Krátkým výletem na Horažďovicko k radosti.

Není příliš dní, kdy se mně nechce ven. Neděle 23. února 2020 mezi dny nevycházkové skoro patřila. Měli jsme se stát průvodci výletu pořádaného do Horažďovic a okolí. Okolí, myšleno malou procházku za přírodními zajímavostmi této krajiny. A potom s návštěvou místní přírodovědné stanice.

Když jsem ráno vyšel ven před dům, abych se protáhl, ze slunečné soboty nezbylo nic. Naopak, zataženo, příprava na déšť a silný vítr. Stejně vypadala situace s počasím i po pár hodinách před odjezdem vlaku. Na nádraží jako vymeteno. Až najednou se začali objevovat první účastníci. Nejdříve dvě paní, potom další, a nakonec průvodce divočinou, pan Josef Pecka. Skupina byla kompletní. Později se ještě rozrostla o několik účastnic. Ale z mužů pouze my dva. Kdeže ti chlapi jsou…

Cestou vlakem se povídalo. Většinou na přírodní téma. A také pozorovalo. Na polích i při tom fujavci bylo vidět hodně kání lesních. Pohled z oken vlaku byl veselejší o chvíle, kdy se mohl zrak obrátit k plné řece nebo k tůním před Horažďovicemi, které měly také vody.

A zvláštním potěšením bylo krátké zahlédnutí parní lokomotivy, vlakové soupravy a "lokotraktoru" před vjezdem do Horažďovic Předměstí. Bohužel mnoho času nebylo. A tak snímek mašinek není.

Cesta vláčkem do města utekla rychle. Na nádraží nás očekávala Eva Legátová, která nám hned mezi prvními slovy ukázala kvetoucí větvičku dřínu obecného. Potom nás zavedla k jedné ze zahrad a ukázala nám vykvetlé podléšky jaterníky.

Následující cesta se odvíjela od odvahy účastníků výletu. A ti se rozhodli, že se vydáme na procházku ke kapli sv. Anny. Cestou nám p. Pecka ukázal na jednom z domů, nalézajícím se naproti kostelu sv. Nanebevzetí Panny Marie, věžičku, která bývala na horažďovické radnici. A kousek dál zajímavý dům s výhledem na obilné silo. Cesta nás vedla na původní most přes Otavu, postavený v roce 1905. Z něj jsme mohli zahlédnout nedaleko Nábřežní ulice samce morčáka velkého. K tomu se přidružily i kachny divoké.

Potom jsme šli pomalým, ale vytrvalým krokem okolo mlýna Karla Mrskose. Cesta i ve větrném počasí se nezdála tak obtížnou, možná proto padl návrh vydat se k obci Svaté Pole. To šlo. Cesta krytá stromy v lese byla příjemná. V porostu porůznu vykoukly vápencové kameny. Okraj obce Svaté Pole nás přivítal složenými fošnami u místní pily. Nešlo si nevšimnout, že jde většinou o dřevo smrkové, ale ani borové nebylo vzácností. Na některých krajinách byly ještě přítomny chodbičky o kůrovce. Kde by dnes nebyl.

Náves obce obsahuje vodní nádrž, nad kterou se mírně vypíná kaplička s předsunutým křížem. V obci je možno spatřit pár architektonicky zajímavých stavení. Po vystoupání mírného kopečku se před návštěvníkem rozprostře pohled na část Strakonicka a kus Šumavy. A hlavně pohled na krajinu ozdobenou poli, loukami a kopci pokrytými lesy. Dále na jih jsme však nepokračovali. Zatočili jsme k vrchu Radlín. Na jeho jižním svahu se rozprostírá suchá stráň. A na vrchu Radlína je jakýsi kamenný přístěnek a zbytky lomečku na těžbu vápence.

Odolat nešlo. Letmý náhled do šnečí fauny odkryl běžného hlemýžďě zahradního (Helix pomatia), páskovku keřovou (Cepaea hortensis), skalnici kýlnatou (Helicigona lapicida), sítovku suchomilnou (Aegopinella minor), údolníčka drobného (Vallonia pulchella) a pod keři vřetenatku obecnou (Alinda biplicata) a vřetenovku hladkou (Cochlodina laminata). Kousek dál, v mechu, sítovka čistá (Aegopinella pura).

Také se zde podařilo najít vyschlé plodnice hvězdovky a z borovic bylo na zemi spadané jmelí. Mírnou cestou jsme se přesunuli do lesa Na Vrchu, kde se společně s borovicí objevovali i jiné dřeviny. Např. prášící líska obecná, ale také olše lepkavá nebo vrba jíva. Eva Legátová zde vyšťourala pod kůrou samečka lumka. S pohledem na Strakonicko, vrch Tisovník, Kněží horu a kopce Blatenska jsme v závětří krátce pojedli. Další cesta nás vedla ke kapli sv. Anny. Cestou opět Eva objevila červeně zbarveného brouka se 4 tečkami s názvem pýchavkovník červcový. Později, z literatury, jsem se dočetl, že má rád určitý druh dřevomilných hub, takže nález na vodnatém, neodkorněném pařezu byl opodstatněný.

Pak už stačilo jen sejít z kopce dolů a pod námi se rozprostřela stavba kaple Svaté Anny. Místní pramen znám již dlouho, a tak jsem se ze setkání těšil. Voda z pramene je asi stále vyhlášená a žádaná, jak dosvědčila i přítomnost automobilu s vlekem a cisternou, jehož osádka si brala, co pramen dal.

Kapli samotnou znám ještě z dob, kdy měla propadlý krov, vysklená okna, a kdy tehdejší informační cedule na tom byla daleko lépe než samotná stavba. Dobře, že už je tento kousek historie pryč. U kaple se nalézá vodoměrný bod, označený drobnou cedulkou, která mj. říká, že množství vody se zde měří od roku 1973 a že pramen má průměrnou vydatnost 3,68 l.s-1.

Cestou k řece je vidět, že voda z pramene neodtékala jen tak, ale byla jímána do několika umělých nádrží. Jenže jen pár jich nyní slouží k zadržení vody. Zkusmo jsem se poohlédl po vodních měkkýších. Bohužel zatím nic. V chladné vodě bylo možno pozorovat drobné korýše, berušky vodní.

Dále jsme šli (okolo pamětního kamene věnovaného úmrtí českého krále, Rudolfa Habsburského) po loukách v dohledu řeky Otavy povětšinou při březích pokrytou vrbou křehkou nebo olší lepkavou.

Přes řeku se nám později odkryl pohled na stavbu parostrojní drážní vodárny.

Škrobárenský rybník jsme minuli v rychlé chůzi, protože vítr se značně rozfoukal a zesílil. Letmo bylo možno pozorovat něco kachen divokých a vyplašenou volavku popelavou. V Horažďovicích jsme prošli Nábřežní ulicí, pozastavili se u slunečních hodin vybudovaných na jednom z domů a skrze malou branku po kamenné cestě jsme se dostali na náměstí.

To je moderně pojato. Vydlážděno kamennými deskami, podobně jako ve Strakonicích. Do toho všeho něco malokorunných stromů. Tak, jak se to dnes na mnohých místech "nosí". Kdy architektonická studie lidi uklidní rozsahem zeleně a skutečnost pak předestře stromky, jejichž koruny nedosahují původní záměru. A možná ani nemohou, neboť letní vedro kámen rozpálí tak, že živému je těžko v podobných podmínkách žíti. Kdo poznal původní výzdobu náměstí tvořenou hlohy, asi si posteskne. Hloh z našich měst mizí, jako bychom tohoto ořezánka už nechtěli. Přitom mnohdy jeho hustější koruna dokáže poskytnout útulek nejen kosům, ale také sýkorám či drobným králíčkům.

V dalším putování jsme došli do horažďovické galerie při muzeu. Nahlédnutí do života Horažďovic skrze staré fotografie bylo zajímavé a svým způsobem i vypovídající o složení obyvatel města, jeho vzhledu, ale i částí i o okolní krajině.

Velmi zdařilá byla výstava ze sbírek minerálů pana Aleše Červeného. Známe jej již dlouho a jeho popisy k jednotlivým kamenům nezklamaly. O to lepší bylo, že pan Červený byl v galerii přítomen. Takže nás provedl celou výstavou, povídal nám, jak se minerály hledají, jaké jsou při tom obtíže fyzické, ale i úřední. Málokdo odolal pokušení, aby si nějaký ten nerost nevyfotil. Já jsem si některé z hornin vložil do vzpomínek z vlastních putování, kdy jsem se s podobnými kameny, balvany potkal. Velmi zajímavé mně připadá oživení výstavy o nálezy z činnosti minulých horníků, špičáky, láhve, ale i o opotřebované, vysloužilé boty autorovy.

Jenže všechno jednou musí skončit. Museli jsme dál k poslednímu cíli naší cesty. Tím byla přírodovědná stanice. Někteří z našich účastníků přijeli vzhledem k počasí auty a již byli uvnitř. Co jsme viděli zajímavého: Třeba spousty domácího zvířectva - slepice, králíky, husy, ale také ovce, koníky, kozy či africký skot. Zajímavý byl pohled na výra velkého usazeného ve velké voliéře. Děti také zaujaly podlouhlé plody dřezovce trojtrnného. Sílící vítr a ubíhající čas nás zavedl do budovy stanice, kde nám provázející paní ukázala některé z exotických živočichů. Např. hada korálovku nebo želvu řeckou či krásného blavora podobného našemu slepýši. Milovníci domácí fauny si mohli prohlédnout želvu bahenní. Děti, ale i ženy potěšila velká mnohonožka, která se lehce udržela na natažené ruce. Zajímavá byla i velká žába rohatka nafukující se při letmém dotyku. Ale k vidění byli i savci, např. potkan, ježek bělotrnný, pískomil nebo činčila velká. Každý si mohl prohlédnout, co se mu líbilo. Ostatně tak tomu bylo i během celého výletu. Jsme rádi, že se všem 12 účastníkům líbil.

-vh-