|
Přírodopisné a vlastivědné
vycházky po okolí Strakonic.
|
Rok 2025.
Z Cehnic do Strakonic – 4. 3. 2025
Jarní výpravy mají vždycky svoje nenapodobitelné kouzlo a platilo to i na přírodovědnou procházku z Cehnic do Strakonic (cca 16 km), pořádanou v úterý 4. 3. 2025. Po mrazivé noci nastalo slunečné ráno a přivábilo 15 účastníků, z nichž někteří chodí s námi pravidelně, někteří byli nováčci. Dojeli jsme autobusem do Cehnic a nejdříve jsme se prošli po samotné obci. Obvykle ji jen projíždíme cestou do Českých Budějovic a nemíváme příležitost se podívat k tvrzi (poprvé připomínané v roce 1342, nyní v soukromých rukou) a na další zajímavá místa. K nim patří mj. výklenková kaple sv. Jana Nepomuckého z doby vrcholného baroka a špýchar z poloviny 19. století. Vilda upozornil i na historický kamenný klenutý most nad Cehnickým potokem. Už jich podobných není v krajině mnoho a bylo by dobře, kdyby zůstal zachován.
Cehnice mají ve znaku horníka. V okolí byla v minulosti zkoumána ložiště lignitu, ale k těžbě nedošlo, protože se nevyplatila. Další podrobnost z historie uvedl Vilda v souvislosti s památníkem padlých občanů, protože na konci II. světové války zde byly pokusy o povstání a několik lidí (i takových, kteří do odboje zapojeni nebyli) to pak zaplatilo životem při odvetě německé armády.
Ochranářským okénkem při téhle počáteční pochůzce bylo vysvětlení, jak je to s ptačími budkami. Na příkladu těch, které jsme na stromech viděli, jsme si ukázali ty nejpříhodnější se správnou velikostí a umístěním. Drobní pěvci hnízdí obvykle víckrát do roka a pokaždé přidají na výstelce, tím pádem v zimě při čištění je vidět, jak je i poměrně velká budka takřka zaplněná. A kdo jen budku vyvěsí a nenapadne ho, že čištění k tomu nutně patří, ten poskytne příležitost k hnízdění pouze na několik měsíců, což je škoda. Hodně záleží i na velikosti vstupního otvoru atd. Dobré je řídit se radami z webu České společnosti ornitologické nebo si koupit budku hotovou. Podle našich zkušeností se osvědčily hlavně ty, které nám nabízejí Lesy České republiky.
Uprostřed obce jsme se setkali s plně rozkvetlým žlutým keřem a někdo se možná podivil, že se tam tak brzy probrala forzýtie. Ve skutečnosti šlo o jasmín nahokvětý. U něj je tahle doba květu normální, podobně jako je tomu např. u kaliny vonné na strakonickém hradě naproti výběhu pro zvířata.
Slunce hřálo víc a víc a bylo to příjemné, ale přesto z toho nemáme v letošním předjaří dobrý pocit. Už po několik týdnů totiž pořádně nezapršelo, a to ani nemluvím o sněhu. Snad se to už brzy změní. Viděli jsme to i v krajině, jak se sytá zeleň typická pro loňský rok postupně proměnila na popelavou. Příležitost k rozhledu jsme měli už z autobusu a pak i po většinu naší cesty a i jsme se každou chvíli zastavili a ukazovali jsme si, co je kde zajímavého. První obcí po Cehnicích, kterou jsme navštívili, byl Jinín. Po cestě jsme se zastavili u kapličky ozdobené dvěma památnými lípami, z nichž jedna je dnes už jen torzem, zatímco druhá je košatá a budí úctu. Hezké stromy rostou v okolí Cehnic na mnoha místech a jsou mezi nimi i mladé výsadby, protože v obci se na to dbá a patří to k oblíbeným společenským aktivitám.
Některé informace o tom se najdou na webu obce, a to např. zde. Pokud jde o historii, je možné si počíst v místní kronice (viz zde) nebo si v knihovně vypůjčit vzpomínky Jana Chmelíka „Ze života Cehnic a jejich světáků“. Za půjčení také rozhodně stojí brožurka „Kaple, kapličky a boží muka Pootaví“ od ředitele volyňského muzea Karla Skalického. Zde by se daly dohledat drobné sakrální památky, o nichž jsme si během cesty vyprávěli.
V Jiníně po právu zaujal naši pozornost především raně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie na návsi. Pochází z 13. století. V 15. století prošel přestavbou a v 18. století byl upraven barokně. Je obklopen hřbitovem, za jehož zdí stojí budova fary z 18. století. Zásluhou Karla Skalického a několika dalších zainteresovaných osob se povedlo sehnat peníze a nechat opravit střechu, aby se předešlo úplnému zchátrání tohoto historicky cenného domu, který skrývá mj. zbytky vnitřní výmalby.
Měli jsme radost i ze stromů v okolí kostela a z celkového rázu obce, jejíž význam byl kdysi větší, než by se dalo dnes odhadnout. Svědčí o tom jednak její stáří (první písemná zmínka je už z roku 1279), jednak status města z období 16. století.
Boží muka zvaná Na Žalosti (severozápadně od Jinína) připomínají tragédii, která se údajně odehrála na sklonku 15. století. Mladý mlynář ze Zorkovic se z donucení otce oženil s bohatou dívkou, kterou nemiloval. Neměl žádný vztah k ní ani k synkovi, vedl nezřízený život a jednou v zimě, když se dlouho nevracel domů, manželka i s dítětem v mrazu zahynula, když na něj marně na cestě čekala. Z jejích slz prý pochází malá studánka a pověst se zachovala až do dnešních dnů. My jsme na toto místo ale nešli a jen jsme si o něm vyprávěli. Další pověst se týká Šibeničního (Katova) vrchu (jižně od obce). Kat byl zde prý ukamenován za nepovedenou popravu.
Všímali jsme si také domů postavených ve stylu selského baroka, zahrádek s prvními příznaky jara, křížů, pohledů do krajiny… To už jsme byli na cestě směrem na Sedlíkovice, kde jsme měli slíbenou další pamětihodnost – studánku a nad ní kapličku s neobvyklým vzhledem i zasvěcením. Jde o kapli sv. Peregrina, patrona pastýřů a poutníků. Nechal ji postavit mladík, který se šťastně navrátil po 15 letech vojny z orientu a setkal se s maminkou, která na něj musela tak dlouho plná starostí čekat. Ke kapličce vede alej a i v okolí je plno velkých starých stromů. U kapličky jsou vysazeny dvě mladé škumpy, což z našeho pohledu nebyla zrovna šťastná volba (jde o invazní druh) a nedaleko je výhled na výstavní dub, který je v nejlepším věku a mohl by se jednou stát památným stromem, bude-li mít štěstí a bude mu dovoleno ještě více zmohutnět a zestárnout. S budoucími památnými stromy je to bohužel celkově málo nadějné, protože lidská bezohlednost vůči zeleni se spíše stupňuje, než aby ustupovala, a podle toho to v krajině i v obcích vypadá.
Dřevinám věnujeme zvýšenou pozornost při všech našich procházkách, protože kvalita životního prostředí pro přírodní tvory i pro nás lidi závisí z velké části na nich. Ukazujeme si je z dálky i z bezprostřední blízkosti, určujeme druhy v zimě podle pupenů a kůry, ve vegetační sezóně podle listí, květů a plodů, všímáme si v obcích a na zahradách toho, jak jsou dobře nebo špatně (obvykle bohužel špatně) udržované, vyprávíme si o jejich důležitosti a o možnostech jejich ochrany…
Za Sedlíkovicemi jsme přešli na cyklostezku vedoucí do Strakonic kolem modlešovických sejpů a přes území tůní u Hajské. Obě tyto lokality jsou velmi cenné jak z hlediska historie a geologie, tak po stránce přírodní. Udělali jsme si také malou zacházku k zaplavené pískovně, k níž se vážou neúspěšné pokusy z doby nacistické okupace těžit zde vzácné kovy.
Postupně nám v našich záznamech přibývala jména druhů rostlin a živočichů, které jsme potkávali a Vilda s Evou na ně upozorňovali ostatní účastníky akce. Nejdříve jsme cestou do Cehnic viděli z autobusu bažanta, mezi Cehnicemi a Jinínem jsme viděli z dálky pravděpodobně ťuhýka a slyšeli jsme postupně žlunu, strnada, skřivana a brhlíka. U Jinína jsme vyplašili káni, nad Sedlíkovicemi kroužil po obloze orel mořský, nad Otavou přeletovali morčáci. Na hřbitově v Jiníně jsme si ukázali dva druhy měkkýšů - vřetenatku obecnou a srstnatku chlupatou. Ve studánce u sv. Peregrina žije další drobný měkkýš, a sice svinutec běloústý. Našli jsme jej pak (spolu s uchatkou nadmutou) i v rybníčku v Sedlíkovicích.
Jak už jsme předem čekali, kolem řeky jsme tu a tam nacházeli zbytky stromů poražených bobrem. To už se za poslední dobu stalo u Otavy i Volyňky samozřejmostí. Pokud někdo přijde ve středu 26. 3. 2025 na besedu v rámci Zelených otazníků do sálu Šmidingerovy knihovny (od 18:00), dozví se od RNDr. Jitky Uhlíkové z AOPK ČR dosavadní zkušenosti na téma vyjádřené v názvu akce: „Je bobr škůdce, nebo pomocník?“ A z dalších pozvánek z programu ŠK na nejbližší týdny tou hlavní byla informace o další procházce s ŠK. Bude v úterý 1. 4. a povede ji Iva Formánková.
–ah-
Z Předních Zborovic přes Vlčiny do Strakonic – 7. 1. 2025
Historie našich procházek je už poměrně dávná (od roku 1997), a přitom se takřka nikdy nestalo, že bychom některou trasu opakovali. Sem tam na to došlo, ale v jinou roční dobu nebo s nějakou podstatnou obměnou. Pouze v případě cest z Radomyšle do Strakonic se chodí každý listopad, leden a březen po těch samých pěšinách, protože se jedná o sčítání kání a u toho je toto opakování záměrem. Dost často jsme na něj pozvali veřejnost, někdy i na všechny tři cesty ve stejném zimním období, přičemž někdo si vybral z nich jen jednu, někdo šel na všechny. Buď se pak divil, nebo naopak nedivil, že díky jinému počasí, partě a náladě byly tyto zážitky vždycky různorodé a že právě to porovnání bylo velmi zajímavé.
V úterý 7. 1. 2025 jsme si naplánovali zcela výjimečně cestu „přes kopírák“, a to i ve stejném ročním období. Zopakovali jsme si trasu z 9. 1. 2022 (viz zápis zde). V naší vzpomínce nám totiž splynuly dvě po sobě jdoucí akce v jednu a mysleli jsme, že posledně byla kvůli ledovému větru hodně nízká účast (6 osob) a že tedy opakování bude vítané. Až dodatečně jsme v zápisech z roku 2022 zjistili, že větrné počasí bylo až při únorové cestě do okolí Nebřehovic, což je od Vlčin na dohled. Právě z toho vyplynula naše záměna. Jak se ale ukázalo, omyl se nám nijak nevymstil a na srazu na nádraží se sešla velká skupina (17 osob), přičemž někdo byl nový, někdo si cestu zopakoval.
Dosud jsme s ohledem na zaměstnané mladší zájemce organizovali akce tak, aby vycházely na víkend. Protože ale dlouhodobě se zúčastňují skoro výhradně důchodci, změnili jsme od letoška termíny na úterní. A to jednou za dva měsíce, protože se budeme střídat s výlety pořádanými Ivou Formánkovou z hlavního pracoviště Šmidingerovy knihovny (z hradu). Bude-li to možné, bude se jednat vždy o první úterek v měsíci. Iva se bude zaměřovat hlavně na pohyb a na vlastivědu, Vilda (tedy Ing. Vilém Hrdlička) v naší přírodovědné části akcí, tak jako dosud, na poněkud pomalejší procházení krajinou, pozorování okolí a komentáře k němu. Délka tras bude obvykle kolem 10 km.
Až do pondělka 6. 1. byla na mnoha místech ledovka, pak se oteplilo a situace se zlepšila. Museli jsme ovšem počítat se stinnými místy v lese a s ušlapaným sněhem na pěšinách. Všichni dorazili v dobré obuvi a někdo i s hůlkami, navíc trasa byla krátká a šli jsme opatrně. Nejdříve jsme si zašli do vsi ukázat staré stavení, které bylo podle všeho dříve sýpkou, pak jsme přešli most a pozdravili jsme slavné památné lípy.
A ještě více pozornosti vzbudila alej jilmů na břehu Volyňky, která sice není chráněná, ale rozhodně by si to podle nás zasloužila. Vyhlašování přírodních památek je bohužel obtížná záležitost, a zdůraznili jsme tedy zásluhy těch, kdo prosadil ochranu u jiných stromů a lokalit. Mezi nimi vyniká vzpomínka na Ing. Miroslava Treybala (viz článek v časopisu Kompost č. 8/2020), na jehož kontě bylo takových úspěchů v našem regionu nejvíce.
Na příkladu jednoho z jilmů jsme si ukázali tzv. tlakové větvení, které je nebezpečné, protože v úzké skulině takového sevřeného „véčka“ je dřevo často postiženo hnilobou a ztrácí pevnost. Proto je dobré kontrolovat mladé stromy a včas tomu vhodným prořezáním předejít.
Vilda upozornil také na zaparkované staré auto, které je poblíž lip a jilmů už několik let k vidění, protože jde o značku Žuk, dnes už vzácnou. Přítomní pánové se s ním shodli v názoru, že jde o jednu ze zborovických památek, tak podobně, jako třeba starý zasloužilý most z roku 1913.
Zastavili jsme se i u kapličky a u knihobudky a vrátili jsme se pak k trati. Pokračovali jsme úvozem k vrchu Vlčiny. Cesta je lemována keři janovce metlatého, což je rostlina sice hezká, ale trochu problematická. Je nepůvodní a šíří se až příliš. Dobře se z ní dělají košťata, věnečky a košíčky a už jsme si to při jiných akcích ŠK (při schůzkách Ledňáčků) několikrát říkali a předváděli. V případě janovce si nemusíme vyčítat, že si z něj nařežeme a odneseme větve jako materiál, protože pro přírodu je to vlastně žádoucí.
V lese jsme mimo jiné viděli střízlíka obecného. Je to milý ptáček, drobný, a přitom se silným hlasem. Eva Legátová i Vilda našli každou chvíli nějakou zajímavost, a tak jsme se často zastavovali. Dbali jsme ale na to, aby nikdo neprochladl a aby zastávky neunavovaly. Všechno se stejně ukázat a zapamatovat nedá a při výletech jde spíše jen o představu o pestrosti přírodního života, než o to, abychom si určili všechny pozorované druhy.
Když jsme vyšli z lesa, otevřel se nám pohled na krajinu směrem ke Kapsově Lhotě. Jednou z možností by bylo jít k ní a pak přes Podsrp nebo přes Šumavskou. My jsme se dohodli, že dodržíme trasu uvedenou na pozvánkách a půjdeme přes Radošovice. Ještě dříve, než jsme vyrazili směrem k nim, jsme si ale krátce popovídali o strakonické rodačce Lucii Fríbertové (více viz článek v „Literárních zajímavostech“ na webu ŠK (zde). Tato nadaná a ve škole velmi oblíbená studentka bohemistiky a češtiny v komunikaci neslyšících, která se mimo svůj obor zabývala navíc i hudbou, výtvarným uměním, se bohužel stala jednou z obětí neštěstí, jehož výročí jsme si před několika dny (21. 12.) připomněli. Rodina a přátelé vydali před Vánoci sbírku „Vlčí poezie“ s ukázkami básní, které Lucie stačila napsat, a protože máme tuto knihu ve fondu ŠK, je možné si ji půjčit a přečíst. Ukázky najdete na webu Databáze knih (zde).
Řeč přišla i na další oběti střelby v budově Filozofické fakulty a bylo to, jak jinak, velmi smutné. Na webu FF UK (zde) je možné si vyhledat podrobnosti, pozastavit se nad tragikou té události i nad solidaritou pracovníků a studentů univerzity a také mnoha bezejmenných osob z řad veřejnosti.
Aby nám nebyla zima, slíbila jsem účastníkům část připravených ukázek poslat po výletě mailem. Charakteristiky jednotlivých osobností, které v osudný den na FF zahynuly, svědčí o jejich hezkých vlastnostech i o vřelém vztahu rodin a přátel k nim. Řečeno slovy Marka Orko Váchy, „v každém z nás jsou jiné krajiny, jiné možnosti věčnosti.“ Je dobré mít to na paměti. A taková sváteční setkání, jako byl náš novoroční výlet, jsou dobrou příležitostí se na chvíli vyvázat z běžných starostí a o něco více vnímat pocit sounáležitosti a zodpovědnosti za náš vztah k lidem i k okolí a za to, jak si kdo vedeme.
O soupis, co jsme při svém putování zaznamenali za druhy živočichů, se jako obvykle zasloužila Eva: viděli jsme mimo už zmíněného střízlíka obecného i sojku obecnou, strnada obecného, krkavce velkého, volavku bílou, kachny divoké a morčáky velké. Ze zástupců hmyzu Eva vyfotografovala střevlíka vrásčitého. U Volyňky jsme jako obvykle viděli stopy po činnosti bobra evropského.
K Volyňce jsme měli od Vlčin blízko, ale udělali jsme si zacházku k horolezecké stěně, která se nachází nad železniční tratí necelý kilometr jižně od radošovické zastávky. V Radošovicích jsme se rozdělili, jedna část skupiny si zvolila pohodlnější cestu po chodníku k Barvínkovu, druhá část zamířila k Volyňce. Bylo nám sice jasné, že tam budou obtížně schůdné zbytky ušlapaného sněhu, ale i tak jsme chtěli naši milou řeku pozdravit a potěšit se její blízkostí. Řeka nás odměnila příjemným šuměním a byl to hezký závěr našeho putování. Rozloučili jsme se na Barvínkově u Blatského rybníka, kde nám Vilda ještě povyprávěl několik zajímavostí z historie (o železničních vlečkách u trati, o testování opravených leteckých motorů za války atd.). Předali jsme také tip na čtyřdílné zajímavé čtení o strakonických zahrádkářských kolonií. Autorem je předseda naší ZO ČSOP Honza Juráš (viz Kompost č. 6/2021 a další tři čísla).
Další výlet je naplánován na úterý 4. 2. do okolí Hubenova a povede ho Iva Formánková. V březnu by měl následovat zase přírodovědný, a sice 4. 3.
–ah-, -el-
Seznam autorů: eLeg - Eva Legátová, ah - Alena Hrdličková.