|
Přírodopisné a vlastivědné
vycházky po okolí Strakonic.
|
Rok 2020.
Výlet do okolí Stach
Na dalším z výletů s panem Ing. Josefem Peckou, v neděli 20. 9. 2020, se
nás sešlo 21. To znamená skoro stejně, jako když jsme se po období
zrušených akcí setkali v červenci a šli na Jedlovou (viz zápis ze 4. 7.
2020 (zde). Tehdy jsme se po delší době nadšeně přivítali, tentokrát jsme
se s naším oblíbeným průvodcem zase na čas rozloučili. Snad se brzy uvidíme
aspoň na nějaké zajímavé přednášce, pokud to situace dovolí.
Naším cílem bylo tentokrát okolí Stach. Nejdříve jsme vlakem a autobusem
dojeli do stanice Zadov-Sporthotel a po chvíli už jsme byli u churáňovské
meteorologické stanice. Měli jsme tam domluvenou malou exkurzi. Od pana
Jana Bednaříka jsme se dověděli, k čemu slouží jednotlivá zařízení, což se
nám dařilo u některých odhadnout snadno, u jiných vůbec. Obdivovali jsme
důmysl jejich vynálezců. Například nás zaujalo měření, jak vysoko nad zemí
se pohybují mraky. Vyšle se laserový paprsek, ten se odrazí a vrátí se
zpátky, čas se změří a nahlásí. A aby na vršek přístroje nesedali ptáci, je
chráněn ohrádkou s navlečenými korálky. Na nich se nelze udržet -
podkluzují... Sběr dat je v mnoha případech dnes již zautomatizován
natolik, že obsluha stanice ani neví, kolik bylo zjištěno (výsledky se samy
odesílají, živý člověk je už tak nějak přebytečný). Vyhodnocuje se mimo
jiné také čistota ovzduší, a i když jsme si k tomu neříkali podrobnosti,
pokládáme ji v těchto místech za dobrou. Tento dojem byl ještě umocněn
mírným slunným počasím s vymetenou modrou oblohou.
Byla ještě rosa a navíc jsme se pohybovali na podmáčeném terénu, a tak
někdo si i trochu promáčel boty. Víme ale z jiných podobných akcí, že za
teplého počasí a při stálém pohybu vše rychle schne. Ochotně jsme
procházeli hustými porosty, mlsali zbytky borůvek a (patřičně opatrně) i
vlochyně-opilky a zvědavě jsme nahlíželi, když Vilda nebo Eva chytili
nějakého toho hmyzíka. Jednalo se sem tam i o výrazné a velké živočichy,
jako je kobylka zpěvná nebo tesařík (patrně pižmový). A díky tomu, že jsme
se po roce zase sešli i s botanikem Františkem Zimou, mohli jsme se jej
vyptávat i na nalezené druhy rostlin. Některé jako vždycky ukazoval i pan
Pecka a pomalu jsme nevěděli, co sledovat dříve. Prostředí bylo příznivé -
různorodé a bohaté na vláhu. Že jdeme do mokra, na to nás upozorňovaly
porosty nenápadné polehlé trávy zvané psineček psí. Někde byl i rašeliník,
prozrazující blízkost přírodní rezervace Malý Polec.
To už jsme se blížili k divokému údolí říčky Losenice. Věděli jsme z
pozvánky, co nás asi tak může čekat, ale i tak jsme byli překvapení čistou
zurčící vodou s peřejkami a vodopádky. K tomu patřilo kamenité dno a břehy,
kapradí, stromy a prosvítající slunce. Podél toku jsme došli na rozcestí U
nového mostu a pak na místo, kde se v lese nalézá obrovský kámen a váže se
k němu pověst o pokladu. To už jsme se blížili Stachům a brzy se nám
naskytl krásný výhled na obec i její okolí. Ještě jsme se zastavili v Domě
Rankla Seppa, kde jsme si chvíli povídali s paní majitelkou. Domů jsme jeli
autobusem a večer nám přišel od Evy Legátové mail se sepsanými pozorovanými
druhy:
"... Cestou k meteostanici rostla strmělka anýzka, u meteostanice byla
kobylka zpěvavá (cvrčivá), saranče zlatozelená a zlatavá. Úžasný byl dlouhý
tesařík - myslím si, že je to t. pižmový (dorůstá 34mm, jiná kniha uvádí až
4 cm)... U rašeliniště byl mrtvý tmavý rejsek (domnívám se, že rejsek
horský Sorex alpinus). U rozcestí U nového mostu žije vrásenka pomezní,
slimák popelavý, křís mokřatka žlutočerná a odvážila jsem se určit jednu
mandelinku (dle biolibu)."
-ah-
Další seznam přišel od pana Zimy.
Oběma našim přispěvatelům jsme moc vděční, protože sami bychom tolik
rostlin a živočichů zaznamenat nedokázali.
"Zvonečník černý, smilka tuhá, psineček výběžkatý, psineček psí, metlička
křivolaká, metlice trsnatá, podbělice alpská, mochna nátržník, bezkolenec
modrý, třtina chloupkatá, řebříček bertrám, ptačinec trávolistý, pcháč
různolistý, pcháč bahenní, rozrazil horský, lupina mnoholistá, zlatobýl
obecný, lipnice širolistá, jalovec obecný, třezalka skvrnitá, bez hroznatý,
chlupáček oranžový, chlupáček květnatý, suchopýr pochvatý, bika chlupatá,
rokytník skvělý, černýš luční, černýš lesní, vřes obecný, vranec jedlový,
ostřice ježatá, šicha černá, krabilice chlupatá, krabilice zlatoplodá,
sítina kostrbatá, zimolez černý, válečka lesní, hvězdoš jarní, bika lesní,
brusnice vlochyně, brusnice brusinka, klikva maloplodá, silenka dvoudomá,
světlík lékařský, věsenka nachová, devětsil bílý, dřípatka horská, růže
převislá, rdesno hadí kořen, mléčivec alpský, kapraď rozložená, kapraď
samice, bukovník kapraďovitý, bukovinec osladičovitý, kamzičník rakouský,
čarovník pařížský."
-ah-
Procházka z Rovné na Sedlinu a
zpět
V úterý 8. 9. 2020 jsme byli hodně zvědaví na to, kolik se nás sejde na
tradiční procházku po okolí Rovné. Bylo totiž to nejpříjemnější počasí
babího léta, jaké si jen lze představit - což může být pro účast na akci
příznivé, ale může to i odvádět pozornost k nějakým atraktivnějším
činnostem. Navíc jde o opakování podobného programu (ovšem s obměnami, viz
např. zápis z 11. 9. 2019 zde) po
několik let. Doufali jsme, že nějaký ten hlouček na autobusové zastávce
přece jenom uvidíme, ale nikde nikdo - až teprve v Rovné na návsi, kde byl
v 16:45 sraz, se skupinka zformovala v počtu 6 dospělých osob.
Plán byl tentokrát hodně jednoduchý - na Sedlině totiž po vytěžení
kůrovcového dřeva vznikla oplocenka s mladými stromky, kterou nám chtěl náš
průvodce PaeDr. Václav Žitný ukázat především. A není divu, protože se má
čím pochlubit: představte si přibližně desetiarovou plochu osázenou cca 600
borovičkami a 350 doubky. Stará se o ni v rámci prací, které provádí vedle
svého učitelského povolání (dříve pro LČR, nyní už šestým rokem pro obec
Rovnou). Díky dobrovolnické pomoci kamaráda se mu vyžínání daří, i když
dosud nikdy neměl na starost tolik stromků naráz. Ukázal nám, jak pomocí
srpu s dlouhou násadou zbavuje porost ostružinových šlahounů, pcháče,
třtiny a dalších rostlin, tak aby nějaké zůstaly (kvůli zadržení vláhy),
ale aby jich nebylo příliš. Díky oplocení není potřeba provádět nátěr
Neoponitem proti okusu, ale v blízkosti pletiva je přece jenom dobré to
udělat, aby neměla zvířata na mladé větvičky chuť. U menších výsadeb se v
období sucha navíc i zalévá. Zde by se to zvládat nedalo, a tak nejvýše
položená část paseky osázena nebyla.
Borovice byla jako hlavní druh zvolena proto, že je pro území s obsahem
vápence vhodná. Netrpí tolik suchem a navíc je v okolí Rovné tradičním
stromem. Výsadba byla provedena loni v listopadu. Dalších asi 500 mladých
stromů, doubků, přibylo na sousedním soukromém pozemku. Na Zbuši se počítá
s oplocenkou pro 200 boroviček. Naproti Sedlině za pruhem pole je v lese
školka, kde jsou i jedličky. A u rybníka každý rok vyrůstají nové pruty
vrby mandlovky, pěstované na ořez a prodej.
Z oplocenky se nám naskytly nevšední pohledy na radomyšlské kostely sv.
Jana a sv. Martina, tak jak je neznáme. Po cestě jsme si také ukázali
lokalitu s výskytem vstavače bledého, kam jsme dříve chodívali na
ochranářské brigády. Nyní KÚ dodržuje plán péče tak, že najímá na práci
firmy. Nedávno byla tato bývalá pastvina oplocena, a tak už nebude nutno
dávat nad mladé vstavače ochranné klícky. Zůstalo shrabování listí a
vyžínání ostružin apod. a samozřejmě také kontrola vstavačů. Letošní jaro
bylo pro ně příznivé a bylo jich napočteno přes 40, z toho velká část pak i
vykvetla.
Cestou zpátky do Rovné jsme se ještě podívali do zbušského vápencového
lomu. Už tam dozrávaly na jablůňce první plody a i jinak se podzim už hlásí
ze všech stran. Odkvetlé divizny podél cesty, rodící se zářijové barvy,
mírné počasí babího léta... A také pomyšlení na začátek školního roku. Pan
Žitný je učitelem na štěkeňské ZŠ, a proto si s ním domlouváme procházku
vždycky právě v tuto dobu těsně po prázdninách, kdy ještě nezačaly
odpolední kroužky. Letošní setkání se nám jako vždycky moc líbilo - a snad
se za rok uvidíme zase...
-ah-
Z poznámek Evy Legátové:
... V obci Rovná roste sporýš lékařský a paní Hrdličková nás upozornila na
dřín, který již nesl plody. Z rybníka Rovenský vylovil pan Hrdlička dvě
kuňky. Žijí tam také kružníci bělaví a kýlnatec čočkový. Prošli jsme kolem
bažantnice a pěstírny vrb. Cestou ke Zbuši nás pozdravil krkavec velký. Na
Zbuši nalezl pan Hrdlička rozkvetlý hořec brvitý. Protože je zde vápenec,
nechyběli malí pavoučci teplomilové čtyřskvrnní. U borovic kvetl hlaváč
fialový, v PP Sedlina jeden starčkovec jestřábníkolistý. V louce se
vyskytovala pestrá housenka šípověnky hojné (šťovíkové)... V oplocence bylo
několik kobylek křídlatých a nádherný výhled na kostel sv. Jana Křtitele v
Radomyšli. Cestou zpátky poletoval po louce žlutokřídlec šťovíkový a byla
zde také nenápadná růžově kvetoucí bračka rolní. Paní Hrdličkovou zaujaly
hálky obaleče pryskyřičného na borovicích.
Děkujeme moc Hrdličkům a panu Žitnému za vycházku, která se mi moc
líbila.
Eva Legátová
Na Pěknou, Jodlovy Chalupy, Horní Sněžnou a
do Volar
V neděli 9. 8. 2020 jsme se sešli na strakonickém vlakovém nádraží, abychom
se podívali na ne příliš navštěvované kouty Šumavy. Nasedli jsme do
vychlazeného vláčku, který nás s přesedáním odvezl na železniční zastávku
Pěknou, kde nás čekal profesionální průvodce pan Ing. Josef Pecka. Po
krátkém úvodu, kdy nám osvětlil předpokládané „útrapy“ naší cesty jsme se
vydali skrze porost lužního lesu k řece Vltavě. Cestou nám p. Pecka
ukazoval rozličné rostliny např. vysoký hvozdík lesní rostoucí nedaleko
jedné z tůní na světlině v trávníku u silnice. Jinde to byl zase tavolník
vrbolistý nebo bílý tužebník jilmový. Z husté trávy vykukovala žlutá vrbina
obecná.
A tak jsme se lehkou chůzí dostali k Vltavě, železnému snad původně
vojenskému mostu, kde nás překvapila čistota vody, která bohužel o několik
desítek kilometrů již taková není. Ve vodě se občas zatřpytil malý rybí
potěr. Také jsme si mohli všimnout vestavených zdrží proti průniku dravých
ryb z Lipna, ohrožujících populaci pstruhů potočních. Ti slouží jako
hostitelé pro mlží larvy – glochidie perlorodky říční, která zde žije. O
jejím výskytu a dlouhověkosti nám také p. Pecka povyprávěl a nešlo si
nevzpomenout např. na knihu České perly, kde je popisován výskyt tohoto
měkkýše na Otavě. Nebo na starý článek kvardiána kapucínského řádu v
Sušici, P. Augustina Kubeše. Jenže mnoho vody těmi řekami odteklo. Dnes jen
těžko nalézáme zbytečky původních populací perlorodek a velevrubů, mlžů zde
popisovaných a kdysi hojných.
Po krátké prezentaci provedené pod dohledem našeho průvodce a perleťovce
stříbropáska, motýlice obecné nebo tmavé pestřenky trubcové, jsme se vydali
rozsáhlou nivou Vltavy a loukami k obci Pěkná obletováni hojným okáčem
lučním. Cestou jsme míjeli starou hrušeň, která byla velmi rozvrtaná
nějakým druhem tesaříka. Pokus o nalezení zbytků broučích těl jsme bohužel
v dřevní drti nenalezli. Modré květy kakostu podél polní cesty nás dovedly
k obci Pěkná.
Příjemné bylo zastavení u kostela zasvěceného sv. Anně obklopeného
vzrostlými stromy. Stejně tak prohlídka zdejšího hřbitova s dovedně
vytesanými kamennými náhrobníky a litinovými kříži. V Pěkné však byla i
jiná zajímavost, a tou byl starý rozvod vody v podobně vysokého sloupu.
Dnes již bohužel nefunkční. V travním porostu jsem zachytil zajímavou
kuklici polokřídlou nebo pestřenku rybízovou.
Pak jsme již zamířili k lesům. Pěkně mezi pastvinami a loukami, cestou
lemovanou maliním s drobnými plody. Míjeli jsme bílé květy řebříčku
bertámu. Pozornější z nás si všimli občasného výskytu bolševníku obecného,
původního druhu na rozdíl od bolševníku velkolepého, nepříjemného cizince.
Zde nám p. Pecka ukázal též vrch Hvozd, na kterém jsme kdysi s ním také
byli a dívali se do plochy Lipenské vodní nádrže.
Vkročení do lesa se zdálo být nezajímavé. Stačilo jen pohlédnout na jeho
okraj, a zde se hrdě tyčila penízovka dlouhonohá. Než, nešlo dlouho
obdivovat tuto krasavici, museli jsme jít stále vpřed. Kraj lesa hraničící
s pastvinou nás potěšil vůní mateřídoušky, žlutými květy jestřábníku
chlupáčku a nalezením velkého chrobáka (Geotrupes spiniger), který
má v oblibě otevřená místa pastvin a luk na nichž se pase skot. Zdá se, že
kravské lejno zde plní svůj vedlejší, často neviděný účel. I tak tomu četné
otvory v tomto pozůstatku odešlého býložravce nasvědčovaly. A tak další
zastavení, průchodem skrze hejno lišek obecných a statného suchohřiby,
cestou lemovanou velkými balvany světlého granodioritu. Proti čirým
potůčkům čisté vody jsme se dostali k starému buku lesnímu. Zákonem
hlídaným a označeným jako památný strom. Bohužel, polovina koruny je již
proschlá a velká trhlina po tlakovém větvení se zřejmě stala vstupní branou
pro jiné organismy. Kmen již slouží troudnatci kopytovitému. Jak to, tak v
životě stromu chodí.
Někteří z nás zaznamenali v tomto místě na rozbahněné cestě poletujícího
modráska. Z nejasné fotografie podařilo se mně snad určit druh, modrásek
kruštinový. Dlužno dodat, že se zde ve vzduchu potulovala též babočka
síťkovaná v tmavé formě. Kousek dál zase babočka admirál.
Čas se nachýlil, oběd přišel. Zapomenuté kmeny poražených stromů daly židle
a stůl. A naše batohy zase jídlo. Po krátkém občerstvení jsme se vydali na
ne příliš vzdálený vrchol Korunáče (920 m.n.m.). Zde se nám nabídl pohled
na vzdálené vrcholy Šumavy. Občasné zakopnutí o vyvalený balvan z hrubé
lesní cesty nás přesvědčilo o tvrdosti místního granitu. Náš průvodce
vyhledal pod vrcholem vraní oko čtyřlisté, které nám také ukázal. Chvíli
jsme určovali konopici, vyskytující se na Šumavě v několika druzích.
Při sestupu z vrcholu zpět jsme mohli na okoličnatých květenstvích
pozorovat vyjma několika druhů pestřenek i pářící se tesaříky obecné. Před
opětovným vstupem do lesa se s námi rozloučil velký žluťásek
řešetlákový.
Krátké zastavení bylo na kraji bývalých Jodlových Chalup, kde při cestě
stály kamenná Boží muka, dále jsme prošli ještě kolem kamenné kapličky. Náš
průvodce nám krátce povyprávěl o historii tohoto místa, kolik zde žilo
dříve lidí. Jenže všechno je pryč. Je padlý kmen ovocného, práchnivějícího
stromu hostil outkovku rumělkovou.
Průchodem skrze louku plnou sarančí mohli jsme si všimnout pravidelných
pavučin, které v sobě ukrývali velkého křižáka obecného. A někdy pod ním i
jeho opředenou oběť. Tak to většinou na květnatých loukách bývá. Saranče a
jeho lovec.
Dále jsme šli okolo stavení z roku 1931 a pramínku zadržovaného v dřevěném
žlabu. Cestou, kde podél ní rostl kruštík. Za nedlouho jsme již došli k
dřevěné kapličce v Horní Sněžné. Zde bylo krátké zastavení v jejím stínu s
povídáním a ukázkami starých fotografií tohoto místa. Příjemný byl oddech
ve stínu vzrostlých stromů, památného javoru klenu a této stavby.
Jenže to se již čas nachýlil, vlak nepočká a vznikla otázka, jak se dostat
do nedalekých Volar. Většinou účastníků bylo rozhodnuto opustit na krátko
značenou turistickou cestu a vydat se lesem.
Sestup dolů byl rychlejší než stoupání, ale i tak jsme si mohli opět
všimnout kamenných Božích muk, skvělé kamenické práce. Ti, kdo se dívali
pod nohy, mohli zahlédnout z kamení cesty zarostlou houbu, ďubkatec
pohárkovitý. Lehký pohled od zavlhlého příkopu odhalil přítomnost plž,
vlahovky narudlé (Monachoides incarnatus).
A potom už jen krátce přes pastvinu, luční cestou a byli jsme ve Volarech.
Ještě, než jsme do nich vešli, nešlo si nevšimnout bohatě květnaté louky u
železniční tratě, která byla hojně navštěvována hmyzem všech skupin.
A jak jinak mohl být konec našeho putování? Než u onoho zaslouženého nápoje
v restauraci nedaleko vlakového nádraží. S vyhlídkami a plány na další
toulání polocestami a zapomenutými stezkami šumavskými a poděkováním našemu
milému průvodci.
-vh-
DYK, Václav. České perly: život, ochrana a národohospodářský význam
perlorodek. 1. vyd. Praha : Jos. R. Vilímek, 1947. 138 s
Výlet na Jedlovou na Volarsku
Asi každý, kdo někdy něco organizoval nebo vedl, má stejnou zkušenost, že
on sám z akce nemá zdaleka tolik, co účastníci. Po celou dobu má "zapnutou
kontrolku" a dělá si nejrůznější starosti. Přesto ale je rád, že se zájemci
sešli, že je kolem vidět spokojenost a že se příště snad něco dalšího zase
povede. A tak se těší spolu s ostatními. Na letošní jaro a léto to platí
obzvlášť, a tak v sobotu 4. 7. po několikaměsíční nucené přestávce vládla
na srazu na výlet nejen srdečnost, ale i dojetí. A stejné to bylo, když
jsme se ve stanici Lenora-zastávka setkali s naším oblíbeným průvodcem -
panem Ing. Josefem Peckou.
Bylo nás tak akorát (21 dospělých a 2 děti) a i počasí se rýsovalo tak
nějak uprostřed mezi svěžím chladnem a příjemným teplem. Také délka trasy
byla přiměřená: 16 km. Nejdříve jsme šli kousek po silnici a s úlevou jsme
pak zabočili ke krytým rechlím vedoucím přes Teplou Vltavu, kde jsme si
pověděli o způsobu zadržování a počítání kmenů při jejich plavení po
proudu. Na silnici jsme se během výletu ještě několikrát vrátili, ale jen v
nejnutnějších případech. Jinak jsme šli po pěšinách a i ty zamokřené nám
byly milejší než asfalt. Věděli jsme, že pokud není vyslovená zima a pokud
jsme stále v pohybu, pak dokonce i promočené boty brzy zase uschnou, natož
když jsou třeba jen mírně zavlhlé po nějakém nešikovném kroku do bláta.
Vlastně jsme byli nachystaní i k případnému brodění, ale k tomu tentokrát
nedošlo, i když řeku i s jejími meandry a slepými rameny jsme měli zpočátku
vysloveně na dosah.
Někdo
z nás si možná vzpomněl na žalm č. 23 z Bible a na idylická slova: "...
Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u
vod." (český ekumenický překlad). Celá první část výletu totiž vedla
právě po lučinách a kolem sebe jsme měli spoustu barevných květin: růžové
rdesno hadí kořen, o něco tmavší kohoutek, modrou i bílou formu jirnice,
fialovou bukvici lékařskou a pcháč bahenní, bělavý tužebník jilmový, žlutý
štírovník, kokrhel, devaterník, jestřábník chlupáček, mochnu nátržník,
vrbinu penízkovou... A také žluťuchu, která má žlutý oddenek, zatímco její
květ je jemně fialový... Ukázali jsme si i ostřici zobánkatou a
třeslicovitou (cábrnu), což se na vlhkých místech dalo také čekat. A na
jednom místě nás překvapil kosatec sibiřský.
Ve vyšších polohách jsme přecházeli přes sušší louky. Ty byly z větší části
už pokosené. Byli jsme rádi, že se nyní začínají nechávat nedotčené pásy
pro hmyz a jiné živočichy a sečou se až později. Byl to hezký pohled, když
z jednotvárné zeleně zářily kopretiny nebo zvonky, časté za našeho dětství,
ale dnes už vzácné. Pohybovali jsme se mezi NPR Velká Niva a I. zónou NP
Malá Niva a libovali jsme si, jak je dobře mít šumavského průvodce. Sami
bychom nevěděli, kudy se dá projít a co všechno je kde k vidění. Byli jsme
vděční i za informační tabule. A leccos jsme si řekli i mezi sebou, protože
každý něco věděl a mohl se o znalosti podělit.
Na Soumarském mostě jsme se v kempu občerstvili a zamířili jsme k vrchu
nazvanému Jedlová. Jedle jsme tu vidět mohli, i když byly v menšině, jinak
byl les složený hlavně ze smrků a buků. Smrk je v této části Šumavy hodně
poškozený kůrovcem, ale protože zde roste i hodně listnatých stromů, byly
kopce docela pěkně zelené. Všímali jsme si i kapradin (vynikala hlavně
statná hasivka orličí) a dalších rostlin. Určili jsme si např. netýkavku
nedůtklivou, náš původní druh, který se na rozdíl od zavlečených netýkavek
nechová agresivně. Z invazních rostlin jsme viděli ještě vlčí bob, a to
naštěstí jen na několika místech. Škoda, že zrovna tahle výrazně hezká
květina utiskuje ostatní a musí se ve velkém likvidovat.
Na Jedlové jsme si udělali další přestávku, protože hezký pohled do krajiny
k tomu vybízel a předcházející únavný výstup také. Odpočinuli jsme si pak i
po cestě přes Brixovy Dvory do Volar, protože bylo jasné, že původně
plánovaný spoj (v 17:02) už nestihneme, zatímco na další zbývá času dost. A
tak se povídalo, byla legrace, nakukovalo se do tašek s nalezenými
houbami... A co hlavně, plánovaly se další výlety.
-ah-
Doplnění živočichů:
Lenora - most - Rechle - pijavka koňská (Haemopis sanguisuga),
pijavka (Glossiphonia concolor), uchatka toulavá (Radix
labiata), saranče zlatavá (Chrysochraon dispar).
Lenora - nivou Teplé Vltavy - okáč prosíčkový (Aphantopus
hypernatus), soumračník čárečkovaný (Thymelicus lineola),
perleťovec kopřivový (Brenthis ino), hnědásek jitrocelový
(Melitaea athalia), soumračník rezavý (Ochlodes sylvanus),
černokřídlec smuteční (Odezia atrata), přástevník hluchavkový
(Callimorpha dominula), tesařík červenoštítý (Dinoptera
collaris), kozlíček dvojtečný (Oberea oculata), saranče měnlivá
(Chorthippus biguttulus)
Soumarský most - ohniváček modrolemý (Lycaena hippothoe), slepýš
křehký (Anguis fragilis)
Jedlová - pod vrcholem - skokan hnědý (Rana temporaria)
Volary - Stögrova Huť - malé ropuchy obecné (Bufo bufo)
-vh-
Sčítání kání - 14. 3. 2020
V sobotu 14. 3. 2020 se měl pod hlavičkou Šmidingerovy knihovny a ČSOP
konat výlet pro veřejnost spojený se sčítáním kání. Termín odpovídal
vyhlášenému datu, trasu jsme chtěli obohatit o návštěvu lesa s přírodně
blízkým hospodařením. Vzhledem k vyhlášenému stavu nouze a ke zrušení akcí
knihovny (nejen těch, kde se sejde méně než 30 osob, což bylo v ten den
vládou ještě dovoleno, ale všech) se s účastí dalších osob nepočítalo, ale
přesto se ráno na nádraží v počtu 9 někteří z našich "štamgastů" sešli.
Bylo jim totiž jasné, že sčítání proběhne a že by tedy bylo možné se jen
tak soukromě přidat, když šlo o pohyb v otevřeném prostoru a v malé
skupině. Výlet sice zahrnoval i cestu vlakem, ale jen krátkou. Dohodli jsme
se tedy, že cesta může proběhnout vlastně i oficiálně, a sice jakožto akce
naší ZO ČSOP. Na stanici Radomyšl zastávka jsme si krátce pověděli o
principu sčítání, po cestě potom o významných rodácích a událostech v
městysi. Ukázali jsme si pamětní desky, kostel sv. Martina i sv. Jana, nově
opravenou faru, křížovou cestu i židovský hřbitov. Káni jsme nad sv. Janem
neviděli, i když tam bývá, zaznamenal ji ale z okna vlaku pan Pecka. Ten
tentokrát nebyl vedoucím skupiny, ale účastníkem, pro nějž je zajímavé
navštěvovat i jiná místa než ta šumavská.
Při návratu k Radomyšli jsme v dálce viděli poštolku, zapsali jsme si tedy
i ji. Čekal nás ale i nález mladé sovy, bohužel mrtvé. A sice v lese Na
Borkách, kam jsme ve své cestě pokračovali. Pan Tomáš Hauser nám ji tam na
pasece pod keřem ukázal. Byli jsme na pochybách, o jaký druh se jedná,
protože nebyla ještě plně vybarvená a navíc měla místo očí už jen prázdné
důlky. Velikost (délka 26 cm od zobáku ke konci ocasu) nám také moc
nenapověděla, protože na sýčka je to moc (navíc lesní stanoviště je pro něj
netypické), na puštíka obecného naopak málo. Vzhled by ukazoval právě na
některého z nich. Vzhledem k nevýraznému zbarvení zřejmě šlo o ne úplně
dorostlého puštíka, ale jistě to nevíme.
Káně, a to dvě, jsme viděli právě nad tímhle lesem kroužit také, do sčítání
jsme je ale nezahrnuli, protože jsme se v tu chvíli na čas vzdálili od naší
zavedené trasy. Chtěli jsme totiž navštívit les, o kterém jsme četli v
článku pana Pavla Štorcha, zaslaném do našeho časopisu Kompostu (do
2/2020)
- "Na Borkách u Radomyšle – první FSC certifikovaný les v Jihočeském
kraji". Když jsme si s ním ohledně toho telefonovali, ještě jsme nevěděli,
že se tam sice nesejdeme s ním, ale že zastihneme na pasece pana Hausera.
Od něj jsme také četli článek, a to v následujícím březnovém čísle
(3/2020):
"Biouhlířství". Mohli jsme vidět jednoduchou přenosnou železnou pec
kónického tvaru, kde hořely větve posbírané v okolí (můžete takovou vidět
na videu zde).
Vzniklé dřevěné uhlí, propadávající do dolní části, si zachovává černou
barvu, která dokládá přítomnost uhlíku. Šedý popel, z něhož uhlík unikl do
vzduchu, jsme viděli jen v malém množství na povrchu. Pan Hauser nepoužívá
při přípravě větví motorovou pilu, takže kromě automobilové dopravy nádrží
s vodou na hašení a odvozu vzniklého materiálu (určeného k zapravení do
země) se jedná o ruční výrobu.
Rozloučili jsme se a přes pole se vydali směrem na Domanice, abychom se
znovu napojili na sčítací trasu. Počítali jsme se zaznamenáním dalších dvou
kání nad Řepickými rybníky, kde je jejich výskyt pravidlem, dále jsme se
těšili na divoké husy a kromě nich jsme viděli i kachny. U Pravdova mlýna
jsme si ukázali klenutý kamenný můstek. Pak už následoval návrat domů. Po
pátečním studeném větru bylo tentokrát klidno a slunečno, známky jara se už
všude ukazovaly a byly až předčasné. Na chráněných místech už málem
nakvétají forsýtie, mahonie, trnky, z květin jsme viděli violky a v
zahradách čemeřici, talovíny, sněženky, prvosenky... Hlavně ale jsme měli
radost z pěkné atmosféry našeho setkání. Bylo to odlehčující v současné
situaci, kdy všude panuje nervozita z šíření nového koronaviru a nad
nezvyklými opatřeními.
Březnovým sčítáním se uzavřel další ročník akce Buteo. Doufáme, že počty
účastníků se ustálily a že se od organizátora, pana Řepy z Tachova, dozvíme
příznivé zprávy.
-ah-
Výlet do Horažďovic a okolí.
Dnes, 23. února se výlet ZO ČSOP Strakonice konal v Horažďovicích. Od
nádraží jsme zamířili po silnici na svatou Annu. Pan Hrdlička si na Otavě
všiml morčáka velkého. U svaté Anny jsme si vycházku prodloužili do Svatého
Pole a pak mimo značenou cestu, což bylo asi ze všeho nejlepší. Našli jsme
ulity (vřetenatku obecnou, vřetenovku hladkou, sítovku čistou, páskovku
keřovou a údolníčka drobného) a pak v lese rozkvetlé jaterníky podléšky a
jednu hvězdovku. Když jsme opouštěli les, pod kůrou se objevili dva broučci
pýchavkovníci červcoví. Byly i pěkné výhledy, samozřejmě také na Chanovice.
Od svaté Anny jsme šli kolem památníku Rudolfa Habsburského a 
Škrobárenského rybníka do Horažďovic. V galerii jsme si prohlédli výstavu
Proměny Horažďovic a alpských minerálů. Sběratel minerálů pan Aleš Červený
měl zrovna službu, tak přidal i vyprávění. Od 14 hodin probíhala
komentovaná prohlídka v přírodovědné stanici s paní Pavlou Pánkovou -
nejprve venku a pak uvnitř, kde byli i hadi (na pohlazení či na krk).
Eva Legátová
Výlet do Horažďovic byl tak trochu opakováním podobné akce z 27. 2. 2017
(viz zde).
Poslední neděle v měsíci totiž bývá dnem otevřených dveří v přírodovědné
stanici místního DDM, a tak je lákavé občas toho využít a přijet se
podívat. Pamatujeme si ještě i na návštěvy předcházející - 29. 5. 2004
(zde) a 19.
1. 2008 (zde) a už
jsme se těšili na další setkání jak s pracovnicemi stanice, tak i s Evou
Legátovou, která chodí do DDM pomáhat.
Nejdříve jsme se ale po ranním příjezdu vlakem prošli po okolí, zastavili
jsme se v muzejní galerii a i to samo bylo velmi pěkné. Jak Eva
zaznamenala, zvlášť zajímavé bylo vyprávění pana Aleše Červeného, který měl
zrovna službu a ochotně se nám věnoval. Podobně přátelská atmosféra byla v
DDM - a dalo by se říci, že i ze strany samotných přechovávaných živočichů,
ne jenom lidí. Nemuseli jsme se bát, že poplašíme želvu a přinutíme ji
zalézt do krunýře, nebo že blavor odhodí svůj ocas, protože bylo vidět, že
si z nás nic nedělají. Nebo například i mít hada za krkem je v tomhle
prostředí podle všeho úplně obyčejnou situací a děti si to určitě s velkou
radostí užívají. Hůře je na tom paní uklízečka, která se nám přiznala, že
se pohybuje kolem klecí i terárií velice obezřetně. Obdivovali jsme ji, že
dokáže své obavy denně překonávat, a ještě si z nich dělat legraci.
Přírodovědná stanice DDM slouží i všem, kdo najdou v přírodě zraněného
živočicha. Je možné jej zde odevzdat. Je pak převezen na záchranné
pracoviště do Spáleného Poříčí.
I přes nepříjemné větrné počasí nás bylo 12, z toho dvě děti z našeho
spolku Ledňáčků. Přišla i úplně nová paní, která mezi nás rychle zapadla.
Dvě z účastnic výletu, bydlící v Horažďovicích, nám po celý den ukazovaly
místní zajímavosti a vyprávěly o nich, další podrobnosti jsme přidávali my
jako vedoucí a vůbec nejaktivnější byl pan Josef Pecka, i když tentokrát
byl v roli účastníka, a ne průvodce. To nám bylo velmi milé a líbí se nám
to i jindy, když to takhle pěkně vyjde a vzájemně se všichni
doplňujeme.
Zpět jsme jeli autobusem v 16:00. Spojení do Horažďovic i domů je dobré,
což nám zejména v zimních měsících umožňuje přizpůsobit se potřebám
zúčastněných - aby neprochladli, neunavili se, aby byli po příjemně
stráveném dni večer včas doma. Měli jsme navíc i možnost teplého
občerstvení, ale to jsme nevyužili a vystačili jsme si se svačinami z
domova. Lákavější pro nás bylo mít více času na procházení města i okolí.
Naštěstí bylo většinou kde se schovat do závětří mezi stromy. Odpoledne
jsme se potom ohřáli v muzeu a v DDM, a tak jsme se nakonec cítili jako v
bavlnce.
-ah-
Zápis toulavého šneka.
Výlet k částečně vypuštěné Orlické
přehradě.
V sobotu 25. 1. 2020 byla na výletě ZO ČSOP Strakonice vedeného manželi
Hrdličkovými hojná účast (49 dospělých a 4 děti), protože cíl výletu -
Podolský most - byl lákavý. Vlakem jsme s přesedáním v Ražicích dojeli do
Červené nad Vltavou a nejprve se podívali k vypuštěné přehradě pod
železniční most. Nejvíc mě zaujaly lastury velevrubů a malinká točenka. Pak
jsme se přesunuli k Podolskému mostu. Místo orla mořského jsme pozorovali
kormorána velkého. Z rostlin obnaženého dna jsem vyfotografovala blatěnku
vodní. Podolský most jsme si prohlédli ze všech stran. Pak jsme sledovali
modrou turistickou značku, která vedla přes Temešvár a Struhy do Vlastce. V
lese jsme viděli naši největší kapradinu hasivku orličí, rosolovku
mozkovitou a zrnivku cca rumělkovou, také jsme zaslechli datla černého. Z
Vlastce jsme jeli vlakem domů (opět přes Písek a Ražice). Výlet se mi
velice líbil.
Děkuji manželům Hrdličkovým.
Eva Legátová
K zápisu pořízenému Evou Legátovou doplňuji ještě několik dalších
informací:
Pod Podolským mostem jsme si
ukázali kolejnice sloužící pro dopravu lodí k vodě a od ní, zbytky základů
původního empírového řetězového mostu (ten byl přesunut na Lužnici a
jakožto Stádlecký je vyhlášenou památkou, navíc mu to na novém místě i
velmi sluší), vyčnívající horní části pevností určených před válkou k
hlídání břehů (ŘOPíků), atd. Nad úlomky lastur velevrubů jsme pohovořili o
podzimním záchranném transferu, kterého jsme se začátkem listopadu také
zúčastnili (a sice v počtu 4 osob ze Strakonic, zatímco sousední vimperská
ZO ČSOP vyslala také 4 osoby).
Někdy příště by stálo za to navštívit kostel sv. Bartoloměje, který stával
původně v Červené nad Vltavou a před zaplavením byl zachráněn tak, že jeho
nejcenněší románské části byly přeneseny v roce 1960 do blízkosti obce Vůsí
a zapracovány do náhradní nové stavby. Toto opatření si vyžádalo velké
náklady, přesto se v následující době ani tomuto kostelu nevyhnulo chátrání
a zarůstání vegetací. Až později byl znovu opraven a nyní se těší zájmu
turistů.
Podobný osud potkal obnovenou Sedláčkovu stezku (23 km dlouhou) vybudovanou
původně v letech 1924-1928. S velkou péčí byla dobrovolníky posunuta o něco
výše nad břehy údolní nádrže, nebylo toho však využíváno zdaleka tolik, jak
se očekávalo. Nyní znovu existuje (je-li to ta samá), je opravená a putuje
se po ní.
Na zastávku do Vlastce jsme dorazili včas, a tak kdo chtěl, vydal se ještě
do Červeného Kostelce a podíval se na pěkně opravenou budovu bývalého
zámku. Tam i zpátky to trvalo jen několik minut.
Vzhledem k velkému počtu účastníků nebylo možno informovat všechny naráz.
Postupně se k nám přidávali se svými dotazy, kromě toho mezi nimi kolovaly
písemné materiály ofotografované z knih - např. "Zpívající Otava" od
Jaroslavy Pixové nebo "Malebné toulky po Čechách" od Rudolfa Richarda
Hofmeistera. Publikace bude možno si půjčovat na pobočce ŠK Za Parkem i v
hlavní knihovně na oddělení pro dospělé.
Velmi nás potěšila účast čtyř MOPíků - Ledňáčků a jejich rodičů a
prarodičů. Nevadilo jim ani nepříjemně vlezlé počasí, ani to, že cesta byla
poměrně dlouhá (od trati k železničnímu mostu v Červené nad Vltavou a zpět
cca 4 km, další část cca 10 km). Doufejme, že jim elán vydrží a budeme se
na výletech vídat častěji.
-ah-
Zápis toulavého šneka.
Seznam autorů: eLeg - Eva Legátová, ah - Alena Hrdličková.