Rok 2006.

    Dne 28.3.2006 jsme pořádali první letošní botanickou vycházku s panem Chánem. Bohužel moc se nás nesešlo, protože silně pršelo a ani pan Chán nechtěl riskovat onemocnění. A tak jsme se vypravili jen čtyři. Sraz jsme měli před DDM na sídlišti Mír, odkud vede pohodlná cesta na strakonické Podskalí. I když by se dalo usuzovat, že mnoho toho v dešti neuvidíme, mohli jsme hned na místě setkání pozorovat na nedalekých drátech vysokého napětí posedávající holuby hřivnáče, kteří nedávno přilétli a jako každý rok našli na Podskalí místo ke hnízdění. Cestou po pešině k řece jsme mohli kromě svého povídání o přírodě a historii poslouchat vábení drobných pěvců, jako například brhlíka lesního, pěnkavy obecné nebo drozda zpěvného. Všudypřítomný byl kos černý. Na vodě jsme viděli kachny divoké vzdorující silnému proudu rozvodněné Otavy. Nad hladinou se držela bílá mlha, takže pohled na řeku byl zajímavý i z dálky. A tak jsme mimoděk došli až k Novému Dražejovu, a protože déšť trochu ustal,
rozhodli jsme se pokračovat přes Virt k Starému Dražejovu. Prohlíželi jsme si probouzející se zahrádky, které se při zemi pestřily prvními jarními květy petrklíčů a modřenců. A nahoře přelétávali zvonci zelení se sýkorami. Také se ozývali drozdi kvíčaly a do stromů občas zalétl čížek lesní. Cesta nám pěkně pokračovala, až jsme dorazili do Strakonic - trochu promáčení, ale spokojení.

    Druhou letošní procházku jsme si naplánovali až na 9.5., protože pan Chán se jako každý rok věnoval v dubnu hlavně výzkumu pampelišek. My ostatní se ani nepokoušíme do tajů jejich klasifikace proniknout, jen si pamatujeme, že záleží např. na postavení zelených lístků v zákrovu pod květem - zatímco u "obyčejné" pampelišky visí dolů, u některých druhů (např. pampelišky bahenní) jsou pevně přitisklé k sobě.
    V úterý 9.5. jsme se sešli v 16.30 hod. před budovou archivu a vyrazili po Radomyšlské silnici směrem k Řepickým rybníkům. Měli jsme tentokrát možnost svézt se autem a rádi jsme ji využili, i když nás bylo 20 a auto se tedy muselo několikrát vrátit a nabrat po cestě další skupinku. Nešlo o to, ušetřit si ty 2 km chůze, ale jednak je na této silnici dost velký provoz, jednak jsme chtěli být dříve na místě. Už jsme se v těchto končinách společně procházeli dvakrát (viz zápisy z 4.11.2001 a 26.6.2002), často je navštěvujeme i každý zvlášť, tentokrát jsme ale měli za cíl místo, kam se běžně nechodí. Je to podmáčená louka sousedící s Horním Řepickým rybníkem (severně od něj), kam se dá přijít buď od trati, nebo z pěšiny vedoucí od obory do Domanic. Nalézá se tam všivec bahenní - statná vlhkomilná rostlina, dříve běžná, nyní následkem odvodňování luk bohužel už vzácná. Na konci jara je nápadná svým fialovým květenstvím, my jsme přišli ale ještě před rozkvětem. Po letošní tuhé a mimořádně dlouhé zimě je venku všechno trochu opožděné, i když ne tolik, jak by se dalo očekávat. Příroda se snaží zpoždění dohnat, takže rychle po sobě rozkvetly třešně, trnky, střemchy, šeříky, jabloně - doslova jedno přes druhé. Na nati všivce jsme viděli následky nočních mrazíků, a sice nafialovělou barvu listů, tak jak ji mívá např. namrzlý salát.
    Jinou málo známou rostlinu, řeřišnici vlaštovičníkovitou, jsme si ukázali v lese cestou k Pravdovu mlýnu. Listy má podobné jako vlaštovičník, květy jako kakost. Je to původně skalnička, která "utekla" ze zahrádek. Na mezi nad cestou u Dolního Řepického rybníka jsme si ukázali vstavač kukačku, dříve všeobecně rozšířený a známý, dnes už také výjimečný. Ostatní rostliny, které jsme si určili, si většinou pamatujeme z dřívějších procházek, např. řeřišnici luční, hluchavku skvrnitou a objímavou, mochnu jarní, štětku soukenickou (listy a uschlé loňské zbytky), pryskyřník prudký, blatouch bahenní, listy divizny velkokvěté, popenec břečťanovitý, violku vonnou, různé druhy ostřic, barborku obecnou, pomněnku rolní, atd. atd. Asi nejvíc se nám líbil obyčejný jahodník, jehož bílé kvítky svítily na dálku a slibovaly na léto pravé hody.
    Pan Chán nám ukázal, kudy vedla ve středověku široká dlážděná cesta z Řepice do Horažďovic. Její pozůstatky se našly v úvozu mezi rybníky a vesnicí Droužetice, dalším dokladem její existence jsou dva kamenné klenuté můstky. Jeden se nacházi pod Katovickou horou, jeden jsme viděli nedaleko Pravdova mlýna. Poslední dobou chátral, uchytily se na něm mladé stromky a pomalu se začínaly vydrolovat kameny, naštěstí se ho ujalo „Sdružení pro obnovu Řepice“ a okolí a teď je už pěkně opravený.
    Krásně se nám vydařilo počasí, takže to byla příjemná májová procházka, jak má být. Líbila se i nejmladšímu účastníkovi, ani ne čtyřletému Davídkovi, který moc rád chodí do přírody a umí se k ní dobře chovat. Tentokrát viděl docela zblízka i srnky a zajíce, a tak měl o to větší radost.

     Po prázdninách jsme se poprvé sešli v pondělí 11.9. Sraz jsme měli na autobusové zastávce u hradu, odkud jsme v 16.38 hod. odjeli směrem na Drachkov. Za chvilku jsme zase vystoupili, protože jsme měli namířeno k pískovně v Holi, jen asi 2 km od Strakonic. Počítali jsme s tím, že autobus jede i zpátky, a sice v 18.24 hod. (pouze v liché týdny), protože někteří z účastníků našich vycházek jsou v důchodovém věku a rádi si kousek cesty ušetří. I tentokrát, kdy se nás sešlo 15, zastupovala nejmladší generaci jen gymnazistka Hanka a čerstvá školačka Alenka. Chyběl bohužel pan Chán, protože se mu termín naší vycházky kryl s botanickou výpravou na Písecko.
    Od autobusové zastávky jsme popošli několik metrů dále směrem k Drachkovu, zatočili jsme doleva na lesní cestu a ta nás dovedla k jedné ze strakonických pískoven. Někteří z nás o ní dříve ani nevěděli, protože je schovaná mezi stromy a není tak známá jako ta, která je vidět z vlaku na blatenské trati.
    Strakonická pánev je pozůstatkem třetihorního sladkovodního jezera, které zde mělo svůj okraj a zanechalo po sobě usazeniny. Podobně je tomu u Horažďovic nebo u Českých Budějovic. Těžba písku , vápence apod. je velkým zásahem do přírodního prostředí, ale pokud se provádí citlivě, může mít i svoje kladné stránky. Příkladem je vytvoření strmých stěn vhodných k hnízdění břehulí říčních. Právě na strakonických pískovnách můžeme vidět množství otvorů, které si zde tito ptáci vyhloubili. Odtěžování těchto ploch po skončení hnízdní sezóny není na škodu, protože stará hnízda jsou zamořená cizopasníky a břehule se do nich nevracejí, budují si na jaře nová. Tak je tomu i u většiny ostatních druhů ptactva, a proto při vyvěšování budek je žádoucí jejich výměna, případně čištění. Také odstraňování opuštěných hnízd z větví stromů a keřů jen na první pohled vypadá jako vandalství – ve skutečnosti se tak uvolní vhodná rozsocha k vystavění nového hnízda. Nutno však poznamenat, že počet hnízd břehulí se v pískovně snižuje. Jejich hnízda také zmizela v již nevyužívané pískovně pod kasárnami.
    Na Strakonicku se v minulosti zničilo mnoho přírodních lokalit tím, že se tam uložil popílek, slévárenská struska a nebo domácí odpad. Tak skončily např. literaturou nejcitovanější lokality jako Radomyšelské jeskyně nebo vápencové lomečky v okolí Řepice a Domanic. Také pískovna u pod kasárnami se zaváží, ačkoliv na jejím dně nalezla vhodné prostředí ke svému životu kuňka obecná, svižník zvrhlý a jiné méně časté živočišné druhy.
    Pískovna není jediným zajímavým místem v Holi, a tak jsme si trochu času nechali také na její vzdálenější okolí. Z obou stran drachkovské silnice se nacházejí rybníky Škvorňovský, Písečný, Dětský a Pitaňský, po levé pak největší ze všech Velkoholský. My jsme se podívali k Velkoholskému, a pak k Mělká Pálenině. U obou bylo hezky, protože bylo mírné slunečné počasí, pravé zářijové. Viděli jsme, že už se začínají barvit břízy, dalekohledem jsme pozorovali kachny a volavky, všímali jsme si pozdních květů v porostu kolem cesty (chrpy, vratiče, zemědýmu), trhali jsme si ostružiny a ukazovali jsme si kopce na obzoru. Po levé ruce jsme měli Vlčiny, před sebou Hradiště a Kbíl a po pravé straně Kamennou babu.
    Řekli jsme si něco o hospodaření na rybnících, protože to není v poslední době pro životní prostředí příznivé. Intenzívním chovem kapra se nepřiměřeně zvyšuje úživnost, což má za následek zhoršenou kyslíkovou bilanci, rozšíření sinic, úbytek citlivějších rostlinných i živočišných druhů. Kapr navíc vyžírá vše, co ve vodě žije. Na rybnících se silnou rybí obsádkou pak nenajdeme nejen měkkýše, korýše apod., ale ani pestrou směs různých druhů vodního ptactva, protože pro něj nezbývá dostatek přirozené potravy. Můžeme se sice potěšit pohledem na divoké kachny, ale musíme se smířit s tím, že ve skutečnosti se už o nich sotva dá mluvit jako o divokých. Umělý odchov utlumil jejich plachost, schopnost starat se o mláďata, atd.
    Příkladem rybníka, kde se hospodaří ekologicky, je Řežabinec u Ražic. Je zde vyhlášena Národní přírodní rezervace a je to vyhledávané hnízdiště mnoha ptačích druhů. Pro jejich pozorování se hodí hlavně jarní období, a proto máme na květen s ornitologem panem Ivanem Janou domluvený společný celodenní výlet do těchto míst. V neděli 8.10. se bude na Řežabinci odehrávat veřejné kroužkování v rámci Festivalu ptactva, kam se můžeme také podívat, pokud ovšem se nerozhodneme pro tutéž akci ve stejný den v Blatné. K Řežabinci se vypravíme spolu s panem Chánem o den dříve, v sobotu 7.10., při té příležitosti na Festival upozorníme a nedělní program si zvolí každý podle svého.
    Rybníky v Holi patří k těm, které jsou silně obsazené rybami a vodním ptactvem. Vlivem silné obsádky a přikrmování se v nich nedá ani koupat, ani pozorovat drobné vodní živočichy. Ještě před krátkým časem byla v těchto končinách pod rybníkem Písečným aspoň malá tůňka s žábami, měkkýši, chrostíky, potápníky, vodoměrkami a další milou „žouželí“, a sice po pravé straně drachkovské silnice, asi půl km za autobusovou zastávkou „Pískovna, Hůl“. Do tůňky tekla voda z rybníka, kolem byly vzrostlé stromy a kvetly tu blatouchy a pomněnky. Na jaře bylo možno na rybníce pozorovat kopřivku obecnou, čírku modrou, potápku malou, lysku černou a všude přítomnou kachnu divokou. Občas se zde vyskytla volavka popelavá. Teď je bohužel porost na tomto břehu vykácený a všechny přírodní krásy vzaly za své. Ani jsme se tam nešli podívat, protože by to byl smutný pohled.
    Po šesté hodině jsme se rozdělili na dvě skupiny, z nichž menší se vrátila k zastávce na autobus, větší se vydala kolem kasáren a přes Podskalí do Strakonic. Cestou jsme si ještě povídali o tom, co všechno přírodě hrozí a jaké následky má náš konzumní styl života. Domluvili jsme se, že si zjistíme termíny výlovu okolních rybníků a pokud se to bude hodit, na některý se půjdeme společně podívat. Na středu 11.10. máme také už naplánovanou první ze série přírodovědných přednášek v budově gymnázia. Bude na téma „Květena Strakonicka“ a přednášet bude nám dobře známý místní botanik – pan Václav Chán.

    V poslední době pořádáme pravidelně začátkem října celodenní akci v rámci celostátního Týdne knihoven a tak tomu bylo i letos – v sobotu 7.10.2006. Zopakovali jsme si cestu do Ražic a Putimi, kterou jsme společně podnikli před 4 lety (20.10.2002 – viz zápis) a která se nám moc líbila. Věděli jsme, že v článku pana Jany připraveném do říjnového Zpravodaje města Strakonice bude upozornění na rezervaci Řežabinec (viz zápis z procházky 11.9.2006) a domluvili jsme se, že na stejné stránce uveřejníme pozvánku na náš výlet do těchto míst.
    Do Ražic jsme dojeli vlakem (8.04 – 8.20 hod.). Při té příležitosti se nám naskytla podívaná na parní lokomotivu, která právě vyjížděla s několika vagóny z ražického nádraží a jak nabírala rychlost, chrlila z komína neuvěřitelné množství černého dýmu. Vypadla jako mašinka z výkresu nějakého prvňáčka, který si dal na malování kouře zvlášť záležet.
    Hned na začátku jsme se domluvili, kdo se bude chtít vrátit od rybníka Řežabince zpátky na vlak a kdo bude pokračovat do Putimi. Bylo nás přes 20, z toho 5 dětí a 8 důchodců. Naštěstí z Ražic i z Putimi jede vlak na Strakonice každé dvě hodiny, a tak jsme se mohli přizpůsobit možnostem každého účastníka. Nejdříve jsme se prošli kolem rybníka a zastavovali jsme se u jednotlivých informačních tabulí. Každý šel svým tempem, a kdo se chtěl odpojit, měl to k vlaku nedaleko a navíc po rovině. Cesta do Putimi (asi 3 km) také není nijak náročná. Bez potíží ji ušli i nejmladší – naši staří známí Vašík s Honzíkem a stejně tak další skupinka sourozenců: Barborka, Terezka a Martínek. Děti si po cestě hrály, ale také se zajímaly o okolí, ukazovaly si navzájem své objevy a o všem si povídaly s rodiči. Pan Chán s námi bohužel nebyl, protože ho už delší dobu bolí noha. Ve středu 11.10. se s ním ale uvidíme, protože bude mít na gymnáziu přednášku o květeně Strakonicka.
    Jednotlivé skupinky účastníků měly snahu držet se pokud možno při sobě, tak jako při všech našich akcích, ale tentokrát se to moc nedařilo. Nebylo to ani nutné, protože kolem rybníka nás vedla naučná stezka a dále pak zelené turistické značky až do Putimi. Tam jsme se také snadno zorientovali, protože u pěšiny pod kostelem je umístěna mapka se zakreslenými památkami. Prošli jsme celou obec a přečetli si informační tabule, které jsme cestou míjeli. Měli jsme ještě trochu času do 12.33, kdy jsme chtěli odjet, a tak jsme si mohli podrobně prohlédnout i nástěnky s historickými fotografiemi v nádražní čekárně. Pochvalovali jsme si, jak si v Putimi cení svých tradic a jakou si dali práci s jejich prezentací.
    S určováním druhů rostlin a jiných přírodnin to při této procházce dopadlo tak, že kdo se chtěl na něco zeptat, pohyboval se od jedné skupiny ke druhé, podle toho, s kým chtěl mluvit. To, co by pan Chán zastal snadno sám, máme my ostatní organizátoři procházek více méně rozdělené, takže účastníci už vědí, na co se koho ptát. Řežabinec je zajímavý hlavně jako útočiště mnoha druhů ptactva a už se těšíme na květen, kdy máme naplánovanou jeho návštěvu s ornitologem panem Janou. Teď na podzim jsme se spokojili s tím, že jsme viděli dalekohledem labutě velké, racky chechtavé, divoké husy velké, potápku roháče a volavky šedé a několik volavek bílých. Podle hlasu jsme si určili brhlíka lesního, sýkoru koňadru, sýkoru modřinku, strakapouda velkého a budníčka menšího.
    Nedá se říci, že bychom měli ideální počasí, ale stěžovat jsme si také nemohli. Stálo by za to vrátit se do stejných míst ještě znovu za slunečného dne a potěšit se podzimními barvami, protože kolem Řežabince rostou kromě dubů hlavně osiky a ty právě začínají žloutnout a červenat. Ukazovali jsme si jejich charakteristické listy, ale i hladkou světlou borku. Je podobná březové, což jsme si mohli snadno porovnat, protože osika a bříza se většinou vyskytují pospolu. Našli jsme i krásného zdravého křemenáče, který k nim také patří, ale dnes už není tak častý a někdo ho už ani dobře nezná. Zatímco jsme si ho prohlíželi, přinesl důchodce pan Pida větvičku se zarážkou z ulomeného výhonku a tou nožičku houby kousek pod kloboukem propíchl, aby se dobře nesla. Vedl při tom veselé řeči a vůbec se celou cestu staral o zábavu. Je pravda, že bychom rádi při našich procházkách co nejvíce informovali účastníky o přírodních zajímavostech, o stavu našeho životního prostředí a o jeho ochraně, na druhou stranu máme radost i z takových výletů, při kterých odborné záležitosti zůstávají v pozadí a které připomínají spíše nějakou sváteční rodinnou nebo přátelskou sešlost. Naší snahou je podporovat dobrý vztah lidí k přírodě a k tomu rozhodně patří i hezké chování k sobě navzájem.

    O státním svátku v pátek 17.11.2006 jsme ráno vyjeli vlakem do Radomyšle s tím, že odtud půjdeme pěšky do Strakonic. Byli jsme jen tři – dva organizátoři a jedna účastnice z řad široké veřejnosti :o)
Kdybychom jeli pozdějším spojem v 9.08 hodin, sešlo by se nás asi víc, ale z dřívějška máme zkušenost, že se vyplatí jet už v 6.43 a dívat se ještě za šera po ptácích a zvířatech. Několikrát jsme v tuto dobu viděli např. hejno koroptví, což se za denního světla už tak snadno nepovede.
    Dalším důvodem malé účasti bylo asi to, že jsme naši cestu vyhlašovali na poslední chvíli. Nechtěli jsme totiž, aby se kryla s připravovaným výletem Sdružení pro obnovu Řepice a okolí. Dověděli jsme se o něm 28.10., když jsme se zúčastnili jiné akce této společnosti, věděli jsme, že cílem budou Boletice, ale přesný termín vyšel najevo až těsně před jeho uskutečněním. Všechno ostatní z bohaté činnosti SPOŘ a OKO se snadno dozvídáme z plakátů nebo ze strakonického Zpravodaje (pod hlavičkou Kulturní prostor Mravenčí skála), případně na internetu (www.mravenciskala.wz.cz), takže si křížení termínů ohlídáme, stejně tak sledujeme i data konání různých dalších akcí ve Strakonicích, ale tentokrát zapracoval zákon schválnosti, že právě kolem přírodovědně zaměřeného výletu byly do poslední chvíle nejasnosti.
    Nebylo náhodou, že jsme se právě teď vydali do Radomyšle – víkend 18. –19.11. byl totiž vyhlášen jako první ze tří termínů celostátní akce BUTEO 2006 /7. Jedná se o sčítání kání, jehož garantem je ZO ČSOP 31/01 Tachov. Patří mezi nejstarší monitorovací akce v ČR i v celé střední Evropě a naše strakonická ZO je do něj už řadu let zapojena. Protože je žádoucí, aby se do sčítání zapojilo co nejvíce dobrovolníků, rozhodli jsme se přibírat od letošní zimy na tyto cesty každého, kdo bude mít chuť si je vyzkoušet a zvolit si případně vlastní pětikilometrovou trasu (tzv. transekt). Pětikilometrová trasa je pro pozorování kání stanovena jako základní. S tím je nutno počítat, protože ojedinělé pozorovací výsledky nepřinášejí požadovaný efekt.
    Zatím je na Strakonicku takových pravidelně sledovaných transektů jen několik, takže každý nový by byl vítán. Cesta z Radomyšle přes Domanice a Řepické rybníky do Strakonic představuje dva pětikilometrové úseky spojené dohromady. Po příjezdu na radomyšlskou železniční zastávku bychom mohli rovnou vyrazit po polní cestě podél trati ke kopci Věno, ale nejdříve si zacházíme na místo, kde jsme zatím vždycky mohli první káni zaznamenat. Je to okraj lesa mezi kostelem sv. Jana Křtitele a obcí Osek. To znamená, že nejdříve dojdeme k radnici a ke kostelu sv. Mikuláše, odtud k rybníku Vražda, pak krásnou starou alejí na kopec ke hřbitovu, obejdeme kostel sv. Jana a ocitneme se na cestě vedoucí k židovskému hřbitovu a do Oseka. Po ní ale dojdeme jen k okraji lesa a začneme ho obcházet směrem napravo. Pěšina tam nevede, ale dá se jít krajem pole, kde jsou vždycky vyježděné koleje. Letos poprvé jsme se tady nesetkali s kání, což nás docela překvapilo. Viděli jsme jen strnady obecné a jednu koroptev polní.
    Po poli jdeme vždycky jen asi půl kilometru, pak se obrátíme vpravo a za chvíli jsme na cestě vedoucí zpátky k železniční stanici. Odtud už pokračujeme k Věnu a asi po 2 km se dostaneme k rozcestí s kapličkou. Před několika lety byla její omítka pěkně opravená, ale letos už se zase rozpadá, protože asi hodně trpí vlhkem od blízkého lesa a současně je vystavena větru od severu a východu. Po okolních polích chodí stádečko srn a kdykoliv tudy máme cestu, vždycky se navzájem opatrně pozorujeme. Vídáme také místa chráněná trnkovými keři, na kterých je vidět, že tam srny lehávají. Většinou také zaznamenáme další káni, ale tentokrát nic. To jsme ještě nevěděli, že to tak bude až do Strakonic. Kvůli mlze byla špatná viditelnost, takže bychom se snadno přehlédli, ale káně mají ve zvyku se ozývat a kdybychom nějakou minuli, alespoň bychom ji slyšeli hvízdat.
    U kapličky se odbočuje vpravo do Domanic, ve vesnici se přejde silnice a pokračuje se další polní cestou k Hornímu Řepickému rybníku. Míjí se obora, kde jsou někdy vidět divoká prasata a o kus dál jelení zvěř. Tentokrát jsme je mohli vidět dost zblízka, navíc jsme si vypomohli dalekohledem. Pod jednou z vrb mezi cestou a vypuštěným rybníkem jsme zahlédli v trávě střízlíka obecného. V zimě také na tomto místě bývají čížci lesní, kteří mají rádi semínka olší. U hráze jsme potom pozorovali odlet ledňáčka říčního, který zde seděl na větvi vyčnívající z bahna a číhal na drobné rybičky.
    Od obory se dá jít do Strakonic různými cestami. My se potřebujeme dostat směrem doprava k železnici, proto vždycky přecházíme jalový splav, projdeme mezi dvěma řadami mohutných dubů na hrázi, u trati pokračujeme kousek podél ní doleva směrem k Pravdovu mlýnu a pak ji přejdeme a dáme se směrem na Droužetice. Je tam pěšina. Vlevo od ní se táhnou pole až k droužetické silnici, po pravé ruce máme úvoz zarostlý stromy – hlavně duby a hlohy. Strakoničtí ornitologové tam už řadu let vyvěšují budky, krmí a pozorují ptactvo. Kdysi tam vystavěli přístřešek na úschovu nářadí a při kopání základů narazili na obrovské ploché balvany. Ukázalo se, že tudy zřejmě vedla ve středověku cesta z Řepice do Horažďovic. Při jedné z našich procházek s panem Chánem (viz zápis ze 4.11.2001) jsme o tom mluvili v souvislosti s podobností klenutého kamenného můstku u Pravdova mlýna s tím, který jsme viděli pod Katovickou horou (viz zápis z 26.5.2001).
    Na poli u trati sedávají káně na sloupech elektrického vedení, někdy je také vídáme kroužit nad rybníkem, ale teď jsme je zase neviděli. Místo nich jsme pozorovali další hejno strnadů, kroužící kolem hlohového keře. Cesta podél úvozu vede až do Droužetic, my ale vždycky asi po jednom kilometru odbočíme po pěšině vlevo, přejdeme kus pole a mokrý palouk se spoustou krtin, pak droužetickou silnici a další kousek pole a dostaneme se na severní svah Ryšavé. Asi v polovině tohoto úseku u malého remízku jsme konečně uslyšeli aspoň hvízdání, i když známou siluetu velkého hnědého ptáka jsme nezahlédli. Na stejném místě jsme také zahlédli první lidskou postavu od chvíle, kdy jsme opustili Radomyšl. Tak je to na této cestě vždycky, že není nikde nikdo a celkový součet vyznívá ve prospěch obyvatel přírody. Jednou jsme například viděli dokonce 8 kání, zatímco lidi jsme na celé cestě potkali jen dva, dokud jsme nepřešli Ryšavou a nedostali se do nejbližšího okolí Strakonic.
    Na Ryšavé jsme se tentokrát poprvé od rána pořádně zahřáli, když jsme stoupali do celkem strmého kopce. Jinak nám bylo kvůli mlze a pomalé chůzi chladno a měli jsme i trochu provlhlé boty, i když máme kožené „kanady“ a ráno jsme je čerstvě nakrémovali. Na cestu kolem domanické obory si vždycky bereme dobré obutí, protože je tam bláto i za suchého počasí. Také na palouku s krtinami je vždycky mokro. Při sčítání kání se ale musí počítat s tím, že někdy se jde i za mnohem horší nepohody a nejde to jinak – termíny jsou totiž pro celou republiku jednotné a odchylka by neměla přesáhnout jeden dva dny.
    Vždycky, když jdeme ven v mlze nebo v dešti, brzy ráno a podobně, víme už předem, že stejně se zahřejeme pohybem a že se nám bude v přírodě líbit – na to se dá zkrátka spolehnout. Také tentokrát jsme měli pořád z něčeho radost. Nejvíc se nám líbily větve trnkových keřů, které jsou letos svými modrými plody úplně obalené. Hezký pohled byl ale i na holé listnaté stromy, protože v mlze zvlášť vynikly tvary jejich kmenů i větví a navíc jsme se celou cestu bavili tím, že jsme se snažili už z dálky určovat jednotlivé druhy. Zblízka jsme si pak prohlíželi pupeny, ozdobené kapičkami vody, a mohli jsme si ověřit, jak jsme byli s určováním na dálku úspěšní.
    Poznávání listnáčů bez listí bychom si rádi koncem listopadu nebo v prosinci zopakovali společně s panem Chánem v Rennerových sadech. Další akcí pro veřejnost bude v sobotu 25.11. návštěva strakonického hřbitova za doprovodu pana Jiřího Kupky. Podíváme se do kostela sv. Václava a seznámíme se i s dalšími historickými památkami na hřbitově a v jeho bezprostředním okolí. Protože účastníci se budou jistě zajímat i o to, kdo z významných osobností je u nás pochován a kde, chtěli bychom tomuto tématu věnovat někdy v zimě další akci. Doprovod nám slíbil pan Karel Skalický ze SPOŘ a OKO.
    Pokud jde o sčítání kání, další termíny budou 13.1. a 17.3. Výsledky budou určitě zajímavé, protože se ukáže, jestli jejich stavy na Strakonicku celkově poklesly, nebo jestli se pouze posunul jejich přílet ze Šumavy a jiných chladnějších oblastí. Letošní podzim byl doposud hodně teplý a opravdová zima ještě nenastala.
    V sobotu 18.11.2006 jsme vyrazili na malou obchůzku lesa za kostelem sv. Jana nad Radomyšlí, protože už nebylo tak mlhavo a odpoledne bylo daleko vidět. Zde se nám podařilo zpozorovat jednu poštolku obecnou, ale káni lesní žádnou. Pro ověření jsme nakonec ještě prošli celou trasu dne 22.11.2006 a byli jsme odměněni. Napočítali jsme 5 kání, převážně poblíž Radomyšle. Cestou okolo vypuštěného Horního Řepického rybníka jsme pozorovali 8 volavek popelavých nehybně stojících u břehu a lovících potravu. Na okraji Ryšavé jsme pak viděli a slyšeli králíčky obecné, nenápadné ptáčky prodírající se modříny společně se sýkorami koňadrami a modřinkami.
    Se zvědavostí čekáme, jak se bude počet kání vyvíjet. Jak jsme mluvili s ostatními pozorovateli, ukázalo se, že i oni zaznamenali jejich nízké stavy. Zatím to vypadá tak, že má tato zima své zvláštnosti.

    Ze všech akcí naší Základní organizace ČSOP jsou vždycky nejnavštěvovanější ty, které jsou více než na přírodu zaměřeny na historii. Takovou máme zkušenost z dřívějška (viz zápisy z 3.4.2001, 15.5.2001, 5.6.2001, 16.10.2001, 16.4.2002, 20.10.2002, 15.6.2003, 9.11.2003, 11.5.2004, 29.5.2004, 19.6.2004, 9.10.2004)) a znovu jsme se o tom přesvědčili v sobotu 25.11., kdy jsme se zabývali architektonickými památkami strakonického hřbitova. Sešli jsme se ve 14 hodin před kostelem sv. Václava v počtu více než 50 účastníků, což mile překvapilo jak nás organizátory, tak našeho průvodce Ing. arch. Mgr. Bc. Jiřího Kupku, Phd.
    Pan Kupka, který přednáší archeologii na třech různých vysokých školách v Praze, pochází ze Strakonic, pobývá tady o víkendech u rodičů a v době civilní vojenské služby pracoval ve strakonickém muzeu. Známe ho např. ze strakonického Zpravodaje jako autora cyklu „Památky, které přežily přelom tisíciletí“ a byli jsme rádi, že se můžeme setkat osobně. Těšíme se i na další spolupráci, protože výklad o památkách na hřbitově byl přesně podle našich představ a na druhé straně panu Kupkovi se líbil náš zájem a kázeň.
    Předem jsme si vypůjčili klíče od kostela, a tak jsme si ho mohli prohlédnout i zevnitř. Ne každý si uvědomuje, jak významná je to památka – spolu s hradem vlastně nejstarší v našem městě. Pochází z přelomu 13. a 14. století, z dob života Bavora III. Dnešní podoba kostela je ovšem hodně změněná, protože byl několikrát přestavován. Ještě více se proměnilo jeho okolí. Dnes stoupáme ke hřbitovu po schodech do příkrého svahu, před vybudováním budějovické silnice a viaduktu tu ale byla rovina. Viadukt se stavěl v 50. letech 20. století, železnice a nádraží v letech 1867-1868.
    Hřbitov byl v dávných dobách obklopen domy vesnice Lom, která později zanikla. Sv. Václav byl do druhé poloviny 18. století farním kostelem pro tuto obec a pro blízké osady. Dnes se zdá, že je zbytečně vzdálen centru města, ale v době jeho vzniku bylo nejhustěji osídleno právě jeho okolí.
    V současnosti je strakonickým farním kostelem Sv. Prokop, který dříve sloužil pouze hradnímu panstvu a řádu johanitů. Přesto ale dosud slavíme svatováclavskou pouť a mše se při té příležitosti slouží právě v kostele na hřbitově. Kromě ní se zde konají mše při pohřbech a jednou za 14 dní také bohoslužby řeckokatolické církve. Ty jsou vedeny ve staroslověnštině.
    Nejstarší a nejcennější částí kostela je presbytář, což napovídají typické gotické klenby. Ze stejného období pochází i protilehlá část lodi (pod věží), kde původně býval hlavní vchod. Nyní se vchází ze strany, prostředkem lodi. Zdivo této části je z dob renesance. Novější přestavby byly prováděny ve slohu barokním a taková je i vnitřní výzdoba.
    Hlavní oltář pochází z 18. století. Obraz na něm znázorňuje zavraždění sv. Václava, sochy stojící po stranách představují sv. Jana Nepomuckého a sv. Prokopa. Na oltářní menze je znak johanitského řádu, který se staral jak o hospodářské zázemí, tak o duchovní správu kostela. Zrovna tak můžeme vidět znak tzv. patrona i v jiných kostelích (například v případě sv. Markéty je to znak našeho města, protože zde měl potřeby a údržbu kostela na starost strakonický magistrát).
    Asi o sto let starší (tj. z doby raného baroka) jsou oba postranní oltáře – vlevo sv. Máří Magdaleny, vpravo Ukřižování. Naproti vchodu je oltář Čtrnácti svatých pomocníků, pocházející ze začátku 18. století. Po jeho stranách byly donedávna umístěny sošky sv. Rocha a sv. Šebestiána, ty však byly bohužel ukradeny. Stejně tak byl lupiči poškozen např. oltář sv. Máří Magdaleny.
    Kromě polohy na odlehlém místě, které láká ke vloupání, trpí kostel vlhkem, protože okolní hroby naléhají těsně k jeho zdi. K jeho silnému poškození došlo také na konci II. světové války (29.4.1945), kdy spojenci bombardovali nádraží. Tehdy se musel například zrestaurovat obraz z hlavního oltáře a po dobu jeho nepřítomnosti jej nahradil jiný, který je dnes umístěný v sakristii.
    Sakristie byla původně při jižní straně presbytáře, zatímco dnes tomuto účelu slouží bývalá kaple. Kromě zmíněného obrazu ze 40. let, jehož autorem byl restaurátor Holub, jsme zde viděli ještě obraz sv. Jana Nepomuckého a obraz Snímání z kříže. V podlaze sakristie i na jiných místech v kostele (hlavně v presbytáři) je v dlažbě zasazeno několik kamenných náhrobníků. Některé z nich jsou velmi staré (z konce 15. století).
    Jižně od kostela je postavena nyní již značně sešlá barokní kaple sv. Vojtěcha s oltářem Zmrtvýchvstání Páně, která je spojena s márnicí. Pochází z 18. století a v kryptě pod ní jsou pochováni kněží a rytíři maltézského (johanitského) řádu. V lepším stavu je kaple Nejsvětější Trojice z roku 1680, která byla několikrát restaurována. Potřebovala to hlavně po poškození za náletu v roce 1945 a pak po období, kdy byla využívána jako provizorní obřadní síň a později jako garáž pro komunální malotraktor. Nachází se východně od kostela a na první pohled zaujme krásnou renesanční tepanou mříží. Uvnitř je na zdi malovaný oltář se znázorněním křtu Páně, dále obrázek sv. Terezie a po stranách dvě postavy světců (pravděpodobně sv. Floriána a sv. Urbana). Hrobka sloužila rodině strakonických dědičných poštmistrů a nyní je v majetku přímého potomka tohoto rodu, paní Marie Follprachtové z Prahy. V soukromých rukou je také nově opravená hrobka rodiny Tietzů a Lehrachů, pocházející z přelomu 19. a 20. století (vedle hřbitovní brány). V horní části starého hřbitova se nachází necelých sto let stará hrobka rodiny Stříbrných (od roku 1977 rodiny Šípů) a nedokončená hrobka rodiny Bublů z roku 1916.
    Zajímavou stavbou je i brána hřbitova, která původně mívala ozdobný štít. Vpravo od brány byl v roce 1916 vystavěn pomník obětem světové války. Jeho autorem je Antonín Bílek, bratr sochaře Františka Bílka. V blízkosti vchodu na hřbitov bývala i kaple sv. Jana Nepomuckého z 19. století a při cestě do města se nacházely ještě další kaple.
    Svatováclavský hřbitov byl původně jen malý, protože dříve se pohřbívalo i u Sv. Prokopa, Sv. Markéty, Sv. Martina při Siebertovském ústavu a na jiných místech. Teprve od konce 16. století se postupně stal hlavním strakonickým pohřebištěm. Patronát nad ním příslušel knížecímu velkopřevorskému velkostatku řádu maltézských rytířů a od roku 1948 přešla patronátní práva na stát. V zadní části hřbitova byla postavena smuteční síň, která slouží od roku 1983.
    O tom, jak se hřbitov během let měnil a rozšiřoval, už jsme si nemohli povídat podrobně, protože čas pokročil a brzy by nám už začala být zima. Mnozí z nás se jistě rozhodli, že si o hřbitově a jeho památkách co nejdříve přečtou příslušné kapitoly v l. a 3. dílu vlastivědného sborníku Strakonice, jejichž autorem je právě pan Kupka. Můžeme se také těšit na lednovou přednášku o vývoji městské zeleně, kterou jsme si předběžně domluvili.