skokanů i ropuch, protože se tam pulci mohli ukrývat před rybami. Aspoň v téhle tůňce tedy byla naděje na jejich zdárný vývoj. Loni ale došlo ke stavebním úpravám - a současný stav je líbivý pro lidi, tak jak se to žádá, zatímco stromy byly vykáceny a dno prohloubeno, přítoky zatrubněny… Je to o to smutnější, že bylo na všech příslušných místech už dávno a opakovaně hlášeno, jak to tam s obojživelníky je, a že je tam navíc chodíme chránit před auty.

Pokácené dřeviny byly částečně vynahrazeny výsadbou nových, ovocných, a ty za nic nemohou. A tak jim přejeme, aby se jim tam dobře dařilo. Máme smutné zkušenosti s tím, že na začátku je plno slávy, a pak zájem opadne a potřebná péče také. Zrovna na druhé straně rybníčka, kde jsou také mladé stromy, jsme u nich viděli poškozené kmeny, protože ochranné mřížky se rozpadly, a nikdo je neopravil. Jeden malý javor následkem toho odumřel a vyhání už jen od kořene. Bylo nám to všechno líto.

V Nebřehovicích jsme si potom náladu trochu spravili. Sice i tamější návesní rybník je přizpůsobený modernímu vkusu, ale i tak v něm žijí perloočky, potápníci, larvy pakomárů a rozličná jiná drobná „žoužel“. Vilda vytáhl síťku a nádobku, lovil a ukazoval, odpovídal na otázky a vzbudil tím ten správný zájem, jaký se na takových akcích očekává a jaký i těší, když jej účastníci projeví. A hned za obcí se naše ochranářská srdce mohla zaradovat nad tím, jak dobře prospívají břízy a jiné stromy v aleji vedoucí k Modlešovicím. Asi tak před 15 lety jsme tam pomáhali dosazovat a řada z nich je „naše“. Viděli jsme je proti obloze, když jsme směřovali vedlejší cestou na nedaleké návrší k dílu sochaře Milana Doubravy (21. 11. 1946 – 1. 9. 2017) nazvanému Modlitba. Popovídali jsme si o tom, jak jsme byli před časem v Modlešovicích s výletem volyňského muzea. Vedl nás tehdy pan Pecka, který zastupoval Karla Skalického. Navštívili jsme i paní Doubravovou a bylo to příjemné setkání, jak s ní samotnou, tak s tvorbou jejího manžela.

V Modlešovicích na návsi jsme si prohlédli hezky opravenou zvoničku a několik starobylých domů, jimž jsme tentokrát mohli věnovat plnou pozornost. Jindy jezdíváme přes tuhle obec na kole a dáváme pozor v zatáčce, abychom se s někým nesrazili. Kdo se nezastaví a neprojde se, moc toho nevidí. Na lavičce jsme ještě i posvačili. Hned vedle nás vyhlížely z trávy fialové krokusy, jako kdyby bylo už jaro. V zahrádkách jsme viděli sněženky, ale hlavně jsme po celou cestu procházeli mezi poli s osením. To bylo ve slunci tak zelené, až oči přecházely. Snad nepřijdou mrazy a velkou část z těch něžných lístků a kvítků nespálí, jako se to v posledních letech stalo skoro pravidlem. Modlešovice - náves - krokusy (foto - VH)

Projít Modlešovice, a nepodívat se k sejpům, to by byla velká škoda. Naše další kroky tedy vedly k nim. Po zásahu, který jsme tam provedli před rokem pod vedením pana Davida Čípa z Jaroměře, jsou tam některá místa znovu zarostlá náletovými dřevinami, ale některá ne. V tůňkách je dostatek vody a plno života. Zase jsme lovili a určovali druhy a snažili se fotografovat. To samé se opakovalo u Hajské, kam jsme kolem slanického jezu došli za chvíli.

Bylo vidět, že se tam nedávno pracovalo proti zazemňování a že vznikly i nové sníženiny, od kterých se očekává zadržení vody a oživení. Chystáme se, že se tam budeme chodit pravidelně dívat. Na jaro máme navíc slíbené pozorování pro veřejnost, které jsme si při akci v říjnu na Pražáku domluvili s hydrobiologem Richardem Fainou. Po cestě domů po pravém břehu Otavy jsme si o tom všem ještě povídali a byla i legrace, tak jak při procházkách bývá. Poprosili jsme také Vildu o soupis druhů, které sám nebo i s námi po cestě napozoroval. A tak mu předávám slovo:

- ah -

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nebřehovice: Jak už bylo řečeno, návesní rybníček v době naší návštěvy překvapil velice hojným výskytem perlooček, snad hrotnatek obecných. Pan Pecka ve vodě zpozoroval rychlého příkopníka rýhovaného. Za chvilinku postávání se dále podařilo spatřit velké, pářící se potápníky vroubené, znakoplavky obecné a drobnější klešťanky. Lehký seškarab nánosu na stěnách nádrže obohatil pozorování o červené larvy pakomára kouřového. Není vyloučen ani výskyt houby říční. Po chvíli jsem byl zavolán, abych určil drobné ploštice na jedné z lip srdčitých. Jednalo se o blánatku lipovou. A u paty stromu o běžnou ruměnici pospolnou. Lípu doplnily po jednom druhu borovice vejmutovka, douglaska tisolistá a jedle obrovská.

Sejpy u Modlešovic: V křovinách a stromech okolo sejpů jsem očekával výskyt ptactva. Bohužel bylo to slabé. Pár sýkor, jeden drozd kvíčala - a to bylo vše. S panem Peckou jsme zašli na jedno z míst, kde byla nedávno prováděna seč a vyřezávání náletových dřevin. Místy se zdálo, že vršky sejpů se vracejí k suchomilné květeně. Nešlo si nevšimnout výskytu dutohlávky, suchých trsů kostřavy, vřesu nebo drobných lístků jestřábníku chlupáčku. V terénních depresích mezi jednotlivými hrůbaty pak nás potěšila zadržená voda.

Radostná byla i prohlídka jedné z drobných tůněk. Na rozdíl od nebřehovického návesního rybníčku zde bylo možno pozorovat drobné „buchanky“, berušky vodní a vodní měkkýše. Např. terčovníka vroubeného (Planorbis planorbis), svinutce běloústého (Anisus leucostoma) a vzácnou levotočku bažinnou (Aplexa hypnorum). Po vodní hladině přebíhal jeden ze zástupců rodu slíďáků.

Pokračováním po malé silničce jsme si mohli všimnout, že u některých z tůněk došlo k prořezávce náletových křovin a stromů. A to i u té, u které jsme s manželkou dříve pozorovali kuňku ohnivou, ropuchu obecnou, skokana hnědého, skokana zeleného, čolka obecného a slyšeli blatnici skvrnitou. Též se tu vyskytovala užovka obojková. V nedalekém háji, snad pololužním, se na starých pařezech nalézaly velké, bohužel již odžilé plodnice vějířovce obrovského.

-ah-, -vh-

Procházka v okolí Vlčin – 9. 1. 2022

Abychom se vyhnuli dlouhým cestám vlakem v respirátorech, naplánovali jsme si společně s našimi stálými účastníky akcí až do jara procházky v blízkém okolí Strakonic. Ta první letošní nás zavedla do okolí vrchu Vlčiny, a to v neděli 9. 1. Bylo hezké vidět na srazu hodně starých známých, například šumavského průvodce Ing. Josefa Pecku, a navíc i nové tváře. Počet 14 osob předčil naše očekávání. A i jinak se naše putování vydařilo, bylo plné drobných i větších objevů a vládla jako obvykle příjemná nálada. Pokud jde o počasí, bylo mokré, chladné, teď už bez sněhu a pro někoho asi ne moc lákavé, přesto nám nebylo nijak proti mysli. Bláto je nám milejší než vysušená země. Během dne potom ještě sem tam vykouklo slunce a modrá obloha.

Přední Zborovice (foto - VH)
Vlakem jsme dojeli do Předních Zborovic a nejdříve jsme zašli do vsi, abychom se podívali na kapličky, na kamenný most postavený v roce 1913, na památné lípy a na stromořadí jilmů. Potkali jsme také koledníky, kterým jsme přispěli na tříkrálovou sbírku. Milí a zdvořilí školáci nejen pěkně zpívali, ale jeden z nich dokonce hrál na příčnou flétnu, a my jsme je s radostí vyslechli. Pak jsme se vrátili k nádraží a popošli ještě k další kapličce kousek od okraje obce (směrem na severovýchod). Je opravená, ale hodně zarostlá křovím a pravděpodobně trpí vlhkem. Hodně lidí si plete Přední a Zadní Zborovice. Pro nás je vodítkem to, že Přední jsou blíže k našemu městu. Totéž platí i na Přední a Zadní Ptakovice.

Naším hlavním cílem byl vrch Vlčiny. Po pěšinách jsme vystoupili na jeho zalesněný vrchol a pak jsme si opodál našli místo, odkud se nám otevřel výhled do krajiny. Z tohoto úhlu ji málokdo zná, a když už, pak spíše jen v létě. Název kopce údajně označuje místo s výskytem vlků. Při jedné z akcí s Karlem Skalickým z volyňského muzea byla řeč i o tom, že se tu v minulosti schovával obávaný zloděj a bylo tu nebezpečno.

Už po cestě k volyňské silnici jsme si povídali o místě, kterému říkáme „žáboviště“, abychom se tam potom nemuseli kvůli tomu zastavovat. Když jsme tam došli, ukázali jsme si, kde míváme každé jaro postavené zástěny a kam přenášíme ropuchy při jejich rozmnožovacím tahu. Přešli jsme rušnou cestu a po pěšince dovedli skupinku k malému rybníčku schovanému mezi stromy. Od něj jsme popošli ještě k druhému, většímu. Tady kladou ropuchy vajíčka, a i když většinu pulců zřejmě sežerou ryby, doufáme, že se vždycky aspoň části z nich podaří dospět. Svědčí o tom i to, že při jarním transferu zaznamenáváme pořád ještě vysoké počty starších i mladších jedinců. Padla také příhodná otázka, jak se dostávají žáby v létě zase zpátky. Domníváme se, že některé využijí propustky, jiné jdou vrchem, a protože v létě se později stmívá, je tady v tu dobu větší šance vyhnout se autům.

Dál už jsme měli blízko do Radošovic. Prošli jsme kolem statků z doby selského baroka, ohlédli se na kapličku Panny Marie i na stromy a kamenné zídky v jejím okolí, hlavně ale jsme se těšili k Volyňce a rozhodli jsme se, že půjdeme po břehu, místo abychom si vybrali chodník a cyklostezku vedoucí přímo do města. Asi v půlce cesty jsme se setkali s neklamným znamením přítomnosti bobrů, protože mladá jíva padlá do vody byla přehryzaná jejich typickým způsobem. O místních bobrech víme ale už z dřívějška, vzhledem k tomu, že se o nich mluví a někteří z nás je už i viděli. Zastavili jsme se také u vrb s ořezanými větvemi, přičemž jsme si mohli porovnat, jak je to u které z nich provedeno. Mladé stromky za vodou jsou na tom lépe, mají možnost vytvářet typické „hlavy“ a vyhánět tenké proutky, o které sice pravidelně přicházejí, ovšem na to jsou už zvyklé a tvoří si nové. U velkých vrb tomu tak bylo kdysi asi podobně, jenže pak se to asi zanedbalo a při obnoveném řezání vznikly velké rány, poškozující stav stromů.

Mutěnický jez (foto - VH)
V Mutěnicích nás čekalo překvapení – po obloze kroužil orel mořský. Na pěšině vedoucí k Barvínkovu jsme míjeli zvláštní „krmítko“ umístěné na zdi, jenže o krmítko se ve skutečnosti nejedná. Před pár lety tam hnízdili v díře rehkové, a když se zeď opravovala, tak nebyli vyhnáni, naopak. Díra zůstala, přibyla nad ní stříška, hnízdění ještě asi dva roky pokračovalo. Jak je to teď, to vypozorováno nemáme, ale přinejmenším trvá možnost dutinu dál využívat. A vůbec je to hezké, že měl někdo pro ptačí rodinu pochopení.

Za Barvínkovem jsme se rozloučili. Večer nám pak ještě přišel mail od Evy Legátové, a tak přidávám úryvek s výčtem pozorovaných druhů: „… Na jilmech v Předních Zborovicích žijí pavoučci šplhalky keřové, přeletěla jedna volavka bílá. V lese na kopci Vlčiny jsem viděla pod kůrou pavoučka listovníka plochého, broučka kohoutka, housenku můry jitrocelové, větší počet lesáků rovných (Uleiota planatus) a pro mne novou barevnou formu slunéčka 4tečného. Nad Mutěnicemi kroužil orel mořský. Zajímavé byly také rybníky u "žáboviště" u Radošovic s dvěma velkými škeblemi. U Strakonic byl na kůře pavouček plachetnatka nákorní a rostla zde na pařezu lesklokorka lesklá…“

- AH -




Seznam autorů: eLeg - Eva Legátová, ah - Alena Hrdličková.