Rok 2009.

    V sobotu 17.1.2009 se nám poštěstilo, že vyšlo hezké počasí na prostřední termín sčítání kání. Sešlo se nás 13, z toho 6 dětí. To nás mile překvapilo. Často býváme na našich akcích nejmladší my organizátoři, ačkoliv nám pomalu táhne na padesátku. Dokonce i pro nás vůbec nejvzácnější věková kategorie (20 - 30 let) byla tentokrát zastoupena, a sice slečnou Lenkou, čerstvou absolventkou VŠ (oboru péče o krajinu). Bylo to tedy veselé putování - děti včetně nejmenšího teprve čtyřletého Tomáška a šestileté Dominiky šlapaly celých 10 km jedna radost a dařilo se jim i zaznamenat, kde jsou námi pozorované káně a další ptáci (strakapoud, drozdi, vrabci...). Mohly se dívat také dalekohledem, který máme vždycky s sebou. Objevily po cestě všechno možné - pozoruhodný kruhový ledový útvar pod okapem v Domanicích, větvičku ověšenou droboučkými rampouchy, stádo srnek, zaječí stopy i živého zajíce, napůl ohryzaná jablka ve starém sadě u Věna a vůbec spoustu zajímavostí. Krajina byla pod sněhem a navíc ještě ozdobená jinovatkou, a tak bylo pořád na co se dívat.
    Kání jsme napočítali 5, a to na místech, kde jsme je už čekali. Jedno jsme viděli navíc, protože jsme tentokrát vystoupili v Radomyšli z vlaku místo zastávky až na nádraží. Cesta z nádraží k rybníku Vraždě nepatří do sledované trasy, ale po káních jsme se pochopitelně rozhlíželi i tam. Jednu jsme objevili na stříšce kapličky v poli pod kostelem sv. Jana. Snadno bychom ji mohli přehlédnout, protože z dálky to vypadalo, jako kdyby tam byla malá věžička. Protože ale kapličku známe a víme, jak vypadá jindy, bylo nám to při pohledu na ni jasné.
    Trasou z Radomyšle do Strakonic jsme už při sčítání kání prošli mockrát (viz zápisy ze 17.11.2006, 13.1.2007, 17.3.2007, 17.11.2007, 12.1.2008, 15.3.2008 a 15.11.2008), a přitom pokaždé se nám zdála jiná. Tak tomu bude určitě i při příštím termínu - 14.3.2009.
Zapsala Alena Hrdličková

    Dne 24.1.2009 jsme v 8.45 v počtu 17 vystoupili z vlaku v Pracejovicích a dali se po silnici na Drachkov. Na cestu svítilo sluníčko, dělalo dlouhé stíny a barvilo mraky i krajinu do růžova. Ve vsi jsme odbočili. Kolem bažantí líhně cesta pokračovala do lesa a přes kopec Mladiny na svatou Annu. Ač byla tato část trasy náročnější a vedla někdy i mimo pěšiny lesním porostem, neubralo to na náladě ani nejmenším, ani nejstarším účastníkům. Naopak v lese nad chatovou oblastí Mladiny někteří obdivovali krásu lesa a přirovnávali ho k parku.
    Na kopci nás pak čekaly ohrady s jelení a daňčí zvěří. Děti měly ohromnou radost, když celé stádo jelenů, a to včetně největších samců s obrovským parožím, došlo až k vratům. K dovršení nadšení se objevila i rodinka kamerunských koziček s kůzlaty a mufloní beran. Někteří se nechali krmit hrstmi sena přes mříže jako pejsci.
    K těmto ohradách, jak jsme sami mohli vidět podle stop, občas zacházejí i divocí jeleni. Je vidět, že v zimě se spárkatá zvěř snaží stáhnout do houfu. V letním období je tato volně žijící zvěř rozptýlena na ploše mnoha kilometrů čtverečních.
    Čas byl ale neúprosný, a tak jsme museli šlápnout do pedálků. Za silnicí nás čekal zastřešený pramen, kde podle údajů v literatuře byla dříve léčivá voda. Nyní je znečištěna dusičnany a není už ani pitná. V těchto místech stávaly už za středověku lázně pro střední šlechtu. Vydali jsme se odtud směrem ke kostelu. Cesta vede překrásnou alejí složenou z lip, javorů klenů, jírovce a habru. Každý strom je osobnost sama o sobě. U jedné lípy jsme naměřili v prsní výši obvod kmene 410 cm.
    Na konci aleje nás čekal poutní kostel sv. Anny s ambity. Pochází z roku 1726. Barokní kupole jeho věží mají cibulovitý tvar a jsou krytém šindelem. Pobavilo nás, že si krytinu na dvou místech spletl nějaký pták se stromem a vykloval do ní otvory. Tento areál se otevírá veřejnosti ale jen při pouti sv. Anny nebo při výjimečných událostech.
    Na louce pod sv. Annou jsme viděli v dálce přeběhnout lišku. Už předtím jsme viděli v lese liščí stopy ve sněhu.
    Počasí bylo nádherné, stejně jako viditelnost. Nenechali jsme si proto uniknout vyhlídku z cesty mezi hřbitovem a rozcestím na Milčice. Pohled severním směrem nám dovolil spatřit obzor až k vrcholkům Brd.
    Pak už jsme spěchali do Kraselova a skrz něj se doslova proklouzali po zledovatělé vozovce směrem na Tažovice. Na vrcholku stoupání za vsí, pár metrů od křížku, bylo vidět v dáli i hrad Rabí a rozhlednu Svatobor, směrem jižním pak vrchol Boubína a vysílač na Mařském vrchu.
    Vozovka byla natolik pokryta sněhem, že jsme nechtěli riskovat prudké klesání a cestu jsme si zkrátili přes les přímo do Dřetína. Odtud přes louku byl už jen kousek k lesu, kde se skrývá Boží kámen. Nachází se na vrcholu kopce. Jedná se o skalní útvar rozrušený mrazovou erozí do několika mohutných bloků. Je uznáván jako jeden z nejvýznamnějších energetických bodů jižních Čech. Zvláště naši tři "Cipísci" si to užívali jako dobytí Everestu.
    Od místních obyvatel už z dřívějška víme, že toto místo bylo oblíbené vždycky, ale v dnešní době se zájem díky zmínkám v literatuře a na internetu ještě zvýšil. Slyšeli jsme také o hodném pánovi Tažovic, jak před několika lety upravil valník pro několik starších sousedek, zapřáhl traktor a na Boží kámen je svezl, když se tam chtěly podívat a už si na to pěšky netroufaly.
    Zpáteční cesta nás vedla přes Dřetiny (kde nás potěšilo, že i v dnešní době někdo sází ovocný sad) do Milčic. Zde jsme obdivovali malebné posazení této vesničky v krajině. Také jsme nahlédli do rozvaliny mohutného statku.
    Cesta z kopce dál pěkně ubíhala. Sluníčko svítilo a bylo cítit, že už má zase sílu. Obdivovali jsme starou úvozovu cestu, dnes již sice zarostlou, ale stále obezděnou kamenem. Takže není divu, že nás vcelku ani netrápily nějaké topografické podrobnosti. Kráčeli jsme krajinou jen tak podle směru, překročili strouhu a navázali na cestu za ní... U každé křižovatky pěšin docházelo ke kolektivnímu rozhodování, kterým směrem se dáme, a tak jsme v dobré náladě dorazili nad Makarov.
    Tam vyvstala otázka, kudy do vsi, neboť stará cesta vedoucí z lesa byla přehrazena plotem. Zato nás ale čekalo překvapení. Za plotem byl vidět krásný "menhir". Podle opršení se dalo poznat, že ve stejné poloze stojí už dlouho. V pozadí vykukoval štít s výklenkem, v němž je obraz s obrazem sv. Jana Nepomuckého. Podél plotů a ohradníků jsme došli zpět do lesa a přes kopec konečně na silnici pod Makarovem.
    Zde jsme se rozdělili. Jedna skupina se vrátila do Pracejovic, ostatní pokračovali po silnici až do Katovic. Obdivuhodný byl výkon našich dorostenců - čtyřletého Tomáška, šestileté Sáry a sedmileté Lindy. Nejen že to šlapání z kopce do kopce vydrželi, ale přes všechnu únavu to brali jako náramné dobrodružství. Váleli sudy na sněhu, honili se, dováděli a hlavně se o všechno zajímali.

Zapsal František Langmajer

    Těsně před březnovým sčítáním kání se na několik dní udělalo bláznivé "aprílové" počasí, v sobotu 14.3., kdy jsme vyrazili, bylo ale příjemné polojasno a jen mírný vítr. Bylo to poznat i na účasti - sešlo se nás 13 dospělých, 3 děti a 2 psi. Opakovala se tedy stejná situace jako před rokem (viz zápis z 15.3.2008). Rozdíl byl v tom, že toho ještě tolik nekvetlo - viděli jsme jehnědy na lískách, sněženky, v lese tu a tam poupě jaterníku, v zahrádkách krokusy a talovíny. To je ale v polovině března přiměřené, zatímco loňský rok byl spíš výjimečný.
    Kání jsme napočítali tentokrát hodně - 8, jinak 2 poštolky, dále jsme viděli vrabce, strnady, datla, strakapouda, hýly, špačky, sýkorky, kosy,divoké kachny, brhlíky a na rybníce Vražda lysku. Na cestě od židovského hřbitova jsme zahlédli srnky, na poli dvakrát zajíce. Stejně jako loni jsme měli ve skupině několik nováčků, vyprávěli jsme si tedy i o historii Radomyšle, kostela u sv. Jana, ukazovali a jmenovali jsme cestou kopce a určovali jsme dřeviny. Nedělali jsme ale tentokrát tolik odboček, většinou jsme jen ukázali, co kde je. I tak nám cesta trvala od 9 hod. až do odpoledne. Hodně jsme se zdrželi u Horního Řepického rybníka, kde se nedalo pro vysoký stav vody přejít přes přepad. Nechtěli jsme balancovat na traverzách, a tak jsme se museli prodírat keři podél odtoku. Dříve tam byla turistická cesta vedoucí k Pravdovu mlýnu, ta je teď ale bohužel za plotem nové obory. Kousek od mlýna už se dala voda přejtít po kmeni padlého stromu. Padlých dřevin bylo v okolí víc, byly zarostlé hráškově zeleným mechem a tu a tam i dřevokaznými houbami. Vypadalo to jako v nějaké pohádce ze starých časů. Zvlášť se to líbilo nejmladším účastníkům výpravy, navíc bylo překonávání potoka i patřičně dobrodružné. Nadšená byla i maličká fenka Tafina osvojená ze strakonického psího útulku, která na svých tenkých nožkách běhala celou cestu jako o závod, všechno prozkoumávala a nejevila nejmenší známky únavy.
    Šlapalo se nám tedy hezky, jen nám bylo smutno, že už nebudeme chodit na procházky s panem Chánem. Všechna místa, která jsme procházeli, máme spojena se vzpomínkami na jednotlivé akce s ním a na jeho vyprávění o přírodě i o starých časech. Také je nám líto, že se už zase hodně kácejí stromy, teď například topoly a jasan u kostela sv. Markéty, další na sídlišti 1. máje, akáty u plaveckého stadionu, vrba a další stromy u pivovaru atd. U těch, které by byly ještě životaschopné, nám připadá takové rozhodnutí nepatřičné - podle našeho mínění by měly všechny projekty se stromy počítat a pokud možno se jim vyhýbat. A co se týká nemocných stromů, jejich život by býval mohl být delší, kdyby se v zimě méně solilo, kdyby nebylo tolik volných ploch zaasfaltovaných kvůli parkování apod. Špatně prospívají ale i stromy rostoucí v trávnících, z toho je vidět, jak nepříznivě na ně působí znečištěné ovzduší, úbytek spodní vody a výkyvy počasí. Přitom právě stromy dokážou čistit vzduch a vytvářet příznivé mikroklima. Nedělají to jen pro nás, ale i samy pro sebe, takže jejich ubýváním se podmínky ještě zhoršují, jak pro stromy, tak pro lidi.

    Dne 28.3.2009 jsme se sešli po sedmé hodině v počtu 24 účastníků. Vlak nás dopravil do Předních Zborovic. Odtud naše cesta vedla po červené značce ke křížku nad Liběticemi. Hned ve Zborovicích nás upoutala pěkně udržovaná kaple a most s kamenným pilířem opatřeným břitem na obranu proti ledovým krám. Tento stavební prvek pomalu z naší krajiny mizí a s ním doklad mistrné práce starých kameníků.
    Za obcí jsme si povšimli prvních javorových semenáčků, neklamného znamení, že jaro přichází. Stezka pak stoupala od řeky strmě vzhůru mezi chatkami. Bylo na nich vidět, jak moc záleží na každém majiteli a jeho míře vkusu a citu k místu. Na některých bylo podle názvu poznat, že jsou ještě z původní trampské osady. Dále jsme kráčeli mezi borovicemi. Bohužel ani zde se neubránili divokým skládkám uprostřed lesa, a tak jsme u cesty potkali i radiátor a nádrž z boileru. V některých místech se nám otevřely pěkné výhledy směrem na Strunkovice. Při jedné takové zastávce se nám podařil mimořádný objev. Nejen, že v těch místech byla opuštěná louka s rozvinutou sukcesí a nádherným krytem pro zvěř i ptactvo. Navíc na jedné borovici nás zaujala větev, kterou padající sousední strom vyvrátil z kmene, ne ale docela odlomil, a ona se půl metru níže nárazem na kmen zabořila do kůry a vrostla. Strom tak využil příležitosti a přemostil si sám velkou ránu v kůře způsobenou padajícím sousedem. Tuto metodu používají sadaři při poškození kmene stromů. V přírodě něco takového spatřit je ale jev velmi vzácný. Vypadalo to, jako by borovice měla ouško.
    Nedlouho poté naše cesta procházela mladým borovým porostem, který byl v žalostném stavu. Dlouho již neprořezávané, neduživé stromky zoufale bojovaly o světlo. V některých místech byly téměř tak husté, jak je vysadili, a přitom vysoké 5 až 6 metrů. Teninké kmínky byly napadeny škůdci a polámány sněhem. Je malá šance, že z těchto jedinců i v případě okamžitého zásahu budou ještě někdy zdravé stromky. Člověk by si měl uvědomit, že zasazením stromů přebírá za ně zodpovědnost. Porost vysázený člověkem už vždy potřebuje jeho péči, neboť mu chybí mechanismy přirozeného výběru.
    To, co seje příroda sama, vyklíčí tam, kde má, jen z těch nejsilnějších semínek a není stresováno přesazováním. Co je nevhodné, rychle hyne, probírku zařídí zvěř a padající uhynulé stromy. Porost je různověký, a tím se chrání. Velikáni kryjí mladé před vichrem a sněhem, semenáčky před úpalem. Semenáček zase dokáže ve snínu velikána sedět i mnoho let. Neroste, sílí v kořenu a čeká na příležitost. Když obr dožije a padne k zemi, rychle zaplní místo po něm, a tím zacelí ránu v porostu. Tohle neumí žádný lesní inženýr. Měli bychom se už konečně naučit pokoře a před přírodou smeknout, ne ji stále chtít přechytračit.
    Na konci lesa nás zaujalo jmelí. Že se o Vánocích věší ke stropu, ví asi každý, že je ale účinnou léčivkou na srdce, ví už málokdo. Parazituje na stromech, a to včetně ovocných. Roznášejí ho ptáci trusem. Rádi zobou plody jmelí (bílé kuličky), semínko projde jejich zažívacím traktem nepoškozeno a při tom s nimi urazí kus cesty. Kdo by měl záujem, může si ho i pěstovat na vybraném stromě. Stačí šikmo naříznout kůru mladé větve a pod ni rozmáčknout kuličku jmelí a přitisknout kůru zpět. Pozor ale: jmelí ve větším množství dokáže stromu odčerpat veškeré živiny a zahubit ho.
    Kousek za koncem lesa, padesát metrů vpravo, nás zaujala velice pěkná boží muka s obrázkem pod sklem. Za nimi už bylo rozcestí nad Liběticemi s pěkným litinovým křížem. Tady jsme si pověděli o kamenech "devíti králů", které zde někde stávaly a pak byly odvezeny pryč. Nakonec zmizely a dnes se přesně neví, kam (i když různých teorií je několik, viz kniha od pana Kozáka). Sám vrch Ostrý, u nějž jsme stáli, nesluje po energenické stránce dobrou pověstí. Zato ornitologové tuto lokalitu vnímali velmi pozitivně. Ve velké škkále hlasů objevili i vzácného skřivana lesního. Též pohled do kraje směrem jižním a jihozápadním lahodil oku i duši.
    Cesta okolo Ostrého nás rychle dovedla k silnici a na křižovatku pod Švejcarovou Lhotou. Odtud po žluté kolem kapličky, okrajem Kbílu vzhůru. Po několika stech metrech jsme přišli k dřevěné závoře. Vpravo za ní se skrývá za křovím velký železný kříž a u jeho paty trojice velkých kamenů. Proti němu je pak řada dalších kamenů (jako nějaká megalitická stavba). Za touto řadou, ve vzdálenosti asi 200 m, se nachází pahorek oválného tvaru s krásnými borovicemi a vrcholovou plošinkou. Pod ní směrem západním stojí kamenný sloup naskládaný nasucho do výše člověka. Zvláštní pocit energetického a kultovního místa dokreslují ještě řady náletových borovic, které se v celém tom prostoru nikde jinde než v těchto řadách neujaly.
    Z tohoto podivuhodného místa nás pak žlutá značka dovedla až k odbočce vpravo k rozhledně. Po několika desítkách metrů jsme spatřili její kovovou konstrukci nesoucí na vrcholku antény. Téměř všichni z nás vystoupili nahoru. Někteří ale museli překonat poněkud nepříjemný pocit z volného prostoru pod sebou (schody jsou z mřížek) a výkyvů třicetimetrové věže způsobených větrem.
    Pohled stál ale za to. Viditelnost, ač nebyla stoprocentní, dovolila spatřit zasněžené vrcholky v oblasti Železné Rudy, Brdy a celou jižní oblast Šumavy s Boubínem, Libínem aj. Po sestoupení nás čekala návštěva kbílského "dolmenu". Cesta po hřebeni trvala několik minut a byli jsme u něj. Je to velmi zajímavé místo se silným energetickým potenciálem. Pod dolmenem směrem jižním jsme zažili další překvapení. Kdosi z nás volal, že našel kamenný "betlém". Těsně pod "dolmenem" byla členitá skalní stěna a před ní mnoho různě vysokých sloupů z kamenů skládaných na sebe. Některé stály tak, že snad popíraly všechny fyzikkální zákony. Jako by je v té poloze držela energie tohoto místa. Celkově to skutečně připomínalo postavy před jeskyní betlémskou.
    Překypujíce dojmy jsme sešli zpět na žlutou a po krátké zastávce na pasece s mladým porostem smrku a velkým množstvím rulových bludných balvanů jsme sešli do Smiradic. Odtud vede cesta krásným údolím do Kraselova. My jsme ale zamířili opačným směrem, prošli vsí, minuli kapli s johanitským křížem, velký javor u ní a na konci vsi u vrat statku jsme obdivovali vinnou révu s úctyhodným kmenem. Za posledním stavením stojí vlevo u silnice boží muka. Zde se od nás někteří oddělili a zmířili po silnici do Strakonic. Zbytek naší skupiny vyrazil do prudkého kopce směr Kamenná baba. Na louce pod ní jsme po polní cestě sešli do lesa a překřížili zelenou značku ze sv. Anny. Po ní se většina účastníků vydala do Strakonic a poslední dva do Katovic. Byl to pěkný výlet.

zapsal František Langmajer

    V neděli 10.5.2009 pořádali blatenští ornitologové spolu s naší ZO ČSOP další Vítání ptačího zpěvu. Stejně jako minule (viz zápis z 13.5.2007) přijeli členové Jihočeského ornitologického klubu pobočky České společnosti ornitologické RNDr. Petr Pavlík, Petr Louda a Zdeněk Voborník. Účast byla stejně jako předloni hojná - přes 40 osob. Jako místo konání byl vybrán Velkoholský rybník. Došli jsme k němu přes Podskalí a po pěšině kolem židovského hřbitova. Celou cestu jsme si ukazovali ptactvo a určovali druhy podle zpěvu (např. brhlíka lesního, drozda zpěvného, sýkoru koňadru, pěnkavu obecnou aj.). Cestou k Velkoholskému rybníku jsme se zastavili v pískovně V Holi. Zde jsme mohli spatřit zatím opuštěná hnízda břehulí říčních. Protože se v pískovně ve stopách po těžkých nákladních automobilech a v terénních nerovnostech drží voda, mohli jsme zde pozorovat kuňku ohnivou a o kousek dál zase rosničku zelenou. Zvláště pro malé děti bylo pozorování těchto malých a pestrých obojživelníků zážitkem. Prostředí pískovny je příznivé i pro jiné živočichy, zejména pro zástupce hmyzí říše. A tak je možno zde vidět brouky svižníky a méně hojnou majku obecnou. Rovněž pískové stěny jsou domovem samotářských zástupců různých blanokřídlích. Celkově by bylo vhodné pískovnu V Holi zahrnout do kategorie "Významných přírodních lokalit".
U Velkoholského rybníka jsme potom mohli vidět kroužkování odchycených ptáků - sýkory koňadry, budníčka menšího atd. Největší pozornost získal odchycený sameček kosa a sojka. Den před kroužkováním bylo možno na Velkoholském rybníku spatřit kopřivku obecnou, na písčině pobíhajícího kulíka říčního a nad rákosinami jižního břehu poletoval moták pochop. Celkově Vítání ptačího zpěvu proběhlo s velkým zájmem veřenosti, zvláště děti mohli vidět ve skutečnosti jiné druhy zvířat, než ty, které jsou předmětem filmů o přírodě v televizi.

    Na sobotu 20.6.2009 jsme měli naplánovanou cestu do Františkova rodného kraje. Pochází z Merklína u Přeštic, často nám o svém dětství vypráví, a tak jsme se těšili, že uvidíme nedaleké Lužany a další
obce v okolí. Výlet se opravdu hezky vydařil, ale bohužel právě na něj nakonec nemohl František kvůli oteklé noze jet, a požádal proto o vedení Vildu. Dal nám také instrukce, kudy máme chodit a na co všechno se podívat. Když jsme pak přicházeli na taková místa, jako byl např. starý sad v Roupově nebo třešňová alej před Švihovem, libovali jsme si, že je to typický Františkův výlet do hezké krajiny plné stromů pamětníků, navíc i s ovocem pro mlsné poutníky. K tomu jsme měli Vildův zasvěcený výklad nejen o navštívených místech, ale také o ptácích, měkkýších, motýlech, broucích, rostlinách...zkrátka o všem, co nás cestou zaujalo. Hodně živočichů jsme bohužel našli přejetých na silnici, dokonce i krtka nebo užovku. Naše trasa totiž vedla tentokrát spíš po silnicích než po pěšinách. Provoz na nich byl malý, ale právě to bylo možná pro některé ptáky a zvířata osudné, že si nedávaly na auta pozor.
    Z vlaku jsme vystoupili v Lužanech. Bylo nás 18, z toho 2 menší a 2 větší děti. Podívali jsme se k zámku, i když jsme věděli, že bude tentokrát zavřený. Lze ho navštívit jen několikrát za rok. Letos to bude ve dnech 4.7. – 6.7., 29.8. - 30.8. a 19.9, - 20.9. Slouží doposud představitelům české vědy a kultury, tak jako za časů původního majitele, mecenáše Josefa Hlávky (1831 - 1908). Vznikl z dřívější tvrze v roce 1853 a je přestavěn v novorenesančním slohu. Pro naši skupinku by bylo zvlášť zajímavé se podívat do parku, založeného před 140 lety rovněž J.Hlávkou. Stálo by za to vypravit se do Lužan znovu, až bude otevřený. Navíc jen několik kilometrů od něj se nachází známý park chudenický, plný vzácných dřevin.
Zelená turistická značka nás vedla z Lužan přes Dlouhou Louku. Poblíž ní jsme zahlédli kroužit nad polem tři luňáky hnědé, což je docela vzácná podívaná. Jinak jsme během cesty pozorovali také káně lesní, poštolky obecné, volavky popelavé a čápy bílé. Čáp se za letu pozná od volavky podle toho, že má krk natažený rovně dopředu. Viděli a slyšeli jsme také řadu menších ptáků - pěnici černohlavou, ťuhýka obecného, budníčka menšího, skřivana, strnada polního atd.
    Došli jsme do Roupova. Tam jsme si prohlédli zříceninu hradu, který vznikl ve 13. století, byl přestavěn nejprve v pozdně gotickém slohu a v letech 1595 - 1598 ve stylu renesance. Mezi jeho zdmi jsme si nasbírali lesní jahody, opatrně jsme chytili a zase pustili zelenou kobylku, v podhradí jsme obdivovali velikou starou slivoň s pokroucenými větvemi, zkrátka přišli jsme si na své nejen na poli historie, ale i přírodovědy.
    Naším dalším cílem byla vesnice Vřeskovice. Je v krajině zdaleka viditelná a na první pohled zaujme dominantní siluetou původně gotického, nyní barokního kostela sv. Jana Křtitele. U něj jsme se schovali před krátkým deštěm, popovídali a vyrazili do Lhovic, místními lidmi nazývanými Elhovice. Odtud bychom měli blízko na vrch Tuhošť, známý jako místo s bývalým halštatským hradištěm, ale chtěli jsme mít víc času ve Švihově, a tak jsme pokračovali rovnou tam. Líbilo se nám, jak je krajina na Přešticku přehledná, rozlehlá, ale přitom ne plochá. Vršky, lesíky a aleje jsou všude kolem, scenérie se během cesty mění. Lesy jsou smíšené, takže by se tam určitě dala najít hájová květena, kdybychom se mohli více zdržet a trochu zapátrat. Našli jsme také hříbky a masáky.
Výlet jsme zakončili prohlídkou švihovského vodního hradu. Dovnitř jsme nešli, na to si uděláme čas jindy. Prošli jsme se kolem vodního příkopu, obdivovali hrad ze všech stran, ukázali jsme si vzácný klokoč zpeřený (to je dřevina známá svými ozdobnými semeny používanými jako korálky), Vilda vylovil z vody na ukázku okružáka ploského, plovatku bahenní a uchatku nadmutou. Ukazoval nám tentokrát po celou cestu i hodně brouků a jiného hmyzu, např. střevlíčka, květopasa nebo kovaříka. Upozornil nás také na babočku admirála, jak se drží blízko naší skupiny, jako by nás kousek cesty provázela. To má tento druh motýla ve zvyku, takže působí dojmem zvědavce, který chce u všeho být. Ani bychom se mu nedivili - my jsme byli taky rádi, že jsme spolu a že se nám tak pěkně šlape, i když cesta byla docela dlouhá, kolem 15 km.

    Na srpnový výlet jsme v sobotu 15.8.2009 vyrazili bez Františka, protože ho pořád ještě zlobí nemocné koleno. Vzpomínali jsme na něj ale celou cestu, zvlášť když jsme si pochutnávali na špendlících v aleji mezi Sedlicí a Pilským mlýnem. František má totiž přehled nejen o krásách krajiny a přírodních zajímavostech, ale i o tom, co a kde nám pohostinné stromy můžou nabídnout k snědku, a při plánování tras na to pamatuje. Děti si pak dobře pamatují, kudy jsme šli a jaká to byla hezká cesta. Tentokrát se k nám ale žádná rodina s dětmi nepřipojila, bylo nás jen 8 dospělých. Důvodem nebylo chladno a deštivo, ale pro změnu to, že předpověď hlásila ideální počasí na koupání.
    Když jsme ráno vystoupili z vlaku na stanici Sedlice-město, byl ještě chládek, a tak jsme si v příjemné pohodě ukázali místní pamětihodnosti a připomněli jsme si, co jsme si o nich vyprávěli při minulé společné návštěvě (viz zápis z 10.3.2007). Zvlášť hezky bylo v parku, který je plný vysokých stinných stromů. Stejně tak cesta k Pilskému mlýnu je lemována velkými stromy a dá se tudy dobře jít i za horka. Je plná života, stejně jako starý sad po její pravé straně. Je velká škoda, že podobná místa poslední dobou všude mizí.
    Šli jsme po zelené turistické značce, takže od Pilského mlýna jsme se dostali do lesa na vrchu Hradec nad Lázem. Je to oblíbené místo dětí z okolních tábořišť a vypadá trochu jako z pohádky - člověk jde po mechu a najednou vidí pod stromem chaloupku z klacíků nebo maličkou zahrádku s plůtkem a cestičkami... Zašlli jsme k potůčku, teď koncem léta bohužel skoro vyschlému, a k místu, kde se v několika málo exemplářích vyskytuje zeměžluč lékařská. Je to nejen užitečná, ale i moc hezká rostlinka s drobnými růžovými kvítky. Jeji stanoviště je ohroženo šířením netýkavky malokvěté, a tak k našim každoročním ochranářským brigádám patří i pravidelná kontrola a vytrhávání v tomto lese. Tam, kde se těží a odváží dřevo, je jí už tolik, že není v našich silách ji odstranit, a tak se podobně jako na Kalvárii nebo na Kuřidle zaměřujeme jen na okolí těchto míst a musíme se smířit s tím, že zdroj šíření netýkavky je stále "v pohotovosti". Vždycky přijdeme za rok a vidíme, že loňská brigáda byla úspěšná, vyčištěný kousek lesa už tolik nezarostl, zato někde poblíž je zase další místo, kam se semena dostala a vyklíčila. Není to jen tam, kam odkvetlé netýkavky "dostřelí", ale i tam, kde chodí lidé nebo zvířata a zřejmě naberou a odnesou semena za deštivého počasí spolu s blátem. Pak stačí jeden rok brigádu vynechat nebo některé rostliny přehlédnout, příště už je jich víc a další ohniska jsou na světě. Netýkavka malokvětá navíc snáší jak sluneční úpal, tak nedostatek světla, a tak dokáže vyklíčit skoro kdekoliv, například na skále nebo uprostřed šípkového houští.
    Do Lázu to máme ze Strakonic z ruky, a tak bychom zde uvítali pomoc dalších dobrovolníků ještě víc než na jiných ohrožených místech. Možnost pomáhat s netýkavkou má každý, kdo ji bezpečně pozná a komu není osud našich původních rostlinných druhů lhostejný. Přednostně se věnujeme chráněným územím, ale uvítali bychom, kdyby se její šíření brzdilo i jinde. Je jasné, že například na svahu nad cestou k Podskalí už moc šancí nemáme, tam už je jí po řadu let tolik, že je to souvislý porost a nic kromě ní se tam ani nevyskytuje. Podobné je to s netýkavkou žláznatou na březích Volyňky. Co ale smysl má, je vytrhávání menších ohnisek, která na svých cestách vídáme mezi ostatními rostlinami. Jejich likvidace často zabere jen několik minut, zatímco o rok později už by byla obtížnější a zase další místo by bylo odsouzeno k tomu, že původní druhovou pestrost by časem nahradil agresivní vetřelec.
    Před několika roky jsme na Kalvárii viděli několik netýkavek napadených mšicemi, v dalších letech se tento jev neopakoval, až zase tu a tam loni a ještě více letos. Je možné, že příroda zapracovala a že se v budoucnu postup tohoto plevele zbrzdí. Na druhé straně stále víc se všude šíří porosty ostružiny. Ta sice nepatří mezi zavlečené druhy, v poslední době jí ale stav životního prostředí vyhovuje tak, že se "rozjela" ve velkém. Podobné je to s třtinou křovištní v menší míře např. i s komonicí bílou, svízelem přítulou, trnkou, jasanem apod.
    Původně jsme chtěli jít ještě k rybníku Malduchy nebo třeba do Chrášťovic, ale jak jsme vyšli ze stínu lesa, už nás nelákalo pohybovat se v horku otevřenou krajinou. Zamířili jsme tedy nejkratší cestou po silnici k Radomyšli. Kousek nad ní jsme se už jen na chvíli zastavili u mokřadu po pravé straně cesty, protože tam je vždycky něco zajímavého k vidění.
    Domů jsme se vrátili zase vlakem. Pěších cest z Radomyšle si užijeme každým rokem dost, protože tudy vede naše trasa sčítání kání. Letos se chceme k této akci připojit zase, a sice jako obvykle v polovině listopadu a pak po Novém roce v polovině ledna a března.

    V sobotu 17.10.2009 jsme autobusem v 9.40 vyjeli do Vimperka. Měli jsme v plánu dorazit s přesedáním do Zdíkova a jít polními cestami do Zdíkovce a do Hodonína, do lomu v Jaroškově, do Úbislavi a do Šebestova. Délka trasy by byla jen 11 km. Bereme totiž ohled na Františkovo nemocné koleno a také na to, že někteří zájemci by si přáli trasy zkrátit (jiní zase prodloužit, proto také plánujeme cesty tak, aby bylo více variant a mohli jsme se třeba rozdělit).
    Po nedávném nečekaně prudkém ochlazení si ještě nikdo moc na zimní počasí nezvykl, a tak přišli jen čtyři účastníci. Františka jsme tedy poslali ze srazu domů, že to při tak malé partě nestojí za to, aby bolavou nohu pokoušel. Další změna byla v tom, že jsme navazujícím spojem z Vimperka už nepokračovali. ářčáářRozhodli jsme se nechat
Zdíkovsko Františkovi, až bude v pořádku. Počasí bylo po příjezdu do Vimperka ještě hodně nejisté, a tak jsme si řekli, že půjdeme jen tak do okolí, budeme se držet blízko trati a uvidíme, odkud se vrátíme. Bylo to do kopce, ale to mělo svůj půvab, protože čím dál jsme šli, tím přibývalo sněhu. Napřed byla krajina jako pocukrovaná, ke konci už to pod nohama chrupalo. Všude bylo čisťoučko, jak byla sněhová pokrývka ještě čerstvá, a tak bylo pořád na co se dívat, ukazovat si a fotit. Skončili jsme v Kubově Huti a jeli odtud vlakem. Dělali jsme si legraci, že jsme jako sáňkaři - nahoru pěšky, abychom se mohli dolů svézt.

    V sobotu 24.10.2009 jsme měli další z autobusových zájezdů zaměřených na přírodu. Jeli jsme s panem Černým, který má autobus na 50 míst, i tak jsme ale nemohli vyhovět všem, kdo se hlásili. Přednost měli brigádníci, děti, stálí účastníci pěších výletů, přednášek, atd. a také ti, pro které je delší cestování z nějakého zdravotního důvodu obtížné a je pro ně problém využívat veřejnou dopravu. Dětí s námi jelo 5. Trasu připravil pan Taschner. Staral se o organizační záležitosti, o podávání informací, měl všechno perfektně připraveno a současně uměl i pohotově improvizovat. Jako bonus jsme měli i příznivé počasí a všelijaké zvláštní náhody, jaké se nám při našich akcích dějí docela často.
    Vyrazili jsme už v 6.30, takže do Chudenic jsme přijeli ještě za ranního oparu. Navštívili jsme nejdříve arboretum založené v roce 1842, známé pod názvem Americká zahrada a pak jsme chtěli jtí ještě na rozhlednu Bolfánek, ale museli bychom na její otevření čekat až do 11 hod., což se nám nehodilo. Spokojili jsme se tedy s tím, že jsme viděli tuto novogotickou věž, původně kostelní, aspoň zvenku. Hlavně ale se nám líbily stromy v arboretu. Samozřejmě nás všechny zaujala obrovská douglaska, stará více než 150 let, buk se zvláštním tvarem listů (vypadaly spíš jako dubové), liliovník tulipánokvětý a jiné vzácnosti, zrovna tak jsme ale byli rádi, že můžeme vidět běžné druhy stromů a obdivovat jejich krásu a také to, jak hezky je park osazen i udržován. Mnozí z nás sem jezdí v různých ročních dobách, aby viděli pupeny, listy, květy i plody. Teď na podzim to zvlášť slušelo třeba dřínu květnatému, který měl narůžověle zbarvené listy. Nacházeli jsme různé plody, exotické i obyčejné. I jsme si trochu pomlsali, a to na bukvicích. Nechtělo se nám ani pokračovat k našemu dalšímu cíli, hradu Klenová. Přitom ale u něj se nám pak líbilo zrovna tak.
    Kdo chtěl, podíval se dovnitř, hodně nás ale zůstalo raději venku. Svítilo mírné sluníčko, pofukoval větřík, kopcovitá krajina hrála všemi barvami. Ve skupině jsme naladěni na stejnou notu a rozumíme si, a tak nám bylo všem moc dobře. A to nás čekalo ještě něco navíc - opodál stojící Marek Jindrák najednou vytáhl z batohu zobcovou flétnu a zahrál několik melodií. Hudební nástroj měl s sebou i František Langmajer, ukazoval nám ho už ráno v autobusu a pak ho půjčoval každému, kdo si chtěl zkusit na něj zahrát. Byla to kantela, strunný nástroj z javorového dřeva. František si ji pod vedením pana Karla Hanzlíka vyrobil před několika týdny při akci s názvem "Dlabej a hrej". Podobnou akci chystá na příští týden i naše knihovna, a protože se může zúčastnit jen 10 zájemců, bude se vyrábění případně po nějakém čase opakovat znova.
    Z Klenové je to blízko do Klatov, tam jsme si dali rozchod a někdo si došel na oběd, někdo třeba na rozhlednu nebo k městským hradbám. Je to tak hezké město, že si něco pro radost našel snadno každý. Pak už jsme pokračovali přes Železnou Rudu do Německa. Blízko za hranicemi byl nedávno otevřen Dům divočiny poblíž obce Regenhütte, která je jednou z možných vstupních bran do Bavorského národního parku. Zde jsme si každý samostatně prohlédli rozličné expozice jako např. film o Bavorském národním parku a jeho historii, nebo jsme mohli v jedné z podzemních prostor sledovat utváření krajiny v pravěku s jejími zvířaty, stromy a bylinami a posléze i lidmi. Mnozí z nás potom volně pokračovali po uhlazených pěšinkách mezi četnými výběhy s volně puštěnými zvířaty k vyhlídkové věži, kde jsme mohli pozorovat malou skupinku vlků, pospávajících pod nedalekými keři. Potěšeny z nich byly zejména děti, které mnoho příležitostí setkat se s vlkem nemají a setkáni s nimi ve vzrostlém lese bylo skoro až pohádkové. Cestou zpět jsme navštívili pěkný a vkusně do lesa zasazený dům s četnými expozicemi, kde jsme si přečetli a viděli různé zajímavosti z německé části Šumavy a také z části našeho národního parku.
Cesta zpět byla zakončena návštěvou a prohlídkou kostela v Regenhütte, který nám ochotně otevřel místní duchovní. Poslední chvíle našeho výletu jsme strávili na břehu jezera Großer Abersee, kde byl již  první sníh a poměrně chladno. Zpáteční cesta po okraji Šumavy se odvíjela již za tmy s poslední zastávkou našeho výletu v Dobré Vodě u Hartmanic. Zde jsme obdivovali nádherný oltář z litého skla, který v opravdové tmě bez elektronického smogu hezky opaleskoval. Vynikající byl také průvodní komentář jeho tvůrkyně p. Vladimíry Tesařové. Od ní jsme se dozvěděli o jednotlivých osobnostech, které jsou na oltáři zobrazeny, ale také o historických souvislostech a událostech okolo nich. Po odchodu z kostela si někteří z nás ještě stihli v naprosté tmě nabrat trochu vody z tamní studánky sv. Vintíře a cesta potom již končila ve Strakonicích. Výlet se vyvedl. Ti jeho účastníci, kteří nejsou přírodovědného zaměření, byli potěšeni a Ti, kdo o krásách navštívených míst již předem věděli, si spokojeně oddechli, že tato místa ještě existují a mají snad světlou budoucnost. Dík mimo jiné patřil vedoucímu zájezdu p. Karlu Taschnerovi za perfektní přípravu a našemu řidiči p. Černému za šťastnou a bezpečnou cestu.

    V sobotu 14.11. v 9.09 jsme odjížděli ze Strakonic do stanice Radomyšl - zastávka na každoroční sčítání kání (viz zápisy ze 17.11.2006, 13.1.2007, 17.3.2007, 17.11.2007, 12.1.2008, 15.3.2008 a 15.11.2008, 17.1.2009 a 14.3.2009) v počtu 19 osob, což je více, než obvykle. Bylo to asi tím, že ranní mlha rychle spadla a vypadalo to na slunečný den. Nakonec bylo polojasno, foukal jen mírný větřík a šlapalo se jedna radost. V obci jsme se tentokrát na delší dobu zastavili u pamětní desky nálezce rukopisu zelenohorského Josefa Kováře, protože Vilda zjistil bližší údaje o něm a jeho vyprávění tedy bylo podrobnější. Dozvěděli jsme se, že zatajil nález rukopisu před svým německým nadřízeným, odeslal ho do Prahy, a to ho stálo existenci. Jako dobrému vlastenci mu záleželo na tom, aby se o tomto díle vědělo a aby tak bylo podpořeno národní cítění. Když přišel o místo, nové už nenalezl a zemřel v chudobinci. Řekli jsme si i o úloze rukopisů v době, kdy byly pokládány za pravé, o sporech o jejich věrohodnosti a o tom, že k odhalení podvrhu došlo díky jazykovědcům. Ti zjistili, že text v některých detailech neodpovídá době údajného vzniku.
    Cestou ke kostelu sv. Jana nás doprovázelo krásné černobílé koťátko, které se k nám přidalo. Všechny čtyři děti (Dominika, Sára, Linda a Míša) byly pochopitelně nadšené, ale nakonec si spolu s námi oddechly, když jsme udělali obvyklou zacházku ke hřbitovu a lesu za ním, došli zpět do Radomyšle a kočička se vrátila tam, odkud utekla. My jsme pak pokračovali pěšinou kolem kamenného kříže do starého sadu, kde už nás čekala pohostinná hruška. Pravidelně se u ní zastavujeme a hodujeme. Kolem je udupaná tráva, protože sem chodí i srnky a divočáci.
    U koupaliště Vilda nabral cedníkem trochu nánosu z dna potoka a ukazoval nám drobného korýše s přiléhavým jménem blešivec. Opravdu vypadá jako zvětšená blecha. To vyniklo hlavně na obrázku v knížce, kde jsme si ho také mohli prohlédnout. Ke koupališti jsme nezacházeli, protože by nás to hodně zdrželo. Cesta, po které chodíme, je sice dlouhá jen 10 km, ale často se zastavujeme a něco si povídáme, a tak se vždycky vracíme domů až odpoledne. Jednu zacházku jsme si ale dopřáli. U zahrádek nad Řepickými rybníky je mezi stromy a rákosím schovaná studánka, na kterou upozornil ve své publikaci pan Miroslav Šobr, a tak občas přiláká pozornost kolemjdoucích. Její voda má dobrou kvalitu z hlediska nízkého obsahu škodlivin. Měla by se ale asi pít jen po převaření, protože se v okolí hojně vyskytují měkkýši. Ti by mohli působit jako přenašeči motolice. Nedaleko studánky jsme si ukázali také vzácný jeřáb muk. Je ještě malý, ale už byl obsypaný plody.
    Kání jsme viděli 4, což je docela hodně, vzhledem k tomu, že je zatím poměrně teplo. Z dalších druhů můžeme jmenovat poštolku, strnada, stehlíka, hýla, volavku popelavou, drozda zpěvného, sojku... Zajímavé bylo vidět poštolku pospolu se strnady na jednom a tom samém stromě. Pěvci viděli, že dravec je zrovna nasycený a že se nemusí bát.