Rok 2005.

    První letošní procházku jsme si domluvili až na květen, protože pan Chán se spolu s dalšími botaniky každoročně věnuje výzkumu pampelišek (i když se to nezdá, je jich v jižních Čechách více než 100 různých druhů) a to mu tentokrát zabralo celý duben.
    Sešli jsme se ve středu 11.5. a zamířili na Ryšavou, kam se na jaře vždycky rádi podíváme (viz zápisy z 11.4.2001, 9.4.2002 a 7.4.2004). Letos jsme sice už nezastihli v květu sasanky, jaterníky nebo lýkovce, zato jsme si mohli ukázat poupata kokoříku a konvalinky, listy zatím nerozkvetlé lilie zlatohlavé, orlíčku, kozince sladkolistého a kopretiny chocholičnaté, kvetoucí žindavu, hrachor lechu a ostřici prstnatou a také zimostrázek alpský, jehož květy nás zaujaly nejvíc. Jsou žlutavé i bělavé, některé se světlejší a jiné s tmavší oranžovou skvrnou. Nezdálo se nám, že by voněly, ale podle vyprávění obyvatel obce Hejné na Horažďovicku prý je z jeho bohatších nalezišť cítit vůně na dálku.
    Ze stromů se nám nejvíce líbily buky, hlavně jejich čerstvá zeleň (listy vyrašily koncem dubna). V mladé doubravě u křížku, kterou si ukazujeme každý rok, už duby hodně povyrostly a brzy to bude pěkný les. Dubový podrost mezi borovicemi tam přitom vznikl bez přičinění člověka. Borovice už byly v mýtném věku, proto bylo rozhodnuto vytěžit je šetrně, tak aby podrost zůstal zachován. Duby už jsou pěkně olistěné a kvetou, dřišťál a svídu jsme viděli těsně před rozkvětem, zimolez pýřitý už je rozkvetlý. Lípa je olistěná, ale pokvete až na začátku léta. V těchto dnech začal rašit akát, raší i ořešáky, takže zbývá už jen jasan, který sice už delší dobu kvete, ale s listy si dává načas.
    U křížku byly složené kmeny poražených borovic, všechny naprosto zdravé. Mohli jsme si tedy jejich stav porovnat se smrky, napadenými červenou hnilobou, které jsme tam viděli před rokem. Je to tím, že smrk byl v těchto místech vysazen naprosto nevhodně a celá léta zde pouze živořil. Dub, buk, lípa a případně i borovice rostou na vápencovém kopci dobře a zůstávají v dobrém stavu. Pan Chán nám na cestě od křížku na vrchol Ryšavé určil stáří buků po levé straně (asi 50 let) a borovic po pravé straně (100 let) a připomněl, že všechny ty nedávno vykácené shnilé smrky byly už také v mýtném věku, přes 100 let, a přitom byly proti bukům a borovicím mnohem štíhlejší.
    Viděli jsme, že jakmile byl někde poražen smrk a světlo se dostalo k zemi, příroda toho hned využila. Některá semena čekala v zemi, jiná přicestovala odjinud a celá osluněná plocha se zazelenala. Pro botaniky je pak zajímavé sledovat, jaké druhy se na takových místech vyskytnou. Na Kuřidle se např. na jednom místě objevila dymnivka dutá, o které se nevědelo, že tam kdy rostla. Jedná se přitom o lokalitu pečlivě sledovanou už našimi předky. Není tedy jasné, jak se tam najednou dostala, jestli přirozeným způsobem, nebo jestli ji někdo vysadil.
    Na Ryšavé byla v poslední době nalezena třemdava bílá, asi 10 ks, přičemž se jedná o atraktivní zahradní květinu a možnost vysazení je dost pravděpodobná. Divoce roste třemdava např. v oblasti Českého krasu. Její přirozený výskyt na Ryšavé by byl vítanou událostí, umělé vysazování ale není na takovýchto chráněných územích žádoucí. To se týká i rostlin, které se do daných podmínek hodí (což se dá říci o třemdavě na Ryšavé), natož pak takových, u kterých může nastat invazní množení spojené s ohrožením ostatních druhů.
    Po cestě z Ryšavé nás pan Chán ještě zavedl na Šibeniční vrch. Tam jsme se chtěli podívat na lípy, vysázené za pomoci školních dětí v rámci akce Rok stromu. Bohužel jsme místo výsadby nenašli, ale viděli jsme mladé sazenice borovice lesní. Na pasece nás také zaujalo několik keříčků angreštu a jeden mladý stromek ořešáku. Pan Chán nám vysvětlil, že jejich semena sem byla pravděpodobně zanesena ptáky. Na okraji Šibeničního vrchu, u bývalého vápencového lůmku, nás potěšil pohled na několik kvetoucích sasanek lesních, rostoucích na Strakonicku pouze na vápnitých podkladech.
    Po celou dobu procházky jsme měli sice chladné, ale jinak hezké slunečné počasí. Odpoledne před naším srazem ale foukal vítr a občas se přehnal vydatný déšť, což asi hodně lidí odradilo, takže nás tentokrát bylo jen 12. Potěšilo nás, že 4 účastníci byli noví a že se jim procházka líbila, takže se k nám snad přidají i příště.
   

    V úterý 7.6.2005 jsme se sešli na zastávce v Ellerově ulici („pod Hvězdou“) a v 16.42 odjeli mladějovickým autobusem do Slaníka. Jednou už jsme společně tuto vesnici navštívili, ale to bylo brzy na jaře (viz zápis z 16.4.2002), tentokrát jsme měli příležitost vidět tam zase jiné druhy rostlin. Ve Slaníku se zachovala tzv. návesní květena ve větší míře, než ve většině jiných obcí, protože všude se v poslední době používají moderní sekačky na trávu a seče se několikrát do roka. To snášejí jen ty rostlinné druhy, které dobře odnožují, hlavně traviny. Ve Slaníku je ale různorodý terén a některé plochy jsou strmé a pro techniku těžko přístupné.
    Po příjezdu jsme se nejdříve schovali před prudkým deštěm, který nás přepadl už během cesty. Byli jsme na takové počasí vybaveni, ale měli jsme čas, a tak jsme mohli chvíli počkat. Když jsme pak vystoupili na kopec ke známé slanické lípě, měli jsme už docela hezký rozhled a chvílemi se ukázalo i sluníčko.
    Dozvěděli jsme se, že podle mínění archeologa B.Dubského většina obcí v údolí Otavy vznikla na místě pravěkých sídlišť. Ukázali a pojmenovali jsme si jak vesnice, tak kopce, na které bylo vidět, a pak jsme se už věnovali určování rostlin. Podle zvláštního stříbřitého zabarvení listů jsme poznali mochnu stříbrnou a pelyněk pravý, dále nám pan Chán ukázal strmobýl lysý, jestřábník chlupáček, chrpu porýnskou aj.
    Na pěšince vedoucí nad strmým břehem řeky se nám určovalo špatně, protože nás bylo 15 a museli jsme jít za sebou, kromě pana Chána jsme se ale mohli ptát i Radima, jeho kamaráda Pavla nebo pana učitele Račana. Svými žlutými květy nás na první pohled zaujal rozchodník pochybný, v květu jsme viděli např. i hadinec, pilát lékařský, jetel plazivý nebo tařici kališní. Těsně před rozkvětem měla nápadná vysoká luční rostlina kozí brada. Porovnali jsme si vzhled kerblíku lesního a obecného a zapamatovali si, že prvnímu z nich vyhovuje zvýšený výskyt soli v okolí silnic a hojně se vyskytuje v příkopech. Z travin jsme si ukázali ovsík vyvýšený. Viděli jsme i obilí, které se na březích řek rozšířilo po záplavách v roce 2002. Existuje i plevelný ječmen, který roste nejen u řek, ale známe ho i z města, např. z okolí ZŠ krále Jiřího z Poděbrad. Z dalších určených rostlin můžeme jmenovat např. mydlici lékařskou, ostropes trubil, měrnici černou, turan kanadský, sléz lesní a také rmen smrdutý, který je typickou návesní rostlinou – je totiž vázán na místa s výskytem slepičího trusu.
    Po cestě od řeky k silnici nám pan Chán ukázal merlík všedobr, který se dá upravit k jídlu na způsob špenátu. Jinou jedlou rostlinu jsme našli v příkopu nedaleko božích muk, a sice šalvěj luční. Šli jsme také kolem plotu zarostlého břečťanem a pan Chán nás upozornil na rozdíl ve tvaru jeho listů na mladých a starších větvičkách.
    U božích muk jsme odbočili na polní cestu vedoucí do Strakonic. Pan Chán s námi tentokrát pěšky nešel, protože pan Treybal přijel do Slaníka autem a nabídl mu odvoz, stejně tak paní Poskočilové s malým Radovanem. My ostatní jsme cestou domů ještě jednou zmokli, ale zima nám nebyla, protože jsme se už nikde nezastavovali a šli jsme rychle. Navíc bylo letos chladné a deštivé skoro celé jaro, a tak nás přeháňka nepřekvapila. Příští procházku jsme si domluvili na středu 22.6. k tůním u Hajské. Tam bývá mokro i na cestě, takže zájemci s tím musí počítat a vzít si dobré boty, ať vyjde počasí jakkoliv.

    Ve středu 22.6. jsme se sešli na nádraží a v 16.05 odjeli vlakem do Modlešovic. Bylo nás 14. Nejdříve nás cesta zavedla k sejpům, kde jsme se tentokrát zastavili jen na několika místech, aby nám zbylo více času na náš hlavní cíl – tůně u Hajské. Obě lokality jsme už dříve společně navštívili (viz zápisy z 20.6.2001, 16.10.2001 a 4.6.2003).
    Některé květiny jsme poznali na první pohled, jako např. hvozdík kropenatý, chrastavec rolní, svízel syřišťový, zatím nerozkvetlý vratič, heřmánkovec, třeslici prostřední, mochnu husí a nátržník a také netýkavku žláznatou, kterou vidíme v přírodě neradi. Je to totiž invazní druh, který se rozšířil ze zahrádek a vytlačuje domácí rostliny.
    Méně častý a tím i méně známý je například pavinec horský – suchomilná bylina s malými modrofialovými kvítky trochu podobnými chrpě. Podobně modrofialové, ale drobnější květy jsme viděli u vítodu obecného. Je také suchomilný, má rád písčité a vápenité půdy, na rozdíl od příbuzného vítodu chocholatého není ale stoprocentním ukazatelem vápencového podkladu. V blízkosti suchomilných druhů jsme nacházeli vlhkomilné, jako jsou třeba ostřice, protože na vrcholcích sejpů jsou jiné podmínky než v dolících mezi nimi.
    Z travin jsme si určili jen smělek jehlancový a ovsík vyvýšený. Pan Chán nás při té příležitosti upozornil na jejich květenství, která jsou zblízka stejně zajímavá a ozdobná jako u květin, ale ne každý si jich umí všimnout.
    U některých rostlin jsme si porovnali vzhled příbuzných druhů, např. u vikve čtyřsemenné a huňaté, šťovíku vodního a kyselého, pcháče různolistého, bahenního a rolního, jetele plazivého a zvrhlého, ostřice měchýřkaté, Hartmannovy, liščí a nedošáchoru, atd. Také jsme si mohli rozlišit pcháč a bodlák, protože jsme na několika místech našli bodlák lopuchovitý. Radim a jeho kamarád Pavel, kteří tuto lokalitu dobře znají, nás upozorňovali hlavně na vzácnější druhy – šišák vroubkovaný, tužebník jilmový, zábělník bahenní,….
    Z dřevin jsme si všimli hlavně řešetláku počistivého, protože s tím se často nesetkáváme. Jeho lesklé listy jsou podobné jako u svídy nebo dřínu a mají zespodu výraznou žilnatinu. U některých stromů jsme viděli na větvích napadané bělavé chuchvalce připomínající vatu. Nalétaly tam z topolů, které rostou na poloviční cestě mezi sejpy a Hajskou.
    Když jsme se už blížili k Hajské, slyšeli jsme z pole volání křepelky – typické „pět peněz“. Také jsme poznali hlas cvrčilky zelené, což je sice pták, ale ozývá se spíše jako nějaký hmyz.
    Protože jsme viděli na poli chrpy, pan Chán se zmínil o jednom zajímavém způsobu určování historických období. Zabývá se jím palinologie. V odebraných vzorcích rašeliny se zkoumá obsah pylu různých druhů rostlin vyskytujících se v té které době na daném území. Najde-li se např. pyl plevelů zavlečených spolu s osivem, dá se z toho usoudit, v jaké době přišli do krajiny první zemědělci z Balkánu. Chrpa, mák nebo koukol nejsou totiž naše původní druhy, přišly sem až se začátkem pěstování obilí. Zatímco chrpa a vlčí mák jsou všeobecně známé, s koukolem se může mladší generace seznámit jen prostřednictvím obrázků. Jako nepříjemný plevel, který má navíc jedovatá semena, byl skoro úplně vyhuben a vyskytuje se jen ojediněle. Nedávno se např. objevil na Sušicku na mezi u obce Čímice.
    K tůním u Hajské jsme se bez potíží dostali po pěšině od viaduktu, ačkoliv v některých letech se musí obcházet mokřiny a na chráněné území vcházet z opačného směru (od řeky). Je vidět, že ani letošní deštivé jaro ještě nestačilo vynahradit předchozí sucha. Pohybovali jsme se po velkých trsech (bultech) ostřice liščí a drželi jsme se v řadě za sebou, abychom terén zbytečně nepošlapali. Pravidla ochotně dodržoval i malý Vašík, ale to nás nepřekvapilo, protože je takhle ukázněný a dobře naladěný na všech procházkách. Ukázali jsme si zblochan veliký, sítinu smáčknutou a rozkladitou, krvavec toten, vrbinu penízkovitou, hrachor luční, merlík bílý,… Na některých místech jsme viděli vyšší rostlinu se žlutavým vrškem, kterou jsme na dálku nemohli poznat. Pan Chán nám prozradil, že je to pcháč rolní (oset) a že jeho barva nás klame, protože se nejedná o květenství, ale o horní listy napadené nějakou nemocí.
    Hned u první tůňky jsme našli puškvorec. Poznali jsme ho podle listů podobným orobinci, které voní a na některých místech jsou drobně zvlněné. Orobinec jsme viděli také. Měli jsme štěstí, že se nám povedlo vystihnout dobu, kdy je v květu bílá žebratka bahenní a žlutá bublinatka přehlížená. Obě jsou to vodní rostliny a obě mají výstižný název. Žebratka má listy podobné rybím kostřičkám, bublinatka se udržuje na hladině pomocí drobných kulatých plováků. V minulosti bohužel byly některé z tůní zničeny – byly zavezeny popílkem ze strakonické teplárny.
    Pan Chán se zpátky do Strakonic svezl autem, ostatní prošli chráněným územím až k řece a pokračovali po cestě podél břehu. I když bylo celý den horko a dusno, procházka přírodou byla příjemná. Díky vegetaci, zejména stromům, se do vzduchu uvolňuje pára, tím se odebírá teplo z okolí a vzduch cirkuluje, protože po zvlhčení je těžší a klesá k zemi. Na přednášce, kterou před několika dny pořádalo Městské kulturní středisko v rámci Roku stromu, jsme se dověděli, že listnatý les o rozloze 1 ha, je-li dobře zásobený vodou, odpaří jí za horkého dne 25 – 30 000 litrů. Zároveň zachytí za rok až 70 tun prachu. Stromy fungují jako ta nejlepší klimatizace, s kterou se nedá srovnat žádné technické zařízení. Když připočteme také funkci estetickou, příznivé působení stromů na lidskou psychiku, atd., je s podivem, proč vlastně v našem životě dáváme tak často přednost právě technice.

    Poprvé po prázdninách jsme se sešli v úterý 13.9. před restaurací Ráj. Bylo nás 13. Nejdříve jsme se zastavili na neudržovaném pozemku nad ulicí Archeologa Dubského a pan Chán nás tam upozornil na hojný výskyt pelyňku černobýlu. Stává se, že někdo žádá pokácení břízy v blízkosti svého bydliště a zdůvodňuje to alergií na pyl. Je to škoda, protože bříza kvete jen krátkou dobu. Pelyněk také často způsobuje alergie, kvete celé týdny, a přitom se sečení zanedbaných ploch žádná velká pozornost nevěnuje.
    Zamířili jsme do kopce k dalšímu pozemku, který donedávna také ležel ladem. Rozšířil se tam pýr a po jeho pokosení celá plocha zarostla planou mrkví. Dříve bylo pravidlem, že se louky kosily na jaře (sena) a na přelomu léta a podzimu (otavy), pak se na nich do zimy páslo.
    Naším cílem byl Šibeniční vrch, protože se o něm psalo v srpnovém čísle strakonického Zpravodaje. Už jsme ho jednou společně navštívili (viz zápis z 9.9.2005 v souboru Botanik IV), ale tentokrát jsme šli jinou cestou - stočili jsme se doleva a nad "habešskou" silnicí zase doprava, takže jsme nejdříve prošli Holý vrch. Než se dojde k zahrádkám, vede pěšina pěkným listnatým lesem, vysázeným v padesátých letech. Místo obvyklých smrků v něm rostou hlavně lípy, habry aj. a rozšířila se zde dnes už vzácná orchidej okrotice bílá, protože v takovém prostředí se jí daří.
    V tuto roční dobu už není k vidění mnoho rozkvetlých rostlin, ale nějaké jsme si přece jen ukázali - máchelku (dole pod kopcem), hvězdník roční (na pozemku pod zahrádkami), vzácný hvozdíček prorostlý (na cestě pod zahrádkami), aj.
    Došli jsme na rozcestí, odkud je směrem vlevo blízko na Ryšavou, ale my jsme pokračovali rovně a za chvíli jsme byli u vysílače. Věděli jsme, že 50 m východně od kóty 510 m se nacházejí zbytky základů šibenice, a tak jsme se tím směrem vydali. Už jsme si to místo ukazovali při minulé procházce, ale nebyli jsme si jisti, co jsme vlastně našli. Pan Chán si z dětství pamatuje docela zachovalou kamennou plochu, teď už z ní zbyly jen různě propadlé a zarostlé části. Podle článku ze Zpravodaje se jednalo o obdélník o rozměrech 7 x 5 m. V historických písemnostech jsou zaznamenány popravy z let 1762, 1767, 1777 a 1779. Skoro všichni odsouzení byli vojáci. Kata si Strakonice půjčovaly z jiných měst, hlavně z Písku. V květnu letošního roku byl podán návrh na prohlášení pozůstatků šibenice za kulturní památku a v jejich blízkosti má být umístěna informační tabule.

Samozřejmě jsme si vyprávěli také pověst o Švandovi a přečetli jsme si o něm také starodávnou báseň od Ladislava Quise:

Švanda tiskne dudy k boku,
k ústům zase sklenici,
v prsou dech a vid až v oku
tratí se mu s denicí.
"Nocí tré i dnů jsem hrál,
teď již čtvrtý konec vzal;
ani muk už, chaso mladá,
dohrál jsem a dodudal."

U cesty bouř klátí stromkem,
po ni Švandou vratká zas.
"Aj, aj, mne-li za tím domkem,
jej-li za mnou nesl ďas?"
Oknem jasně světlo plá,
uvnitř chasa veselá.
"Což se asi podívejte,
když vám Švanda zadudá."

"Švanda, Švanda tu, i dudy! -
Pojď ty Švando, mezi nás."
"Půjdu, třeba u všech všudy,
neznal dům a neznal vás!" -
"O to ty se nestarej,
jenom pij a jez a hrej;
zlatem my ti zaplatíme,
Švandičko, jen zadudej." -

Dbej však, nechť ti prší zlato,
až by klobouk přetekl,
abys nikdy, nikdy za to,
Zaplať pán bůh neřekl." -
"Aj, což o ta slova dbám,
jen když chmel a zlato mám;
já vám za to vaše zlato
jako Švanda zadudám."

Cupy, dupy, cvaky, cvoky,
na podlahu, na půdu:
"Jaktě živ jsem také skoky
neviděl a nebudu.
Holka lítá do stropu;
přes ni hoch zas v pochopu;
to se točí, to se bočí
v chvatu, víru, výhopu."

"A to zlato! - nevím ani,
kam ty zlaté ptáčky dám.
Zaplať vám to, drazí páni,
zaplať vám to pánbůh sám:" -

Nedomluvil, nedořek´ -
ty tam - zlato, světlo, skřek.
Hrom a blesk, pak noc a ticho -
Švanda v mdlob se náruč smek´.

Ranní pára z řeky stoupá,
blízko již je do zoře,
s čekanu se tělo houpá,
Švanda sedí nahoře.
Kde jsi se tu, Švando, vzal?
Kam jsi, Švando, zlato dal?
Rád buď, Švando, na čekanu,
žes´ jen nocleh vydudal.

    V úterý 11.10., kdy jsme se vydali do Mutěnic, byl den jako malovaný - pravé babí léto. O to víc nás mrzelo, že s námi kvůli nemoci tentokrát nebyl pan Chán. Sešli jsme se v 16.43 na zastávce u hradu a do Mutěnic jsme dojeli autobusem. Bylo nás 15. Nejdříve jsme se podívali k rybníčku na návsi a líbilo se nám, že má travnaté břehy. Proti vybetonovaným požárním nádržím je to hezčí a hlavně příznivější pro vodní obyvatele. Také přítokový potůček je neregulovaný a čistý. Vedle na palouku je hezké a dobře udržované hřiště pro děti.
    Naším cílem byla hlavně nově opravená kaplička, která je nedaleko. Viděli jsme i její vnitřní výzdobu, protože v jedné z okolních chalup jsme zastihli paní, která má klíč. Křížovou cestu tvoří reliéfy z vypálené glazované hlíny, jejichž tvůrci jsou děti ze strakonické ZUŠ. Nám všem se jejich dílka velice líbila a jistě se líbí i kolemjdoucím - ti sice nemohou nahlédnout dovnitř, ale mohou obdivovat alespoň plastiku sv. Václava, která je umístěna ve výklenku na zadní straně kapličky. Na určování rostlin jsme tentokrát měli málo času, a tak jsme si ukázali jen jednu ukázku návesní květeny - sporýš lékařský. Všímali jsme si ale květin v zahrádkách a krásně zbarvených stromů, hlavně javorů. Přesto nepřišla přírodověda tak úplně zkrátka. Zašli jsme si totiž k nalezišti kazivce (je kousek za vsí směrem na Sousedovice) a povedlo se nám i několik kousků tohoto zajímavého nerostu objevit.
    Domů jsme šli po červené turistické značce, to znamená nejdříve kolem náhonu a potom po břehu Volyňky. Není to daleko a šlo se nám dobře. Cesta se líbila i nejmladšímu Honzíkovi a jeho bráškovi Vašíkovi, protože jsou oba na chození zvyklí. Kdybychom se chtěli podívat ještě do Radošovic, šli bychom opačným směrem (proti proudu řeky) a mohli bychom jet v 18.25 vlakem odtud. Dá se dojít i do vzdálenějších míst, které jsou při trati, např. do Předních Zborovic. To si ale necháme na jindy.

    Letošní krásně barevný podzim nás vylákal na celodenní procházku, a tak jsme se v sobotu 15.10. připojili k výpravě českobudějovických botaniků. Bylo nás 10 ze Strakonic (i s Vašíkem a Honzíkem) a 15 hostů - většinou studentů přírodovědy. Pan Chán s námi nebyl, protože je stále ještě nemocný.
    Sešli jsme se v 9 hod. před poštou na rohu ulice Zvolenské a Profesora Skupy a vyšli nejdříve kousek po silnici směrem na "Habeš". U garáží jsme odbočili vpravo na pěšinu a šli do kopce na Holý vrch, nahoře jsme se dali doleva a pokračovali mezi lesem a paloukem (les jsme měli po pravé ruce, vlevo jsme viděli na "Habeš") a pak přes pole na Ryšavou. Vedl nás Radim. Naši hosté v čele s panem P.Kouteckým z Jihočeské univerzity si hned od začátku pilně hledali a určovali ty druhy rostlin, které jsou typické pro strakonické vápence. Pro nás nejsou nijak výjimečné, ale na českobudějovicku se nevyskytují. A tak jsme přihlíželi např. výkladu o trávě válečce prapořité, kterou v naší botanické partě zná i Vašík, podobně tomu bylo se zimostrázkem alpským, hořcem brvitým, kopretinou chocholičnatou, kruštíkem tmavočerveným, okroticí bílou, vemeníkem dvoulistým, lilií zlatohlavou atd. Na Ryšavé už jsme byli s panem Chánem několikrát (viz zápisy z minulých let), a tak si tyto rostliny dobře pamatujeme. U méně známých druhů jsme se ale samozřejmě poučili i my. Určování bylo ztížené také tím, že teď už skoro nic nekvete a museli jsme se často spokojit s všelijakými uschlými zbytky. Na Moravě se prý takové suché nati říká "ščagel". Byl na nás určitě hezký pohled, jak jsme se zastavovali u kdejakého chrastí, fotografovali nevzhledné chomáče neduživých lístků, utržené větvičky jsme si nechávali kolovat a dívali se na ně lupou.... K obdivování přírodních krás a pořizování uměleckých snímků jsme měli ale příležitost také, protože ranní mlhu brzy prozářilo sluníčko a celý den byl pak jako malovaný.
    Podobně jako pan Chán, říkal nám pan Koutecký různé zajímavosti. Tak jsme se např. dověděli o nenápadné vrabečnici úpolní, že je příbuzná s lýkovcem, ačkoliv na to vůbec nevypadá a nemá ani dřevnatou lodyhu. I u třemdavy bílé jsme byli překvapení, že je příbuzná s citronníkem, u ní ale tomu napovídá aspoň podobná vůně květů a tvar listů. Starček přímětník je známý tím, že je nebezpečný pro koně a na loukách s jeho výskytem by se nemělo pást. Kozinec sladkolistý je u nás nepůvodní, a právě proto se vyskytuje daleko častěji ve srovnání s domácími kozinci, jejichž naleziště jsou omezena na několik míst na Moravě. Vzácný pcháč různolistý, uvedený v Květeně České republiky (což je několikadílná vědecká publikace, vydaná Českou akademií věd), byl popsán podle jedinců nalezených právě na vrcholu Ryšavé. Ukázali jsme si drobný bělokvětý len počistivý, netypický svou barvou i velikostí, na druhou stranu jsme viděli i rozrazil ožankový, který je proti svému příbuznému rezekvítku (známému pod lidovým názvem "bouřka") několikrát větší. U pumpavy rozpukové jsme si vysvětlili, jak její "čapí nůsky" reagují na okolní vlhkost a za suchého počasi vystřelují semena do dálky. Jinou zajímavostí byl kokořík vonný, který se pozná podle hranaté lodyhy. Často se uvádí v učebnicích a příručkách, ačkoliv by tam spíše patřil mnohem častější kokořík mnohokvětý. Ten se na Ryšavé vyskytuje také, lodyhu má oblou a jeho květy jsou drobnější, ale četnější (uspořádané v řadě po dvou).
    K lepšímu zapamatování nalezených rostlin nám pomáhaly také různé vtipné poznámky, např. u lipnice smáčknuté si p. Koutecký pochvaloval, že se dobře zakládá do herbáře, je už jakoby předem lisovaná. Legrace byla i se studenty. Nejvíc nás rozesmál Filip, když za účelem urychlení "botanického tempa" vyšel do čela výpravy s lahví piva přivázanou na dlouhém klacku. Od Filipa se takový kousek dal očekávat - minulý týden, když se tři z nás přidali k botanické vycházce ze Svinětic na vrch Hrad, nám ukazoval chrastavec a s vážnou tváří tvrdil, že pohledem na list proti světlu, případně jeho prostým potěžkáním, poznáme u této tetraploidní rostliny zvětšené množství chromozómů.
    Naším cílem nebyla jen Ryšavá, ale i jihovýchodní svah Tisovníku. Známý botanic Velenovský v těchto končinách před lety nalezl vzácný druh chrpy, a protože p. Koutecký se chrpami speciálně zabývá, vzal si tuto skutečnost jako záminku k návštěvě Strakonicka. Nepočítal s tím, že by zde tento druh skutečně objevil, ani jsme po něm nijak nepátrali, ale něco jsme přecejen našli - několik jedinců, kteří by mohli být jeho hybridem.
    Od Tisovníku jsme se vraceli kolem trati u Řepických rybníků, a tak jsme si nenechali ujít lesík s nalezištěm hořce křížatého. Nachází se vpravo od trati, pokud se jde směrem na Strakonice. Kdysi tam byl ovocný sad, nyní je tam husté mlází různých dřevin (převládá borovice). Český svaz ochránců přírody se snaží vyjednat s majiteli pozemku povolení, aby mohl být kvůli výskytu hořce porost prosvětlen.
    Došli jsme k řepické zastávce, odkud bychom mohli dojet na strakonické nádraží. Měli jsme ale ještě dost času, a tak jsme pokračovali podél trati pěšky. U jatek jsme se podchodem dostali na druhou stranu písecké silnice, zamířili jsme k Otavě, přešli ji a za mostem se dali směrem ke Staré řece. Porost na jejích březích naše hosty zaujal natolik, že jsme potom museli pospíchat, abychom stihli v 17.09 budějovický vlak. Naštěstí je odtud blízko na pískovnu a z ní na nádraží. Na této části cesty jsme si už nic neukazovali, protože pískovna je v současné době kvůli výstavbě odvodňovacího kanálu (vede od nedalekého viaduktu do řeky) dost poškozená těžkou technikou a je znát, jak její jindy bohatá květena utrpěla.
    Naše procházka byla dlouhá několik kilometrů a kdo si dělal po cestě poznámky, měl zaznamenáno mnoho rostlinných druhů: bojínek Boehmerův, turan pozdní a velkolistý, hořčík jestřábníkovitý, kostřavu žlábkovitou, chrpy (porýnskou, čekánek, luční, rolní), několik odrůd růže šípkové, hlaváč fialový, prlinu rolní, srpek obecný, kakost smrdutý a holubičí, svízele (okrouhlolistý, přítulu, severní), žindavu evropskou, ostřici chabou, oman hnidák, strmobýl lysý, užanku lékařskou, chmerek vytrvalý a roční, smělek jehlancovitý, bér zelený a sivý, tařici kališní, trojštět žlutý, kozlíček lékařský, řepík lékařský, voskovku menší, škardu dvouletou, dětel ladní, krvavec menší, hnilák lysý, šater zední, zblochanec, pilát lékařský,.....
    Filip nám ukazoval také různé druhy mechů, např. zpeřenku jedlovou, rokyt, dvouhrotec nebo kostrbatec. Někoho by možná ani nenapadlo, že mech má různé druhy a že je jich tolik (těch běžnějších přes 400).
    Viděli jsme také hejno koroptví, louži s drobnými korýšky perloočkami, malinkou ještěrku, hlemýždě suchomilky, atd. atd. Navíc jsme strávili den v příjemné společnosti spřízněných duší, což bylo ze všeho asi to nejlepší.