Botanické vycházky po okolí Strakonic

Přírodopisné a vlastivědné vycházky po okolí Strakonic.

Rok 2019.

26.01.2019	09.02.2019	16.03.2019	13.04.2019	26.05.2019	16.06.2019	07.07.2019	10.08.2019
11.09.2019	05.10.2019	30.11.2019	15.12.2019

Sváteční výlet do Katovic a okolí - 15. 12. 2019

V neděli 15. 12. jsme se v rámci akce pobočky ŠK Za Parkem a ZO ČSOP vydali v počtu 14 osob jen do blízkých Katovic, aby účastníci měli možnost nastavit si délku podle svého a buď s námi jít celou cestu, nebo se svézt domů autobusem. Také jsme pomýšleli na to, že bude asi zájem o polední teplé jídlo pod střechou. Nakonec ale bylo tak teplé počasí, jako kdyby byl časný podzim nebo pozdní jaro. Na dokreslení situace jsem ukázala skupince hned po srazu na hradě pučící kalinu vonnou, Eva Legátová mě ale upozornila, že tento keř patří mezi dřeviny se zimní dobou květu. Byla jsem jí za opravu vděčná, protože poloha keře na výsluní a teplé zimy posledních let mě zmátly a nenapadlo mě si zjistit, jak to s touto kalinou je. Jednoduše jsem si myslela, že jde opakovaně o výsledek nadměrné teploty, tak jak to někdy u rostlin v zimě bývá. A hned nedaleko jsme si u jednoho z rodinných domků na břehu Otavy ukázali jasmín nahokvětý. Jeho větve byly obaleny žlutými květy a také je to v jeho případě načasováno na zimní období. Líbí se mi, jak při našich akcích doplňujeme jeden druhého. Každý ví něco a je pěkné být pohromadě a informovat se navzájem.

Na počasí přišla řeč během naší cesty ještě několikrát. Všichni jsme si jen tak za sebe libovali, jak je nám příjemně, ale bylo to doprovázeno vědomím, že pro přírodu tohle nijak příznivé není. Přezimování probíhá příznivěji, obejde-li se bez velkých výkyvů a s nimi spojených ztrát energie. Dokumentovali jsme to mimo jiné na příkladu obojživelníků. Jejich rozmnožovací tah je v současné době delší, než by tomu bylo v původní krajině plné tůněk a mokřadů, a když mu navíc předchází "jaro" v zimě a často ještě i náhlé mrazy v předjaří, sucho a vítr, je s podivem, že vůbec nějaké žáby dokážou k rybníkům dojít.

Od levého břehu Otavy (kde jsme na okamžik zahlédli dokonce i ledňáčka) jsme se odklonili za Novým Dražejovem, a sice do Virtu. Tam jsme si ukázali vodní nádržku s výskytem zajímavého rostlinstva (např. prustky bahenní), která měla být vybagrována, ale povedlo se v ní původní porost zachovat. Dále jsme došli mladou jednostrannou alejí ke Střele a pověděli jsme si podrobnosti o minulosti zámku i o záměrech současného majitele. Pozemek je oplocen a veřejnosti nepřístupný, v parku má být časem stádečko jelenů a objekt má být postupně rekonstruován. Z drobných živočichů nám zde Eva ukázala drabčíka a štírka. Mluvili jsme také o aleji, protože je typickým příkladem toho, jak je těžké získávat pro sázení místní obyvatele. Stromky lemují cestu jen z jedné strany, ale i tak některé doplatily na střety s projíždějící technikou a uschly.

V dálce jsme zároveň viděli alej novou, takzvanou Štafetovou, o jejímž vzniku jsme vás informovali v císle 11/2019 v časopisu Kompost a jejíž osud bude, doufejme, lepší. Od zámku vedly naše kroky právě tam a setkali jsme se tam s Františkem Langmajerem, s nímž jsme byli předem domluveni. František v Katovicích už řadu let bydlí a aktivně se věnuje mnoha místním aktivitám, mezi nimi na prvním místě právě péči o zeleň. Hned v aleji pochválil zaměření na krajové ovocné odrůdy a poradil nám drobnou, ale podstatnou úpravu drátěné ochrany kmínků - bylo by dobré přichytit je pevněji ke kůlům, aby je nebylo možno nadzvednout nad zem. Mohli by se tam totiž takto dostat zajíci a ohryzat kůru. Rovnou jsme se také domluvili, že pozveme v rámci některé z akcí pobočky Za Parkem veřejnost k jarnímu prořezávání.

Obešli jsme vypuštěný Střelský rybník a řekli si něco o jeho letošní obsádce. Členové Českého rybářského svazu zde měli za účelem posílení říčních stavů ryb a prodeje nasazeného tolstolobika, amura, kapra a lína. A jako skoro všude, vyskytla se i invazní střevlička východní. Za rybníkem jsme přešli rušnou katovickou silnici a dostali se na pěšinu vedoucí k nově opravené kapličce sv. Norberta. Potom už to bylo blízko k novému hřišti na okraji obce. Jeho součástí je i malé jezírko, ohniště a skupinky zachovaných starších stromů. Z nich některé budou ještě potřebovat bezpečnostní řez - k němu dojde nyní v zimním období. Jeden ze stromů se rozlomil a část kmene byla ponechána jako útočiště pro hmyz. Bylo zajímavé si prohlédnout důmyslné chodbičky, jimiž je dřevo protkáno. A jedna z vrb dostala teď v předvánočním období roli Ježíškovy pošty. Dutina v kmeni zakrytá proutěnými dvířky se bude dětem určitě líbit.

Cestou po Katovicích nám František ukázal výsadby minulých let a spočítal, že včetně té poslední (symbolických 30 stromků sázených spolu s veřejností 17. 11. k výročí revolučních událostí roku 1989) se jedná o několik desítek nových stromků (160). Byl také prosvětlen smíšený lesík nad Otavou a proměněn na přírodní park.

Vyhlášenou specialitou obce je výzdoba dřevěnými sochami, což je výsledek čtyř ročníků podzimní akce Otesánek (a i na její realizaci má lví podíl právě František) - navíc se počítá v dalších letech s pokračováním. Sejdou se řezbáři, před očima veřejnosti pracují s motorovými pilami a s dláty, návštěvníci užívají tohoto nevšedního zážitku i doprovodného programu, všichni jsou spokojeni, a ještě se na některém z veřejných prostranství objeví nová pohádková postava, dutý kmen s prolézačkou pro děti nebo třeba nějaký drobnější motiv. Zvlášť se nám líbil stylizovaný anděl na hřbitově a nedaleko něj socha s názvem Duše stromu

Obešli jsme i historické památky (kostel, mlýn, domek mýtného u mostu...) a bylo by nás lákalo vydat se až ke Katovické hoře. To si ale necháme na jindy. Pověst týkající se studánky pod horou a několik dalších jsme si pověděli i tak a kromě toho jsme měli s sebou text Františkovy humorné povídky "Chudák James" (viz zde) z ní jsme si tu a tam predcítali na pokracování. Vzpomínali jsme na doby, kdy jsme spolecne chodili na prírodovedné výlety a ukázky z literárních prací byly jejich oblíbenou soucástí. To bylo v letech 2007-2009 (viz zápisy zde zde a zde).
Největší překvapení nás čekalo na místě, kde už nějakou dobu žije bobr a přizpůsobuje si říční břeh podle svých potřeb. Viděli jsme přehryzané kmeny stromů, vyhrabané stružky a ohlodanou mladou kůru a říkali jsme si, že někde takováhle výrazná činnost dělá problémy a vyvolává snahu zasahovat, ale jinde by bylo dobré se bobra zastat. Po rozloučení s Františkem, kdy jsme se dali na zpáteční cestu přes Pracejovice, jsme si mohli bobří dílo porovnat s lidským, protože jsme míjeli nové vodní nádrže u Bažantnice. Mají sloužit jako zásobárna vody pro Strakonice. Bude-li to fungovat dobře, ukáže čas.

Nakonec jsme prošli strakonickou Kalvárií, což je místo spjaté s našimi dobrovolnickými pracemi. Na jaře tam, jak doufáme, zase rozkvete hojná hájová květena a kolo života se pootočí, aby se s podzimem přiblížilo k dalšímu zimnímu odpočinku. Tak jako teď, kdy jsme na sklonku roku 2019 společně poděkovali přírodě i sobě navzájem a popřáli si dobrý start do roku následujícího.
-ah-

Tradiční adventní výlet do Písku - 30. 11. 2019

V sobotu 30. 11. 2019 se konal náš tradiční výlet, jímž každý rok vítáváme advent - do Písku, kde se v tu dobu vždy koná charitní jarmark ve waldorfské ZŠ Svobodná. Svou účastí podporujeme tvořivost dětí ze ZŠ,

jejich rodičů a učitelů. Nakupujeme jejich výrobky, což pro nás znamená výběr pěkných drobných vánočních dárků a pro děti radost z našeho zájmu. Dopoledne záleží na počasí, jdeme-li ven, nebo někam pod střechu. Tentokrát jsme měli v záloze návštěvu nové písecké knihovny, ale protože bylo příjemně, prošli jsme se po stezkách mezi zahrádkami a nad městem. Měli jsme hezký výhled a líbilo se nám, že jsme v pohybu a na čerstvém vzduchu. Samozřejmě jsme si všímali i toho, co je v přírodě k vidění za živočichy a rostliny. Eva Legátová zapsala tyto nálezy: "Při dnešní krásné procházce kolem Písku jsem našla pod kamenem brouka, o kterém si myslím, že je to štítonoš. Tito brouci přezimují. Z hub mě zaujala čirůvka sírožlutá, která je cítit po svítiplynu. Ve městě jsem fotila malou housenku - vypadá jako modrásek jehlicový (?). Popínavou "borůvku" se mi doma dodatečně podařilo určit dle internetu jako zimolez Henryův (Lonicera henryi), Hurych jej uvádí jako "jedinou stálezelenou ovíjivou dřevinu pro naše podmínky". Pochází z Číny. Na nádraží v Písku byla skákavka okenní..."

Píseckou knihovnu navštívíme někdy jindy, případně se do ní podívá každý zvlášť. Nachází se poblíž té původní a je možno zde kromě knížek a jiných dokumentů vidět výstavy a zajímavou výzdobu. Počítalo se také s tím, že jde o místo celoživotního vzdělávání, a tak byla vybudována dokonce i hvězdárna a místnosti podobné školním učebnám (s modelem lidské kostry aj.).

Koncem března nebo začátkem dubna bude v ZŠ Svobodná další jarmark, tentokrát předvelikonoční. I ten se koná každým rokem, ale společně jej nenavštěvujeme. Důvodem je to, že v tu dobu už se probouzí jarní příroda a máme jiné cíle. Propagaci ale děláme, vzhledem k tomu, že waldorfská výchova v této ZŠ je zaměřena mimo jiné i na ochranu přírody. Zatímco v mnoha jiných školách je ekologická výchova často jen formalitou nebo teoretickou záležitostí, zde se staví na konkrétních prožitcích a na vlastní aktivitě. Doufáme, že podobné je to i v jiných zařízeních podobného typu a že časem to bude samozřejmostí i všude jinde. A závěrem. Sešlo se nás 6.
-ah-

Výlet do okolí Dolní Sněžné - 5. 10. 2019

Říjnový výlet v sobotu 5. 10. 2019 s panem Ing. Josefem Peckou by se dal klidně nazvat "sletem dobrých holubů", protože vzhledem k deštivému a poměrně i chladnému počasí se na sraz do Volar dostavily jen ty nejvěrnější spřízněné duše, a to v počtu třinácti. Hned po vystoupení z vlaku jsme se postrojili do nejrůznějších typů pláštěnek, případně jsme rozvinuli vylehčené deštníky, nastavili je proti větru a vyrazili jsme směrem k Dolní Sněžné, což byl náš hlavní cíl. Pan Pecka nám ledabyle ukázal zamlžené lesy v dálce a pak nás k nim vedl nejdříve kousek po silnici, dál pak po zpevněných stezkách. Vyprávěl o historii Volar, ale na žádné velké zastavování to tentokrát nebylo, abychom neprochladli. Vyslechnuté informace tak jako tak byly spíše opakováním, protože za těch několik let výletů s naším oblíbeným průvodcem jsme Volarsko už navštívili vícekrát.

I přes horší viditelnost jsme mohli vnímat rozvolněnou zeleň krajiny, která byla tvořena v okolí Volar převážně břízou bělokorou, vrbou křehkou, vrbou jívou a vrbou popelavou. Cesta, než jsme vstoupili do šumavských hvozdů, byla lemována odkvetlými květenstvími vratiče obecného nebo občasně drobnými kvítky svízele bílého. Zajímavý pohled v dešti se nám naskytl na samotný vrchol Bobíku, který jsme s panem Peckou tento rok také navštívili.

Zastavení u Dolní Sněžné bylo pro houbymilovné účastníky vítaným zpestřením, vzhledem k výskytu velkých jedinců bedel. Pro jiné bylo chvilkou odpočinku pod kapličkou a pro další třeba prostorem pro drobné bádání. A tak byli nalezeni někteří z měkkýšů, jako např. vrásenka orlojovitá nebo v nedaleké vodní nádržce uchatky toulavé s krásnými, lesklými ulitami. A kousek od božích muk s malebným obrázkem Panny Marie byl v trávě zastižen nádherný pavouk, lovčík hajní.

O kousek dál, cestou k národní přírodní památce Prameniště Blanice, jsme na lesním rozcestí mohli spatřit shluk protěží lesních. Po cestě skrz les jsme vyplašili sluku lesní, která do poslední chvíle byla skryta v koruně smrku a z níž jsme krátce spatřili dlouhý zobák, zbarvení kostrče a mohli jsme později nad atlasem porovnat její velikost s podobným druhem, bekasinou otavní.

Z románu Eduarda Basse "Cirkus Humberto" známe (dnes už zaniklou) nedalekou Horní Sněžnou jako domovskou obec rodiny Karasových, ale podle pana Pecky zde v té době žili převážně Němci a vypadá to, že bylo dějiště začátku tohoto knižního příběhu zvoleno spíše náhodně. Dolní Sněžná, jejímž bývalým územím jsme procházeli, už je také jen vzpomínkou a i v okolní krajině je lidských obydlí jen poskrovnu. Viděli jsme ale několik opravených kapliček, kostel sv. Maří Magdaleny, křížky a památné stromy. Z nich vynikal zvláště obrovský buk, jehož koruna by se dala přirovnat k malému lesíku.

V jedné z kapliček, vytesané z tzv. prachatického dioritu, jsme nad soškou Krista objevili plástev vosíků, kteří i přes chladné počasí popolézali a vyhřívali se v ojedinělých slunečních paprscích. Kousek dál byl nalezen další druh vrásenky, a to vrásenka okrouhlá.

Pokud vedla naše cesta zrovna lesem, nacházeli jsme spousty hub, a to jak hříbky a bedly k sbírání, tak červené muchomůrky k obdivu a k fotografování. O pastvinách, které jsme také míjeli, jsme se dověděli, že patří k NPP Prameniště Blanice, vyhlášené v roce 2008. Skutečný pramen bychom navštívit nemohli, protože je poblíž Arnoštova na území vojenského újezdu Boletice.

Tu a tam se protrhaly mraky a krátce si na nás posvítilo sluníčko. Dopřálo nám i některé pěkné výhledy na příjemně rozrůzněnou zeleň. Mezi zelenými jehličnany a travnatými plochami vynikaly zbarvené listnáče, hlavně javory mléče - a podobně se střídaly barvy i na obloze, kde byla převládající šedá ozdobena malými ploškami modré a zlaté. Zvlášť při výstupu do luk v okolí Spálence jsme mohli obdivovat malebnost šumavské podzimní krajiny, kdy se v záři slunce pronikajícího skrze dešťové mraky barevně zvýraznily zlatavé koruny javorů klenů, bříz a jiných stromů.

Směřovali jsme do Zbytin, které jsme v poslední části cesty měli už z dálky na dohled. To už jsme měli v nohách ne 12 km, jak jsme při plánování výletu odhadli podle mapy, ale o několik km více. Je to tím, že nechodíme jen po značených cestách, ale i různými oklikami. Bez pana Pecky bychom si to netroufli, zatímco s jeho vedením je to radost, nacházet místa dosud neznámá.

Odpolední vlak nám ujel, a tak jsme si obešli ještě i kostel a hřbitov. Hřbitov sám je výstavou zručnosti mistrů kameníků, neboť se zde nalézají umně vytesané náhrobníky z již zmiňovaného prachatického dioritu, který se těžil v okolí a jehož opracování je údajně snadnější. Zároveň jsme se ale už všichni těšili do tepla útulné hospůdky a posléze do vlaku, který nás (s přesedáním v Číčenicích) dopravil domů. Pan Pecka nastupoval ve Zbytinách do vlaku ve stejnou chvíli jako my, ale do druhého, v opačném směru. Bylo to tak nějak symbolické, po rozloučení a poděkování za celou letošní sezónu, kdy jsme měli společný výlet každý měsíc od jara až do podzimu. Máme ale na středu 13. 11. slíbenou přednášku, a tak se zase brzy uvidíme.
-ah-, -vh-

Procházka po okolí Rovné - 11. 9. 2019

Ve středu 11. 9. 2019 jsme se v počtu sedmi účastníků u autobusové zastávky v Rovné sešli s panem PaeDr. Václavem Žitným, tak jak to máme ve zvyku poslední dobou každé září. Loni jsme se podívali na Zbuš a na Sedlinu (viz zde) a letos jsme vědomě zopakovali víceméně tentýž program, protože tahle místa jsou z celého okolí obce nejzajímavější. Máme zkušenost, že v přírodě se všechno mění a žádné dvě procházky nejsou stejné, a tak i přes snahu nabízet stále něco nového se někdy uchylujeme i k porovnání těch samých cest. Jeden čas jsme zvali veřejnost třikrát za každou zimu na sčítání kání, trasa byla stále stejná (vlakem do Radomyšle a pěšky zpátky), a přitom zájem byl velký a mnozí z účastníků s námi tyto naše dva sčítací transekty procházeli i vícekrát za sebou.

Pan Žitný se nejprve rozhovořil o nedávných oslavách 700 let od první písemné zmínky o obci. Ukázal nám nové pamětní desky - první z nich připomíná plukovníka československé armády Jana Václava Hronka (25. 6. 1888 - 18. 12. 1945), jehož život předčasně skončil těsně po II. světové válce, a to následkem útrap šesti let strávených ve vězení v Buchenwaldu. Hned jedno z blízkých stavení je od loňského léta označeno další deskou, protože se zde narodil hudební skladatel Miloš Smatek (12. 8. 1895 - 2. 9. 1974), původním jménem Smeták, spolupracovník Karla Hašlera a autor mnoha ve své době známých skladeb - viz zde. Málokomu dnes to jméno něco říká, a přitom zejména v oblasti filmové hudby je pojmem. Vyskytuje se v titulcích tak výjimečných děl, jako je například "Cech panen kutnohorských", "Hordubalové" nebo "Barbora Hlavsová".

Protože procházka měla být především přírodovědná, pokročili jsme k lokalitě Na Rudě, kde je vysázeno pětadvacet mladých stromků. Jde sice o smrčky, jejichž pěstování se dnes už nedoporučuje, ale pro toto místo budou přínosem, protože zde zvýší pestrost (jinak jsou tam převážně listnaté stromy), jednak pan Žitný využil toho, že smrk se může vsadit v kteroukoliv roční dobu a i tak má dobrou perspektivu. Ovšem, nejde-li například o výslunný svah, a ještě k tomu na vápenci, jak se před několika lety stalo poblíž Strakonic a všechny sazenice hned během nejbližších měsíců uschly.

Jak je na procházkách s panem Žitným zvykem, ukázali jsme si techniku odvětování. Sice se to má dělat mimo vegetační sezónu, ale výjimečně k tomu lze přikročit i jindy. Mladý stromek je zbaven méně důležitých spodních větví, tak aby je zbytečně neživil a aby byl patrný kmínek (to jej může v budoucnu uchránit od posečení, protože v této podobě vypadá jako strom, a ne jako křoví), je důkladně prohlédnut, co se týká dvojáků a vršku a pak se odstraní jednak místa hrozící nebezpečím tlakového větvení, jednak se zvolí jasný vrcholový výhon a jsou zkráceny ty, které by mohly mít konkurenční funkci. Ne všechny tyto zásahy ale probíhají naráz. Pokud se zdá, že by jich bylo příliš, některé se pouze naplánují na příště. Při práci nám pan Žitný předvedl i nářadí, jaké se mu osvědčilo. Jde o praktickou pilku značky Fiskars, která je sice drahá, ale nápadně lehká. Skládá se tak, aby bylo zároveň chráněno ostří.

Eva Legátové Na Rudě zaznamenala na zdi velkého drabčíka (na místě, kam jej přilákaly výkaly) a pak tři housenky - bourovce ostružiníkového, šípověnky hojné a šípověnky trnkové. Poblíž břehu Rovenského rybníka našla Eva u porostu pěstovaných vrb vzácné sporýše lékařské (v Červené knize je v jejich případě uveden stupeň ohrožení C2 v jižních Čechách). Vrby se každoročně ořezávají a jejich výhony se vyvážejí do Německa, kde se z nich pletou různé doplňky do domácností.
Na Zbuši jsme viděli zbytky dvou vápenných pecí. Stejně jako loni jsme byli smutní z toho, že jsou do nich naházeny odpadky a v okolí jezdí terénní vozidla, pod nimiž se vydroluje zemina. Kvetla zde tolice srpovitá (stupeň ohrožení C3 v jižních Čechách). Bylo by ještě déle co pozorovat, ale večery už nejsou tak dlouhé a věděli jsme, že pěšky do Strakonic dorazíme až za tmy. A tak jsme na pěšině pod Sedlinou poděkovali, rozdělili jsme se podle rychlosti do skupinek a vyrazili přes Řepici domů. Příjemné chvíle babího léta se tím nastavili o popovídání a o pozorování usínající krajiny. -ah-

Výlet do Horní Vltavice a okolí.

Dne 10. srpna jsme opět vyrazili na výlet po krásách Šumavy s profesionálním průvodcem Ing. Josefem Peckou.
Naším cílem bylo okolí Horní Vltavice. Malebná železniční zastávka, utopená v přítmí šumavských stromů nás přivítala s příslibem na drobný déšť, ale i pěkný výlet. Hned ze začátku jsme mohli začít botanizovat nebo se jen pokochat krásným, velikým exemplářem sytě černého slimáka popelavého. Ale to není ten pravý, vyhledávaný živočich pro mnohé účastníky. Spíše potěšil cestou do Horní Vltavice výskyt modrého oměje šalamounku. Nebo potom pohledy do krajiny s mlžným oparem, ze kterého se vyzdvihovaly domy s kostelem sv. Rodiny a sv. Jana Nepomuckého v Horní Vltavici. Zde jsme v zápětí strávili několik pěkných chvil.

Žlíbky - klikoroh borový (Hylobius abietis) (foto - VH)

Naše další kroky vedly jihozápadním směrem přes zajímavý most klenoucí se nad Teplou Vltavou k bývalé sklárně Havránka. Ostré, pichlavé sluneční paprsky připravily prostor pro krátkou zastávku a pozorování bezobratlých, květeny nebo třeba jen na občerstvení. Dále potom okolo studánky, lesní cestou se zavodněnými kolejemi po lesní technice a občasnými kalužemi. V jedné z nich jsme mohli uvidět larvy čolka horského. Na jiném místě se stal zajímavým klikoroh borový nebo různá seskupení pestřenek obletujících okoličnatá květenství. Východ z lesa nám poskytl pohled na krajinný kout bývalé osady Žlíbky. Na to jsme zmizeli opět v lese, abychom si prohlédli PR Hliniště a vyplašili něco divočáků.

Potom začala cesta zpět. Okolo schwarzenberského pamětního kámene při jednom lesním rozcestí na Chlustov s kamennou kupou a kamenem na vrcholu.
Zpáteční cesta nás za mírného deště zavedla zpět na Havránky. Okolo sírovce žlutooranžového rostoucího v ovocné aleji do Horní Vltavice, který mnohé z nás obdaroval chutnými plodnicemi.
Konec našeho putování byl opět na vlakové zastávce.
-vh-

Dále za zápisníku Evy Legátové.

Na dnešek byla nepříznivá předpověď počasí, ale dobře jsme udělali, že jsme výlet nevzdali. Setkali jsme se v Horní Vltavici, bylo nás 19. Pan Josef Pecka pro nás připravil opět velmi zajímavou trasu. Nejprve byla domluvena prohlídka kostela sv. Rodiny a sv. Jana Nepomuckého v Horní Vltavici. Kostel byl založen v roce 1724. V jeho okolí žije minimálně 8 druhů měkkýšů (a jedna píďalka na zdi - žlutokřídlec čtverotečný). Kvetla zde také dymnivka žlutá. Od kostela jsme se vydali k zaniklé osadě Havránka. Cestou jsme viděli mimo jiné housenku štětconoše trnkového a běloskvrnky lískové (starší název lískovnice šedá). Na staré třešni rostl sírovec žlutooranžový, poletovala zde píďalka vlnočárník sveřepový, poskakovala kobylka cvrčivá a lovil pavouk lovčík vodní. Naše cesta pokračovala k rezervaci Hliniště (našla jsem jeden jediný pravý hřib), kde jsme vyplašili "černé rytíře" (divočáky). Vystoupali jsme na vrchol Chlustova. Z měkkýšů byla také jedna malá závornatka z padlého kmene. Nakonec jsme se museli vrátit zpět do Horní Vltavice. Na svahu nad Teplou Vltavou objevil pan Hrdlička ještě kobylku hnědou. Výlet se nám moc líbil, bylo mnoho zajímavostí z historie a k navštíveným místům, které jsem si bohužel nezaznamenala. I krásné výhledy. Také stojí za zmínku "svatební kámen" Schwarzenberků.
Další pozorované přírodniny: lilie zlatohlavá, vraní oko čtyřlisté, vemeník, kruštík širolistý, samorostlík klasnatý, žindava evropská, hadí mord nízký, celík zlatobýl plavuň pučivá, plavuň vidlačka, vranec jedlový, mech pérovec, hřebenitý kotrč Němcův a larvy čolků našel pan Hrdlička, brouk zdobenec skvrnitý
Eva Legátová

Výlet na Bobík a do okolí Lenory.

Náš výlet s panem Ing. Josefem Peckou, který se uskutečnil v neděli 7. 7. 2019, začínal z železniční zastávky Lenora. Sešlo se nás 19, a to ze Strakonic, ale i z několika vzdálenějších obcí (z Vimperska, Blatenska a dokonce i z Plzně).

Jak nám vyprávěl pan Pecka a dočetla jsem se po návratu i na internetu, obec Lenora se nachází v údolí Teplé Vltavy na Šumavě asi 15 km jižně od města Vimperk v nadmořské výšce 765 m. Vznikla v roce 1834 jako osada kolem nové sklářské huti. Lenorskou sklárnu založil Johann Meyr v roce 1834. Postavená sklářská huť byla pojmenována po Eleonoře, manželce majitele panství Jana Adolfa Schwarzenberka, Eleonorenhain, v českém překladu znamená tento výraz "Eleonořin háj". Později byl název počeštěn do nynější podoby. Sklárna ukončila výrobu v roce 1995 po neúspěšné privatizaci. Od té doby, z kdysi světově proslavené sklárny zůstávají pouze ruiny.

V údolí je vidět soutok Teplé Vltavy a Řasnice. Odtud pokračuje Velká Niva. Je zde smíšený les. Vyskytují se zde javory, buky, jedle a smrky. Velká niva je národní přírodní rezervace, leží na území CHKO. Vzadu nad bližšími kopci je vidět Plechý, Třístoličník, Trojmezná, Stožec a Hvozd. Cestou jsme viděli mimo jiné tužebník jilmový, třezalku tečkovanou, třezalku skvrnitou, pupavu bezlodyžnou, hrachor lesní, chrastavec, chrpu parukářku a také trávu třeslici, které se říká srdíčka Panny Marie. Z dalších trav jsme si určili smilku tuhou, psineček psí, třtinu rákosovitou, metličku křivolakou. Z hmyzu jsme viděli například vřetenušku a ruměnici pospolnou.

Na loučce nad Lenorou byla v travním porostu k zastižení saranče

Lenora - loučka nad zastávkou - vřetenuška přehlížená (Zygaena minos) (foto - VH)

zlatozelená, saranče zlatavá a kobylka luční. Z motýlů soumračník čárečkovaný nebo pestré vřetenušky: vřetenuška komonicová a vřetenuška přehlížená. Z pavouků jsme málem zašlápli křižáka mramorovaného. Nad květy se vznášelo hojně pestřenek.

Na kraji lesa nám pan Pecka ukázal lapač s feromonovým extraktem, sloužícím k monitoringu lýkožrouta smrkového. Viděli jsme místo, kde byla výbuchem bunkru z doby II. světové války vytvořena velká paseka. Byly polámány stromy a tlaková vlna se šířila do okolí tak, že vysklila mnohým obyvatelům Lenory okna. Tímto způsobem měla být vyzkoušena kvalita českého opevnění, ale i přes použití velké nálože výbušniny bunkr odolal, pouze se překlopil.

Dále jsme viděli cestou na kopec Bobík z rostlin prasetník, hrachor luční a pampelišku srstnatou. Zaujalo mě, kolik jsme potkali druhů ostřic: rostla zde třeslicovitá (používaná jako čalounická výplň), lesní, bledavá, zaječí a oddálená. Také jsme viděli křížence pcháče bahenního s různolistým. Objevil jej pan František Zima, botanik, který nám spolu s panem Peckou rostliny ukazoval. Dalšími druhy, které jsme míjeli, byl pstroček dvoulistý na mechu kostrbatci, zvonek okrouhlolistý, černýš luční, plavuň pučivá, silenka dvoudomá, sedmikvítek, jedlá provazovka zvaná (v Krkonoších) Krakonošovy vousy. Dále jsme viděli odkvetlý devětsil. Zřejmě se mu zde dařilo, jeho velké listy zabíraly velkou plochu. Přišli jsme k Zátoňské hoře, kde je také smíšený les. Zde byl viděn čarovník alpský, kyčelnice devítilistá, kakost smrdutý. Dále jsme prošli bukovým lesem. Zde se vytváří na zemi opad zásaditého charakteru, který je nepropustný jako střecha a takřka nic nemůže prorůst nahoru. Naproti tomu smrkový les vytváří povrch kyselý. Proto je důležitý smíšený les, kde je prostředí bohatší a je příznivější pro přítomnost nejrůznějších druhů rostlin i živočichů.

V hlubších kalužích lesní cesty se vyskytovaly velcí jedinci vodního měkkýše, uchatky toulavé. O kousek dál, pod Zátoňkou horou bylo možné pozorovat několikrát skokana hnědého.

Na odpočívadle, kde se říká U obrázku, jsme si dali přestávku a pak došli na kopec Bobík (též Velký Bobík, německy Schreiner). Je to jihočeská hora v Boubínské hornatině, má výšku 1264 m n. m. Nachází se 6 km severně od města Volary, je nejvyšší horou na jeho území a zároveň je nepřehlédnutelnou dominantou celé volarské kotliny. Na vrcholu Bobíku stávala dřevěná čtyřpatrová triangulační věž. Ta se však nezachovala a v současnosti je vrchol pokrytý lesem, prakticky bez výhledu (s výjimkou malého průhledu mezi stromy k severu). Cestou na vrchol a na vrcholu Bobíku rostl svízel nízký a borůvčí. Borůvky ještě nebyly úplně zralé, ale jíst se daly. Ukázali jsme si velký kámen, na kterém byl vytesán „schwarzenberský Turek“ (jemuž klove krkavec oko) a knížecí korunka. Zajímavé bylo, jak jsme vstoupili do mraků, které se vlnily mezi stromy a vytvářely nevšední mlhu. Byl to nádherný zážitek. Cesta dolů na vlak do Volar byla kratší, zato dolů strmější. Jeden z účastníků si na čepici snesl kousek cesty dolů motýla, hranostajníka bukového. Ušli jsme celkem 19 km. Cesta vlakem ubývala a my mohli za oknem sledovat vytoužený déšť, který byl ale bohužel dost krátký.

Jaroslava Kovářová

Pozorované rostlinné druhy zaznamenané botanikem Františkem Zimou: plavuň pučivá, kamzičník rakouský, prha arnika, kyčelnice cibulkonosná, kyčelnice devítilistá, lýkovec jedovatý, vraní oko čtyřlisté, kokořík přeslenitý, kopytník evropský, bukovník kapraďovitý, bukovinec osladičovitý, čarovník alpský, věsenka nachová, devětsil bílý, sedmikvítek evropský, dřípatka horská, pcháč bahenní, pcháč různolistý, kříženec pcháče bahenního a různolistého, olše šedivá, bříza karpatská, chrastavec lesní, starček hercynský, žindava evropská, samorostlík klasnatý, smilka tuhá, třtina chloupkatá, třeslice prostřední, kontryhel pastvinný, čistec lesní, netýkavka nedůtklivá, plicník tmavý, krabilice zlatoplodá, černýš lesní, pitulník horský, sveřep Benekenův, pšeníčko rozkladité, vrba ušatá, rozchodník křovištní, škarda čertkusolistá, hasivka orličí, čilimník černající, kručinka německá, chrpa parukářka, třezalka skvrnitá, kostrbatec tříkoutý, jetel zlatý, silenka dvoudomá, bika lesní, ostřice ježatá, huseník lysý, vřes obecný, len počistivý, zvonek klubkatý, zvonek rozkladitý, zlatobýl obecný, kokrhel menší, pomněnka bahenní, pupava obecná...

Výlet k Blanici.

Dne 16.06.2019 se konal přírodovědný výlet s Ing. Josefem Peckou. Náš začátek ve Volarech zdále se býti z počátku suchý. Avšak šumavská příroda si řekla své a tak po suché cestě končící u volarského hřbitova, začalo vstupem do blízkosti vrchu Kamenáče a návštěvou Kalvárie pršet.
Cestu ke Kalvárii s manželkou známe. Snad už jen proto, že jsme se zde účastnili zajímavého semináře týkajícího se ochrany stromů nebo dřevokazných hub. Cestou jsme měli příležitost si naše vzpomínky oživit. Stejně tak jako obrazy samotné Kalvárie.

Z přicházejícího a sílícího deště se radovala samotná příroda. Díky nenadálé vláze bylo možno cestou pozorovat zajímavého měkkýše, podkornatku žíhanou nebo skokana hnědého.
U Cudrovic, nedaleko Kádrova kopce třeba ještěrku živorodou. V Blanici v PR Na Soutoku střevle potoční promíchané s hrouzky obecnými. V Záblatí při kostelu sv. Jana Křtitele zajímavého kamenného prosebníčka nebo křtitelnici.
Každý si mohl vybrat. Ale jako tradičně, níže uvedené řádky patří Evě Legátové. - vh -

-----------------------
V neděli 16. 6. 2019 jsme se v počtu 24 osob zúčastnili výletu ZO ČSOP Strakonice s profesionálním šumavským průvodcem panem Ing. Josefem Peckou, který pro nás připravil velmi zajímavou trasu. Začátek byl v půvabném městečku Volary. Na zdech jsme zde viděli hned i několik zajímavých živočichů (křižák skvostný obří samička, přástevník chrastavcový, kropenatec jetelový).

Kousek nad městečkem je památník obětem pochodu smrti a křížová cesta. Zaujala mne také miniaturní housenka srpokřídlece březového. Došli jsme k zaniklé obci Cudrovice. Podél další cesty kvetly vemeníky (fotka se nezdařila, ale lišejníkovec černý se vyfotit nechal).

Pak jsme se ocitli na zvláštním místě se skálou (tzv. Jezerní skálou) u řeky Blanice. Kdo chtěl, mohl se přebrodit k chráněnému lesu, který má (jak před nedávnem odborníci zjistili) pralesní charakter. Na tomto místě byla trávnička luční, přástevník medvědí, čelistnatka perleťová, lovčík vodní, zobonoska topolová, motýlice obecná ad. Ze stromů nás zde zaujaly hlavně velké staré smrky a jedle. Pak jsme se vrátili přes řeku zpátky k ostatním, kteří tam zatím poseděli a posvačili.

Následoval nádherný úsek podél Blanice s naučnou stezkou. Pan Hrdlička nalezl závornatku malou, žijí zde i mnohonožky dvoupásé. Z rostlin jsme viděli např. žluťuchy orlíčkolisté, kamzičník rakouský a nekvetoucí oměj. Cíl cesty byl v Záblatí, kde je krásný kostel. Dokonce nám o chvíli dříve otevřeli hospodu s možností pohladit si nádhernou mňoukací kočičku.
Moc děkujeme panu Peckovi a Hrdličkům. Výlet se nám velice líbil. Ušli jsme asi 14 - 15 km. Sice jsme neviděli zříceninu hradu Hus, jak bylo původně plánováno, ale nevadilo nám, že po vzájemné dohodě jsme šli jinou cestou.
Eva Legátová

Výlet do Zdíkova.

Přírodovědný výlet, který se konal 26. 5. 2019, začínal ve Zdíkově rozc. Nové Hutě, kde na nás čekal průvodce pan Ing. Josef Pecka. Sešlo se nás 13 lidí. Naše skupina nejdříve směřovala do přírodní rezervace Najmanka. Největší část území je tvořeno podmáčenou jedlovou smrčinou. Nejcennějším rostlinným druhem této části je silně ohrožená bříza trpasličí. Hojně jsou rozšířené mechy ploník a rašeliník. Pan Pecka nám ukázal, jak crčí voda z chomáče rašeliníku sevřeného v pěsti - tento druh jí totiž dokáže zadržovat až desetinásobné množství, než jaká je jeho hmotnost. Viděli jsme i další rostliny typické pro toto prostředí: přesličku lesní, suchopýr úzkolistý, klikvu bahenní, pastarček potoční. Z dřevin byl nejčastější smrk a jedle, ale i některé listnáče. Obdivovali jsme například semenáčky buku lesního s velkými a tmavými děložními lístky.

Na stromech jsme tu a tam viděli díry vyklované datly nebo strakapoudy. Jednomu mladému jeřábu se podařilo zakořenit v úžlabině mezi větvemi jiné dřeviny. Všímali jsme si, co roste na kmenech, a viděli jsme například houbu březovník obecný. Na jedné z hub rostoucích na smrku jsme pozorovali jev zvaný gutace. Jinde jsme pod kůrou nalezli plže s výmluvným názvem podkornatka žíhaná. Rezervace Najmanka je také biotopem vzácného tetřívka obecného, kterého jsme ovšem neviděli.

Provádějí se zde jen nezbytně nutné asanační zásahy proti kůrovci, jinak se lesní porosty ponechávají samovolnému vývoji. Viděli jsme larvy lýkožrouta smrkového pod kůrou smrku a lapače na tento hmyz. Na kraji lesa byl ponechaný kmen pokrytý ořezanými větvemi, který také slouží jako lapač. Je sledován kvůli odhadu síly napadení v dané lokalitě. Mají-li smrky dostatek mízy, dokážou se nájezdníkům (až do počtu kolem 5 000 na jeden strom) bránit, ale jsou-li v horší kondici, podléhají. Za suchého počasí se situace ještě zhoršuje. Proto se vysazují buky, jejichž zásaditý opad dokáže vytvořit na zemi vrstvu a chrání podloží proti odparu vody. Tak si smíšený les pomáhá v udržení vláhy. Následně tato pestrost stromů navazuje na pestrost rostlinných a živočišných druhů a udržení pružnosti a stálosti v krajině.

Bylo by žádoucí omezit výskyt jelenů, jejichž přemnožení dané ekonomickým cílem vede k nedomyšleným dopadům na tuto krajinu. Mladé stromky, zejména jedle, trpí okusem, dospělým vadí tření zvířat pokožkou o kůru a její narušování, při kterém se obnaží lýko a na vzduchu vysychá.
Starý strom u cesty byl plný otvorů a připomínal hmyzí hotel. Jiný vypadal z dálky jako smějící se obyvatel lesa. To vše vytvořila příroda sama. Pan Pecka nás upozornil na drobný pstroček dvoulistý, ale viděli jsme i nápadné květiny jako devětsil bílý nebo silenku dvoudomou. Dále jsme si ukázali korovnici smrkovou. Jde o mšice na smrku uschované v jakémsi hnědém seskupení připomínající šištičku o velikosti menšího bonbonu. Tam jsou chráněné před suchem i napadením jiným hmyzem.

Když jsme dorazili k rybníku, podařilo se nám vidět nevídané. Pan Ing. Vilém Hrdlička nám ukázal ve své dlani lesklici měděnou, která neuvěřitelnou rychlostí kmitala křídly. Na zemi vedle lesklice objevil pan Ing. Josef Pecka svlečku tohoto hmyzu. Byli jsme svědky tohoto nádherného přírodního úkazu. Po pár minutách našeho obdivování lesknici uschla křídla a rozlétlo se spokojeně do okolí. Z dalších živočichů jsme našli např. miniaturního měkkýše kružníka bělavého, z rostlin ostřici zobánkatou nebo černýš lesní. Cestou k rybníku u Lizu jsme viděli zběhovec ženevský, vítod, hadí mord nízký, prstnatec májový, jedlou řeřišnici (chutná jako křen), zvonečník černý, vlaštovičník, štírovník a čimišník obecný (hrachovník).

Brzy jsme se přiblížili k Lizu a naskytl se nám pohled na uměle vytvořené lesní jezírko, kde uprostřed je ostrůvek porostlý stromy. Druhé menší jezírko je kousek vedle. Existuje i třetí, ke kterému jsme nedošli. Jezírka byla užitečná mlýnům a pile ve Zdíkově. V době jejich provozu zvyšovala stav vody ve Zdíkovském potoce, pramenícím i se svými přítoky na úbočí vrchu Hrb v nadmořské výšce 980 m.

Necelé 3 km od Zdíkova na nás čekala kaple Narození Panny Marie – lizovská kaple. Názvy líz, lízy se v 18. a 19. století pojmenovávaly úzké pruhy – průseky vykáceného lesa, po kterých se sváželo pokácené dříví. Tahalo se koňmi, v zimě se vozilo na velkých saních. Takové průseky sem kdysi směřovaly. Na celé ploše Lizu se nachází bývalý zámecký lesopark, který byl založen po r. 1880, ve výměře 2,69 ha, v nadmořské výšce 790-825 m n. m. Kromě smrků, které jsou zde zastoupeny nejvíce (28 %), jsme viděli vzrostlé buky lesní (14 %) v jinak pestré druhové skladbě. Na kmeni buku lesního rostly troudnatce. Cestou jsme viděli vraní oko a česnáček.

Na kraji Zdíkova jsme byli svědky nečekaného souboje. Jezevčík, který patřil jedné z účastnic naší mise, se střetl s houserem. Ten chránil své svěřenkyně, majestátně roztáhl křídla a nahnal psovi strach. Vypadalo to nerozhodně. Majitelka psa zasáhla právě včas a svého jezevčíka si odvedla. Oddechli jsme si všichni, že to dobře dopadlo, a šli jsme dál na autobusovou zastávku, abychom odjeli zpět do Strakonic. Mezitím se teplé počasí proměnilo na horké, ale to jsme už byli na cestě domů. Výlet se moc líbil a těšíme se na další, červencový.

Jaroslava Kovářová

Výlet do okolí Svaté Máří.

V sobotu 13. 4. 2019 jsme vyrazili do okolí Svaté Maří na Vimpersko. Provázela nás Ing. Jaroslava Kovářová a seznámila nás mimo jiné se svou kamarádkou Annou Stahlovou (viz http://www.anickastahlova.cz/). Měli jsme v nich velmi milou společnost. A navíc jsme se mohli potěšit i s jejich zvířaty - s Jaruščinu fenkou (ta šla celou cestu s námi) a s množstvím obyvatel Aniččiny vznikající farmy. - ah -

Ze zápisníku Evy Legátové
16. 3. jsme vyjeli v 7 hodin ze Strakonic vlakem do Radomyšle. Na návsi v Radomyšli jsme se kromě dvou katalp podívali také na rozkvetlý vilín. Došli jsme ke kostelu sv. Jana Křtitele a k židovskému hřbitovu. Cestou jsem si fotila v lese sasanku hajní. Na poli jsem obrátila jeden středně velký kámen, pod kterým lezla spousta střevlíčků ošlejchových (fotka se nezdařila). Za Radomyšlí jsme navštívili významnou lokalitu s výskytem mnoha druhů obojživelníků u kaple sv. Vojtěcha. Kousek od Domanic jsme obdivovali zrekonstruovaná boží muka, kde navíc seděl pro mne nový brouček - kozlíček Pogonocherus decoratus, vázaný svým životem na borovice. Jsem moc ráda, že jsem se s ním mohla seznámit. Prošli jsme Domanicemi, kde mě zaujal rozkvetlý dřín. U Horního řepického rybníka jsme pozorovali asi 4 páry hus velkých. V lese kvetly jaterníky podléšky. Rybník jsme obešli po trati. Zaslechla jsem čejku chocholatou. Na rybníce byli také lysky, labuť a kormorán. Pokračovali jsme kolem Pilského a Dolního řepického rybníka, kde kvetly 3 křivatce rolní. Pak už jsme dorazili do Strakonic. Celkem jsme zaznamenali 3 káně a 1 poštolku. Ptáků jsme cestou pozorovali a poslouchali více (např. špačka obecného, pěnkavu obecnou, holuba hřivnáče, drozda zpěvného, datla černého, červenku obecnou). Celou cestu pršelo, proto nemám více fotek (šetřila jsem fotoaparát). Výlet se nám moc líbil. Velké poděkování patří Hrdličkům.

Putování za kání lesní z Radomyšle do Strakonic (Buteo 2018/2019).

Sobota 16. 3. 2019: celostátně vyhlášený termín akce BUTEO neboli sčítání kání, a sice poslední z tří v zimním období 2018/2019 (předchozí viz zápisy zde a zde). Tradiční cesta z Radomyšle do Strakonic, jako už mnohokrát dříve, byla zařazena zároveň i mezi události pořádané Šmidingerovou knihovnou a místní Základní organizací ČSOP. Nasčítány tři káně a jedna poštolka. Tolik strohá fakta.

Horní řepický rybník - husa velká (foto - VH)

Předpověď počasí nebyla pro veřejnost lákavá, protože v dešti a studeném větru je málokdo ochotný se pohybovat venku. Pro ochranáře byla ale nová vláha vítaná. Sice na řece panoval takřka povodňový stav, vylepšila se i vydatnost pramenů, například podsrpenského u kapličky Panny Marie (v poslední době hodně oslabeného), ale stav spodních vod zůstal bohužel nízký. V zimě sice sem tam napadl sníh, jenomže vzhledem k rekordně vysokým teplotám bylo vždycky brzy po něm a hodně vody se vypařilo. A ještě další důvod nás vedl k radosti z deště. Začal totiž tah žab a mokro je v takových dnech velmi důležité.

Těžko říci, je-li účast 4 osob v takový den vlastně ještě docela hodně, nebo naopak málo. My jsme to brali tak, že jsme akci nabídli, a kdo přišel, ten přišel. Máme radost vždycky z každého a vážíme si zájmu o přírodu, který teoreticky prohlašuje asi víceméně každý, ale v praxi se projevuje tím, zda se dotyční lidé starají i o možnosti ochrany, nejen užívání si toho, co krajina nabízí.

Jako obvykle jsme dorazili na zastávku Radomyšl, vyšli ke kostelu sv. Jana Křtitele a na židovský hřbitov, odtud pokračovali ke kapličce sv. Vojtěcha (se studánkou, která je už po řadu let bohužel vyschlá, což je způsobeno zřejmě melioracemi na vedlejším pozemku), k další kapličce (na rozcestí) a do Domanic. Dále k Řepickým rybníkům a zadem k trati, k Pravdovu mlýnu a do Strakonic. Obcházení rybníků je poslední dobou takřka nutností, protože je nejen mokro na cestě pod oborou, ale je už i rozebraná dřevěná lávka. Jdeme-li tam jen tak sami, zujeme se, vodu přebrodíme, zase se obujeme a je to - účastníky společné výpravy by ale takovýhle postup mohl odradit. Asi největší radostí pro nás ale byly divoké husy. Ale o tom všem napsala lépe a podrobněji Evina, viz níže. Tento ročník akce BUTEO je tedy za námi - a pokud se nic zlého nepřihodí, počítáme s účastí i v příštích letech.
- ah -

Ze zápisníku Evy Legátové
16. 3. jsme vyjeli v 7 hodin ze Strakonic vlakem do Radomyšle. Na návsi v Radomyšli jsme se kromě dvou katalp podívali také na rozkvetlý vilín. Došli jsme ke kostelu sv. Jana Křtitele a k židovskému hřbitovu. Cestou jsem si fotila v lese sasanku hajní. Na poli jsem obrátila jeden středně velký kámen, pod kterým lezla spousta střevlíčků ošlejchových (fotka se nezdařila). Za Radomyšlí jsme navštívili významnou lokalitu s výskytem mnoha druhů obojživelníků u kaple sv. Vojtěcha. Kousek od Domanic jsme obdivovali zrekonstruovaná boží muka, kde navíc seděl pro mne nový brouček - kozlíček Pogonocherus decoratus, vázaný svým životem na borovice. Jsem moc ráda, že jsem se s ním mohla seznámit. Prošli jsme Domanicemi, kde mě zaujal rozkvetlý dřín. U Horního řepického rybníka jsme pozorovali asi 4 páry hus velkých. V lese kvetly jaterníky podléšky. Rybník jsme obešli po trati. Zaslechla jsem čejku chocholatou. Na rybníce byli také lysky, labuť a kormorán. Pokračovali jsme kolem Pilského a Dolního řepického rybníka, kde kvetly 3 křivatce rolní. Pak už jsme dorazili do Strakonic. Celkem jsme zaznamenali 3 káně a 1 poštolku. Ptáků jsme cestou pozorovali a poslouchali více (např. špačka obecného, pěnkavu obecnou, holuba hřivnáče, drozda zpěvného, datla černého, červenku obecnou). Celou cestu pršelo, proto nemám více fotek (šetřila jsem fotoaparát). Výlet se nám moc líbil. Velké poděkování patří Hrdličkům.

Putování z Vrcovic do Písku 9.2.2019
Zimní období bývá na pořádání přírodovědných výletů obtížnější. A to z několika důvodů. Fauna a flóra své životní projevy a výskyt snižuje na úsporný režim, tudíž není pro běžného přírodomilce co k vidění. Drobní nebo občasně vyskytující se živočichové, rostliny či houby většinou účastníky výletu nerozpálí do té míry, aby opouštěli teplo domovů za nejistým výsledkem. A den je kratší. Proto se snažíme volit cestu nenáročnou, dopravními spoji dostupnou, aby v případě vybočení počasí z obvyklého normálu nedošlo k újmám na duchu a zdraví.

Tak byl také připraven výlet ze Strakonic do Vrcovic u Písku. Sešlo se nás 6 s touhou poznat vzdálené Vrcovice. Vláček byl příjemně vytopen a přestup v Ražicích se odehrál bez časového zaškobrtnutí. Předtím jsem cestou okolo rybníku Řežabince přemýšlel, zda by bylo možno zde opět ve sněhu vystopovat lišku, spatřit kunu nebo hlídaného orla mořského. Ale na místo toho pozornější z nás mohli na řece Blanici při přejezdu železničního mostu pozorovat tři morčáky velké. Druh kachny potápivé, která se pomalu a snad i jistě stává z druhu kdysi méně hojně spatřovaného druhem běžným. Strakonická Otava tento druh hostí již několik let. Jen v teplých měsících si za ním člověk musí tzv. zajít. Písek jsme projeli coby dup a pak cesta skalnatým úvalem a byly tu Vrcovice. Malebná zastávka z červených cihel, její celkový vzhled mírně kazí polomoderní okna. Ale běh času se nedá zastavit. Cestou do obce jsme si všimli několika ořešáků královských, kteří míří k zajímavé statnosti. Stejně tak jako u nás, těžký sníh z minulých dnů zanechal své destruktivní stopy na několika borovicích lesních v obci nebo starých višních. V obci jsme okukovali statek s pamětní deskou Anny Větrovské roz. Hessounové a jejího syna Cyrila Větrovského, kteří obětovali život za 2. sv. války a kněze a vlastence MSGRE Josefa Hessouna.

Kousek dál jsme na zápraží staroselského domu pozorovali vyhřívající se kočkou na okně. Kaple na návsi ve štítu hlásala přítomnost ke sv. Václavu, soška na oltáříku však byla jiného duchovního zaměření. Nikoliv však k sv. Janu Nepomuckému. Otevřená vrata místní minimlékárny nás zlákaly k nahlédnutí a některé z nás k nákupu mléčných výrobků. Cestou z obce jsme mohli pozorovat po staru vyskládaný břeh Vrcovického potoka. A potom vedla cesta otevřenou krajinou, kde směrem východním bylo možno spatřit kostel sv. Jakuba v Čížové. Z hlasitých ptačích projevů bylo ponejvíce slyšet sýkory a brhlíka z nedalekého stromoví při potoku. Sestup k Otavě nedaleko Heringova mlýna byl mírně nepříjemný díky ledovým zmrazkům na cestě, ale odměna v podobě pohledu na řeku z nedaleké lávky stála za to. Potěšil i pohled na starý jez, šípově a šikovně vyklíněný proti toku s vorovou propustí. Je již málo takových jezů. Kachny divoké byly zde hojné. A potom jsme se obrátili a vydali se po pravém břehu naučnou stezkou k Písku. Cesta se brzy napojila na lesní porost složený převážně z borovic lesních, dubů letních, javorů mléčů a habrů obecných. Těžký sníh z minulých dní působil i zde a mnohé stromy, převážně v zimě křehké borovice padly přes cestu. Na jenom místě jsme dokonce mohli vidět mohutný trs jmelí, který by zřejmě před vánočními svátky udělal radost milovníkům tradic. Během cesty nás doprovázelo hojné štěbetání sýkor, občas drozdů kvíčal nebo brhlíků lesních. V jednom místě jsme mimoděk od břehu zvedli dvě volavky popelavé. Rulové skalní stěny byly občas okrášleny porostem kapradin. V některých místech jsme ve skále zaznamenali horolezecké značení nebo skoby.

Přes chladné počasí jsme bohužel nemohli pozorovat hojnost bezobratlých živočichů. I přesto se podařilo najít něco jedinců plamatky lesní, páskovky keřové, vřetenatky obecné nebo skelnatky západní cf. Studánka, kterou jsme míjeli, měla dostatek vody. Co v ní žije, jsme nezkoumali. Od obrázku Panny Marie již nebylo k Písku daleko. Ještě jedno prohlížení kmenu habru, který hostil několik druhů dřevomilných hub a jsou popsány v dále ve zprávě Evy Legátové. Potom jsme dospěli ke skalní stěně tvořené granodioritem s několika trsy sleziníku červeného. Potom za zavřeným občerstvením jsme okoukli skalní puklinu a u protějšího břehu potápku malou. Na okraji města jsme mohli spatřit rovněž morčáky velké. Potom už byla cesta krátká. Skrze město na vlakové nádraží a potom do nedalekých Ražic. Z Ražic pohledy do okolní krajiny, zejména na zasněženou hladinu Řežabince. Uprostřed rybníku seděli na ledu dvě siluety velkých ptáků. Možná vzpomínaných orlů mořských. Výlet se nám vydařil. I přes sněhovou pokrývku, ledové zmrazky na cestě a místy popadané stromy bylo na co koukat a jak protáhnout tělo. Tak zase někdy příště.
-vh-, -ah-

Ze zápisníku Evy Legátové.
Dobrý den (ahoj), dnes si nás šest "statečných" užívalo výletu ZO ČSOP Strakonice vedeného panem Ing. Vilémem Hrdličkou. Dojeli jsme vlakem do Vrcovic u Písku. Je to velmi malebná obec s kapličkou svatého Václav a řadou krásných starých (i opravených) domů. Nezapomínají zde ani na své rodáky - např. cedule připomínají rodinu Hesonovu (viz fotka). V obci funguje také malá mlékárna, takže byla příležitost ke koupi dárku z výletu, nebo si pohladit místního přítulného mourka. Cestou z Vrcovic vypadala půvabně vesnička Čížová na kopci. Z Plynového mostu U Caisů přes Otavu jsem si vyfotila Heringův mlýn. Pak jsme už procházeli Naučnou stezkou historika Augusta Sedláčka podél Otavy. Pod kamenem byla chvostnatka, našli jsme několik plžů (např. slimáčka, skelnatku západní, plamatku lesní, hlemýždě zahradního, žihlobytku stinnou). Na jednom habru rostla hlíva, dřevokaz rosolovitý, čihovitka masová a rosolovka mozkovitá. Mrňavá dlouhochlupka dvoubarvá na větvičce dubu mi připomněla, jak jsme kdysi hledali na jiném výletě ZO ČSOP Strakonice s panem Liborem Hejlem u Šťáhlav brvenku Hahnovu, která však roste na jedli. Na okraji Písku měl pro nás pan Hrdlička přichystanou potápku malou. Byla skoro pořád pod vodou, takže jsem ji nedokázala vyfotit. Posílám alespoň morčáky velké. Z ptactva jsme toho pozorovali (a poslouchali) více (např. krkavce velké, káni lesní, hýla obecného, volavku popelavou). Výlet se mi moc líbil, velké poděkování patří Hrdličkům. Krásně svítilo sluníčko a cesta byla bezpečná."

Přírodovědný výlet: z Milenovic do Protivína
Znáte to - "vlak do Čejetic, Ražic, Protivína..." Člověk to z nádražních tlampačů zná od dětství jako básničku, ostatní názvy stanic i malých zastávek okoukal přes zaprášená okna vagonů, někdy si i pomyslil, jaké to kde asi je, ale život přináší pořád něco důležitého a jen taková obyčejná zvídavost, na tu čas nezbývá. Pak se nečekaně objeví v pozvánkách na výlety ČSOP a Šmidingerovy knihovny Strakonice jméno jihočeských Milenovic - a červíček zahlodá. Ani mě po vyhlášení programu moc nepřekvapily časté dotazy, jestli je nutné se na výlet předem hlásit (nemusí, když to není v pozvánce uvedeno - ale čtenáři si chtěli být jistí) a kudy se přesně půjde a podobně.

Dub poblíž milenovického hřbitova(foto - VH)

Náměty, jak by trasa mohla vypadat, se objevily na našich webových stránkách s tím, že si účastníci vyberou podle počasí a podle toho, co by se jim líbilo nejvíce. Předpověď pak zahrozila náledím a ztlumila původní nadšení, přesto se nás v určený den (v sobotu 26. 1. 2019) sešlo na nádraží docela hodně (14). A náledí se nakonec nekonalo, padal mokrý sníh a byli jsme tomu rádi. Ozdobil krajinu a hlavně přidal něco málo k vláze letošního ledna, který byl v jiných krajích bílý, zatímco u nás ve srážkovém stínu panovaly prozatím hlavně holomrazy.
Snažili jsme se o neustálý pohyb, abychom neprochladli, a tak jsme si příslušné komentáře říkali převážně "za pochodu". Bylo toho hodně, co se dalo k obci Milenovice, k cílovému Protivínu i k okolí říci. Padala zvučná jména (Karel IV., Přemysl Otakar II. atd. - viz např. zde), ale i zapomenutá, která byla ve výsledku ještě zajímavější, protože jsme se dozvídali něco nového - nehledě na působivou atmosféru s tím vším spojenou. Je dobré se připravovat na výlet nad literaturou a internetem, ale úplně něco jiného je být přímo v krajině v blízkosti té které historické památky, vnímat její krásu a výjimečnost. Spojení obrazu a slova je pak něčím, na co se nezapomíná. Třeba hned po vystoupení z vlaku v polích u neobvyklého dvojramenného křížku s motivem trnové koruny, stojícího v sousedství věkovitého dubu. Nebo na nedalekém hřbitůvku. Kolem obvodových zdí jsou pěkné velké stromy, doposavad ušetřené mrzačení, vše pečlivě opraveno, dokonce včetně starých záchodků u márnice, vládne pořádek a klid. A naše skupinka stojí s účastí mezi hroby a poslouchá verše nazvané "Milenovický sad", předčítané z vitrinky u vchodu:

"... Když nad zemí vichr zkázy duje,
naším klidem klid vodňanských rybníků je,
mechy nám tu voní,
stříbro slunce padá na úrodu mladou,
hory do bohatých zahrad stíny kladou..."

Autor Ing. Ivo Beneš (28. 11. 1886 Zátaví u Písku - 19. 7. 1967 Písek), prácheňský regionista, není dnes už známý. Něco málo o jeho práci projektanta i o snahách na poli kulturním se ale dá najít na internetu (viz zde a plný text jmenované básně zde).

Ve vsi jsme si ukázali především budovu hospodářského manského dvora, jejíž průčelí nese dosud stopy původní renesanční krásy. Poblíž se nachází výklenková kaple zasvěcená sv. Janu Nepomuckému a kříž s vloženou pamětní deskou, připomínající občany padlé za I. světové války. Míjeli jsme také několik pěkných ukázek zachované lidové architektury, a to včetně stodol, kterým se vyhnulo přestavění. U jednoho z domů jsme se dali do řeči s pánem, který odklízel sníh a stěžoval si na cestáře a jejich liknavý přístup k přidělené práci. Měli za úkol pořezat rozrostlé křoví u cesty, spletli si určené místo a chtěli se pustit do mlází, které nijak nezasahuje do příkopu ani přes něj, a ještě chrání silnici i protější domy. Pán se do věci vložil, využil svých letitých zkušeností a poukázal na to, že vítr přináší přes návrší prach a v zimě sníh, o křoviny se pěkně zastaví a bylo by nesmyslné na tom něco měnit. Zachránil tak několik desítek zdravých dřevin, poskytujících mimo jiné útočiště pro ptáky a další divoké obyvatele. Za to jsme mu byli samozřejmě vděční, poděkovali jsme mu a pomysleli jsme si, jak málo někdy stačí k velkým přehmatům a jak snadná může být náprava, jen když se k ní někdo odhodlá a těch pár minut jí věnuje.

Zvesela jsme si vykračovali dál, k Protivínu, a po cestě jsme se zastavovali u tabulí naučné stezky nazvané "Na břehu Blanice". O další informace se postaral jak vedoucí výletu (můj manžel Vilda), tak někteří z účastníků - například Alan Šturm nebo naše zdatná pomocnice Eva Legátová, jejíž dovětek se jmény pozorovaných druhů rostlin i živočichů si můžete přečíst skoro u všech zápisů z akcí, nehledě na pravidelné dojíždění na schůzky spolku Ledňáčci a podstatný přínos při takřka každém jejich pátečním programu. Co všechno se dalo lupou nebo naopak dalekohledem pozorovat, to nám večer ve svém mailu vyjmenovala i tentokrát (viz text v závěru zápisu).

Je škoda, že jsme neměli možnost projít protivínský zámecký park, protože ten by nás rozhodně velmi zajímal. Od jednoho z místních obyvatel jsme se dověděli, že někdy (při slavnostech apod.) ale bývá otevřeno. Nebo by se dalo zavolat do píseckého muzea a doptat se, na koho se obrátit. Hned na kraji obce jsme skupinku rozpustili, aby si každý mohl najít to své, ale i tak jsme skoro všichni chodili ještě delší čas pohromadě. Například jsme se dovolili a podívali se do dvora, v kterém jsme od jeho brány viděli ozdobný kamenný chránič paty zdi (aby ji nemohly poškodit projíždějící povozy). Obhlíželi jsme také historické budovy, připomínky významných osobností (spisovatelů Eduarda Basse, Jiřího Koláře a pěvkyně Marty Krásové), obdivovali jsme nádherný platan na kraji náměstí u zámku i další v proslulé trojřadé aleji u pivovaru, atd. atd., ale pamatovali jsme i na prozaické ohřátí a občerstvení. Hezké chvíle jsme strávili na židovském hřbitově, kde se sníh postaral o znásobený pocit ztišení a pokory. A také o to, aby díky kontrastní bílé barvě vloček vmetených do nápisů na náhrobcích byla zašlá písmena čitelnější, než jak by se to mohlo povést v ostatních ročních dobách. Ze hřbitova se pak dalo doputovat po pěšinách k rybníku, což jsme ale využili už jen tři (my s Vildou a Evina). Viděli jsme rozsáhlou hladinu pokrytou ledem a sněhem, vodu přitékající potrubím z ČOV - a kapry při hladině. Je zde zřejmě zvýšená míra znečištění a navíc nebylo znát, že by bylo někde prosekáno. Ryby se tedy snažily být blízko zčeřeného prostoru u přítoku.

Díky tomu, že trasa výletu byla krátká (i s oklikami necelých 10 km), měli jsme čas na zastávky a rozličná bádání. A ani zima nebyla nakonec taková, že by nám v tom bránila. Věděli jsme, že ve vlaku se po cestě z Protivína zahřejeme. A najde-li někdo z účastníků nějaký ten volný víkend v létě, může se snadno vrátit, protože vlakové spojení je do téhle části naší krajiny zatím dobré, cesty jsou schůdné, značené - a slibují v okolí řeky i v obou obcích ještě spoustu dalších objevů.
-ah-

Z dopisu Evy Legátové:
"... 26. 1. 2019 jsem se zúčastnila výletu ZO ČSOP Strakonice, vedeného manžely Hrdličkovými, z Milenovic do Protivína. Účastníků bylo 14. Nejprve jsme navštívili hřbitov u Milenovic s pěknou básní Ing. Iva Beneše (1886 - 1967). Na hřbitově jsme našli stopy lasice kolčavy a mrtvého pavoučka šplhalku keřovou. Přes řeku Blanici jsme došli do Milenovic. Tato malá obec (cca 160 obyvatel) se může pochlubit řadou pozoruhodných domů včetně manského hospodářského renesančního dvora. Cestou po žluté turistické značce do Protivína jsme pozorovali volavky popelavé, káňata, srnky, zajíce ad. Zámek v Protivíně je bohužel nepřístupný. Náměstí je zajímavé, na lípě bylo hodně blánatek lipových a na památném platanu síťnatky platanové (oba druhy patří mezi ploštice). Cedule připomíná pobyt spisovatele Eduarda Basse ve městě. Kostel má velmi netradiční zasvěcení sv. Alžbětě Portugalské. Vydali jsme se ještě na dva hřbitovy za městem - křesťanský a téměř prázdný židovský. V Žižkově ulici seděl na zdi křižák hrbatý. Z mostu přes Blanici v Protivíně jsme mezi kachnami divokými zahlédli potápivou kachnu - samečka poláka chocholačky. V rybníce jménem Rabiň lapali kapři po vzduchu, rybník je napojený na ČOV. V restauraci na náměstí měli dobrou česnečku, cukrárna byla otevřená do 13 hodin, íčko je o víkendu zavřené. Cestou na nádraží jsme míjeli kapli sv. Anny a nádhernou platanovou alej. Výlet se mi velice líbil. Velké poděkování patří Hrdličkům..."

Seznam autorů: ah - Alena Hrdličková.