|
Přírodopisné a vlastivědné
vycházky po okolí Strakonic.
|
Rok 2024.
Výlet do okolí Kašperských Hor – 29. 6.
2024
Školní rok jsme svátečně zakončili sobotou 29. 6. 2024, kdy jsme měli výlet
s panem Ing. Josefem Peckou. Přes léto se s ním moc vídat nebudeme, protože
bude hodně vytížený jako průvodce NP Šumava a naše výlety se tedy budou
muset obejít bez něj. Ale na září máme slíbené další setkání.
Předpověď počasí varovala před velkými vedry, ale moc jsme se nebáli,
protože bouřky hlášené nebyly a horko je na Šumavě v lese určitě menší než
kdekoliv ve Strakonicích nebo kolem města. Účast byla také přibližně stejná
jako obvykle – 15 osob. Jedna dvojice byla úplně nová, jedna se k nám
přidala zase jednou po několika letech (jde totiž o manželský pár z Prahy
ze Základní organizace ČSOP Křivatec).
Autobusem jsme s přesedáním ve Vimperku dorazili na zastávku Nicov/Řetenice
a hned jsme se ponořili do stínu stromů kolem Zlatého potoka. Zavedla nás
tam cesta, která míjí odkyselovací stanici a míří směrem k přírodní
rezervaci Amáliino údolí. Vede tudy i naučná stezka, a sice NS Strážci
hranice.
Velmi často jsme se tentokrát zastavovali, protože bylo pořád co si
ukazovat a určovat. Nakonec už jsme museli vědomě zrychlit, aby nám neujel
vyhlédnutý spoj v 15:50 z Kašperských Hor. Míjeli jsme i historické
památky, a sice místa nazvaná Plánský Mlýn, Mlýn na rybníce a Císařský
Dvůr. Viděli jsme řopík, kapli sv. Huberta, kapli Na Prádle, vchod do štoly
Naděje a jámy svědčící o dávném dobývání zlata. Stále jsme se pohybovali v
blízkosti Zlatého potoka, což bylo jednak hezké, jednak osvěžující. Vedro
bylo jinak dost úmorné. Viděli jsme regulační nádrže, ochutnali jsme dobrou
a hodně chladnou vodu, vytékající nejspíš z některé z šachet, poobědvali
jsme ze zásob svých batohů zaposlouchaní do veselého šumu vodního přepadu.
Nacházeli jsme hřiby kováře a lišky, mlsali jsme jahůdky a první maliny.
Jen borůvky nebyly, i když borůvčí zde rostlo. Květy asi na jaře
pomrzly.
Z pozorovaných živočichů nás asi nejvíc zaujal motýl batolec, který je
jednak poměrně velký, jednak se jeho tmavá křídla duhově lesknou. Pěkně
urostlý je i střevlík fialový – toho jsme se dokonce i báli, protože víme,
že dokáže stříkat do očí a působit tím takřka nesnesitelnou bolest. Jak se
dalo v tomto různorodém prostředí čekat, hojné byly nálezy měkkýšů, a to na
souši i ve vodě. Roztomilý byl malý skokan štíhlý. Atd atd… A tak jsme si
vysloveně libovali. Do Kašperských Hor jsme nakonec došli včas a zastavili
jsme se ještě u stánku pana Ondřeje Fibicha. Bohaté nabídce antikvariátních
knížek nešlo odolat.
Zároveň byla vystavena i žhavá novinka, protože právě vyšlo šesté
pokračování „Vzpomínek na Šumavu“. Tento díl bude zvlášť zajímavý. Jde o
životní příběh lékaře Dr. Josefa Klostermanna, tak jak jej zaznamenala jeho
žena Karoline a později přepracovala vnučka Anna Jelinek. Rukopis velmi
dlouho čekal na překlad do češtiny a uvedení na knižní trh a jsme panu
Fibichovi za to vděční, že se jej ujal. I za to, že jako první díl
„Vzpomínek na Šumavu“ oprášil mimořádné dílo Karla Klostermanna „Červánky
mého mládí“, vydané naposled v roce 1926. Velmi hezky se tam mluví mimo
jiné právě o rodičích Karoline a Josefovi.
Na závěr přidávám ještě jako obvykle seznam druhů zaslaný Evou
Legátovou.
–ah-
Z měkkýšů při nivě Zlatého potoka bylo 5 závornatkovitých (závornatka
drsná, vřetenatka obecná, žebernatěnka drobná (?VH), řasnatka lesní a
řasnatka břichatá, slimák popelavý, plžík žlutý, srstnatka chlupatá,
žihlobytka stinná, plamatka lesní, jantarka obecná ad. V potůčku Na Prádle
byl kamomil říční.
Z rostlin jsme zaznamenali pcháč zelinný, jetel zlatý, udatnu lesní, černýš
lesní, černýš hajní, skřípinu lesní, ostřici třeslicovitou, kuklík potoční,
třeslici prostřední, pavinec horský, úročník bolhoj a další.
Z bezobratlých byly pro nás vedle batolce a střevlíka fialového
nejzajímavější tyto druhy: žlaznatka, kobylka smrková, hranostajník
osikový, zobonoska lísková, běločárník habrový, tesařík skvrnitý, písařík
révový, kobylka zpěvavá, šidélko ruměnné.
-el-
K měkkýšům při Zlatém potoku u Plánského Mlýna též skalnice kýlnatá,
ostroústka bezzubá, sítovka suchomilná. Tam rovněž brouci: mrchožrout
rudoprsý, mrchožrout černý, pestřenka rodu Epistrophe na kostřičce plaza.
Dále mravenec černolesklý pod kusem dřeva. Svinule šestipásá.
U štoly Naděje babočka admirál, babočka bílé c a bělásek zelný. Z pestřenek
Xylota sylvarum a Eristalis tenax. Maloočka smaragdová
Nedaleko poldru na lesní mýtině kobylka křovištní, kobylka Kraussova
(?VH), tesařík čtveropásý. Výsadba douglasky tisolisté.
Z rostlin hruštička menší, náprstník žlutý, tužebník jilmový, zvonek
broskvolistý.
Hlenka rodu Ceratiomyxa (Ceratiomyxa cf. fruticulosa) u řopíku.
-vh-
Výlet na Sušicko – 11. 5. 2024
Na sobotu 11. 5. 2024 jsme měli naplánované putování kolem Rejštejna.
Vyhlásili jsme, že sraz s průvodcem panem Peckou tam bude v 10:17, jenže
kvůli výluce tam dorazili jen ti, kdo jeli autem nebo použili jiných spojů
než my ze Strakonic. Na výluky jsme zvyklí, je jich až až, jenže tentokrát
hrálo roli i překrytí naší akce s jinými, hodně masovými (Majáles Plzeň,
Hobby České Budějovice atd.). Tím pádem byl na nádraží jednak zmatek,
jednak doslova dav cestujících. Nebylo jasné, co kam jede (tím spíš, že
např. autobus do Českých Budějovic měl na ceduli za oknem jako cíl napsány
Horažďovice), kvůli frontě u jízdenek se odjíždělo později… Nebylo nám tedy
nic platné, že jsme si výluku zjistili na internetu už předem a počítali s
ní. Dorazili jsme jen do Sušice, dál to nešlo.
Volali jsme panu Peckovi, že nám spoj ujel, a dohodli jsme se na rozdělení
programu. Část výpravy se konala tam, kde měla (s účastí 11 osob), naším
improvizovaným programem bylo putování do Velkých Hydčic. Na tom jsme se
shodli a byli jsme také spokojení. A přidala se k nám ještě paní z Plzně,
které také ujel její vyhlédnutý spoj, tím pádem jsme se seznámili s další
spřízněnou duší.
Naše skupinka byla o něco menší (6 osob) a cesta kratší, a tak bylo víc
možností ukazovat si druhy rostlin a živočichů, podle toho, co koho zaujalo
nebo na co se zeptal. A bylo toho plno, jako kdyby se příroda chtěla
vytáhnout a předvést nám, že i náhradní program může být patřičně
pestrý.
Vedla nás žlutá a zelená turistická značka. Prošli jsme Malou Chmelnou,
Velkou Chmelnou, Čímice, Žichovice a Velké Hydčice, přičemž u Čímic jsme
zašli ještě k lomu. Ten je v soukromých rukou a není veřejnosti přístupný,
ale shora je na něj dobře vidět, tak stálo za to si k němu udělat
odbočku.
Povídali jsme si mimo jiné o Karlu Klostermannovi, jehož knížky všichni
rádi čteme. Jeho otec působil jako lékař mimo jiná místa právě v Sušici. A
také byl v letech 1854-1857 ve službách knížete Gustava Joachima Lamberga v
Žichovicích. Procházeli jsme tedy krajinou, s kterou byl K. Klostermann
úzce spjatý.
Hned za Sušicí v Chmelné jsme si trochu popovídali i s jednou místní
rodinou, protože jsme si všimli na jedné ze zahrad obydlených hmyzích
hotýlků. Poznalo se to podle toho, že rourky byly tu a tam ucpané zátkami.
Paní domu nám vyprávěla, jak si hotýlky koupili spíš jen jako dekoraci, ale
dodatečně se začali o život hmyzu blíže zajímat.
Za chvíli jsme našli jednoho mimořádného zástupce hmyzu na kraji cesty a
všichni jsme se velmi podivili, protože šlo o chrousta obecného. Jsme
zvyklí, že sem tam potkáme chroustka, ale chrousta, kdysi hojného a
vysloveně obtížného, jsme už léta neviděli. Jak jsme jej všichni obstoupili
a fotografovali, seznámili jsme se při té příležitosti s paní, která
procházela kolem nás. Chrousta jsme jí ukázali, zeptali jsme se na rasu
její (moc hezké) fenky a dověděli jsme se, že je to asi voříšek, ale podobá
se pikardskému ovčákovi. Paní je z Plzně a s chutí se k nám přidala,
protože jí také ujel vyhlédnutý spoj a šla tedy krajinou jen tak nazdařbůh.
Má ráda přírodu a zajímá se o její ochranu, a tak jsme se smáli, že se nám
potíže s dopravou vyplatily, protože jinak by k tomuhle milému setkání
nedošlo.
Viděli jsme spoustu kvetoucích rostlin, protože naše cesta vedla často po
výslunných místech. Z živočichů nás kromě chrousta nejvíc zaujala krásně
zelená rosnička. Seděla si jen tak na kraji cesty, užívala si sluníčka a
ani před námi nikam neutíkala. Podobně se choval na jiném místě se
vyhřívající slepýš. Slyšeli jsme i zpěv slavíka a jiného ptactva a bylo
pořád čeho si všímat. Soupis druhů si můžete přečíst pod textem.
Domů jsme jeli vlakem z Velkých Hydčic. Pochvalovali jsme si, jak se nám
výlet nakonec hezky vydařil. Později jsme se z mailů dověděli, kudy se
vydala druhá skupina. Nejdříve ke Spaunově vile v Rejštejně, pak lesem k
bývalému Harantovu mlýnu v osadě Souš, dále podél Pěkného potoka k ruinám
sklepa v osadě Lužná, ke zbytkům štol na dolování zlata na Předních Paštích
s kaplí Panny Marie Pomocné, k ruinám stavení v Berglu (zde se dochovala
betonová nádrž na vodu z roku 1933), k památnému buku u Berglu, ke
studánce, k vyhlídce na horu Antýgl, k další studánce (nad Štimlingem), k
nedostavěné Radkovské peci, do Velkého Radkova a kolem MVE Klášterský Mlýn
zpět do Rejštejna.
–ah-
Pozorovaní živočichové
Sušice - Malá Chmelná
Nosatčík obecný, listokaz zahradní, muchnice březnová, páteříček tmavý,
dřevobytka obecná, zednice rohatá, chroust obecný
Velká Chmelná
Mandelinka bramborová, rosnička zelená
Čímice
Mravenec luční, slavík obecný, slepýš křehký, kovařík červený, suchomilka
obecná
Žichovice
Klikoroh černý, hrobařík obecný, mrchožrout rudoprsý, pošvatka rybářice,
žluťásek řešetlákový, káně lesní, kuňka obecná
–vh-
Z Nových Hutí na Zvěřín a na Kvildu – 13. 4.
2024
V sobotu 13. 4. 2024 jsme se na autobusové zastávce Nové Hutě sešli s panem
Ing. Josefem Peckou a nejdříve jsme se podívali na hřbitov, k památnému
javoru klenu a do jiné části obce k velkému starému modřínu. Bylo nás 14
dospělých a jedna školačka. Z Nových Hutí jsme vyrazili směrem k PP Pasecká
slať. Naším prvním cílem bylo naleziště vzácného hořečku mnohotvarého
českého. Ten sice pokvete až v srpnu, ale řekli jsme si o něm základní
informace a ukázali si svah nad Vydřím potokem, který je i jinak velmi
zajímavým a hezkým místem. Hned od rána svítilo slunce, tráva se zelenala,
meandrovitý potok odrážel modrou oblohu a tu a tam kolem něj kvetly
blatouchy. O něco méně poetické bylo odborné zkoumání lejna zanechaného na
jedné z krtin, ale k Šumavě patří i to. Tím spíš, že se zřejmě jednalo o
výkal vlka, soudě podle obsahu rozkousaných velkých kostí.
Pokračovali jsme lesní cestou. Zde jsme si ukázali typickou horskou květinu
dřípatku, na jedné z louží jsme zastihli několik bruslařek, podél cesty nás
provázel mech rašeliník… Z travin jsme si určili třtinu chloupkatou,
metličku křivolakou a smilku tuhou. Podle německého jména smilky bylo
pojmenováno místo, kde se odehrává děj románu Karla Klostermanna „Ze světa
lesních samot“ – Pürstling (nyní Březník). Tato tráva je tak málo výživná,
že dobytek se na ní mohl pást jen po omezenou dobu.
Ukázali jsme si místo, kde bylo dříve borkoviště. Teď už se rašelina ani
nedobývá, ani neodvodňuje. Z rostlin jsme tu našli mimo jiné suchopýr, ale
bez pana Pecky bychom ho nedovedli určit, protože je zatím ještě bez
typického světlého chmýru.
Hlídali jsme si čas, protože autobusový spoj z Kvildy byl jediný, který
jsme mohli využít. Cesta byla ale tentokrát celkem pohodlná, i když jsme
šli terénem a neminulo nás různé přelézání, podlézání a prodírání. Vrch
Zvěřín, na který jsme vystoupili, má nadmořskou výšku 1133 m, je celý
zalesněný a na Kvildu je to odtud už blízko. Cestou jsme si povídali mimo
jiné o bobrech, protože poblíž Pasecké slati mají vystavěný velký hrad. Ten
jsme si ukázali jen z velké dálky, ale víme, že do něj vede cesta pod vodou
a že je až neuvěřitelně bytelný. Bobr je statný tvor, ale i tak je s
podivem, jak silné kmeny dokáže porazit a přemístit. Kromě stavebního
materiálu si takto opatřuje i potravu, protože je býložravý. Mimo bylin se
živí i lýkem a větvičkami. Obzvlášť rád má údajně rdesno hadí kořen.
Na Kvildu jsme se dostali s předstihem, a tak jsme si ještě poseděli u
jídla a pití a popovídali. Letošní jaro je na pohled kouzelné, ale dělá nám
i starost, protože vše se odehrává s měsíčním předstihem. Dny jsou ještě
krátké, a tak hmyzu a jiným tvorům nezbývá tolik času k hledání potravy, na
kolik jsou zvyklí v jiných letech. A až se dny prodlouží, bude už nabídka
úplně jiná a možná neodpovídající. Zároveň je už zase velké sucho. V
příštím týdnu se má ochladit a i to může být pro přírodu nepříznivé,
bude-li propad příliš velký a náhlý. Na druhou stranu se tím ten příliš
rychlý vývoj aspoň trochu zpomalí… Uvidíme…
–ah-
Pozorované rostliny a živočichové
Strakonice - Nebřehovická: bažant obecný, zajíc polní - opakovaný
výskyt
Nová Huť: skelnatka západní (Oxychilus draparnaudi) - nedaleko
chráněného stromu, modřínu opadavého
Nová Huť: PP Pasecká slať, violka vonná, bika ladní, řeřišnice luční,
řeřišnice hořká, sasanka hajní, pupava bezlodyžná
Nová Huť: PP Pasecká slať, listovník skvrnitý, maloočka smaragdová,
slunéčko sedmitečné, skokan hnědý, ještěrka obecná, bobr evropský - bobří
hrad, káně lesní
Nová Huť: cestou na vrchol Zvěřínu - dřípatka horská, bika lesní,
provazovka
Nová Huť: vrchol Zvěřinu - vyklenutec kulovitý, čolek horský - 2 lokality -
v kolejích po lesní technice, potápníček Ilybius sp., mravenec obrovský
Kvilda: Na Loučkách - hnojník Aphodius sp.
–vh-
Výlet do okolí Lipky – 23. 3.
2024
Od letošního března se mírně změní způsob organizace našich výletů pro
veřejnost. Sraz už nebude ve Strakonicích na nádraží, ale až na místě, kde
bude čekat pan Pecka. Důvodem je to, že vyhledat si jízdní řád je v dnešní
době už pro každého hračkou, a tak se jednak pozvánky zkrátí, jednak pomine
závazek pro členy ZO ČSOP se pokaždé zúčastnit a na srazu před odjezdem se
skupinky ujmout. Tak jako tak asi se skoro vždycky sejdeme v plném počtu
jako obvykle, jen to už nebude takto vyhlašované.
Tentokrát nás vyzvedl pan Pecka na Lipce, kam jsme dojeli vlakem v poměrně
velkém počtu a pak jsme ještě přibrali skupinku, která na nás už na stanici
čekala. Dohromady nás pak bylo 19. Šli jsme po zpevněných stezkách k
Světlohorské nádrži, na svah Světlé hory, na Alpskou vyhlídku a na další
místa v blízkosti bývalo huti Michlovky. Samotnou Michlovku jsme vynechali,
protože je tam teď statek a majitelé si nepřejí, aby se tam do jejich okolí
příliš často chodilo. Z toho důvodu se i změnila trasa turistické cesty, co
tam původně vedla.
Po cestě jsme si vyprávěli mimo jiné o pomníku posledního zastřeleného vlka
(ten jsme blízko vrcholu Světlé hory také viděli) a o vlku samotném, jehož
podoba po vycpání není zrovna důstojná - jako kdyby spolkl krabici. Je
možné ho spatřit v loveckém zámečku Ohrada vystaveného ještě teď po tolika
letech. Zastřelen byl 2. 12. 1874 knížecím stavitelem Janem Štěrbíkem z
Vimperka. Na honbu se tehdy vypravila celá skupina a zastřelení samo bylo
pravděpodobně panu Štěrbíkovi ostatními přenecháno.
V současné době se vlci ve stejných místech pohybují už znovu a nedaleko
rozcestí V Srnčím jsme nalezli na cestě vlčí lejno, což se pozná podle
velkého podílu nestravitelných zbytků. Na Michlovce si údajně jeden vlk
našel i způsob, jak se dostat do prostoru chráněného elektrickým
ohradníkem. Vyhlédl si to pravé místo – vodoteč, kde se elektřina používat
nemůže. Je to jeden z případů, kdy se projevila vlčí inteligence,
přesahující tu, kterou známe u psů a která i u psů je mimořádná.
Viděli jsme už plno rozkvetlých jarních květů, od devětsilu (ten už má dny
své nejlepší krásy dokonce za sebou) přes podběl, blatouchy, fialky nebo
sasanky k méně známému mokrýši, který si ale s těmi nejoblíbenějšími v
kráse nijak nezadá.
Ze stromů všechny nejvíce zaujal obrovitý buk poblíž místa zvaného
Švajglova Lada směrem k Alpské vyhlídce (1). Je mu skoro 200 let, je vysoký
28 metrů, je označený jako památný a je „ozdobený“ na kmeni tak velkými
"choroši", jaké většina z nás nikdy v životě neviděla. "Choroše" svědčí o
tom, že strom už ztrácí sílu, ale to v přírodě patří k věci a k odvěkému
životnímu koloběhu. Zrovna v okolí Lipky jsme měli plno příležitostí vidět
mladé stromky vyrůstající z pozůstatků těch padlých, a protože jaro se
letos dostavilo velmi brzy, nalité pupeny už svědčí o dychtivosti vypučet a
bujně se zazelenat.
K jarní náladě patřilo i to, že jsme se zastavili u dvou pramenů. Jeden je
nad Alpskou vyhlídkou a je pod pravidelným dozorem Státního
hydrometeorologického ústavu Praha. (2) Je krytý dřevěnou stříškou a mezi
turisty je asi dost málo známý, druhý je naopak proslulý, protože jde o
naši milou Volyňku, jejíž pouť zde začíná a u nás ve Strakonicích soutokem
s Otavou končí. (3)
Informace o ochraně šumavské přírody se tentokrát týkaly například raků,
protože Světlohorská nádrž je údajně jedním z mála míst, kam se ještě
nedostal račí mor a žijí zde původní čeští raci (a kromě nich mj. pstruzi).
(4) Hloubka dosahuje dva a půl metru.
Počasí bylo poměrně nepříjemné, s chvilkovým deštěm, ale jako obvykle to
zrovna naši účastníci brali s pochopením, že i příroda se musí napít, nejen
my z našich termosek z batohů. Takže se výlet líbil a všichni byli
spokojeni. Domů jsme odjeli v 17:25 zase vlakem a zase z Lipky. Příští
výlet bude směřovat na Rejštejn a i tentokrát se ze stejného místa pojede
také zpátky.
–ah-
Pozn.
1 - v příkopu při silnici pod Alpskou vyhlídkou jsme zaznamenali vajíčka
skokana hnědého. Byly na stejném místě jako pozorování pulců tohoto druhu
před mnoha lety (08.06.2019)
2 - jedná se o pramen, který je na mapovém serveru označen jako Sledovaná
studánka
3 - Michlův Mlýn - zavodněná louka u Volyňky - vajíčka skokana hnědého
4 - raky jsme zde nespatřili. Odtok z nádrže též neposkytl rozsáhlý přehled
zvířeny. Bylo možno pozorovat drobné larvy chrostíků. V jedné části byly
při břehu nalezena vajíčka skokana hnědého.
Trasa výletu: Lipka, Světlohorská nádrž, pramen Volyňky, Vlčí kámen,
Švajglova Lada, Alpská vyhlídka, Sledovaná studánka, V Srnčím, V Srnčím –
sedlo, Michlův Mlýn, Lipka
-vh-
Tradiční výlet do Horažďovic s návštěvou
Přírodovědné stanice DDM
Mezi jinými místy, které rádi navštěvujeme v rámci výletů pro veřejnost i
opakovaně, jsou také Horažďovice, protože je tam vždycky kam jít za každého
počasí, a navíc se tam pravidelně konají prohlídky v Přírodovědné stanici
DDM. Jednu takovou akci jsme si tedy naplánovali na neděli 25. 2. a zájem
byl jako vždycky velký. Někdo jel s námi vlakem ze Strakonic, někdo dorazil
rovnou do Horažďovic. Celkový počet účastníků byl nakonec 18, z toho 5
dětí. A těch, kdo přišli do DDM nezávisle na nás, bylo tolik, že by se to
snad nedalo ani spočítat. Jedině podle vstupenek, což měl na starosti jeden
školák a bylo na něm vidět, že si svého postavení patřičně váží. Určitě
chodí na některý z kroužků a rád pomáhá i při jiných činnostech. Ale abych
nepředbíhala, vrátím se v zápisu zpátky na horažďovické nádraží, kde nás
ráno očekávala Eva Legátová a spolu s panem Benediktem nás pak po celý den
prováděla. Vzpomněli jsme si, jak nás v roce 2008 vodil jiný místní
patriot, a to Marek Jindrák (viz spousta podrobností z dějin města zde
zde) a jak jsme sem o něco dříve zavítali
ještě i s panem Václavem Chánem a družili jsme se s tehdejším vedoucím
kroužků Karlem Průchou.
Bylo docela mrazivo, ale nám to bylo příjemné. Letošní doposavad nadměrně
teplý únor nám dělá starost, protože hrozí, že ještě přijdou mrazy a spálí,
co se dá. Je ale pravda, že i tak ty první známky jara, 
jakými jsou třeba sněženky na výslunných svazích těší asi každého za všech
okolností a nás vlastně také. Hlavně pana Vondrášek, který přijel až z
dalekých a studených Volar, se na ně díval s obzvláštním zalíbením.
Proto jsme nešli do muzea, ale ven. Nakonec jsme zjistili, že nedělní
návštěvy expozice „Myslí a kladivem“ jsou zrušené a že jsme tuhle možnost
měli na plakátech a pozvánkách uvedenou špatně. Vzniklo to tak, že míváme
výlety s ČSOP obvykle v sobotu (kdy otevřeno je) a při přípravě a kontrole
všech náležitostí jsme si neuvědomili, že tentokrát plánujeme vlastně
neděli.
Ze všech lákavých možností, kam si vyjít, jsme zvolili pramen u Svaté Anny.
Eva a Vilda si tam u kaple hezky zabádali. Více o tom i o našich dalších
krocích přírodou napsala Eva:
„… U kaple u mě velmi překvapil kamomil říční a potěšila bahnatka malá.
Pan Hrdlička našel zemounka lesklého, srstnatku, údolníčka, slimáčníka,
vlahovku, páskovku, skalnici ad. U Otavy jsme pak viděli činnost bobra a u
toho fotopast. Po Škrobárenském rybníku plaval morčák velký... Od 14 hodin
jsme se zúčastnili komentované prohlídky přírodovědné stanice. Prováděla
nás paní Pavla Pánková. Mám velkou radost z dvou nových jehňátek, která se
narodila v pátek. Kromě oveček, králíků, morčat, drůbeže, prasátka, poníků
a watusi kravičky jsme našli jednu majku obecnou. Podívali jsme se i
dovnitř. Výlet se mi velice líbil. Děkuji Hrdličkům i paní
Pánkové.“
–ah-
Sčítání kání – 14. 1. 2024
Jako to děláváme často, pojednali jsme i v neděli 14. 1. akci Buteo
(sčítání kání) jako výlet pro veřejnost. Byli jsme zvědaví, kolik se nás
sejde, protože po studeném období s mrazy se sice počasí poněkud zmírnilo,
ale dalo se čekat, že v polích to bude hodně foukat. Pohledově to ovšem
bylo bezvadné. Obloha byla převážně modrá a zdobily ji různorodě zbarvené a
tvarované mráčky.
V počtu 7 osob jsme prošli obvyklou trasu z vlakové zastávky Radomyšl ke
kostelům sv. Martina a sv. Jana, na židovský hřbitov směrem k Oseku, zpátky
do Radomyšle a pak směrem na Věno a přes Domanice domů. Eva Legátová si
dala práci a vypsala pro nás ostatní spoustu informací k navštíveným místům
z knížky Josefa Pecky „Toulání Šumavou a Pošumavím“ (z druhého dílu z roku
2021). Zopakovali jsme si tedy přesněji a podrobněji to, co si cestou
obvykle říkáme, a náš přírodovědný výlet měl tentokrát o to bohatší svou
vlastivědnou část, pro účastníky samozřejmě také zajímavou:
Jak o tom svědčí nálezy hrobů, srpů, kamenných mlýnků nebo zbytky koňských
postrojů i vozů, krajina v okolí Radomyšle byla osídlena již v mladší době
bronzové. Mohyly z této doby byly odkryty například v zaniklé osadě Lemuzy
u Domanic. Nad touto bývalou vsí bylo obydleno ve střední době hradištní i
hradiště Hradec.
Samotná osada Radomyšl se začala vytvářet při Zlaté stezce. Prvně je
Radomyšl písemně zmiňována v roce 1284, kdy patřila Bavorům ze Strakonic.
Vilém Bavor pak v roce 1320 daroval kostel a faru a v polovině 14. století
i celou Radomyšl strakonickým johanitům. Ti městečko spravovali až do roku
1848.
Původně románský kostel sv. Martina byl několikrát přestavěn. Současná
podoba pochází z barokní přestavby v letech 1716-1717. Za kostelem stojí
bývalá kostnice z let 1822-1834, kaplička sv. Jana Nepomuckého v ohradní
zdi a kalvárie s barokními sochami.
Patrová klasicistní radnice je z roku 1865 a stojí v místech původní z roku
1832. Malá věžička byla doplněna dodatečně po požáru roku 1868. Před
radnicí stojí pískovcové sousoší blahoslavenné Panny Marie s Ježíškem a
sochami sv. Šebestiána a sv. Fabiána. Bylo postaveno v roce 1860 sochařem
Platzerem. Památkově chráněný je i klasicistní dům v Kostelní ulici čp. 63
z druhé třetiny 19. století, který je zároveň rodným domem významného
jihočeského badatele Bohumíra Lifky. Starší je dvoukřídlá venkovská
usedlost čp. 62 z konce 18. století. Křídlový štít s volutami je doplněn
slunečními hodinami. Na vrcholu štítu číhá terakotová lvice.
Budova děkanství neznámého stáří byla barokně přestavěna v letech
1763-1767. V areálu ohraničeném ohradní zdí stojí i hospodářské budovy a
špýchar ze 17. století. Za železničním přejezdem při křížové cestě stojí
výklenková kaplička Panny Marie Bolestné s volutovým štítem z 18. století.
Cesta ke kostelu sv. Jana Křtitele je lemována 15 kamennými kapličkami
křížové cesty z 1. poloviny 18. století.
Na návrší východně od Radomyšle stávala již ve středověku dřevěná kaple
zasvěcená sv. Janu Křtiteli a zázračný pramen. V padesátých letech 16.
století zde nejspíše místní farář a pozdější převor Mikuláš Křížek nechal
postavit zděnou kapli s 5 kapličkami, poustevnou a dřevěnou křížovou cestou
do vsi. Jelikož kaple již kapacitně nepostačovala, nechal velkopřevor
maltézského řádu hrabě Gundakar Poppo z Dietrichsteinu v letech 1733-1738
vystavět nový kostel podle plánů italského architekta Giuseppa Bartlomea
Scottiho. Vlastní stavbu provedl stavitelův zeť Anselmo Lurago.
Mezi slavné rodáky patří prozaik a literární historik Miloslav Novotný, na
jehož rodném domě je umístěna pamětní deska. Jeho syn malíř Jiří Václav
Novotný byl významným prácheňským krajinářem. V domě Na Rybníčku 11 se roku
1779 narodil nálezce tzv. Rukopisu zelenohorského Josef Kovář. Kousek od
jeho domku stojí 3 metry vysoký pískovcový pomník místním obětem světových
válek. Na severním svahu vrchu Věna (486 m n.m.) jsou dva smírčí kříže.
Pozorované druhy pro nás zapsala také Eva Legátová:
Na okraji Radomyšle stále roste štětička větší (na biolibu Dipsacus
strigosus). Káně nám předvedla „poštolčí" třepotání na místě. Celkem jsme
nasčítali 10 kání, 3 poštolky a 2 vrány. Kromě bažantů jsme zaznamenali
volavku popelavou a volavku bílou. Nad Domanicemi jsme našli plody užanky
lékařské (stupeň ohrožení C3) a stále se zde vyskytuje i řešetlák
počistivý. V Domanicích jsme ochutnali plody mišpule německé. Byly už
patřičně přešlé mrazy, měkké a sladké. Celkem jsme ušli 13 km. -eLeg-
–ah-
Pozn.
Strakonice, Čelakovského - straka obecná útočící na jí lapeného vrabce
domácího, kterého urputně klovala přes nařikání a útoky jeho druhů.
Domanice - Horní řepický rybník - severní břeh - krkavec velký?
Radomyšl - lipová alej ke kostelu sv. Jana - strakapoud velký
Radomyšl - les Hájek - králíček obecný, strnad obecný, sýkora koňadra,
drozd kvíčala
Droužetice - úvoz se stromy od Pilského rybníku - sojka obecná –vh-
Seznam autorů: eLeg - Eva Legátová, ah - Alena Hrdličková.