|
Přírodopisné a vlastivědné
vycházky po okolí Strakonic.
|
Rok 2023.
Ze Sudoměře do Strakonic – 16. 12. 2023
Prosincový výlet s ČSOP se obvykle kryje s některou z oblíbených adventních akcí ve Strakonicích nebo v okolních obcích a při vyhlašování termínu se tomu nedá předejít, protože není všechno ještě vyhlášeno, abychom se přizpůsobili. Proto vybíráme pokud možno takové cíle, které se dají snadno vynahradit i jindy. Stejné to bylo i letos, kdy jsme vyjeli „jen tak“ do Sudoměře a šli odtud pěšky domů. Účast byla malá (6 osob), zato nálada jako obvykle výborná. Povídali jsme o uplynulém roce, o okolní přírodě, ale také o husitech a Janu Žižkovi a o doporučené literatuře k těmto tématům (např. od Petra Čorneje, Františka Šmahela nebo Jiřího Kejře). Počasí bylo mlhavé a poměrně nevlídné, ale zase ne tak nepříjemné, aby nám to nějak výrazně komplikovalo život. Jen jsme si museli dávat pozor, abychom neměli příliš mokré boty, protože cesty byly po nedávné velké sněhové nadílce rozmáčené.
Nejdříve jsme od vlaku ze zastávky zamířili k Otavě a ukázali si peřeje, o kterých se psalo nedávno v našem časopisu Kompost – v čísle 10/2023. Provozovatel MVE v Písku a v Zátaví má totiž zájem na vybudování další MVE právě zde. Naproti tomu spolek Sudoměřské proudy poukazuje na nedodržování zůstatkových průtoků v Zátaví a na další nesrovnalosti a usiluje o to, aby se zmíněné území v Sudoměři stalo chráněnou přírodní památkou.
Sestoupili jsme i dolů ke břehu a byli odměněni nálezem vodního měkkýše, jímž by mohl být svinutec cf. zploštělý. Vilda nám později při další cestě proti proudu Otavy ještě ukázal okružáka ploského, Eva našla v Čejeticích křižáka hrbatého a z ptactva nám největší radost udělal ťuhýk šedý a ledňáček říční. Hlavní atrakcí cesty ale byly tři miniaturní kozičky, které se k nám poblíž Jirkalů mlýna přidružily s podobnou samozřejmostí, jako to někdy dělávají kočky nebo volně pobíhající psi. Bylo to na jednu stranu hezké, putovat spolu s roztomilým stádečkem, na druhou jsme si dělali starost, jak se našich průvodců zbavit a poslat je zpátky. Vilda nakonec vymyslel plán obrátit se zpátky a postupně skupinku zmenšovat, až by zůstal on sám. Tak jsme to i udělali a vytráceli jsme se tak, aby to bylo pro kozičky nenápadné. V Čejeticích už pak stačilo počkat na Vildu, který zavedl stádečko zpátky a pak se vrátil za námi. Vyprávěl, že musel nakonec trochu křičet a hrozit, ale hlavně pomohlo, že kozičky uviděly spřátelené dobytče, s nímž prve sdílely ohradu, a tak si daly přece jenom říct.
Prošli jsme hřbitov u kostela sv. Havla, náves s památkově chráněnými usedlostmi a pak nás jedna z účastnic pozvala na zahradu domku ve Vídeňské ulici, o kterou pečuje. Líbilo se nám tam, a navíc jsme si tak zkrátili cestu k Otavě, protože jsme prošli domem a měli jsme to pak ke břehu jen pár kroků. Došli jsme k místu zvanému U Mostáka a pak do Přešťovic a do Štěkně. Kdyby byl jiný měsíc v roce, bylo by nás lákalo podívat se ve Štěkni do krásného parku u zámku, ale prosincové dny jsou krátké a chtěli jsme do Strakonic dorazit ještě za světla. A tak jsme si o parku jen povídali. My, kteří jej dobře známe, jsme jej chválili před paní z Horažďovic, protože jej zatím nezná. Doporučovali jsme hlavně jeho návštěvu v dubnu, kdy tam kvetou dymnivky. Kolem Slanického jezu jsme pak už rychle došli do Strakonic. Ukázali jsme si ještě pobytové stopy bobra. A řekli jsme si výhled na další měsíce. K Otavě se už brzy dostaneme zase společně, protože únorový výlet plánujeme do Horažďovic - do Přírodovědné stanice DDM, ale nejen tam.
–ah-
Putování po Zbudovských blatech – 05. 11.
2023
Už dlouho jsme plánovali výlet na Zbudovská blata, protože je to zajímavé
území, a navíc patří k těm snadno dosažitelným veřejnou dopravou. Když tam
byl vyhlášen Ptačí park, náš úmysl se ještě posílil. A tak jsme v neděli 5.
11. vyrazili. Tentokrát to nebyl už výlet vedený profesionálním průvodcem
Josefem Peckou, protože další bude s ním zase až na jaře – ale pan Pecka
jako host přítomný byl. Dohromady se nás sešlo 14.
Dojeli jsme na železniční stanici Zbudov a vystoupili z vlaku přímo
uprostřed rovné zelené planiny, táhnoucí se skoro do nedohledna. Oproti
minulým našim cestám, šumavským, to byl velký rozdíl. Ale s tím jsme
počítali předem.
Zbudovská blata se rozkládají na Českobudějovicku. Kromě Zbudova se k nim
počítají obce Plástovice, Hlavatce, Sedlec, Česká Lhota, Novosedly, Pašice,
Pištín a Mydlovary, případně ještě také Vlhlavy, Malé Chrášťany, Češnovice
a Zliv. Jak napovídá název, jde o území kdysi silně podmokřené až bažinaté.
Jde o rovinu v okolí dnešního Bezdrevského potoka, jehož dřívější jméno
bylo Podeřišťský nebo Soudný. Jako Soudný jej známe z románu Karla
Klostermanna „Mlhy na Blatech“.
Jakými slovy vystihl spisovatel toto prostředí v příběhu z doby 70. let 19.
století? Hned v úvodu se praví: „… Jižní část Blat jest již od dávných
věků proměněna v žírnou a ornou půdu; ne tak severní jich část, vlastní
katastrální Blata, na níž se sice dnešního dne také už tráva seče a jež
poskytuje pohled bohatých zelených lučin, ale která donedávna ještě
sloužila ve výměru mnoha set hektarů výhradně za pastviska, na nichž se
pásala ohromná stáda koňů, skotu, ovcí, vepřů a hus. Jsou ovšem i dnes
ještě místa bahnitá, a rozvodní-li se Soudný potok, nebo v dobách delších
jarních a podzimních dešťů, velká část těchto nížin stojí pod vodou. Na
podzim, když otava se sklidila, pase se vezde skot; i s velkými stády hus
se shledáš, ale koní, ovcí a vepřů více neuvidíš, leda výjimkou. Zato po
všecky doby roku pasou se tu hloučky srnců a nesmírná hejna všelikého
vodního a bahenního ptactva, kachny, divoké husy, čejky, rackové tu
přelétají, onde na pastvu se snášejí a lání bývá a křiku a křehotu, až uši
zaléhají…“
Ve stejnojmenném filmu z roku 1943 se zachovaly unikátní záběry z života
vodního ptactva, pořízené tehdy velmi známým filmařem a fotografem V. J.
Staňkem. V těch časech bylo ještě mnoho míst s běžným výskytem mokřadních
druhů, ale po odvodnění z dob šedesátých až osmdesátých let minulého
století si ornitologové uvědomili jejich velké ohrožení. Nyní je snaha
aspoň tam, kde to má ještě naději, zařídit obnovu původních podmínek.
Nechali se vést příkladem zemí, kde se za tím účelem vykupují pozemky a kde
má ochrana ptactva velkou publicitu. V roce 2006 vznikl první soukromý
ptačí park u nás, a to Josefovské louky u Jaroměře.
Až do letošního léta jsme měli ptačí parky čtyři. Kromě výše zmíněného to
byly ještě Mnišské louky u České Lípy, Malá Lipová u Přerova a Kosteliska u
Dubňan. A protože právě louky Zbudovských blat jsou mimořádně rozsáhlé a
cenné, vznikl na nich zakoupením prvních 11 hektarů v červenci 2023 ptačí
park číslo 5. Na výzvu k jeho finanční podpoře během pouhých pěti dní dárci
poslali více než 3 miliony Kč. Prvním územím, na které se ornitologové
zaměřili, je PR Mokřina u Vomáčků, kde jsou ptačí populace nejlépe
prozkoumány a kde dosud přetrvaly rozsáhlé rákosiny, lesík lužního typu a
tůně. Blízko se nalézá poslední české hnízdiště jednoho z vlajkových druhů
Blat, břehouše černoocasého. Postupně se mají znovu vytvořit meandry
napřímeného Bezdrevského potoka a mají se obnovit podmáčené plochy pro
cílové druhy (k nim patří např. koliha velká) a tím i atraktivní lokalita
pro řadu dalších druhů.
Ornitologové provádějí na Blatech kroužkování a pozorování, a tak víme, že
se zde vyskytuje skoro 200 druhů ptáků, z toho přes 130 druhů hnízdících.
Stejně jako v zahraničí se pomýšlí nejen na přírodu, ale i na lidi. Časem
bude vybudován návštěvnický okruh a pozorovatelna, někdy v budoucnu možná i
návštěvnické centrum. Pro milovníky přírody budou asi nejzajímavější
nápadní krasavci, jako je ledňáček, žluva hajní nebo slavík modráček. A to
i přesto, že nebude možné je snadno spatřit a půjde hlavně o dobrý pocit,
že zde jsou.
Při Festivalu ptactva 1. 10. 2023 jsme tady spolu se skupinou dalších skoro
60 návštěvníků pozorovali tyto druhy:
ťuhýka šedého, krahujce obecného, husu velkou, rákosníka obecného,
rákosníka proužkovaného, pěnici pokřovní, králíčka obecného, střízlíka
obecného, budníčka menšího, slavíka modráčka, strnada rákosního, rákosníka
proužkovaného, cvrčilku slavíkovou, volavky popelavé, strakapouda velkého,
orla mořského a dokonce i ledňáčka říčního a kolihu velkou.
Kroužkování i pozorování probíhalo při akci 1. 10. s maximální šetrností
vůči ptákům. S ornitology vedenými správcem ptačího parku Kryštofem Chmelem
spolupracovala i Gabriela Dobruská, kterou známe z pořadu „Ornitolog na
drátě“. Jeden z dílů (5.) byl posléze věnován právě Zbudovským blatům – viz
zde. Jak jsme se z něj dověděli, z hmyzích
druhů žije na Blatech např. vzácná můra rákosnice ostřicová a z ryb karas
obecný, obývající tůně.
Celkově bylo v poslední době na Blatech pozorováno 191 ptačích druhů, z
toho 132 hnízdících. Ve vznikajícím ptačím parku jde jak o záchranu těch
ploch, které si ještě částečně zachovaly původní ráz, tak o obnovu
takových, jejichž charakter se vlivem hospodaření změnil. K budoucímu
managementu bude patřit to, co je už vyzkoušeno jinde jako prospěšné,
přičemž se počítá i s pastvou. Dříve se na Blatech vždy páslo a nyní zde
mají žít i někteří velcí spásači, což navíc přispěje k atraktivitě Blat pro
návštěvníky.
Naše cesta 5. 11. začala na železniční zastávce Zbudov. Napřed jsme si
ukázali ve strouze u trati ploštice hladinovky a pak jsme se podívali k
pomníku Jakuba Kubaty a k místu, kde byl v roce 1581 údajně popraven. V
obci Zbudov jsme pak měli s panem Novotným domluvenou prohlídku statku čp.
1, kde jsme byli vlídně přijati a viděli jsme spoustu starších i novějších
předmětů spjatých s venkovským životem. Prošli jsme i ves, kde je několik
památek stavěných ve stylu selského baroka. Podobně to vypadá v
Plástovicích, kam jsme zamířili potom. Vyhnuli jsme se silnici a šli jsme
po pěšinách. Plástovice jsou hlavním místem děje románu „Mlhy na Blatech“.
Nyní jsme od pana Novotného už měli potvrzené, že K. Klostermann psal podle
skutečných událostí a postav, jen si vše přizpůsobil – tak podobně, jako
tomu bylo i v případě příběhů ze Šumavy.
Dál jsme šli do Pašic a znovu jsme si připomněli román. Právě touhle cestou
kolem rybníka Volešku se ubíral jednoho červencového dne sedlák Jakub za
přítelem Jouzou a celý děj tím začíná. Odehrává se v sedmdesátých letech
19. století. Právě tehdy probíhalo dělení dříve společných Blat, aby se
omezil přenos nemocí mezi jednotlivými kusy dobytka na pastvě. V den našeho
putování silně foukal vítr a na rybníku byly velké vlny, nad námi se
klenula modrá obloha s několika mraky a bylo hezké pozorovat, jak se mění
jejich tvar i barva. Došli jsme k mokřině U Vomáčků a obtížně jsme se
vyhýbali obrovským loužím na cestě, což nás trochu zdrželo. Zrychleným
krokem jsme pak došli ještě do Mydlovar, řekli jsme si pár slov o
odkalištích, kde se také vyskytuje vzácné ptactvo, a za deště jsme dorazili
zpátky na vlak. Došlo i na pověstné mlhy, a aby se s námi příroda
rozloučila ve velkém stylu, dopřála nám pohled na dva kroužící orly.
O dějinách Blat jsme si povídali postupně, podle toho, na co se kdo ptal.
Hned po cestě ráno ze Strakonic kolovaly ve vlaku připravené materiály s
ukázkami z literatury. A pro ty, kdo sledují internet, vznikl už předem
článek „V krajině Klostermannových Zbudovských blat“ umístěný na web ŠK (v
rámci „Literárních zajímavostí“) zde zde. Z mailu Evy
Legátové jsme dodatečně vyčetli, že při výletu pozorovala samečka píďalky
podzimní a housenku bekyně velkohlavé. Vzhledem k podzimní době už se mnoho
druhů najít nedalo, ale seznámili jsme se s biotopem, a to bylo to hlavní.
Cestu jsme původně plánovali na 12 km, ale protože účastníci měli zájem o
spatření i vzdálenějších míst, nakonec jsme po Blatech nachodili přes 20
km. Výlet se líbil a v závěru nám někteří účastníci hlásili, že si určitě
přečtou Klostermannův román, protože se na něj díky naší cestě patřičně
naladili.
–ah-
Pozorováno během putování na blatech a po obcích:
vrána obecná, káně lesní, husa velká, drozd kvíčala, sýkora koňadra,
střízlík obecný, strakapoud velký, racek bělohlavý (nejisté), hnojník
obecný, tiplička zimní, vosa obecná, srnec obecný, volavka bílá, volavka
popelavá, racek chechtavý, koroptev polní, bažant obecný, orel mořský, káně
lesní, poštolka obecná.
–vh-
Z Lenory přes Radvanovický vrch na Soumarský
Most – 29. 10. 2023
Když se s panem Josefem Peckou domlouváme, kam se příště vyrazí, ujišťujeme
ho, že by se některá témata mohla klidně zopakovat, protože v přírodě se
všechno mění a žádné dva výlety nejsou stejné, i kdyby byly do těch samých
míst. Navíc se mění i složení naší skupiny. Za ta léta, kdy přírodovědné
výlety pro veřejnost podnikáme, jsme už toho viděli společně hodně, a to i
přesto, že vybíráme jen místa dostupná veřejnou dopravou. Zdálo by se, že
najít nějaké nové cíle výprav snad ani nejde. Ale pan Pecka pokaždé něco
nečekaného vymyslí. A tak v neděli 29. 10. jsme byli na Radvanovickém
vrchu, který byl pro nás dosud neznámý.
Nejdříve jsme dojeli vlakem do Lenory. Po cestě jsme mluvili o tom, jak to
bude s výlety příští rok – bude-li je i nadále organizovat spolu s ČSOP
pobočka Šmidingerovy knihovny. Od ledna 2024 totiž nastoupí na pobočku nová
pracovnice a zatím nevíme, bude-li mít zájem nadále rozvíjet aktivity,
které byly od roku 1995 s tímto pracovištěm spjaté. Jednou z možností, jak
výlety zachovat, by bylo vyhlašování srazu jednotlivých výprav přímo na
Šumavě, tak, aby se účastníci sami dopravili na určené místo, tam by se
sešli s panem Peckou a nebyli nijak závislí na tom, jestli pojede i někdo z
ŠK. A ať už to bude tak, nebo jinak, v každém případě jsme moc vděční za
všechny ty roky minulé.
Pan Benedikt nám rozdal podivné a nám úplně neznámé plody, které vypěstoval
na své zahrádce. Jedná se o „indiánský banán“ neboli muďoul trojlaločný.
Jeho semena jsou jedovatá, ale jinak jsou plody jedlé a chutné. Dozrávají i
u nás v našich podmínkách.
V Lenoře na nás čekal pan Pecka. Účast byla pěkná (15 osob a jeden pes),
počasí příjemné a podzimní barvy právě v nejlepším. První, co jsme si
ukázali, byla bývalá ubytovna Klubu československých turistů (z roku 1925).
Kdysi dávno tu přespával dokonce i František Běhounek, legendární vědec a
spisovatel. Spokojený s ubytováním nebyl a poukazoval na to, že jinde je to
lepší a levnější. V odpověď mu bylo řečeno: „Tedy račte jeti tam“ – a tím
to bylo vyřízeno.
Vyprávěli jsme si samozřejmě i o známé lenorské sklárně, pekárně, rechlích…
Pan Pecka se v této obci narodil, a tak má všechny informace z první ruky.
Hlavně jsme se ale chtěli podívat na přirozenou obnovu lesa, a tak jsme
spěchali, abychom byli co nejrychleji z obce venku. Radvanovický vrch je
odtud blízko, ovšem museli jsme počítat s obtížným terénem a s patřičným
zdržením při přelézání polomů a procházení zarostlých míst. Věděli jsme o
tom předem, zvolili jsme podle toho oblečení i obuv a nikdo si na to
nestěžoval, že stoupáme do poměrně prudkého kopce a že nás vedou pouze úzké
zvířecí stezky.
Popadané kmeny byly vlhké a jejich dřevo kluzké, na to jsme museli dávat
pozor. Žádný problém jsme s tím neměli, přidržovali jsme se vyčnívajících
pahýlů po větvích. Také s ostružinovými šlahouny máme zkušenost a všímáme
si jich včas, tak abychom je mohli přišlápnout a vyhnout se střetu s jejich
ostny. Pořád jsme se ohlíželi, abychom někoho za sebou nešlehli větví, a
také jsme se navzájem upozorňovali na zvlášť obtížná místa. Nebo jsme jeden
druhému i pomáhali. Nálada byla dobrá, brali jsme to všechno jako
dobrodružství. Viděli jsme jak uschlé smrky zničené kůrovcem, tak spoustu
semenáčků i poměrně vzrostlých stromků, což byly jednak znovu smrky, jednak
i jiné druhy, hlavně buky.
Brzy jsme byli nahoře. To znamená ve výšce 1012 metrů nad mořem. Výhled
jsme neměli víceméně žádný, zato v lese samotném jsme se každou chvilku
zastavovali u některého ze zvlášť zajímavých vývratů nebo hromádek kamení.
Všechno bylo malebně zarostlé svěže zelenými mechy a lišejníky a ozdobené
napadaným barevným listím. Hub byla taky spousta – ne ke sbírání, ale k
obdivování jejich různorodosti co do tvarů, barev i stanoviště.
Na určování druhů rostlin a živočichů jsme si (kromě Vildy, jemuž se
vždycky daří toho hodně pozorovat a pamatovat si) tentokrát moc času
neudělali. Šli jsme v řadě za sebou, bylo by obtížné si říkat, co je co.
Jen tak se dívat a mít z podzimní přírody radost, to ale šlo a stačilo nám
to. Po sestupu z kopce jsme šli ještě po pěšině směrem k Teplé Vltavě,
lesní terén jsme zaměnili za ostřicový – a zase jsme museli koukat pod
nohy, protože tentokrát nám hrozilo šlápnutí do vody. Povídali jsme si o
bobrech, kteří tu žijí. Před Lenorou jsme se rozdělili a část skupiny to
měla tak akorát na dřívější spoj domů, zbytek výpravy se rozhodl počkat až
na další vlak, tj. na sedmnáctou hodinu. Chvíli jsme poseděli, posvačili a
pak jsme se přesunuli na Soumarský Most. Unavení jsme nebyli, ale i tak
jsme si dělali legraci z toho, že příští výlet bude hned za týden a povede
úplně odlišnou krajinou, Zbudovskými blaty. Tam je to rovné jako placka a
žádné převýšení ani polomy překonávat nebudeme…
–ah-
Pozorovaní živočichové a jiné bytosti letmo zaznamenané během
chůze:
Lenora – soutok Teplé Vltavy a Řasnice: hýl obecný
Lenora – cestou k Radvanovickému vrchu: plzák hnědý (Arion fuscus),
plzák hajní (Arion silvaticus), slimák popelavý (Limax
cinereoniger), plžík žlutý (Malacolimax tenellus) , kuna -
trus
Lenora – vrchol Radvanovického vrchu – střevlíček (Leistus
ferrugineus), plzák hnědý (Arion fuscus), skleněnka průsvitná
(Vitrina pellucida), slimáček lesní (Deroceras cf.
praecox)
Lenora - Radvanický vrch - U Buku - střevlíček obecný
Lenora – mokřad u Řasnice: maloočka smaragdová, bázlivec vratičový,
slimáček síťkovaný (Deroceras reticulatum)
Lenora – od soutoku k rechlím: bobr evropský – hryz na osice, bříze a
vrbě,
Lenora – od rechlí k Soumarskému mostu: skokan hnědý, Soumarský most -
šplhavec - kovadlina
Lenora – Radvanovický vrch a zpět: struhatka zploštělá, ploník obecný,
trávník Schreberův, rokyt cypřišovitý, kroknice vidličnatá, kostrbatec
tříkoutý, dvouhrotec chvostnatý – játrovky a mechorosty
Lenora – při vstupu do lesa Radvanovického vrchu: ucháč čepcovitý, helmovka
pařezová, lupeník březový; výstup na Radvanovický vrch: rosolovka
listovitá, černorosol bukový, rosoloklihatka čirá, slizečka porcelánová(?)
- kmen buku, václavka smrková, penízovka sametonohá - houby
-vh-
28. 9. 2023 – výlet z Kubovy Huti do Lenory
2023
Ve státní svátek na sv. Václava 2023 nám vyšlo na výlet pro veřejnost tak
přívětivé počasí, že jsme se až divili. Po srpnu, kdy jsme putovali ve
velké zimě a dešti, to byla výrazná změna. A to nemluvím o 15. 7., kdy jsme
se naopak trefili do toho snad úplně nejteplejšího dne, který letos
byl.
Už z vlaku jsme pozorovali, jak sluníčko vítězí nad mlhou a jak ožívají
podzimní barvy. Zatím jsou ovšem jen v náznaku a převládá svěží zelená.
Bylo znát, že po suchých letních týdnech nastalo aspoň sem tam i nějaké to
vlhko a rostliny se vzpamatovaly.
Pan Josef Pecka na nás čekal na zastávce Kubova Huť a podivil se, jak velká
je tentokrát účast (24, z toho dvě děti). Asi si říkal, že termín těsně
před strakonickou poutí se moc nehodí. Vybrali jsme ho jen z nouze, protože
ostatní měl obsazené. Strakonických ale byla mezi námi jen část. Jinak se
sešlo mnoho přespolních, a to z Plzně, Chanovic, Horažďovic, Sv. Maří, atd.
To tak bývá na našich akcích často.
Trasa byla podobná jedné ze starších, a sice z 28. 7. 2018 (viz zápis na
www.csop-strakonice.net). Ušli jsme cca 12 km.
První naše kroky vedly ke žluté turistické značce a brzy jsme se museli
seřadit jako husy. Šlo se totiž po haťovém chodníku. Rozkvetlých rostlin
jsme už moc neviděli, a tak jsme určovali podle uschlých zbytků. Tužebník,
starček, některé z pcháčů, z přesliček, andělika, starček, kručinka,
dřípatka – prostě šumavská klasika. Tu a tam se objevil ojedinělý květ
zvonku rozkladitého nebo svěže zelený chomáč mechu rašeliníku, jinak už
bylo poznat, že je konec září. Samozřejmě jsme si všímali i trav a ostřic a
zopakovali si ty, které známe z dřívějška: smilku tuhou, cábrnu, metličku
křivolakou, třtinu chloupkatou… Pan Pecka nám prozradil různé zajímavosti,
například to, že Březník se jmenuje právě po smilce (jde o původní název
Pürstling, který dobře známe z románu Karla Klostermanna „Ze světa lesních
samot“). Další informace o smilce se týká jejího využití - je málo výživná
a pro dobytek se hodí jen po omezenou dobu.
PR Hornovltavické pastviny jsou příkladem místa, kde se dříve páslo,
zatímco nyní zde rostou pionýrské dřeviny (hlavně olše a břízy). Začínají
se objevovati další druhy, hlavně smrk, javor klen a jeřáb ptačí. Území
obtéká Kubohuťský potok. Po původních obyvatelích zůstaly kamenné snosy,
které oddělovaly jednotlivé pastviny a byla by škoda je rozebírat, protože
jsou domovem mnoha drobných živočichů. PR se nachází ve výšce 930 metrů nad
mořem.
Okolo PP Pod Ostrohem jsme se dostali až k Horní Vltavici. Při přestávce na
jídlo jsme si povídali o Šumavě i o všeličems jiném. Líbila se nám
například anekdota o pánovi, který nepouští na svoje sedadlo babičky v
autobusu. Když mu vyčítali, že je hulvát, vysvětlil, že je v tom autobusu
řidičem. Nováčkům se líbily příběhy z minulých cest a my ostatní jsme si je
rádi poslechli znova, i když je už známe. Bavili jsme se také o tom, co je
nového – například o nedávném Veget Festu pořádaném Ekoporadnou
Šmidingerovy knihovny. Byl už desátý v pořadí a stejně jako ty
předcházející se účastníkům velmi líbil.
Eva Legátová nám řekla, jaké druhy květin jsou k vidění na loučkách u
budovy DDM ve Strakonicích:
sluncovka ("kalifornský máček"), zářivka (Godetia), aksamitník, sléz,
krásnoočko, nestařec (Ageratum), svlačec trojbarevný, len velkokvětý,
tabák, černucha, řebříček obecný, silenka nadmutá.
Další hezké záhony jsou u knihkupectví Knihy bukAbuk, kde roste kakost,
zlatobýl, hvězdnice, šápa, šanta, cínie (ostálka) nebo dosna (Canna). A
ještě jsme mluvili o olši s odlišným tvarem listů, která roste za sýpkou u
hradu. Jde o olši srdčitou (Alnus cordata).
Z drobných historických památek jsme po cestě viděli pomník obětem I.
světové války. Nachází se na úpatí vrchu Pažení. Obec Horní Vltavice jej v
roce 2000 obnovila, protože byl už úplně rozpadlý.
Pan Pecka nám zařídil i otevření kostela Svaté rodiny a sv. Jana
Nepomuckého na hornovltavickém hřbitově. Byl postaven v barokním slohu a
vysvěcen byl v roce 1724. Autorem oltářních obrazů byl vlámský malíř Pieter
van Roy. Barokní varhany jsou z roku 1727. Skleněný lustr byl v roce 1902
vyroben v Lenoře a kostelu byl darován majitelem hutě Kralikem von
Meyerswalden.
Na pamětní desce je zaznamenáno, že kostel byl zachráněn společným úsilím
německých farníků, obcí horní Vltavice, Lenora, Strážný, Kubova Huť,
státních i církevních institucí, fondů, nadací a dalších dárců a pomocníků
v letech 2000-2010.
Část fary si v minulosti pronajala rodina herce Zdeňka Štěpánka jako letní
byt. Na hřbitově je pochována paní Soňa, maminka Jany Štěpánkové.
Čekala nás ještě Zátoňská mokřina a les na úpatí vrchu Ptáčník. A málem i
brodění přes Teplou Vltavu. Protože většina výpravy se toho obávala, chtěli
jsme nejdříve rozdělit skupinu, ale nakonec jsme se my ostatní přizpůsobili
a šlo se nějakou chvíli po silnici, než bylo možné se z ní po cestě na vlak
do Lenory zase uhnout.
Ve vlaku nás čekalo ještě jedno překvapení. Mezi cestujícími totiž seděl
František Klišík, jeden z hlavních hrdinů knihy Aleše Palána „Raději
zešílet v divočině“. A tak jsme měli možnost si s ním příjemně popovídat, a
ještě navrch si vyposlechnout recitaci jeho básně o bublavém potůčku.
–ah-
Z poznámek Evy Legátové:
… Nejzajímavější byla asi divočina u Zátoňské mokřiny, kde byly nalezeny
dvě aksamitky sametové (šnečci). Jinak jsem viděla plžíka žlutého, slimáky
popelavé a plzáka hnědého. Pan Hrdlička určoval jednoho skokana štíhlého. Z
jedlých hub byly nejhojnější kozáky a křemenáče. Houby ryzec smoločerný a
chřapáč pružný jsme určili dle Atlasu hub Šumavy a Novohradských hor a
Přehledu hub střední Evropy.
Pozorované rostliny: chrastavec lesní, smilka tuhá, ostřice třeslicovitá,
pcháč bahenní, ostřice zobánkatá, metlička křivolaká, kruštík širolistý,
protěž lesní, mochna nátržník, třezalka skrvnitá, pcháč zelinný, kokořík
přeslenitý, skřípina lesní
Náhodně pozorované druhy:
Kubova Huť: PR Hornovltavické pastviny, sršeň obecná, pestřenka Episyrphus
sp., pestřenka Ceilosia sp., žluťásek řešetlákový, bělásek řepový, chrobák
lesní.
Horní Vltavice: Kubohuťský potok – kamomil říční (Ancylus fluviatilis),
areál před hřbitovem – vrásenka okrouhlá (Discus rotundatus),
Horní Vltavice: louka u silnice směrem k Zátoni - pestřenka Ceilosia sp.,
pestřenka Eristalis sp., saranče měnlivá, saranče luční.
–vh-
Výlet do okolí Mechového vrchu - 5. 8.
2023
Dne 05.08.2023 jsme se vypravili opět na
Šumavu. Jako průvodce jsme zde měli pana Josefa Pecku. Cílem naší cesty byl
Mechový vrch rozkládající se nedaleko Volar. Zamýšlenou navštěvu soutoku
Studené a Teplé Vltavy nám pokazilo deštivé počasí. Krajina se právě
napájela potřebnou vodou. A nedbala našeho oblečení. Takže by se trasa
našeho výletu dala jednoduše popsat. Železniční zastávka v Pěkné, přechod
přes Vltavu, obec Pěkná se zastavením na místním hřbitově a u kamenného
rozvaděče vody. Potom dále polní cestou k Chlumskému rybníku, lesními
cestami a necestami jižního svahu Mechového vrchu k jeho vrcholu. Zde bylo
krátké posezení za kapek deště a klouzavý návrat lesem pod dohledem
Větrného vrchu do Volar.
Blíže popsáno viz
zde.
Výlet na Stožeček - 15. 7. 2023
Když jsem v minulém zápisu z putování na Obří hrad chválila výbornou
kondici pravidelných účastníků našich akcí, ještě jsem nevěděla, jaká
zkouška nás všechny čeká při výletu 15. 7. 2023. Neomylně jsme se totiž
vlivem zákona schválnosti trefili do dne, který i v letošním horkém létě
vynikal jako naprostý extrém. Bylo to jako v tropech - noc byla chladná,
den skoro k nepřežití. Což bylo avizováno už předem v předpovědi
meteorologů. Někdo asi pouvažoval tak, že na Šumavě bude o něco lépe, a tím
pádem účast byla aspoň 9 osob, což jsme ani nečekali. A dokonce přišly dvě
úplně nové paní.
Vlakem jsme dojeli s přestupem do
Stožce, kde na nás čekal pan Josef Pecka. Počasí bylo pořád ještě
přijatelné, a tak jsme co možná rychle vyrazili ke Stožečku, našemu
plánovanému hlavnímu cíli. Cestu jsme po dohodě s panem Peckou
přizpůsobili, abychom šli hlavně stínem. I tak se brzy oteplilo a i přes
vyšší nadmořskou výšku bylo cítit, jak je nám hůř a hůř. Náladu nám to
neubralo, měli jsme radost ze setkání i z toho, že vidíme pestrou květenu a
jiné přírodní krásy. Byl s námi i profesionální botanik František Zima z
Prahy, který aspoň občas rád přijíždí a přidává se k nám. O to byla cesta
zajímavější.
Šli jsme jako obvykle nejen po zpevněných cestách, ale i terénem. Tentokrát
to bylo na některých místech vysloveně nutné a všichni jsme to brali v
dobrém, i když nové účastnice to přece jenom překvapilo. Nebyly na něco
takového zvyklé. Líbilo se jim ale, jak si v naší skupině sami od sebe
průběžně navzájem pomáháme podáním ruky, ukazováním lepší cesty,
poponesením tašky… A navíc byla celou dobu legrace, a to je nakažlivé.
Ze Stožečku toho není moc vidět, ale zajímavé to tam je. Tím spíš, že to
tam není známé a většina z nás tam byla poprvé. Hlavní pro nás ovšem bylo
to, že po většinu cesty jsme šli lesem, a tedy ve stínu. Zpět jsme se
vrátili vlakem ze stanice Soumarský Most. Sice jsme šli i přes Dobrou,
odkud jsme chtěli jet původně, ale chtěli jsme si přikoupit pití, což by v
Dobré znamenalo zacházku. Po návratu do města se nám potvrdilo, že ve výhni
mezi domy bylo ještě mnohem hůře. Je to pro účastníky hmatatelná zkušenost
s něčím, co je sice logické a známé, ale co je dobré si aspoň někdy
vyzkoušet, aby vynikl rozdíl.
Později nám pan Zima poslal podrobný výčet pozorovaných druhů, z nichž
některé nám ukázal a popsal, jiných si všiml jen tak cestou:
růže převislá, růže Sherardova, žindava evropská, kamzičník rakouský,
třtina chloupkatá, oměj šalamounek, ostřice banátská, ostřice třeslicovitá,
ostřice řídkoklasá, ostřice zaječí, ostřice kulkonosná, zvonek rozkladitý,
zvonečník klasnatý, bukvice lékařská, jirnice modrá, bezkolenec modrý,
kalina obecná, zimolez černý, zblochan vzplývavý, rdesno hadí kořen,
žluťucha orlíčkovitá, pýrovník psí, pryskyřník kosmatý, pryskyřník
platanolistý, srpek prorostlý, plicník tmavý, plavuň pučivá, pcháč
různolistý, pstroček dvoulistý, čarovník pařížský, hluchavka pitulník,
kokořík přeslenitý, pstroček dvoulistý, čarovník pařížský, vraní oko
čtyřlisté, samorostlík klasnatý, chrastavec lesní, kostřava lesní,
krabilice zlatoplodá, děhel lesní, smldník bahenní, svízel vonný, svízel
bahenní, černýš luční, černýš lesní, kokrhel menší, dobromysl obecná,
hvězdoš mnohotvarý, kapraď osténkatá, kapraď rozložená, třezalka skvrnitá,
protěž bahenní, devětsil bílý, starček německý, bodlák lopuchovitý, chrpa
parukářka, mléčivec horský, věsenka nachová, lilie zlatohlavá, kosatec
sibiřský, bika lesní, medyněk vlnatý, lýkovec jedovatý, tavolník vrbolistý,
krvavec toten, blatouch bahenní, bukovník kapraďovitý, silenka dvoudomá,
pšeníčko rozkladité, řebříček bertrám, sedmikvítek evropský, slez pižmový,
sveřep Benekenův, třeslice prostřední, vrba ušatá, bika chlupatá, osladič
obecný, ostružiník přícestný, netykavka nedůtklivá, svízel severní,
lakušník vzplývavý.
–ah-
Seznam náhodně pozorovaných živočichů:
čmelák zemní (Bombus terrestris), pilatka vosí (Tenthredo
vespa), mravenec podhorní (Formica lugubris), úzkoštítník nosatý
(Cychrus caraboides), tesařík obecný (Stictoleptura rubra),
pestřenka (Eriozona syrphoides), pestřenka (Eristalis
arbustorum), pestřenka trubcová (Eristalis tenax), pestřenka
pisklavá (Syritta pipiens), tesařík černošpičatý (Stenurella
melanura), ohniváček černočárný (Lycaena dispar), okáč rosičkový
(Erebia medus), okáč luční (Maniola jurtina), žluťásek
řešetlákový (Gonepteryx rhamni), bělásek řepový (Pieris
rapae), perleťovec stříbropásek (Argynnis paphia), soumračník
rezavý (Ochlodes sylvanus), rusec lesní (Ectobius
sylvestris), saranče zlatozelená (Euthystira brachyptera),
saranče luční (Chorthippus dorsatus), ještěrka obecná (Lacerta
agilis), ťuhýk obecný (Lanius collurio).
–vh-
Výlet na Obří hrad - 24. 6.
2023
Když se domlouváme s panem Peckou na dalších výletech, ujišťujeme ho, že by
šlo klidně zopakovat i nějaké starší téma, protože po několika letech už se
tam každý stejně rád vrátí. Nebo tam tehdy zrovna nebyl a vynahradí si to
teď. Nebo tam byl s někým jiným, zatímco s profesionálním průvodcem to má
zase úplně nový půvab. Navíc stačí změnit roční dobu – a hned je všechno
odlišné už jen tím.
Pan Pecka sice radši volí místa nová, jenže jsme omezeni požadavkem na
dostupnost z hromadné dopravy. A tak jsme v sobotu 24. 6. jeli na Obří
hrad, ačkoliv se už jako cíl našich výprav kdysi objevil. Byli jsme tam 14.
9. 2008 a vedl nás tehdy František Langmajer – viz zápis viz zde
Stejně jako v roce 2008 jsme se
napřed dopravili přes Vimperk do Nicova. Počasí bylo nejisté, vypadalo to
na déšť, ale nakonec nepršelo. Byl nás skoro stejný počet jako minule
(tehdy 13, tentokrát 11). Odhadovaná délka trasy něco přes 10 km
napovídala, že snad stihneme odpolední odjezd autobusu v pohodě, ale
nenechali jsme se tím mást a šli radši rychle, vzhledem k tomu, že nás
čekalo putování jak po zpevněných cestách, tak i náročnějším terénem. Jak
jsme věděli už předem, výstup na Obří hrad byl příkrý a poměrně namáhavý.
Většina našich účastníků je totiž důchodového věku. Když je mokro a jsou
nutné těžší boty, je to co říct, že každý tak pěkně a zvesela šlape a
podává velké výkony – je z toho poznat pravidelnost, s jakou všichni chodí
ven a fyzicky pracují.
František Langmajer nás v roce 2008 upozorňoval na přirozenou obnovu lesa
na místě bývalého hradiště, která byla narušena odkorněním padlých kmenů.
Potvrdilo se to, co říkal – že takové dřevo se rozkládá jen pomalu a
neposkytuje skoro žádné živiny. Na vyschlých zbytcích bývalých smrků
skutečně nic nerostlo a hned tak neporoste. Jinak ale bylo na Obřím hradu
pěkně. Viděli jsme v dálce hrad Kašperk a okolní malebnou krajinu,
obhlíželi jsme budoucí slibnou úrodu borůvek i kamenné moře a rokovali o
tom, jestli opravdu bylo na vrchu hradiště, nebo ne. Někteří odborníci o
tom totiž pochybují. Je také možné, že se zde počítalo je s provizorním
osídlením v případě přesunů z místa na místo.
Dalo by se čekat, že další cesta bude pro změnu z kopce, jenže naším cílem
byl Churáňov, který je také vysoko položený. Nějaký ten sestup dolů jsme
ovšem zažili také, a to na krkolomné stezce, kde jsme museli být hodně
opatrní. To jsme si ostatně vyzkoušeli už na Obřím hradě při prolézání
úzkou brankou mezi kamennými bloky na kraji kamenného moře. Chtěli jsme
vidět „svítící“ mech, na který nás tam pan Pecka nalákal. Špatně
zapamatovatelné jméno mechu jsme si potom po zbytek cesty pořád opakovali –
dřípovičník zpeřený. Jeho buňky mají tvary podobné čočkám, aby dobře
využívaly světlo. Mech totiž roste v šeru ve štěrbinách. Odražené světlo
způsobuje, že výrazně zelená barva mechu doslova září.
Z jiných zajímavých rostlin jsme viděli například náprstníky, trávu smilku
tuhou, kapradinu žebrovici, léčivku prhu arniku nebo žluté a oranžové
chlupáčky.
Během dne se udělalo teplo. To se nám dobře hodilo, vzhledem k tomu, že
součástí našeho putování byl i pochod přes mokrou louku a brodění přes
Losenici. Zima nikomu nebyla a mohli jsme se patřičně radovat z droboučkých
kapiček na travinách, jimž slunce propůjčovalo duhové barvy.
Naši skupinku doplnil tentokrát i jeden nováček, a to pak Václav Vondrášek
z Volar. Je ročník 1946, tedy pamětník. Hodně nám toho mimo pana Pecky
vyprávěl i on a rychle jsme se spřátelili. Ke konci cesty jsme už nemuseli
tolik spěchat a na povídání byl čas. Autobus nás pak zavezl do Vimperka,
kde jsme přestoupili na další spoj. I přes určitou únavu byli všichni
veselí a vděční za hezký výlet.
–ah-
Co jsme cestou ještě viděli:
Nicov – slimáček síťkovaný (Deroceras reticulatus), kovařík hladký
(Athous subfuscus subfuscus), listokaz zahradní (Phyllopertha
horticola), pilatka jívová (Tenthredo ferruginea), vlahomilka
(Tetanocera hyalipennis)
Popelná - plzák hnědý (Arion fuscus), číhalka (Rhagio cf.
conspicuus), louka - vítod obecný, kokrhel menší, prha arnika
Obří hrad - suťové pole - krkavec velký
Horní Popelná - louka - okáč luční (Maniola jurtina), okáč
prosíčkový (Aphantopus hyperantus), babočka síťkovaná (Araschnia
levana)
Valy - Slimák popelavý (Limax cinereoniger)
Churáňov - drozd brávník
–vh-
Ždánov v mlžném oparu – 13. 5.
2023
Předpověď počasí na výlet na Ždánov vyznívala v duchu pranostitky „V máji
nemá oschnout pastýřovi hůl“ a složení skupinky se tedy podobalo tomu
dubnovému – samí věrní účastníci, připravení na cokoliv. Počet 11 osob nás
mile překvapil, protože bylo opravdu lezavo a tu a tam i větrno, což ještě
umocňovalo vlhký chlad celodenního mrholení střídaného s přeháňkami. Pro
fotografy to ovšem bylo počasí výborné, protože siluety stromů proti mlze
pěkně vynikaly a čerstvá jarní zeleň se vyjímala v plné kráse.
Těšili jsme se hlavně na ždánovský buk, který se dostal i na plakát k akci.
Nejdříve jsme ale dojeli do Kašperských Hor a pilně jsme si prohlíželi
krajinu z oken autobusu. Jel kvůli objížďce jinudy (přes Benešovu Horu a
Úbislav) a byla to doslova vyhlídková trasa. Od Nicova už jsme jeli tak,
jak je zvykem. Moc se nám líbil hlavně pohled do údolí u Řetenic.
Šli jsme tentokrát svižně, aby nám nebyla
zima. Co jsme viděli cestou, to jsme si s naším průvodce panem Josefem
Peckou víceméně jen opakovali, protože ty samé rostliny známe z dřívějška.
Pokud jde o výhled do krajiny, nebyl tentokrát žádný. Ale nevadilo nám to,
dělali jsme si z toho legraci. Hlavní atrakcí byl očekávaný ždánovský buk,
a ten je opravdu mimořádně krásný. Teprve se začínal olisťovat, a tak
zároveň vynikla i kostra koruny i jasně zelené jarní ošacení.
Na Královském kameni jsme si jen vyjmenovali, co by bylo jinak v krajině
vidět. Zašli jsme se také podívat na známý kohoutí kříž, který se nachází
opodál. Tentýž jsme viděli v Kašperských Horách u kostela a dověděli jsme
se, že je to originál. U Královského kamene je teď už jen kopie.
Našli jsme dokonce už hříbky – letošní první. Z rostlin jsme nejvíc
obdivovali prstnatce bezové, na které jsme se v závěru došli podívat na
svah u Řetenic. Tím jsme si i zopakovali pohled do malebného údolíčka,
který se nám prve naskytl z okna autobusu. Byli jsme sice pořádně urousaní
z mokré trávy, ale to už jsme měli před odjezdem z Nicova a věděli jsme, že
se cestou zahřejeme. Při přestupování ve Vimperku jsme si navíc zašli i na
horký čaj do nádražní restaurace. Ve Strakonicích jsme se rozcházeli plni
radostných dojmů a už se těšíme na 24. červen, kdy si k Nicovu vrátíme –
tentokrát při cestě k Obřímu hradu.
–ah-
Na Zelendárkách – 15. 4. 2023
Když jsme plánovali letošní dubnový výlet pro veřejnost, manžel přišel s
návrhem na Zelendárky a byl to myslím výborný nápad. Už jsme tam byli
vícekrát a mohli jsme tedy předem odhadnout, jak hezky tam bude zrovna v
tenhle dubnový čas, kdy tráva už je zelená, stromy ještě neolistěné, ale už
napučené. A kdyby byla zrovna modrá obloha, přidala by se její modř nahoře
i dole na hladině rybníků. Ovšem déšť je v krajině s listnatými stromy taky
krásný. A to se právě splnilo, že celý den bylo chladno a přeprchalo, na
každém pupenu byla na konci kapička, všechno vonělo a ptáci se ozývali ze
všech stran. Sešli se samí otužilí věrní účastníci, jimž cesta v těžkých
botách nevadí, a protože se navíc zúčastnil po delší době zase jednou
botanik pan František Zima z Prahy, bylo to o to lepší. Pan Zima nás sice
překvapil, ale vlastně jsme jeho účast tentokrát čekali, protože má k téhle
krajině zvlášť vřelý vztah díky protivínskému trampskému kempu zvanému
Lišák, s nímž má spojené hezké zážitky a dlouholetá přátelství.
Ve fondu ŠK máme malou sympatickou knížečku s
přitažlivým názvem „V krajině s krajinou“ – a ta je právě o přírodě v okolí
Protivína. Název vymyslel pan Zima a napsal i předmluvu. Kdo bude chtít,
bude si moci příslušné kapitoly dodatečně přečíst a s našimi zážitky si je
spojit. Kromě toho vám může osobnost dnes již bohužel nežijícího Petra
Sládka přiblížit humorná povídka pana Zimy „Asistent“, která je právě o něm
viz
zde.
Naše tempo bylo tentokrát „botanické“, a tím pádem jsme neprošli všechno,
co by se dalo, ovšem prohlížení rostlin s odborníkem, pozorování života na
kmenech stromů, při okraji rybníků, ve strouhách a v loužích… to všechno
mělo přednost. V malé skupince (8 osob) jsme snadno uhlídali, na koho máme
počkat. Určovalo se, fotilo, povídalo…
Botanizovat se začalo hned na stanici Protivín
zastávka, když jsme vystoupili z vlaku. Pan Zima ukazoval rostliny, které
nám přivezl s sebou – např. drobnou osívku jarní. Následoval průzkum okolí
trati, kde obvykle také něco zajímavého přebývá a odlišuje se od běžného
rostlinstva. Dál jsme pokračovali až k východišti naučné stezky na kraji
obce a zpevněné cesty nás zavedly mezi rybníky chráněné v rámci přírodní
památky Zelendárky. Těchto rybníků je deset a chráněny jsou i jejich břehy
a okolí. Tabule NS ukazují, které vzácné druhy se zde vyskytují. Nás
zajímaly i druhy obyčejnější, protože pro městského člověka jsou vítané i
ty. Co všechno jsme viděli, to popsala v mailu po návratu Eva Legátová:
„V Protivíně jsme nejprve viděli na lípách ploštice blánatky lipové, o kus
dál bohatou populaci plže keřovky plavé i buxus napadený housenkami
zavíječe zimostrázového. Před rybníkem Velká Rabíň našel taťka rosolovku
mozkovitou. Mě u tohoto rybníka potěšila píďalka šedokřídlec habrový. O
kousek dál rostla u polní cesty drobounká vikev hrachorovitá (stupeň
ohrožení C2) a u zástavby jsem si fotila rukevník. Před zajímavým
historickým hraničním kamenem našel pan Hrdlička plzáka žlutopruhého, jinak
po kmenech lezly podkornatky žíhané. Na naučné stezce byly pěkné tabule
popisující místní zajímavosti i historii, z rybníků v PP Zelendárky jsme
nevynechali ani Uchcánek. Na rybníce Starý u Krče se ozývaly potápky malé.
Cestou k Protivínu nás pan Zima upozornil také na lokalitu seselu ročního
(stupeň ohrožení C2) a za židovským hřbitovem se objevily jarní houby -
?ucháč (rod Discina to byl určitě) a křehutka. Na nádraží ve Strakonicích
seděla ještě jedna jarní můra. I když trochu pršelo, výlet se velmi
vydařil. Moc děkujeme Hrdličkům i panu Zimovi a ostatním
spoluputujícím.“
Délka trasy byla něco přes 10 km. Při zpáteční cestě jsme se připojili na
žlutou turistickou značku. Nepotkávali jsme skoro žádné další poutníky, jen
pana Vaňatu, který se stará o opravy křížků, a potom manžele z Plzně, s
nimiž jsme se také dali do řeči a ukázalo se, že v mládí byli členy
organizace TIS – předchůdce ČSOP. Překvapením bylo, že i přes ne zrovna moc
jarní počasí jsme zaznamenali přílet prvních vlaštovek – a tak se zdá, že
zima už to přece jenom vzdala…
–ah-
Na závěr připojuji ještě seznam druhů zaslaný panem Zimou: zblochan vodní,
zblochan vzplývavý, řeřišnice hořká, řeřišnice luční, bukvice lékařská,
metlice trsnatá, bezkolenec modrý, kosatec žlutý, chrastice rákosovitá,
orobinec širokolistý, brslen evropský, psárka luční, blatouch bahenní,
orsej jarní, děhel lesní, bika bělavá, bika ladní, bika chlupatá, ostřice
jarní, ostřice vyvýšená, ostřice třeslicovitá, přeslička rolní, bledule
jarní, sněženka podsněžník, plicník tmavý, křivatec luční, pšeníčko
rozkladité, vikev hrachovitá, kručinka německá, kostřava ovčí, buřina
srdečník, jetel rolní, děhel lesní, skřípina lesní, barborka obecná, svěřep
jalový, sléz lékařský, drabík stromkovitý, větvičník slívový, terčovka
bublinatá, terčovník zední, denivka plavá, krokus ssp., kohoutek věncový,
šácholan , vězdovitý, vrbina obecná, rozchodník pochybný, rozchodník
španělský, rozchodník , uchomilný, rozchodník šestiřadý,,rozchodník
křovištní, hulevník lékařský, tužebník jilmový, mochna jarní, mochna husí,
huseníček Thaletův, lomikámen tříprstý, penízek prorostlý, penízek rolní,
rukevník islandský, sesel roční, kozinec sladkolistý, viola Rivinova,
kyprej vrbice, lupina mnoholistá, měsíčnice roční, hrachor luční, atd.
----------------
Protivín - Krčská: blánatka lipová
Protivín - ČOV: žlabatka dubová
Protivín - rybník Rabyň: vlaštovka obecná, brhlík lesní, pěnice
černohlavá(?), strnad obecný, vrána černá, krkavec velký, drozd zpěvný,
výkalnice hnojní, mravenec obecný, stínka mravenčí, stonožka škvorová
Zelendárky: skřivan polní, strnad obecný, rehek domácí, brhlík lesní
Zelendárky - návesní rybníček: kružník žebrovaný, kružník bělavý
Zelendárky - rybník Nový u Krče: lyska černá, labuť velká, polák
chocholačka, kachna divoká, potápka malá, mákovka vodní, luňák červený,
budníček menší, budníček větší, brhlík lesní, kružník bělavý, kružník cf.
hladký, blatenka cf. bažinná
Krč - louka: poštolka obecná
Skály: racek chechtavý
Sudoměř - Malý Markovec: potápka malá
–vh-
Výlet do Horažďovic – 26. 3.
2023
Vždycky poslední neděli v měsíci bývá v přírodovědné stanici při DDM
Horažďovice komentovaná prohlídka pro veřejnost, což stojí za to sem tam
využít. A to tím spíš, že v DDM pravidelně pomáhá Eva Legátová, s kterou se
účastníci našich akcí znají jak z výletů, tak i ze schůzek Ledňáčků a z
přednášek. Zase jednou po čase jsme se tedy rozhodli se do Horažďovic
vydat, a sice 26. 3. 2023.
Na dopoledne jsme si dohodli ještě
jednu prohlídku s komentářem, a to v muzeu, kde byla nedávno rozšířena
mineralogická a geologická expozice. Nová část se týká hornictví, perel a
zlata, jmenuje se „Myslí a kladivem“ a rýsovalo se, že za námi přijde její
hlavní tvůrce Aleš Červený. Ten bohužel onemocněl a omluvil se. I tak se
nám návštěva muzea moc líbila. Je připravená velmi důkladně, s výbornými
popisy. Navíc jsme obdivovali různé dobré nápady, třeba použití obyčejných
betonových dílců, které by se jinam moc nehodily, ale sem ano.
Škoda, že už delší dobu s námi nejezdí žádné malé děti. Tentokrát by je
jednak lákala návštěva DDM, ale určitě by je toho zaujalo hodně i v muzeu -
model dolů s miniaturními postavičkami a zařízením, podivuhodné krystaly a
jiné mineralogické zajímavosti nebo třeba obrázky od školáků vystavené v
jiné z místností, inspirované starými loutkami.
Když jsme vyšli ven, zamířili jsme ještě k
řádce balvanů vystavené nedaleko (směrem k řece). Největší pozornost budil
mramor, protože nevybroušený vypadal až příliš všedně a jen na jedné malé
hladké ploše prozrazoval, co je zač. Vůbec nejvíc se nám ale líbil nápad
označit některé z kamenů v okolních zdech, abychom si mohli uvědomit, jaké
druhy hornin byly při stavbě použity.
Došli jsme až k budově ekologického centra Proud a pak jsme se vrátili,
abychom pozdravili čápa na hnízdě na komíně a pak se v restauraci najedli.
Od 14 hodin jsme počítali s návštěvou DDM a u vchodu na nás čekali ještě
další účastníci, kteří dorazili jen na odpolední program. Bylo nás tedy
nakonec 16, z toho jedna studentka.
Venkovní areál DDM jsme procházeli ve studeném dešti, ale nevadilo nám to.
A zvířatům také ne, i když mezi nimi byla i docela čerstvá mláďata,
například jehňátka narozená 20. 2. Usušili jsme se pak uvnitř, když jsme
okukovali chameleona, blavora, želvy, ježka bělobřichého, osmáky degu,
činčily… Dorazilo i několik rodin z Horažďovic a okolí a tak tak jsme se
vešli. Odcházeli jsme každý zvlášť, podle toho, kdy a jak se chtěl kdo
vrátit domů, a tak jsme byli domluvení, že pošlu ještě odkaz na pěkný zápis
Marka Jindráka, s kterým jsme před lety procházeli městem a povídali si o
jeho historii. K němu přidávám ještě odkaz na rozhovor s Alešem
Červeným:
http://www.csop-strakonice.net/obsah/vychazky/botanik8.htm
https://klatovsky.denik.cz/zpravy_region/mineraly-alese-cerveneho-okouzlily-uz-v-detstvi-jezdi-za-nimi-i-do-sveta-2022061.html
–ah-
V Mlýnském náhonu, pod lávkou vedoucí od geologické expozice při sníženém
stavu vody nalezena hojně škeble říční (Anodonta anatina), velevrub
malířský (Unio pictorum), velevrub nadmutý (Unio tumidus) a
uchatka nadmutá (Radix auricularia).
–vh-
Výlet do galerie pod šitým nebem – Láz, 4.
2. 2023
Opuštěné lomy, pokud nejsou zavezené, patří v poslední době k
nejzajímavějším lokalitám v naší krajině. Bývá zde rozmanité prostředí a s
tím související oživení takovými druhy rostlin a živočichů, jaké na polích
nebo v hospodářských lesích nenajdeme. Bohužel tlak na prodej takových míst
je velký a mnoho majitelů pozemků mu podléhá, protože se stále budují nové
a nové silniční obchvaty a podobné stavby a materiálu na ně není nikdy
dost. Navíc se kámen i vyváží do ciziny a ukládá se tam dokonce i jen tak
do zásoby, například na místa, kde byly dříve také lomy.
Jeden takový malý lom se nachází u Velkolázského rybníka na polovině cesty
mezi Strakonicemi a Blatnou. Dříve patřil obci. Ta jej v rámci výměny
zděděných pozemků předala v roce 2000 diplomované sochařce Jitce Křivancové
a začalo tím velké dobrodružství, jehož malou součástí jsme se stali v
sobotu 4. 2. 2023 také my se skupinkou 20 účastníků akce organizované
Šmidingerovou knihovnou a strakonickou ZO ČSOP.
S Jitkou Křivancovou jsme se až donedávna neznali a
ani jsme nevěděli, že bydlí ve Strakonicích. Některé z jejích soch jsou
sice v lomu vidět z cesty, ale podrobnosti jsme se dověděli až loni na
jaře, když se konala instruktáž pro zájemce o transfer obojživelníků na
lokalitě Nebřehovická. Tam jsme se setkali poprvé a během dalších měsíců
jsme se vídali i na jiných dobrovolnických aktivitách. Přibyla i knihovna a
ukázalo se, že se nám líbí ty samé tituly – mimo nových i staré, skoro
zapomenuté, např. od Terézy Novákové nebo Ignáta Herrmanna.
Bylo tedy jen otázkou času, kdy přijde řeč i na lom a na dohodu navštívit
jej společně. Vidět galerii pod širým nebem spolu s autorkou, to je
mimořádně lákavá příležitost, a navíc jsme si říkali, že potěšení bude
určitě na obou stranách. Zajít v přítomnosti majitelky do lomu je totiž
dovoleno a cedulka u cesty se na kolemjdoucí s tímto sdělením obrací – ale
je jasné, že věnovat se jednotlivcům zdržuje více, než když přijde celá
skupina.
Doma není nikdo prorokem, a tak u nás ve městě žádné výrobky od této
sochařky nemáme, zatímco jinde v ČR i leckde ve světě o ně zájem je – v
Německu, v Itálii, v Japonsku a v Singapuru. Tak už to bývá… Po vyhlášení
akce nás potěšilo, že Jitka Křivancová pojede s námi hned ze Strakonic a
budeme spolu po celou dobu konání. Mohli jsme si tedy popovídat o všem
možném včetně zkušeností ze zahraničních cest nebo svědectví o mnoha
potížích v soužití s místními lidmi. Je to typické, že navozit do přírody
hromady suti a odpadků, to dovede každý, zato ocenit vyčištění lokality a
návrat její původní důstojné tváře, to se bere buď jako samozřejmost, nebo
asi i s určitou závistí a s nedůvěrou. Jitka Křivancová má sice k
Strakonicku vztah (jezdívala sem na prázdniny), ale žila dlouho jinde,
např. v Kadani. Působí tedy na starousedlíky dojmem extravagantního
přistěhovalce s jinými návyky i odlišným vkusem.
Zato nám se sochy v lomu líbily moc a ani jsme se jich nemohli nabažit,
když jsme přijeli vlakem do Rojic a odtud došli přes Láz k Velkolázu. Skoro
všichni s sebou nosíme fotoaparáty, a tak i přes studené počasí jsme
schovali rukavice do batohů a po krátkém úvodním slovu jsme se rozběhli po
pozemku a byli jsme jak hejno vrabců, když společně někam zapadne. Ne každý
tím pádem vyslechl všechno, co se povídalo, ale ono se toho dalo hodně i
domyslet. Nebo se doptat dodatečně. Lom už teď po více než dvaceti letech
péče Jitky Křivancové a jejího bratra vypadá úplně jinak, než když se
opakovaně vyvážený nepořádek zase plynule „doplňoval“ ze zásob okolních
obyvatel a vypadalo to na začarovaný kruh, z něhož se snad ani nebude možné
dostat. Teď už je to v tomto směru lepší, i když potíží, administrativních
i jiných, je i tak dost a dost. Něco z toho je (bohužel) běžné, něco bychom
si ani nedokázali vymyslet. Sice si neděláme iluze například o majitelích
čtyřkolek a nepřekvapilo nás, že opakovaně rozbíjejí dřevěné závory - že
ale úmyslně porážejí a poškozují sochy, to je opravdu silné kafe. Stejně
tak různé nesmyslné zákazy a omezení.
Jak je to běžné, měří se dvojím metrem. A tak
třeba rallye v blízkém okolí se může konat pravidelně, zatímco na pokojné
akce pro spřízněné umělce nebo pro nadané děti, na to všechno se pohlíží
přehnaně přísně a s neochotou. Probírali jsme tyhle nepříjemnosti ale jen
tak okrajově, pro úplnost, protože hlavní je pro autorku soch i pro nás
radost z tvoření a z okolní přírody, která tady může znovu kralovat a má
svoje zastání.
Ochočení bažanti, zpěvné ptactvo všech možných druhů, různorodá květena,
hmyzí i jiná drobojeť a odpovídající množství přirozených predátorů, to je
něco, co sem odjakživa patřilo a co se díky vstřícné majitelce pozemku
navrátilo. Kromě toho sem byla navezena i hlína pro pěstování bylinek a
ovocných dřevin, z čehož leccos už tu i roste a plodí. Daří se i borovicím
a jiných stromů z náletu a je jich zatím tak akorát. Časem by bylo dobře je
probrat a vytvořit světliny potřebné pro další druhy rostlin, hmyzu apod. –
a bude s kým se radit, protože o lomu ví i spřátelená botanička a další
odborníci. Rýsují se také tůňky, protože jsou tu i sníženiny s přirozenou
vlhkostí. A na druhé straně jsou tu kopečky vzniklé při těžbě a později i
při čištění lomu a celé prostředí je podobné nivám při zlatonosných řekách,
kde zůstaly zbytky sejpů a kde je také v těsném sousedství voda v blízkosti
výslunných suchých stanovišť.
Teď v zimě vynikají mechy a lišejníky, a protože jsme měli ve skupině i
znalce hub, nechali jsme si od nich ukázat vedle pěšinky drobné ušíčko
černé, které bychom jinak přehlédli. Nebýt chladného vzduchu, byli bychom
si to vše prohlíželi nejméně půl dne, a to tím spíš, že zvědavé sluníčko
občas vykouklo z mraků, co že se to dole děje, a postaralo se o efektní
osvětlení. To se hodilo zvlášť k méně nápadným sochám, které jako kdyby se
náhle vynořily na travnatém pozadí a vynikly.
Jak je řečeno v článku Jitky Křivancové v únorovém čísle časopisu Kompostu
(viz zde),
nejraději má zvířecí a rostlinné motivy a také některé mytologické postavy.
Za sebe jsem obdivovala hlavně drobné dílko „Den a noc“ a dívčí (nebo
vílí?) tvář skloněnou nad jezírkem. Některé sochy jsou z pískovce, jiné z
opuky, z vypálené hlíny… Podstavce jsou žulové. Vyprávěli jsme si mj. i o
tom, jak se Jitka Křivancová ke své profesi dostala. Vystudovala Střední
kamenicko-sochařskou průmyslovku v Hořicích (obor kamenosochař) a pak
absolvovala studijní pobyt na Vysokých výtvarných školách v Berlíně a v
ateliérech figurálního sochařství. Německé školství se jí jeví celkově jako
velmi dobré, a to i základní, protože ve třídách je oproti našim školám
polovina žáků a dá se s nimi tedy mnohem lépe pracovat. Hodiny se střídají
tak, aby si děti průběžně během dne odpočaly. Náročnější činnosti jsou
proložené hudbou a podobně. Učitelé mají jednou za čas možnost dlouhodobého
placeného volna, aby se vyhnuli vyčerpání a ponorkové nemoci. Je zkrátka
znát, že naši západní sousedé do školství hodně investují a že postupují s
rozmyslem.
Na pozemku u Velkolázu je pochovaný kocour Bíno a kočička Kolčavka a oba
mají svoje pomníčky. Za čas přibude památníček všem zastřeleným a
pronásledovaným liškám, který je zatím teprve rozdělaný. Kromě lišek tu
přišla rukou myslivců o život ještě i další zvířata, ale více jich nalézá v
lomu útočiště, vzhledem k tomu, že v okolí jsou (kromě rybníka) obdělávaná
pole, neposkytující ani dost potravy, ani vhodné úkryty. Když jsme se
vydali na cestu k Sedlici a procházeli jsme kolem starých sadů, říkali jsme
si, že jsou to také podobně příznivé lokality, jimž ale bohužel hrozí
zánik. Je to podobné, jako už se to stalo s několika okolními alejemi nebo
se vzrostlými stromy v samotném centru Sedlice. Jitka Křivancová tu učí na
ZUŠce a dříve bylo možné si s dětmi sednout do parku a tvořit pod širým
nebem, jenže teď se tam nedá v létě v horku vydržet.
Bylo nám líto i zkázy Pilského mlýna s jeho tábořišti a dalšími místy k
ubytování pro turisty i pro mezinárodní dětské tábory. Někteří z nás to tam
ještě pamatují z mládí i z doby relativně nedávné. Nyní jsou budovy v
ruinách a všude kolem smetiště. Náladu jsme si spravili v obci, kde jsme si
prohlédli kostel sv. Jakuba Většího a kapli Panny Marie Lurdské. A pak už
byl čas čekat na zastávce na vlak. Jen jsme si ještě zašli k nedaleké
kapličce. Využili jsme toho, že teď v zimě je k ní dobrý přístup. V létě je
totiž její okolí zarostlé ruderální buření.
Ve vlaku jsme znova povídali a nálada byla stejně dobrá jako i po celý den.
Rádi se vídáme a těšíme se na další příležitosti.
–ah-
V Blatné a v Paštikách – 7. 1.
2023
Zimní výlety plánujeme vždycky tak, aby v případě chumelenice nebo úporného
deště byla kromě procházky i možnost někde se ohřát a osušit. Vzhledem k
tomu, že pozvánky se dávají do médií s velkým předstihem, nelze nic
předvídat a musí se počítat se vším. Na leden 2023 jsme to tedy vymysleli
tak, že se projdeme kolem Blatné a pak půjdeme do muzea na výstavu „Vojtěch
Kubašta – geniální ilustrátor“. To jsme v počtu 10 účastníků pak i
uskutečnili, jen jsme museli pořadí vyměnit, vzhledem k tomu, že na polední
hodiny bylo v muzeu ohlášené televizní natáčení, k němuž jsme se nechtěli
připlést.
Hned z vlakového nádraží jsme tedy spěchali k náměstí, kde se muzeum
nachází. Cestou jsme si v rychlosti prohlédli jen kamenný kříž, kolem
kterého jsme šli, a Böhmovu vilu. Brzy jsme byli na místě. Přivítala nás
kurátorka výstav Pavlína Eisenhamerová, s kterou se někteří z nás znají i
osobně, protože před časem pracovala ve Strakonicích v Husově ulici. Zde
totiž v budově pobočky Šmidingerovy knihovny sídlila tehdy mimo jiné i
vzdělávací ekologicky zaměřená organizace Cassiopeia.
Výstavu Vojtěcha Kubašty jsme si
zvolili proto, že si jeho prostorová leporela a betlémy všichni pamatujeme
z dětství a máme je velmi rádi. Obdivujeme jeho um a nápaditost a byli jsme
rádi, že se můžeme o něm dovědět i něco nového. Ne všichni jsme například
věděli, že vystudoval původně architekturu. A to ještě mohlo dopadnout i
tak, že by byl právníkem, protože si to přál jeho otec. Nadaný mladík
naproti tomu chtěl jít na výtvarnou akademii, a tak volba studia na ČVUT
byla jistým kompromisem. Zde vyučoval mezi jinými výbornými profesory i
historik umění Václav Vilém Štech, velký znalec a milovník staré Prahy, a
protože i Vojtěch Kubašta měl naši metropoli velmi rád, jistě si v tom
dobře rozuměli. Za II. světové války vyvstala potřeba zachytit podobu
nejdůležitějších historických památek – a to byla pro V. Kubaštu
příležitost uplatnit jak výtvarné nadání, tak mimořádnou prostorovou
představivost a paměť. Dokázal zpodobňovat jednotlivé budovy netradičně
tak, jako kdyby měl k dispozici letecké snímky, a přitom si jejich vzhled
viděný z ptačí perspektivy pouze odvozoval podle toho, co viděl při jejich
běžných prohlídkách.
Po válce se otevřely nové možnosti odbytu českého zboží v cizině, což si
vyžádalo tvorbu reklamních textů a obrázků. Některé z těch Kubaštových měly
už tehdy podobu jednoduchých trojrozměrných útvarů, které dokázaly po
otevření dvojlistu překvapit a pobavit – a hlavně si je každý snadno
zapamatoval. Od nich už potom vedla přímá cesta k „plastickým“ leporelům a
betlémům. Vojtěch Kubašta je nazýval „hýbačky“, protože nabízely čtenářům
navíc i možnost oživení postaviček podle vlastního přání, tak aby se
pohupovaly, odněkud vykoukly, po něčem se natáhly a podobně. Něco podobného
znali lidé už dříve v historii (astrologické kotouče, loutkové
metamorphosis, lékařské knihy s odklápěcími ploškami atd.), ale snad nikdy
a nikde to nikdo neuměl tak dobře a s takovým vkusem a humorem. A to ani
před Vojtěchem Kubaštou, ani po něm. Žil v letech 1914-1992 a ve svých
ilustracích a jiných dílech zachytil nejen svou dobu v naší zemi, ale i
mnohé motivy z historie a z ciziny.
Vydělávání valut bylo ve státním zájmu, a tak když vyšlo najevo, že cokoliv
od V. Kubašty má v cizině úspěch, bylo rozhodnuto toho maximálně využívat.
Takřka všechno z jeho tvorby se tedy začalo překládat a vyvážet a jen něco
málo vyšlo (už dříve nebo i v té samé době) také česky u nás. Málokdo dnes
ví například to, že V. Kubašta byl první, kdo u nás ilustroval "Medvídka
Pú" (autor: A. A. Milne) nebo "Vejce a já" (od Betty MacDonaldové). Pokud
jde o vydávání jeho nápaditých knížek pro děti, počítalo se naštěstí s
mimořádně velkými náklady, a tak skoro každé dítě generace padesátých a
šedesátých let znalo leporela "Domeček plný koleček" a "Cvrček a mravenci"
s proseknutými otvory. V mnoha domácnostech se také schovávaly a každý rok
vystavovaly plastické betlémy a dokonce se dá říci, že pro někoho to bylo
po celá léta to hlavní, co mu takzvaně "dělalo Vánoce".
Je až neuvěřitelné, kolik knih a jiných výtvarných prací v cizině od V.
Kubašty vyšlo. Odhaduje se, že 35 milionů, a to v 36 jazycích! V šedesátých
letech dokonce projevil zájem o spolupráci i slavný Walt Disney. V. Kubašta
měl jeho dílo rád, a tak se s nadšením ujal technického provedení několika
"hýbaček" (anglicky „pop-up“) s obrázky z Disneyových knih a filmů. Z
pohledu českých čtenářů nejsou zdaleka tak hezké, jako kdyby byly V.
Kubaštou i ilustrované, ale v USA měly velký ohlas, a navíc budilo úžas,
jak rychle a snadno vznikly ve srovnání s pokusy Američanů.
V Čechách se takovéto zahraniční úspěchy nijak neoslavovaly a jméno V.
Kubašty nebylo příliš známé, ale jemu to vyhovovalo. Nemusel být členem
svazu umělců a KSČ, pracoval si po svém a tím hlavním pro něj tak jako tak
byla spokojenost nejmenších čtenářů. Měl dcery Helenu (nar. 1945) a Dagmar
(1948) a dovoloval jim hraní v místnosti, kde tvořil, při práci si s nimi
povídal a večer jim četl, vodil je na procházky po milované staré Praze a
měl s nimi velmi hezký vztah. A vůbec měl rád všechny děti. Další jeho
velkou láskou byla hudba W. A. Mozarta. Když bylo v roce 1956 dvousté
výročí Mozartova narození, vzniklo při té příležitosti dvanáct barevných
litografií. Exportovala je Artia, tak jako i ostatní Kubaštovo dílo. Přitom
ale v publikaci vydané v roce 1973 k dvacetiletému výročí činnosti tohoto
nakladatelství nebyl jeho nejúspěšnější autor zmíněn ani jednou, jako kdyby
vůbec neexistoval.
Některé tituly vydal také Albatros, a sice „Už vím proč“ (dva díly) a
„Zákulisí velkoměsta“. Texty v nich jsou od Heleny a Eduarda Škodových.
Mnohé z Kubaštových knih vycházejí znovu a jsou ještě i teď k sehnání. Jiné
se najdou v antikvariátech. Ty starší, které mají často cizojazyčnou
podobu, pocházejí nejen ze zahraničí, ale i z Velkého Šenova, Brtníků a
Nepomuku, kde se tiskly a kompletovaly a kde se daly získat zlevněné kazové
kusy. Kubaštovi příznivci mají doma celé sbírky takových cenností a s
radostí ještě dokupují vše, co je znovu v prodeji. To platí i na pana Jana
Marouška, od nějž pocházejí ukázky zapůjčené nyní do Blatné. Výstava potrvá
ještě do 28. 1. 2023. A někdy během letošního roku, zřejmě na podzim, se
můžeme těšit na velkou akci v Praze v Mánesu, k níž se chystá Kubaštův vnuk
Roman.
K nejpozoruhodnějším Kubaštovým dílům patří plán Mekky (vytvořený v roce
1977 do Íránu) nebo titul „Jak Kolumbus objevil Ameriku“, sloužící v
některých zemích jako učebnice. Prostorových leporel vytvořil na stovku,
dále je potřeba připočítat i nejrůznější plakáty, loga, pohlednice, mapky,
prospekty, adventní kalendáře, nálepky, jízdní řády, jídelní lístky,
novoročenky, ručně kolorované cykly na pražská témata... A také ilustrace
do časopisů, jako byl Junák, Pionýrská stezka, Věda a technika mládeži nebo
ABC. Zkrátka, snad každý se někdy s jeho obrázky setkal a potěšil, jen se
třeba nezajímal o jméno autora nebo jej rychle zapomněl. Blatenská výstava
je jednou z těch, které si daly za cíl to napravit. Podobně tomu bylo mj. v
roce 2018 v Písku. A už se objevily i žádanky na vypůjčení těch knížek,
které máme ve fondu ŠK. Je vidět, že účastníky výletu téma patřičně zaujalo
– a máme z toho jako organizátoři velkou radost.
Škoda, že se zatím nedá najít o V. Kubaštovi více informací. Něco málo je
na internetu, něco jsme vyslechli na výstavě a viděli na jejích popiscích,
něco jsme si řekli mezi sebou. Například za naši rodinu jsme s manželem
mohli referovat o poměrně velkém počtu knížek, protože jsme je během let
sehnali po antikvariátech. Některé jsme měli i my sami v dětství a naštěstí
jsme s nimi zacházeli opatrně. Ty kupované jsou leckdy potrhané, ale není
divu, vzhledem k tomu, že se asi dědily mezi sourozenci a rodinnými známými
a i přes perfektní technické provedení nebyly nezničitelné.
V muzeu jsme si mohli krátce polistovat i ve výstavním katalogu z roku 2006
„Utajený kouzelník Vojtěch Kubašta“, půjčeném do Blatné na čas formou
meziknihovní výpůjční služby. Snažili jsme se tam najít vazbu V. Kubašty na
jižní Čechy, protože někteří z jeho předků odtud (podle některých zmínek)
pocházeli. Nic podrobného jsme na tohle téma ale zatím nenašli.
Také knížky s Kubaštovými ilustracemi jsou vzhledem k jejich obrovskému
množství dostupné jen zčásti. Rádi bychom někdy viděli třeba příslušné
vydání „Pohádek tisíce a jedné noci“, pohádek od K. J. Erbena nebo Boženy
Němcové, obrázky z dávného časopisu Křesťanská žena, atd. atd. Co se nám
získat poštěstilo, to je tu a tam něco málo z pohlednic, např. z Prahy nebo
z Vodňanska. Zkrátka, ještě je pořád na co se těšit, až se to třeba
objeví.
Shlédnutí výstavy bylo jen první částí výletu, přičemž i ta druhá se líbila
- a navíc slunce tu a tam efektně nasvítilo to, na co jsme se zrovna
dívali. Při výběru, kam se ještě vypravit, jsme se shodli na nedalekých
Paštikách, protože slavný kostel sv. Jana Křtitele je zrovna čerstvě
opravený a přilehlá kaple také. Oba objekty si to plně zaslouží, vzhledem k
tomu, že byly v polovině 18. století postaveny podle plánů proslulého
Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Donátorkou byla baronka Marie Alžběta
Serényiová. Z informací, které jsme si o kostelu a hřbitovu řekli, zaujalo
účastníky mj. to, že v roce 2020 byly od vchodu do areálu ukradeny dvě
žulové plastiky lebek, načež byly v noci z 21. 3. na 22. 3. kýmsi zase
navráceny zpátky.
Po cestě do Blatné jsme si ukazovali pupeny na stromech a určovali jsme
podle nich jednotlivé druhy. Také jsme míjeli další místní slavnou vilu, k
níž kdysi často směřovaly kroky výletníků. Říkalo se jí (podle jmen jejích
obyvatel) Fiala a později Krčkovna. Vrátili jsme se ještě k informacím o
Janu Böhmovi, protože byl jednou z nejvýznamnějších místních osobností.
Vyšlechtil 120 druhů růží, obdržel 14 zlatých medailí ze zahraničních
výstav, pořádal komentované procházky s obrovskou účastí veřejnosti a
proslavil své město široko daleko. Spolupracoval s dalšími odborníky,
například se slavným Ivanem Mičurinem. Za II. světové války pěstoval pro
obživu obyvatel jahody, angrešt, rybíz, ořechy, jablka, třešně, hrušně,
obilí, brambory a jedlé šípky. V roce 1950 byl jeho podnik vyvlastněn a
nastal jeho postupný úpadek. A nyní se už růže v Blatné nepěstují…
Domů jsme jeli opět vlakem. Po cestě jsme si zopakovali přebírání provázku
a popovídali jsme o chystaných dalších akcích, například o Zastavení na
téma slovních hříček (více viz např.
zde). A tak bylo do poslední chvíle veselo. Další atrakcí byl labrador
Ramón, kterého vzali s sebou manželé Peckovi. Celou dobu se choval vzorně a
byl středem pozornosti. Jen je škoda, že se nezúčastnil nikdo s dětmi.
Doufáme ale, že mladé rodiny čtenářů zaujme výstavka knížek V. Kubašty z
fondu ŠK, která se chystá na pobočce Za Parkem, a že se někdo z nich ještě
stihne do Blatné do muzea vypravit.
–ah-
Seznam autorů: eLeg - Eva Legátová, ah - Alena Hrdličková.