Přírodopisné a vlastivědné vycházky po okolí Strakonic.

Rok 2008.


    Prostřední termín celostátní akce "Sčítání kání" (viz zápisy) vyšel letos na sobotu 12.1.2008. Vybrali jsme si vlak, který odjíždí v 9.08, takže jsme jeli do Radomyšle tentokrát už za světla. Počet účastníků (6) odpovídal tomu, jaké jsme měli počasí - bylo chladno, mlhavo a kluzko. Jako vždycky jsme od nádraží směřovali k rybníku Vražda. V jedné zahradě jsme viděli divoké kachny a na chvíli jsme se u nich zastavili. Mluvili jsme o tom, že na některých odlehlejších rybnících s umělým odchovem kachen nalézají útočiště i různé vzácné druhy divokého vodního ptactva, při honech se ale spolu s kachnami stávají terči myslivců. Problematický je také osud těch odchovaných jedinců, kterým se povede uletět. Byli celý život zvyklí na krmení a je pro ně těžké se v přírodě uživit, zvlášť když vlivem lidské činnosti je na řekách i rybnících potravy pro vodní ptactvo skoro všude nedostatečné množství. Jednou z možností je vyžebrané krmení od lidí ve městech, ale ani pak není vyhráno. Uměle odchované kachny sice jsou schopné vysedět mláďata, ale umění starat se o ně je u nich narušeno.
    Z úzké uličky, kterou jsme k Vraždě přicházeli, jsme měli přes zahrady hezký výhled na kostel sv. Martina a na faru. Zrovna byl přizdobený jíním na stromech, stejně jako alej lip a akátů vedoucí od Vraždy ke kostelu sv. Jana. Vždycky do ní vejdeme se slavnostním pocitem a vychutnáváme její krásu a velebnost. Často nás napadlo, jak ohromující dojem z ní musí mít někdo, kdo tudy prochází poprvé v životě. Tentokrát jsme se na to mohli i zeptat, protože jsme měli mezi sebou nováčky. Manželé Fialovi, kteří se po odchodu do penze přestěhovali z Prahy do Cehnic, se z plakátu dověděli o našich akcích a rozhodli se cesty z Radomyšle do Strakonic zúčastnit. Nejen alej, ale i krajina, kterou jsme procházeli, se jim moc líbila.
    Pořád bylo na co se dívat, protože i nejobyčejnější stromy, keře nebo trsy trávy vypadaly díky jinovatce jako z pohádky. Navštívili jsme i židovský hřbitov v lesíku mezi Radomyšlí a Osekem. Na druhou stranu zvířat a ptáků jsme tentokrát viděli málo. Káně jsme napočítali čtyři a kromě nich jednu poštolku, jinak jsme ptáky většinou jen slyšeli a určili si podle hlasu. Ukázali jsme je také vždycky v knížce Waltra Černého Ptáci. To se zvlášť líbilo paní Fialové, protože jako pracovnice nakladatelství Artia byla u toho, když se tato výborná kniha vydávala.
    Srnek jsme výjimečně viděli jen jedno stádo, ale na mnoha místech jsme našli jejich stopy a charakteristický trus - hladké lesklé černé bobky velikosti lískových oříšků, většinou slepené dohromady. Zaječí bobky, které jsme také tu a tam viděli, jsou stejné velikosti, ale světlejší, oddělené, suché, s velkým podílem rostlinných zbytků. Trus býložravců jsme si mohli porovnat s výkaly masožravého zvířete, zřejmě kuny. Byly také tmavé, lesklé, ale řidší, ve formě válečku s úzkým špičatým zakončením.
    Celou cestu jsme si povídali různé zajímavosti. Chtěli jsme navíc vyprávět paní Durišové a Novákové o místech, kde s námi nebyly, ale ukázalo se, že už všechno vědí od turistů, s kterými také chodí ven. Turistických part je ve Strakonicích více a s naší skupinkou se částečně prolínají, a tak máme o sobě navzájem pořád nové zprávy. Teď na Silvestra se například asi 20 podnikavých důchodců vypravilo na Katovickou horu. Výstup na oblíbený kopec byl navíc spojen s dramatizací balady "Svatební den" z Čelakovského Ohlasů. Její děj je totiž spjatý právě s těmito místy a je inspirovaný lidovou pověstí.

Další termín akce Buteo je naplánován na 15.3.2008.


    Silný vítr a déšť mě probudily do sobotního rána. Kalendář prozrazoval, že je 19. leden roku 2008. Členové strakonického ČSOP a další milovníci přírody věděli, že je čeká další z milých vycházek s panem Františkem Langmajerem. Tentokrát do Horažďovic a k památné hoře Prácheň. Jak jsme se později dozvěděli, nepříjemná shoda náhod a neméně příjemné viry způsobily, že vláček Regionova přijížděl v 9.30 na horažďovické nádraží bez Františka. Tak jsem měl tu milou povinnost stát se průvodcem 18 účastníků přírodovědně-vlastivědné vycházky já.
    Hned naše první zastavení v areálu horažďovického kláštera kongregace Školských sester bylo smutným připomenutím nevhodného chování člověka k přírodě, kdy předchozí nájemník (tehdy Československá lidová armáda) proměnil nádhernou klášterní zahradu ve vybetonovaný a vyasfaltovaný autopark vojenské techniky.
    Zubům času a rozmarům lidstva naštěstí odolala druhá nejstarší městská brána v Čechách, nazývaná Červená nebo též Pražská, naše druhé zastavení. Tato gotická brána s věží vznikala někdy kolem rokuPrácheň 1292, kdy za vlády Václava II. byla tehdejší trhová osada, patřící rodu Bavorů ze Strakonic, povýšena na město. Tabulka na zdi věže připomíná svatého Gorazda, patrona města, jehož jméno bylo zřejmě základem jména pro město.
    Cesta přes náměstí okolo raně gotického kostela sv. Petra a Pavla nás zavedla na nádvoří barokního zámku, kde v současnosti sídlí městské muzeum. Vzhledem k tomu, že se naše vycházka uskutečnila mimo sezónu, byly našim očím povedené muzejní expozice uzavřeny. Ať už je to podrobná výstava věnovaná mineralogickému a geologickému zmapování povodí řeky Otavy, nebo expozice připomínající historii chovu dnes u nás vysoce ohrožené perlorodky říční (Margaritana margaritifera). Tento mlž žil v řece Otavě již v pradávných dobách rýžovníků zlata. Jeho četnost pak vzrostla na přelomu 18. a 19. století, kdy tehdejší majitelé panství Rummerskirchové založili umělý chov perlorodek v mlýnském náhonu a nechali násadu dovézt z Holandska. Tehdy jenom počet jedinců v náhonu dosahoval 100 000. Manželé Hrdličkovi nás zbylé účastníky vycházky seznámili se zajímavým životním cyklem perlorodek. Dospělí jedinci na jaře produkují množství vajíček, ze kterých se líhnou drobné larvy zvané glochidia. Jsou velká asi 0,2 mm a přibližně 2 měsíce parazitují na žábrách a pokožce pstruhovitých ryb, potom padají ke dnu a žijí dál jako dospělé škeble. Mnohé z nás překvapila jejich dlouhověkost (60 a více let). Ta je ovšem závislá na čisté a dostatečně prokysličené vodě. Se vzrůstajícím chemickým znečištěním řeky vlivem průmyslu a zemědělství v jejím okolí postupně počet jedinců perlorodky ubýval. Pohromou pak byla rozsáhlá otrava řeky v letech 1962 a 1963. V dnešní době jsou perlorodky v řece Otavě snad zcela vyhubeny.
    Další naše zastavení bylo veselejší. V panské zahradě jsme mohli obdivovat vzrostlé a ošetřené duby letní a připomenout si, jak je můžeme rozeznat od dubů zimních. Veverka obecná (Sciurus vulgaris) pohybující se v jejich korunách pak rozpoutala debatu o bleše domácí (Pulex irritans), která nenechala klidným ani psa Šmudlu, devatenáctého účastníka vycházky po Horažďovicích.
    U výstupu ze zahrady jsme pak mohli obdivovat sice v Čechách nepůvodní, ale v zámeckých zahradách rozšířený strom liliovník tulipánokvětý (Liliodendron tulipifera L.). Mohli jsme se přesvědčit na vlastní oči, že ne vše, co k nám přijde ze severní Ameriky, může být špatné, zvláště, když se liliovník na rozdíl od mnoha jiných cizokrajných dřevin a rostlin nechová expanzivně.
    To už nás ovšem začal takzvaně tlačit čas, a tak jsme rychle přešli kolem Stanice mladých přírodovědců, kde se již od roku 1974 snaží formou přírodovědných kroužků pěstovat u dětí lásku k přírodě, rostlinám a živočichům. Pěstováním ohrožených rostlin a chovem ohrožených živočichů napomáhají k jejich zpětnému návratu do přírody.
    Cestou podél řeky jsme míjeli několik budov původních mlýnů, příkladů, jak naši předkové dovedli ekologicky využívat přírodních zdrojů.
    Pak už nás polní cesta vedla k památné hoře Prácheň. Lemovaly ji mladé stromky jabloní a javorů, které zde vysázelo O.S. Šumařina a horažďovičtí skauti. Na konci tohoto rodícího se stromořadí musel nejmladší účastník vycházky zanechat svůj kočárek, neboť až k vrcholu hory Prácheň nás provázela bahnitá cesta. Odměnou za naše brodění se bahnem pak bylo genius loci zříceniny gotického hradu Prácheň. Z jeho zdí jsme mohli sledovat lesknoucí se hladinu řeky Otavy a množství stromů v horažďovickém zámeckém parku anglického typu zvaném Ostrov, vhodným námětem k další přírodovědné vycházce.
    Při cestě z hradní zříceniny jsme míjeli kostelík sv. Klimenta, jehož dřevěný předchůdce byl dle historika a horažďovického rodáka Karla Němce v pořadí devátým křesťanským kostelem na území Čech. Na malém hřbitůvku v jeho těsné blízkosti jsme našli místo posledního odpočinku spisovatele Josefa Pavla. Tam jsme si připomněli i osobu Václava Hollara pocházejícího z váženého měšťanského rodu Hollarů z Horažďovic. Tento význačný rytec již v roce 1644 vytvářel soubory rytin flóry a fauny, ilustroval knihy překladatele a spisovatele Johna Ogilbyho a položil základ novému výtvarnému oboru - vědecké ilustraci. Rod Hollarů měl ve svém erbovním znaku dvě zlaté lilie symbolizující nevinnost a čistotu duše. Shodou náhod pak je, že hora Prácheň je jednou z mála našich lokalit výskytu lilie zlatohlavé (Lilium martagon L.).
    Kde jinde jsme mohli naši přírodopisnou vycházku zakončit, než v hospůdce s téměř botanickým názvem Bílá růže.
                    zapsal
                    Marek Jindrák


    Hostem přírodovědného výletu s Františkem Langmajerem do Pracejovic, který se za účasti 21 dospělých konal v sobotu 23.2.2008, byl archivář Karel Skalický. Připravuje totiž publikaci o historii této obce, a tak nám o ní podrobně vyprávil. K nejpozornějším posluchačům patřil právě František, který sám má všestranné znalosti a dovede ocenit to, co vidí ostatní. Právě tak se pan Skalický zajímal zase o všechno, o čem se mluvilo po cesti do Strakonic.
    Ukázali jsme si, kde v minulosti stály selské statky (nad nynější tratí) a kde domky chalupářů (pod tratí). Statků bylo 8, pocházely ze středověku a dodnes se připomínají jejich jména jako Častolovský nebo Míškovský. Domky se stavěly na obecních drahách, a to většinou v 18. století. Trať byla vybudována koncem šedesátých let 18. století a železniční stanice zde byla zřízena v roce 1930. Kolem roku 1860 část vsi vyhořela, několikrát byly domy a pozemky poškozeny při povodních. Jednou z nejcennějších památek je špejchar z přelomu 15. a 16. století. Kaplička byla vystavěna v první polovině 19. století a kříž stojící vedle ní je z roku 1898.
    Vzhled obce je nápadný tím, že část silnice vedoucí ze Strakonic do Katovic je vydlážděná, nacházejí se zde plastiky navržené významným výtvarníkem F.Průšou, obecní dům nese název Švehlův dům (podle předsedy České strany agrární), je vystavěn ve stylu funkcionalismu a je také dílem F.Průši. Z Pracejovic totiž pocházel ministerský předseda Rudolf Beran (1887 - 1954), který obec všemožně podporoval. Jeho rodným domem je hospoda u trati. Rozsáhlé sbírky výtvarného umění (hlavně malířského), které R.Beran v horním patře domu nashromáždil, přišly po konfiskaci převážně do Alšovy jihočeské galerie.
    Významnou událostí v historii Pracejovic byl spor, jehož řešení se táhlo půl století. Začátkem sedmdesátých let 18. století byla Barborou Polanovou podána stížnost na místní sedláky, že těží z obecního lesa a neplatí za to do obecní pokladny. Protože ale sedláci odjakživa odváděli plat z každého gruntu, pokládali využití lesa za svoje právo. Ve dvacátých letech 20. století se začaly konat v hospodě veřejné dražby, kde se o jednotlivých stromech jednalo, v roce 1924 byla pravidla těžby stanovena zákonem. Ve čtyřicátých letech potřebovala obec peníze (na zaplacení dluhu za stavbu vodojemu aj.), nabídla dřevo majitelům pil a obecní les byl vytěžen. Spory ohledně obecních lesů se vedly i na mnoha jiných místech. Podrobně o tom píše např. J.Š.Baar ve své "chodské trilogii".
    Vodojem a vodovod byly v Pracejovicíh vybudovány už v letech 1926 - 1927, ve stejné době byl do obce zaveden elektrický proud. Podél silnice na Strakonice byly vysázeny ovocné stromy, u Střely byl velký sad, v blízkosti obce byly dvě obecní zahrady. Rybníků zde bylo více než nyní. Rybníček v horní části obce se jmenuje Klůs (klůs = "zakrytá strouha"). Řeka vedla trochu jinak než dnes. Podmáčené pozemky se od 19. století postupně vysoušely, ve dvacátých letech 20. století se prováděly meliorace.
    Obec je známá i tím, že zde pobývali a tvořili význační malíři jako Alois Kalvoda, Václav Polívka, Bohumil Ulrych nebo Alois Moravec. Řekli jsme si něco i o nich a ještě mnoho dalších zajímavostí. V červnu letošního roku oslaví Pracejovice sedmisté výročí uvedení první písemné zmínky o nich (v roce 1308 byly Bavorem ze Strakonic darovány řádu johanitů).

Po cestě do Strakonic se ujal vedení výletu František Langmajer. Předáváme mu tedy slovo:

    Z Pracejovic jsme se vydali kolem autobusové zastávky "U křížku" do lesa. Hned za obcí začínají sejpy - pozůstatek po rýžování zlata. Jejich největší zajímavostí je velká pestrost vegetace. Na malém prostoru se zde střídá vlhkomilná se suchomilnou.
    Po asi 200 m chůze lesem směrem k pískovně "V Holi" nás na pravé straně cesty zaujaly krásné exempláře jedle Douglasovy. Patří k největším na Strakonicku. Odtud jsme se vrátili asi 100 m na křižovatku a vydali se k Pitánskému rybníku. Na jeho hrázi nás čekal mohutný dub, jehož obvod kmene v prsní výšce dosahuje 410 cm.
    Pověděli jsme si něco o budování rybníka. Nejdříve se musí v krajině správně zaměřit, aby se využil přirozený terén. Pak se v nejnižším bodu dna určí místo na čap, to jest spodní výpusť. Odtud se odvede voda, vykope a vybetonuje se těleso čapu a do země se položí výpustní roura tak, aby končila až za plánovanou hrází. Další rok se musí v místě hráze odstranit humózní půda až na jíl. Z jílu se navrší hráz, přičemž už voda z přítoku protéká spodní výpustí, aby nenarušila dílo. Hráz se při stavbě musí stále hutnit. Po jejím navršení se dokončí tvar dna. V koruně hráze se vybuduje horní přepad se stavidlem, kterým se reguluje hladina rybníka, a nouzový přepad, aby případná povodňová vlna neprotrhla hráz. Ten mívá třikrát až čtyřikrát větší kapacitu než přepad se stavidlem. Hráz musí být navršena jen z jílovité půdy a po vybudování nechána jeden rok sesedat. Pak teprve může být rybník napuštěn. Z toho vidíme, že od zaměření k dokončení rybníka uběhnou minimálně dva roky.
    Chov ryb je bohužel v posledních letech tak intenzívní, že připomíná výkrmny vepřů. To má neblahý vliv na stavy ptactva, které nenalézá na svých bývalých hnízdištích potravu. Co nesežerou ryby, to zahubí hnijící zbytky krmiva.
    U hájovny "U Regála" jsme si na kraji lesa ukázali řadu vysázených dřínů. Asi půl kilometru za hájovnou jsme prudce zabočili vlevo a po cestě vedoucí po hrázích dvou menších rybníků jsme došli na zelenou turistickou značku. Zavedla nás k židovskému hřbitovu. Nahlédli jsme přes zamčená vrata a řekli jsme si aspoň základní informace o jeho historii a o židovském osídlení na Strakonicku.
    Další povídání nás čekalo u letiště. Vilém Hrdlička nám ukázal místa, kde se vyskytují syslí nory, a vysvětlil nám, jak je to s údajným ohrožením místního provozu. Nory jsou nejvíce  na okrajových místech, kam letadla nezajíždějí. Sysel, kdysi hojný druh, je dnes kriticky ohrožený a můžeme být rádi, že mu naše letiště svým přehledným a pravidelně sečeným terénem vyhovuje.
    Cestou z letiště jsme se zastavili ještě u Švandovy lípy a o něco dále u strakonického hradu jsme se rozešli.


    Už jsme si zvykli, že na všechny termíny celostátní akce BUTEO, tj. sčítání kání (viz zápisy ze 17.11.2006, 13.1.2007, 17.3.2007, 17.11.2007 a 12.1.2008), vychází pokud možno co nejhorší počasí, a najednou v sobotu 15.3.2008 to bylo úplně jinak. Vydatně napršelo v pátek (což je vzhledem k velkému suchu po zimě bez sněhu jen dobře), přes noc se vyjasnilo a ráno jsme vyrazili v 9.08 vlakem do Radomyšle za sluníčka. Zákon schválnosti fungoval jedině v tom, že na stejný den vyšel turistický výlet na Jarník. I tak se nás sešlo 15 (13 dospělých a 2 školáci), z toho několik nováčků.
    Studánka pod kapličkou sv. VojtěchaNa stanici Radomyšl - zastávka spolu s námi vystupovala i početná skupina prachatických turistů. I po cestě do Strakonic jsme tentokrát tu a tam potkali kromě zvířat a ptáků i lidi, což se moc často nestává. Nejlepší bylo, když jsme nakonec pod Ryšavou viděli proti nám jít pana Račana s Vašíkem a Honzíkem. Neměli čas jít na celý den s námi, ale aspoň na chvíli si do přírody vyšli.
    Je to s podivem, že nám cesta z Radomyšle do Strakonic trvala skoro až do večera, ale dělali jsme hodně zastávek a zacházek. Kromě obvyklé cesty alejí ke svatému Janu, na židovský hřbitov a zpátky k železniční trati jsme si zašli také k mokřadu u odbočky na Láz. Doufali jsme, že tam uvidíme čejky, ale nebyly tam. I tak bylo dobře, že jsme účastníky na toto zajímavé místo upozornili, protože stojí za to se tam v různých ročních dobách vracet a všímat si, co všechno tam žije a jaké se tam vyskytují rostliny.
    Zašli jsme i k božím mukám sv. Vojtěcha z r. 1830 s bývalou studánkou u koupaliště, k můstku u Pravdova mlýna a také k rozkvetlým lýkovcům na severním svahu Ryšavé, protože jsme toho chtěli účastníkům, hlavně nováčkům, ukázat co nejvíc. Bylo toho k vidění tolik, že by byla škoda pospíchat domů.
    Na rybníku Vražda v Radomyšli jsme viděli lysky, po cestě pak 4 káňata a 3 poštolky, špačka, hejno drozdů kvíčal, strnady, sýkorky, ťuhýka, pěnkavy, spoustu ploštic růměnic, klešťanky (ve vodní nádrži), srnky a jednoho zajíce. Poblíž koupaliště jsme slyšeli datla, a to nejen charakteristické klepání, ale i hlasitý kvílivý křik. Několikrát jsme slyšeli také skřivany. Připomněli jsme si pranostiku, že na Hromnice musí vrznout, i kdyby měl zmrznout. Nyní vychází tento den na začátek února, před změnou kalendáře z juliánského na gregoriánský byl skoro o dva týdny později. Podobně se zachoval název měsíce října z časů, kdy jelení říje skutečně v tu dobu probíhala.
    Na Horním Řepickém rybníku jsme viděli vzácného strakapouda menšího a několik volavek bílých. U krmítka na cestě od křížku do města jsme dalekohledem pozorovali strakapouda velkého. Celou cestu jsme si ukazovali a určovali dřeviny, z nichž některé teď právě kvetou (jilm, olše, líska, jíva, forsýtie, osika) a některé se začínají zelenat (šeřík, černý bez, zimolez pýřitý, vrba). Na Ryšavé kvetou jaterníky podléšky, v Radomyšli u kostela čemeřice, u sv. Jana ladoňka, také jsme na různých místech viděli violky vonné, rozrazily, mochnu jarní, ptačinec žabinec, hluchavku nachovou a podběl. U židovského hřbitova mezi sv. Janem a Osekem jsme našli klacek s houbami podobnými ušním boltcům. Druh jsme si netroufali určit. Paní profesorka Skalická naše nálezy fotografovala, a tak se třeba dopátráme jejich názvů dodatečně. Kdyby ne, nevadí, protože nám u rostlin a živočichů nejde ani tak o přesné určování jako o poznávání jejich rozmanitosti a jejich způsobu života.


Všechny jarní procházky mají sváteční a radostnou atmosféru a sobota 12.4.2008 nebyla výjimkou. Čerstvá zeleň zářila ve sluníčku a všude se ozývaly ptačí hlasy. Jen účast byla menší, ale s tím jsme počítali. Skoro všichni z naší party mají zahrádky a ty v dubnu volají po práci (včetně té naší). Ráno jsme přišli na sraz a nikde nikdo, ale najednou v dálce zasvítily veselé barvy dětských bundiček a viděli jsme, že se blíží paní Křápová s dcerou a čtyřmi vnučkami, častými účastnicemi našich výletů i pátečních schůzek s mladými ochránci přírody. Hned nám bylo veseleji. Nakonec se nás sešlo 24 i s Fialovic belgickou ovčačkou Pančou. Ta prý rozumí slovu "procházka" tak dobře, že se vždycky už předem těší a je to na ní vidět. Celou cestu vlakem do Blatné byla jako na drátkách, ale přitom poslouchala a chovala se vzorně jako pokaždé. Je také hodná na děti, a tak už poněkolikáté nahradila legendárního pejska Míšu v roli našeho maskota.
    Bohužel jsme šli tentokrát bez Františka, který se omluvil kvůli nečekaným povinnostem. Je lesním dělníkem a nahromadilo se mu hodně práce. Každou chvíli jsme si na něj vzpomněli, jak zrovna někde sází mladé listnáče. My i on máme radost z toho, že po mnoha letech pěstování smrkových monokultur dochází ke změně hospodaření a je předepsáno určité procento listnatých stromů, které se při sázení musí dodržovat. To mnohem lépe odpovídá původnímu složení lesních porostů v našich krajinách.
    V Blatné jsme měli od 9.51 do 10.45 čas. Někdo šel do města a někdo s námi na bělčickou silnici, kde je alej krásných obrovských dubů. Kromě nich jsme viděli i rašící jeřáb, růžovofialové mladé šištičky modřínu, oblaka prášícího pylu z rozhoupané větvičky cypřišku, rozkvetlé zahrádky, sojku a také střechu porostlou mechem. To na první pohled není nic tak pozoruhodného, ale zajímavý je způsob, jak se mech vyživuje. Je hostitelem drobných bezobratlých a žije z jejich výkalů. Zvláštní je také jméno těchto živočichů - jsou to chvostoskoci. Pohybují se totiž tak, že pod sebe podstrkují zadeček opatřený štětinkami a jím se odrážejí. Někdy je můžeme vidět třeba na kraji lesa pod keři na sněhu. To je jejich další mimořádná vlastnost, že jsou aktivní i při takto nízkých teplotách.
    Dalším spojem jsme se přesunuli do Tchořovic. Nejdříve jsme prošli okolí Hořejšího a Dolejšího rybníka a podívali jsme se i na bývalé vojenské letiště. Viděli jsme kromě kachen a lysek i racky, což bývalo na jaře na rybnících v krajině i přímo ve Strakonicích běžnou podívanou, a teď bohužel už není. Zmizela například i kolonie hnízdící celá léta na nedalekém Novém rybníku. Ten byl díky ní vyhlášen jako první chráněné území na strakonickém okrese (už v třicátých letech minulého století), ale podmínky se postupně zhoršují a Česká společnost ornitologická vyhlásila racka chechtavého z důvodu jeho ohrožení ptákem roku 2008. Jako vždycky jsme půjčovali účastníkům výletu dalekohled. Zvlášť jsme si ho pochvalovali při pohledu na dva špačky na špičce vysokého stromu. Jeden z nich se natřásal, roztahoval křídla a vůbec se všelijak předváděl a ještě k tomu mu vítr po celém těle nadzvedával peří.
    Pokračovali jsme po modré turistické značce přes Řečici do Blatné. Bylo to tentokrát velice pohodlné cestování - po rovině pěšinou mezi loukami a poli. Foukal sice dost silný vítr, ale zima nám nebyla. Délka trasy byla také přiměřená, asi 10 km. Slyšeli jsme typické "cilb calb" budníčka menšího, "ci ci ci ci ci cíí" strnada obecného, viděli jsme přeletovat káňata a poštolky. Po celou cestu nás provázel zpěv skřivanů. Z jarních květin jsme si ukázali hluchavku nachovou, ptačinec žabinec, listy vlaštovičníku, rozrazil rezekvítek, orsej, křivatec, osívku jarní a hlavně fialky. Těch je letos všude plno. Pro děti bylo asi největší atrakcí stádo krav, které se s požitkem brodily velkou blátivou louží. Bylo to naše české červenostrakaté plemeno. To nebývá takhle venku na pastvě často k vidění, protože jednak se chová na mléko a musí se kvůli dojení zase zahnat do kravína, jednak není příliš otužilé, jednak jeho chov už není teď tak častý jako dříve.
    Radost nám dělaly také stromy, i když většinu jsme tentokrát viděli z dálky. Hodně jsme jich i tak poznali, protože například vrby mají charakteristický habitus a nedají se splést. Jedna část cesty byla lemována zprava mladými, ale už hodně velkými lípami, zleva teprve nedávno zasazenými kaštany a jinými listnáči.Dub v parku u zámku v BlatnéNa jiném místě nás potěšil pohled na starou planou hrušeň rozdělenou do několika kmenů. To nás ještě čekalo setkání s mnoha krásnými stromy v blatenské zámecké oboře, kterou jsme navštívili na závěr. Má své kouzlo v každé roční době a stálo by za to ji navštěvovat pravidelně vždy po několika dnech nebo týdnech. Zvlášť se nám líbilo, že se tam setkávají samé spřízněné duše. Nikde tam nejsou stánky s občerstvením a podobné atrakce, takže spolu s námi přišli jen ti, kdo se chtěli dívat na ještě skoro holé, ale teď právě rašící stromy, na daňky, na hráškově zelené porosty bažanky nebo na hejno pávů. Měli jsme štěstí, že hned dva z nich právě předváděli v plné kráse svá ocasní pera. Natáčeli se zpředu i zezadu, natřásali se a vydávali zvláštní šustivé zvuky.
    Při pohledu na siluety dubů, lip, jasanů a javorů proti obloze a na jejich stíny položené na zelených trávnících se nám vůbec nechtělo vrátit se do zaprášeného města, kde člověk při pohledu na rozkvetlý strom neslyší zpěv a necítí vůni, protože vše je překryto rachotem aut a zápachem jejich výfukových plynů. A to ještě můžeme být rádi, že ten a ten strom je pořád ještě na svém místě, zatímco jiné byly pokáceny kvůli novým parkovacím plochám. Přitom neustálé ustupování požadavkům automobilistů nikam nevede - i kdyby se zaasfaltovaly všechny trávníky a zničily všechny parčíky a zahrady, stejně budou i nová stanoviště plně obsazena a silnice ucpané. Kdo podléhá konzumnímu způsobu života, nemá nikdy dost a stejně není spokojen s tím, v čem se mu ustoupilo. Bylo by dobře, kdyby se více hledělo na potřeby nás, kdo máme rádi přírodu. My bychom uměli být za to vděční a navíc bychom byli zdravější – my i všechno živé kolem nás.


    V úterý 17.6.2008 jsme se sešli v počtu 13 dospělých a 5 dětí u Ráje a vyrazili na naši oblíbenou Ryšavou. Naše cesta vedla kolem zahrádek a pak přes pozemek, který by na první pohled mohl být považován za louku, ale kde chybějí v porostu jakékoli druhy trav. Pouze pěšina je lemována jílkem. Kdysi se zde pěstovalo obilí, pak zůstala celá plocha ležet ladem a od té doby se porost na ní postupně mění. Jeden rok se zde například tak rozmohl vlčí mák, že v době jeho květu hořel celý svah červenou barvou. Jindy převládal heřmánkovec, jindy zase planá mrkev, až nakonec všechny rostliny vytlačil pýr. Ten byl zaorán a do volné půdy zalétla nebo sem byla zanesena nejrůznější semena. Ukázali jsme si rozkvetlou diviznu knotovkovitou, čičorku pestrou, štírovník růžkatý, chrastavec, vikev ptačí, komonici bílou, pomněnku rolní, listy pampelišky, rozkvétající hořčík, atd.
    Na kopci u lesa nalevo od cesty nás pan Chán zavedl mezi stromy, abychom viděli "les budoucnosti" se souvislým porostem netýkavky malokvěté a mohli si ho porovnat s tím, do kterého jsme směřovali a v kterém se ještě zachovala velká druhová pestrost hájové květeny. U křížku jsme odbočili doleva a dostali jsme se do chráněného smíšeného lesa, který jsme společně navštívili už mnohokrát (viz zápisy z 11.4.2001, 9.4.2002, 7.4.2004, 11.5.2005 a 23.5.2007) - rozdíl byl patrný na první pohled. Je to tím, že je zde vápencové podloží a taková území lépe odolávají vlivu nevhodné výsadby. Nedochází zde tak rychle ke změně půdních poměrů, a tak semena čekající v zemi se na osvětlených místech (např. po vyvrácení nebo pokácení jehličnanů) probudí a porost původních rostlin kopíruje tvar takových ploch. Viděli jsme kolečka zarostlá např. trávou válečkou prapořitou, a to tam, kde byly vysázené smrky a tu a tam některý chyběl. Někde rostou borovice, a protože takový les je poměrně světlý, daří se v něm válečce a různým dalším hájovým bylinám také docela dobře. Na severním svahu Ryšavé se zachovalo 75 buků, které zde byly už v době zavedení smrkových a borových monokultur, a spolu s nimi zde zůstala i odpovídající květena. Stejně tak se tyto rostliny vyskytují na Ryšavé i pod několika dalšími buky rostoucími u hlavní cesty a pod jinými listnatými stromy.
    Nejnápadnější je zde už zmíněná tráva válečka, která tvoří souvislé porosty. Její květenství je uspořádané tak, že opravdu vypadá jako prapor. Listy jsou dlouhé a obloukovitě se sklánějí jeden přes druhý. Hojně zde všude roste také kokořík vonný, teď už odkvetlý. Odkvetla také orchidej okrotice bílá, zatímco vzácnější červená má teprve poupata. Na Kuřidle ale je už teď v květu. Dalším druhem typickým pro Ryšavou je zimostrázek alpský.
    Mnohé z květin, které jsme viděli, mají i silnou a příjemnou vůni, hlavně kruštík tmavočervený a vemeník dvoulistý. Radim nám ukázal také keř růže eliptické, u níž jsou voňavé kromě květů i listy. Na pohled je i z dálky nápadná vysoká žlutá divizna knotovkovitá, stejně jako modrý hadinec a jeho o něco menší příbuzný zběhovec lesní neboli ženevský. Tu a tam svítily u cesty květy bílé kopretiny chocholičnaté. Jasně žlutě kvete jestřábník Lachenalův, devaterník, štírovník růžkatý, třezalka tečkovaná a také méně známý čilimník černající. Velice atraktivní je třemdava bílá, na Ryšavou se ale dostala s největší pravděpodobností tak, že ji zde někdo vysadil. Hezky vypadá jetel alpinský se svými velkými fialovými květy a podlouhlými úzkými trojčetnými listy. Zaujal nás i nezvyklý vzhled strmobýlu lysého.
    Vzácnou a krásnou lilii zlatohlavou jsme viděli jen na dvou místech. Dalšími druhy, které jsme si určili, byla silenka nící, oman vrbolistý, krvavec menší, náprstník červený (zavlečený patrně ze zahrádek, zatímco na Kuřidle roste původní druh náprstník hlinožlutý), svízel severní, kerblík lesní (pozná se od ostatních okoličnatek nejen podle rýhované lodyhy a typického tvaru listů, ale teď v červnu už i podle nažek, protože brzy kvete i zraje), kozinec sladkolistý, bukvice lékařská, zvonek broskvolistý, rozrazil ožankovitý,ostřice chabá, smrkovník plazivý, z trav třtina rákosovitá a smělek jehlancovitý. Keři typickými pro vápencové podloží jsou svída krvavá, zimolez pýřitý, lýkovec jedovatý a dřišťál. Kromě nich jsme viděli ještě hloh, maliník, ostružiník a růži jablíčkovitou.
    Nová výsadba na Ryšavé se řídí tím, že by zde měl být postupně obnoven smíšený les s převahou buku (asi 60 %) s vtroušenou lípou.
    Došli jsme na kraj lesa k poli, za nímž jsme viděli obec lidově nazývanou Habeš. Její jméno pochází z doby jejího vzniku (za italsko-habešské války). To bylo za první republiky a nestavěly se zde tenkrát klasické domy, ale jen cihlové podezdívky pro vyřazené železniční vagóny. Podobně se na nějaký čas vžilo označení Korea pro rodinné domky poblíž Jezárek, protože byly postaveny za války korejské. Na kraji pole jsme si ukázali porost jehlice plazivé. Pan Chán nás upozornil, že zapáchá podobně jako lidský pot. Radim našel na okraji pole i málo známou vrabečnici polní, pryšec drobný, tařici kališní, hrachor hliznatý, vikev úzkolistou, rukev rakouskou, ostrožku stračku a bojínek Böhmerův. Vzácný je také zběhovec yva.
    Domů jsme se vraceli zase po cestě vedoucí od křížku kolem zahrádek, kterou jsme přišli. Pan Chán nám vyprávěl spoustu zajímavostí, například o tom, že spotřeba pšenice v naší zemi je 200 kg na osobu ročně. Byli jsme rádi, že jsme se s ním po delší době zase sešli. Nálada byla výborná jako bývá vždycky a i počasí vyšlo tentokrát příjemné. Ani se nám nechtělo domů.


    Náš neúnavný průvodce František se nabídl, že pro nás připraví dva výlety i o prázdninách, a tak jsme se v počtu 12 účastníků v neděli 13.7.2008 znovu společně podívali na Prachaticko. Bohužel s námi tentokrát nebyly žádné děti, asi proto, že rodiče odradilo deštivé ráno. Pro případ hodně nepříjemného nečasu máme vždycky vymyšlený nějaký náhradní program, zatím se ale nestalo, že bychom nevyrazili původně plánovaným směrem. Vybaveni dobrými botami, pláštěnkami a veselou náladou zkrátka pokládáme za dobré každé počasí kromě bouřky, vichřice nebo nějaké živelní pohromy. Pohybem se zahřejeme, a tak prochladnutí moc nehrozí, spíš by nám vadilo úmorné vedro. Časovou rezervu máme také vždycky, není tedy problém se tu a tam na chvíli schovat. Aspoň si můžeme líp popovídat nebo si v klidu poslechnout povídky a pohádky, které František píše a v batohu vždycky nějaké má. Tentokrát na ně také došlo a na příště máme slíbené zase. Občas má také někdo s sebou fotky z jiných výletů, pozvánky na zajímavé akce a vůbec všelicos, o co se rád s ostatními podělí.

Dále v zápisu pokračuje František:

    Sešli jsme se před osmou ráno na strakonickém nádraží, odkud nás vláček dopravil přes Číčenice do Chrobol. Už cestou přes vesnici nás naši botanici (Vilda, Pavel a paní profesorka Skalická) upozornili na tužebník jilmový, vrbovku chlupatou, kyprej vrbici, zevar vzpřímený a další zajímavé rostliny. Počasí se k nám ze začátku chovalo velmi uvážlivě a těch několik kapek deště jsme mu rádi odpustili. Po Buky a Lažišťkopřekročení státní silnice nás modrá turistická značka dovedla až pod stanoviště chráněných starých tisů. Popošli jsme lesem až k nim. V jejich blízkém okolí naši pozornost upoutala také lilie zlatohlávek (už odkvetlá) a netýkavka nedůtklivá. To je náš původní druh, který se na rozdíl od zavlečených druhů netýkavky nešíří na úkor ostatních rostlin. Navíc vypadá se svými jasně žlutými velkými květy velice hezky.
    Dále modrá značka vedla po okraji chráněné oblasti. Vilda Hrdlička nás seznámil s nalezenými druhy ulitnatých měkkýšů - vlahovkou stinnou a skalnicí kýlnatou. V těchto místech jsme procházeli podél překrásné staré bučiny. Stromy zde stojící vypadaly přímo pohádkově a při pohledu vzhůru měl člověk pocit jako v chrámu. Jako ve všech listnatých a smíšených lesích byl bohatý a hezky zelený i podrost. Určili jsme si samorostlík klasnatý s charakteristickými tmavými plody, věsenku nachovou, mléčku zední, marulku klinopád, kruštík širolistý, strmobýl lysý, kakost bahenní, bolševník obecný a další představitele hájové květeny.
    Asi po hodině a půl chůze jsme dorazili na Lažíšťko. Přímo u cesty na nás čekalo velké překvapení. Stála zde na louce rozdělaná roubenice. Obrovské klády opracované technologií starých mistrů dávaly tušit mohutné rozměry budoucí stavby. Když jsme se vynadívali a vyhráli si s místním jezevčíkem (ten nám neustále aportoval obří špalík), popošli jsme k další bučině. Byly v ní skutečně překrásné stromy a v jedné části na nás čekali tři obři. Jeden už bohužel padl, ale i tak tato skupina stála za zhlédnutí. Z květin zde byla hojná hlavně mařinka vonná. Škoda, že už je v tuto dobu odkvetlá. Viděli jsme také zajímavý druh houby - hadovku smrdutou.
    Došli jsme do Frantol. V této vesnici jsme měli mimořádnou příležitost navštívit otevřený kostel. Jeho barokní výzdoba nás velmi zaujala, jakož i náhrobky na hřbitově. Je zde velké množství krásných, bohatě zdobených litinových křížů. Vedle sebe se střídají nápisy v češtině i němčině. Vypovídají o zdejším obyvatelstvu a o malichernosti všech možných majetkových, společenských či národnostních rozdílů, které si my lidé vytváříme. Nakonec se všichni, jeden vedle druhého, sešli ve stejné zemi.
    Ještě jsme si prohlédli dvě mohutné lípy u kostela a zarostlý rybníček. Pak už ale naše další kroky vedly po modré na Jelemek. Uvědomovali jsme si citlivost a soulad, s jakými rolníci přeměnili zdejší krajinu pro své potřeby. Kolik si dali tito sedláci práce s terasami a alejemi podél cest. Nenajde se zde mez, kde by nebyl porost stromů doplněný křovinami. Učiněný ráj pro rostlinná a živočišná společenstva. Jak chudě a pustě působí naše dnešní stahektarové lány proti této krajině založené před více než dvěma sty lety nevzdělanými sedláky, kteří ale na rozdíl od pozdějších "odborníků" neztratili cit k přírodě.
    Přes les, kde jsme našli i hodně hub, nás modrá dovedla až na Jelemek. Zde nás zastihl silný déšť. Do Rohanova na železniční zastávku už to ale byly jen dva kilometry. Výlet se vydařil. Jen jsme litovali, že byl kvůli dešti omezený výhled a krásná panoramata zdejšího kraje nám zůstala utajena. Alespoň máme o důvod více k další návštěvě.

Zapsal František Langmajer.


    Na pátek 22.8.2008 jsme naplánovali procházku na poslední chvíli - chtěli jsme totiž využít nabídky mít jako průvodce kromě pana Chána také studentku Terezu Třeštíkovou. Po dvou velice úspěšných akcích, kdy jsme za ní a její kobylkou Ketynkou přijeli do Malenic (viz zápisy), jsme si mohli setkání s nimi zopakovat ve Strakonicích, kde se obě připravovaly na důležitou roli v čele průvodu při Mezinárodním dudáckém festivalu. Přišlo 9 dospělých a 8 dětí předškolního a mladšího školního věku, takže procházka tentokrát připomínala spíš některou z našich pravidelných schůzek Mladých ochránců přírody, které se konají ve školním roce každý pátek odpoledne. Některé ze zúčastněných dětí k "mopíkům" už patří, některé o tom začaly po této procházce uvažovat :o)
    Velice spokojený byl i pan Chán, když se ho každou chvilku někdo na něco ptal, včetně těch nejmenších. Ukazovali jsme si tedy i nejběžnější rostliny, na druhou stranu nás pan Chán upozorňoval i na ty vzácné, například na právě odkvetlou okoličnatku s nezvyklým jménem smldník jelení. Zopakovali jsme si, co jsme si říkali při předchozích návštěvách této naší oblíbené lokality (viz zápisy), protože někteří účastníci tu s námi byli poprvé. Největší zájem o zdejší rostlinstvo ale projevovala spokojená kobylka, která si každou chvíli něčeho ukousla. Děti ji ještě přikrmovaly jablíčky, a protože Ketynka je hodná a dobře vychovaná, mohly si ji hladit a nakonec se i trochu povozit.


    Při červnovém výletu k hradu Hus jsme slíbili účastníkům, že se do stejných míst ještě podíváme, abychom se mohli více zdržet v kaňonu u Blanice. V sobotu 30.8.2008 jsme tedy odjeli v 9.35 volarským autobusem na zastávku Křišťanovice rozcestí a odtud jsme po modré turistické značce vyrazili ke Křišťanovickému rybníku. Rozhodli jsme se dokonce ošidit i přírodovědu, abychom šetřili čas - autobus měl totiž zpoždění. Zpátky jsme chtěli jet z Blažejovic v 16.10. Ukazovali jsme si jen to nejzajímavější, například ještěrku živorodou. I tak jsme šli dost pomalu, protože každou chvíli někdo našel hříbka, křemenáče nebo kováře. Bylo nás 22 dospělých a ještě čtvrťák Tomík a jezevčík Filip. Delší zastávku jsme udělali až u rybníka. Někdo se najedl, někdo si dokonce i na chvíli zaplaval, někdo si u kohoutku na tábořišti doplnil zásobu pitné vody, Vilda hledal (ale marně) vzácného měkkýše řemeníka... Bylo velice příjemné počasí, pravé babí léto. Po vodě plavalo několik divokých kachen, sem tam přelétla vážka nebo šídlo. V knížce jsme si ukázali, jak vypadá nezmar, protože ve vodě jsme ho tentokrát neviděli. Z dřívějška víme, že se zde najít dá, a sice na kamenech nebo na ponořených částech mola. Začátkem léta se tu dají pozorovat např. larvy komárů (dokonce jsme jednou viděli i líhnutí), pulci nebo imaga (nedospělí jedinci) vážek.
    Kousek za tábořištěm jsme našli u cesty další jedlou houbu - velkého kotrče. Brzy jsme opustili modrou stezku a dali se doleva do lesa, abychom byli rychle v údolí Blanice. Nabízeli jsme možnost rozdělit skupinu, pokud by chtěl někdo jít pohodlnou asfaltkou, všichni byli ale rozhodnuti vydat se do divokého kaňonu. Zkratka byla celkem dobře schůdná a pěšina proti proudu řeky zpočátku také. Museli jsme k ní sice přebrodit, ale v teplém počasí to nikomu nevadilo. Když jsme na druhém břehu obuli boty a ušli pár metrů, mělli jsme nohy už zase suché. Potěšil nás také pohled na kamenité říční koryto obklopené skalami, na nichž místy roste jasně žlutý lišejník. V porostu na břehu nás zaujal fialový šalamounek pestrý, což je hezká, ale prudce jedovatá rostlina. Po levém břehu jsme nakonec jít nemohli, protože jsme se dostali ke skále sahající až do vody. Někdo znovu brodil, někdo s Vildovou pomocí přeskákal po kamenech, pejsek se pěkně pohodlně nesl v náručí, zkrátka se splnilo to, co jsme slibovali na začátku, že cesta divokým údolím bude dobrodružná a romantická. Zvlášť zdatně si počínal Tomík a nezdolná parta důchodců z turistického spolku, která si naše výlety oblíbila a přidala se k nám i tentokrát. Nikdo ani neuklouzl, ani se nenamočil, kromě nás třech vedoucích :o)
    Nebylo to tím, že bychom byli tak nešikovní, ale proto, že jsme dělali průzkum a každé obtížnější místo nejdřív sami vyzkoušeli. Všichni, kdo na výlety s ČSOP chodíme, nosíme dobré pevné boty a v horších terénech si dáváme pozor, projdeme toho radši málo a opatrně, než abychom riskovali. Říkali jsme si, jak hezké to musí být nahoře nad námi, jestli se tam pohybuje parta našich andělů strážných - už se taky mezi sebou znají, rádi se setkávají a z nás si dělají legraci: "Hele, ta tvoje leze do vody. A moje už se taky nějak rozhlíží, tak pojď, jdeme hlídat..."
    Škoda, že nás pořád honil čas. Nezbylo nám než vzít nakonec zavděk obyčejnou pohodlnou pěšinou, kterou jsme po dalším přebrodění našli několik metrů nad řekou a která nás dovedla až k místu, kde kdysi stávala obec Cudrovice. Viděli jsme, že autobus už ani tak nestihneme, řekli jsme si tedy o pohnuté historii vsi i hřbitova, podívali jsme se ke kapličce a ke kříži a těm, kteří s námi minule nebyli, jsme vyprávěli o zvláštním "náhodném" setkání s místními rodáky, které jsme tady zažili. Upozornili jsme také na možnost přijít se do knihovny podívat na historickou fotografii Cudrovic získanou právě při té příležitosti. Na vlak do Zbytin jsme došli stejnou cestou, jakou si pamatujeme z minule, to znamená přes Blažejovice. Odjeli jsme v 18.10, ještě jsme museli přesedat v Číčenicích, takže do Strakonic jsme se dostali až za šera. Tomík si skoro celou cestu povídal s Vildou o přírodě. Zamávali jsme Františkovi, který pokračoval vlakem domů do Katovic, ujistili jsme jeden druhého, že příště se určitě sejdeme zase, a rozcházeli jsme se nejen spokojení, ale i rozesmátí.


    Dne 14. září jsme se sešli na autobusovém nádraží ve Strakonicích a vydali se přes Vimperk do Nicova. Odtud naše kroky vedly na Popelnou. Bylo nás jen 13, protože po několika teplých dnech se prudce ochladilo . Cestou nás dohnal ještě jeden opozdilec, kterého nemrzelo nás stíhat na kole.
    Po prudkém výšlapu na Obří hrad nás čekalo keltské hradiště z doby železné (z halštatského období). Je to jedno z nejznámějších sídlišť v této oblasti. Hlavní důvod naší návštěvy - přirozeně se obnovující vegetace lesa - byl však narušen. Dřevařské firmy pronikly až na plochu hradiště a tam, kde před třemi měsíci bujel podrost prorážející padlými velikány, se bělaly oloupané kmeny připravené k odtažení. Podrost byl prořezán a většina vegetace, kterou příroda hradiště pokryla, vzala za své. Jen část se zachovala. Na jak dlouho?
    Zde jsme si vysvětlili, jak důležité pro přirozenou obnovu lesa je neodkorňovat ležící stromy. První místo, kde vzniká humus, je právě rozpadající lýko pod kůrou. Zde může semínko zapustit kořínky a najít obživu. Tato vrstva také vede a zadržuje vlhkost. Zachytí se tu spory hub a plísní. Neoloupaný kmen je za rok plný života a dřevokazné houby ho rychle proměňují v zásobárnu humusu. Stává se úrodným záhonem s vlastním vodním hospodářstvím, připraveným přijmout každé semínko, které na něj dopadne. Na druhé straně oloupaný kmen je jen suchý trám. Rozklad probíhá pouze odspodu, kde leží na zemi, a tak semínko dopadající shora nemá ani živiny, ani vodu.
    V centru hradiště jsme byli odměněni za namáhavý výstup spoustou borůvek a krásným výhledem na kamenné moře i do kraje. Také hrad Kašperk byl jako na dlani. Pak jsme si ještě vyzkoušeli prolézt "Branou smrti" - úzkou škvírou mezi sesedlými kamennými deskami po straně kamenného moře. Také jsme si zde ukázali, že i kámen roste. Má svá léta a vrstvy a každý kameník je musí umět číst a respektovat, chce-li z kamene něco vytvořit. Rozlišuje se strana "lázová", strana "pravá" a "levá". Každá má své zákonitosti a každá se musí jinak opracovávat.
    Celé hradiště je místem, které stojí za návštěvu, ať již z hlediska turistického, přírodovědného či historického. Odtud jsme cestou, bohužel před nedávnem vybagrovanou, přes kopec na Valech prošli na louku se starou hájovnou. Je to krásné zákoutí Šumavy. Pod hájovnou stojí několik višní a jeřábů. Zvláště jedna višeň je obrovská a dlouho jsme se jí obdivovali.
    Cesta z kopce kolem křížů nás dovedla zpět na Popelnou. Odtud jsme se vrátili do Nicova. Po prohlídce obce nás opět autobus dovezl domů.
    Během výletu jsme určovali rostliny a některé vzácnější nálezy i zaznamenali podle JPS. Vilda Hrdlička nám také představil několik druhů ptáků, pavouků a vlastně čehokoliv zajímavého, co jsme potkali. Už se těšíme na další výlet.

Zapsal František Langmajer


    První termín dalšího ročníku akce Buteo (viz zápisy ze 17.11.2006, 13.1.2007, 17.3.2007, 12.1.2008 a 15.3.2008) byl tentokrát stanoven na sobotu 15.11. Sešli jsme se v počtu 4 dospělých, i když bylo slunečné bezvětrné počasí (což je u akce Buteo nezvyklé) a vybrali jsme pozdější spoj do Radomyšle (vlak odjížděl v 9.08). Hodně lidí využilo spojení víkendu a státního svátku 17.11. k nějaké delší cestě, což bylo asi hlavní příčinou nízké účasti na naší procházce. Kání jsme napočítali také málo - 3. Viděli jsme stejné druhy ptactva jako obvykle, to znamená hlavně strnady, kvíčaly, poštolku a čížky.
    Vylekalo nás, že z dvou kamenných smírčích křížů na cestě od radomyšlské zastávky ke kopci Věno jsme viděli jen ten první, zatímco po druhém jsme našli jen dolík v zemi. Dodatečně jsme se ale dozvěděli, že při úpravě cesty byl pro jistotu přenesen o několik metrů dál. Není teď přes keře vidět, a proto jsme o něm nevěděli.
    Díky tomu, že občas vykouklo sluníčko, měli jsme postaráno o hezkou podívanou na lesy s posledními zbytky podzimních barev. Mezi temnými smrky a borovicemi zářily oranžové modříny tak jasně, že jsme se až divili. Už se těšíme na pokračování - 17.1. a 14.3.2008.


    Na naši listopadovou výpravu v sobotu 22.11.2008 se nás sešlo jen 5. Předpověď hrozila nepříjemným počasím, a tak si troufli jen ti, kteří takové zprávy moc vážně neberou (pokud není zrovna vichřice nebo podobná pohroma). Už před několika dny se omluvil i František, protože ho zlobí nastydlé klouby a nechce je radši pokoušet.
    Vlakem jsme dojeli do Protivína. Vybrali jsme tento cíl proto, že jsme jednak chtěli mít "suchou" a "mokrou" variantu trasy, jednak jsme se pokusili pozvat i písecké ochranáře a seznámit se s nimi. Na internetu jsme vypátrali kontaktní adresu, napsali jsme mail, ale nedostali žádnou odpověď. Z jejich vlaku, který dorazil chvíli po našem, také žádná spřízněná duše nevystoupila.
    Příjemná pěšina vedoucí mezi lesem a zahrádkami nás dovedla do centra města. Někteří z nás byli v Protivíně poprvé, ačkoliv vlakem jsme tudy každý projížděli už mnohokrát. Těšili jsme se na vyhlášenou platanovou alej u pivovaru a viděli jsme ji už v plné zimní kráse - opadanou, ozdobenou typickými kulatými plodenstvími a prvním sněhem. Moc se nám líbila, stejně jako další velký platan rostoucí poblíž zámku. Zato vyšlechtěné miniaturní stromečky na náměstí nám připadaly, že by se hodily spíš do květináčů než na rozlehnou prázdnou plochu.
    Ukázali jsme si muzeum, které je teď v zimě zavřené, ale podle toho, co o něm víme, rozhodně stojí za to v sezóně navštívit. Poblíž něj jsme pak našli turistické ukazatele a dali se po žluté značce směrem k naučné stezce. Značení je v Protivíně propracované tak, že se snadno najdou jak jednotlivé ulice, tak významné budovy ve městě, navíc v krajině vedou stezky na všechny strany a hodí se pro cyklisty i pro pěší turisty. Je možné si zvolit kratší i delší okruhy. My jsme došli nejdříve přes Čačárky a Bečelov do Krče, pak do Podkrčí, tam jsme se rozhodli pro kratší cestu a stočili se zpátky k Protivínu, tak aby celková délka trasy byla kolem 12 km. Tu a tam jsme trochu prochladli na otevřených planinách, pak se zase skryli do závětří v lese, šli jsme sněhem, blátem i po ledě, viděli jsme rybníky, pastvinu se stádečkem koní, listnaté i jehličnaté stromy...Nejhezčí byly buky, které si i na začátku zimy uchovaly podzimní rezavou barvu na zbylých lístcích. Sněhový poprašek jim také moc pěkně slušel. Chvílemi se ukázal i kousek modré oblohy a nějaký ten sluneční paprsek, a tak na pohled připomínala krajina idylické vánoční pohlednice.
    Po cestě jsme se zastavovali u tabulí s obrázky a texty a četli jsme si o přírodě i o zajímavostech z historie. Dověděli jsme se například, že procházíme kolem soustavy rybníků založené správcem Zelendarem, takže nám už bylo jasné, odkud získaly Zelendárky své hezké jméno.
    Za to, že jsme se nebáli studeného větrného počasí, jsme byli odměněni nejen krásou krajiny, ale i dobrými jablíčky. Několikrát jsme míjeli u cesty jabloně starých odrůd, jejichž koruny byly plné matečníků, úplně bez "vlků", s opadaným listím a spoustou zapomenutých žlutých nebo červených jablek. Ta vypadala jako skleněné vánoční ozdoby. Hned jsme si vzpomněli na Františka, jak nás vždycky rád vodí ke starým sadům a alejím. U jedné jabloně jsme viděli podle stop ve sněhu, že k ní chodí srnky, opírají se o hromadu kamení a trhají si jablíčka rovnou z větví.
    Po cestě domů nás kromě pohodlí a tepla ve vlaku potěšil ještě pohled na legračního pejska našich spolucestujících. Litovali jsme, že se nás sešlo tak málo. Ti, co s námi nebyli, nám asi ani nebudou věřit, že se nám výlet tak hezky vydařil.


    Ráno v sobotu 14.12.2008 jsme se v počtu 11 účastníků sešli v 9.25 na autobusovém nádraží. Vzhledem ke změně jízdních řádů byl ale náš zamýšlený spoj zrušen. Věděli jsme o tom předem a zvolili jsme pozdější autobus. Protože sraz jsme museli nechat tak, jak jsme před šesti týdny nahlásili do strakonického Zpravodaje a uveřejnili na plakátech, měli jsme před odjezdem hodinu času a zpříjemnili jsme si ji Betlemprocházkou ke Staré řece. Pak jsme odjeli do Vimperka a tam přesedli na budějovický autobus. Vystoupili jsme v Žárovné a šlapali do Lažiště, přičemž hned na začátku se nám povedlo se na chvíli poztrácet a zase se najít.
    Krajina je zde velmi pěkná. Členitá, s borovými lesíky plnými borůvčí. Určitě sem v létě ještě přijedeme. I vesnice, které se zde nacházejí, jako by zasadil do kraje umělec. Pro nedostatek času a zasněžený terén jsme většinu cesty šli po asfaltce, ale aut jsme potkali jen málo. Za Lažištěm nás silnice zavedla na rozcestí u Zábrdí. Zde je už vidět cedule upozorňující na muzeum betlémů. Za chvíli jsme byli v obci. Za kapličkou vlevo stojí velký dům, bývalá hospoda. Zde nás přivítala svérázná majitelka muzea, paní Svatava Vizinová. Jak jsme se od ní dozvěděli, vlastní 750 různých typů papírových betlémů. Největší sbírka na světě jich má jen o málo víc, což by stálo za to dotáhnout.
    Ve veliké místnosti jsou betlémy postavené v několika dlouhých regálech. Najdou se zde kousky z celého světa, s různou tématikou (např. skautský betlém nebo reklamy různých firem). Dokonce je tu i betlém, který by si snadno vykoledoval "zlatou mříž" - je z roku 1969, kdy šprýmař Cyril Bouda vtiskl postavičkám podobu osobností "Pražského jara" a cenzura to přehlédla. Také se nám p. Vizinová pochlubila velkou řadou obrázků, které vytvořila dnes už pozapomenutou technikou podmalby na sklo. Vznikl tak i jeden z betlémů, když tímto způsobem namalovala postavičky, nechala je nasnímat a vytisknout na papír. Mimo to pracuje (a velmi pěkně) s kůží, vyrábí vánoční ozdoby a chystá se také nějaký ten betlém vyřezat. Hodně práce a umu stojí i opravy betlémů, které dostává často silně poškozené. Kromě papírových betlémů by ráda časem zařadila do sbírky i betlémy z jiných materiálů, a tak to vše, co jsme viděli, je vlastně teprve začátek. Tak hlavně ať p. Vizinovou zdraví a chuť neopouští.
    V muzeu se nám moc líbilo, p. Vizinová se nám ochotně věnovala, ale protože z Žárovné jsme to měli do Zábrdí asi 8 km a odtud do Prachatic zase dalších 8, museli jsme se brzy rozloučit. Sešli jsme k Blanici a pokračovali kolem zábrdského mlýna. I tato část cesty byla tak hezká, že jsme si umiňovali navštívit tuto krajinu někdy znovu. Hodilo by se to asi v létě, kdy je delší den, protože tentokrát jsme dorazili na vlak až za tmy. Ještě nás čekalo přesedání do autobusu kvůli výluce na trati a pak dobrodružství v Číčenicích, kde jsme museli rychle najít další spoj. Když se nám nedařilo rozluštit označení vlaků, ptali jsme se průvodčího, ale ten nás překvapil odpovědí, že neví, kam jede. Naštěstí to věděl aspoň pan strojvedoucí, a tak jsme si mohli svou sváteční předvánoční náladu uchovat až do konce cesty.

Zapsal František Langmajer