|
Přírodopisné a vlastivědné
vycházky po okolí Strakonic.
|
Rok 2022.
Výlet do galerie pod šitým nebem – Láz, 4. 2. 2023
Opuštěné lomy, pokud nejsou zavezené, patří v poslední době k nejzajímavějším lokalitám v naší krajině. Bývá zde rozmanité prostředí a s tím související oživení takovými druhy rostlin a živočichů, jaké na polích nebo v hospodářských lesích nenajdeme. Bohužel tlak na prodej takových míst je velký a mnoho majitelů pozemků mu podléhá, protože se stále budují nové a nové silniční obchvaty a podobné stavby a materiálu na ně není nikdy dost. Navíc se kámen i vyváží do ciziny a ukládá se tam dokonce i jen tak do zásoby, například na místa, kde byly dříve také lomy.
Jeden takový malý lom se nachází u Velkolázského rybníka na polovině cesty mezi Strakonicemi a Blatnou. Dříve patřil obci. Ta jej v rámci výměny zděděných pozemků předala v roce 2000 diplomované sochařce Jitce Křivancové a začalo tím velké dobrodružství, jehož malou součástí jsme se stali v sobotu 4. 2. 2023 také my se skupinkou 20 účastníků akce organizované Šmidingerovou knihovnou a strakonickou ZO ČSOP.
S Jitkou Křivancovou jsme se až donedávna neznali a ani jsme nevěděli, že bydlí ve Strakonicích. Některé z jejích soch jsou sice v lomu vidět z cesty, ale podrobnosti jsme se dověděli až loni na jaře, když se konala instruktáž pro zájemce o transfer obojživelníků na lokalitě Nebřehovická. Tam jsme se setkali poprvé a během dalších měsíců jsme se vídali i na jiných dobrovolnických aktivitách. Přibyla i knihovna a ukázalo se, že se nám líbí ty samé tituly – mimo nových i staré, skoro zapomenuté, např. od Terézy Novákové nebo Ignáta Herrmanna.
Bylo tedy jen otázkou času, kdy přijde řeč i na lom a na dohodu navštívit jej společně. Vidět galerii pod širým nebem spolu s autorkou, to je mimořádně lákavá příležitost, a navíc jsme si říkali, že potěšení bude určitě na obou stranách. Zajít v přítomnosti majitelky do lomu je totiž dovoleno a cedulka u cesty se na kolemjdoucí s tímto sdělením obrací – ale je jasné, že věnovat se jednotlivcům zdržuje více, než když přijde celá skupina.
Doma není nikdo prorokem, a tak u nás ve městě žádné výrobky od této sochařky nemáme, zatímco jinde v ČR i leckde ve světě o ně zájem je – v Německu, v Itálii, v Japonsku a v Singapuru. Tak už to bývá… Po vyhlášení akce nás potěšilo, že Jitka Křivancová pojede s námi hned ze Strakonic a budeme spolu po celou dobu konání. Mohli jsme si tedy popovídat o všem možném včetně zkušeností ze zahraničních cest nebo svědectví o mnoha potížích v soužití s místními lidmi. Je to typické, že navozit do přírody hromady suti a odpadků, to dovede každý, zato ocenit vyčištění lokality a návrat její původní důstojné tváře, to se bere buď jako samozřejmost, nebo asi i s určitou závistí a s nedůvěrou. Jitka Křivancová má sice k Strakonicku vztah (jezdívala sem na prázdniny), ale žila dlouho jinde, např. v Kadani. Působí tedy na starousedlíky dojmem extravagantního přistěhovalce s jinými návyky i odlišným vkusem.
Zato nám se sochy v lomu líbily moc a ani jsme se jich nemohli nabažit, když jsme přijeli vlakem do Rojic a odtud došli přes Láz k Velkolázu. Skoro všichni s sebou nosíme fotoaparáty, a tak i přes studené počasí jsme schovali rukavice do batohů a po krátkém úvodním slovu jsme se rozběhli po pozemku a byli jsme jak hejno vrabců, když společně někam zapadne. Ne každý tím pádem vyslechl všechno, co se povídalo, ale ono se toho dalo hodně i domyslet. Nebo se doptat dodatečně. Lom už teď po více než dvaceti letech péče Jitky Křivancové a jejího bratra vypadá úplně jinak, než když se opakovaně vyvážený nepořádek zase plynule „doplňoval“ ze zásob okolních obyvatel a vypadalo to na začarovaný kruh, z něhož se snad ani nebude možné dostat. Teď už je to v tomto směru lepší, i když potíží, administrativních i jiných, je i tak dost a dost. Něco z toho je (bohužel) běžné, něco bychom si ani nedokázali vymyslet. Sice si neděláme iluze například o majitelích čtyřkolek a nepřekvapilo nás, že opakovaně rozbíjejí dřevěné závory - že ale úmyslně porážejí a poškozují sochy, to je opravdu silné kafe. Stejně tak různé nesmyslné zákazy a omezení.
Jak je to běžné, měří se dvojím metrem. A tak třeba rallye v blízkém okolí se může konat pravidelně, zatímco na pokojné akce pro spřízněné umělce nebo pro nadané děti, na to všechno se pohlíží přehnaně přísně a s neochotou. Probírali jsme tyhle nepříjemnosti ale jen tak okrajově, pro úplnost, protože hlavní je pro autorku soch i pro nás radost z tvoření a z okolní přírody, která tady může znovu kralovat a má svoje zastání.
Ochočení bažanti, zpěvné ptactvo všech možných druhů, různorodá květena, hmyzí i jiná drobojeť a odpovídající množství přirozených predátorů, to je něco, co sem odjakživa patřilo a co se díky vstřícné majitelce pozemku navrátilo. Kromě toho sem byla navezena i hlína pro pěstování bylinek a ovocných dřevin, z čehož leccos už tu i roste a plodí. Daří se i borovicím a jiných stromů z náletu a je jich zatím tak akorát. Časem by bylo dobře je probrat a vytvořit světliny potřebné pro další druhy rostlin, hmyzu apod. – a bude s kým se radit, protože o lomu ví i spřátelená botanička a další odborníci. Rýsují se také tůňky, protože jsou tu i sníženiny s přirozenou vlhkostí. A na druhé straně jsou tu kopečky vzniklé při těžbě a později i při čištění lomu a celé prostředí je podobné nivám při zlatonosných řekách, kde zůstaly zbytky sejpů a kde je také v těsném sousedství voda v blízkosti výslunných suchých stanovišť.
Teď v zimě vynikají mechy a lišejníky, a protože jsme měli ve skupině i znalce hub, nechali jsme si od nich ukázat vedle pěšinky drobné ušíčko černé, které bychom jinak přehlédli. Nebýt chladného vzduchu, byli bychom si to vše prohlíželi nejméně půl dne, a to tím spíš, že zvědavé sluníčko občas vykouklo z mraků, co že se to dole děje, a postaralo se o efektní osvětlení. To se hodilo zvlášť k méně nápadným sochám, které jako kdyby se náhle vynořily na travnatém pozadí a vynikly.
Jak je řečeno v článku Jitky Křivancové v únorovém čísle časopisu Kompostu (viz zde), nejraději má zvířecí a rostlinné motivy a také některé mytologické postavy. Za sebe jsem obdivovala hlavně drobné dílko „Den a noc“ a dívčí (nebo vílí?) tvář skloněnou nad jezírkem. Některé sochy jsou z pískovce, jiné z opuky, z vypálené hlíny… Podstavce jsou žulové. Vyprávěli jsme si mj. i o tom, jak se Jitka Křivancová ke své profesi dostala. Vystudovala Střední kamenicko-sochařskou průmyslovku v Hořicích (obor kamenosochař) a pak absolvovala studijní pobyt na Vysokých výtvarných školách v Berlíně a v ateliérech figurálního sochařství. Německé školství se jí jeví celkově jako velmi dobré, a to i základní, protože ve třídách je oproti našim školám polovina žáků a dá se s nimi tedy mnohem lépe pracovat. Hodiny se střídají tak, aby si děti průběžně během dne odpočaly. Náročnější činnosti jsou proložené hudbou a podobně. Učitelé mají jednou za čas možnost dlouhodobého placeného volna, aby se vyhnuli vyčerpání a ponorkové nemoci. Je zkrátka znát, že naši západní sousedé do školství hodně investují a že postupují s rozmyslem.
Na pozemku u Velkolázu je pochovaný kocour Bíno a kočička Kolčavka a oba mají svoje pomníčky. Za čas přibude památníček všem zastřeleným a pronásledovaným liškám, který je zatím teprve rozdělaný. Kromě lišek tu přišla rukou myslivců o život ještě i další zvířata, ale více jich nalézá v lomu útočiště, vzhledem k tomu, že v okolí jsou (kromě rybníka) obdělávaná pole, neposkytující ani dost potravy, ani vhodné úkryty. Když jsme se vydali na cestu k Sedlici a procházeli jsme kolem starých sadů, říkali jsme si, že jsou to také podobně příznivé lokality, jimž ale bohužel hrozí zánik. Je to podobné, jako už se to stalo s několika okolními alejemi nebo se vzrostlými stromy v samotném centru Sedlice. Jitka Křivancová tu učí na ZUŠce a dříve bylo možné si s dětmi sednout do parku a tvořit pod širým nebem, jenže teď se tam nedá v létě v horku vydržet.
Bylo nám líto i zkázy Pilského mlýna s jeho tábořišti a dalšími místy k ubytování pro turisty i pro mezinárodní dětské tábory. Někteří z nás to tam ještě pamatují z mládí i z doby relativně nedávné. Nyní jsou budovy v ruinách a všude kolem smetiště. Náladu jsme si spravili v obci, kde jsme si prohlédli kostel sv. Jakuba Většího a kapli Panny Marie Lurdské. A pak už byl čas čekat na zastávce na vlak. Jen jsme si ještě zašli k nedaleké kapličce. Využili jsme toho, že teď v zimě je k ní dobrý přístup. V létě je totiž její okolí zarostlé ruderální buření.
Ve vlaku jsme znova povídali a nálada byla stejně dobrá jako i po celý den. Rádi se vídáme a těšíme se na další příležitosti.
–ah-
V Blatné a v Paštikách – 7. 1. 2023
Zimní výlety plánujeme vždycky tak, aby v případě chumelenice nebo úporného deště byla kromě procházky i možnost někde se ohřát a osušit. Vzhledem k tomu, že pozvánky se dávají do médií s velkým předstihem, nelze nic předvídat a musí se počítat se vším. Na leden 2023 jsme to tedy vymysleli tak, že se projdeme kolem Blatné a pak půjdeme do muzea na výstavu „Vojtěch Kubašta – geniální ilustrátor“. To jsme v počtu 10 účastníků pak i uskutečnili, jen jsme museli pořadí vyměnit, vzhledem k tomu, že na polední hodiny bylo v muzeu ohlášené televizní natáčení, k němuž jsme se nechtěli připlést.
Hned z vlakového nádraží jsme tedy spěchali k náměstí, kde se muzeum nachází. Cestou jsme si v rychlosti prohlédli jen kamenný kříž, kolem kterého jsme šli, a Böhmovu vilu. Brzy jsme byli na místě. Přivítala nás kurátorka výstav Pavlína Eisenhamerová, s kterou se někteří z nás znají i osobně, protože před časem pracovala ve Strakonicích v Husově ulici. Zde totiž v budově pobočky Šmidingerovy knihovny sídlila tehdy mimo jiné i vzdělávací ekologicky zaměřená organizace Cassiopeia.
Výstavu Vojtěcha Kubašty jsme si zvolili proto, že si jeho prostorová leporela a betlémy všichni pamatujeme z dětství a máme je velmi rádi. Obdivujeme jeho um a nápaditost a byli jsme rádi, že se můžeme o něm dovědět i něco nového. Ne všichni jsme například věděli, že vystudoval původně architekturu. A to ještě mohlo dopadnout i tak, že by byl právníkem, protože si to přál jeho otec. Nadaný mladík naproti tomu chtěl jít na výtvarnou akademii, a tak volba studia na ČVUT byla jistým kompromisem. Zde vyučoval mezi jinými výbornými profesory i historik umění Václav Vilém Štech, velký znalec a milovník staré Prahy, a protože i Vojtěch Kubašta měl naši metropoli velmi rád, jistě si v tom dobře rozuměli.
Za II. světové války vyvstala potřeba zachytit podobu nejdůležitějších historických památek – a to byla pro V. Kubaštu příležitost uplatnit jak výtvarné nadání, tak mimořádnou prostorovou představivost a paměť. Dokázal zpodobňovat jednotlivé budovy netradičně tak, jako kdyby měl k dispozici letecké snímky, a přitom si jejich vzhled viděný z ptačí perspektivy pouze odvozoval podle toho, co viděl při jejich běžných prohlídkách.
Po válce se otevřely nové možnosti odbytu českého zboží v cizině, což si vyžádalo tvorbu reklamních textů a obrázků. Některé z těch Kubaštových měly už tehdy podobu jednoduchých trojrozměrných útvarů, které dokázaly po otevření dvojlistu překvapit a pobavit – a hlavně si je každý snadno zapamatoval. Od nich už potom vedla přímá cesta k „plastickým“ leporelům a betlémům. Vojtěch Kubašta je nazýval „hýbačky“, protože nabízely čtenářům navíc i možnost oživení postaviček podle vlastního přání, tak aby se pohupovaly, odněkud vykoukly, po něčem se natáhly a podobně. Něco podobného znali lidé už dříve v historii (astrologické kotouče, loutkové metamorphosis, lékařské knihy s odklápěcími ploškami atd.), ale snad nikdy a nikde to nikdo neuměl tak dobře a s takovým vkusem a humorem. A to ani před Vojtěchem Kubaštou, ani po něm. Žil v letech 1914-1992 a ve svých ilustracích a jiných dílech zachytil nejen svou dobu v naší zemi, ale i mnohé motivy z historie a z ciziny.
Vydělávání valut bylo ve státním zájmu, a tak když vyšlo najevo, že cokoliv od V. Kubašty má v cizině úspěch, bylo rozhodnuto toho maximálně využívat. Takřka všechno z jeho tvorby se tedy začalo překládat a vyvážet a jen něco málo vyšlo (už dříve nebo i v té samé době) také česky u nás. Málokdo dnes ví například to, že V. Kubašta byl první, kdo u nás ilustroval "Medvídka Pú" (autor: A. A. Milne) nebo "Vejce a já" (od Betty MacDonaldové). Pokud jde o vydávání jeho nápaditých knížek pro děti, počítalo se naštěstí s mimořádně velkými náklady, a tak skoro každé dítě generace padesátých a šedesátých let znalo leporela "Domeček plný koleček" a "Cvrček a mravenci" s proseknutými otvory. V mnoha domácnostech se také schovávaly a každý rok vystavovaly plastické betlémy a dokonce se dá říci, že pro někoho to bylo po celá léta to hlavní, co mu takzvaně "dělalo Vánoce".
Je až neuvěřitelné, kolik knih a jiných výtvarných prací v cizině od V. Kubašty vyšlo. Odhaduje se, že 35 milionů, a to v 36 jazycích! V šedesátých letech dokonce projevil zájem o spolupráci i slavný Walt Disney. V. Kubašta měl jeho dílo rád, a tak se s nadšením ujal technického provedení několika "hýbaček" (anglicky „pop-up“) s obrázky z Disneyových knih a filmů. Z pohledu českých čtenářů nejsou zdaleka tak hezké, jako kdyby byly V. Kubaštou i ilustrované, ale v USA měly velký ohlas, a navíc budilo úžas, jak rychle a snadno vznikly ve srovnání s pokusy Američanů.
V Čechách se takovéto zahraniční úspěchy nijak neoslavovaly a jméno V. Kubašty nebylo příliš známé, ale jemu to vyhovovalo. Nemusel být členem svazu umělců a KSČ, pracoval si po svém a tím hlavním pro něj tak jako tak byla spokojenost nejmenších čtenářů. Měl dcery Helenu (nar. 1945) a Dagmar (1948) a dovoloval jim hraní v místnosti, kde tvořil, při práci si s nimi povídal a večer jim četl, vodil je na procházky po milované staré Praze a měl s nimi velmi hezký vztah. A vůbec měl rád všechny děti. Další jeho velkou láskou byla hudba W. A. Mozarta. Když bylo v roce 1956 dvousté výročí Mozartova narození, vzniklo při té příležitosti dvanáct barevných litografií. Exportovala je Artia, tak jako i ostatní Kubaštovo dílo. Přitom ale v publikaci vydané v roce 1973 k dvacetiletému výročí činnosti tohoto nakladatelství nebyl jeho nejúspěšnější autor zmíněn ani jednou, jako kdyby vůbec neexistoval.
Některé tituly vydal také Albatros, a sice „Už vím proč“ (dva díly) a „Zákulisí velkoměsta“. Texty v nich jsou od Heleny a Eduarda Škodových. Mnohé z Kubaštových knih vycházejí znovu a jsou ještě i teď k sehnání. Jiné se najdou v antikvariátech. Ty starší, které mají často cizojazyčnou podobu, pocházejí nejen ze zahraničí, ale i z Velkého Šenova, Brtníků a Nepomuku, kde se tiskly a kompletovaly a kde se daly získat zlevněné kazové kusy. Kubaštovi příznivci mají doma celé sbírky takových cenností a s radostí ještě dokupují vše, co je znovu v prodeji. To platí i na pana Jana Marouška, od nějž pocházejí ukázky zapůjčené nyní do Blatné. Výstava potrvá ještě do 28. 1. 2023. A někdy během letošního roku, zřejmě na podzim, se můžeme těšit na velkou akci v Praze v Mánesu, k níž se chystá Kubaštův vnuk Roman.
K nejpozoruhodnějším Kubaštovým dílům patří plán Mekky (vytvořený v roce 1977 do Íránu) nebo titul „Jak Kolumbus objevil Ameriku“, sloužící v některých zemích jako učebnice. Prostorových leporel vytvořil na stovku, dále je potřeba připočítat i nejrůznější plakáty, loga, pohlednice, mapky, prospekty, adventní kalendáře, nálepky, jízdní řády, jídelní lístky, novoročenky, ručně kolorované cykly na pražská témata... A také ilustrace do časopisů, jako byl Junák, Pionýrská stezka, Věda a technika mládeži nebo ABC. Zkrátka, snad každý se někdy s jeho obrázky setkal a potěšil, jen se třeba nezajímal o jméno autora nebo jej rychle zapomněl. Blatenská výstava je jednou z těch, které si daly za cíl to napravit. Podobně tomu bylo mj. v roce 2018 v Písku. A už se objevily i žádanky na vypůjčení těch knížek, které máme ve fondu ŠK. Je vidět, že účastníky výletu téma patřičně zaujalo – a máme z toho jako organizátoři velkou radost.
Škoda, že se zatím nedá najít o V. Kubaštovi více informací. Něco málo je na internetu, něco jsme vyslechli na výstavě a viděli na jejích popiscích, něco jsme si řekli mezi sebou. Například za naši rodinu jsme s manželem mohli referovat o poměrně velkém počtu knížek, protože jsme je během let sehnali po antikvariátech. Některé jsme měli i my sami v dětství a naštěstí jsme s nimi zacházeli opatrně. Ty kupované jsou leckdy potrhané, ale není divu, vzhledem k tomu, že se asi dědily mezi sourozenci a rodinnými známými a i přes perfektní technické provedení nebyly nezničitelné.
V muzeu jsme si mohli krátce polistovat i ve výstavním katalogu z roku 2006 „Utajený kouzelník Vojtěch Kubašta“, půjčeném do Blatné na čas formou meziknihovní výpůjční služby. Snažili jsme se tam najít vazbu V. Kubašty na jižní Čechy, protože někteří z jeho předků odtud (podle některých zmínek) pocházeli. Nic podrobného jsme na tohle téma ale zatím nenašli.
Také knížky s Kubaštovými ilustracemi jsou vzhledem k jejich obrovskému množství dostupné jen zčásti. Rádi bychom někdy viděli třeba příslušné vydání „Pohádek tisíce a jedné noci“, pohádek od K. J. Erbena nebo Boženy Němcové, obrázky z dávného časopisu Křesťanská žena, atd. atd. Co se nám získat poštěstilo, to je tu a tam něco málo z pohlednic, např. z Prahy nebo z Vodňanska. Zkrátka, ještě je pořád na co se těšit, až se to třeba objeví.
Shlédnutí výstavy bylo jen první částí výletu, přičemž i ta druhá se líbila - a navíc slunce tu a tam efektně nasvítilo to, na co jsme se zrovna dívali. Při výběru, kam se ještě vypravit, jsme se shodli na nedalekých Paštikách, protože slavný kostel sv. Jana Křtitele je zrovna čerstvě opravený a přilehlá kaple také. Oba objekty si to plně zaslouží, vzhledem k tomu, že byly v polovině 18. století postaveny podle plánů proslulého Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Donátorkou byla baronka Marie Alžběta Serényiová. Z informací, které jsme si o kostelu a hřbitovu řekli, zaujalo účastníky mj. to, že v roce 2020 byly od vchodu do areálu ukradeny dvě žulové plastiky lebek, načež byly v noci z 21. 3. na 22. 3. kýmsi zase navráceny zpátky.
Po cestě do Blatné jsme si ukazovali pupeny na stromech a určovali jsme podle nich jednotlivé druhy. Také jsme míjeli další místní slavnou vilu, k níž kdysi často směřovaly kroky výletníků. Říkalo se jí (podle jmen jejích obyvatel) Fiala a později Krčkovna. Vrátili jsme se ještě k informacím o Janu Böhmovi, protože byl jednou z nejvýznamnějších místních osobností. Vyšlechtil 120 druhů růží, obdržel 14 zlatých medailí ze zahraničních výstav, pořádal komentované procházky s obrovskou účastí veřejnosti a proslavil své město široko daleko. Spolupracoval s dalšími odborníky, například se slavným Ivanem Mičurinem. Za II. světové války pěstoval pro obživu obyvatel jahody, angrešt, rybíz, ořechy, jablka, třešně, hrušně, obilí, brambory a jedlé šípky. V roce 1950 byl jeho podnik vyvlastněn a nastal jeho postupný úpadek. A nyní se už růže v Blatné nepěstují…
Domů jsme jeli opět vlakem. Po cestě jsme si zopakovali přebírání provázku a popovídali jsme o chystaných dalších akcích, například o Zastavení na téma slovních hříček (více viz např. zde). A tak bylo do poslední chvíle veselo. Další atrakcí byl labrador Ramón, kterého vzali s sebou manželé Peckovi. Celou dobu se choval vzorně a byl středem pozornosti. Jen je škoda, že se nezúčastnil nikdo s dětmi. Doufáme ale, že mladé rodiny čtenářů zaujme výstavka knížek V. Kubašty z fondu ŠK, která se chystá na pobočce Za Parkem, a že se někdo z nich ještě stihne do Blatné do muzea vypravit.
–ah-
Seznam autorů: eLeg - Eva Legátová, ah - Alena Hrdličková.