Rok 2003.

    První letošní procházka s botanikem panem Václavem Chánem byla místo obvyklého úterý tentokrát ve středu, a sice 9.4. A tak nám naše setkání vyšlo náhodou na stejný den, jakým jsme zahajovali novou "sezónu" v loňském roce. Zatímco před rokem, 9.4.2002, jsme se vypravili za podléškami a sasankami na Ryšavou (viz zápis v souboru Botanik III), letos jsme se prošli po Podskalí. Bylo nás jen 12, protože ostatním se nechtělo do zimy. Sluníčko sice hezky svítilo, ale nedokázalo zahřát mrazivý vzduch ani nás, zvlášť když typické "botanické tempo" znamená víc stát na místě než být v pohybu. Pejsek Míša a tříletý Vašík ale ani tentokrát nechyběli a vůbec to byla moc hezká procházka.
    Sraz jsme měli u Domu dětí a mládeže na sídlišti Mír, odkud vede pěšina směrem dolů k řece. My jsme po ní ale nesešli, protože jsme se chtěli podívat na stromy rostoucí vpravo od ní. Dali jsme se proto horem podél pole a určovali jsme si podle pupenů všechny dřeviny, které jsme míjeli. Ze stromů to byl javor mléč a klen, dub, jasan a třešeň, z keřů trnka, bez šeřík, černý bez, střemcha a zimolez pýřitý. Bezy, střemcha a zimolez už mají spoustu lístků, trnky rostoucí ve stínu zatím neraší, ale na osluněných místech už se k tomu chystají. Podrobně jsme si ukazovali, jak se pupeny jednotlivých dřevin navzájem liší a co je pro který druh typické (viz přehled v souboru "Poznávání stromů a keřů v době, kdy jsou bez listí"). Všímali jsme si i kůry, zbytků loňského listí, stopek po plodech, atd.
    Pan Chán nám vyprávěl také o tom, k čemu se které dřevo nejlépe hodí. Z jasanu se například vyráběly lyže, z tisu luky. U některých hradů dosud tisy rostou, protože tam byly kdysi vysazeny. U hradu Netřeb je dokonce celý tisový háj. V našem okolí se zachovaly staré tisy např. u Lhenic.
    Ukázali a pojmenovali jsme si všechny kopce, které byly v dohledu: zleva Kuřidlo, Tisovník, Holý vrch s Ryšavou v pozadí, Šibeniční vrch a Hradec. Ptali jsme se pana Chána, z čeho jsou zbytky jakéhosi podstavce na Holém vrchu, a dověděli jsme se, že tam Pošumavská jednota kdysi chtěla stavět rozhlednu, jenomže z toho pak sešlo.
    Došli jsme k chatám, u kterých jsme na záhonku viděli fialky a ještě jednu nápadnou fialovou květinu. Pan Chán nezná pěstované rostliny tak dobře jako divoké, a tak si nebyl jistý v určení druhu. Pravděpodobně to byla ladoňka zářící. Na palouku kolem chat se vyskytuje zvláštní druh pampelišky, který se pozná podle drobného květu a později podle načervenalých semen. Jmenuje se latinsky Erythrosperma a vyhovují mu sešlapávané trávníky a okolí cest. Zatím ale ještě nekvete. O kousek dál jsme si ukázali listy dosud nerozkvetlého orseje a vlaštovičníku. Rostly pod akátem. Není mnoho květin, které dokážou pod akáty přežít, protože tyto nepůvodní (jihoamerické) stromy nepříznivě ovlivňují složení půdy ve svém okolí. Např. v údolí Vltavy, kde bylo kdysi vysazeno mnoho akátů kvůli zpevnění břehů, byla tímto zásahem místní květena silně poškozena.
    Od chat jsme se dali dolů po pěšině směrem k řece. Cestou jsme minuli mladou planou hrušeň, kterou jsme poznali podle větviček s jakoby shrnutou kůrou (podobnou, jako mají matečníky na jabloních) a podle toho, že některé výhonky se odkláněly od větve v pravém úhlu a měly na konci špičku. Říká se jim kelce a rostou i na planých jabloních. Proti proudu ramene Otavy, obtékajícího ostrov, jsme došli k další hrušni. Byl to starý sehnutý strom, který ještě nedávno rostl poblíž kamenného jezu. Zbyl po něm padlý kmen, z něhož byla většina odříznuta a malá část byla ponechána na místě. Kořeny byly vyvrácené, ale některé zůstaly v zemi a strom se zmladil. Z tzv. adventivních  pupenů vyrostlo několik mladých výhonků.   Ukázali jsme si také krásný statný buk, vysoký a silný topol bílý (velikostí podobný buku, ale mladší, teprve šedesátiletý - topol je totiž rychle rostoucí druh), rozkvetlý žlutý orsej a podobně vyhlížející křivatec (ten má ale méně výraznou barvu a liší se i špičatými úzkými listy a stejně úzkými okvětními lístky), hluchavku nachovou, listy kuklíku, lípu, hezky olistěný keř podobný meruzalce, olši a lísku. Líska měla už malé lístečky. Zatímco olše ještě nepráší, líska rozkvetla už před několika dny.  Některé jehnědy ale pomrzly, protože jsou teď hodně studené noci. Staré vrby, které dříve rostly podél břehu, byly zničeny při loňské záplavě. Povodeň připomínají i podemleté břehy, nánosy písku a oblázků,  poškozená cesta,... Hodně se toho už uklidilo, ale zbytky náplav na březích i ve větvích stromů jsou ještě vidět na každém kroku. I když se toho tolik změnilo, rozkvetlý modravý pupkovec jsme našli na stejném místě, kde vždycky býval (po pravé straně cesty blízko padlé hrušně). Po podbílku šupinatém jsme ale pátrali marně.
    Po kamenném jezu jsme přešli na ostrov, kde jsme si ukázali fialový devětsil. Rostlo ho tam velké množství a byl právě rozkvetlý. Hodně poupat bylo ale zničeno mrazem. Vedle cesty jsme našli také podběl, ale jen jediný kvítek. Kdybychom si chtěli podběl nasbírat a nasušit na léčivý čaj (proti kašli), museli bychom si najít místo s hlinitou půdou, protože tam se vyskytuje hojně. Pan Chán ví např. o jednom takovém nalezišti u Čejetic - dříve tam bývala cihelna.
Na ostrově rostou topoly, ale u těch jsme se nezastavovali, protože už bylo dost pozdě. Další druhy dřevin jsme si ukázali až cestou domů, když jsme znovu procházeli sídlištěm Mír. U zdi kulturního zařízení U Mravenčí skály roste brslen a tavolník, v Mládežnické ulici je živý plot z rozkvetlé zlatice (říká se jí "zlatý déšť", ale správně tento název patří štědřenci). Mohli jsme obejít celé sídliště a ukázat si ještě dřišťál, ptačí zob, osiku, javor jasanolistý atd., ale na to už nám nezbyl čas. Příště se chystáme do Štěkně, ale datum jsme si zatím nedomluvili. Hodila by se některá sobota nebo neděle, abychom se stihli podívat i do zámku (pan Chán nám návštěvu vyjedná s řádovými sestrami).
    Připomnělli jsme si také možnost přihlásit se na celodenní autobusový zájezd do Brd, který organizuje profesorka L.Leischnerová ze strakonického gymnázia. Odjíždí se v sobotu 26.4. v 7.30 od budovy ČSAD, předpokládaná cena zájezdu je do 150,- Kč.
    Začátkem května bychom se rádi podívali na hořce do Rovné. Mladší účastníci by mohli jet na kole, ale pro ostatní by bylo potřeba zajistit dopravu autem, protože autobusové spojení je špatné a z vlaku bychom to měli daleko. Kdo by měl možnost přijet autem, může se o tom domluvit s panem Chánem (tel. 383   325169) nebo v knihovně Za Parkem (bývalá knihovna Mír přestěhovaná z ulice Kosmonautů do domu na rohu Husovy a Želivského ulice - tel. 383 323021).

    V úterý 13.5.2003 jsme se v počtu 13 osob vypravili k nalezištím vzácných rostlin do Rovné. Pan Chán nám už o nich mnohokrát vyprávěl, ale kvůli špatnému autobusovému spojení jsme se tam zatím nedostali. Vždycky jsme si předem naplánovali, kdo z nás by mohl jet autem a nabídnout dalším zájemcům svezení, pak jsme hlídali, kdy co rozkvete, mezitím se změnily okolnosti a někteří řidiči museli účast odřeknout, zkrátka jsme pokaždé měli smůlu. Letos jsme tedy raději na dobu květu nebrali ohled, jen abychom měli jistotu, že aut bude dost. Někteří z nás se chystali jet na kole a těšili se na to, ale to nám nakonec překazil déšť, takže jsme jeli jen auty. Ze změny počasí jsme i tak měli radost, protože jsme si ji po dlouhé době sucha už všichni přáli.
    Obec Rovná se nachází 4 km od Strakonic směrem na severovýchod. Chráněné přírodní památky jsou tam hned dvě, a sice u Dolejšího rybníka (naleziště hořce jarního) a na vrchu Sedlina (naleziště vstavače bledého). Nejdříve jsme zamířili k Sedlině, kam vede od rybníka cesta mezi loukami a lesíky. Přestalo pršet, a tak jsme po levé straně dobře viděli Nebřehovický vrch, Podsrp, Holý vrch, Jaslov, Hradec a Ostrý a vzadu na obzoru vykukoval i Boubín. Asi 2 km od nás svítila na dálku bílá kaplička, kolem které bychom došli do Domanic.
     Na pravé straně nám výhled do krajiny zacláněl zalesněný vrch Chlum a vršek Zbuš. Jsou to kopce vápencové, což jsme poznali nejen podle lomu se starou vápencovou pecí, ale i podle výskytu vápnomilných rostlin. Našli jsme např. fialově kvetoucí vítod, což je stoprocentní ukazatel výskytu vápníku. V lomu jsme obdivovali bílé květy sasanky lesní, které mají ve srovnání s květy známější a rozšířenější sasanky hajní dvojnásobnou velikost. Pan Treybal nám vyprávěl, že dříve zde bylo těchto krásných rostlin ještě více a v jednom roce jich vykvetlo tolik, že vytvořily souvislou bílou plochu a vlnily se ve větru jako zčeřená vodní hladina. Ukázali jsme si také žlutě kvetoucí pryšec chvojku. Poblíž jsme viděli zvláštní útlé rostlinky, které se nevětvily ani nekvetly. Jejich drobné lístky byly u země zelené a čím blíže k vrcholku, tím více měla jejich barva žlutavý nádech. Byl to také pryšec chvojka, přičemž jeho změněná podoba byla způsobena napadením určitým druhem plísně. Je to poměrně častý jev, proto je v některých atlasech u pryšce chvojky dvojí vyobrazení.
    Cestou k Sedlině jsme si určili ještě trávu válečku prapořitou, listy pcháče rolního, modrý zběhovec ženevský, zatím nekvetoucí okoličnatku srpek, kozinec sladkolistý, atd. Z dřevin jsme kromě borovic potkávali hlavně modříny a trnky. Našli jsme také rozkvetlý zimostrázek alpský, který známe z našich výprav na Ryšavou.
     Po levé straně mezi naší cestou a  Dolejším rybníkem jsme viděli vrby, mátu dlouholistou a také porost rákosu, protože dříve v těchto místech býval ještě jeden rybník. V těchto rákosinách pravidelně hnízdí dravec moták pochop. Na chvíli jsme ho i zahlédli, když nad námi přeletěl. Viděli jsme ho ale z dálky, a tak jsme si s určením nebyli jisti. Slyšeli jsme hlas budníčka, brhlíka, bažanta, strnada a dalších ptáků, viděli jsme letět kachnu kopřivku. V mokré trávě lezlo tolik plžů, že jsme se jim tak tak vyhýbali - a to jsme to přitom měli ulehčené díky čtyřem dětem, které s námi byly. Všechny, včetně tříleté Alenky, na ně dávaly pozor, hlásily nám je nebo je odnášely z cesty. Určili jsme si páskovku keřovou, hlemýždě zahradního, slimáka popelavého, plzáka hnědého a hlavně suchomilku obecnou, typickou pro místa s vápencovým podložím.
    Na vrchu Sedlina je jediné naleziště vstavače bledého v celých jižních Čechách. Ukázali jsme si ho ale jen na fotografii, protože zatím ještě nekvete a zdá se, že letos nepokvete vůbec. Vstavač je rostlina, která žije přibližně 15 let a mladé rostliny nekvetou. Dalším omezením jeho šíření je to, že se mu daří jen na místech s výskytem určitého druhu hub v půdě. Vadí mu zastínění, proto ochranáři každý rok na konci zimy odstraňují na bývalé pastvině na vrcholu Sedliny semenáčky náletových dřevin, aby nedošlo k zalesnění palouku a udržely se takové podmínky, jaké byly v době před zrušením pastvy. Odhrabávají se také vrstvy suchého listí, protože palouk je nyní již ze všech stran obklopen vysokými duby a javory. Na jaře ochranáři hledají místa, kde vstavače vyrazily, protože si jednak dělají o jejich stavu záznamy, jednak nad ně umisťují malé dřevěné ohrádky pokryté pletivem. Tím je chrání před okusem - zvěř je totiž vyhledává, a to ne jako potravu, ale pro jejich narkotické účinky.
    Vrátili jsme se na louku za Dolejším rybníkem, což je také bývalá pastvina. Našli jsme tam jiný druh vstavače a viděli jsme ho v květu. Má růžovou barvu a jmenuje se prstnatec májový. Kdybychom se vypravili na Blatensko na lokalitu u rybníka Kovašín ( východně od silnice spojující Bratronice a Nahošín),   přesvědčili bychom se, že se tam vyskytuje ve velkém množství a že je to nápadná statná rostlina. Na stanovišti u Rovné vyrostl letos vlivem sucha nižší a slabší, než by měl být. Určili jsme si také pryskyřník prudký, biku (lidově se jí říká kominíček), kontryhel, šťovík a jiné běžně známé luční rostliny. Měli jsme radost, že jsme našli i kohoutek, protože tuto dříve častou květinu   vídáme už jen zřídka.
    Naším hlavním cílem byly dvě malé ohrádky, kde tak tak přežívá několik posledních hořců jarních. V době, kdy se zde ještě pásl dobytek, husy a kachny a kdy měli místní kluci na pastvině fotbalové hřiště, bývalo tu na jaře hořců až modro. Nejvíc jich rostlo právě na hřišti kolem branek, protože hořec potřebuje stanoviště s nízkou vegetací a s ploškami zraněné půdy, na kterých se mohou uchytit semena. Dobytek vypásal trávu a zraňoval půdu kopyty, ale po zániku pastvy se podmínky pro růst hořců prudce zhoršily a navíc místní družstevníci pohnojili pastvinu močovinou, aby na ní sklidili více trávy. Stalo se to v době, kdy už bylo území prohlášeno jako chráněná přírodní památka a kdy se na něm hnojit nesmělo. Ochranáři na tuto chybu upozornili, ale přesto se příští rok totéž opakovalo znovu. Byl učiněn pokus rozmnožit hořce tkáňovou metodou a vysadit je poblíž těch, které se zachovaly, takže loni pan Treybal napočítal asi 100 kvetoucích rostlinek. Letos jsme jich našli ani ne 10 a navíc poupata měla hnědou barvu a asi ani pořádně neodkvetou. Byl to smutný pohled a smutné je i pomyšlení na to, kolik rostlinných a živočišných druhů je vlivem činnosti člověka kriticky ohroženo. Tento druh hořce se např. v celé naší republice vyskytuje už jen na třech malých lokalitách - v Rovné a na dvou místech v oblasti Jeseníků.
    Kromě hořce se poblíž Dolního rybníka vyskytuje ještě jiná vzácná rostlina, kterou jsme si také ukázali. Patří mezi bahenní pampelišky, kvete dříve než smetanka lékařská a liší se od ní tvarem listů a také tím, že  zákrovní listeny jsou přilehlé (u smetanky odstávají). Lokalita u Rovné je co do výskytu této pampelišky jedna z nejbohatších v Čechách.
     Na samém konci našeho výletu jsme si ukázali zvláštní druh kapradiny - hadí jazyk. Vypadá spíš jako květina, protože má list podobný jitrocelovému. Až když se člověk sehne a podívá se zblízka, spatří u zeleného listu jemný zelený klásek. Ještě nikdy jsme takovou kapradinu neviděli a moc se nám líbila. A tak je to na každé naší procházce, že nás příroda překvapí něčím novým a podivuhodným...

    V úterý 27.5.2003 jsme se sešli v počtu 20 účastníků u hradu, abychom se podívali k Volyňce. Byli jsme tam společně už vícekrát, naposled 24.4.2001 (viz zápis v souboru Botanik II).
    První rostlinu jsme si určili hned na místě srazu, protože rostla na kraji chodníku. Byla to řeřicha rumní, kterou můžeme vídat u zdí, na rumištích apod. Má drobný květ i listy a vypadá nenápadně, při rozemnutí má ale výraznou řeřichovou vůni. U parkoviště mezi hradem a drachkovskou silnicí jsme viděli růžově kvetoucí kakost smrdutý a zatím nerozkvetlý pelyněk černobýl a měrnici černou. To jsou také druhy, které si můžeme zapamatovat podle čichu. Poznali jsme je ale i podle listů, stejně jako odkvetlou hluchavku bílou, nerozkvetlý lopuch, zlatobýl kanadský, heřmánkovec, svízel přítulu nebo bolševník obecný. O hluchavce nám pan Chán řekl, že v naší krajině původně nerostla, ale byla sem už v pravěku zavlečena člověkem.
    Správně jsme určili listy dvou druhů pcháče, ale s bližším zařazením nám musel pomoci pan Chán. Ukázal nám, který z nich je pcháč rolní a který obecný. Naše babičky chodívaly na jaře vyrýpávat mladé pcháče z osení, protože by jim při sklizni bylo nepříjemné brát tento pichlavý plevel do rukou spolu s obilím.
    Z kvetoucích rostlin jsme si určili žlutý starček obecný, kuklík městský, hulevníkovec lékařský, tolici dětelovou a pryskyřník plazivý, fialový kostival lékařský a o kousek dále tutéž rostlinu s květy čistě bílými. Všechny nás to překvapilo, ale pan Chán nám řekl, že u kostivalu není albín zase tak velkou výjimkou.  To už jsme šli podél zídky, která lemuje hradní příkop. Mezi silnicí a zídkou rostl hojně také drobný bíle kvetoucí rožec. Je podobný ptačinci, ale při pohledu zblízka jsou na jeho lodyze vidět jemné chloupky. Bíle kvete také nápadná vysoká okoličnatka kerblík lesní.
    Z travin jsme si ukázali lipnici smačknutou, srhu říznačku, jílek vytrvalý a sveřep měkký.Nejhojnější ale byla v okolí hradního příkopu vysoká tráva podobná sveřepu, kterou neuměl přesně určit ani pan Chán. Jedná se o nějaký zavlečený druh, který se nyní v naší krajině rozšířil, ale dříve se tu nevyskytoval.
    Po chvíli chůze jsme přešli silnici a odbočili vlevo směrem k Blatskému rybníku. Už na dálku jsme poznali bílé květy knotovky, známý nám byl také jetel luční, rozrazil rezekvítek ("bouřka"), česnáček nebo listy vratiče. Kdo si nebyl s určením vratiče jist, pomohl si osvědčeným způsobem - rozemnul list v prstech a přičichl. Nápadné velké listy má také bělotrn, ale ten poznali jen někteří z nás. Také krtičník hliznatý nám musel pan Chán určit, i když název si pamatujeme z jiných procházek (viděli jsme ho např. na hrázi Pilského rybníka). Oba tyto druhy jsou zatím před rozkvětem, a tak není rozpoznání tak snadné.   Totéž se dá říci o kapustce nebo o hrachoru hliznatém. Strmobýl lysý nikdo z nás (kromě pana Chána, studenta Radima a paní učitelky Černíkové) nepoznal ani podle květu, protože není běžně k vidění, ale název nám byl povědomý. Tak je to s mnoha rostlinami, že je neumíme určit, ale některá zvláštní nebo legrační jména nám v paměti uvíznou. Takový švihlík krutiklas je vzácná a víceméně neznámá květina, ale koho by při listování v atlasu takový název nezaujal? Kdo chodí do knihovny Za Parkem (pobočka Šmidingerovy knihovny), může si zrovna v těchto dnech svoje znalosti botanických názvů vyzkoušet - v dětském oddělení pobočky jsou totiž každý týden vyvěšeny nové soutěžní otázky (ty staré se schovávají a lze se k nim vrátit) a nejnovějším úkolem je odhadnout, které z 20 jmen rostlin jsou skutečné a které vymyšlené.
    Stromů jsme si tentokrát moc nevšímali, protože jsme potkávali samé známé druhy - např. javor mléč, jasan nebo hloh. Na dálku na sebe upozorňovaly akáty, protože zrovna kvetly a silně voněly. U Blaťáku jsme narazili na neznámý keř, který bychom podle květů odhadovali na tavolník, podle listů na kalinu. Proto nás rozesmálo, když jsme se od pana Chána dověděli jeho název - tavola kalinolistá. Na zemi jsme viděli spoustu jilmových semínek - jilm totiž velmi brzy kvete, takže plody dozrávají už na konci jara. Každé semeno má kolem dokola křidélko, které je nejdříve světlezelené a u zralých plodů hnědavé.
    Gymnasista Luděk nás upozornil na kapradinu puchýřník a na sleziník routičku. Viděli jsme i kapraď samec a dva druhy přesličky.
    Přišli jsme na cestu, která vede mezi Blaťákem a zahrádkami, takže jsme mezi planými rostlinami začali potkávat i pěstované druhy, které mezi ně "utekly". Na břehu rybníka např. rostly nápadné srdcovité listy, jaké má ďáblík bahenní. To je přírodní druh, který by se ale zrovna u rybníka na kraji města normálně nevyskytoval.
    Moc se nám líbily hráškově zelené válečkovité květy ostřice pašáchoru. Viděli jsme je ale jen na jednom místě, zatímco běžnější ostřici chlupatou jsme během procházky potkali několikrát. Další rostlina, kterou jsme na břehu rybníka viděli, měla výrazné listy, bělavá poupata a byla nápadná i vysokým vzrůstem. Byl to tužebník jilmový. Ještě jsme si určili merlík bílý a už jsme museli od rybníka odejít, protože čas pokročil a k Volyňce jsme se pro samé zastavování zatím moc nepřiblížili. Mezi zahrádkami jsme šli rychleji, i když s určováním rostlin jsme nepřestali. Viděli jsme např. svízel povázku, huseníček, heřmánek pravý, pampelišku chlupatou (podle novějšího názvosloví se jmenuje máchelka), vrbinu, keř zimolez tatarský, trávu ovsík vyvýšený, aj. Dívali jsme se i přes plot, kde kromě zahradních květin rostly i druhy známé z přírody - např. šípatka (ve vodě) nebo třemdava. O třemdavě nám pan Chán řekl, že její velké růžové květy vylučují za horkých dnů vznětlivé páry a není radno se k nim přiblížit např. se zapálenou cigaretou. Také je potřeba dávat pozor na přímý styk květů s pokožkou, protože může dojít k silnému podráždění.
    U poslední zahrádky jsme se zastavili a nejraději bychom tam strávili celý zbytek večera, protože za plotem běhaly dvě fenky, jeden pes a devět krásných štěňátek. Nakonec jsme se přecejen vydali po pěšině směrem k Mutěnickému jezu, ale z dětí nám zůstal jen malinký Honzík na kočárku - ostatní zůstaly u štěňat a botanika pro ně přestala existovat. Vyzvedli jsme si je až při návratu domů, protože jsme šli stejnou cestou. Moc daleko za jez jsme podél Volyňky už stejně nedošli, protože bylo opravdu pozdě. Stačili jsme si určit ještě krabilici mámivou, mátu dlouholistou, knotovku červenou (tady zatím nekvetla, ale v lese V Holi už kvete), křehkýš vodní, vzácný bodlák lopuchovitý, skřípinu, svízel křížatý (podle nového názvosloví se mu říká svízelka chlupatá), večernici vonnou aj. Ze stromů nás nejvíce zaujal topol bílý s nápadnými plstnatými listy. Nejčastějším stromem na této části cesty byla vrba, a sice jíva, vrba křehká a vrba červená.
    Bylo příjemné vlahé počasí, a tak se nám nechtělo pospíchat a i na zpáteční cestě jsme se pořád u něčeho zastavovali, povídali jsme o všem možném, střídali jsme se u Honzíkova kočárku, zkrátka to byl pravý májový večer plný dobré nálady. Další procházku jsme si smluvili hned na příští týden - na středu 4.6. Sejdeme se v 16.30 na nádraží a podíváme se k tůním u Hajské.

    Ve středu 4.6.2003 se nás sešlo na srazu u nádraží jen 10, protože bylo už několikátý den úmorné horko. Omluvil se i pan Chán, a tak nás vedl jeho nadějný žák, student průmyslovky Radim Paulič. Vydatně mu pomáhala paní Černíková, která učí na ZŠ Dukelská přírodopis, a pan Račan, který je učitelem na druhém stupni zvláštní školy.
Horko a sucho mělo pro nás tu výhodu, že jsme kolem tůní nemuseli čvachtat v mokru. Jinak nám ale letošní předčasné léto žádnou radost nedělá, protože máme na paměti dávné znalosti našich předků o prospěšnosti jarní vláhy a kromě toho i zkušenost z posledních let, že takové extrémy v počasí nepřinášejí nic dobrého.
    Snažili jsme se dojít co nejrychleji do Hajské, abychom se tam pak mohli zdržet a pořádně si chráněnou oblast prohlédnout. Pořád jsme se ale po cestě zastavovali, protože jsme každou chvíli zahlédli něco zajímavého. Nebylo divu, protože jsme šli přes pískovnu a pak po pravém břehu Otavy. Hodně druhů rostlin, které jsme potkávali, jsme už znali z jiných procházek, např. škardu, mléč, sveřep, mydlici, bělotrn, hvězdník, svízel, vratič, turan, čičorku, starček, jetel zaječí, hadinec, konopici, srpek, ovsíř, hluchavku skvrnitou, bodlák lopuchovitý, merlík, rdesno blešník, rukev, mochnu husí, heřmánek terčovitý apod.      Některé druhy jsou typické právě pro tyto končiny (např. trýzel nebo pupalka), ale ty jsme si už také zapamatovali, protože jsme pískovnu, Starou řeku i místa mezi Otavou a tratí s panem Chánem už dříve navštívili (viz zápisy  z 6.6.2000 a 11.6.2002 v oddílech Botanik I a II).
    Pamatovali jsme si i místo, kde se od řeky odbočuje k tůním. Je to těsně za pozemkem s bílou zahradní chatou, který se nachází asi 2 km od Strakonic. Zahrada je obehnaná dřevěnou ohradou, za ní je palouk a sloupy elektrického vedení. Šli jsme po pěšině mezi paloukem a porostem vysokých kopřiv, travin apod. a dívali jsme se, kde začíná nenápadná prošlapaná stezka. Po několika metrech jsme ji našli a měli jsme vyhráno. Zavedla nás k první tůni a pak i k dalším a byli bychom po ní došli až do Hajské, ale těsně před vesnicí nás zastavila mokřina. Ve snaze ji obejít jsme se dostali k poli a po jeho okraji jsme došli zpátky k řece.
    Naši minulou návštěvu tůní s panem Chánem jsme podnikli také v červnu (viz zápis z 20.6.2001), takže jsme už předem věděli, že kolem první tůně pokvete spousta žlutých kosatců. Nebylo to tedy takové překvapení, jako tenkrát, ale i tak jsme měli  znovu stejný pocit, že jsme se rázem ocitli v jiném světě. Zase to kolem vonělo puškvorcem, zase se ozývalo kuňkání a skřehotání žab (kuněk a skokanů).  Dokonce jsme v jedné z malých tůněk viděli plavat užovku. Chyběly nám jen bílé kvítky vodní rostliny žebratky, kterých jsme minule viděli celé záplavy. Tentokrát jsme žebratku sice našli také, ale jen její listy. Poznají se snadno, protože připomínají rybí kostřičky. Nápadné jsou také kulaté listy voďanky žabí, žluté kvítky bublinatky přehlížené a drobné lístečky okřehku trojbrázdého, které na jedné z tůní pokrývaly skoro celou hladinu. Na březích rostla vrbina (zatím nerozkvetlá), dvojzubec, smolnička, křehkýš, sítina, ostřice, skřípina lesní, prstnatec májový a také suchopýr - nápadná rostlina s typickými bílými chomáčky, která se dříve u Hajské nevyskytovala a asi sem přišla loni s velkou vodou. Jiné připomínky záplav jsme ale ani nepozorovali -  pro prostředí mokřin, tůní, lužních lesů apod. jsou takové události přirozeným a užitečným jevem, když ovšem nepočítáme znečištění chemickými látkami.  Na polích, kde se pěstuje obilí (což jsou vlastně stepní rostliny), si nemůžeme přílišné mokro dovolit, ale je mnoho takových území, kde se v minulosti provedlo odvodnění zbytečně. Také zcelování lánů, narovnávání toků, zničení původních luk a pěstování nových druhů píce, atd. - to vše bylo sice myšleno dobře, ale přineslo to více škody než užitku.
    Všímali jsme si také vodních měkkýšů - viděli jsme terčovníka vroubeného, plovatku bažinnou - černou a plovatku bahenní. Na březích jsme našli zemounka lesklého, jantarku obecnou, vlahovku narudlou a plamatku lesní. Ze zástupců hmyzu jsme se setkali s šidélky, motýlicemi, vážkami, klínatkami aj., mezi hlasy ptáků jsme rozeznali mimo jiné i vzácnou žluvu hajní.
Mrzelo nás, že s námi tentokrát není pan Chán, ale jinak se nám procházka moc líbila. Navíc se k večeru přecejen trochu ochladilo, a tak se nám cestou domů po břehu řeky dobře šlapalo. Horko bylo zase až v ulicích města, i když bylo už půl deváté.
    Před prázdninami nás čeká ještě výlet do Štěkně. Už jsme tam jednou společně byli, ale tentokrát máme domluvenou i prohlídku zámku, a tak místo ve všední den pojedeme v něděli 15.6., abychom měli na všechno dost času. Sraz bude ve 12.50 před nádražím ČD.

    V neděli 15.6.2003 jsme v počtu 9 účastníků vyjeli ve 13.03 vlakem do Čejetic, odkud je to asi 2 km do Štěkně. Měli jsme tam předem vyjednanou návštěvu zámku, proto jsme se po cestě nechtěli moc zdržovat a rostliny jsme si ukazovali jen namátkou. Na chvíli jsme se ale zastavili na zahradě čejetické mateřské školy, protože jsme šli okolo a pan Chán nám tam chtěl ukázat bustu archeologa Dubského. Kdo o ní neví, těžko si jí z ulice všimne, protože je na nenápadném místě a ztrácí se v okolní zeleni. Stojí obrácená  směrem k sousednímu domu, protože právě v něm Bedřich Dubský několik let bydlel. Pan Chán nám o něm s úctou vyprávěl, s jakým citem dokázal v krajině odhadnout pravděpodobné umístění archeologických památek, kolik cenných nalezišť takto objevil a kolik vlastních prostředků na hledání vynaložil.
    Při přecházení Otavy jsme se dověděli, že v padesátých letech na tom místě náhle spadl most i s autem, které přes něj právě přejíždělo. Podrobnosti si pan Chán už nepamatoval, ale říkal, že řidiči se tenkrát asi nic nestalo. Pod mostem jsme viděli poletovat motýlice a byl na ně shora hezký pohled. Na břehu jsme si ukázali velké bílé květy opletníku plotního a o kus dále v příkopu kopřivy zamořené cizopasnou rostlinou kokoticí. Procházeli jsme mezi loukami, na jejichž místě kdysi bylo několik rybníků. Aleje dubů, které se kolem Štěkně táhnou na všechny strany, byly vysázeny v době knížete Windischgrätze a slouží jako větrolamy. Rovinatá krajina, odlišná od blízkého okolí Strakonic, je už součástí Českobudějovické pánve.
    Na vlhčích místech jsme často potkávali bíle kvetoucí tužebník jilmový, který patří mezi léčivé rostliny. Viděli jsme také žluťuchu, která bývala na lukách v okolí Otavy dříve velmi hojná. Na kraji Štěkně jsme správně rozpoznali růžovofialový bodlák lopuchovitý, protože nám ho pan Chán už mnohokrát ukazoval na různých místech kolem Strakonic. Určili jsme si také sléz přehlížený, jetel prostřední, knotovku, diviznu a škardu. O škardě jsme se dověděli, že se v čerstvém stavu nesmí dávat králíkům. Z trav jsme našli lipnici, sveřep měkký, jílek, bojínek, ale nejvíc se nám líbila poháňka hřebenovitá, která má zvláštní tvar klásku.
        Když jsme byli asi v polovině cesty od okraje městečka k zámku, míjeli jsme po levé straně domek, odkud pocházela manželka pana Chána a nyní jej jako rekreační chalupu užívá jeho dcera. Pamětní deska připomíná, že v letech 1909 - 1918 zde každoročně pobýval od jara do podzimu Karel Klostermann. Dům byl v té době nový a patřil  rodině Velánových. Majitelé bydleli v jedné místnosti a všechny ostatní pronajímali. Spisovatel přijížděl s celou rodinou, se psem a v době války dokonce i s hejnem slepic. Není náhoda, že si našel letní sídlo právě ve Štěkni - znal toto městečko z mládí, kdy zde po dobu dvou let s rodiči bydlel.
    Došli jsme k bývalému lihovaru, na jehož komíně hnízdí čápi. Nedaleko od něj jsme zatočili  ke schodům, které vedou nahoru k zámku. Po levé straně jsme z nich měli hezký výhled na faru, vpravo jsme míjeli sokolovnu, která je opuštěná a chátrá. Nezapomněli jsme na botaniku, a tak jsme si ukázali aspoň rozkvetlou kapustku, odkvetlou krabilici, kapradinu puchýřník (mezi kameny v zídce) a už úplně seschlý kerblík třebuli, který kvete v dubnu a máme ho v paměti z loňské vycházky (viz zápis z 16.4.2003).
    V zámku nás přivítala řádová sestra Helena Vaňková. Omlouvala se, že není zkušenou průvodkyní a zaskakuje za nepřítomnou sestru Cyrilu, ale my jsme byli s prohlídkou velice spokojeni a byli jsme rádi, že jsme se s milou a ochotnou sestrou Helenou seznámili. Prošli jsme jednotlivé místnosti, ukázali si nástropní malby s antickými náměty, obrazy ze života svatého Stanislava a Aloise (oba byli příslušníky jezuitského řádu a oba zemřeli ve velice mladém věku), obrazový cyklus připomínající Marii Wardovou, zakladatelku řádu anglických panen, obdivovali jsme krásné palmy, rozkvetlé klivie a jiné rostliny v květináčích na chodbách, nahlédli jsme i do pokojů určených pro hosty. Ubytování na zámku není příliš drahé (120 Kč na osobu) a je možné si domluvit i stravování. Odevšad je krásný výhled do parku a z některých oken i daleko do písecké krajiny. Dostali jsme se i do kaple, která je nyní opravená a vybavená novým nábytkem. Všechny moderní prvky jsou velice citlivě sladěné s historickým interiérem, takže působí vkusně a nenásilně. A i tady jsme se potěšili krásnými květinami - tentokrát to byla výzdoba z červených a bílých růží.
    Po prohlídce zámku se někteří účastníci rozloučili, protože chtěli jet domů dřívějším vlakem (v 16.11 ). My ostatní jsme si ukázali ještě rodný dům skladatele Spilky (ale jen na dálku), prošli se po parku a kolem řeky a vrátili jsme se až v 18.09 hod.
     Všude jsme nacházeli kolonie ploštic růměnic a někteří z nás jich tolik pohromadě viděli poprvé v životě (když ovšem nepočítáme známý obrázek z knížky Ferda Mravenec...). U vody jsme mohli znova pozorovat motýlice, tentokrát pěkně zblízka. Z rostlin jsme si určili čičorku, bršlici, zvonek broskvolistý a jiné celkem běžné druhy, u řeky poblíž jezu jsme ale našli i vzácný růžovofialový hrachor horský. Tento druh v jižních Čechách divoce vůbec neroste, ale na některá místa byl zavlečen s travním osivem.
     Zvlášť dobře se nám botanizovalo v jahodištích a pak cestou na vlak jsme si utrhli i pár prvních třešní. Poděkovali jsme panu Chánovi za všechny jarní a letní procházky, a protože nám před odjezdem vlaku zbylo trochu času, zastavili jsme se v čejetické hospodě Na Králce na sklenici piva. Pan Chán nám vyprávěl o výzkumných cestách s kolegy z botanické společnosti, při kterých se s posezením u piva počítá se stejnou vážností jako s ostatními body vědeckého programu. Povídali jsme si i všelijaké historky z cestování, bylo nám veselo a měli jsme radost, že se nám povedlo náš výlet i celou sezónu tak hezky zakončit. Na prázdniny žádné akce nechystáme, ale kdo by měl zájem, může se s panem Chánem domluvit individuálně.
S dalšími společnými procházkami počítáme na podzim, tak jako v minulých letech. A už teď se na ně těšíme.

    První procházka po letošním mimořádně horkém a suchém létě se konala v úterý 9.9. a sešlo se nás asi 25.  Za cíl naší cesty jsme si vybrali Šibeniční vrch, kde jsme společně ještě nikdy nebyli. Sraz jsme měli před restaurací Ráj a nejdříve jsme prošli ulicí Dubského, kde jsme si ukázali několik vzrostlých habrů. Rostou tam již řadu let a stříháním jsou udržovány tak, aby se příliš nerozkošatěly a nevadily obyvatelům blízkého domu. Leckde můžeme vidět i habrové živé ploty, protože tento strom snáší sestříhávání velice dobře.   Habr je náš původní druh, ale na Strakonicku se kromě vysazených jedinců nevyskytuje. Od zátavského mostu (nedaleko Písku) na východ ho již můžeme najít volně v přírodě.
    Na konci Dubského ulice jsme obešli garáže a pokračovali po pěšině vedoucí nad Šmidingerovou ulicí směrem k ulici Radomyšlské. Hned na začátku jsme si ujasnili, že to, co vidíme všude kolem, není lebeda, ale merlík bílý. Skutečnou lebedu jsme našli také (a sice lebedu rozkladitou), a tak jsme si mohli oba často zaměňované druhy porovnat. Ukázali jsme si, že plody merlíku tvoří klubíčka, zatímco u lebedy jsou semena ukryta mezi drobnými listeny. Tyto listeny se podobají jakýmsi krovkám a při pohledu zblízka se od klubíček merlíku liší, i když zdálky je připomínají. Merlík má jemná semena, která se dobře šíří do dálky, a proto je tato rostlina "pionýrem" při obsazování příhodných míst. Na zanedbaném poli nad pěšinou jsme si ukázali, jak se na plochách ležících ladem postupně střídají různé druhy plevelů a nakonec zvítězí pýr, který vytlačí všechny ostatní. Šíří se jak semeny, tak i vegetativně pod zemí, takže nakonec vytvoří hustý souvislý porost a v něm se z ostatních bylin už nic neuchytí. Dalším stadiem vývoje takové plochy je pak už jen návrat lesa, přičemž nejdříve se prosadí většinou osiky a břízy a pak teprve další druhy dřevin. Na chvíli jsme opustili pěšinu a prošli se pýrovým porostem, abychom se mohli o jeho neprostupnosti přesvědčit. Měli jsme pocit, jako bychom šlapali po huňatém koberci. Jen na některých místech zůstala ohniska s výskytem kopřivy, ozdobného zlatobýlu rozšířeného ze zahrádek, astry novobelgické (také ze zahrádek), pcháče apod. K plevelům obsazujícím ladem ležící plochy patří také např. vlčí mák a některé jiné jednoleté druhy, dále druhy s ochmýřenými semeny (např. pcháč) a také třtina křovištní, která se chová podobně agresivně jako pýr.
    Na některých místech se na pěšině udržely trsy rdesna ptačího (truskavce), protože tato rostlina dobře snáší sešlapávání. Známe jej i z okrajů chodníků, kde vesele roste mezi kostkami. Řadu rostlin jsme určovali jen podle suchých odkvetlých zbytků, např. úhorník mnohodílný, okoličnatý srpek nebo jinou okoličnatku tořici japonskou (ta se dobře pozná podle toho, že se její nažky přichytávají na šaty), ale našli jsme i drobný pryšec okrouhlý, který si dokázal udržet pozoruhodně svěží hráškově zelenou barvu. Celkem zachovale vyhlížely i listy svlačce, nať pelyňku černobýlu, velké listy křenu, šťovíku a lopuchu nebo listy pilátu lékařského. Ty vzdáleně připomínají listy jitrocele, protože jsou úzké a tvoří přízemní růžici, jsou ale zelenější a  šťavnatější. Poznali jsme je spíše po paměti, protože na stejném místě vídáme pilát po celé léto každý rok, ale našli jsme ještě i několik pozdních květů. Opodál kvetla divizna malokvětá, která měla už jen několik posledních poupat na samém vršku květenství. Pan Chán nám o ní řekl, že má velmi jemná semena, která se s větrem dostávají na různá nepřístupná místa, třeba do skalin. Dobře se šíří díky chmýru také turan kanadský, který jsme viděli už odkvetlý. To už jsme se přiblížili k Radomyšlské ulici a po ní jsme pokračovali do kopce směrem ven z města, tedy doleva.
    V příkopu jsme viděli velké lupeny křenu a pan Chán nám vyprávěl, jak se na ně dříve pokládaly hroudy másla nabízené na trhu. Do másla byl lžičkou vymačkán vzor na způsob smrkové šišky a zákazníkům bylo dovoleno, aby si za pětadvacetník kousek vyrýpli a ochutnali. Ochutnávaly se také okurky, jestli nejsou hořké, ale u nich se za to neplatilo.
    Radomyšlská ulice je dost rušná, a tak jsme se dál už nezastavovali a rostliny v příkopu jsme si jen jmenovali: vyhozené zbytky topolovky ("slézové růže"), vrbovku, listy česnáčku, měrnici černou,.... Naproti přes ulici jsme viděli bílé ozdobné popínavé rdesno, které tvoří živé ploty a vypadá jako nějaký keř, i když to není dřevina.
    Zastavili jsme se u tří stromů, které při zběžném pohledu připomínají lípy, ale jsou to cizokrajné moruše černé. Plody jsme neviděli, ale z dřívějších let víme, že připomínají ostružiny a také podobně chutnají.
    U moruší jsme ze silnice odbočili doleva a ukázali jsme si stráň s méně známými rostlinami - hvozdíčkem prorostlým, strmobýlem lysým, řebříčkem sličným,.... Nejnápadnější byla ostnatá máčka ladní, která se někdy používá i při suché vazbě kytic.
    Vyasfaltovaná pěšina nás vedla nejdříve souběžně s Radomyšlskou ulicí a pak více doleva směrem k vysílači a nakonec ke křížku na droužetické cestě. Brzy po odbočení ze silnice jsme přišli na návrší s hezkým výhledem do krajiny. Jmenovali jsme si všechny známější kopce, a sice zleva Tisovník, Hradec, Jaslov, Brdo a Virotín. Z vesnic jsme si ukázali Chrašťovice (na obzoru) a Řepici. Slaník nebyl vidět, protože byl zakryt vrškem zvaným Na hájcích. Tento vršek byl tak jako mnoho jiných po omezení pastvy v 50. letech zalesněn a tím se zničila květena, která tam původně rostla. O Chrašťovicích nám pan Chán řekl, že tam kdysi mívali velkou nouzi o vodu. Bylo tam několik studní, z nichž se voda pro dobytek dala nabírat jen brzy ráno a situace se zlepšila až později díky hlubším vrtům.
     Než jsme z návrší odešli, určili jsme si tam alespoň několik druhů rostlin: vojtěšku se sytě fialovými květy, podobně fialovou chrpu porýnskou, žlutou hořčici pěstovanou jako zelené hnojení, šťovík,...
    Pokračovali jsme dále, nyní už víceméně po rovině. Po levé straně jsme měli les, po pravé oplocené zahrádky. Určili jsme si kakost smrdutý, lilek černý, mléč zelinný, merlík zvrhlý, třtinu křovištní, vrbinu, mahonii cesmínolistou, oman hnidák, hořčík jestřábníkovitý aj.  O hořčíku jsme si řekli, že je sice v Čechách původním druhem, ale v jižní části republiky se dříve nevyskytoval a byl sem zavlečen, proto ho nejčastěji najdeme u nádraží apod. Viděli jsme také netýkavku malokvětou, kterou známe dobře už z dřívějška. Pan Chán nás na ni vždycky upozorňuje, protože tento zavlečený druh nemá u nás přirozené nepřátele a vytlačuje původní květenu. Tentokrát jsme ale našli na netýkavce množství mšic, takže jsme viděli, že příroda zapracovala a začíná agresora aspoň trochu omezovat.
    Po nějaké době se začala cesta zvedat zase trochu více do kopce a asfalt byl vystřídán drobným bílým štěrkem. Pan Chán podle barvy poznal vápenec a připomněl i spolehlivější způsob jeho určení - pokud bychom polili tento kámen octem nebo jinou kyselinou, uslyšeli bychom šumění. Na Strakonicku není vápencové podloží ničím výjimečným, a tak takováto navážka nijak rušivě do přírodních poměrů nezasáhne. Jsou ale známy případy, kdy stačilo vybudovat podobnou cestu z vápencového štěrku a místní květena tím byla negativně ovlivněna. V Krkonoších se např. vyskytoval jeden vzácný druh violky a po přivezení vápence se v okolí začala objevovat jiná violka, oba druhy se zkřížily, a protože kříženci předčili v životaschopnosti původní vzácný druh, úplně ho vytlačili. Poblíž pěšiny jsme našli i voskovku menší, což je vzácný plevel vázaný právě na vápenec. Jinak jsme si v těchto místech ukázali ještě např. černohlávek obecný a také vzácný bodlák nicí. Viděli jsme ale jen přízemní růžici listů. Bodlák a pcháč jsou dvouleté rostliny, takže můžeme najít buď jen jejich listy, nebo i lodyhu s květy a plody. Chmýr bodláku je jednoduchý, bez větvení, u pcháče se každý jednotlivý chloupek ještě dále větví. Pan Chán nám radil zapamatovat si latinský název pcháče (Cirsium) a mít ho jako nápovědu, že chmýr se větví cik-cak.
    Došli jsme k vysílači a nedaleko něj nám pan Chán ukázal místo, kde dříve byl k nalezení kamenný podstavec - s největší pravděpodobností pozůstatek šibenice z dávných dob. Samozřejmě přišla řeč i na Švandu Dudáka a pan Chán si vzpomněl na básničku, kterou se o něm učil ve škole. Je zaznamenána v knize pověstí od Františka Pecna, kterou je možno si vypůjčit v regionálním oddělení Šmidingerovy knihovny.
    Podívali jsme se ještě ke křížku a připomněli jsme si nedávné kácení nekvalitních smrků a výsadbu lípy na místech, kde správně měl být buk (blíže viz zápis z 18.9.2002). Mezi mladými lipkami jsme viděli třtinu a jiné druhy rostlin, které okamžitě využily odkrytí půdy a změnu světelných podmínek a celé území obsadily. V dávné minulosti při mýcení a žďáření původního pralesa se na odlesněné plochy také rozšiřovaly různé druhy rostlin a ty pak se buď udržely nebo zanikly, podle toho, jak snášely pastvu, orbu nebo kosení. Během staletí se vytvořily pastviny a louky s takovou skladbou rostlin, která tomu kterému území nejlépe odpovídala, takže např. louky na Strakonicku byly trochu jiné než na Písecku nebo na Šumavě, vlhké louky se lišily od suchých, atd. Celá tato pestrost, která vznikala po dobu přibližně 1 000 let a která svým způsobem obohatila původní přírodní prostředí, vzala nakonec během velice krátké doby za své, protože zemědělci v honbě za vysokými výnosy ve 2. polovině 20. století louky rozorali a začali na nich pěstovat jen několik vybraných druhů trav. Následkem toho zmizeli i motýli, kteří byli vázáni na původní květenu, atd. atd. 
    Vrátili jsme se zpátky ke křížku, určili jsme si ještě odkvetlý starček Fuchsův (je podobný léčivému zlatobýlu a bývá s ním omylem i zaměňován) a pak jsme už pospíchali domů, protože se pomalu začalo stmívat. Nezastavili jsme se už ani u zahrádek při cestě, kde jsme si původně chtěli ukázat rozkvetlé ocúny. Říkali jsme si, že ocúny stejně všichni už známe, zato jiných květin jsme viděli během procházky tolik, že jsme to v tom letošním suchopáru ani nečekali.

    Ve středu 17.9. jsme se sešli na nádraží a v 16.02 jsme odjeli vlakem do Čejetic. Bylo nás 15. V Čejeticích jsme letos už byli (viz zápis z 15.6.2003), když jsme odtud vycházeli na výlet do Štěkně. Tentokrát jsme se po celou dobu naší procházky drželi při pravém břehu řeky Otavy, od vesnice směrem proti proudu. Mezi rybáři jsou tato místa známá jako "Choboty". Nejdříve se jde po silnici podél trati, po které jsme přijeli. Kolem jsou rodinné domky a říká se tam v Přeborovicích. Za mateřskou školou, v jejíž zahradě je umístěn pomník archeologa B.Dubského, se odbočí na pěšinu k vodě a a ještě chvíli se jde podél domů a zahrad, ale to už je na samém kraji vesnice. Podél břehu jsou všude lavičky a ve vodě zase jedna pramička vedle druhé. Po pravé ruce je vidět jez a místo, kde ústí do Otavy mlýnská stoka vedoucí ze Štěkně. Mezi řekou a stokou je malý ostrov a blízko něj je nejhlubší místo na celém toku Otavy. Někdy před 10 lety tam byla naměřena hloubka 7,5 m. Při loňských povodních se řeka rozlila směrem ke Štěkni, takže Čejetice a Přeborovice nebyly nijak zvlášť postiženy, zato při levém břehu Otavy bylo pod vodou celé údolí. Ještě teď jsou v křovinách na břehu zachyceny spousty naplavené traviny, sláma apod.
    První rostliny jsme si určili už u odbočky ze silnice na pěšinu a hned jsme měli štěstí na vzácnost - rostl tam sporýš lékařský, stará známá léčivka, která se dříve hojně používala proti tvrdnutí jater. Dnes je už málokdy k vidění. Pan Chán nám řekl i latinský název (Verbena officinalis), abychom přišli na to, že tato nenápadná květina s drobnými nafialovělými kvítky je příbuzná s výraznými jasně červenými nebo sněhobílými verbenami pěstovanými v truhlících za okny. Při podrobnějším prohlédnutí jsme si podobnost uvědomili, ale na první pohled bychom si jí sotva všimli.
    Určili jsme si také sléz lesní a sléz okrouhlolistý a u těch nám byla podobnost s pěstovaným slézem jasná hned, ať už podle květů a listů, nebo podle plodů - "chlebíčků".
    Na každém kroku jsme potkávali merlík bílý, který známe i ze Strakonic, ale pan Chán nás upozornil i na mnohem vzácnější merlík všedobr, který patří k tzv. "návesní květeně". Naši předkové kdysi upravovali jeho listy k jídlu, asi podobně jako špenát.
    Tu a tam jsme zahlédli mléč a kapustku a u obou jsme si všimli květů podobných pampelišce. Většinou ale byly už odkvetlé a i jejich bíle ochmýřená semena už byla skoro všechna rozfoukaná.
    Potěšilo nás, že jsme viděli i rozkvetlé pomněnky, narůžovělé porosty rdesna, ozdobné listy mochny husí, hlohy se spoustami krásně červených plodů - zkrátka na každém kroku něco pro radost. I počasí bylo příjemné, jak se sluší na babí léto. Mezi námi vesele pobíhala bílá fenka Eliška s kožichem plným semen dvouzubce a tořice, vzadu ťapal neméně spokojený Vašík a všem nám připadalo, jako bychom se na chvíli vrátili do prázdnin. Museli jsme ale hlídat hodinky, protože už jsme měli nejvyšší čas obrátit se zpátky k nádraží.
    Pan Chán nás upozornil, že se nacházíme u jednoho ze slepých ramen Otavy a že jich bylo v minulosti  více, jenže strakonická  teplárna vyvážela kdysi do některých z nich popílek a tím je úplně zničila.
    Ze stromů jsme kromě hlohů viděli hlavně olše, vrby (vrbu křehkou a jívu) a šípkové růže. Větve některých keřů byly ovinuty liánami chmele. Ve vodě jsme našli ulity okružáka ploského a plovatky toulavé. Z trav jsme si určili psárku luční, která tvořila na příbřežních prostranstvích souvislé porosty. Místy jsme v trávě viděli i trsy sítiny, rákosu nebo lesknice rákosovité.
Zaujaly nás také přízemní růžice listů nápadných tvarem i velikostí a pan Chán nám vysvětlil, že je to dvouletka bodlák lopuchovitý v prvním roce svého vývoje.
    Byli jsme překvapeni, kolik rostlin jsme ještě teď zastihli v květu, i když máme za sebou suché léto a po něm náhlý přechod k chladnému počasí a zas náhlý návrat horka. Přítomnost řeky extrémy přecejen zmírnila, a tak jsme viděli svěže zelené listy křehkýše s bílými hvězdičkami květů, zářivě žlutou škardu dvouletou, fialový šišák vroubkovaný, trochu jinak (sytěji) fialový kostival, žlutou ředkev ohnici, fialovou měrnici, bílý heřmánkovec... O heřmánkovci jsme si řekli, že často zarůstá neobdělávaná pole a že někdo si ho odtud třeba i  přesazuje do květináče, protože díky jemným listům a heřmánku podobným květům se vyrovná ozdobným zahradním rostlinám.
    Na jednom místě jsme viděli vedle sebe lopuch pavučinatý a lopuch menší a mohli jsme si porovnat jejich vzhled. Uspořádání květů  u prvního z nich připomíná okolík, zatímco u druhého hrozen. První má kromě toho na   povrchu svých fialových květů  bílé předivo připomínající pavučinu.
    Odkvetlé rostliny jsme poznávali podle listů (např. pryskyřník prudký nebo vrbinu), podle plodenství (bolševník obecný, vrbovku, karbinec...) podle vůně (řeřichu rumní a vratič) nebo podle celkového vzhledu - potměchuť jsme např. spolehlivě zařadili mezi lilkovité, protože listy i plody na první pohled připomínaly rajče nebo lilek černý. Bylo hezky vidět, jak se plody potměchuti vybarvují, protože některé byly ještě zelené, další už oranžové a několik jich zářilo jasnou červení. Skoro bychom na ně měli chuť, kdybychom nevěděli, že jsou jedovaté.
    Celkovým vzhledem upoutaly také druhy se statným vzrůstem, jako šťovík, tužebník jilmový, děhel lesní, kyprej vrbice nebo konopice pýřitá. Nad konopicí bychom se mohli pěkně rozdělit do dvou skupin - kdo vyrostl ve městě, vůbec ji neznal, zatímco ostatní v ní poznali nepříjemný plevel z obilných polí, který při vázání snopů píchal do rukou.
    Po návratu do vesnice jsme se zastavili ještě v hospodě Na Králce, stejně jako při naší červnové výpravě. Hospoda je kousek od nádraží, časovou rezervu do odjezdu v 18.09 hod. jsme ještě měli, pití nám po procházce v teplém podvečeru znamenitě chutnalo, a tak je jasné, jak to dopadlo - všichni jsme měli pocit, že uběhla zatím jen malá chvilinka, když jsme najednou zaslechli od trati skřípění brzd a taktak jsme stihli k vlaku doběhnout. Při pomyšlení, jaký je na naši patnáctičlennou partu asi pohled, jsme se museli smát, i když nám bylo líto pana Chána, který nezůstal pozadu a utíkal s námi klusem jako mladík.
    To ale nebylo ještě všechno. Ve vlaku jsme si povídali o anketě Nadace Partnerství  "Strom roku 2003" (bližší informace na adrese www.stromzivota.cz), do které za náš kraj byl navržen krásný zdravý buk Velenovského u kapličky poblíž Čekanic, při tom přišla řeč na památný javor v Dobrši a ukázalo se, že jedna z účastnic procházky má v této pozoruhodné vesnici chalupu a že by nám tam mohla domluvit návštěvu zvonice. Toho jsme se hned chytili a s nadšením jsme začali probírat možnosti, jak bychom se tam dostali a co všechno je k vidění v Dobrši i v okolí (vyřezávané úly pana Macha v Krušlově, nově otevřená rozhledna na Javorníku,...). Pokusíme se najít nějaký způsob, jak bychom takový větší výlet uskutečnili. Jinak bychom kromě odpoledních procházek rádi podnikli některou sobotu nebo neděli také celodenní výlet do Radomyšle, kde bychom se chtěli podívat i dovnitř do kostela sv. Martina. Už dlouho plánujeme návštěvu Střely, což se snad teď na podzim také podaří. Na jaře, až pokvetou dymnivky, by bylo hezké vypravit se za nimi na Prácheň. Jinak nás také čeká další zimní cyklus přednášek a první z nich (dr. Cvrček: "Řeka Otava a Podskalí za starých časů")  je domluvena už na úterý 14.10. Bude se konat od l7.00 v budově strakonického gymnázia. Máme se tedy nač těšit.

    V sobotu 11.10.2003 jsme se společně vydali na delší výlet po některých chráněných územích Strakonicka. Byla to pro nás vzácná příležitost, protože ve všední den není dost času se tak daleko vypravit a o víkendech tam nejede veřejná doprava, navíc bez průvodce by nebylo snadné trefit podle mapy přesně na správná místa.
    Domluvili jsme se tak, že zájemci předem ohlásí v knihovně, kdo by mohl jet autem a kdo by naopak potřeboval svézt. Nakonec nás bylo jen 5, protože se v posledních dnech prudce ochladilo, každou chvíli pršelo a ještě na poslední chvíli jsme se telefonem domlouvali, jestli výlet neodložíme. Počasí se ale ještě stačilo vylepšit. K večeru dokonce chvílemi vykouklo i sluníčko, ačkoliv ve 13 hod. jsme vyjížděli v hustém dešti.
    Přes Třebohostice a Nahošín jsme se dostali do Mečichova, odtud jsme se dali směrem na západ a asi po 2 km jsme zabočili doprava na polní cestu vedoucí mezi rybníky. Největší z nich je okrouhlý a jmenuje se Věžiště. Jihovýchodně od něj se nachází Bílý Kámen, jehož tvar je protáhlý. Severní část hráze Bílého Kamene sousedí s loučkou, na které teď na podzim není nic nápadného, ale v květnu by na sebe už z dálky upozornila růžovou barvou. Je to totiž nejbohatší naleziště vstavače kukačky na Strakonicku. Pan Chán se o něm dověděl před 10 lety, kdy ho s kolegy z botanické společnosti náhodně objevili při sledování výskytu různých druhů pampelišek. Už tenkrát bylo navrženo, aby byla tato lokalita vyhlášena jako "Přírodní památka Bílý Kámen", ale vyřizování na úřadech se protáhlo a nebylo dosud skončeno.
    Louka se každoročně seče, ale majitel pozemku udělal v letošním roce chybu a nedal vstavačům dost času, aby mohly odkvést a odplodit. Bylo by potřeba kosit pozemek ne celý najednou, ale v pásech, takže na tu jeho část, kde kukačky rostou, by došlo třeba až v červenci.
    Další problém je v tom, že na hrázi nerušeně roste obávaná třtina křovištní. Tu je naopak nutno sekat pravidelně, pokud možno i víckrát do roka. Zatím se nestačila příliš rozšířit, ale mohla by nakonec úplně zničit celou lokalitu. ČSOP bude proto muset její kosení nějak zařídit, i když to kvůli nerovnému terénu a blízkosti rybníka bude obtížné. Pan Chán nám vyprávěl o krásných květnatých pastvinách u rybníka Milavy, které dr. J.Pykal také chtěl navrhnout k ochraně, ale třtina je zarostla tak rychle, že teď už je nelze k původnímu stavu navrátit.
    Nebýt starostí s ochranou ohrožených rostlin, libovali bychom si, jak je u rybníka hezky. Tráva po dešti voněla, všude kolem bylo čisto a do ticha se ozývaly ptačí hlasy. Poznali jsme straky, datla a strakapouda. Z rostlin jsme si určili metlici, pcháč bahenní, jitrocel velký, řebříček obecný, chrpu luční, máchelku srstnatou (dříve pampliška srstnatá), hrachor luční a mátu rolní. Určitě bychom našli druhů víc, ale příliš bychom se tím zdrželi, protože v tuto dobu už skoro nic nekvete a určování je obtížnější (i když pan Chán i Radim dovedou rozpoznávat jednotlivé rostliny i podle uschlých zbytků).
    Protože je rybník Bílý Kámen už delší dobu vypuštěný, byly jeho okraje zarostlé merlíkem červeným, mochnou nízkou, kalužníkem šruchovým, heřmánkovcem nevonným, ostřicí šáchorovitou, šťovíkem přímořským, dvojzubcem nicím a jinými rostlinami rozšířenými z okolních luk a polí. Z měkkýšů jsme našli jen jednu škebli rybničnou (zato ale výstavní), protože rybníky u Mečichova nejsou bohaté na živiny. Podkladem je zde rozpadající se grandiorit, takže půda je více méně písčitá.

    K další významné lokalitě jsme neměli daleko, protože naším cílem byly mokřiny u rybníka Kovašína. Stačilo vrátit se do Nahošína, zatočit doleva směrem na Bratronice a asi po l km jsme našli chráněné území hned u silnice.
    I tady nás přivítali svým pokřikem ptáci - tentokrát to byly sojky a kvíčaly. Kvíčala  (druh drozda) se ozývá vysokým hlasem, charakteristickým právě pro tyto podzimní dny. Oznamuje, že babí léto končí a zima už je na dohled.
Jednoho ptáka jsme našli v trávě zabitého. Byl to divoký holub doupňák. Jedno křídlo měl roztažené a mezi tmavšími pírky probleskovalo několik sněhobílých - bylo to "zrcátko", určené k signalizování nebezpečí. Viděli jsme, že po boku ptáka leze žlutavý slimáček polní. Jak se zdá, přilepšuje si tento druh měkkýše příležitostně masitou stravou.
    Kdyby nebyl tak suchý rok, mohli bychom u Kovašína vidět toliji bahenní, ale letos se jí nedařilo, a tak jsme nenašli ani zbytky jejích květů nebo plodů, ani její listy. Zato jsme se mohli potěšit pohledem na bleděfialový čertkus luční, který jsme zastihli ještě v květu. Zaujal nás také bezkolenec modrý. Jeho název známe už z dřívějška, protože jsme si několikrát vysvětlovali, že všechny trávy mají kolínka, dokonce i ten druh, který se jmenuje bezkolenec. Druhové jméno "modrý" má podle barvy prašníků, ale teď už je po odkvětu. I tak má ale nápadnou barvu. Tvoří husté vysoké trsy, které jsou světle rezavé a na pozadí zelených trav úplně svítí. Výrazně rezavý (ale tmavý) byl také odkvetlý šťovík. Připomněli jsme si, že podle zpráv sdělovacích prostředků se některý druh šťovíku začal chovat jako invazní rostlina a vytlačuje původní květenu na horských loukách v Krkonoších. Na vině je jako obvykle zánik pastvy a změněné chemické složení půdy.
    Viděli jsme také vrbinu obecnou, krušinu olšovou, přesličku mokřadní, pcháč bahenní, děhel lesní, bukvici lékařskou, metlici trsnatou, violku psí aj. Na několika místech jsme překračovali kopečky krásně kypré černé zeminy a pan Chán se zmínil o tom, že taková zem je zde pouze v tenké vrstvě pod kořeny rostlin, zatímco na profilu bychom viděli půdu horší kvality.
    Na části mokřiny se rozmohl orobinec, což je druh svědčící o změnách hladiny spodní vody. Pan Chán nám zde ukázal místo, kde bychom na jaře našli vachtu trojlistou, což je vzácná a velmi hezká rostlina. To už jsme se ale blížili k nalezišti dvou druhů, jejichž výskyt byl hlavním důvodem vyhlášení tohoto chráněného území. Jedná se o všivec bahenní a hořec hořepník. Všivec byl bohužel oslaben nevhodným sečením v době květu, takže jsme si znovu zopakovali to, co jsme si říkali v Mečichově - bylo by potřeba kosit taková území v pásech a ne celá najednou.
    Hořec hořepník jsme našli v pořádku. Byl pouze následkem sucha mnohem drobnější než obvykle (dosahoval výšky kolem 40 cm). Viděli jsme, že v tomto případě postupoval majitel pozemku správně - při sečení se aspoň některým trsům sekačka vyhnula, takže rostlina mohla odkvést a vytvořit plody. V plodech jsme našli drobounká žlutavá semínka).

    Dále jsme pokračovali přes Záboří a Blatenku do Blatné. Těsně předtím, než jsme vjeli do města, ukázal nám pan Chán z auta vlevo od silnice pozemek s hojným výskytem pampelišky bahenní. Jezdí zde totiž pravidelně členové jezdeckého klubu na koních, takže půda je stále zraňována a semena se mají kde uchytit.

    V Blatné jsme odbočili doleva směrem na Tchořovice a ještě než jsme k nim dojeli, zatočili jsme vlevo na polní cestu, zaparkovali auto a vrátili se na silnici. Přešli jsme na druhou stranu, prošli mezi stromy a keři a před námi se objevilo území vysýchajícího rašeliniště. Jeho ochrana byla dlouhodobě zanedbávána, takže nyní zarůstá orobincem, mladými břízkami, olšemi apod. Došlo to bohužel tak daleko, že už se stěží najde způsob, jak by se dala aspoň část rašeliniště obnovit. V době, kdy se zde kosilo kvůli podestýlce pro dobytek, nešlo sice o záchranu společenstev mokřadních rostlin, ale přírodě takové hospodaření vyhovovalo a výskyt původních druhů byl zachován. Tak tomu bylo i jinde, že člověk hleděl na přírodu jako na zdroj své obživy, nezabýval se nějak speciálně ochranou rostlin, ale ty právě pastvu a vyžínání potřebovaly. K jejich poškození docházelo jen v případě, kdy bylo vypásání příliš intenzívní apod.
    Některé vzácné rostliny se nám ještě podařilo najít, např. sítinu alpskou nebo ostřici plstnatoplodou. Pan Chán nám chtěl ukázat rozpuk jízlivý, který je prudce jedovatý a má hlízu podobnou celeru, ale hledali jsme ho marně. Ukázali jsme si ještě rašeliník, sítinu, pryskyřník veliký, mochnu zábělník, smldník bahenní a suchopýr úzkolistý, ale pak už jsme pospíchali dál, protože večer se blížil a navíc jsme měli namířeno na pastvinu u Kocelovic, kde zatím ještě máme šanci původní květenu udržet a aspoň trochu se nám to daří.

    Do Kocelovic jsme museli jet přes Lnáře, protože kratší cesta je po loňské povodni stále ještě neprůjezdná. Míjeli jsme tedy další chráněné území, a to dokonce nejstarší na Strakonicku. V roce 1933 zde byla vyhlášena státní přírodní rezervace, zaměřená na ochranu hnízdiště vodního ptáka rybáka obecného. Jedná se o Nový rybník u Lnář.

    V Kocelovicích jsme odbočili doleva, protože pastviny se nacházejí u Velkého Kocelovického rybníka severně od vsi. Zatímco většina chráněných území Strakonicka jsou tzv. přírodní památkou, zde je vyhlášena přírodní rezervace. Roste tady  totiž kriticky ohrožený hořeček drsný Sturmův (Gentianella aspera subsp. sturmiana), který se vyskytuje jen na 3 - 4 místech v ČR. Území je označeno tabulí, kde jsme si mohli přečíst bližší informace. O hořečku se zde píše, že Kocelovice jsou jeho jediným nalezištěm v celých jižních Čechách, z dalších vzácných druhů je jmenována ostřice blešní, kosatec sibiřský, prstnatec májový, tolije bahenní a úpolín evropský.
    Hořeček drsný teď právě kvete. Má nafialovělou barvu a za normálních okolností je to statný a nápadný druh, ale letos dosahoval výšky jen asi 10 cm a museli jsme ho v porostu hledat. Na vině je nejen sucho, ale i chyba z loňského roku, kdy byla pastvina příliš brzy pokosena. Pokud jde o zásahy ochranářů, ty jsou zaměřeny na vyžínání třtiny v okolí pastviny a zatím se daří toto území před zarůstáním úspěšně chránit. Letos na jaře zde byl na brigádě pan Chán, ing. Treybal a nová členka ČSOP paní Klečková se synem Ondrou.
    Z dalších vzácných druhů jsme našli ještě kosatec sibiřský. Rostl na okraji pastviny a měl plody plné velkých tmavých semen. Nejnápadnější rostlinou byl ale bezkolenec modrý, kterého rostlo všude plno a měl stejně výraznou barvu jako ten kovašínský. Je to tráva, která někdy dorůstá výšky až 1 m, ale v Kocelovicích, kde se pravidelně kosí, byly jeho trsy vysoké asi 20 cm. Trsy byly husté, protože bezkolenec má tendenci po vyžínání hodně odnožovat.
    Po návštěvě této dobře udržované rezervace jsme si mohli říci, že "Konec dobrý, všechno dobré". Přitom ale ani hospodaření v Kocelovicích není ideální, protože kosení není rovnocennou náhradou vypásání. Celkově tedy nebyl náš výlet po chráněných územích zrovna radostným zážitkem. Něco pro potěšení nám ale příroda na všech navštívených místech přichystala - u Bílého Kamene krásnou škebli, u Kovašína pařez porostlý velkými zelenavými trychtýřky lišejníku, na tchořovickém rašeliništi zvláštní druh křižáka (má zadeček podobný kulaté růžové bobuli a na něm kříž z bílých skvrnek). Snad   křižák načervenalý (Araneus alsine).  Největší překvapení nás čekalo v samém závěru, když už jsme odcházeli z kocelovické pastviny. Naštěstí jsme ho včas spatřili a stačili se svýma neohrabanýma nohama vyhnout. Mezi oranžovými trsy bezkolence seděla na zemi nádherná něžná rosnička zelená. Tlapky měla jako vodník z pohádky, oči spíš jako zakletá princezna, barvu jasně zelenou...A hlavně byla živá a měla kolem sebe své přirozené prostředí, kde je jí dobře.

    V neděli 9.11. jsme se sešli na nádraží a ve 13.25 nám jel vlak do Radomyšle. Bylo nás jen 10, ale to bylo vzhledem k nevalnému počasí vlastně docela hodně. Měli jsme domluveno s paní Krejčovou, že nás provede kostelem sv. Martina, takže naše první cesta vedla tam. Vše jsme si důkladně prohlédli a pan Chán nás podrobně seznámil s historií kostela i obce. Také paní Krejčová nám ochotně odpovídala na naše otázky a zvala nás, abychom se přijeli před Vánoci podívat na jesličky a na Velký pátek na obrazy křížové cesty, jejíž zastavení začínají právě u kostela sv. Martina. Všichni účastníci našeho výletu o nich věděli, protože kapličky lemují cestu ke hřbitovu a tudy jsme šli všichni mnohokrát, ale vždycky jen v době mimo Velikonoce, kdy jsme místo obrazů mohli vidět jen zavřená dvířka.
    Prošli jsme kolem hezky opravené fary, ukázali jsme si dům se slunečními hodinami a kolem rybníka Vražda jsme se dostali na cestu ke hřbitovnímu kostelu sv. Jana Křtitele. Bylo studené, zamračené, mlhavé, zkrátka typicky "dušičkové" počasí, ale pro nás, milovníky přírody a historie, mělo svůj půvab. Cestu lemují letité akáty a lípy, které budí úctu a obdiv v každé roční době, navíc mlha nám zaclonila výhled na vzdálenější okolí a přiměla nás soustředit se na překrývající se bohaté větvoví, mohutné kmeny a u některých stromů také na veliké trsy jmelí v korunách. Nakonec se z šera vynořila nádherná stavba kostela, která tentokrát působila zvlášť tajemně a vznešeně.
    Na hřbitově jsme si ukázali hrob PhDr. Miloslava Novotného, který byl životopiscem Boženy Němcové a na jehož dům nás pan Chán hned na začátku našeho výletu upozornil (stojí vedle zdravotního střediska na malém náměstíčku, kde je také radnice, místní knihovna a památník válečným obětem). Viděli jsme i hrob dr. Bohumíra Lifky.
    Původně jsme se chtěli vydat i na židovský hřbitov, ale nakonec jsme si ukázali jen cestu, která k němu vede. Začíná mezi kostelem sv. Jana a bývalou poustevnou a směřuje kolem lesa k Oseku. Hřbitov nelze minout, protože je po levé straně hned u pěšiny, je obehnán dosti zachovalou kamennou zdí a celkově je v dobře udržovaném stavu. Už jsme se na něj společně podívali při minulém výletu do Radomyšle, kdy bylo bohužel také sychravé počasí a bylo nás ještě méně, než tentokrát. Bylo to 24.3.2002 (viz zápis v oddílu "Historie: Radomyšl - stručně o historii", doplněný podrobnostmi o významných radomyšlských památkách, rodácích, atd.).
Cestou zpátky jsme si vyprávěli pověst z knihy O.Fibicha "Čtyři rytíři" o zloději, který byl dopaden na hrázi rybníka Vraždy. Došlo i na botaniku, protože u pěšiny, vedoucí od rybníka zkratkou k vlakové zastávce, jsme si určili měrnici černou, javor klen a lebedu rozkladitou.
    Vlak do Strakonic nám jel v 15.28 hod. Další spojení bychom měli až v 17.57 a byla nám přecejen zima, a tak jsme nelitovali našeho rozhodnutí raději výlet zkrátit a nechat si něco zase na příště.