|
Přírodopisné a vlastivědné
vycházky po okolí Strakonic.
|
Rok 2024.
Vylet do okolí Myslíva – 7. 12. 2024
Prosincový výlet do okolí Myslíva se konal za nepříjemně studeného větru, ale i tak byla účast na něm docela pěkná (8 osob) a hezky jsme jím venkovní akce letošního roku zakončili. Jak je naším zvykem, spojili jsme přírodovědný obsah s odkazy na místní literaturu, což byla tentokrát také vysloveně sváteční záležitost. Procházeli jsme totiž krajinou spojenou s působením Ladislava Stehlíka, autora „Země zamyšlené“ a jiných nám velmi milých knížek. Dvě drobné autorovy publikace jsme měli dokonce i s sebou, a sice vzpomínky „Můj Myslív“ (1998) a sbírku veršů „Kvetoucí trnka“(1942).
Ladislav Stehlík učil na myslívské škole, a to v letech 1930-1945. Vyrůstala zde dcera Blanka, narozená v roce 1933, jezdívali sem na návštěvu přátelé, panovala příjemná atmosféra i mezi místními obyvateli, a tak vzpomínky na toto období, zachycené v knížce, jsou plné poezie. Velmi hezké jsou i autorovy obrázky a všem účastníkům výletu se líbily. S porozuměním se setkaly i verše, z nichž několikero jsme vybrali z knížky a ještě další jsme si mohli přečíst na naučné tabuli na místě zvaném Stehlíkova vyhlídka. Například:
„… Sní mezi vrchy krajina,
na naše mládí vzpomíná
ves na kopci tam stinná.
Přes rybník hledí k Šumavě,
podběl tam kvete žlutavě
u cihelny, blíž mlýna…
Ta jara, lásko, nelze znova žít.
Tká město mým dnům šedou síť,
z nichž se už nevymotám.
Sní mezi vrchy krajina, na naše mládí vzpomíná.
Mé srdce zůstalo tam.“
Není divu, že měl Ladislav Stehlík svůj myslívský domov tak rád. Oženil se tady se svou kolegyní, založil rodinu, po práci denně procházel krajinou a těšil se její krásou. V úvodu své vzpomínkové knížky napsal:
„Neznám v české zemi mnoho míst, která by měla do všech stran tolik rozvíravé hloubky jako Myslív, kopčitá ves nad rozsáhlým rybníkem, obzvláště drahá mému srdci…“
Pohled z jeho oblíbeného místa nad vsí pak vypodobnil takto:
„… Obhlížeje z Mílové hory jižní horizont, spatříme za zářijové průhlednosti v modravých odstupech táhlou vlnu Kleti nad budějovickou rovinou, pokračující k západu vrcholy Libína, Bobíku a Boubína. Bližší hřeben tvoří mytická Prácheň, vrchol Javorníku a v obzvláště čistém ovzduší spatříme špičku věže hradu Rabí i Svatobor nad Sušicí v údolí Otavy. Dále na západ pokračuje pásmo centrální Šumavy s Luzným, Ostrým, Roklany a Jezerní stěnou...“
Tuto vyhlídku jsme navštívili i my a udělali jsme si zde dlouhou přestávku. Velmi se nám líbilo ale i putování z vlakové stanice Kovčín a pak návrat (jinou cestou) zpátky. Podrobnosti sepsala po návratu Eva Legátová, a tak jí předávám slovo:
„… Nejprve jsme si prošli obec Kovčín. Vyskytoval se zde sameček píďalky podzimní. Slyšeli jsme také střízlíka a pozorovali šoupálka. Z Kovčína jsme pokračovali do Myslíva. Cestou jsme viděli různé křížky. V Myslívě byly na plotě plody tykvovité rostliny štětince laločnatého. Obešli jsme si kostel a prohlédli výstavu Naše vlast cestami proměn i
pamětní desky Ladislava Stehlíka, amerických a českých vojáků. Z vyhlídky Ladislava Stehlíka nad Myslívem byl vidět Boubín a Bobík, Luzný, Poledník a na druhé straně sv. Markéta u Oselců. Zpět do Kovčína jsme šli neznačenou okružní cestou. Našli jsme pár penízovek sametonohých do polévky…“
–ah-, -el-
Vycházka z Radomyšle do Strakonic – Buteo 2024/2025
Dne 16. listopadu 2024 v sobotu jsme se vydali se skupinou 12 zájemců, převážně žen, na akci Buteo. Cíl vycházky byl již mnohokrát popisován a snad jediné, co se mění, jsou účastníci a počty ptačích dravců, nebo zástupců čeledi krkavcovitých. Ti se také sčítají.
Začátek naší pochůzky byl zvolen s ohledem na vůli lidí vstávat jinak než do ranního šera. Tedy později. I ptačí lovci mají rádi brzké hodiny, kdy se jejich možné oběti vykulí ze svých úkrytů s méně obezřetnými smysly. Proto v „jalových“ hodinách před polednem bylo obtížné najít dravčí brk na obloze i na zemi. Když později slunce rozprostře své hřejivé paprsky, nálada živočišstva stoupne a pozorování mohou být v tyto dny bohatší i přes den. Vzhledem k mnoholetému opakování pochůzek Buteo na stejné trase se nechá výskyt zahnutých ptačích zobáků na jednotlivých lokalitách předpokládat.
První pozorování se povedlo ze samotného vlaku, neboť o místě výskytu káně lesní u Pilského rybníku již dlouho vím. Spíše bych byl překvapen, kdyby tomu tak nebylo. Přítomnost vran obecných by se snad dala zdůvodnit množstvím potravy na zdejším keři chráněném poli.
Ptačí sledování bylo obohaceno o rejdění šoupálka na kmeni lip, které se nalézají poblíž silničky vedoucí ke hřbitovu pod kostelem sv. Jana v Radomyšli.
Druhá káně lesní se nechala slyšet nedaleko lesa Hájku. Naopak zde chyběly na samotném kostele sv. Jana mnohdy časté poštolky obecné.
Výskyt strnadů obecných v remízcích polní cesty vedoucí od Chlumu k Radomyšli nebyl náhodný. Jsou zde vždy na vrcholcích keřů, vystavujíce svá citrónová tělíčka slunečním paprskům.
Další káně lesní číhala u železniční zastávky Radomyšl. Někdy je zde ještě ve společnosti s poštolkou obecnou. Tentokrát nic. Snad proto se nedaleko lokality Věna podařilo zaznamenat švitořící hejnko přeletujících stehlíků obecných.
Mezi lesíkem nad veřejným radomyšlským koupalištěm a Domanicemi, v místě zvaném Kamenný, se podařilo spatřit další káni lesní. Vzdušný prostor nedaleko vrchu Vústrý (Ostrý) byl tentokrát bez záznamu. Stejně tak louky a remízky u Domanic – Na Stráni byly bez přítomnosti ptačích lovců.
Jen u severního břehu vypuštěného Horního Řepického rybníka bylo možno tušit volavku popelavou.
Stav kání lesních se navýšil, až když jsme se vydali po hrázi zmiňovaného rybníka do okolí Pravdova mlýna.
To se ještě nad Pilským mlýnem zabělala volavka bílá a naše cesta v rámci akce Buteo 2024/2025 se blížila ke konci. Zbyvší účastníci po vystoupení pod vrchol Šibeničního vrchu byli odměněni pohledem na malebnost vzdálené Řepice a dominantu tamního kostela sv. Maří Magdalény.
Cestou, aby řeč nestála, se podávaly informace místopisné, mnohdy kusé. Došlo i na přírodovědná témata s přihlédnutím k nehojným nálezům živých bezobratlých. Inu, co čas a podzim dal.
O podrobnější popis vycházky se postarala Eva Legátová, jejíž zápis v závěru přikládám.
–vh-
Dnes se nás 12 vydalo nejprve na procházku obcí Radomyšl. Šli jsme kolem domu Josefa Kováře, nálezce Rukopisu zelenohorského, rybníka Vražda a lipovou alejí ke kostelu sv. Jana Křitele, kde nám pan Hrdlička ukázal na hřbitově hrob malíře Karla Hildtpranta a na zdi mě potěšila samička píďalky podzimní (nelétá). Pokračovali jsme k židovskému hřbitovu (směrem na Osek). Tam je hrob dědečka spisovatele Franze Kafky. V poli objevily dvě účastnice výletu samečka tmavoskvrnáče zhoubného (škoda, že už se nejmenuje t. lipový). Pozorovali jsme strnada obecného, ale i šoupálka a střízlíka obecného. Cestou přes kopec Věno (v mapě Věna) jsme míjeli dva smírčí kříže. U Domanic ještě kvetla voskovka menší (Cerinthe minor, stupeň ohrožení C3). Prošli jsme kolem Řepických rybníků. Za nimi jsme měli zaznamenáno již 7 kání a 1 poštolku, také volavku popelavou. U Strakonic v příkopu u silnice rostl chřapáč kadeřavý a předtím na louce jsme objevili hořec křížatý (stupeň ohrožení C2). Pak už jsme šli s mamkou na vlak. Výlet se nám moc líbil, počasí bylo jako na objednávku.
Děkujeme moc panu Hrdličkovi za obsáhlý výklad zajímavostí na celé trase.
Pozdrav posílá Eva Legátová s rodiči
Výlet do okolí Modravské hory – 12. 10.
2024
Říjnový výlet, naplánovaný na sobotu 12. 10., byl trochu poznamenán nepříznivými okolnostmi. Jednou z nich bylo to, že se akce kryla s Podsrpenskou poutí. To byl celodenní naučný i zábavný program v kostele Panny Marie Bolestné k 250. výročí založení Podsrpu. V době vyhlášení výletu jsme neměli možnost se o souběhu termínů dovědět, potom už nešlo datum změnit, a tak se zájemci museli rozhodnout, čemu dají přednost. Další komplikací bylo to, že se na poslední chvíli omluvil pan Josef Pecka, který měl naši výpravu vést. Ujal se toho tedy Vilda. Dodržel všechno, co bylo v plánu, povedlo se i stihnout vyhlédnutý odpolední spoj s jedním přestupem (ostatní možnosti by byly složitější) a všichni účastníci byli spokojeni. Vydatně pomáhala i sama příroda, která jako kdyby nám chtěla naše starosti vynahradit. Vytvořila tak líbivé scenérie a nastrčila nám do cesty tolik zajímavostí, že jsme nevěděli, z čeho se radovat dřív…
Naše cesta začala na autobusovém nádraží. Nastoupili jsme v 7:20 do kvildského autobusu a z jeho oken jsme vyhlíželi nejdříve do mlhy. Brzy se pak naplnila předpověď polojasného počasí a šikmé ranní paprsky efektně nasvěcovaly střídavě všechny možné detaily pošumavské i šumavské krajiny. Listí některých stromů bylo čerstvě vybarvené do teplé žluti, oranže i červeně a to vše se doplňovalo se sytou zelení přiživenou nedávnými dešti. Na svazích svítila bílá jinovatka, na nebi začala postupně probleskovat jasná modř, a aby toho nebylo málo, velmi pohledné byly i mraky. Mezi nimi převládaly roztrhané cáry jemných řas, předpovídajících brzkou změnu. Podle výstrahy meteorologů by noc na neděli měla být větrná a celý závěr víkendu také, ale sobota byla tak příjemná, jak jsme si jen mohli přát. Bylo chladno, ale na to jsme byli vybaveni. A počítali jsme i s mokrými cestami. Aby ne, když jsme směřovali do okolí Modravy, známého svými rašeliništi.
Na Kvildě jsme navštívili místní informační centrum a pak už nám jel další autobus a dopravil nás na Modravu. Tam na nás čekala Eva Legátová a pan Benedikt a doplnili počet účastníků na osm. Hned po přivítání jsme se dali po značené cestě k Modravské hoře a zpočátku jsme hodně spěchali, abychom předešli prochladnutí. V dálce jsme mohli pozorovat Roklan a Poledník, u cesty jsme nacházeli brusinky a pozůstatky letní úrody borůvek. Z květin se nám nejvíc líbila žlutá mochna, která se tu a tam objevila, zasvítila a zase zanikla v okolním porostu.
Ani jsme se nenadáli a byli jsme na kótě. Odtud jsme zamířili k Cikánské slati a šli jsme už podstatně pomaleji. Ukazovali jsme si hlavně okolní rostliny, protože hmyzíci i jiní drobní tvorové byli zatím ještě poschovávaní. To už jsme začali nacházet také houby a mezi nimi i pravé hříbky, krásně pevné a zdravé. Naším největším objevem ale byl krásný šedozelený lišejník s jasně červenými výtrusy. S určením si nejsme jisti, ale mohla to být snad dutohlávka červcová.
Po haťovém chodníčku jsme se dostali až na místo, kde jsme se museli rozhodnout, jak dál. Buď se stejným tempem vrátit po stejné cestě, nebo popojít rychle ještě dál směrem k Březníku. Většina zvolila návrat, zatímco jedna sportovně založená dvojice šla čile dál. Takhle to děláváme i jindy, že se v případě potřeby rozdělíme, aby všem vyšel výlet podle jejich představ.
Hlavním naším cílem bylo porovnání lokality se stavem, který jsme společně viděli před deseti lety, v srpnu 2014 (viz zápis v časopisu Kompost č. 9/2014). Obnova lesa napadeného kůrovcem byla už tehdy úspěšná a teď jsme mohli vidět, jak pokračovala. Vznikl nový les, opět převážně smrkový, ale různověký a s bohatým podrostem mechů, lišejníků, kapradin, trav, květin… Drobného živočišstva jsme tam viděli mnoho už tenkrát a je nám jasné, že je tam stále. Má tam dostatek potravy i úkrytů.
Cikánská slať byla v minulosti odvodňována, zatímco později se prosadila snaha navrátit ji do původního stavu. Při jedné z brigád dobrovolníků se na tom podílela i jedna z účastnic našeho letošního výletu. Měla samozřejmě radost, když se sem spolu s námi vrátila a mohla se přesvědčit, že se tehdejší činnost vyplatila. Slať zadržuje spoustu vláhy a pomáhá tím i naší milé řece Otavě, která k nám do Strakonic přitéká právě od Modravy. Vilda nám vyprávěl mimo jiné i to, že si dlouhodobě zaznamenává průtok Otavy a Volyňky a že v posledních letech se už nestává, aby byl v horkých letních dnech tak výrazně snížený, jako býval dřív.
Doma jsme si jako obvykle mohli v mailu přečíst výčet pozorovaných druhů zaslaných Evou Legátovou:
„… Našli jsme saranči zlatavou a saranči zlatozelenou. Zahlédli jsme rehka a později strnada. Od začátku cesty jsme zaslechli datla, strakapouda, vránu a křivky. Také jsme pozorovali
babočku admirála. Z pavouků čelistnatku, maloočku samragdovou a křižáka skvostného. Z rostlin byla nejnápadnější žebrovice různolistá a obě plavuně - pučivá i sterilní vidlačka…“
-ah-
Pozn.: mezi Modravou a Modravskou horou kromě plžíka žlutého (Malacolimax tenellus),slimáčník táhlý (Semilimax semilimax)
-vh-
Výlet do okolí Zátoně – 21. 9.
2024
V sobotu 21. 9. 2024 se náš výlet bohužel kryl s další akcí knihovny – Veget Festem. Vždycky se snažíme souběhu termínů předcházet, ale tentokrát to jinak nešlo. Zvolili jsme tedy aspoň kratší trasu, aby bylo možné se dostat do Strakonic už odpoledne.
V počtu 9 osob jsme prošli vlastně jen kus lesa a okolí potoka, ale stačilo nám to, protože přírodovědný výlet má jiné zákonitosti než turistický. Nejde o to, abychom toho za den stihli co nejvíc, ale o důkladné prozkoumání nějakého zajímavého kousku krajiny a o možnost vidět vše nejen svýma očima, ale i z pohledu zasvěcených průvodců.
Hned jak jsme na zastávce Zátoň vystoupili z vlaku a shledali se s panem Ing. Josefem Peckou, vydali jsme se do poměrně dost svažitého a zarostlého terénu nad kolejemi. S tím se předem počítalo, že občas opustíme zpevněné cesty a budeme se pohybovat po stezkách vyšlapaných zvěří. Odměnou nám byl pohled na potok s českým názvem Hučinka. Pan Pecka nám prozradil, že v němčině se jmenuje Křičící potok. A je to název přiléhavý, tedy aspoň v době, kdy je po deštích a úzkým korytem se žene spousta vody. O peřeje a malé i větší vodopády nebyla nouze, a navíc okolní kameny nebyly většinou holé a šedivé, ale svěže zelené od mechových porostů. Vilda pilně sledoval, co všechno kolem žije, přičemž ještě i teď na podzim se mu zde povedlo zaznamenat poměrně hodně druhů drobných nenápadných obyvatel.
Určitě by stálo za to vypravit se na totéž místo za několik týdnů, až budou buky holé a jejich světlé kmeny se budou odrážet od rezavé barvy spadaného listí. A to ani nemluvím o jarních měsících s něžnou zelení na mladých letorostech. Vidět takovou krásu tak blízko železniční zastávky, tím se znova potvrdilo naše přesvědčení, že na výlety na Šumavu se nemusí jezdit jen auty a že využívání veřejné dopravy lze jedině doporučit. A to i přes potíže, které to často přináší. Zrovna letošek byl na výluky a různá zpoždění hodně bohatý, a i tak jsme se zatím nenechali odradit.
Je pravda, že jsme s panem Peckou už za ta dlouhá léta spolupráce prošli skoro všechno, co se v blízkosti trati dalo. A také autobus jsme využívali i doporučovali, jen jsme museli dávat pozor na pražské spoje, které snadno mohou být předem vyprodané.
Ale zpátky k Hučince: Bylo-li procházení mezi mladými stromky příliš obtížné, měli jsme možnost vzdálit se poněkud od potoka a jít po cestě. To jsme také sem tam udělali. Jednalo se i o to, abychom si trochu ušetřili čas a nemuseli mít obavu, jestli stihneme spoj. Už předem jsme se rozhodli, že nepůjdeme na Boubín, jak bylo původně v plánu, a že na vlak půjdeme na Kubovku, a tak byl čas i na fotografování nebo sbírání hub. Mnoho jich kvůli srpnovému dlouhému suchu nebylo, ale nějaké přece jenom. Docela jsme se tomu divili, jak rychle se po nedávných vydatných deštích stihlo podhoubí vzpamatovat.
Bavili jsme se samozřejmě mimo jiné i o povodních, které postihly hlavně severní Moravu. Je to na pováženou, že po dlouhém suchu stačí několik deštivých dní, a hned jsou toky přeplněné a přetékají. Jsme rádi, že se na Šumavě obnovují původně odvodněné části rašelinišť a že se aspoň u některých potoků povedlo docílit toho, aby se zase znova klikatily, místo aby byly napřímené. Chápeme naše předky, že se v jejich době snažili krajinu odvodňovat. Ale tehdy byly jiné podmínky. Naše situace je jiná a je nutné se podle toho chovat. A jak to bude v budoucnosti? To si netroufáme odhadnout. V každém případě ale budou mít naši potomci asi plno vážných starostí, ať už bude vody nedostatek, nebo časem znova přebytek.
–ah-
Záznam živočichů tzv. letem světem, stále vpřed:
Niva Hučiny:
aksamitka sametová (Causa holosericea), podkornatka žíhaná (Lehmania marginata), řasnatka lesní (Macrogastra plicatula), vřetenovka hladká (Cochlodina laminata), slimák popelavý (Limax cinereoniger), plzák hnědý (Arion fuscus), skokan hnědý.
V okolí Červeného vrchu:
chrobák lesní, ještěrka živorodá, saranče zlatavá, saranče měnlivá, babočka admirál, babočka paví oko, babočka kopřivová, bělásek řepový.
Kubova Huť:
saranče měnlivá, chrobák lesní.
–vh-
Z Čížové do Vráže – 31. 8. 2024
Poslední dobou nás při výletech pronásledují vedra, a tak jsme při srazech překvapeni, že vůbec někdo dorazil. Při srpnovém výletu to bylo také tak. Účast byla k našemu údivu docela pěkná (14 dospělých, jedna školačka) a spokojenost také, i když teplota byla i ve stínu po celý den hodně vysoká.
Sešli jsme se na železničním nádraží. S přesedáním v Protivíně (a také v Písku, protože byla výluka) jsme dojeli do Čížové – a to už nám začínalo být horko. Vynechali jsme tedy historické památky (kostel, kapli, zámek…) a prohlédli jsme si jen dřevěný kříž, který jsme měli po cestě. Byl postaven na hromadném hrobě francouzských pěšáků, kteří padli v tzv. bitvě u Čížové s Rakušany roku 1741. Hned jsme pak vyrazili ještě za relativního chládku k záchranné stanici Makov, která se nachází u stejnojmenného rybníka poblíž Nové Vsi. Další vyprávění přebírá Eva Legátová:
„… Cestou jsme viděli zlatokřídlece vrbového a housenku šípověnky trnkové, u rybníka šmel okoličnatý. V záchranné stanici jsme si prohlédli ptáky (dravce, sovy, brodivé, vrubozobé, pěvce ad.) a savce (vydru, veverky, muflonku, srnku). U stanice v louce byla sarančata mokřadní. Z Makova jsme šli
nejprve po zelené turistické značce (starčkovec jestřábníkolistý, křižák velký a hnědí skokani) a pak po naučné stezce k dvěma Jezírkům lásky u Vráže (zuboústka trojzubá, zelení skokani). Cíl výletu byl ve Vráži...“
Dění v záchranné stanici je možno pravidelně sledovat na webu www.makov.cz. Pro všechny příznivce vychází i podrobný Makováček - https://makovacek.netstranky.cz/. Oblíbené jsou záznamy webových kamer a i při našem výletu jsme se shodli, že mnozí z nás je sledují. Jedna z účastnic nám dokonce říkala, že si na to dokáže udělat čas denně. Právě od ní jsme se díky tomu dověděli například o vyléčení mladé muflonky, ošklivě poraněné žacím strojem. Už je na tom po několika operacích dobře a vypadala spokojeně. Čile pobíhala a projevovala typickou zvířecí zvědavost a elán.
Pan Libor Šejna nám vyprávěl mimo jiné o zabezpečení stanice před liškami a kunami, protože každá taková návštěva predátora znamená pravou pohromu. Úplně vyhnout se tomu nelze, a tak se to už několikrát přihodilo. Stanici navštěvují i polodivoké kachny, které sežerou spoustu krmiva určeného chovancům stanice – ale na to se pohlíží s humorem a vždycky to nějak dopadne, aby byl dostatek všeho pro všechny.
Stanice je velmi oblíbená a objednací doba pro školy a školky je i půl roku. Za každé dítě se platí 50 Kč a probíhá připravený program, z něhož si děti jistě aspoň něco zapamatují a kromě zábavy si odnesou i poučení. Pro veřejnost jsou návštěvy zdarma, jen za dobrovolný příspěvek. Takto probíhá i prodej magnetek a jiných drobností. Spoléhá se na poctivost těch, kdo se přijdou podívat a jsou to příznivci přírody i stanice. Ta byla založena už v roce 1993, má tedy dlouhou tradici a její zaměstnanci mají spoustu zkušeností. Právě v den naší návštěvy jedna mladá pracovnice přibyla, aby posílila tým a aby programy pro děti probíhaly snáze.
Po návštěvě stanice jsme se rozdělili, protože někdo se hned zase vrátil do Čížové a domů. Vedro už bylo hodně nepříjemné. I tak se větší část skupiny vydala ještě do Vráže. Většina cesty vedla smíšeným lesem po zpevněných cestách, zčásti značených. Nejdříve jsme šli po zelené, pak jsme se uhnuli doprava a za chvíli jsme se napojili na naučnou stezku. Zámeček ve Vráži a jeho okolí jsme si prohlédli pak už jen krátce, protože nám zrovna jel jeden z vyhlédnutých spojů. Při návratu jsme se setkali se skupinkou, která dříve chodívala s námi, ale pak se osamostatnila a dělá si vlastní programy, častější, než jsou ty naše pro veřejnost. Bylo tedy při čekání na odjezd hned o čem dalším povídat…
Od září máme slíbené vedení zase od pana Pecky. Začneme už za tři týdny – 21. 9., kdy je v plánu cesta na Boubín, a to jinými cestami, než na jaké jsme zvyklí.
–ah-
Výlet do okolí Protivína – 20. 7.
2024
V letošním roce jsme se dohodli s panem Peckou, že během prázdnin nepovede
naše výlety a začne s nimi zase až od září. Důvodem je jeho velká
vytíženost. Vymysleli jsme tedy cestu po okolí Protivína, kde jsme už
společně kdysi byli (23. 1. 2010 – viz zápis zde), ale
v jinou roční dobu. Tenkrát nám byla po cestě zima, teď se rýsoval den až
příliš teplý a bylo to znát na menší účasti (7 dospělých).
Nejdříve jsme jeli vlakem do Skal u Protivína. Odtud jsme se dali na
Budičovice a Božejovice. Všude po cestě něco rostlo a kvetlo a určování
druhů nebralo konce. Sice s námi nebyla Eva Legátová, která vyrazila s
rodinou do Rychlebských hor, ale i tak jsme si dokázali poradit, protože
příroda na Protivínsku je podobná té naší strakonické. Dařilo se nám tedy
rostliny poznávat a povídat o nich. Vyprávěli jsme také o knížce pana Petra
Sládka, což byl jeden z místních trampů a velkých milovníků okolní krajiny.
Jeho drobné láskyplné dílko má název „V krajině s krajinou“. To jméno
vymyslel botanik František Zima a je i autorem předmluvy.
Obloukem jsme se vrátili zpátky do Skal, kde se jedna z účastnic oddělila a
šla na dřívější vlakový spoj. My ostatní jsme měli ještě čas. Čekal nás
Klokočín (se zbytky tvrze známé z filmu „Marketa Lazarova“) a hlavně
Myšenecká slunce, což je přírodní památka geologického charakteru. Jde o
paprsčité shluky krystalů tmavého turmalínu na světlejším pegmatitovém
podkladu.
Cestou do Myšence jsme se už nikde moc nezastavovali a nezdržovali, protože
bylo dusno. I když celé naše putování nepřesahovalo 15 km, byli jsme
tentokrát docela unavení. Ještě jsme prošli celou obec, viděli jsme kostel
a zbytky hradu, pak jsme ale už zamířili na protivínské nádraží a seděli
jsme tam na lavičkách celou dobu, než jsme se dočkali odpoledního
zpožděného rychlíku. I přes ospalou náladu jsme byli spokojení a výlet jsme
si pochvalovali.
Doma jsme pak sepsali pozorované druhy, které jsme si (mimo jiné) určili.
Nejde o žádné mimořádné vzácnosti, ale pro zajímavost stojí za to jejich
výčet uvést: jitrocel, mléčka, škarda, locika, černohlávek, čekanka,
třezalka, krvavec toten, rdesno, pelyněk černobýl, třtina, rákos, sítina,
orobinec, psineček, lipnice, jílek, bojínek, pšenice, žito, chrpa,
bolševník obecný (tedy ne zavlečený velkolepý), křídlatka (ta ovšem
zavlečená je, stejně jako netýkavka malokvětá), konopice, černýš, kyprej
vrbice, silenka, tužebník, krtičník, divizna, vrbovka, vrbina, chrastavec,
stulík, turan, štírovník, dobromysl, máta, mateřídouška, juka, komule,
hortensie, plamenka, krásenka…
Jako obvykle nešlo o to, aby si účastníci vše zapamatovali. To by v případě
začátečníků ani nešlo (tím spíš, že jedna paní s námi byla úplně poprvé).
Chtěli jsme jen poskytnout všeobecnou orientaci a upozornit na pestrost
společenstev, která jsou na Protivínsku poměrně bohatá a hezká. Měli jsme z
nich radost.
–ah-
Záznam živočichů tzv. letem světem, stále vpřed:
Skály - železniční zastávka: husa velká min. 12 - přelet
Budičovice - obec: slepýš křehký - přejetý
Božejovice - Tvrzský rybník - hráz: ropucha obecná, skokan štíhlý -
přejetí, žluva hajní
Budičovice - kv. 438 m.n.m., lem polní cesty: zlatohlávek tmavý, okáč
luční, okáč poháňkový, perleťovec menší, hnědásek cf. jitrocelový, babočka
paví oko, babočka síťkovaná, modrásek jehlicový, bělásek řepový
Klokočín - Na Řekách - tůňka: vážka žlutavá, šidélko brvonohé
Klokočín - Klokočínský rybník: slunéčko sedmitečné, slunéčko "žluté", nosatec dubový,
vlaštovka obecná, jiřička obecná hojně u rákosin a nad hladinou
Myšenec - turmalínové slunce - komule Davidova: babočka paví oko, babočka admirál
–vh-
Výlet do okolí Kašperských Hor – 29. 6.
2024
Školní rok jsme svátečně zakončili sobotou 29. 6. 2024, kdy jsme měli výlet
s panem Ing. Josefem Peckou. Přes léto se s ním moc vídat nebudeme, protože
bude hodně vytížený jako průvodce NP Šumava a naše výlety se tedy budou
muset obejít bez něj. Ale na září máme slíbené další setkání.
Předpověď počasí varovala před velkými vedry, ale moc jsme se nebáli,
protože bouřky hlášené nebyly a horko je na Šumavě v lese určitě menší než
kdekoliv ve Strakonicích nebo kolem města. Účast byla také přibližně stejná
jako obvykle – 15 osob. Jedna dvojice byla úplně nová, jedna se k nám
přidala zase jednou po několika letech (jde totiž o manželský pár z Prahy
ze Základní organizace ČSOP Křivatec).
Autobusem jsme s přesedáním ve Vimperku dorazili na zastávku Nicov/Řetenice
a hned jsme se ponořili do stínu stromů kolem Zlatého potoka. Zavedla nás
tam cesta, která míjí odkyselovací stanici a míří směrem k přírodní
rezervaci Amáliino údolí. Vede tudy i naučná stezka, a sice NS Strážci
hranice.
Velmi často jsme se tentokrát zastavovali, protože bylo pořád co si
ukazovat a určovat. Nakonec už jsme museli vědomě zrychlit, aby nám neujel
vyhlédnutý spoj v 15:50 z Kašperských Hor. Míjeli jsme i historické
památky, a sice místa nazvaná Plánský Mlýn, Mlýn na rybníce a Císařský
Dvůr. Viděli jsme řopík, kapli sv. Huberta, kapli Na Prádle, vchod do štoly
Naděje a jámy svědčící o dávném dobývání zlata. Stále jsme se pohybovali v
blízkosti Zlatého potoka, což bylo jednak hezké, jednak osvěžující. Vedro
bylo jinak dost úmorné. Viděli jsme regulační nádrže, ochutnali jsme dobrou
a hodně chladnou vodu, vytékající nejspíš z některé z šachet, poobědvali
jsme ze zásob svých batohů zaposlouchaní do veselého šumu vodního přepadu.
Nacházeli jsme hřiby kováře a lišky, mlsali jsme jahůdky a první maliny.
Jen borůvky nebyly, i když borůvčí zde rostlo. Květy asi na jaře
pomrzly.
Z pozorovaných živočichů nás asi nejvíc zaujal motýl batolec, který je
jednak poměrně velký, jednak se jeho tmavá křídla duhově lesknou. Pěkně
urostlý je i střevlík fialový – toho jsme se dokonce i báli, protože víme,
že dokáže stříkat do očí a působit tím takřka nesnesitelnou bolest. Jak se
dalo v tomto různorodém prostředí čekat, hojné byly nálezy měkkýšů, a to na
souši i ve vodě. Roztomilý byl malý skokan štíhlý. Atd atd… A tak jsme si
vysloveně libovali. Do Kašperských Hor jsme nakonec došli včas a zastavili
jsme se ještě u stánku pana Ondřeje Fibicha. Bohaté nabídce antikvariátních
knížek nešlo odolat.
Zároveň byla vystavena i žhavá novinka, protože právě vyšlo šesté
pokračování „Vzpomínek na Šumavu“. Tento díl bude zvlášť zajímavý. Jde o
životní příběh lékaře Dr. Josefa Klostermanna, tak jak jej zaznamenala jeho
žena Karoline a později přepracovala vnučka Anna Jelinek. Rukopis velmi
dlouho čekal na překlad do češtiny a uvedení na knižní trh a jsme panu
Fibichovi za to vděční, že se jej ujal. I za to, že jako první díl
„Vzpomínek na Šumavu“ oprášil mimořádné dílo Karla Klostermanna „Červánky
mého mládí“, vydané naposled v roce 1926. Velmi hezky se tam mluví mimo
jiné právě o rodičích Karoline a Josefovi.
Na závěr přidávám ještě jako obvykle seznam druhů zaslaný Evou
Legátovou.
–ah-
Z měkkýšů při nivě Zlatého potoka bylo 5 závornatkovitých (závornatka
drsná, vřetenatka obecná, žebernatěnka drobná (?VH), řasnatka lesní a
řasnatka břichatá, slimák popelavý, plžík žlutý, srstnatka chlupatá,
žihlobytka stinná, plamatka lesní, jantarka obecná ad. V potůčku Na Prádle
byl kamomil říční.
Z rostlin jsme zaznamenali pcháč zelinný, jetel zlatý, udatnu lesní, černýš
lesní, černýš hajní, skřípinu lesní, ostřici třeslicovitou, kuklík potoční,
třeslici prostřední, pavinec horský, úročník bolhoj a další.
Z bezobratlých byly pro nás vedle batolce a střevlíka fialového
nejzajímavější tyto druhy: žlaznatka, kobylka smrková, hranostajník
osikový, zobonoska lísková, běločárník habrový, tesařík skvrnitý, písařík
révový, kobylka zpěvavá, šidélko ruměnné.
-el-
K měkkýšům při Zlatém potoku u Plánského Mlýna též skalnice kýlnatá,
ostroústka bezzubá, sítovka suchomilná. Tam rovněž brouci: mrchožrout
rudoprsý, mrchožrout černý, pestřenka rodu Epistrophe na kostřičce plaza.
Dále mravenec černolesklý pod kusem dřeva. Svinule šestipásá.
U štoly Naděje babočka admirál, babočka bílé c a bělásek zelný. Z pestřenek
Xylota sylvarum a Eristalis tenax. Maloočka smaragdová
Nedaleko poldru na lesní mýtině kobylka křovištní, kobylka Kraussova (?VH),
tesařík čtveropásý. Výsadba douglasky tisolisté.
Z rostlin hruštička menší, náprstník žlutý, tužebník jilmový, zvonek
broskvolistý.
Hlenka rodu Ceratiomyxa (Ceratiomyxa cf. fruticulosa) u řopíku.
-vh-
Výlet na Sušicko – 11. 5. 2024
Na sobotu 11. 5. 2024 jsme měli naplánované putování kolem Rejštejna.
Vyhlásili jsme, že sraz s průvodcem panem Peckou tam bude v 10:17, jenže
kvůli výluce tam dorazili jen ti, kdo jeli autem nebo použili jiných spojů
než my ze Strakonic. Na výluky jsme zvyklí, je jich až až, jenže tentokrát
hrálo roli i překrytí naší akce s jinými, hodně masovými (Majáles Plzeň,
Hobby České Budějovice atd.). Tím pádem byl na nádraží jednak zmatek,
jednak doslova dav cestujících. Nebylo jasné, co kam jede (tím spíš, že
např. autobus do Českých Budějovic měl na ceduli za oknem jako cíl napsány
Horažďovice), kvůli frontě u jízdenek se odjíždělo později… Nebylo nám tedy
nic platné, že jsme si výluku zjistili na internetu už předem a počítali s
ní. Dorazili jsme jen do Sušice, dál to nešlo.
Volali jsme panu Peckovi, že nám spoj ujel, a dohodli jsme se na rozdělení
programu. Část výpravy se konala tam, kde měla (s účastí 11 osob), naším
improvizovaným programem bylo putování do Velkých Hydčic. Na tom jsme se
shodli a byli jsme také spokojení. A přidala se k nám ještě paní z Plzně,
které také ujel její vyhlédnutý spoj, tím pádem jsme se seznámili s další
spřízněnou duší.
Naše skupinka byla o něco menší (6 osob) a cesta kratší, a tak bylo víc
možností ukazovat si druhy rostlin a živočichů, podle toho, co koho zaujalo
nebo na co se zeptal. A bylo toho plno, jako kdyby se příroda chtěla
vytáhnout a předvést nám, že i náhradní program může být patřičně
pestrý.
Vedla nás žlutá a zelená turistická značka. Prošli jsme Malou Chmelnou,
Velkou Chmelnou, Čímice, Žichovice a Velké Hydčice, přičemž u Čímic jsme
zašli ještě k lomu. Ten je v soukromých rukou a není veřejnosti přístupný,
ale shora je na něj dobře vidět, tak stálo za to si k němu udělat
odbočku.
Povídali jsme si mimo jiné o Karlu Klostermannovi, jehož knížky všichni
rádi čteme. Jeho otec působil jako lékař mimo jiná místa právě v Sušici. A
také byl v letech 1854-1857 ve službách knížete Gustava Joachima Lamberga v
Žichovicích. Procházeli jsme tedy krajinou, s kterou byl K. Klostermann
úzce spjatý.
Hned za Sušicí v Chmelné jsme si trochu popovídali i s jednou místní
rodinou, protože jsme si všimli na jedné ze zahrad obydlených hmyzích
hotýlků. Poznalo se to podle toho, že rourky byly tu a tam ucpané zátkami.
Paní domu nám vyprávěla, jak si hotýlky koupili spíš jen jako dekoraci, ale
dodatečně se začali o život hmyzu blíže zajímat.
Za chvíli jsme našli jednoho mimořádného zástupce hmyzu na kraji cesty a
všichni jsme se velmi podivili, protože šlo o chrousta obecného. Jsme
zvyklí, že sem tam potkáme chroustka, ale chrousta, kdysi hojného a
vysloveně obtížného, jsme už léta neviděli. Jak jsme jej všichni obstoupili
a fotografovali, seznámili jsme se při té příležitosti s paní, která
procházela kolem nás. Chrousta jsme jí ukázali, zeptali jsme se na rasu
její (moc hezké) fenky a dověděli jsme se, že je to asi voříšek, ale podobá
se pikardskému ovčákovi. Paní je z Plzně a s chutí se k nám přidala,
protože jí také ujel vyhlédnutý spoj a šla tedy krajinou jen tak nazdařbůh.
Má ráda přírodu a zajímá se o její ochranu, a tak jsme se smáli, že se nám
potíže s dopravou vyplatily, protože jinak by k tomuhle milému setkání
nedošlo.
Viděli jsme spoustu kvetoucích rostlin, protože naše cesta vedla často po
výslunných místech. Z živočichů nás kromě chrousta nejvíc zaujala krásně
zelená rosnička. Seděla si jen tak na kraji cesty, užívala si sluníčka a
ani před námi nikam neutíkala. Podobně se choval na jiném místě se
vyhřívající slepýš. Slyšeli jsme i zpěv slavíka a jiného ptactva a bylo
pořád čeho si všímat. Soupis druhů si můžete přečíst pod textem.
Domů jsme jeli vlakem z Velkých Hydčic. Pochvalovali jsme si, jak se nám
výlet nakonec hezky vydařil. Později jsme se z mailů dověděli, kudy se
vydala druhá skupina. Nejdříve ke Spaunově vile v Rejštejně, pak lesem k
bývalému Harantovu mlýnu v osadě Souš, dále podél Pěkného potoka k ruinám
sklepa v osadě Lužná, ke zbytkům štol na dolování zlata na Předních Paštích
s kaplí Panny Marie Pomocné, k ruinám stavení v Berglu (zde se dochovala
betonová nádrž na vodu z roku 1933), k památnému buku u Berglu, ke
studánce, k vyhlídce na horu Antýgl, k další studánce (nad Štimlingem), k
nedostavěné Radkovské peci, do Velkého Radkova a kolem MVE Klášterský Mlýn
zpět do Rejštejna.
–ah-
Pozorovaní živočichové
Sušice - Malá Chmelná
Nosatčík obecný, listokaz zahradní, muchnice březnová, páteříček tmavý,
dřevobytka obecná, zednice rohatá, chroust obecný
Velká Chmelná
Mandelinka bramborová, rosnička zelená
Čímice
Mravenec luční, slavík obecný, slepýš křehký, kovařík červený, suchomilka
obecná
Žichovice
Klikoroh černý, hrobařík obecný, mrchožrout rudoprsý, pošvatka rybářice,
žluťásek řešetlákový, káně lesní, kuňka obecná
–vh-
Z Nových Hutí na Zvěřín a na Kvildu – 13. 4.
2024
V sobotu 13. 4. 2024 jsme se na autobusové zastávce Nové Hutě sešli s panem
Ing. Josefem Peckou a nejdříve jsme se podívali na hřbitov, k památnému
javoru klenu a do jiné části obce k velkému starému modřínu. Bylo nás 14
dospělých a jedna školačka. Z Nových Hutí jsme vyrazili směrem k PP Pasecká
slať. Naším prvním cílem bylo naleziště vzácného hořečku mnohotvarého
českého. Ten sice pokvete až v srpnu, ale řekli jsme si o něm základní
informace a ukázali si svah nad Vydřím potokem, který je i jinak velmi
zajímavým a hezkým místem. Hned od rána svítilo slunce, tráva se zelenala,
meandrovitý potok odrážel modrou oblohu a tu a tam kolem něj kvetly
blatouchy. O něco méně poetické bylo odborné zkoumání lejna zanechaného na
jedné z krtin, ale k Šumavě patří i to. Tím spíš, že se zřejmě jednalo o
výkal vlka, soudě podle obsahu rozkousaných velkých kostí.
Pokračovali jsme lesní cestou. Zde jsme si ukázali typickou horskou květinu
dřípatku, na jedné z louží jsme zastihli několik bruslařek, podél cesty nás
provázel mech rašeliník… Z travin jsme si určili třtinu chloupkatou,
metličku křivolakou a smilku tuhou. Podle německého jména smilky bylo
pojmenováno místo, kde se odehrává děj románu Karla Klostermanna „Ze světa
lesních samot“ – Pürstling (nyní Březník). Tato tráva je tak málo výživná,
že dobytek se na ní mohl pást jen po omezenou dobu.
Ukázali jsme si místo, kde bylo dříve borkoviště. Teď už se rašelina ani
nedobývá, ani neodvodňuje. Z rostlin jsme tu našli mimo jiné suchopýr, ale
bez pana Pecky bychom ho nedovedli určit, protože je zatím ještě bez
typického světlého chmýru.
Hlídali jsme si čas, protože autobusový spoj z Kvildy byl jediný, který
jsme mohli využít. Cesta byla ale tentokrát celkem pohodlná, i když jsme
šli terénem a neminulo nás různé přelézání, podlézání a prodírání. Vrch
Zvěřín, na který jsme vystoupili, má nadmořskou výšku 1133 m, je celý
zalesněný a na Kvildu je to odtud už blízko. Cestou jsme si povídali mimo
jiné o bobrech, protože poblíž Pasecké slati mají vystavěný velký hrad. Ten
jsme si ukázali jen z velké dálky, ale víme, že do něj vede cesta pod vodou
a že je až neuvěřitelně bytelný. Bobr je statný tvor, ale i tak je s
podivem, jak silné kmeny dokáže porazit a přemístit. Kromě stavebního
materiálu si takto opatřuje i potravu, protože je býložravý. Mimo bylin se
živí i lýkem a větvičkami. Obzvlášť rád má údajně rdesno hadí kořen.
Na Kvildu jsme se dostali s předstihem, a tak jsme si ještě poseděli u
jídla a pití a popovídali. Letošní jaro je na pohled kouzelné, ale dělá nám
i starost, protože vše se odehrává s měsíčním předstihem. Dny jsou ještě
krátké, a tak hmyzu a jiným tvorům nezbývá tolik času k hledání potravy, na
kolik jsou zvyklí v jiných letech. A až se dny prodlouží, bude už nabídka
úplně jiná a možná neodpovídající. Zároveň je už zase velké sucho. V
příštím týdnu se má ochladit a i to může být pro přírodu nepříznivé,
bude-li propad příliš velký a náhlý. Na druhou stranu se tím ten příliš
rychlý vývoj aspoň trochu zpomalí… Uvidíme…
–ah-
Pozorované rostliny a živočichové
Strakonice - Nebřehovická: bažant obecný, zajíc polní - opakovaný
výskyt
Nová Huť: skelnatka západní (Oxychilus draparnaudi) - nedaleko
chráněného stromu, modřínu opadavého
Nová Huť: PP Pasecká slať, violka vonná, bika ladní, řeřišnice luční,
řeřišnice hořká, sasanka hajní, pupava bezlodyžná
Nová Huť: PP Pasecká slať, listovník skvrnitý, maloočka smaragdová,
slunéčko sedmitečné, skokan hnědý, ještěrka obecná, bobr evropský - bobří
hrad, káně lesní
Nová Huť: cestou na vrchol Zvěřínu - dřípatka horská, bika lesní,
provazovka
Nová Huť: vrchol Zvěřinu - vyklenutec kulovitý, čolek horský - 2 lokality -
v kolejích po lesní technice, potápníček Ilybius sp., mravenec obrovský
Kvilda: Na Loučkách - hnojník Aphodius sp.
–vh-
Výlet do okolí Lipky – 23. 3.
2024
Od letošního března se mírně změní způsob organizace našich výletů pro
veřejnost. Sraz už nebude ve Strakonicích na nádraží, ale až na místě, kde
bude čekat pan Pecka. Důvodem je to, že vyhledat si jízdní řád je v dnešní
době už pro každého hračkou, a tak se jednak pozvánky zkrátí, jednak pomine
závazek pro členy ZO ČSOP se pokaždé zúčastnit a na srazu před odjezdem se
skupinky ujmout. Tak jako tak asi se skoro vždycky sejdeme v plném počtu
jako obvykle, jen to už nebude takto vyhlašované.
Tentokrát nás vyzvedl pan Pecka na Lipce, kam jsme dojeli vlakem v poměrně
velkém počtu a pak jsme ještě přibrali skupinku, která na nás už na stanici
čekala. Dohromady nás pak bylo 19. Šli jsme po zpevněných stezkách k
Světlohorské nádrži, na svah Světlé hory, na Alpskou vyhlídku a na další
místa v blízkosti bývalo huti Michlovky. Samotnou Michlovku jsme vynechali,
protože je tam teď statek a majitelé si nepřejí, aby se tam do jejich okolí
příliš často chodilo. Z toho důvodu se i změnila trasa turistické cesty, co
tam původně vedla.
Po cestě jsme si vyprávěli mimo jiné o pomníku posledního zastřeleného vlka
(ten jsme blízko vrcholu Světlé hory také viděli) a o vlku samotném, jehož
podoba po vycpání není zrovna důstojná - jako kdyby spolkl krabici. Je
možné ho spatřit v loveckém zámečku Ohrada vystaveného ještě teď po tolika
letech. Zastřelen byl 2. 12. 1874 knížecím stavitelem Janem Štěrbíkem z
Vimperka. Na honbu se tehdy vypravila celá skupina a zastřelení samo bylo
pravděpodobně panu Štěrbíkovi ostatními přenecháno.
V současné době se vlci ve stejných místech pohybují už znovu a nedaleko
rozcestí V Srnčím jsme nalezli na cestě vlčí lejno, což se pozná podle
velkého podílu nestravitelných zbytků. Na Michlovce si údajně jeden vlk
našel i způsob, jak se dostat do prostoru chráněného elektrickým
ohradníkem. Vyhlédl si to pravé místo – vodoteč, kde se elektřina používat
nemůže. Je to jeden z případů, kdy se projevila vlčí inteligence,
přesahující tu, kterou známe u psů a která i u psů je mimořádná.
Viděli jsme už plno rozkvetlých jarních květů, od devětsilu (ten už má dny
své nejlepší krásy dokonce za sebou) přes podběl, blatouchy, fialky nebo
sasanky k méně známému mokrýši, který si ale s těmi nejoblíbenějšími v
kráse nijak nezadá.
Ze stromů všechny nejvíce zaujal obrovitý buk poblíž místa zvaného
Švajglova Lada směrem k Alpské vyhlídce (1). Je mu skoro 200 let, je vysoký
28 metrů, je označený jako památný a je „ozdobený“ na kmeni tak velkými
"choroši", jaké většina z nás nikdy v životě neviděla. "Choroše" svědčí o
tom, že strom už ztrácí sílu, ale to v přírodě patří k věci a k odvěkému
životnímu koloběhu. Zrovna v okolí Lipky jsme měli plno příležitostí vidět
mladé stromky vyrůstající z pozůstatků těch padlých, a protože jaro se
letos dostavilo velmi brzy, nalité pupeny už svědčí o dychtivosti vypučet a
bujně se zazelenat.
K jarní náladě patřilo i to, že jsme se zastavili u dvou pramenů. Jeden je
nad Alpskou vyhlídkou a je pod pravidelným dozorem Státního
hydrometeorologického ústavu Praha. (2) Je krytý dřevěnou stříškou a mezi
turisty je asi dost málo známý, druhý je naopak proslulý, protože jde o
naši milou Volyňku, jejíž pouť zde začíná a u nás ve Strakonicích soutokem
s Otavou končí. (3)
Informace o ochraně šumavské přírody se tentokrát týkaly například raků,
protože Světlohorská nádrž je údajně jedním z mála míst, kam se ještě
nedostal račí mor a žijí zde původní čeští raci (a kromě nich mj. pstruzi).
(4) Hloubka dosahuje dva a půl metru.
Počasí bylo poměrně nepříjemné, s chvilkovým deštěm, ale jako obvykle to
zrovna naši účastníci brali s pochopením, že i příroda se musí napít, nejen
my z našich termosek z batohů. Takže se výlet líbil a všichni byli
spokojeni. Domů jsme odjeli v 17:25 zase vlakem a zase z Lipky. Příští
výlet bude směřovat na Rejštejn a i tentokrát se ze stejného místa pojede
také zpátky.
–ah-
Pozn.
1 - v příkopu při silnici pod Alpskou vyhlídkou jsme zaznamenali vajíčka
skokana hnědého. Byly na stejném místě jako pozorování pulců tohoto druhu
před mnoha lety (08.06.2019)
2 - jedná se o pramen, který je na mapovém serveru označen jako Sledovaná
studánka
3 - Michlův Mlýn - zavodněná louka u Volyňky - vajíčka skokana hnědého
4 - raky jsme zde nespatřili. Odtok z nádrže též neposkytl rozsáhlý přehled
zvířeny. Bylo možno pozorovat drobné larvy chrostíků. V jedné části byly
při břehu nalezena vajíčka skokana hnědého.
Trasa výletu: Lipka, Světlohorská nádrž, pramen Volyňky, Vlčí kámen,
Švajglova Lada, Alpská vyhlídka, Sledovaná studánka, V Srnčím, V Srnčím –
sedlo, Michlův Mlýn, Lipka
-vh-
Tradiční výlet do Horažďovic s návštěvou
Přírodovědné stanice DDM
Mezi jinými místy, které rádi navštěvujeme v rámci výletů pro veřejnost i
opakovaně, jsou také Horažďovice, protože je tam vždycky kam jít za každého
počasí, a navíc se tam pravidelně konají prohlídky v Přírodovědné stanici
DDM. Jednu takovou akci jsme si tedy naplánovali na neděli 25. 2. a zájem
byl jako vždycky velký. Někdo jel s námi vlakem ze Strakonic, někdo dorazil
rovnou do Horažďovic. Celkový počet účastníků byl nakonec 18, z toho 5
dětí. A těch, kdo přišli do DDM nezávisle na nás, bylo tolik, že by se to
snad nedalo ani spočítat. Jedině podle vstupenek, což měl na starosti jeden
školák a bylo na něm vidět, že si svého postavení patřičně váží. Určitě
chodí na některý z kroužků a rád pomáhá i při jiných činnostech. Ale abych
nepředbíhala, vrátím se v zápisu zpátky na horažďovické nádraží, kde nás
ráno očekávala Eva Legátová a spolu s panem Benediktem nás pak po celý den
prováděla. Vzpomněli jsme si, jak nás v roce 2008 vodil jiný místní
patriot, a to Marek Jindrák (viz spousta podrobností z dějin města zde
zde) a jak jsme sem o něco dříve zavítali
ještě i s panem Václavem Chánem a družili jsme se s tehdejším vedoucím
kroužků Karlem Průchou.
Bylo docela mrazivo, ale nám to bylo příjemné. Letošní doposavad nadměrně
teplý únor nám dělá starost, protože hrozí, že ještě přijdou mrazy a spálí,
co se dá. Je ale pravda, že i tak ty první známky jara, 
jakými jsou třeba sněženky na výslunných svazích těší asi každého za všech
okolností a nás vlastně také. Hlavně pana Vondrášek, který přijel až z
dalekých a studených Volar, se na ně díval s obzvláštním zalíbením.
Proto jsme nešli do muzea, ale ven. Nakonec jsme zjistili, že nedělní
návštěvy expozice „Myslí a kladivem“ jsou zrušené a že jsme tuhle možnost
měli na plakátech a pozvánkách uvedenou špatně. Vzniklo to tak, že míváme
výlety s ČSOP obvykle v sobotu (kdy otevřeno je) a při přípravě a kontrole
všech náležitostí jsme si neuvědomili, že tentokrát plánujeme vlastně
neděli.
Ze všech lákavých možností, kam si vyjít, jsme zvolili pramen u Svaté Anny.
Eva a Vilda si tam u kaple hezky zabádali. Více o tom i o našich dalších
krocích přírodou napsala Eva:
„… U kaple u mě velmi překvapil kamomil říční a potěšila bahnatka malá.
Pan Hrdlička našel zemounka lesklého, srstnatku, údolníčka, slimáčníka,
vlahovku, páskovku, skalnici ad. U Otavy jsme pak viděli činnost bobra a u
toho fotopast. Po Škrobárenském rybníku plaval morčák velký... Od 14 hodin
jsme se zúčastnili komentované prohlídky přírodovědné stanice. Prováděla
nás paní Pavla Pánková. Mám velkou radost z dvou nových jehňátek, která se
narodila v pátek. Kromě oveček, králíků, morčat, drůbeže, prasátka, poníků
a watusi kravičky jsme našli jednu majku obecnou. Podívali jsme se i
dovnitř. Výlet se mi velice líbil. Děkuji Hrdličkům i paní
Pánkové.“
–ah-
Sčítání kání – 14. 1. 2024
Jako to děláváme často, pojednali jsme i v neděli 14. 1. akci Buteo
(sčítání kání) jako výlet pro veřejnost. Byli jsme zvědaví, kolik se nás
sejde, protože po studeném období s mrazy se sice počasí poněkud zmírnilo,
ale dalo se čekat, že v polích to bude hodně foukat. Pohledově to ovšem
bylo bezvadné. Obloha byla převážně modrá a zdobily ji různorodě zbarvené a
tvarované mráčky.
V počtu 7 osob jsme prošli obvyklou trasu z vlakové zastávky Radomyšl ke
kostelům sv. Martina a sv. Jana, na židovský hřbitov směrem k Oseku, zpátky
do Radomyšle a pak směrem na Věno a přes Domanice domů. Eva Legátová si
dala práci a vypsala pro nás ostatní spoustu informací k navštíveným místům
z knížky Josefa Pecky „Toulání Šumavou a Pošumavím“ (z druhého dílu z roku
2021). Zopakovali jsme si tedy přesněji a podrobněji to, co si cestou
obvykle říkáme, a náš přírodovědný výlet měl tentokrát o to bohatší svou
vlastivědnou část, pro účastníky samozřejmě také zajímavou:
Jak o tom svědčí nálezy hrobů, srpů, kamenných mlýnků nebo zbytky koňských
postrojů i vozů, krajina v okolí Radomyšle byla osídlena již v mladší době
bronzové. Mohyly z této doby byly odkryty například v zaniklé osadě Lemuzy
u Domanic. Nad touto bývalou vsí bylo obydleno ve střední době hradištní i
hradiště Hradec.
Samotná osada Radomyšl se začala vytvářet při Zlaté stezce. Prvně je
Radomyšl písemně zmiňována v roce 1284, kdy patřila Bavorům ze Strakonic.
Vilém Bavor pak v roce 1320 daroval kostel a faru a v polovině 14. století
i celou Radomyšl strakonickým johanitům. Ti městečko spravovali až do roku
1848.
Původně románský kostel sv. Martina byl několikrát přestavěn. Současná
podoba pochází z barokní přestavby v letech 1716-1717. Za kostelem stojí
bývalá kostnice z let 1822-1834, kaplička sv. Jana Nepomuckého v ohradní
zdi a kalvárie s barokními sochami.
Patrová klasicistní radnice je z roku 1865 a stojí v místech původní z roku
1832. Malá věžička byla doplněna dodatečně po požáru roku 1868. Před
radnicí stojí pískovcové sousoší blahoslavenné Panny Marie s Ježíškem a
sochami sv. Šebestiána a sv. Fabiána. Bylo postaveno v roce 1860 sochařem
Platzerem. Památkově chráněný je i klasicistní dům v Kostelní ulici čp. 63
z druhé třetiny 19. století, který je zároveň rodným domem významného
jihočeského badatele Bohumíra Lifky. Starší je dvoukřídlá venkovská
usedlost čp. 62 z konce 18. století. Křídlový štít s volutami je doplněn
slunečními hodinami. Na vrcholu štítu číhá terakotová lvice.
Budova děkanství neznámého stáří byla barokně přestavěna v letech
1763-1767. V areálu ohraničeném ohradní zdí stojí i hospodářské budovy a
špýchar ze 17. století. Za železničním přejezdem při křížové cestě stojí
výklenková kaplička Panny Marie Bolestné s volutovým štítem z 18. století.
Cesta ke kostelu sv. Jana Křtitele je lemována 15 kamennými kapličkami
křížové cesty z 1. poloviny 18. století.
Na návrší východně od Radomyšle stávala již ve středověku dřevěná kaple
zasvěcená sv. Janu Křtiteli a zázračný pramen. V padesátých letech 16.
století zde nejspíše místní farář a pozdější převor Mikuláš Křížek nechal
postavit zděnou kapli s 5 kapličkami, poustevnou a dřevěnou křížovou cestou
do vsi. Jelikož kaple již kapacitně nepostačovala, nechal velkopřevor
maltézského řádu hrabě Gundakar Poppo z Dietrichsteinu v letech 1733-1738
vystavět nový kostel podle plánů italského architekta Giuseppa Bartlomea
Scottiho. Vlastní stavbu provedl stavitelův zeť Anselmo Lurago.
Mezi slavné rodáky patří prozaik a literární historik Miloslav Novotný, na
jehož rodném domě je umístěna pamětní deska. Jeho syn malíř Jiří Václav
Novotný byl významným prácheňským krajinářem. V domě Na Rybníčku 11 se roku
1779 narodil nálezce tzv. Rukopisu zelenohorského Josef Kovář. Kousek od
jeho domku stojí 3 metry vysoký pískovcový pomník místním obětem světových
válek. Na severním svahu vrchu Věna (486 m n.m.) jsou dva smírčí kříže.
Pozorované druhy pro nás zapsala také Eva Legátová:
Na okraji Radomyšle stále roste štětička větší (na biolibu Dipsacus
strigosus). Káně nám předvedla „poštolčí" třepotání na místě. Celkem jsme
nasčítali 10 kání, 3 poštolky a 2 vrány. Kromě bažantů jsme zaznamenali
volavku popelavou a volavku bílou. Nad Domanicemi jsme našli plody užanky
lékařské (stupeň ohrožení C3) a stále se zde vyskytuje i řešetlák
počistivý. V Domanicích jsme ochutnali plody mišpule německé. Byly už
patřičně přešlé mrazy, měkké a sladké. Celkem jsme ušli 13 km. -eLeg-
–ah-
Pozn.
Strakonice, Čelakovského - straka obecná útočící na jí lapeného vrabce
domácího, kterého urputně klovala přes nařikání a útoky jeho druhů.
Domanice - Horní řepický rybník - severní břeh - krkavec velký?
Radomyšl - lipová alej ke kostelu sv. Jana - strakapoud velký
Radomyšl - les Hájek - králíček obecný, strnad obecný, sýkora koňadra,
drozd kvíčala
Droužetice - úvoz se stromy od Pilského rybníku - sojka obecná –vh-
Seznam autorů: eLeg - Eva Legátová, ah - Alena Hrdličková.
