|
Přírodopisné a vlastivědné
vycházky po okolí Strakonic.
|
Rok 2025.
Z Předních Zborovic přes Vlčiny do Strakonic – 7. 1. 2025
Historie našich procházek je už poměrně dávná (od roku 1997), a přitom se takřka nikdy nestalo, že bychom některou trasu opakovali. Sem tam na to došlo, ale v jinou roční dobu nebo s nějakou podstatnou obměnou. Pouze v případě cest z Radomyšle do Strakonic se chodí každý listopad, leden a březen po těch samých pěšinách, protože se jedná o sčítání kání a u toho je toto opakování záměrem. Dost často jsme na něj pozvali veřejnost, někdy i na všechny tři cesty ve stejném zimním období, přičemž někdo si vybral z nich jen jednu, někdo šel na všechny. Buď se pak divil, nebo naopak nedivil, že díky jinému počasí, partě a náladě byly tyto zážitky vždycky různorodé a že právě to porovnání bylo velmi zajímavé.
V úterý 7. 1. 2025 jsme si naplánovali zcela výjimečně cestu „přes kopírák“, a to i ve stejném ročním období. Zopakovali jsme si trasu z 9. 1. 2022 (viz zápis zde). V naší vzpomínce nám totiž splynuly dvě po sobě jdoucí akce v jednu a mysleli jsme, že posledně byla kvůli ledovému větru hodně nízká účast (6 osob) a že tedy opakování bude vítané. Až dodatečně jsme v zápisech z roku 2022 zjistili, že větrné počasí bylo až při únorové cestě do okolí Nebřehovic, což je od Vlčin na dohled. Právě z toho vyplynula naše záměna. Jak se ale ukázalo, omyl se nám nijak nevymstil a na srazu na nádraží se sešla velká skupina (17 osob), přičemž někdo byl nový, někdo si cestu zopakoval.
Dosud jsme s ohledem na zaměstnané mladší zájemce organizovali akce tak, aby vycházely na víkend. Protože ale dlouhodobě se zúčastňují skoro výhradně důchodci, změnili jsme od letoška termíny na úterní. A to jednou za dva měsíce, protože se budeme střídat s výlety pořádanými Ivou Formánkovou z hlavního pracoviště Šmidingerovy knihovny (z hradu). Bude-li to možné, bude se jednat vždy o první úterek v měsíci. Iva se bude zaměřovat hlavně na pohyb a na vlastivědu, Vilda (tedy Ing. Vilém Hrdlička) v naší přírodovědné části akcí, tak jako dosud, na poněkud pomalejší procházení krajinou, pozorování okolí a komentáře k němu. Délka tras bude obvykle kolem 10 km.
Až do pondělka 6. 1. byla na mnoha místech ledovka, pak se oteplilo a situace se zlepšila. Museli jsme ovšem počítat se stinnými místy v lese a s ušlapaným sněhem na pěšinách. Všichni dorazili v dobré obuvi a někdo i s hůlkami, navíc trasa byla krátká a šli jsme opatrně. Nejdříve jsme si zašli do vsi ukázat staré stavení, které bylo podle všeho dříve sýpkou, pak jsme přešli most a pozdravili jsme slavné památné lípy.
A ještě více pozornosti vzbudila alej jilmů na břehu Volyňky, která sice není chráněná, ale rozhodně by si to podle nás zasloužila. Vyhlašování přírodních památek je bohužel obtížná záležitost, a zdůraznili jsme tedy zásluhy těch, kdo prosadil ochranu u jiných stromů a lokalit. Mezi nimi vyniká vzpomínka na Ing. Miroslava Treybala (viz článek v časopisu Kompost č. 8/2020), na jehož kontě bylo takových úspěchů v našem regionu nejvíce.
Na příkladu jednoho z jilmů jsme si ukázali tzv. tlakové větvení, které je nebezpečné, protože v úzké skulině takového sevřeného „véčka“ je dřevo často postiženo hnilobou a ztrácí pevnost. Proto je dobré kontrolovat mladé stromy a včas tomu vhodným prořezáním předejít.
Vilda upozornil také na zaparkované staré auto, které je poblíž lip a jilmů už několik let k vidění, protože jde o značku Žuk, dnes už vzácnou. Přítomní pánové se s ním shodli v názoru, že jde o jednu ze zborovických památek, tak podobně, jako třeba starý zasloužilý most z roku 1913.
Zastavili jsme se i u kapličky a u knihobudky a vrátili jsme se pak k trati. Pokračovali jsme úvozem k vrchu Vlčiny. Cesta je lemována keři janovce metlatého, což je rostlina sice hezká, ale trochu problematická. Je nepůvodní a šíří se až příliš. Dobře se z ní dělají košťata, věnečky a košíčky a už jsme si to při jiných akcích ŠK (při schůzkách Ledňáčků) několikrát říkali a předváděli. V případě janovce si nemusíme vyčítat, že si z něj nařežeme a odneseme větve jako materiál, protože pro přírodu je to vlastně žádoucí.
V lese jsme mimo jiné viděli střízlíka obecného. Je to milý ptáček, drobný, a přitom se silným hlasem. Eva Legátová i Vilda našli každou chvíli nějakou zajímavost, a tak jsme se často zastavovali. Dbali jsme ale na to, aby nikdo neprochladl a aby zastávky neunavovaly. Všechno se stejně ukázat a zapamatovat nedá a při výletech jde spíše jen o představu o pestrosti přírodního života, než o to, abychom si určili všechny pozorované druhy.
Když jsme vyšli z lesa, otevřel se nám pohled na krajinu směrem ke Kapsově Lhotě. Jednou z možností by bylo jít k ní a pak přes Podsrp nebo přes Šumavskou. My jsme se dohodli, že dodržíme trasu uvedenou na pozvánkách a půjdeme přes Radošovice. Ještě dříve, než jsme vyrazili směrem k nim, jsme si ale krátce popovídali o strakonické rodačce Lucii Fríbertové (více viz článek v „Literárních zajímavostech“ na webu ŠK (zde). Tato nadaná a ve škole velmi oblíbená studentka bohemistiky a češtiny v komunikaci neslyšících, která se mimo svůj obor zabývala navíc i hudbou, výtvarným uměním, se bohužel stala jednou z obětí neštěstí, jehož výročí jsme si před několika dny (21. 12.) připomněli. Rodina a přátelé vydali před Vánoci sbírku „Vlčí poezie“ s ukázkami básní, které Lucie stačila napsat, a protože máme tuto knihu ve fondu ŠK, je možné si ji půjčit a přečíst. Ukázky najdete na webu Databáze knih (zde).
Řeč přišla i na další oběti střelby v budově Filozofické fakulty a bylo to, jak jinak, velmi smutné. Na webu FF UK (zde) je možné si vyhledat podrobnosti, pozastavit se nad tragikou té události i nad solidaritou pracovníků a studentů univerzity a také mnoha bezejmenných osob z řad veřejnosti.
Aby nám nebyla zima, slíbila jsem účastníkům část připravených ukázek poslat po výletě mailem. Charakteristiky jednotlivých osobností, které v osudný den na FF zahynuly, svědčí o jejich hezkých vlastnostech i o vřelém vztahu rodin a přátel k nim. Řečeno slovy Marka Orko Váchy, „v každém z nás jsou jiné krajiny, jiné možnosti věčnosti.“ Je dobré mít to na paměti. A taková sváteční setkání, jako byl náš novoroční výlet, jsou dobrou příležitostí se na chvíli vyvázat z běžných starostí a o něco více vnímat pocit sounáležitosti a zodpovědnosti za náš vztah k lidem i k okolí a za to, jak si kdo vedeme.
O soupis, co jsme při svém putování zaznamenali za druhy živočichů, se jako obvykle zasloužila Eva: viděli jsme mimo už zmíněného střízlíka obecného i sojku obecnou, strnada obecného, krkavce velkého, volavku bílou, kachny divoké a morčáky velké. Ze zástupců hmyzu Eva vyfotografovala střevlíka vrásčitého. U Volyňky jsme jako obvykle viděli stopy po činnosti bobra evropského.
K Volyňce jsme měli od Vlčin blízko, ale udělali jsme si zacházku k horolezecké stěně, která se nachází nad železniční tratí necelý kilometr jižně od radošovické zastávky. V Radošovicích jsme se rozdělili, jedna část skupiny si zvolila pohodlnější cestu po chodníku k Barvínkovu, druhá část zamířila k Volyňce. Bylo nám sice jasné, že tam budou obtížně schůdné zbytky ušlapaného sněhu, ale i tak jsme chtěli naši milou řeku pozdravit a potěšit se její blízkostí. Řeka nás odměnila příjemným šuměním a byl to hezký závěr našeho putování. Rozloučili jsme se na Barvínkově u Blatského rybníka, kde nám Vilda ještě povyprávěl několik zajímavostí z historie (o železničních vlečkách u trati, o testování opravených leteckých motorů za války atd.). Předali jsme také tip na čtyřdílné zajímavé čtení o strakonických zahrádkářských kolonií. Autorem je předseda naší ZO ČSOP Honza Juráš (viz Kompost č. 6/2021 a další tři čísla).
Další výlet je naplánován na úterý 4. 2. do okolí Hubenova a povede ho Iva Formánková. V březnu by měl následovat zase přírodovědný, a sice 4. 3.
–ah-, -el-
Seznam autorů: eLeg - Eva Legátová, ah - Alena Hrdličková.