Přírodopisné a vlastivědné vycházky po okolí Strakonic.

Rok 2019.

26.01.2019 09.02.2019 16.03.2019 13.04.2019 26.05.2019

Výlet do Zdíkova.

Přírodovědný výlet, který se konal 26. 5. 2019, začínal ve Zdíkově rozc. Nové Hutě, kde na nás čekal průvodce pan Ing. Josef Pecka. Sešlo se nás 13 lidí. Naše skupina nejdříve směřovala do přírodní rezervace Najmanka. Největší část území je tvořeno podmáčenou jedlovou smrčinou. Nejcennějším rostlinným druhem této části je silně ohrožená bříza trpasličí. Hojně jsou rozšířené mechy ploník a rašeliník. Pan Pecka nám ukázal, jak crčí voda z chomáče rašeliníku sevřeného v pěsti - tento druh jí totiž dokáže zadržovat až desetinásobné množství, než jaká je jeho hmotnost. Viděli jsme i další rostliny typické pro toto prostředí: přesličku lesní, suchopýr úzkolistý, klikvu bahenní, pastarček potoční. Z dřevin byl nejčastější smrk a jedle, ale i některé listnáče. Obdivovali jsme například semenáčky buku lesního s velkými a tmavými děložními lístky. V sobotu 13. 4. 2019 jsme vyrazili do okolí Svaté Maří na Vimpersko.
Na stromech jsme tu a tam viděli díry vyklované datly nebo strakapoudy. Jednomu mladému jeřábu se podařilo zakořenit v úžlabině mezi větvemi jiné dřeviny. Všímali jsme si, co roste na kmenech, a viděli jsme například houbu březovník obecný. Na jedné z hub rostoucích na smrku jsme pozorovali jev zvaný gutace. Jinde jsme pod kůrou nalezli plže s výmluvným názvem podkornatka žíhaná. Rezervace Najmanka je také biotopem vzácného tetřívka obecného, kterého jsme ovšem neviděli.
Provádějí se zde jen nezbytně nutné asanační zásahy proti kůrovci, jinak se lesní porosty ponechávají samovolnému vývoji. Viděli jsme larvy lýkožrouta smrkového pod kůrou smrku a lapače na tento hmyz. Na kraji lesa byl ponechaný kmen pokrytý ořezanými větvemi, který také slouží jako lapač. Je sledován kvůli odhadu síly napadení v dané lokalitě. Mají-li smrky dostatek mízy, dokážou se nájezdníkům (až do počtu kolem 5 000 na jeden strom) bránit, ale jsou-li v horší kondici, podléhají. Za suchého počasí se situace ještě zhoršuje. Proto se vysazují buky, jejichž zásaditý opad dokáže vytvořit na zemi vrstvu a chrání podloží proti odparu vody. Tak si smíšený les pomáhá v udržení vláhy. Následně tato pestrost stromů navazuje na pestrost rostlinných a živočišných druhů a udržení pružnosti a stálosti v krajině.
Bylo by žádoucí omezit výskyt jelenů, jejichž přemnožení dané ekonomickým cílem vede k nedomyšleným dopadům na tuto krajinu. Mladé stromky, zejména jedle, trpí okusem, dospělým vadí tření zvířat pokožkou o kůru a její narušování, při kterém se obnaží lýko a na vzduchu vysychá.
Kolem poledne jsme dorazili na vrch Hrb, kde se ve výšce v 1074 metrů nad mořem nachází vysoký kamenný skalní útvar. Zde je umístěn vyřezávaný jezevec, který svojí packou chrání truhlu s pokladem - vrcholovou knihou. Udělali jsme si přestávku na jídlo a pokračovali jsme směrem k rybníku Kramata. Na cestě jsme míjeli několik louží a v jedné z nich jsme uviděli nakladená vajíčka ropuchy obecné. Jak voda vysychala, část vajíček se ocitlo na suchu, tudíž byla odkázána k záhubě. I toto je součástí přírody.
Kramata - lesklice měděná (foto - VH)
Starý strom u cesty byl plný otvorů a připomínal hmyzí hotel. Jiný vypadal z dálky jako smějící se obyvatel lesa. To vše vytvořila příroda sama. Pan Pecka nás upozornil na drobný pstroček dvoulistý, ale viděli jsme i nápadné květiny jako devětsil bílý nebo silenku dvoudomou. Dále jsme si ukázali korovnici smrkovou. Jde o mšice na smrku uschované v jakémsi hnědém seskupení připomínající šištičku o velikosti menšího bonbonu. Tam jsou chráněné před suchem i napadením jiným hmyzem.
Když jsme dorazili k rybníku, podařilo se nám vidět nevídané. Pan Ing. Vilém Hrdlička nám ukázal ve své dlani lesklici měděnou, která neuvěřitelnou rychlostí kmitala křídly. Na zemi vedle lesklice objevil pan Ing. Josef Pecka svlečku tohoto hmyzu. Byli jsme svědky tohoto nádherného přírodního úkazu. Po pár minutách našeho obdivování lesknici uschla křídla a rozlétlo se spokojeně do okolí. Z dalších živočichů jsme našli např. miniaturního měkkýše kružníka bělavého, z rostlin ostřici zobánkatou nebo černýš lesní. Cestou k rybníku u Lizu jsme viděli zběhovec ženevský, vítod, hadí mord nízký, prstnatec májový, jedlou řeřišnici (chutná jako křen), zvonečník černý, vlaštovičník, štírovník a čimišník obecný (hrachovník).
Brzy jsme se přiblížili k Lizu a naskytl se nám pohled na uměle vytvořené lesní jezírko, kde uprostřed je ostrůvek porostlý stromy. Druhé menší jezírko je kousek vedle. Existuje i třetí, ke kterému jsme nedošli. Jezírka byla užitečná mlýnům a pile ve Zdíkově. V době jejich provozu zvyšovala stav vody ve Zdíkovském potoce, pramenícím i se svými přítoky na úbočí vrchu Hrb v nadmořské výšce 980 m.
Necelé 3 km od Zdíkova na nás čekala kaple Narození Panny Marie – lizovská kaple. Názvy líz, lízy se v 18. a 19. století pojmenovávaly úzké pruhy – průseky vykáceného lesa, po kterých se sváželo pokácené dříví. Tahalo se koňmi, v zimě se vozilo na velkých saních. Takové průseky sem kdysi směřovaly. Na celé ploše Lizu se nachází bývalý zámecký lesopark, který byl založen po r. 1880, ve výměře 2,69 ha, v nadmořské výšce 790-825 m n. m. Kromě smrků, které jsou zde zastoupeny nejvíce (28 %), jsme viděli vzrostlé buky lesní (14 %) v jinak pestré druhové skladbě. Na kmeni buku lesního rostly troudnatce. Cestou jsme viděli vraní oko a česnáček.


Výlet do okolí Svaté Máří.

V sobotu 13. 4. 2019 jsme vyrazili do okolí Svaté Maří na Vimpersko. Provázela nás Ing. Jaroslava Kovářová a seznámila nás mimo jiné se svou kamarádkou Annou Stahlovou (viz http://www.anickastahlova.cz/). Měli jsme v nich velmi milou společnost. A navíc jsme se mohli potěšit i s jejich zvířaty - s Jaruščinu fenkou (ta šla celou cestu s námi) a s množstvím obyvatel Aniččiny vznikající farmy. - ah -

Rozhledna na Mářském vrchu (foto - VH)
Ze zápisníku Evy Legátové
16. 3. jsme vyjeli v 7 hodin ze Strakonic vlakem do Radomyšle. Na návsi v Radomyšli jsme se kromě dvou katalp podívali také na rozkvetlý vilín. Došli jsme ke kostelu sv. Jana Křtitele a k židovskému hřbitovu. Cestou jsem si fotila v lese sasanku hajní. Na poli jsem obrátila jeden středně velký kámen, pod kterým lezla spousta střevlíčků ošlejchových (fotka se nezdařila). Za Radomyšlí jsme navštívili významnou lokalitu s výskytem mnoha druhů obojživelníků u kaple sv. Vojtěcha. Kousek od Domanic jsme obdivovali zrekonstruovaná boží muka, kde navíc seděl pro mne nový brouček - kozlíček Pogonocherus decoratus, vázaný svým životem na borovice. Jsem moc ráda, že jsem se s ním mohla seznámit. Prošli jsme Domanicemi, kde mě zaujal rozkvetlý dřín. U Horního řepického rybníka jsme pozorovali asi 4 páry hus velkých. V lese kvetly jaterníky podléšky. Rybník jsme obešli po trati. Zaslechla jsem čejku chocholatou. Na rybníce byli také lysky, labuť a kormorán. Pokračovali jsme kolem Pilského a Dolního řepického rybníka, kde kvetly 3 křivatce rolní. Pak už jsme dorazili do Strakonic. Celkem jsme zaznamenali 3 káně a 1 poštolku. Ptáků jsme cestou pozorovali a poslouchali více (např. špačka obecného, pěnkavu obecnou, holuba hřivnáče, drozda zpěvného, datla černého, červenku obecnou). Celou cestu pršelo, proto nemám více fotek (šetřila jsem fotoaparát). Výlet se nám moc líbil. Velké poděkování patří Hrdličkům.


Putování za kání lesní z Radomyšle do Strakonic (Buteo 2018/2019).

Sobota 16. 3. 2019: celostátně vyhlášený termín akce BUTEO neboli sčítání kání, a sice poslední z tří v zimním období 2018/2019 (předchozí viz zápisy zde a zde). Tradiční cesta z Radomyšle do Strakonic, jako už mnohokrát dříve, byla zařazena zároveň i mezi události pořádané Šmidingerovou knihovnou a místní Základní organizací ČSOP. Nasčítány tři káně a jedna poštolka. Tolik strohá fakta.

Horní řepický rybník - husa velká (foto - VH) Předpověď počasí nebyla pro veřejnost lákavá, protože v dešti a studeném větru je málokdo ochotný se pohybovat venku. Pro ochranáře byla ale nová vláha vítaná. Sice na řece panoval takřka povodňový stav, vylepšila se i vydatnost pramenů, například podsrpenského u kapličky Panny Marie (v poslední době hodně oslabeného), ale stav spodních vod zůstal bohužel nízký. V zimě sice sem tam napadl sníh, jenomže vzhledem k rekordně vysokým teplotám bylo vždycky brzy po něm a hodně vody se vypařilo. A ještě další důvod nás vedl k radosti z deště. Začal totiž tah žab a mokro je v takových dnech velmi důležité.

Těžko říci, je-li účast 4 osob v takový den vlastně ještě docela hodně, nebo naopak málo. My jsme to brali tak, že jsme akci nabídli, a kdo přišel, ten přišel. Máme radost vždycky z každého a vážíme si zájmu o přírodu, který teoreticky prohlašuje asi víceméně každý, ale v praxi se projevuje tím, zda se dotyční lidé starají i o možnosti ochrany, nejen užívání si toho, co krajina nabízí.

Jako obvykle jsme dorazili na zastávku Radomyšl, vyšli ke kostelu sv. Jana Křtitele a na židovský hřbitov, odtud pokračovali ke kapličce sv. Vojtěcha (se studánkou, která je už po řadu let bohužel vyschlá, což je způsobeno zřejmě melioracemi na vedlejším pozemku), k další kapličce (na rozcestí) a do Domanic. Dále k Řepickým rybníkům a zadem k trati, k Pravdovu mlýnu a do Strakonic. Obcházení rybníků je poslední dobou takřka nutností, protože je nejen mokro na cestě pod oborou, ale je už i rozebraná dřevěná lávka. Jdeme-li tam jen tak sami, zujeme se, vodu přebrodíme, zase se obujeme a je to - účastníky společné výpravy by ale takovýhle postup mohl odradit. Asi největší radostí pro nás ale byly divoké husy. Ale o tom všem napsala lépe a podrobněji Evina, viz níže. Tento ročník akce BUTEO je tedy za námi - a pokud se nic zlého nepřihodí, počítáme s účastí i v příštích letech.
- ah -

Ze zápisníku Evy Legátové
16. 3. jsme vyjeli v 7 hodin ze Strakonic vlakem do Radomyšle. Na návsi v Radomyšli jsme se kromě dvou katalp podívali také na rozkvetlý vilín. Došli jsme ke kostelu sv. Jana Křtitele a k židovskému hřbitovu. Cestou jsem si fotila v lese sasanku hajní. Na poli jsem obrátila jeden středně velký kámen, pod kterým lezla spousta střevlíčků ošlejchových (fotka se nezdařila). Za Radomyšlí jsme navštívili významnou lokalitu s výskytem mnoha druhů obojživelníků u kaple sv. Vojtěcha. Kousek od Domanic jsme obdivovali zrekonstruovaná boží muka, kde navíc seděl pro mne nový brouček - kozlíček Pogonocherus decoratus, vázaný svým životem na borovice. Jsem moc ráda, že jsem se s ním mohla seznámit. Prošli jsme Domanicemi, kde mě zaujal rozkvetlý dřín. U Horního řepického rybníka jsme pozorovali asi 4 páry hus velkých. V lese kvetly jaterníky podléšky. Rybník jsme obešli po trati. Zaslechla jsem čejku chocholatou. Na rybníce byli také lysky, labuť a kormorán. Pokračovali jsme kolem Pilského a Dolního řepického rybníka, kde kvetly 3 křivatce rolní. Pak už jsme dorazili do Strakonic. Celkem jsme zaznamenali 3 káně a 1 poštolku. Ptáků jsme cestou pozorovali a poslouchali více (např. špačka obecného, pěnkavu obecnou, holuba hřivnáče, drozda zpěvného, datla černého, červenku obecnou). Celou cestu pršelo, proto nemám více fotek (šetřila jsem fotoaparát). Výlet se nám moc líbil. Velké poděkování patří Hrdličkům.


Putování z Vrcovic do Písku 9.2.2019
Zimní období bývá na pořádání přírodovědných výletů obtížnější. A to z několika důvodů. Fauna a flóra své životní projevy a výskyt snižuje na úsporný režim, tudíž není pro běžného přírodomilce co k vidění. Drobní nebo občasně vyskytující se živočichové, rostliny či houby většinou účastníky výletu nerozpálí do té míry, aby opouštěli teplo domovů za nejistým výsledkem. A den je kratší. Proto se snažíme volit cestu nenáročnou, dopravními spoji dostupnou, aby v případě vybočení počasí z obvyklého normálu nedošlo k újmám na duchu a zdraví.

Tak byl také připraven výlet ze Strakonic do Vrcovic u Písku. Sešlo se nás 6 s touhou poznat vzdálené Vrcovice. Vláček byl příjemně vytopen a přestup v Ražicích se odehrál bez časového zaškobrtnutí. Předtím jsem cestou okolo rybníku Řežabince přemýšlel, zda by bylo možno zde opět ve sněhu vystopovat lišku, spatřit kunu nebo hlídaného orla mořského. Ale na místo toho pozornější z nás mohli na řece Blanici při přejezdu železničního mostu pozorovat tři morčáky velké. Druh kachny potápivé, která se pomalu a snad i jistě stává z druhu kdysi méně hojně spatřovaného druhem běžným. Strakonická Otava tento druh hostí již několik let. Jen v teplých měsících si za ním člověk musí tzv. zajít. Písek jsme projeli coby dup a pak cesta skalnatým úvalem a byly tu Vrcovice. Malebná zastávka z červených cihel, její celkový vzhled mírně kazí polomoderní okna. Ale běh času se nedá zastavit. Cestou do obce jsme si všimli několika ořešáků královských, kteří míří k zajímavé statnosti. Stejně tak jako u nás, těžký sníh z minulých dnů zanechal své destruktivní stopy na několika borovicích lesních v obci nebo starých višních. V obci jsme okukovali statek s pamětní deskou Anny Větrovské roz. Hessounové a jejího syna Cyrila Větrovského, kteří obětovali život za 2. sv. války a kněze a vlastence MSGRE Josefa Hessouna.

Otava - zátiší s pramicí(foto - VH) Kousek dál jsme na zápraží staroselského domu pozorovali vyhřívající se kočkou na okně. Kaple na návsi ve štítu hlásala přítomnost ke sv. Václavu, soška na oltáříku však byla jiného duchovního zaměření. Nikoliv však k sv. Janu Nepomuckému. Otevřená vrata místní minimlékárny nás zlákaly k nahlédnutí a některé z nás k nákupu mléčných výrobků. Cestou z obce jsme mohli pozorovat po staru vyskládaný břeh Vrcovického potoka. A potom vedla cesta otevřenou krajinou, kde směrem východním bylo možno spatřit kostel sv. Jakuba v Čížové. Z hlasitých ptačích projevů bylo ponejvíce slyšet sýkory a brhlíka z nedalekého stromoví při potoku. Sestup k Otavě nedaleko Heringova mlýna byl mírně nepříjemný díky ledovým zmrazkům na cestě, ale odměna v podobě pohledu na řeku z nedaleké lávky stála za to. Potěšil i pohled na starý jez, šípově a šikovně vyklíněný proti toku s vorovou propustí. Je již málo takových jezů. Kachny divoké byly zde hojné. A potom jsme se obrátili a vydali se po pravém břehu naučnou stezkou k Písku. Cesta se brzy napojila na lesní porost složený převážně z borovic lesních, dubů letních, javorů mléčů a habrů obecných. Těžký sníh z minulých dní působil i zde a mnohé stromy, převážně v zimě křehké borovice padly přes cestu. Na jenom místě jsme dokonce mohli vidět mohutný trs jmelí, který by zřejmě před vánočními svátky udělal radost milovníkům tradic. Během cesty nás doprovázelo hojné štěbetání sýkor, občas drozdů kvíčal nebo brhlíků lesních. V jednom místě jsme mimoděk od břehu zvedli dvě volavky popelavé. Rulové skalní stěny byly občas okrášleny porostem kapradin. V některých místech jsme ve skále zaznamenali horolezecké značení nebo skoby.

Přes chladné počasí jsme bohužel nemohli pozorovat hojnost bezobratlých živočichů. I přesto se podařilo najít něco jedinců plamatky lesní, páskovky keřové, vřetenatky obecné nebo skelnatky západní cf. Studánka, kterou jsme míjeli, měla dostatek vody. Co v ní žije, jsme nezkoumali. Od obrázku Panny Marie již nebylo k Písku daleko. Ještě jedno prohlížení kmenu habru, který hostil několik druhů dřevomilných hub a jsou popsány v dále ve zprávě Evy Legátové. Potom jsme dospěli ke skalní stěně tvořené granodioritem s několika trsy sleziníku červeného. Potom za zavřeným občerstvením jsme okoukli skalní puklinu a u protějšího břehu potápku malou. Na okraji města jsme mohli spatřit rovněž morčáky velké. Potom už byla cesta krátká. Skrze město na vlakové nádraží a potom do nedalekých Ražic. Z Ražic pohledy do okolní krajiny, zejména na zasněženou hladinu Řežabince. Uprostřed rybníku seděli na ledu dvě siluety velkých ptáků. Možná vzpomínaných orlů mořských. Výlet se nám vydařil. I přes sněhovou pokrývku, ledové zmrazky na cestě a místy popadané stromy bylo na co koukat a jak protáhnout tělo. Tak zase někdy příště.
-vh-, -ah-

Ze zápisníku Evy Legátové.
Dobrý den (ahoj), dnes si nás šest "statečných" užívalo výletu ZO ČSOP Strakonice vedeného panem Ing. Vilémem Hrdličkou. Dojeli jsme vlakem do Vrcovic u Písku. Je to velmi malebná obec s kapličkou svatého Václav a řadou krásných starých (i opravených) domů. Nezapomínají zde ani na své rodáky - např. cedule připomínají rodinu Hesonovu (viz fotka). V obci funguje také malá mlékárna, takže byla příležitost ke koupi dárku z výletu, nebo si pohladit místního přítulného mourka. Cestou z Vrcovic vypadala půvabně vesnička Čížová na kopci. Z Plynového mostu U Caisů přes Otavu jsem si vyfotila Heringův mlýn. Pak jsme už procházeli Naučnou stezkou historika Augusta Sedláčka podél Otavy. Pod kamenem byla chvostnatka, našli jsme několik plžů (např. slimáčka, skelnatku západní, plamatku lesní, hlemýždě zahradního, žihlobytku stinnou). Na jednom habru rostla hlíva, dřevokaz rosolovitý, čihovitka masová a rosolovka mozkovitá. Mrňavá dlouhochlupka dvoubarvá na větvičce dubu mi připomněla, jak jsme kdysi hledali na jiném výletě ZO ČSOP Strakonice s panem Liborem Hejlem u Šťáhlav brvenku Hahnovu, která však roste na jedli. Na okraji Písku měl pro nás pan Hrdlička přichystanou potápku malou. Byla skoro pořád pod vodou, takže jsem ji nedokázala vyfotit. Posílám alespoň morčáky velké. Z ptactva jsme toho pozorovali (a poslouchali) více (např. krkavce velké, káni lesní, hýla obecného, volavku popelavou). Výlet se mi moc líbil, velké poděkování patří Hrdličkům. Krásně svítilo sluníčko a cesta byla bezpečná."

Přírodovědný výlet: z Milenovic do Protivína
Znáte to - "vlak do Čejetic, Ražic, Protivína..." Člověk to z nádražních tlampačů zná od dětství jako básničku, ostatní názvy stanic i malých zastávek okoukal přes zaprášená okna vagonů, někdy si i pomyslil, jaké to kde asi je, ale život přináší pořád něco důležitého a jen taková obyčejná zvídavost, na tu čas nezbývá. Pak se nečekaně objeví v pozvánkách na výlety ČSOP a Šmidingerovy knihovny Strakonice jméno jihočeských Milenovic - a červíček zahlodá. Ani mě po vyhlášení programu moc nepřekvapily časté dotazy, jestli je nutné se na výlet předem hlásit (nemusí, když to není v pozvánce uvedeno - ale čtenáři si chtěli být jistí) a kudy se přesně půjde a podobně.
Dub poblíž milenovického hřbitova(foto - VH)
Náměty, jak by trasa mohla vypadat, se objevily na našich webových stránkách s tím, že si účastníci vyberou podle počasí a podle toho, co by se jim líbilo nejvíce. Předpověď pak zahrozila náledím a ztlumila původní nadšení, přesto se nás v určený den (v sobotu 26. 1. 2019) sešlo na nádraží docela hodně (14). A náledí se nakonec nekonalo, padal mokrý sníh a byli jsme tomu rádi. Ozdobil krajinu a hlavně přidal něco málo k vláze letošního ledna, který byl v jiných krajích bílý, zatímco u nás ve srážkovém stínu panovaly prozatím hlavně holomrazy.
Snažili jsme se o neustálý pohyb, abychom neprochladli, a tak jsme si příslušné komentáře říkali převážně "za pochodu". Bylo toho hodně, co se dalo k obci Milenovice, k cílovému Protivínu i k okolí říci. Padala zvučná jména (Karel IV., Přemysl Otakar II. atd. - viz např. zde), ale i zapomenutá, která byla ve výsledku ještě zajímavější, protože jsme se dozvídali něco nového - nehledě na působivou atmosféru s tím vším spojenou. Je dobré se připravovat na výlet nad literaturou a internetem, ale úplně něco jiného je být přímo v krajině v blízkosti té které historické památky, vnímat její krásu a výjimečnost. Spojení obrazu a slova je pak něčím, na co se nezapomíná. Třeba hned po vystoupení z vlaku v polích u neobvyklého dvojramenného křížku s motivem trnové koruny, stojícího v sousedství věkovitého dubu. Nebo na nedalekém hřbitůvku. Kolem obvodových zdí jsou pěkné velké stromy, doposavad ušetřené mrzačení, vše pečlivě opraveno, dokonce včetně starých záchodků u márnice, vládne pořádek a klid. A naše skupinka stojí s účastí mezi hroby a poslouchá verše nazvané "Milenovický sad", předčítané z vitrinky u vchodu:

"... Když nad zemí vichr zkázy duje,
naším klidem klid vodňanských rybníků je,
mechy nám tu voní,
stříbro slunce padá na úrodu mladou,
hory do bohatých zahrad stíny kladou..."

Autor Ing. Ivo Beneš (28. 11. 1886 Zátaví u Písku - 19. 7. 1967 Písek), prácheňský regionista, není dnes už známý. Něco málo o jeho práci projektanta i o snahách na poli kulturním se ale dá najít na internetu (viz zde a plný text jmenované básně zde).

Ve vsi jsme si ukázali především budovu hospodářského manského dvora, jejíž průčelí nese dosud stopy původní renesanční krásy. Poblíž se nachází výklenková kaple zasvěcená sv. Janu Nepomuckému a kříž s vloženou pamětní deskou, připomínající občany padlé za I. světové války. Míjeli jsme také několik pěkných ukázek zachované lidové architektury, a to včetně stodol, kterým se vyhnulo přestavění. U jednoho z domů jsme se dali do řeči s pánem, který odklízel sníh a stěžoval si na cestáře a jejich liknavý přístup k přidělené práci. Měli za úkol pořezat rozrostlé křoví u cesty, spletli si určené místo a chtěli se pustit do mlází, které nijak nezasahuje do příkopu ani přes něj, a ještě chrání silnici i protější domy. Pán se do věci vložil, využil svých letitých zkušeností a poukázal na to, že vítr přináší přes návrší prach a v zimě sníh, o křoviny se pěkně zastaví a bylo by nesmyslné na tom něco měnit. Zachránil tak několik desítek zdravých dřevin, poskytujících mimo jiné útočiště pro ptáky a další divoké obyvatele. Za to jsme mu byli samozřejmě vděční, poděkovali jsme mu a pomysleli jsme si, jak málo někdy stačí k velkým přehmatům a jak snadná může být náprava, jen když se k ní někdo odhodlá a těch pár minut jí věnuje.

Zvesela jsme si vykračovali dál, k Protivínu, a po cestě jsme se zastavovali u tabulí naučné stezky nazvané "Na břehu Blanice". O další informace se postaral jak vedoucí výletu (můj manžel Vilda), tak někteří z účastníků - například Alan Šturm nebo naše zdatná pomocnice Eva Legátová, jejíž dovětek se jmény pozorovaných druhů rostlin i živočichů si můžete přečíst skoro u všech zápisů z akcí, nehledě na pravidelné dojíždění na schůzky spolku Ledňáčci a podstatný přínos při takřka každém jejich pátečním programu. Co všechno se dalo lupou nebo naopak dalekohledem pozorovat, to nám večer ve svém mailu vyjmenovala i tentokrát (viz text v závěru zápisu).

Je škoda, že jsme neměli možnost projít protivínský zámecký park, protože ten by nás rozhodně velmi zajímal. Od jednoho z místních obyvatel jsme se dověděli, že někdy (při slavnostech apod.) ale bývá otevřeno. Nebo by se dalo zavolat do píseckého muzea a doptat se, na koho se obrátit. Hned na kraji obce jsme skupinku rozpustili, aby si každý mohl najít to své, ale i tak jsme skoro všichni chodili ještě delší čas pohromadě. Například jsme se dovolili a podívali se do dvora, v kterém jsme od jeho brány viděli ozdobný kamenný chránič paty zdi (aby ji nemohly poškodit projíždějící povozy). Obhlíželi jsme také historické budovy, připomínky významných osobností (spisovatelů Eduarda Basse, Jiřího Koláře a pěvkyně Marty Krásové), obdivovali jsme nádherný platan na kraji náměstí u zámku i další v proslulé trojřadé aleji u pivovaru, atd. atd., ale pamatovali jsme i na prozaické ohřátí a občerstvení. Hezké chvíle jsme strávili na židovském hřbitově, kde se sníh postaral o znásobený pocit ztišení a pokory. A také o to, aby díky kontrastní bílé barvě vloček vmetených do nápisů na náhrobcích byla zašlá písmena čitelnější, než jak by se to mohlo povést v ostatních ročních dobách. Ze hřbitova se pak dalo doputovat po pěšinách k rybníku, což jsme ale využili už jen tři (my s Vildou a Evina). Viděli jsme rozsáhlou hladinu pokrytou ledem a sněhem, vodu přitékající potrubím z ČOV - a kapry při hladině. Je zde zřejmě zvýšená míra znečištění a navíc nebylo znát, že by bylo někde prosekáno. Ryby se tedy snažily být blízko zčeřeného prostoru u přítoku.

Díky tomu, že trasa výletu byla krátká (i s oklikami necelých 10 km), měli jsme čas na zastávky a rozličná bádání. A ani zima nebyla nakonec taková, že by nám v tom bránila. Věděli jsme, že ve vlaku se po cestě z Protivína zahřejeme. A najde-li někdo z účastníků nějaký ten volný víkend v létě, může se snadno vrátit, protože vlakové spojení je do téhle části naší krajiny zatím dobré, cesty jsou schůdné, značené - a slibují v okolí řeky i v obou obcích ještě spoustu dalších objevů.
-ah-

Z dopisu Evy Legátové:
"... 26. 1. 2019 jsem se zúčastnila výletu ZO ČSOP Strakonice, vedeného manžely Hrdličkovými, z Milenovic do Protivína. Účastníků bylo 14. Nejprve jsme navštívili hřbitov u Milenovic s pěknou básní Ing. Iva Beneše (1886 - 1967). Na hřbitově jsme našli stopy lasice kolčavy a mrtvého pavoučka šplhalku keřovou. Přes řeku Blanici jsme došli do Milenovic. Tato malá obec (cca 160 obyvatel) se může pochlubit řadou pozoruhodných domů včetně manského hospodářského renesančního dvora. Cestou po žluté turistické značce do Protivína jsme pozorovali volavky popelavé, káňata, srnky, zajíce ad. Zámek v Protivíně je bohužel nepřístupný. Náměstí je zajímavé, na lípě bylo hodně blánatek lipových a na památném platanu síťnatky platanové (oba druhy patří mezi ploštice). Cedule připomíná pobyt spisovatele Eduarda Basse ve městě. Kostel má velmi netradiční zasvěcení sv. Alžbětě Portugalské. Vydali jsme se ještě na dva hřbitovy za městem - křesťanský a téměř prázdný židovský. V Žižkově ulici seděl na zdi křižák hrbatý. Z mostu přes Blanici v Protivíně jsme mezi kachnami divokými zahlédli potápivou kachnu - samečka poláka chocholačky. V rybníce jménem Rabiň lapali kapři po vzduchu, rybník je napojený na ČOV. V restauraci na náměstí měli dobrou česnečku, cukrárna byla otevřená do 13 hodin, íčko je o víkendu zavřené. Cestou na nádraží jsme míjeli kapli sv. Anny a nádhernou platanovou alej. Výlet se mi velice líbil. Velké poděkování patří Hrdličkům..."

Seznam autorů: ah - Alena Hrdličková.